Přáníčko

 

Italský deník 2023 - 3. část

 Pokračování předchozí části

Pondělí 5. června 2023

Po půlnoci mně probudila bouřka. A byla hodně silná. Hromy a blesky trvaly hodinu. Jen jsem vstala, abych se ujistila, že dovnitř neprší. Okenice jsme nechali otevřené, stejně tak i okno. Naštěstí ani kapka.

Probudila jsem se v šest a před půl sedmou tiše opustila ložnici. Bylo mi jasné, že už neusnu. Už se mi totiž hodně dlouho nestalo, abych si šla lehnout před desátou. Navíc mám v sobě nastavený budík, protože až do pátku jsem vypravovala vnoučata do školy. Jiřík odjel včera na školu v přírodě a Bětuška bude muset po tu dobu chodit do družiny, protože jsme se všichni obávali, že by se do školy také nemusela včas vypravit. Je to taková éterická víla, která nic neřeší. Až se Jiřík vrátí, bude jí muset "velet". On je na rozdíl od své sestry, která ho svým klidem vytáčí, disciplinovaný.

První, co jsem ráno udělala, byla kontrola stavu venku. No jasně, stále prší a obloha má barvu olova. To vypadalo na hodně dlouho a návštěva pláže se v daný moment jevila jako naprostý nesmysl. Posadila jsem se v kuchyni u otevřených dveří a pustila se do deníku. Pak jsem si četla a čekala, až se muž probudí. Po snídani jsem chodila koštětem stírat vodu z balkonu a sledovala, zda už se náhodou nezačíná lepšit počasí. 

Vydali jsme se v pláštěnkách na trhy. Už jsem mockrát psala, že italské trhy miluju. V Rosolina Mare se konají dvakrát týdně. V pondělí v jeho jižní části a ve čtvrtek v centru. Kromě toho tu každý večer funguje místní tržiště. Když jsme tu před lety byli, chodívali jsme tam. Bydleli jsme totiž jen kousek od něj. Na trhy jsem se těšila. I když s ohledem na počasí jsem  přemýšlela, zda vůbec budou. Stále vytrvale lilo a na spoustě míst voda zaplavila ulice.

Strada Sud

Podle Strada Sud stála auta trhovců, kteří čekali, zda se počasí zlepší. Jen jedni v té slotě rozkládali pod velkým stanem své zboží. Když si všimli, že jsme naboso, nabízeli nám ponožky, které už měli vybalené. Prošli jsme celou Strada Sud. Jediné, co fungovalo byl obchod s potravinami, cukrárna a čínský obchod, který jsme zaregistrovali už v sobotu, když jsme u něj parkovali. Ale ti všichni mívají otevřeno denně a s trhy nesouvisí. Agentura, kam jsme zabloudili, byla naproti čínskému obchodu. Vraceli jsme se zpátky a potkávali spoustu lidí, kteří měli stejný cíl jako my. Někteří z nich se nás ptali, zda se trhy konají. S dalšími jsme se shodli že je „brutto tempo e pioggia“, tedy špatné počasí a prší. Jediní prodejci, kteří byli na kraji, nám při návratu domů opět nabízeli ponožky.

Vrátili jsme se zpět. Voda po schodech nám tekla naproti. Soused zdola zvědavě vylezl a my ho opět pozdravili. Znovu bez odpovědi. Zkusíme to ještě jednou a pak …. V apartmánu jsme potom řešili nerudovskou otázku, co s mokrými pláštěnkami. Ve skříni byla pouze tři ramínka a byla obsazená. Nedalo se nic dělat. Jedno z nich mělo na bocích kolíčky, takže jsem z něj sundala oblečení, na kolíčky pověsila pláštěnky za kapucu a pak to vše zavěsila v koupelně na kliku okna, které bylo dostatečně vysoko. Na záchod jsme pak procházeli pod pláštěnkami.

Stav nezměněn

Co se dá dělat v takovém počasí? Téměř nic. Byla jsem z toho nic otrávená. A protože jsem měla dostatek času, uvařila jsem k obědu knedlíky a konzervu slepice na paprice, která je od firmy Veselá pastýřka, jsem vylepšila plnotučným kondenzovaným mlékem. Muž si liboval. Kdyby bylo hezké počasí a my trávili čas lenošením na pláži, byla by k obědu nějaká rychlovka. Po obědě jsem si chvíli četla a se čtečkou v ruce usnula. Šla jsem si normálně lehnout. Muž chvíli vzdoroval, ale pak se nechal inspirovat. Když siesta, tak se vším všudy. Když už tedy nemůžeme ležet na pláži. Ve dvě hodiny jsem se cítila svěže a odpočatě. Venku stále pršelo. Vzala jsem si opět čtečku, sedla si k otevřeným dveřím a četla si. 

