Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

neděle 3. prosince 2017

Jak to nazvat....


Nevím, jak nazvat tento článek - nedostatek času, prostá lenost, nechut' cokoliv psát, či snad tvůrčí krize?
Poslední varianta je velice troufalá formulace. Copak já jsem nějaký tvůrce?
Ale na druhou stranu je to bohužel asi to nejvýstižnější přirovnání toho, proč jsem udělala takovou dlouhou pauzu.

Ve svém posledním příspěvku jsem psala o našich peripetiích s poskytovatelem internetu a současně i mobilního připojení. Zlost a vztek, ze kterého jsem se snažila článkem vypsat, mě ale neopustil. Spíš naopak. Kdybych přirovnala svůj stav k něčemu hmatatelnému, bublala jsem jako papiňák.
Ale zázraky se dějí.
T-Mobile se ozval a ejhle! Za problémy, které způsobil jeden jejich zaměstnanec, kterého jsem si dovolila nazvat ve své stížnosti diletantem, se omluvili. A jako bonus za utrpěnou újmu poskytli finanční bonus na mobilní připojení. Ještě, že jsem se nenechala manželem odradit od toho, abych stížnost napsala.
Až tehdy mě vztek začal opouštět.
Definitivně mě opustil díky vnoučatům, kterými jsem byla obklopená.
Holky u nás bydlely a ta mladší, kterým s mužem říkáme "trpaslíci", jsem měla "na drátě". Snacha při odchodu do práce zapínala chůvičku a já pak po jejich probuzení si pro ně chodila dolů do bytu. Nazývat někoho "trpaslíky" asi není moc lichotivé, nicméně pro holky máme také jednotný výraz "kukačky". Začal je takhle nazývat syn, který o své sestře prohlašuje, že nám svá mlád'ata vkládá pravidelně do hnízda. Mně se výraz kukačky líbí. Obě holky mají nádherné tmavé oči, prostě kukadla. A vkládání mlád'at do hnízda? Vyloženě se na ně těším, i když už jsou velké a mají spoustu svých zájmů. Nebude to dlouho trvat a budeme na vedlejší koleji. Budou mít pak kukačky ještě zájem o prarodiče? A oslovení trpaslíci se líbí hlavně vnoučatům, která máme v domě a se kterými si stále užíváme prarodičovské radosti.
Hlídat čtyři děti je náročné.
Ale podstatně náročnější je hlídat jen dvě mladší vnoučata.
Když tu byla celá parta, holky se o ty malé báječně postaraly, co se zábavy týče. Krásně jim vyplnily čas a na nějaké stesky a otázky typu: "Kdy přijde maminka?", nezbyl čas. Bětku jsem dávala po obědě spát a těm zbylým třem jsem nakázala, aby se chovaly pokud možno tiše. Vyvařovala jsem jim podle jejich přání, dokonce jsem v jeden den vařila koprovku a rajskou. Chtěla jsem naučit trpaslíky jíst koprovku. Ochutnali, řekli "mňam", ale pak zvolili rajskou. V duchu jsem "poděkovala" svému synkovi, který svým potomkům vysvětlil, že zelené se nejí.
Času se mi hrubě nedostávalo zejména tehdy, když tu byla jen ta mladší vnoučata v době, kdy holky byly týden s druhou babičkou.
A když už jsme konečně měli na konci prázdnin volný čas, protože kukačky byly týden na chatě s rodiči, naprosto masochisticky jsme se zabalili a odjeli se stanem za trpaslíky na Šumavu.

Prázdniny utekly, nastalo září a my s mužem relaxovali chvilku v Českém ráji.
Chodili jsme po místech známých a objevovali i místa neznámá. Jen ty vzdálenosti nám připadaly tak nějak delší a únava po tůrách větší.
Po našem návratu jsme hlídali Bětku, která nastoupila od září do normální školky. A samozřejmě onemocněla. Z logiky věci vyplývá, že jsem pak onemocněla i já. Můj muž to hodnotil slovy: "Jako ty školkové děti."
Můj úmysl, že se po prázdninách zase začnu věnovat blogu, padl.
Najednou jsem zjistila, kolik času jsem vysedáváním u počítače trávila.
Rozhodla jsem se, že si udělám pauzičku.
Z pauzičky se stala pauza a z té pak téměř odmlka.
Občas jsem sice k počítači zasedla, pročetla si oblíbené blogy a začala psát. A pak .... konec.
K dnešnímu dni mám rozepsaných deset článků!!!
Dokončím je někdy?
Tento je jedenáctý.
A snad i ta dlouhá pauza způsobila to, že se mi "povedlo" půlku tohoto článku včera smazat.
V době své odmlky jsem ale vůbec nelenošila.
S mužem jsme zlikvidovali chvojku, která byla napadená rzí hrušňovou.
V celém širokém okolí jsem neviděla hrušeň a kdybych občas nešla na nákup, ani bych skoro nevěděla, jak hruška vypadá. Tak kde k tomu ta chvojka přišla? To, že je odsouzená k zániku, jsem věděla už delší dobu. Stříkat jí neustále nějakými fungicidy a vědět, že stejně zahyne, bylo zbytečné. Zahradu zdobila téměř čtyřicet let a musela už být pravidelně umenšována, aby se kolem ní dalo projít. Byla však ideálním zdrojem materiálu na venkovní vánoční výzdobu.
Nu což, máme ještě túje. Střiháme je pravidelně jen směrem do zahrady, aby nás z ní nevyháněly. Z druhé strany k silnici si pravidelně beru větve na zimní pokrytí květeny a na již zmíněnou výdobu.
Ovšem, nepočítala jsem s existencí pilného blba.
Jednou mi muž po návratu domů sděloval, že se kolem Karlovarské uklízí a že nám poněkud ostříhali túje. Šla jsem se podívat a bylo mi do breku, když jsem výsledek viděla. Nedaleko postávali nějací dělníci a sledovali mě, jak nešt'astně chodím kolem plotu. Ořezané větve už měli naložené. Můj plán, že si je posbírám, uložím v altánu a až nastane čas, pokryji jimi květenu, padl.
Šla jsem k postávajícím a zeptala se, proč nám nesdělili, že nám budou ořezávat zeleň. Prý jim jejich vedoucí nařídil, že mají uklidit kolem chodníku. "Kolem čeho?" "No, chodníku." "Ale tohle není chodník, to je jen vyšlapaná pěšina na zeleném pásu." Zkusila jsem jim vysvětlit, že chodník je komunikace, na které se provádí nejen zimní údržba a že pěšina vznikla zejména díky pejskařům, kteří tudy chodí na procházky se svými čtyřnohými kamarády. Asi nepochopili. "Kde máte toho vedoucího?" "Je támhle." Na druhé straně od našeho domu stál muž s fukarem a veškerý nepořádek, který zůstal, odfoukával k plotům jednotlivých pozemků. Vzpomněla jsem si na peprnou verzi Babičky Boženy Němcové: "Pořádek musí bejt", řekla babička a kopla h...o pod postel.
Manžel stál ve vratech a tiše sledoval co se děje. "Já bych se na to vykašlal", řekl, když jsem kolem procházela. Byla jsem tak naštvaná, že jsem mu odsekla: "To mě ale vůbec nepřekvapuje." Ano, je hodný, chce mít klid, ale někdy je ta jeho "pštrosí politika" fakt k zbláznění.
Došla jsem k vedoucímu s fukarem. Z očí mi sršely blesky. "Můžete mi laskavě sdělit, kdo vám tohle nařídil." "A co?" V duchu jsem si jen říkala, "moc mě neštvi." "To brutální ořezání tújí." "Jo, tohle. No to nám nařídili na životním prostředí." "A nemyslíte si, že by bylo vhodné a nanejvýš slušné nás na to upozornit." Krčil rameny a bylo na něm vidět, že mu vadím. "My jsme dostali za úkol uklidit kolem chodníku." "Kolem čeho?" "Chodníku!" "A vy tu nějakej chodník vidíte?" Ukázal mi vyšlapanou pěšinu. "Aha, tak to se můžeme těšit, že to tady budete protahovat a zametat, až v zimě nasněží." Znovu krčil rameny, kroutil se jako had a bylo na něm vidět, že by se mě rád zbavil. Vysvětlila jsem mu rozdíl mezi chodníkem a pěšinou a pak se ho zeptala na jméno. Nejprve mi ho sdělit nechtěl, ale když se k nám přiblížili jeho podřízení, jméno mi prozradil. "Ještě mám poslední otázku. Proč jste ty tú
je ořezal až do výšky, kde určitě nikomu nepřekážely?" "No, když už jsem měl tu pilu v ruce..."
Měl štěstí, že jsem já v ruce neměla nic.
Nechala jsem otevřená vrata, došla si pro fot'ák a zdokumentovala si ořezané větve a hlavně ty hory veškerého nepořádku, které byly fukarem nahnány k plotu. Parta odborníků ze známé zahradnické firmy, která má v naší čtvrti na starost péči o zeleň, mě sledovala.

