Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

středa 31. března 2010

Vánoce v čase předvelikonočním - téma týdne

Nevím, zda je téma týdne zvoleno nejlépe ted', když jsou tzv. za dveřmi velikonoce, ale budiž.

Toto téma mohu rozdělit na tři údobí:

Dětství
Jako dítě jsem vánoce milovala. Asi bych nebyla normální, kdyby tomu tak nebylo. Jedna z mých babiček byla hluboce věřící a já hodně dlouho věřila na Ježíška. Představovala jsem si ho jako zlatovlasé miminko, které každý večer usíná v červáncích.
Vánoční atmosféra doma byla vždycky slavnostní, rodiče pro to udělali vždy maximum. Po štědrovečerní večeři a rozdání dárků jsme chodívali na půlnoční. Na Boží hod jsme pak bývali všichni u babičky, scházela se tu celá rodina.  Babička vařila tzv. kaldoun - je to polévka z drůbežího masa s makaronky a vařila se jen jednou v roce na vánoce a to podtrhovalo ten slavnostní okamžik.
Vzpomínky na vánoce jsou také spojeny s cestou na Hartu k hajnému pro stromeček. Tatínek jel první a projížděl stopu zasněženým lesem a já za ním. Ukazoval mi ve sněhu stopy zvěře a les byl kouzelně tichý. Zpátky pak jsme jezdili dolů z kopce, táta na zádech uvázaný stromeček a já větve na ozdobení bytu.
I potom později, kdy už bylo jasné, že Ježíšek žádné dárky nenosí, jsem vánoce milovala.
Milovala jsem tu atmosféru, maminčino cukroví a bramborový salát.

Rodičovství
Po studiích jsem "zakotvila" v Praze. Vdala jsem se a narodily se mi dvě děti. Snažila jsem se pro ně vytvořit stejnou pohodu i atmosféru vánoc, kterou jsem znala z domova. Recepty na cukroví jsem si opsala od maminky, některé i od manželovy maminky a pustila jsem se do pečení.
První vánočka, kterou jsem pekla, se vůbec nepovedla. Recept jsem tehdy získala od kolegyně z práce a z celého množství těsta jsem udělala jednu vánočku, která byla tak obrovská, že se rozlezla přes celý plech a koncem se opírala o dvířka trouby. Než se upekla, byla ze spodu připálená.
Moje děti, stejně jako kdysi já, také věřily, že Ježíšek je. Nijak jsem jim to nevymlouvala, vzpomínala jsem na dětství, kdy jsem také věřila a vánoce byly opředeny tajemnem a očekáváním. Na Štědrý den po večeři jsme nechávali děti chvíli čekat a když se opakovaně byly přesvědčit, že pod stromečkem, který včera strojily ještě nic není, chodili jsme Ježíška přivolat. Děti se oblékly a jeden z nás s nimi šel na zahradu, zapálil jim prskavky a ony mávaly a volaly, že už jsou po večeři a Ježíšek má zpoždění. Druhý rodič zatím rychle přestěhoval dárky pod stromek, pak otevřel okno a volal: "Honem pojd'te, už je tady". Než se zuly a svlékly, byl Ježíšek samozřejmě už někde u dalších dětí, to už jim bylo celkem jedno, hlavně že měly pod stromečkem dárky. Tuhle "hru" jsme s nimi hráli několik let. Syn na Ježíška věřil ještě ve druhé třídě, nechávala jsem ho v blažené nevědomosti a čekala jsem, že jednou přijde ze školy a "bude vědět své". Nestalo se tak, naopak jednou přišel s tím, že ten sousedovic kluk musí být úplně pitomý, protože mu tvrdil, že žádný Ježíšek není a že to všechno kupují rodiče. Opatrně, jako když našlapuji po minovém poli, jsem se ho zeptala, zda by měl z dárků menší radost, kdyby věděl, že je opravdu kupují rodiče, aby své děti potěšili. Naprosto mě tehdy odzbrojil: "Mami, ale k nám Ježíšek musí chodit, když jsme tak chudý". Na to jsem neměla odpověd', v podstatě jsem za to mohla sama. Vždycky když se mu něco líbilo, nebo si něco přál, tak jsem říkala, já na to nemám, ale napiš si Ježíškovi, třeba ti to přinese.
Pak když už potomci byli větší, měla jsem pocit, že se tak trochu kouzlo vánoc vytrácí a stává se z nich konzumní záležitost. Chybělo to tajemno, chyběly i výlety na zahradu a přivolávání Ježíška.

