Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

čtvrtek 26. března 2020

Italský deník - část 19.

Pokračování předchozí části




Osmnáctá cesta domů - dokončení

Neděle 1. července 2018

Před půl sedmou někde blízko odjíždělo auto, které nás probudilo. 
Vylezla jsem ze stanu, abych si došla na záchod a když jsem se vrátila, muž znovu spal. Možná, že jen spánek předstíral. Vzala jsem si deník a dopisovala do něj předchozí den. Když muž přestal předstírat spánek, nebo na něj zavolala příroda, vylezl se stanu a odešel na umývárnu. 



V kempu fungovala jen jedna, ta u recepce. Druhá, ke které by to bylo pár kroků, se přestavovala. Než se muž vrátil z umývárny, byla jsem už částečně převlečená a měla složené deky. Dokonce  jsem už stihla připravit hrnky na kávu. Převzala jsem od něj tašku s hygienou, přibrala si varnou konvici a na umývárně ho vystřídala. Než jsem se umyla, voda na kávu se vařila. Po snídani jsme se pustili do balení toho, co bylo ve stanu a pak zabalili i stan. 



Kolem nás také někteří balili. Nejrychlejší byli dva mladí Němci, kteří přijeli včera chvilku po nás a kteří stan stavěli večer, když se vrátili z městečka. Sledovali jsme jejich počínání, kdy postavený stan přesunovali po piazzole a hledali vhodné místo. Ony ty drobné kamínky jsou opravdu nepohodlné a pěkně tlačí. Ráno, při první cestě na umývárnu, jsem zaregistrovala, že ho mají strčený až v úplném koutku piazzoly, kde byl kousek trávy. My si stan do koutka dát nemohli, stál tam totiž stůl se satelitní anténou, patřící k obytnému německému autu na sousední piazzole. Možná, kdybychom přijeli na delší dobu, asi bychom stůl se satelitem řešili, ale na jednu noc? Ať si to vybojuje ten, kdo tady bude kempovat po nás. 
Rozpínavost některých Němců je celkem běžná. Byla jich tu převaha. V uličce, kde jsme si rozbili své ležení byli také Dánové, Francouzi, Rakušané a Angličané. Pak my a zbytek Němci. Ti dva mladíci z Německa sebrali stan, nějak ho pomuchlali, hodili ho vcelku na zadní sedadla a adieu.
V kempu bylo také celkem dost Holanďanů. To jsou opravdoví cestovatelé, se kterými se lze potkat kdekoliv. Kdysi jsem slyšela na jejich adresu takový vtip. "Víš proč je po Evropě tolik Holanďanů"? Protože v Holandsku je tak hnusně, že všichni utíkají pryč." Nevím, v Holandsku jsem nikdy nebyla.
Bylo zabaleno a my se vydali autem před recepci. Dojmy z večerní procházky po Lazise, umocnila mladá Němka. Opět jsme se přesvědčili o nadřazenosti Němců, jejichž kupní síla je oproti Italům podstatně vyšší a neopomínají to dávat najevo. Štěkala na obě recepční a dohadovala se o ceně účtu, která se jí asi nelíbila. Stála jsem tam a čekala, až doštěká. Obě recepční jí vysvětlovaly, že účet je v pořádku a současně mi očima dávaly najevo, jak je jim to nepříjemné. Stále štěkající Němka pak vytáhla z peněženky 5€ bankovku a hodila jí po jedné z recepčních. Pak odkráčela středem. Výrazu "mucca" jsem rozumněla, i když ho jedna z dvou recepčních pronesla potichoučku. Usmála jsem se, protože bych asi použila mnohem šťavnatější slovo. Zaplatila jsem za jednu noc 33€ a poděkovala za účet. Obě mladé dámy mi popřály šťastnou cestu. Muž mezi tím venku umyl čelní sklo. Prý aby se mi dobře fotilo. Pak se ptal, co se to tam uvnitř odehrávalo. Když jsem mu to vylíčila, jen řekl "kráva""Tak to máš stejnej názor, jako ty holky italský."
Při výjezdu z kempu jsem se podívala na hodiny na přístrojovce. Ukazovaly 8:25. 
Vyjeli jsme směrem na Affi, kde jsme plánovali najet na dálnici. 


Zvonice kostela sv. Zena a Martina v Lazise

Cestou jsme se ještě zastavili v Cavaion Veronese a natankovali za 20€ naftu. Litr byl v přepočtu asi za 38,40 Kč. Žádná sláva, ale proti těm 43 korunám u Barberino di Mugello to bylo ještě slušné. Muž sice tvrdil, že bychom měli s naftou vydržet až do Innsbrucku, ale jistota je jistota. Třeba zůstaneme někde viset v koloně a co pak? Na dálnici to bude mnohem dražší. 


