Opět jsem si udělala pauzu.
Od spousty věcí, včetně blogu. Už se to pomalu stává tradicí, i když tentokrát se nemohu vymlouvat na to, že jsem celé prázdniny hlídala děti.
Pauza byla poněkud delší, než bych sama chtěla, ale nějak jsem se nemohla přinutit sednout si ke klávesnici počítače a pustit se do psaní. Jedinou výjimkou bylo to, kdy jsem několik dnů stahovala fotky z původní galerie, která končila.
Až podzimní počasí, které asi nikoho neláká k pobytu venku, mě "přemluvilo" k tomu, abych se ohlédla za uplynulým časem. Tak se ohlížím.
V červnu jsme měli trávit dovolenou v Itálii. Tu jsme však kvůli covidu zrušili. Nejsme už nejmladší a ani nejzdravější, takže jsme se rozhodli nic neriskovat a zůstat doma.
Místo dovolené do našeho domu nastoupili řemeslníci. Terasa, dle názoru syna, potřebovala novou dlažbu a také se rozhodl, že jí část nechá zastřešit. Zpočátku jsme s mužem opouštěli nemovitost, abychom unikli hluku a prachu. Před nástupem řemeslníků jsme ještě nakoupili v nedalekém hobby marketu igelitové plachty a lanka a pomocí kolíčků jsme vytvořili jakous takous ochranu kytek. Při ohlédnutí zpět, zbytečnou.
Podnikli jsme několik výletů a po návratu domů pak zametali a uklízeli zbytky po stavební činnosti. Později jsme nejprve hadicí a posléze i WAPkou omývali nejen chodník a schodiště, ale i keře a rostliny od betonování. Původní odhad, který byl dva týdny se změnil na téměř dva měsíce.
Občas jsem si dělala legraci z toho, že tu řemeslníci vydrží až do mých narozenin. A ejhle, vydrželi. Co nevydrželo, bylo dlouholeté přátelství se sousedy. Nejdříve jim smrděl asfalt. Já to chápu, i když mě voní. Asi jsem divná. To, co následovalo pak, nemělo obdoby. Když se brousí beton, bohužel se to bez prachu neobejde. Sprosté nadávky, výhrůžky policií, polévání hadicí a výčitky, kdy sousedka obrazně řečeno "vykopala z hrobu manželova otce", aby nám vyčetla letité křivdy. Vydrželi jsme týden řvaní a pak jsme se jednoho dne otočili a odešli. Nádoba přetekla. Sousedka pak začala sprostě častovat řemeslníky, vše si fotila a vše chtěla udat. I když byli pomalí, udělali práci ve velmi dobré kvalitě, včetně přípravy pro budoucí zastřešenou pergolu. Syna stavbyvedoucí upozornil, aby si raději střechu nechal schválit stavebním úřadem, protože ... prý už na stavbách zažili hodně, ale tohle překonalo vše.
Terasa má krásnou novou dlažbu a materiál na zábradlí a pergolu je zatím na hromadě.
Prázdniny pokračovaly, my se věnovali trpaslíkům, se kterými jsme podnikali výlety a kterým jsem vařila na přání. Za kukačkami jsme jezdili na chatu, kde se také pořádala oslava Sářiných 13. narozenin. Těch předchozích dvanáct se odehrávalo u nás na zahradě. Oslav bylo podstatně víc, jsme v rodině čtyři Lvi a jako bonus máme s dcerou o prázdninách svátek.
V mezičase jsem se snažila uvést zahradu do původního stavu, i když se to ne zcela podařilo. Začátkem září jsme doprovodili ke škole už čtvrté vnouče. Bětušce to také začalo.
A v září? Opět několik výletů, houby, zahrada a stále nezbýval čas na počítač.
Náš výletník seřazený v čase od června do září:
Sedím tady a vzpomínám. Nejen na dobu, která je za námi, ale mám pocit, že tento blog vypadal nějak jinak, když jsem ho opouštěla. Nebo že bych vše zapomněla? Nahrát fotky, to bylo tentokrát dobrodružství. Každopádně jsem tu strávila celé dnešní odpoledne.
Mějte krásné podzimní dny, hlavně ve zdraví.
P.S. Sára je ode dneška v karanténě, v pátek se vrátila ze školy v přírodě a jedno dítě je pozitivní.