Pohled na protější rezidenci

Balkon nebyl z největších

A prší a prší.....

Když se muž probudil, uvařila jsem kávu a pak jsme zvažovali, co podnikneme. Nakonec jsme se vydali do velikého diskontu v Rosolině. Doporučila nám ho před lety paní, která tu bydlí a dělá delegátku jedné cestovní kanceláři. Díky jejím informacím jsme tehdy měli i tipy na výlety a spoustu dalších informací. Tentokrát nic. Agentura, od které máme ubytování, nic podobného nezajišťuje. Jsme hozeni do vody a plavte.

Diskont je obrovský a rozhodně lépe zásobovaný, než všechny obchody v okolí. Nakoupili jsme hlavně balenou vodu, zeleninu, vejce, která nás vyšla v přepočtu na necelých 5 korun. Oproti supermarketu u pláže více než o polovinu levněji. I rajčata tady byla za poloviční cenu. Muž pak rozhodl, že koupíme i ramínka na šaty, protože tři týdny mít věci na věšáku opravdu není nic moc. Také jsme se odměnili zmrzlinou Tartufo. Není to sice originál, ten se dělá pouze v městečku Pizzo Calabro, kdy v kouli zmrzliny je tekutá čokoláda. Ale i tato varianta je moc dobrá. V minulém roce jsme si Tartufo na Garganu kupovali do mrazáku taky. Vedlejší hala, kde před lety býval veliký outlet s oděvy a botami, byla prázdná. Škoda. 

Večer jsme chvíli seděli na balkóně, protože nepršelo. Byla nám ale zima. Dokonce jsem si oblékla sametové kalhoty a bundu. Vozím si dlouhé kalhoty od doby, kdy nám z větší části propršela dovolená v Kalábrii a kdy nám byla opravdu zima. Nejen nám. Domácí tehdy přirovnávali počasí k tomu, jaké tam panuje v listopadu. Přesunuli jsme se dovnitř a do půl jedenácté hráli žolíky. Znovu téměř po roce. Doma nás nenapadne vytáhnout karty. Asi to k náplni naší dovolené patří a tuhle soupravu jsme vozili už před více než dvaceti lety na Hvar. Asi by to chtělo už nové karty, tyhle jsou už hodně unavené.

Pokračování příště

Italský deník 2023 - 2. část

 Pokračování předchozí části

Neděle 4. června 2023

Probudila jsem se už před čtvrtou ranní a nemohla zabrat. Přemýšlela jsem nad těmi druhými klíči. Ale co, uvnitř je to hezké. Sice malé, ale jsme tu jen na tři týdny. V kuchyni je rozkládací gauč, ale být tu ve třech, to bychom se asi utloukli. Převalovala jsem se a hledala pozici, ve které by se mi podařilo ještě na chvíli usnout. Což se mi povedlo a na druhý pokus jsem se probudila až ve čtvrt na osm. Opatrně jsem vylezla z postele, tiše zavřela manžela v ložnici a pustila se do toho, co jsem večer odložila. Vybalování věcí do kuchyně mi šlo od ruky, s tím dalším jsem musela počkat, až se muž probudí.

Udělala jsem snídani a po ní jsme se pustili do skládání puzzle. Jak jinak přirovnat ukládání věcí do prostor v ložnici. Šatní skříň byla úzká, tyč na zavěšení ramínek až u stropu a k tomu tyč, jakou používají trhovci na manipulaci s ramínky. Ta tu byla tři. Na tři týdny pro dva lidi, nebo nedej bože, dokonce pro tři lidi, nic moc. 

Do skříně se toho vešlo minimum, takže já si dala většinu svých věcí na věšák u dveří. V ten moment mi žehlení věcí, které jsem si sebou brala, připadalo jako ta nejzbytečnější činnost, kterou jsem podnikla. Bylo vybaleno. Tašky jsme dali, tak jako obvykle, do kufru, ale kam s ním? Běžně ho dáváme na šatní skříň. Kufr nakonec skončil v ložnici v polici nad našimi hlavami.