Cavaion Veronese

Od pumpy jsme pokračovali do Affi a tam vjeli na dálnici A22. Provoz byl plynulý, sice občas auta zpomalila, ale jelo se stále. Dolomity a později i Alpy byly v mlžném oparu. Asi bude zase pařák. 






 Tady jsou pohonné hmoty hodně drahé

 Rok co rok fotím za jízdy kostel u Bolzana.
Je pro mně jakousi výzvou. 
Povede se to?





Na mýtnici ve Vipiteno jsme zaplatili 15,60€ mýto a pokračovali dál k Rakousku. Z dálnice jsme sjeli při stoupání na Brenner a chvíli zvažovali, zda se znovu zastavíme v outletu, který leží na hranicích. Nakonec jsme to zavrhli. 
Z Brenneru jsme sjeli do Vipptalského údolí, kterým protéká řeka Sill a které je velice malebné. Bývá také nazýváno údolí řeky Sill.
Byl tu docela silný provoz. Dříve byl vjezd povolen jen pro motocykly a osobní auta, ale teď se proti nám objevovaly i obytné vozy. Možná, že se změnilo dopravní značení. Druhou variantou bylo, že se majitelé "bydlíků" rozhodli ušetřit za poplatek při průjezdu brennerskou dálnicí. Nevím, kolik stojí průjezd obytného auta, u osobního do 3,5t je to 9€. Pokud zákaz platil, docela slušně riskovali.




Když jsme projížděli tím nejkrásnějším městečkem v údolí, kterým je Matrei, a které bylo navíc prozářeno sluncem, foťák zčernal a na displeji se objevilo, že paměťová karta je plná. Taková smůla a zrovna tady. Když muž viděl můj nešťastný výraz, za Matrei zastavil, abych si mohla kartu vyměnit. Pak pronesl, že si myslel, že koupě karty byla zbytečná, ale jak vidí, tak nebyla. Potom otočil auto a jelo se zpět. Takže jsme Matrei projížděli podruhé a já si ho vyfotila. 



Matrei

Pak jsme ještě na chvilku sjeli dolů k řece do Mühlbachlu, abych si mohla zvěčnit na novou kartu kostel. Byly tu kostely dokonce dva. Dominantou je kostel Nanebevzetí Panny Marie a tím druhým byl kostel na hřbitově. 




Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mühlbachlu

Odtud jsme se vrátili na tolikrát už projetou trasu a mířili do Innsbrucku. V Schönbergu byl nově instalovaný semafor, všimli jsme si toho už cestou do Itálie. Tady jsme zůstali na chvíli stát a pak na druhou zelenou mohli pokračovat dál v cestě. Z druhé strany, směrem na Brenner a pak dál do Itálie, stála dlouhá kolona. Byly to minimálně tři kilometry stojících aut a motorek, než jsme dojeli na její konec. Tak ti to tady budou mít na hodně dlouho. Manžel to odhadl na minimálně hodinu čekání, ne-li déle. 





Další malou zastávku jsme si pak udělali pod Europabrücke. 
Muž si všiml zaparkovaného auta s českou SPZ. 
"Jdu je varovat." 
Bylo to marné. Asi nám nevěřili, že je údolí ucpané. Paní nám pak na mobilu ukazovala, že jedinou trasu, kterou jim to nabídlo, bylo údolí Sill. Muž jí pak na tom jejím displeji ukázal dálnici, která v těchto místech údolí překračovala. 
"Když se vrátíte kousek zpátky, můžete jet po dálnici a nebudete muset stát v koloně". 
Paní byla po mužově větě už trochu nalomená a probírala to se svým manželem, ale ten se rozhodl, že budou pokračovat dál údolím. Nakonec paní přiznala, že po dálnici jet nechtějí, protože chtějí ušetřit. Peníze ano, ale čas rozhodně ne. Ptala se nás pak i na dálniční poplatky. Jeli do Riva del Garda. Řekla jsem jí, že z Affi, které je o kousek dál než Riva to stojí 15,60€. I to jí připadalo hodně. 
Dívala jsem se na jejich dvě malé děti a přemýšlela, zda jim rodiče vůbec koupí zmrzlinu. Nebude pro ně 1,50 - 2 € také hodně? 
Když odjížděli, ještě nám zamávali.