Současnost
Vánoce mám ráda pořád a nechci si nikým a ničím vzít vzpomínky a zážitky z vánoc. I když ted' už je to trošku náročnější. Děti už mají svůj život a někdy dá dost práce skloubit vše dohromady. V čase předvánočním peču cukroví podle receptů obou maminek, vánočky už zvládám "levou zadní". Peču pro nás, pro naše děti i pro maminku, která ve svém věku už nepeče. Miluju, když dům je provoněný vanilkou z čerstvě upečeného cukroví.
Zdobím celý dům a už nejsem "na prášky", když nestihnu všechno nablýskat a naleštit. K tomu jsem dospěla, když jsem jednou před vánoci na dost dlouhou dobu onemocněla a některé věci jsem prostě vypustila. A ty vánoce tehdy vůbec nebyly horší.
Ted' mám dvě vnučky a moc dobře vím, že rozzářené dětské oči jsou ta nejhezčí vánoční světýlka. A tak se snažím zachovat tu atmosféru vánoc a doufám, že ty dvě malý holky budou v dospělosti vzpomínat, jaké bývaly vánoce u babičky.


neděle 28. března 2010

Náměšt' nad Oslavou

Tento jihomoravský zámek byl vystavěn na místě původního gotického hradu ze 13. století. Hrad tehdy střežil brod přes řeku Oslavu a byl postaven pány z Lomnice.
Náměšt nad Oslavou
Sňatkem dcery pánů z Lomnice a Náměště přešlo panství roku 1563 do rukou jednoho z nejmocnějších moravských rodů Žerotínů. Ti nechali hrad přestavět na výstavný renesanční zámek italského typu. Roku 1628 Žerotínové prodali panství Albrechtu z Valdštejna, ten jej o rok později přenechal rodu Werdenberků a po jejich vymření zámek a panství spravovali jejich dědicové.
Roku 1752 koupil celé panství hrabě Bedřich Vilém Haugwitz, nejvyšší kancléř Českého království. Rod Haugwitzů zajistil rozkvět celého panství a v Náměšti žil až do roku 1945.
Zámek byl potom zestátněn a sloužil jako letní sídlo presidenta Edvarda Beneše.
Roku 1949 byl zámek zpřístupněn veřejnosti. Návštěvníky zaujme zejména sbírka gobelínů a zámecká knihovna.
Zámek je obklopen anglickým parkem z 19. století a od roku 2001 je Národní kulturní památkou.
Pod zámkem vede přes řeku Oslavu barokní most s 20 sochami, který pochází z první poloviny 18. století.

Fotografie zámku a mostu jsou v galerii 

čtvrtek 25. března 2010

Už je to tak dávno... škola - téma týdne

Téma týdne se týká každého z nás, každý tam chodil, chodí nebo chodit bude.