Ukázka práce odborníka

Fotky jsem stáhla, našla si příslušné paragrafy v novém občanském zákoníku a napsala na odbor životního prostředí. Připojila jsem fotky. Můj muž stál za mým křeslem a evidentně nesouhlasil. Kopii emailu jsem poslala šéfovi renomované zahradnické firmy, která sídlí ve Střešovicích.
Světe div se! Odbor životního prostředí odepsal. Omluvili se a sdělili, že se pracovníci dopustili chyby a špatně pochopili zadání. Měli se prý postarat pouze o veřejnou zeleň! Dostalo se nám příslibu, že pokud by k něčemu podobnému mělo ještě někdy do budoucna dojít, budeme o tom včas informováni.
Jsem kverulant? Do jisté míry ano. Ale na druhou stranu si nechci a nemůžu nechat všechno líbit. To by se z občana stal ovčan a tím opravdu být nemíním.
Omluva potěšila, ale nepřikryju s ní hortenzie a skalkové růže. Hortenzií mám zase víc, po zlikvidované chvojce jsme s mužem udělali nový záhon. Z netkané textilie jsem ušila pytle, něco větví jsem ostříhala v horní části zahrady, kam chodím opravdu jen vyjímečně.
Pytle jsem na hortenzie dávala v době Halloweenu. Díky teplému podzimu, kdy oproti jiným rokům v říjnu nemrzlo, jsem zazimovávala zahradu a přenosné kytky podstatně později. Trpaslíci pytlům říkají "duchové" a líbí se jim. A to prosím já osobně Halloween sabotuji.

Podzim utekl jako voda a je tu advent.
I když jsem na blog téměř nechodila, čas jsem využila jinak. S mužem a občas i s vnoučaty jsme podnikli spousty výletů po naší krásné zemi. Vzniklo mnoho fotek a navštívených míst bylo tolik, že mám na dlouhou dobu o čem psát. Upletla jsem čtyři "dospělé" svetry a společně s Emou jsme začaly kamínkovat. Je nadějná a o ruční práce, na rozdíl od své sestry, má veliký zájem.
Žijeme stále kulturou a navštěvujeme s mužem koncerty a divadelní představení. Minulý týden jsme byli na muzikálu Romeo a Julie. I když je děj notoricky známý, emoce přemohly asi všechny. Na kraji naší řady seděl režisér Zelenka, který si také utíral oči. A pak, že brečí jen baby. Po skončení byla dlouhá fronta nejen u šatny, ale i před záchodem. Ne, že by si všechny dámy potřebovaly odskočit, většina z nich si upravovala svůj makeup. Jak já jsem vděčná za voděodolnou řasenku. Ve čtvrtek jsme byli na koncertu naší oblíbené Asonance a už se těšíme na další koncert v prosinci.
Mám já vůbec nějaký volný čas?
Včera brzy ráno jsem začala psát tento článek. Od změny času z letního na zimní se budím kolem půl šesté a stále jsem se ještě nesrovnala. Hlava ví, že je o hodinu jinak, ale tělo je stále ještě v letní době. Metabolismu neporučím.
Když se mi včera povedlo půlku článku smazat, vztekle jsem vypnula počítač a šla se věnovat jiné činnosti. Dokončila jsem venkovní vánoční výzdobu, pustila se nejprve do ořechů a pak do těsta na cukroví. Dnes začnu péct.
Připadám si stále v jednom kole a mám pocit, že čas, který je kolem nás, se neustále zrychluje.
Měla bych se "hodit do klidu".

Přeji vám všem krásný a pohodový adventní čas a slibuji, že se zase objevím.
Snad to nebude zase až po tak dlouhém čase.

Venku už mám hotovo

pátek 14. července 2017

Bič a pryč ....