Balkon také nebyl z největších, navíc část zabírala skříňka na plynovou bombu. Tři plastové židle a jeden malý skládací stolek. Další puzzle. Ve finále jsme jednu z židlí, která byla nevyčistitelná a navíc prasklá, odnesli dolů na dvorek a strčili jí pod schody. To ostatní jsem zkoušela vyčistit, ale nešlo to. Plastový nábytek nebyl z nejnovějších, na stole byly skvrny od černé barvy. Nakonec jsme dali jednu židli vedle skříňky a druhou pak naproti na druhou stranu stolku. Zkusili jsme stolek otočit užší stranou ke stěně balkonu, ale tudy by se možná protáhl Houdini, ale my ne. Takže jediné umístění bylo širší stranou ke zdi. Znovu jsem přemýšlela nad tím, jak by se tu porovnali tři lidé. Dost těžko. 

Když bylo vše hotovo, vydali jsme se na prohlídku okolí a hlavně zjistit, jak daleko je moře. Daleko to nebylo. Zjistili jsme také, kde jsou nejbližší veřejné pláže. Lehátka jsme si letos přivezli z domova. Kupovat si „zvýhodněný“ plážový servis za cenu 15€ na den se nám nechtělo. Navíc jsme měli v plánu cestovat. Byla tu dokonce pláž, která byla vyhrazena pro psy. Tedy samozřejmě s jejich páníčky. Cestou od pláže jsme se zastavili v supermarketu. Nakoupili jsme zeleninu, brambory a těstoviny. Šokovala nás cena vajec. Vůbec nás proto nepřekvapilo, že jsou balená i po dvou. Při této ceně... Zatím jsme je nekoupili, cena v přepočtu za kus u většího balení po šesti, překračovala 12 korun. Možná to bylo tím, že supermarket leží nedaleko pláže a těží se své polohy. Uvidíme, jak tomu bude jinde. Ona i ta rajčata byla oproti cenám u nás hodně drahá. Ovšem chuť byla nesrovnatelná. 

Po návratu jsme zaregistrovali, že se do apartmánu dolů stěhují noví nájemníci. Když později vynášeli květiny v květináčích a důkladně uklízeli dvorek od spadaného piniového jehličí, došlo nám, že to asi nebudou nájemníci, ale majitelé apartmánu. Dokonce si natáhli na dvorek koberec. Část objektu byla v soukromém vlastnictví. Na balkoně vedle byli také majitelé a v krajním apartmánu cestou k moři další. Tak jsme nové „příchozí“ pozdravili. Ti nám věnovali jen pohled a pak nic. Třeba se přeslechli. Na rozdíl od dvou již dříve zmíněných, kteří nás zdravili už včera večer.

Po obědě a siestě jsme se chystali k moři. Ale začal foukat silný vítr a obloha se zatáhla. Rozhodli jsme se chvilku vyčkat. Začalo pršet. To to hezky začíná. Muž si pustil v televizi F1 a já si sedla s deníkem, abych zaznamenala včerejší den. Když jsem dopsala, vzala jsem si čtečku a pustila se do čtení. Stáhla jsem si do ní spoustu knih. Ty tam jsou doby, kdy jsem si na dovolenou vozila sebou deset knih. Když přestalo pršet, utřela jsem stůl a křesílka a sedla si na balkon. Muž dokoukal F1 a pak jsme se šli spolu podívat k moři. Zjistili jsme, že tam skoro nikdo není. Kdo by chtěl ležet u moře, když fouká vítr a obloha co chvíli hrozí deštěm. 

Šli jsme jinou cestou než ráno, domnívajíc se, že bude lepší. Nebyla. 

Tak jsem alespoň vyfotila bazén, do kterého bychom mohli chodit.

V neděli odpoledne bývají pláže v obležení. 

Ale to by muselo být hezké počasí 

Cestou od moře jsme se ještě podívali na vývěsku pizzerie a když se mi nebude chtít vařit, máme to sem pár kroků. 

Po návratu jsem otevřela na mobilu stránky yr.no a tam zjistila, že má večer přijít déšť a pak bouřka. Podle předpovědi by mělo propršet pondělí i úterý. V podstatě by se to mělo vylepšit až na víkend. Chudáci ti, kteří sem přijeli jen na týden. My máme naději, že se to zlepší.