Když se řekne škola, okamžitě si vzpomenu na své dětství a mládí. Je to už hrozně dávno, kdy jsem do školy chodila. A navíc, já tam chodila strašně ráda. Bydlela jsem ve svém dětství nedaleko školy a moc jsem se těšila, až tam začnu chodit. Dokonce si vzpomínám, že jsem se po první třídě nemohla dočkat konce prázdnin, jak jsem se zase těšila na školu. Tohle nadšení mě drželo celý první stupeň.
Rodiče na mě byli asi pyšní a neustále mě dávali za vzor mladší sestře, která mě kvůli mé vášni pro školu evidentně nenáviděla.
Od 6. třídy jsem chodila do vzdálenější školy a nadšení a touha po vědomostech mě neopouštěly. Pro své spolužáky jsem byla tak trochu exot a byla jsem pokládána za šprta. Doma jsem se nemusela skoro vůbec učit, maximálně nějakou básničku a úplně mi postačoval výklad při hodině. Sestra mě nenáviděla čím dál tím víc, zřejmě taky proto, že jí stejní učitelé neustále předhazovali moje nadšení a výsledky.
Potom jsem šla na střední školu. A poprvé v životě jsem zjistila, že už to nikdy nebude tak lehké. Já se totiž vůbec neuměla učit a to byl obrovský problém. Navíc jsem bydlela na intru z dosahu rodičů a užívala si naprosté svobody. Přestala jsem se chovat jako šprt, sem tam jsem něco hodila za hlavu a užívala si studentského života. Dodnes na tu dobu vzpomínám s úsměvem.
Chudák moje sestra šla opět v mých šlépějích a i když jsem už dávno nepatřila mezi zářné příklady, stále jsem jí byla předhazována.
"Učit se" jsem se naučila a ve 4. ročníku jsem si podala přihlášku na vysokou školu. Přijímačky jsem zdárně zvládla a s obrovskou radostí jsem se chystala na další vzdělání. Ale ... dlouhodobě mi onemocněl otec, sestře chyběly ještě dva roky na střední škole a matka mi vysvětlila, že mi maturita musí stačit, protože další studia už těžko finančně utáhne.
Dnes už jsem opravdu ve věku, kdy člověk bilancuje. To, že jsem nestudovala dál, mě ale dodnes mrzí.

Ale i přes to všechno se mi občas stane, že se v noci probudím ze sna s hrůzou, že jsem se něco nenaučila a že budu "tasená".

Manětín

Původně jsme vůbec neměli v plánu návštěvu jakékoliv památky. Pravou příčinou výletu byly houby. Kolegové v práci tvrdili, že ještě rostou. Bylo krásné a slunečné počasí pozdního října, procházeli jsme v našem oblíbeném lese nedaleko Kralovic a našli jsme "houby".
Sice jsme byli "oblečeni do lesa", ale rozhodli jsme se podívat se na Manětín, když už jsme takový kousek odtud. Odpoledne jsme chtěli zpracovat to, co najdeme - vzhledem ke skutečnosti, že košík byl prázdný, je odpoledne volné.
Manětín

Manětín je západočeské městečko, které leží na severu Plzeňského kraje. První zmínka je z roku 1169, kdy toto místo na zemské stezce z Prahy do Chebu, daroval král Vladislav II. rytířskému řádu johanitů. Ti zde vybudovali klášter a tvrz.
 V roce 1420 dal Manětín do zástavy král Zikmund Švamberkům, kteří jej později od johanitů odkoupili.
V roce 1560 se stali majiteli panství Hrobčičtí, kteří město proměnili na centrum samostatného panství a koncem 16. století přebudovali tvrz na renesanční zámek.
Roku 1617 získávají panství páni z Roupova, kteří o něj přicházejí v roce 1622 za účast ve stavovském povstání. Konfiskovaný majetek kupuje Ester Lažanská.
V roce 1712 po velkém požáru dochází k vrcholně barokní přestavbě zámku a k jeho rozšíření. Stejně tak dochází i k obnově městečka. Lažanští se také zasadili o rozvoj barokní kultury ve městě.
Hrabata Lažanští žili na Manětíně až do roku 1945.
Zámek byl státem zkonfiskován a přidělen Státním lesům a statkům, kteří jej využívali jako ředitelství lesů a byty zaměstnanců.
Roku 1962 se na zámek vrátila část zkonfiskovaného mobiliáře, současně byl zpřístupněn veřejnosti.
Od roku 2002 je Národní kulturní památkou.

Fotografie v galerii.