A odkud?
Od jednoho z poskytovatelů nejen internetového připojení, ale i mobilní sítě.
Vrátím se v čase do historie, kdy jsme měli internet od Telecomu a vše bylo bez větších problémů. Sice naše připojení "po drátu" nebylo nijak závratně rychlé, ale bylo. A pak se začaly zahraniční společnosti předhánět v tom, kdo co dříve koupí a Telecom se stal díky, nebo kvůli Španělům "kyslíkem". Tento název společnosti O2 používá náš soused, který se, na rozdíl od většiny z nás, v tom všem vyzná, protože sítě jsou jeho obživou.
Na jeho radu jsme tehdy požádali o převedení pod Český telekominikační úřad, který nabízel krom rychlejšího internetu i nižší ceny a navíc i volání zdarma z pevné linky. Naprosto ideální záležitost. Ovšem, jen do doby, než ČTÚ prodal nejen své sítě a vše co s tím souviselo, dalším zájemcům. Nikdo se neptal, zda souhlasíme, prostě jsme se ocitli ze dne na den příjemcem služeb poskytovaných jedním z velikých operátorů.
Jak se říká, člověk si zvykne i na šibenici.
Takže jsme si zvykli.
Platili jsme víc, internet po telefonních linkách nebyl žádná sláva. Navíc jsme platili i pevnou linku.
Rychlejší připojení bylo vyloučeno, protože to prý nejde.
Abychom alespoň trochu ušetřili, zvolili jsme variantu "dvouletých smluv", které byly přeci jen o něco málo výhodnější.
Loni na podzim nám měla smlouva vypršet, takže jsme zvažovali změnu.
Platit hodně za internet, který se seká, občas na krátko vypadne a někdy nejde vůbec, se nám moc nelíbilo.
Zašli jsme na jednu z poboček společnosti a tam jsme se informovali o možnostech, jak postupovat.
Kdy vypovědět smlouvu, či zda jí stačí jen neprodloužit?
A pak se u mně dostavilo totální zatmění mozku!
Došlo k tomu přesně v momentu, kdy jsem manželovi kývla na to, že přejdu z dobíjecího tarifu, kde jsem měla volání za slušný peníz a SMS za pár haléřů, na paušál.
A proč?
Protože se nám sníží platba za internet!
Po šestnácti letech jsem se obrazně vzdala svobody. Už si nebudu dobíjet telefon podle potřeby, budu platit pravidelné faktury na manželovo jméno.
To aby nám ponížili platbu za internet.
Člověk, který už jen s mužem smlouvu o prodloužení internetu a druhou o paušálu sepisoval, spěchal.
Už za námi čekali další zákaznící. Jednu smlouvu vytiskl, druhou prý pošle emailem.
Jen jsem se zeptala, co bude s kreditem na SIMkartě. Odečtou mi ho od platby.
A už šup šup, koukejte vypadnout, já jsem placený od toho, kolik lidí za den udělám.
Smlouva nepřišla!
Když muž neposlanou smlouvu reklamoval, bylo mu sděleno, že mu jí samozřejmě pošlou, ale za poplatek 60 korun.
To si snad dělají legraci!
Proč jsme kývli na to, že jí ten člověk pošle?
Proč jsme netrvali na tom, aby jí vytiskl a předal do ruky? Podpisy už se dělají jen přes jakési okénko elektronicky.
Proč jsme byli tak slušní, raději by se hodilo napsat blbí, že jsme nechtěli nechat čekat zákazníky za námi ještě nějakou dobu?
V předchozí větě jsem si odpověděla sama.
Muž ve finále dojel znovu na pobočku, aby se toho dotyčného, nechci být sprostá, zeptal, proč smlouvu neposlal.
Dotyčný tam nebyl, ale mužovi se povedlo to, že mu alespoň vytiskli cosi, co se smlouvě podobalo.
Bez podpisu.
Je taková smlouva platná?
První vyúčtování po uzavření dvou smluv bylo ledovou sprchou.
Internet bez slevy, telefon za plnou palbu, nikde nebyl zohledněn zůstatek kreditu.
Minuta za volání dražší a SMS účtované zvlášt' a za cenu asi tak třikrát vyšší, než předtím.
Trvalo to až do prosince, kdy při každém vyúčtování muž telefonoval operátorovi a domáhal se nápravy.
Jiní opravovali chyby toho neumětela na pobočce, protože kromě neodeslání smlouvy, nenastavil vůbec nic.
Začátkem ledna přišel dopis, ve kterém nám operátor sděloval, že nám bez náhrady zruší v únoru naší pevnou linku.
A pokud se nám to nelíbí, můžeme od smlouvy, ale jen na poskytování internetu, bez sankcí odstoupit.
Muž dlouho zvažoval, zda přejít někam jinam, několikrát volal operátorovi a zjišt'oval, co a jak. Prý nám o tu zrušenou linku o něco málo zlevní internet. Budiž.
Mysleli jsme si, že už nás opravdu nemůže nic překvapit.
Ale překvapilo.
Jeli jsme v červnu na dovolenou a po přejetí hranic se telefon odmlčel. Přesně v momentě, kdy jsem podávala zprávu dceři, že jsme opustili Česko.
Zatímco muž řídil, já z druhého telefonu volala dceři a prosila jí, at' zavolá operátorovi, aby prověřil, zda mám aktivovaný roaming. Nikdo se s ní nechtěl bavit, protože neměla přístupový kód. Marně vysvětlovala, že jsme touto dobou v Bavorsku a z nefunkčního telefonu se prostě dovolat nemůžeme. Asi by nám to bylo málo platné, protože ten kód jsme sebou také neměli.
Našim štěstím bylo, že snacha ten den byla doma a mohla dojít k nám do bytu a hledat podle popisu to, co nahrazovalo smlouvu.
Kód zavolala dceři, dcera volala operátora, operátor to prý prověřil a sdělil jí, že je roaming aktivovaný!
Připadala jsem si jako v Jiříkově vidění.
Při první dlouhé zastávce v Alpách jsem zkusila nejprve telefon restartovat.
Pak jsem zkusila ruční volbu jakékoliv německé sítě. Ani jedna ze čtyř, které se mi ukázaly, nešla nastavit.
Opět další telefon dceři a znovu její další telefonát operátorovi. Naštěstí se jí ujala jiná osoba, která to konečně opravdu prověřila. Ta zjistila, že roaming byl aktivován a 16 let bez problémů fungoval na předplacené kartě, ale přechodem na paušál byla aktivace zrušena. ???
A to jsem si myslela, že veškeré chyby toho diletanta, jsou už napraveny.
Telefon po dalším restartu konečně začal fungovat.
Byla jsem tomu ráda. Nicméně těch skoro pět hodin, kdy jsem měla fakt "nervy na pochodu", mně utvrdilo v tom, že až mi smlouva vyprší, prodlužovat jí rozhodně nebudu.
"Ale to budeme mít zase dražší internet", řekl mi muž.
A to ještě nevěděl, co přijde.
Po návratu z dovolené jsem napsala stížnost na konkrétního člověka mobilnímu operátorovi. Vztek na něj mě nepřešel celou dobu, nehledě na to, že jsem jí začala sepisovat do cestovního deníku hned po té, co telefon začal fungovat.
Sdělená bolest - poloviční bolest.
Tím, že jsem se vypsala do sešitu, přestala jsem nadávat jako špaček.
Ty tři podzimní měsíce, kdy jiní po telefonu napravovali chyby, které udělal, a čas, který jsme kvůli nefunkčnímu telefonu a stále chybnému vyúčtování ztratili, ve mně zanechaly pocit hořkosti.
Pocit, že jsem idiot, který kývl na paušál, mně v tom jen utvrzoval.
Můj muž mě od sepsání stížnosti zrazoval.
Většinou vše řeší s klidem, spoustu věcí hází za hlavu: "Vždyt' pak už ten telefon fungoval."
To ano! Ale to, co jsem protelefonovala z druhého telefonu, co provolala dcera a čas, který tomu věnovaly jak dcera, tak i snacha, už nikdo nenahradí. Navíc jsem stížnost musela sepsal jeho jménem, vždyt' smlouva je uzavřena na něj. Udělala jsem koncept, dala mu to přečíst a zeptala se, zda to podepíše. Prý ano.
Stížnost jsem osobně odnesla druhý den na poštu a poslala
jí doporučeně.
Večer mě zavolal a řekl: "Přečti si tohle."
Dívala jsem se na jeho notebook, kde měl dopis od mobilního operátora. Přeci ještě nemohli ten dopis dostat, napadlo mně. A pak jsem se nevěřícně dívala na to, že nám lakonicky sdělují, že "v rámci zkvalitnění služeb .... bla bla bla, nám zdražují internet o víc než 60%". Součástí dopisu bylo i to, že pokud nesouhlasíme, můžeme smlouvu do 14. července bez sankce vypovědět.
Vzpomněla jsem si na mužovu větu o zdraženém internetu po té, co jsem mu sdělila, že neprodloužím příští rok smlouvu.
Ejhle, oni nám to zdraží i bez toho.
Ono natáčet reklamy s jedním z našich nejoblíbenějších herců, přeci něco stojí!
Dopis od operátora byl poslední kapkou pro mého muže.
Je klid'as, ale telefonát s infocentrem ho vytočil do běla. Jedinou informaci, kterou získal, bylo jen to, že nám internet opravdu zdraží a že opravdu se nic v našem případě nezlepší a zůstane nám ADSL. Kde je to avizované zkvalitnění???
Ujistil se alespoň o tom, že by bylo lepší, pokud se tedy rozhodne smlouvu ukončit, učinit tak o nějaký ten den dříve a nečekat na 14. červenec.
Jsem technický antitalent, nerozumím tomu co je ADSL nebo VDSL. Mé technické znalosti se rovnají téměř nule. Nicméně jsem pilně vyhledávala společnosti zabývající se poskytováním internetu prostřednictvím telefonních linek a odkazy posílala manželovi na jeho email.
Vybral jinou společnost, zajel ke stávajícímu operátorovi a vypověděl smlouvu.
Pak uzavřel novou, zaplatil za nový router VDSL a domlouval se s technikem na přepojení.
Včera nás přepojili k novému operátorovi.
Zatím nic nefungovalo, prý to musí propojit oni. Podle instrukcí měl vyčkat asi tři hodiny a pak zavolat v případě, že to nebude ještě fungovat.
Mezitím zavolal už původnímu operátorovi, aby mu sdělil, že už jsme přepojeni.
Je klidný a věci opravdu řeší s rozvahou.
Jsme spolu 43 let a já ho ještě nikdy neslyšela tak řvát.
Náš původní operátor, který se zaručil, že můžeme bez jakýchkoliv sankcí od nich odejít ke 14. červenci, mu sdělil, že výpovědní lhůta internetu je prý 30 dní.
Ani se manželovi nedivím, že tak řval.
Já bych asi připojila i nějaké to peprnější slovo.