 Europabrücke, tedy Most Evropy, překračuje údolí ve výšce 190 m



Udělala jsem si pár fotek, pak jsme nastoupili do auta a po několika zatáčkách jsme byli u Bergiselu.
"Mě, kdyby někdo takhle varoval, určitě bych se vrátil."
"Nojo, komu není rady..."  
A pak jsme vzpomínali, jak jsme zůstali v údolí také jednou viset víc než hodinu. Ale bylo to až za Steinachem, což je téměř na konci údolí. A navíc ta kolona nebyla tak dlouhá, jako tato.
Bergisel


Klášter Wilten 

Wiltenská bazilika 

Inn z Freiburgerského mostu

V Innsbrucku jsme měli v plánu natankovat na pumpě ÖMV, kde jsem doplňovali pohonné hmoty pravidelně. K našemu překvapení tu byla jen prázdná plocha obehnaná plotem. Mohli jsme se zastavit na další pumpě stejné firmy, u které jsme tankovali cestou do Itálie, která byla kousek odtud, ale ta ležela v protisměru. Muž rozhodl, že natankujeme někde jinde. 
Nakonec jsme tankovali na pumpě British Petrol, kousek od innsbruckého letiště. Když jsem pak přepočítala cenu v € na naše koruny, bylo to nesrovnatelně levnější, než jsou ceny u nás.
Na pumpě mi také došlo, že já se asi nikdy s technikou nebudu kamarádit. 
Využila jsem zastávky a došla si na záchod. Luxusní voňavý prostor, na jehož jedné stěně, která byla ze skla či plastu, byl obraz s rozkvetlou alpskou loukou a pak cosi, co mělo kosmický tvar a nad tím dvě modrá šikmá světla. Světlo na záchodě fungovalo na fotobuňku, splachování také. Hledala jsem nějaký háček, na který jsem si chtěla pověsit tašku s foťákem, kterou jsme nechtěla nechat ležet v autě, když muž tankoval. Nad umyvadlem byla polička, ale tak úzká, že na ní taška nešla položit. Kam s ní? Pověsit jí na tu kosmickou věc? Nakonec jsem jí položila do umyvadla. Fotobuňka zareagovala okamžitě. Na tašku začala téci voda. Dostala jsem záchvat smíchu a říkala si, jak jsem blbá. Než jsem se dostala k tomu, proč jsem sem vlastně přišla, stihla jsem spotřebovat několik kusů toaletního papíru, který vylézal na zamávání z jakési ploché schránky. Otírala a pijákovala jsem tašku a až pak se dostala k účelu své návštěvy, kdy jsem tašku měla pověšenou na krku jako nějaký bizarní náhrdelník. Pak jsem si díky fotobuňce umyla ruce a zjistila, že ta kosmická věc je vysoušeč, který zareagoval na nějaký můj pohyb. Když jsem konečně vyšla ven, rozhlížela jsem se v prostorách pumpy po manželovi. Nebyl tam. Čekal už venku u auta s tázavým výrazem.
"Kdes byla tak dlouho?"
"Měla jsem malou nehodu."
"To vidím. Jak se ti povedlo si takhle zlejt celej předek?"
A to jsem si myslela, že jsem tu tašku tím toaleťákem vysušila a že byla mokrá jen ta.
Zatímco já se prala s technikou, muž stačil natankovat, zaplatit, dojít si na záchod a pak čekal.
Může se mi někdo divit, že stále odmítám dotykový telefon?
A proč i na manželově notebooku potřebuji myš?
To jsem já a technika.

Při výjezdu z Innsbrucku, jsem jen tiše špitla: "Doufám, že to zase nebudeš zkoušet přes Zirl." Jen něco zamručel. 



Při stoupání na Seefeld jsme se dostali do pomalu se sunoucí kolony. Asi jel vepředu někdo hodně pomalu. Toho "někoho" jsme pak viděli. Byl to traktor, který zajížděl na posečenou alpskou louku, aby obrátil seno. Odtud už se jelo plynule, takže opravdu tu jízdu krokem způsobil ten traktor. Uvědomila jsem si, že mě bolí záda. Asi jsem seděla v nějaké nepohodlné pozici.



Zámek Schlossberg v Seefeldu

Kousek za Seefeldem jsme si udělali pauzu na jídlo. Odpočívadlo nabízelo krásné pohledy na alpské velikány. Chvíli po nás přijeli další motoristé. Někteří, aby stejně jako my něco pojedli, jiní, aby šli vyvenčit psa, či dokonce několik pejsků. Někteří venčili i sami sebe.




Z odpočívadla jsme pokračovali na Mittenwald. Muž se chtěl vyhnout Ga-Pa, kde jsme v posledních letech zůstávali stát v kolonách. 





Takže jsme v Mittenwaldu odbočili na Wallgau a po pěti letech se jeli podívat na Walchensee. Když jsme tu byli naposledy bylo nevlídné počasí, kdy nám společnost dělalo pouze vodní ptactvo. Vše kolem bylo zavřeno. Navíc mi tady došla baterie ve foťáku a mrzelo mě, že si tu krásnou přírodní scenérii nemůžu zdokumentovat.