úterý 23. března 2010

Krásný Dvůr

Jednoho podzimního dne jsme se vydali na sever na akci, která, jak jsme posléze zjistili, se nekonala. Co ted'? Zalistovali jsme v atlasu a objevili zámek Krásný Dvůr. Neznali jsme ho, tak jsme se rozhodli, že se na něj pojedeme podívat.
Tento zámek se nachází nedaleko Podbořan ve stejnojmenné obci.
Zámek Krásný Dvůr
Zámek zvenčí byl z části zakryt lešením, koupili jsme si vstupenky a chvilku počkali na začátek prohlídky. Návštěvníky této prohlídky jsme byli my s manželem, další manželský pár a průvodkyně - mělo to výhodu, nikde jsme se netlačili a byl i prostor pro naše dotazy.
Během prohlídky jsme se dozvěděli o historii tohoto místa.
Průvodkyně nám současně doporučila, abychom se šli podívat do zámeckého parku. Z oken nám ukázala slavný Goethův dub i zahrady, které však nejsou přístupné veřejnosti.
Uvědomila jsem si, že už jsem tenhle zámek viděla v nějaké televizní inscenaci a pak jsme se dozvěděla, že se zde točil jeden díl Básníků a mnoho dalších filmů.
Po prohlídce jsme se vydali do parku, který je rozlehlý a nádherný. Je to typická anglická zahrada s různými stavbami. Došli jsme až k obelisku, který, jak jsme si přečetli, byl postaven na počest vítězství u Ambergu. Při procházení parkem jsme obdivovali další pavilony. Na rozdíl od zámku bylo v parku dost návštěvníků, využívajících krásného počasí pozdního podzimu.
Večer po návratu jsem si zámek vyhledala na internetu a zjistila jsem o něm mnoho zajímavého. A současně jsem také zjistila, že jsme spoustu věcí, díky neznalosti, neviděli.
První zmínka o tomto místě pochází z roku 1295, původně zde stála tvrz, která byla v 16. století přestavěna na renesanční vilu. Roku 1649 se majiteli Krásného Dvora stali Černínové z Chudenic, kteří v letech 1720 - 1724 nechali vybudovat barokní zámek, který zůstal v jejich vlastnictví až do roku 1945. Anglický park, který je prvním a největším parkem tohoto typu u nás, má rozlohu 100 ha a byl založen v letech 1783 - 1793. Více informací najdete na: www.krasny-dvur.cz

Takže tento zámek a zejména anglický park v budoucnosti ještě navštívíme, abychom viděli všechnu tu nádheru, kterou toto místo nabízí.


Fotografie v galerii

sobota 20. března 2010

Jaro

Tak konečně je tady ... už jsem ani nedoufala.
Ta letošní zima byla dlouhá, únavná a deprimující. Sníh v Praze sice občas napadne, ale takhle dlouho se tu nikdy nedržel.
Jako mnozí jiní jsem už propadala skepsi a náladu jsem měla "pod psa" - kdybych měla specifikovat pod jakého, tak minimálně pod jezevčíka. Protivná už jsem byla i sama sobě.
Sice ráno za tmy, když jsem odcházela do práce, se sem tam ozval nějaký ptáček, ale na zahradě jsme ještě měli hromady sněhu. Vzpomínala jsem na několik minulých roků, kdy už touhle dobou lecos kvetlo.
Potom konečně uprostřed týdne vysvitlo sluníčko a nálada se začala trochu vylepšovat.
Sněženky - první poslové jara
Tak jsem tomu jaru taky trochu pomohla. Zakoupila jsem semínka rostlin, které budu pěstovat a vysadila jsem je do truhlíků. Denně jsem chodila na zahradu a hráběmi jsem rozhrabávala a roztahovala hromady špinavého sněhu na místa, kde už byl sníh odtátý. Ted' už ho zbývá jen málo.
Říká se, že jsme pány tvorstva, ale co se týče jara, nejsem si tím jistá. Ti ptáci tomu na rozdíl ode mne věřili, sněženky ukázaly svou sílu, když se klubaly skrze hory sněhu v očekávání jara. Příroda nám zase dokázala, že my lidé jsme jen její součástí a že jsou věci, které neovlivníme, i kdybychom se snažili sebevíc.Krokusy
Dokonce během jednoho týdne vykvetly krokusy a na keřích jsou už pupeny.