P.S. Internet od nového dodavatele nám zprovoznili včera večer. Rozpačitý

čtvrtek 6. července 2017

V meziprostoru


Hlásím návrat z úžasné Kalábrie.

Funguji v jakémsi meziprostoru a i když fyzicky už doma jsem, myšlenkami zůstávám stále na jihu.
Dnes odpoledne, kdy jsem si udělala konečně !!! chvilku času na knížku, kterou mám už více než týden rozečtenou, jsem v altánu na zahradě usnula.
To moře šplouchá nějak divně. Houkání sanitky mě vrátilo do reality.
Šplouchání nebylo moře narážející do břehu, ale auta projíždějící po zmoklé silnici.

Vrátili jsme se v neděli večer.
Původní plán byl trochu jiný. Chtěli jsme se ještě "cournout" po Itálii, podívat se někam tam, kde jsme ještě nebyli.
Ale museli jsme domů. Důvod? Hlavně zahrada a péče o ní. Syn s rodinou odjel na dovolenou už v pátek a dcera sehnala na "last minut" pobyt v Chorvatsku, kam odjížděli v pondělí na noc.
Takže nám nezbývalo než se vrátit domů a tam se pustit do práce.
A že jí bylo a ještě i bude.
První pračku jsem naplnila už v neděli v noci a než jsem šla první várku pověsit, bylo nutné posekat trávu.


Moje a mužova činnost se po třech krásných týdnech relaxu, trávených na pobřeží Jónského moře, změnila na běžnou činnost kolem domu, občas zpestřenou urychleným sběrem prádla ze šňůr. Počasí neporučíme.
Tráva už je posekaná, rajčata vyvázaná a jsou vyštípané (mnohdy zahradními nůžkami vystříhané) boční výhony. Plevele byla také spousta a k tomu přibyly i květiny, které zahynuly. Se ztrátami jsem musela počítat.
Poslední zbytky vypraného prádla jsem dnes v dešti přesouvala pod střechu altánu.

A letošní bilance?
Ujeli jsme celkem 4250 kilometrů.
Udělala jsem téměř 1200 fotek a manžel natočil spoustu videí.
Knih jsem tentokrát přečetla méně než obvykle, nejdéle jsem četla knihu z "Klubu konzumentů knižního braku", které kolují mezi blogery a kterou mi před odjezdem poslala Valin. Musím jí poslat zase dál.
Pěších výletů jsme tentokrát udělali méně než obvykle. Jednak kvůli horku, které panovalo a pak také kvůli mému kotníku, který jsem si trochu pochroumala.
Poznali jsme spoustu prima lidí a objevili malý ráj na zemi s mořem o teplotě 27°C.
Jen kočky letos chyběly. Pár jsem jich vyfotila při našich toulkách, ale v místě samém se nevyskytovaly.