Pohled z balkonu na protější (modernější) rezidenci

Po večeři jsme se vydali na obhlídku Rosoliny Mare. Sice jsme tu už byli, ale bylo to na druhé straně města. Můj smysl pro orientaci, který se rovná nule, nebo jak můj muž říká „orientace houpacího koně“, opět nezklamal a my se vydali úplně jinam, než jsme původně zamýšleli. Není to nic složitého zakufrovat. Úzké uličky, všude kruhové objezdy. Domky postavené v mexickém stylu jsou tu hodně zastoupené, většinou neoznačené a všude je tu bohatá zeleň, zejména pinie. Takže jsme si udělali kolečko, vrátili se druhou stranou jen díky tomu, že jsme došli k agentuře a já si kupodivu včerejší cestu od ní zapamatovala. Mrzelo mně, že si ani jeden z nás nevzal sebou mobil, nebo já foťák. Ta skleróza.

Večer jsme seděli na balkoně a dokud bylo jakž takž vidět, četli jsme si. Po deváté hodině se spustil vydatný déšť. Na yr.no se nemýlili. Zalezli jsme dovnitř a po sprše šli spát.

Pokračování příště.

Italský deník 2023 - 1. část

 

Sobota 3. června 2023

Začátek dalšího dobrodružství. Probudila jsem se ráno ve tři hodiny. Nebylo se čemu divit. Cestovní horečka se opět neúprosně projevila. Dalo by se říci, že čím jsem starší, tím jsou její projevy silnější. Nevstala jsem, ale převalovala se v posteli a přemýšlela, na co jsme ještě zapomněli. Před půl pátou jsem vstala, s manželem jsem byla domluvená, že ho probudím v pět hodin. Probudil se sám, už ve tři čtvrtě. Že bych ho „nakazila“ a přenesla cestovní horečku i na něj? Po snídani jsme dobalili to, co zbývalo. Tedy hlavně cestovní ledničku. Pak jsem ještě uvařila do termosky kávu a sebrala to, co bylo připravené na pultě v kuchyni. To, že jsem s největší pravděpodobností nechala ležet dole v chodbě na botníku náš italský autoatlas nám došlo mnohem později. Jiskřička naděje doutnala a já se utěšovala, že bude někde v autě.

V plánu bylo vyjet ráno v šest. Skoro to vyšlo. Na Karlovarskou jsme vyjeli v 6:08. Jeli jsme dolů do Břevnova, pak Strahovským tunelem a Mrázovkou na Jižní spojku Najeli jsme na dálnici, kde byl plynulý provoz. I silnice č. 3 se jevila jako pohodová až před Olbramovice, kde nás nepustili dál. Pán ve svítivé vestě mával rukou a odkláněl veškerý provoz směrem do centra. Jako všichni jsme poslechli, abychom následně zjistili, že pokračovat po původní „trojce“ už nelze, dál je to značené jako slepé. Nebyli jsme sami. Otáčelo se nás tam spousta. Vrátili jsme se zpět na křižovatku. Některá auta jela směrem vlevo, my se zařadili do kolony směřující vpravo a vraceli se tam, odkud jsme byli „vyhnáni“. Pokračovali jsme do jiné části Olbramovic. Proti nám nejelo žádné auto a na konci obce se opět objevila značka – slepá ulice. Auta však pokračovala dál a my jeli za nimi. Jeli jsme po prašné polní cestě a doufali jsme, že ten „vláček“ vede někdo, kdo to tu zná. Přejeli jsme potom jakousi násypku a dostali se zpět na silnici č. 3. Určitě ten, který kolonu tudy vedl, byl místní a vyznal se. Až později jsme se z rádia dozvěděli, že u Olbramovic byla hodně ošklivá dopravní nehoda, která „trojku“ uzavřela na celé dopoledne.

Dojeli jsme do Českých Budějovic, zajeli jsme si do Globusu pro dva chleby Horal, který dáme do mrazáku. Jsme oba chleboví, takže se budeme čas od času „odměňovat“. Z Budějovic jsme pak pokračovali na Dolní Dvořiště, tam doplnili pohonné hmoty a koupili dálniční známku. Po překročení hranic si manžel zapnul v autě tempomat, abychom nezopakovali to, co loni. Opakovaný vtip přestává být vtipem a 180€ pokuta není nic, co bychom si chtěli zopakovat. I když díky našemu rodinnému právníkovi byla snížena na 110€, i tak to docela bolí. Na dálnici před Linzem nás předjížděli všichni. Dělali jsme si legraci, že kdyby tu byl povoz s koňmi, předjede nás také. Přes město je omezená rychlost na 60km/hod. Dodrželi jsme jí, stejně tak i rychlostní omezení na 80 km/hod., které bylo za Linzem. Až pak byla povolená rychlost 100km/hod.