Wallgau

Blízkost Walchensee nám došla v momentě, kdy jsme si všimli spousty aut zaparkovaných na všech možných i nemožných místech. Muže to neodradilo a odbočil na cestu přímo k jezeru. Měli jsme štěstí. Jedno auto odtud odjíždělo, takže muž zaparkoval na místě, které se uvolnilo.



Bylo krásné a slunečné počasí a břehy jezera byly plné těch, kteří využívali víkendu či dovolené k rekreaci. Na hladině jezdili surfaři. Byly vidět i plachetnice. Připadala jsem si hodně hloupě, když jsem oblečená s foťákem na krku, kráčela ke břehu. Jako voyer na nuda pláži. Udělala jsem si pár fotek, snažila se nefotit lidi, což bylo dost obtížné a pak zavelela k odchodu. Necítila jsem se mezi lidmi v plavkách vůbec dobře. Cestou k autu jsem si také uvědomila, že před těmi pěti lety jsme tu byli v pondělí, protože tehdy nám pobyt v Torre del Orso, končil až v neděli.
Cestou dál jsme se ještě dvakrát zastavili na březích jezera a já si udělala další fotky. 



Walchensee

Odtud jsme pokračovali ke Kochelsee. Auto jsme zaparkovali pod vysokými skalami a vydali se dolů po luční cestě, která byla lemovaná lípami, k jezeru. Provázela nás omamná vůně čerstvě pokosené louky a kvetoucích lip. Stála jsem pod obrovským stromem a nemohla se té vůně nabažit. Kam se hrabou všechny synteticky vyrobené parfémy. Tohle byla tak úžasná kombinace dvou přírodních složek, že kdyby to šlo, napytlovala bych si nějakou do zásoby. 



Došli jsme ke břehu jezera a muž mi ukazoval místo, na kterém jsme byli před pěti roky. Chtěli jsme pokračovat dál podél břehu, ale narazili jsme na pastvinu ohraničenou ostnatým drátem. 




Po stejné cestě jsme se vraceli k autu a já znovu nabírala nosem tu úžasnou vůni. Další zastávku u Kochelsee už jsme nedělali. Uvědomila jsem si, že procházka udělala mým zádům dobře. Svěřila jsem se s tím manželovi a ten mi v legraci navrhl, že můžu klidně pokračovat dál pěšky, prý už je to brnkačka, když jsou Alpy za námi. 
Ty jeho srandičky. 
Hledala jsem vhodnou pozici, která by zádům ulevila. Povedlo se to až po několika ujetých kilometrech. V duchu jsem se modlila, aby muž nemusel někde prudce brzdit. Málo platné, už jsem fakt stará a bolavá. 
Po A95 jsme dojeli do Mnichova, projeli dvěma tunely a pak muž blbě odbočil. 
Marně jsem ťukala na sklo, aby jel vpravo. Většinou na to reaguje. Je to s ním těžké. 
Před tím mě sprdnul, že na něj křičím, kam má jet a pak když nekřičím, jede tam, kam nemá. Chtěl se otočit, ale to bychom se asi dostali někam, kam opravdu nechceme. Sledovala jsem proto směrníky a pak ho navigovala. Žádné ťukání. Občas jsem ale opravdu musela zvýšit hlas. On k tomu stáří patří logicky i zhoršený sluch. Dostali jsme se na souběžný směr, kterým vede hlavní průtah Mnichovem od Olympijského parku. Tady byl na rozdíl od hlavního tahu podstatně menší provoz, ale na každé křižovatce byl semafor. Na dálnici A9 jsme vjeli o jeden nájezd dál, než jezdíme obvykle a tam mi muž poděkoval, že jsem nás vyvedla z Mnichova.
"A prosím tě, příště na mně zase radši zařvi, abys jen neťukala."
V těchto momentech ho miluju.


Allianz arena a správný směr

Pokračovali jsme po A9, pak sjeli na A93 a na odpočívadle před Regensburgem jsme si udělali pauzu. Došli jsme si na záchod a pak si dali už dávno vychladlou kávu z termosky a něco italských oplatek. Pak jsme se vrátili zpátky na dálnici a po už mnohokrát projeté trase po německé A6 a naší D5 se vraceli k domovu. 


Jak je krásně u nás doma

Oba nás překvapilo, jaký byl minimální provoz na naší dálnici. Trochu to zhoustlo až u Berouna a pak u Rudné, kde byla částečná uzavírka.
Doma jsme byli pár minut před sedmou.
Muž zajel do garáže, já se chopila hadice a prolévala vyschlou zahradu.
Ztráty se budou sčítat později.




Sečteny byly kilometry - celkem jsme najeli 4.327 km. Z toho cesta tam 1.771 km, putování Kalábrií 803 km a cesta zpět 1.753 km.