Hodně lidí se bojí do Kalábrie jezdit. Ano, je to opravdu daleko. Dalším důvodem jsou i obavy z migrantů, pro které je Kalábrie, zejména její Tyrhénské pobřeží, cílem. S migranty, jako takovými, jsme se nesetkali. Nepočítám-li žebráky před obchody, či pěší prodejce různého zboží - šperky počínaje, čínskými šunty konče. Ale ti tu byli už před spoustou let.
S echt imigrantem jsme se setkali až na italsko-rakouských hranicích na Brenneru. V bílé mikině se staženou kapucou a s růžovým batohem na zádech, byl "nenápadný" jako lod' na kopci. Ale i tak bdělým strážcům hranic utekl. Viděli jsme ho mezi nádražím a parkovištěm outletu a pak o něco později na silnici do Griesu.

Dívali se na druhou stranu a ....

Kontroly se však v Itálii provádějí dost často. Při opouštění dálnice na mýtnici procházejí všechna auta vizuální kontrolou. Mají-li tmavá skla, jsou odstavena a zkontrolována. Stejně tak i dodávky. Občas probíhají kontroly i na silnicích a některá auta jsou podrobována prohlídce.

Deník jsem letos opět psala a budu ho postupně zveřejňovat.
Sešit, který jsem si na něj sebou vzala (úplně nový), se mi začal hned první týden rozpadat. Možná k tomu přispělo horko, protože jsem ho nechala ležet na stole, kam se opíralo slunce. Možná jen lepidlo nebylo příliš kvalitní. Koupila jsem si izolepu a listy lepila k sobě, ale pak jsem to vzdala.
Budu si muset nejen utřídit myšlenky, ale i zpřeházené listy deníku.
Stejně tak budu muset vytřídit i fotografie.

Zatím tedy jen malá ochutnávka:

10. června - den po úplňku

18. června - Jónské moře u Capo Spulico

19. června - pohled na Dolcedorma od Sibari

23. června - chrám bohyně Hery u Metaponto

27. června - i Jónské moře se dokáže rozbouřit

27. června - sestup do kaňonu řeky Raganello

28. června - východ slunce

1. července - západ slunce u Lago di Garda

Na dnešek v noci jsem se probudila a přemýšlela, kde jsem.
Až zavřené dveře u ložnice mě přesvědčily o tom, že jsem doma.
Skutečně?
Stále se cítím ještě v meziprostoru .....

pátek 9. června 2017

Italský deník - 13. část - patnáctá cesta z Itálie


Pokračování předchozí části



2.7.2016

Vstala jsem brzy a snažila se neprobudit manžela, potože ho čeká pořádná porce kilometrů. Já neřídím, já se jen vezu. Ač jsem se snažila být tichá jako myška, nepovedlo se. Když jsem lezla z koupelny, už koukal. Uvařila jsem kávu ke snídani a další do termosky na cestu. Po snídani jsem umyla nádobí a dopakovala cestovní tašku. Zbytek našich věcí jsem vynášela na terasu.
Kočky se přišly rozloučit. Dala jsem jim zbylé mléko a do misky nasypala granule.

"Hele mami, nepřipadá ti, že se tady něco děje? Asi nám končí zlaté časy."

Věci z apartmánu postupně mizely a v autě jich přibývalo. Šli jsme se rozloučit se sousedy. Ti z Dobřichovic také odjížděli. Chystali se jet nonstop. Jsou mladší a navíc oba řídí, takže se mohou vystřídat. Plzeňákům jsem donesla zbytek kočičích granulí a sirky, ty už také nebudeme potřebovat. Oba moc děkovali. Už včera jsem jim dala na sebe kontakt, slíbili, že se ozvou. Až prý pojedeme s vnoučaty opět do plzeňské ZOO, určitě se musíme stavit. Slíbili zavolat, až se vrátí do Čech. Chystali se do Peschici na trhy. Kdybychom neměli narvané auto, mohli jsme je tam odvézt, protože tam jedeme pro sýr Cacio Cavallo.
Tentokrát jsme měli na sousedy štěstí, i když ti dva loňští mladíci Jakub s Otou, až na pár hlučných vyjímek, také nebyli tak špatní.

Naposledy jsem zametla, otřela kuchyňskou linku a přendala z lednice věci do té naší cestovní. Muž jí vytáhl ze zásuvky, já vytřela vnitřek a dala před otevřené dveře hadr na podlahu, aby do něj stékala voda, až poovolí třítýdenní námraza. Stejně za chvíli nastoupí "rychlá rota", která to tu nablýská pro další návštěvníky.
Ještě naposledy jsem prošla apartmán, zda jsme někde něco nezapomněli. Už se nám totiž povedlo jednou nechat pod postelí prázdnou tašku. Naštěstí opravdu prázdnou. Ale byla jí škoda, dobře se do ní balilo, protože se jí otevírala celá vrchní strana.

Zamkli jsme apartmán a šli se rozloučit s domácími. Dole byl jen Domenico, který si od nás vzal klíče. Zeptala jsem se ho, zda si chce apartmán zkontrolovat, ale jen mávl rukou. Pak řekl, že musí zavolat Luigiho, prý by mu neodpustil, kdyby se s nám nerozloučil. Luigi odněkud přiběhl a kromě přání št'astné cesty, nás rovnou pozval zase na příští rok. Potom se objevil Giovanni, aby se také rozloučil a řekl nám, abychom se stavili v restauraci, že by se Maria zlobila, kdybycho jí ujeli bez loučení. Už na nás čekala. Stejně jako Luigi přála št'astnou cestu a zvala nás napřesrok znovu do Peschici.
Co bude příští rok?

Vyjeli jsme nahoru do města před trhy a měli štěstí. Jedno auto těsně před vchodem odjíždělo, takže jsme zaparkovali místo něj. Sýry jsme koupili hned u prvního sýraře, který je měl za 12€ za kilo. Jako dárek nám přidal mozarellu. Loni jsme dostali salámek. Asi ne každý kupuje 7 kilo sýra najednou. Sýrař nám je zavakuoval, my zaplatili 84€. Měli jsme splněno. Loni jsme platili ještě víc, protože jsme kupovali navíc kus pecorina. Muž šel se sýry do auta a já na něj počkala u vchodu, abychom se nehledali. Pak jsme ještě obešli trh a potkali souseda z Plzně, který nás u jednoho stánku vyfotil. Slíbil, že fotku pošle. Tak uvidíme. Pak jsme se ještě jednou loučili.
U jediného zelináře, který tu byl, jsme koupili česnek a vydali se na cestu k domovu.

U nádraží jsme zastavili, sýry přendali do cestovní ledničky a chladící tašky. Měly by v pohodě vydržet,. Dříve jsme je vozili bez vakuového obalu a vždy cestu přežily.