Takže přivítejme jaro

A já už se těším, až vyrazíme na nějaký zajímavý výlet.

pátek 19. března 2010

Jindřichův Hradec


Na soutoku řeky Nežárky s Hamerským potokem se na rozloze tři a půl hektaru rozkládá komplex hradu a zámku Jindřichův Hradec.Jindřichův Hradec
V 10. století na tomto místě stávalo slovanské hradiště.
Na jeho zbytcích založil roku 1220 Jindřich Vítkovec stavbu kamenného hradu. Jindřich sám se stal prvním pánem z Hradce. Po něm také celý komplex nese jméno.Jindřichův Hradec 022


Rod pánů z Hradce upevňoval svojí moc v Českém království a současně s tím docházelo i k rozšiřování jejich sídla. První přestavby a nové budovy byly vystavěny za Jindřicha IV. z Hradce v pozdněgotickém slohu, pozdější pak v renesančním, kdy byl hrad rozšířen na reprezentativní zámek za účasti význačných italských architektů. Z této doby je také datována výstavba zahradního Rondelu (1591-1598).

V roce 1602 se s poslední členkou rodu pánů z Hradce oženil Vilém Slavata (nechvalně proslulý královský místodržící, který byl v r. 1618 svržen z okna Pražského hradu při Druhé defenestraci).
Roku 1604 zemřel Jáchym Oldřich, poslední pán z Hradce a celé jindřichohradecké panství přešlo do rukou Viléma Slavaty.
Rod Slavatů vlastnil hrad a panství do roku 1693, kdy zemřel poslední mužský potomek tohoto rodu. Panství získal Heřman Jakub Černín z Chudenic, manžel Marie Josefy Slavatové. V roce 1773 postihl zámek i město ničivý požár a Černínové zámek opustili. Ten pak byl využíván jen pro účely panství a jako archiv.

V roce 1945 byl hrad a zámek Černínům zkonfiskován na základě Benešových dekretů.
V osmdesátých a devadesátých letech byla provedena rekonstrukce celého komplexu a od roku 1993 je zpřístupněn veřejnosti.

Foto zde

čtvrtek 18. března 2010

Červená Lhota

"Zámek z pohádky", "červený zámek", "šlechtická chalupa" - kolika dalšími názvy je tato stavba nazývána asi nikdo nezjistí. Jisté je, že tato romantická památka patří mezi nejnavštěvovanější zámky a je velice často využívána filmaři.
Zámek Červená Lhota
Na místě zámku stávala od 13. století na skalním útesu gotická tvrz. Vybudováním hráze na Deštenském potoce, který protékal kolem, se ze skalního útesu stal ostrov uprostřed rybníka.
Tuto zemanskou tvrz koupil v roce 1530 rytíř Jan Kába z Rybňan a nechal jí přestavět v renesančním stylu na vodní zámek. Dalšími majiteli byli od konce 16. století Rutové z Dírné, těm však byl zámek po Bílé hoře zkonfiskován. Zámek a přilehlé panství potom vlastnil italský rytmistr Antonio Bruccio, ten nechal původní dřevěný padací most nahradit mostem kamenným. Po jeho smrti se v roce 1641 Červená Lhota stala majetkem Slavatů, kteří zámek proměnili na letohrádek a dojížděli sem z nedalekého Jindřichova Hradce (odtud asi název šlechtická chalupa).
Zámek potom zdědila neteř posledního Slavaty a tím přešel do majetku rodiny Windischgrätzů.
Posledními majiteli od roku 1835 byla německá knížecí rodina Schönburg-Hartenstein, po roce 1945 jim byl zámek coby německým občanům zkonfiskován a dostal se do majetku státu.
Je Národní kulturní památkou.
Původní barva zámku byla bílá a zámek nesl jméno Nová Lhota. K pojmenování Červená Lhota došlo počátkem 17. století podle barvy fasády. K červené barvě se váže několik pověstí. Jednou z nich, je ta, kterou vyprávějí průvodci při prohlídkách. Zámeckou paní prý odnesl oknem čert a zbyly jen krvavé skvrny na fasádě zámku - proto byl zámek celý natřen červenou barvou, aby skvrny již nebyly vidět.
Fotografie zde

