Pohled, který se neomrzí

     Kdysi, před mnoha lety, když jsem byla ještě malá holka a bydlela jsem tam u nás doma na severu Čech, mi tatínek ukazoval na obloze různá souhvězdí. Byla jsem tím okouzlena a neustále jsem se ptala na další a další hvězdy. Pak mi jednou táta přinesl atlas hvězdné oblohy. Chtěl mít klid od mých neustálých otázek, kdy jsem se donekonečna vyptávala na jména jednotlivých hvězd.

     V letních měsících jsem pak až do omrzení pozorovala noční oblohu a baterkou si svítila do atlasu, abych si svá pátrání ověřila. Odjeli jsme k babičce na prázdniny a já se vypravila s baterkou a atlasem na svou objevnou výpravu. Táta se domníval, že už dávno spím a když si šel zakouřit, objevil v zahradě světýlko. Vzpomínám, jak jsem neodbytně požadovala vysvětlení, proč je Velký vůz o kus jinde, než byl tam u nás doma. Táta mě odbyl odpovědí: "No je to vůz, tak jezdí. A koukej už jít spát".

     Při pozdějším  pozorování hvězd jsem se mockrát zamýšlela nad tím, zda tam, někde daleko od nás, existuje taky taková modrá planeta, jako je naše Země. Přemýšlela jsem, jaký asi je život tam, na té hvězdě. Je stejný jako tady? Nebo jsou už mnohem dál? Nebo tam teprve začíná život? Ve svých představách jsem vídala bledé a průhledné bytosti ozářené měsíčním třpytem, které žijí tam, někde daleko a stejně jako já pozorují noční oblohu, na které je malá modrá hvězda. Připouštím, že jsem byla v mládí hodně ovlivněná knihami Ericha von Dänikena a Ludvíka Součka, kteří oba psali o mimozemských civilizacích.

     Pozorování noční oblohy, na které je spousta hvězd a souhvězdí mě pořád baví. Můj starý atlas hvězdné oblohy zůstal spolu s knihami, které mě provázely dětstvím, někde doma. A jako má člověk oblíbenou knihu, písničku, může mít oblíbenou i hvězdu. Ta moje se jmenuje Sírius, které se také říká Psí hvězda. Až mnohem později jsem se někde dočetla, že Sírius je dvojhvězda. Možná, že moje obliba pramení z toho, že se jedná o nejjasnější hvězdu a já se podle ní kdysi orientovala ve svém atlase.

     Říká se, že když člověk uvidí první hvězdu, má si něco přát. Jiní říkají, že přání se má vyslovovat, když vidíme padat hvězdu. První jasná hvězda, která se objevuje na ještě ne zcela noční obloze, je Večernice. Poslední hvězda, která je ještě na obloze při ranním svítání, se jmenuje Jitřenka. A zatímco Sírius jsou v podstatě hvězdy dvě, tak Večernice a Jitřenka je jen jedna - je to planeta Venuše.

     Musím přiznat, že tam kde bydlím je pozorování noční oblohy trošku problém. Žiju v Praze,  nedaleko letiště. V Praze není nikdy úplná tma a pohled na noční oblohu bývá zkreslený tím vším světlem, které osvětluje nejen Prahu, ale i velká města.

     O to víc si užívám pozorování, když jsem v místech, která nejsou zasažena osvětlením. 

Nejkrásnější noční oblohu jsem zažila na Šumavě. Byla mrazivá noc a my jsme byli poměrně vysoko. Bylo velebné ticho a hvězdy byly v ten moment blíž, jakoby na dosah.

Krásná noční obloha je i nad mořem, hvězdy jsou sice daleko, ale spolu s měsícem se odrážejí na vodní hladině a koupou se.

Prošla jsem trochu svůj fotografický archiv a tady jsou některé obrázky noční oblohy. I když musím přiznat, že hvězdy jsou jen na jediné.

^{Večer na Lago di Garda
Pohled na noční oblohu a světla nad Prahou z mého okna}

^{Měsíc a Večernice}

^{Měsíc a Večernice  - přiblíženo (tudíž neostré)}

^{Noční přístav ve Vieste}

Tahle poslední fotografie je zvláštní. Není příliš ostrá, ale je zajímavá. Ty malé kuličky, které vypadají jako malé planety, jsou ve skutečnosti noční déšt'.