Tady končí koleje

Nádraží Peschici

Do Vica po serpentýnách jsme jeli v koloně pomalu se velkoucích aut. Proti nám se hrnula šňůra těch, kteří mířili na pobřeží. Na Garganice byla kolona aut jedoucích k moři téměř nepřetržitá. U Cagnana jsme natankovali plnou nádrž.
Pípla mi SMS, Lenka nám přála št'astnou cestu.

Poslední zastávka na Garganu a pohled na Varanské jezero

Krávy na mostě

Na Lesině jsme najeli na dálnici A14 a mířili na sever. Tři týdny utekly jako voda. Stejně mám pocit, že se čas kolem nás nějak zrychluje.

Míříme na dálnici

Nikdy mě nepřestanou fascinovat oleandry, které A14 lemují

Zajeli jsme na jedno z odpočívadel, došli si na záchod a poobědvali toasty. Já s pivem, muž s birrelem. Cesta pokračovala v pohodě, dálnice stále jela. Problém nastal až u Cesena. Kolona aut mířících na sever se zastavila. Bylo úmorné horko. Po chvíli jsme se rozjeli, abychom se vzápětí znovu zastavili a tímto způsobem jsme dojeli k hodně ošklivé bouračce. Nebyl na ní hezký pohled. Zabrala dva jízdní pruhy, takže se před ní auta musela řadit ze tří pruhů do jednoho. Asi byla varováním pro další řidiče, protože až k Bologni se jelo naprosto spořádaně. Žádné přejíždění z pruhu do pruhu, žádné myšky, ani troubení.


Před Bologní jsme sjeli na nově vybudované odpočívadlo. Došli jsme si na záchod, koupili si zmrzlinu a Red Bull v lahvi. Kávu manžel odmítl, prý si jí dá později, až bude trochu chladněji. Teploměr ukazoval 37°C. Nastoupili jsme do auta a zvažovali, co podnikneme dál. Času jsme měli spoustu.
"Hele, nezajedeme znovu do Maranella?"
"Tam už jsme byli, řekl muž.
"Tak se pojedeme podívat do Modeny do Muzea Ferrari."
I tenhle můj "skvělý nápad" zavrhl.
"A tak co kdybychom zajeli znovu do Mantovy a zašli do Muzea Tazia Nuvolariho."
Mapu a plánek jsme měl
i sebou, vytiskla jsem si je před odjezdem, abychom eventuelně netápali jako v předchozím roce. Muž přiznal, že se mu v tom horku opravdu nikam nechce. Vzpomínal na rozpálené uličky Mantovy, kudy jsme se v minulém roce ploužili jako dva stíny.
Rozhodl, že pojedme rovnou na Lago di Garda, postavíme stan a raději se půjdeme vykoupat. Souhlasila jsem. V daném okamžiku to byl nejlepší nápad. Rozpálených uliček jsme si během dovolené užili dostatek.
Když jsme v sobotním odpoledni sjížděli z dálnice A1 na brennerskou A22, zjistili jsme, že na informačních tabulích svítí upozornění, že A22 bude v neděli 3. července, což je zítra, od sedmé do dvanácté mezi Bressanone, které je, nejen díky Karlu Havlíčku Borovskému, známější pod německým názvem Brixen, a Vipitenem uzavřena. Budeme muset promyslet další postup.

Před Veronou jsme opustili dálnici A22, najeli na A4 a na sjezdu Peschiera jsme sjeli. Pobavilo nás, že než jsme se dostali k mýtnici, museli jsme dvakrát podjet dálnici. Jeden by tu fakt zabloudil. Zaplatili jsme 46€ za mýto a pokračovali do Lazise. Doufali jsme, že se nám podaří najít městský kemp, kde už jsme jednou nocovali a kde se nám líbilo. Povedlo se na druhý pokus, protože na ten první manžel minul odbočku. Já prý mluvila tiše a to mé "Tady odboč", přeslechl. Malý kousek jsme se vrátili, zaparkovali před před recepcí. Vybrali jsme si piazzollu, postavili stan. Oba nás zmátly hodiny v recepci. Koupat se do jezera jsme nešli a místo toho jsme se vydali do městečka, kde jsme sice jednou nocovali a několikrát jím projížděli. Jedinou povědomost, kterou jsme o něm měli, byly hradby podél hlavní ulice.

Spát budeme mít kde

Zed' vzadu za molem ohraničuje kemp

Po jezeře připlouval trajekt

Až v městečku jsme zjistili, že je o hodinu méně. Mohli jsme jít k jezeru, na koupání byl dostatek času. Hodiny v recepci šly evidentně o hodinu napřed. Ale nelitovali jsme toho, spíš naopak.
Lazise je krásné. Jeho historické centrum, které je obklopené hradbami, mi občas připomínalo Benátky. I tady jsou laguny, které protínají historickou část.

Pojd'te tedy na procházku večerním městečkem:

Račte vstoupit

Chodníky lemovaly muškáty, balzamíny, begónie a další spousta kytek

Opevnění města je důkladné

Benátský lev nesmí chybět

Hradby mají několik odlišných vrstev

Nevěsta XXL byla k nepřehlédnutí

Hrad Scaligeri

Kostel San Nicola (Sv. Mikuláš) je románská stavba z 12. století

Večerní jezero

Pohled od jezera do městečka, v popředí je celnice

Kanál, který se nazývá "Starý přístav" ve mně vyvolal vzpomínky na Benátky.
S tím rozdílem, že tady to nepáchlo

Pohled ze stejného místa na jezero

Když přístav, tak i lodě

Ve vstupu do kostela San Nicola, byl místo dveří závěs

V interiéru jsou zachované fresky Giottovy školy

Hlavní oltář

Pohled od kostela, uprostřed je památník obětem válek

Pohled z druhého břehu na kostel San Nicola

Do přístavu p
řiplula velká osobní lod'

Kostel už je rozsvícený

Novoklasicistní kostel San Zeno a Marino.
Je postaven na základech původního kostela z roku 1295.
Jeho přestavba byla zahájena v 18. století, ale byla přetušena vpádem Napoleona.
Dokončena byla až roku 1840