Vrcholky Alp jsou na dohled

Udělali jsme si zastávku na odpočívadle u jezera Mondsee. Kdykoli jsme jeli kolem, měla jsem touhu si hory a jezero pod nimi vyfotit, ale většinou se mi to z jedoucího auta moc nepovedlo. Zastávku jsme spojili s předčasným obědem, ale vzhledem k tomu, že jsme posnídali už v pět, to byla celkem optimální doba na to, abychom něco snědli. Stejný nápad jako my, měla spousta řidičů. Fotografů tam bylo také hodně.

Zbyde něco?

Pokračovali jsme na Salzburg a odtud na Tauernskou dálnici do Alp. Devadesát procent aut mířících na jih měla německou poznávací značku. Bylo vidět, že jsou v Německu prázdniny po svatodušních svátcích. Provoz však byl plynulý, nebyl to takový masakr jako před lety, kdy se v Německu slavily Letnice a my zůstali viset v koloně aut.

Líbí se mi ozdobené mosty na dálnici A1 na Salzburg

U Salzburgu doprava trochu zhoustla 

Občas provoz na dálnici A10 zpomalil a pak i několikrát zastavil, protože byl regulován průjezd Tauernským tunelem. Tato dálnice je asi jednou z mála, na které jsou semafory. 

Bylo se stále na co dívat a co fotit - i když z jedoucího auta to ne pokaždé vyjde

Zámek Glanegg u Grödigu

Poplatek za průjezd tunelem se oproti předchozímu roku trochu zvýšil, stál 13,50€. Po projetí tunelem byl provoz už v pohodě. 

Nad Alpami se začaly stahovat tmavé mraky. Za Villachem se spustil déšť, který však záhy ustal. A nebo jsme mu ujeli?

Zřícenina korutanského hradu Landskron, ležícího severovýchodně od Villachu

Pohled na Alpy z dálnice A2, která kopíruje tok řeky Gailitz

Italské hranice jsme překročili ve 14:40 a pokračovali směrem na Udine. V Tarvisio na mýtnici jsme si vzali lístek a plánovali jsme, že se zastavíme na stejné pumpě jako loni. Byla však beznadějně obsazená, na zaparkování se čekalo ve frontě a mnozí, kteří sem odbočili, se couváním vraceli zpátky na dálnici. Dost nebezpečný manévr. Zastávku jsme si udělali až na další pumpě, kde už se dalo v pohodě zaparkovat. Všimli jsme si, že ceny pohonných hmot jsou tu v průměru o 40 centů nižší, než tomu bylo v Alpách. V dřívějších dobách tomu bylo naopak, Rakousko bývalo, co se týče pohonných hmot, vždy levnější. Opustili jsme pumpu a vrátili se na dálnici. Po vyjetí z jednoho tunelu nás chytla průtrž mračen, kdy stěrače nestíhali. Vjeli jsme do dalšího tunelu a po jeho opuštění svítilo sluníčko. Potom další tunel a znovu lijavec. Teploměr ukazoval 17°C. Bláznivé počasí. Za posledním tunelem už bylo slunečno a teplota vystoupala na 30°C. Z Udine jsme v Palmanova najeli na dálnici A4. Tentokrát mi připadala nekonečná a já se začala v autě pídit po italském autoatlasu. Na místě, kam ho dáváme nebyl. Muž říkal, že ho taky nikam nedával a vyslovil podezření, že jsme ho asi nechali doma. Nojo, ale z bytu jsem ho nesla spolu s čelenkou a napsaným vzkazem pro mladé. Čelenku jsem si po obutí dala do vlasů a měla jsem jí tam stále, vzkaz jsem položila mladým na jejich botník.....

Mýtnice na italské dálnici, která od hranic nese označení A23. 