Interiér kostela

V úzkých uličkách se velké stavby fotí špatně, tak alespoň schody jsou celé


Na budově je patrný benátský vliv

Něco málo o Lazise: Jeho jméno vzniklo z latinského "lacus", což značí vesnici u jezera. Na místě nynějšího městečka stávala kdysi vesnice na kůlech nad vodou. Jeho historie je však mnohem starší. Už v době bronzové tu bývalo prehistorické centrum. V římských dobách patřilo mezi nejdůležitější místa na trase mezi Římem a Germanií. Sloužilo jako jakýsi komunikační uzel pro německé zboží. Bylo v té době pod nadvládou německého kmene Herulů. Po nich přišli Ostrogóti a Langobardé. Mezi roky 888 - 961 bylo Lazise už svobodným městem, které nepodléhalo žádné feudální vrchnosti, ale pouze panovníkovi Berengaru II. a jeho synovi Adalbertu II.. Roku 961 vstoupila do údolí Adige německá vojska a utábořila se na březích Gardského jezera. Římský císař Ota I. Veliký udělil v roce 983 městu právo trhové a privilegium k vybudování opevnění. V roce 1077 bylo město dokonce osvobozeno od daní. Ve 13. a 14. století patřilo rodu Scaligeri z Verony. Ti postavili hrad a obehnali město hradbami. Od roku 1405 bylo Lazise pod nadvládou Benátek, která skončila po dobytí severu Itálie Napoleonem. Vídeňský kongres rozhodl roku 1815 předat Lazise Rakousku. Bylo součástí Předalpské republiky a to až do roku 1866, tedy do doby, kdy se Benátsko stalo součástí sjednocené Itálie.


Cestou zpět jsem si ještě vyfotila labutě u břehu

Hospody v Lazise se plnily Němci, kterých tu byla spousta. Chodili v trikách s národními barvami, kolem krků měli ve stejných barvách květinové havajské věnce. Italové chodili ve fotbalových dresech a nosili vlajky. Před hospodami byly nastavěné židle a lavice, aby se na fotbalové finále mohlo dívat co nejvíc návštěvníků.
My dva byli rarita. Neměli jsme žádný dres, ani vlajku, nikam jsme se nehrnuli. Procházeli jsme si večerním Lazise, fotili a natáčeli jeho památky. Městečko s kouzelnou atmosférou nás opravdu nezklamalo.
Z neznalosti věci jsme se pak městským parkem vrátili na hlavní ulici a z ní pak došli do kempu. Až následující den ráno jsme zjistili, že z pobřeží, kde jsem si fotila trajekt, který připlul z druhého břehu z Limone, vede krásná pobřežní promenáda ke vchodu do kempu.
Povečeřeli jsme z vlastních zdrojů, protože dát si večeři v přeplněných hospodách, plných fotbaluchtivých fanoušků, bylo vyloučené. Později, sedíc nad italským autoatlasem, mi manžel ukázal trasu, kterou pojedeme. Na moje námitky, že by to nemuselo být bezpečné, jen mávl rukou.
"Je to v atlasu? Je! Tak čeho se bojíš?"
Ukázala jsem na čísla značící výšky jednotlivých hor a pak šipky mezi serpentýnami, poukazující na značné převýšení. Znovu mávl rukou a něco mručel. Vybral trasu, kterou pojedeme a milostivé se to nelíbilo.
Když jsem viděla ty krucánky a převýšení … zlaté serpentýny mezi Vicem a pobřežím.
"Bude to hezké, neboj."
Co mi taky zbývalo.

Po desáté jsme si dali sprchu. Kemp byl téměř prázdný, jen u některých obytných aut či karavanů problikávaly televizní obrazovky. Výsledek se stejně dozvíme. Bud' tu budou večer hlasitě slavit Italové, nebo budou řvát Němci.
Píchni, nebo řízni - vyjde to nastejno.
Zalezla jsem do stanu, zachumlala se pod deku, když mě muž zavolal: "Pojd' se na něco podívat." Vylezla jsem ven. Oblohu křižovaly blesky, které zatím byly někde nad Dolomity. Občas se obloha celá rozsvítila. Určitě něco přijde. Celý den bylo úmorné horko a navíc dusno.
Muž sledoval na telefonu fotbal, v celém kempu je Wi-fi, což je výhoda. Oba jsme fandili Itálii, ale .. rozhodly penalty. Zkoušela jsem fotit blesky na obloze, ale je to tak pomíjivé, že se to nepovedlo.
Bouřka se blížila. Preventivně jsme strčili židličky do auta a zalezli do stanu, já už podruhé.

V noci opravdu přišla bouřka a vydatný déšt'.
Byla jsem tomu ráda, protože se vyčistil vzduch a za deště se ve stanu dobře spí.
Jako bonus déšt' zahnal rozeřvané Němce ze dvou sousedních stanů, kteří se do té doby chovali, jako by tu byli sami.


3.7.2016

Probudila jsem se po sedmé hodině.
Nechtěla jsem moc šramotit, takže jsem se jen tiše posadila a do deníku, který jsem si naštěstí vzala do stanu, zapisovala předchozí dva dny. Když se muž probudil, vylezli jsme ze stanu, došli si na umývárku a já uvařila kávu. Pak jsem si vzala fot'ák, muž kameru a vydali jsme se na břeh jezera. Do otevření recepce zbývala ještě spousta času a navíc jsme chtěli co nejvíc osušit stan. Doma ho stejně pověsíme na půdu, než ho složíme, ale balit ho hodně mokrý se nám nechtělo.

Ranní kemp a zmoklý stan

Po pobřežní promenádě jsme došli až k přístavu lodí. Moc lidí tu nebylo. Jen pejskaři se svými čtyřnohými kamarády a nezbytní ranní běžci. Občas projel i nějaký cyklista. Vrátili jsme se do kempu, stan už vypadal balitelně. Kolem nás ještě všechno spalo. Chovali jsme se tiše, abychom nikoho nerušili ve spánku.
Přeci nejsme Němci.

Ranní jezero

Kocour u recepce

Dobalili jsme zbytek věcí, stan jen složili a dali do kufru na tašky. V recepci jsme za nocleh zaplatili 33€, málo platné, už je hlavní sezóna a ceny jsou vyšší, než když jsme jeli na jih.
Z kempu jsme odjížděli krátce po deváté hodině. V nedalekém Cavaion Veronese jsme dotankovali nádrž. Do Rakouska, kde je nafta podstatně levnější to v pohodě zvládneme.

V Affi jsme najeli na A22 a v Bolzanu jí opustili. Zaplatili jsme 9€ mýto. Nebyli jsme zdaleka sami, sjížděla tady spousta aut. Chvíli jsme jeli v koloně, která mířila na Merano a pak zůstali sami.
Byli jsme jediným autem, které zamířilo na SS508.

Dolomity

Jeden z mnoha královských hradů, lemujících údolí Adige.
Využíval je i Karel IV. při svýchh cestách do Říma.
Možná byl mezi nimi i tento

Průjezd Bolzanem byl trochu komplikovanější, protože silnice, po které jsme měli jet, byla v rekonstrukci.

V ulicích Bolzana

Ale pak jsme se ze spleti uliček města vymotali a moje veškeré obavy vystřídalo nadšení. Silnice stoupala do kopců, kolem ní stály staré hrady a tvrze. Pod námi tekla říčka Talvera, která se v Bolzanu vlévá do Isarca. Fotila jsem si z otevřeného okna hrady, okolní kopce a kochala se tou krásou.
Strach ze serpentýn mě okamžitě opustil.
Jeli jsme nádherným krajem, kde se tunely ve skalách střídaly se starobylými hrady na úpatích kopců. Občas jsme udělali zastávku v místech, kde to bylo jen trochu možné.



Na jedné zastávce jsem si všimla člověka, který vyhodil z auta psa a zaháněl ho. To snad není možné!
Pes se stále vracel k autu, muž na něj téměř najížděl. Když si všiml, že ho fotím, zastavil, otevřel dveře a psa nechal nastoupit. Možná to byla jen zvláštní hra pána se psem. Měla jsem z toho hnusný pocit. Naštěstí brzy odezněl, protože
krajina kolem byla úchvatná a já na psa zapomněla.

Sundal psovi obojek a pak ho zaháněl

Kopce byly čím dál tím vyšší a úchvatnější. Údolíčky se mezi nimi vinula silnice, na které nebylo moc aut, ale o to víc motorkářů.







Fotky jsou řazeny tak, jak vznikaly - další komentáře by byly zbytečné

Pak na jedné z mála odboček se objevila cedule, že Passo Pennes, který je také známý pod německým jménem Penserjoch, je do 12:00 hodin uzavřen. Podívala jsem se na hodiny na přístrojovce. Bylo půl dvanácté.
Muž parkoval před cedulí: "A já si to tak hezky vymyslel. Mně to bylo divný, že proti nám skoro nic nejelo."
Podívala jsem se do atlasu a řekla mu, at' klidně jede dál. Pokračovali jsme kolem osamělých statků, obdivovali okolní nádheru a najednou proti nám jelo první auto a pak následovala další. "Už to nahoře otevřeli."
Zastávek jsme ještě udělali několik, na jedné jsme dojedli toasty, které jsem připravila v pátek večer. V cestovní lednici vydržely. Fotila jsem si alpské velikány, volně se pasoucí koně.



Stoupáme!
Jediné, co mě překvapilo bylo to, že německé nápisy jsou uvedeny jako první



Vrcholek v mracích a zbytky sněhu




="text-align:center">Po silničce jsme před chvílí jeli

Moje nadšení mě neopouštělo, právě naopak. Připadala jsem si jako malé dítě, které našlo pod stromečkem vytoužený dárek. Cesta mezi vrcholky Alp, mnohdy se vinoucí po úbočích horských velikánů, byla i přes serpentýny a ostré zatáčky, úžasná.
Na kótě 2000 metrů jsme se potkali s dvojicí z Dánska. Paní nás poprosila, zda je vyfotíme a na oplátku vyfotlili oni nás. Všimla jsem si kovově se lesknoucích kamenů a pár jsem si jich vzala. Kameny si vozím odevšad. Když jsem je sbírala, muž na mně zavolal. Stihla jsem vyfotit jen dvě poslední historická auta, stoupající nahoru do průsmyku.


Takhle vysoko jsem ješte nikdy nebyla

Historická auta jsme dojeli nahoře na Passo Pennes, ve výšce 2211 metrů. Stihli jsme si je prohlédnout zblízka, vyfotit, natočit. Podobně si počínali i další cestovatelé, kteří se tam v hojném počtu sjeli.
Auta odjela, za nimi odjížděly party motorkářů.







Udělali jsme si malý výšlap na nejvyšší bod. Vytáhla jsem si z auta bundu a bylo mi úplně jedno, že mám holé nohy a že teploměr ukazuje jen 11°C. Vrcholky Alp kolem nás byly v mracích. Shodli jsme se, že takhle vysoko jsme ještě nikdy nebyli. Prostupoval mnou pocit naprostého štěstí.




I odtud jsem si přivezla lesklý kámen




Pak následoval sjezd do Vipitena, kdy jsme za necelých 14 kilometrů sjeli o 1600 metrů níž. Litovali jsme cyklisty, kteří se rozhodli překonat nejen tu výšku, ale mnohdy i sami sebe. Někteří ještě jeli, jiní už svá kola tlačili.
Dole jsme zjistili, že máme oba zalehlé uši. Naštěstí to netrvalo dlouho, jinak bychom byli nuceni na sebe křičet. :-D

Vipiteno

Při stoupání na Brenner jsme se znovu dostali do více stojící, než jedoucí, kolony aut. Pojala jsem podezření, že Rakousko splnilo hrozby a kontroluje na hranicích ty, kteří vstupují do země. Nekontrolovali. Hodinovou kolonu způsobil jeden semafor na přechodu pro chodce, kteří mířili z parkovacího domu do jednoho z největších outletů, který je na Brenneru.

Odtud jsme pokračovali údolím řeky Sill a další zastávku jsme si udělali až v Innsbrucku u pumpy. Natankovali jsme plnou nádrž, došli si na záchod a dali si kávu. Z Innsbrucku jsme pokrařovali po naší už tradiční trase na Garmisch-Partenkirchen, kde jsme se také zdrželi. Tunel za městem byl z důvodu dopravní nehody uzavřen na 50 minut. V koloně jsme pak jrůi po dálnici na Mnichov.

Malebné Matrei

Europabrücke

Sjezd do Innsbrucku - před námi skokanský areál Bergisel

Bavorsko - Zugspitzland

Čekání za Ga-Pa

S kolonami v Mnichově jsme počítali, jsou tam pokaždé. I když po dobudování a otevření tunelu Luisa se dopravní situace podstatně zlepšila.

Dálnice na Mnichov

Suma - sumárum.
Nabrali jsme notné zpoždění a původní plán, že se cestou domů zastavíme za dcerou a vnučkami na chatě, padl. Holky na nás čekaly a nešly spát. Slíbila jsem jim, že se jim ozveme, až překročíme hranice. Slib jsem splnila a domluvila návštěvu na následující den.
Za Mnichovem jsme se zastavili na odpočívadle a tam si dali menší večeři.
Cesta přes Regensburg na Rozvadov a domů proběhla už bez problémů.

Konec dne za Regensburgem

Vrata jsem odemy
kala ve 23:12 hodin.
A tady naše cesta končí.

* * * * * * *

Děkuji všem za návštěvu a případné komentáře, na které už nestihnu reagovat, protože zítra začíná naše další cesta.