I řeka Gailitz se v Itálii jmenuje jinak - Slizza, tedy přeloženo Skluzavka :-)

Mraky, ve kterých se skrývají alpské vrcholky

A už prší

A chvíli neprší

A opět lijavec

Přejedeme řeku a míříme do tunelu, dálnice tu tvoří pěkné esíčko

Kopec vypadající jako kouřící sopka

Obloha už se protrhává

Sole e azzurro

V Mestre jsme z dálnice sjeli  a po zaplacení mýta ve výši 22,40€ jsme pokračovali směrem na Ravennu, tedy podél moře na jih. Počasí bylo ideální, provoz sobotní. Daly se očekávat kolony na mostě přes Benátskou lagunu. Byly tam, ale už jsme je zažili horší. Co nás překvapilo, bylo množství vody. Místa, která jsme v předchozích letech vídali jen jako mokřady, byly plné vody. Byly tu kupodivu i lodě, které bývaly v minulých letech jen v korytě řeky Brento, protékající na jihu lagunou. A co nás překvapilo úplně nejvíc, bylo obrovské množství plameňáků, kteří byli hodně blízko vozovky. Tak ti tu rozhodně nebývali. Voda pro ně přináší potravu, určitě se sem přesunuli z lagun, které jsou u přírodní rezervace Delta Pádu. Mrzelo mně, že se mi je nepodařilo pořádně vyfotit. Jedoucí auto v kombinaci se svodidly znemožňovalo udělat hezké záběry. Tak jsem se pokochala očima. 

Trochu jsme se obávali, že opět uvízneme při sjezdu do Chioggie. Naše obavy byly liché. Od předchozího roku tu byl vybudován nadjezd a nová silnice, která už nevedla kolem nákupního centra, kdy tu bývaly zácpy, ale pokračovala dál směrem na jih. Asi by si měli naši silničáři vzít příklad, nebo se alespoň inspirovat.

Cestu do Rosolina Mare, kde jsme měli zajištěné a zaplacené ubytování jsme už znali. Byli jsme tu na týden v roce 2019. Před příjezdem do letoviska jsem si zapnula data a zadala adresu agentury, kde se musíme hlásit. Navigace nás před agenturu zavedla, ale nebyla to ta správná. Mladý muž, který tu byl, velice ochotně zatelefonoval do té správné, která byla na téže ulici. Za chvíli přijel mladý muž s malým autem a požádal nás, abychom ho následovali. Strada Sud je jednosměrná, vrátit se zpět znamenalo projíždět labyrintem uliček a vrátit se v podstatě až na kruhový objezd na kraji města. Zaparkovali jsme před tou správnou agenturou, zaplatili závěrečný úklid a pobytovou taxu. Také jsme složili vratnou kauci ve výši 100€. Obdrželi jsme gumové náramky, opravňující nás ke vstupu do bazénu. Za celé ty roky, kdy jezdíme k moři, jsem ještě nikdy bazén nevyužila, protože když jsem u moře, bazén prostě nepotřebuji. Stejný mladík, za kterým jsme jeli do agentury, pak nasedl na kolo a dovedl nás před dům. Mexický styl, poněkud omšelý a na první pohled působící trochu hororově. Na balkóně visela cedule, že je to k pronájmu. Dvorek poměrně malý a manželovi dalo hodně práce z úzké uličky zatočit a do dvorka zajet. Vrata, která mladý muž otevřel dovnitř, zůstala otevřená, protože naše auto se sem vešlo jen tak tak. Vystoupali jsme po schodech nahoru. Vnitřní prostory byly malé, ale čisté a hezké. Na rozdíl od budovy, která působila zanedbaným dojmem. Mladý muž vyzkoušel zda funguje plyn, boiler a pak zapnul ledničku. Chystal se odjet a já si všimla, že drží v ruce klíče. Aby nám s nimi neodjel. Zeptala jsem se na to, ale ukázal, že ty „naše“ klíče jsou ve dveřích. Přemýšlela jsem, proč má ty druhé klíče a jediné, co mně napadlo, bylo to, že kdyby se nám ubytování nelíbilo, možná by nám nabídl jiné. Ovšem to byla jen úvaha. 

Byli jsme oba po desetihodinovém sezení v autě unaveni. Pomohla jsem manželovi vynosit věci do patra, přestěhovala věci z cestovní lednice do té v apartmánu, nanosila drogerii do koupelny a pak jsme si dali večeři. Venku se smrákalo. Ještě jsem naporcovala chleby na čtvrtky, zabalila je do potravinové fólie a dala do mrazáku. A pak jsem pronesla, že to ostatní doděláme až ráno. Z kufru jsem vytáhla noční košili a manželovo pyžamo, dali jsme si sprchu a zalezli do ložnice. Myslím si, že už jsem spala, než jsem položila hlavu na polštář.

Pokračování příště.