středa 17. března 2010

Točník

Na Zámeckém vrchu podél významné zemské cesty z Prahy do Řezna a Norimberka nechal král český a římský Václav IV. vystavět honosné sídlo - hrad Točník. Hlavním důvodem byl požár dolního hradu Žebráka v roce 1395, jehož poloha a velikost neskýtala takovou bezpečnost a pohodlí, jako nové sídlo na vyšším vrchu.
Hrad Točník
Po Václavově smrti v roce 1419 přešel Točník do rukou jeho bratra Zikmunda, který hrad dal do zástavy Seinsheimům a později pak Kolovratům. Ze zástavy tento hrad vykoupil král Jiří z Poděbrad, poté se opět dostal do zástavy a střídal majitele. Do královských rukou se dostal zpět za vlády Vladislava Jagellonského. Za vlády jeho syna Ludvíka Jagellonského měli hrad v držení pánové z Vartemberka, kteří nechali hrad přestavět v renesančním slohu. Dalšími majiteli byli Lobkovicové, od nichž císař Rudolf II. odkoupil hrad zpět. Hrad v době třicetileté války sloužil jako úkryt místnímu obyvatelstvu a již nikdy nebyl trvale osídlen. To vedlo k jeho chátrání. Posledními majiteli byl rod Colloredo-Mansfeld, kteří hrad (spolu se Žebrákem) prodali Klubu českých turistů.
V současné době je hrad restaurován, aby byl zachován pro další generace návštěvníků. Konají se zde šermířské akce, středověké trhy a koncerty.
Foto zde

Žebrák

Při důležité obchodní cestě z Prahy do Řezna a Norimberka nechali zbudovat Zajícové z Valdeku, jimž tento kraj patřil, hrad, který dostal jméno podle nedaleké vsi Žebrák. Hrad byl vybudován na vyvýšené skále ve druhé polovině 13. století.
Hrad Žebrák
Zajícové hrad prodali králi Janu Lucemburskému. Pro Lucemburky měl hrad výhodnou polohu a byl využíván pro noclehy při cestách do Německa a Říma. Po Janově smrti se zde usadil jeho mladší syn Jan Jindřich. Hrad nechal přestavět a pak po přesídlení na Moravu jej přenechal svému bratrovi Karlu IV.
Ten hrad využíval kromě cest i k odpočinku, ale poté co mu zde roku 1351 zemřel jeho prvorozený syn, na hrad již nikdy nezavítal. Žebrák si oblíbil jeho syn Václav IV., po požáru roku 1395 však nechal vystavět na blízkém Zámeckém vrchu hrad nový a větší - Točník.
Osudy obou hradů se spojily. Po Václavově smrti v roce 1419 hrad získal jeho bratr Zikmund, který ho dal do zástavy Seinsheimům a později Kolovratům, od nich ho vykoupil Jiří z Poděbrad a ten ho opět dal do zástavy. Hrad chátral, nebot' veškerá pozornost byla věnována hradu na kopci - Točníku. Roku 1532 zasáhl Žebrák požár, po němž už hrad nebyl opravován a během dvou desetiletí byl označen jako pustý. K dalšímu poškození již chátrajícího hradu přispěl jeho další majitel Volf Krajíř z Krajku, který hrad rozkopal ve snaze najít bájný poklad krále Václava IV.
Posledními majiteli byli Colloredo-Mansfeldové, kteří roku 1918 Žebrák (společně s Točníkem) prodali Klubu českých turistů.
Počátkem 50. let se hrad stal majetkem státu, byl zakonzervován a byla opravena hlavní věž. Ta je přístupná a nabízí rozhled po celém kraji.
Foto zde

pondělí 15. března 2010

Český Šternberk


Toto staré rodové sídlo se tyčí na skále nad řekou Sázavou už od 1. poloviny 13. století ve stejnojmenné obci. Je jedním z nejkrásnějších a nejlépe dochovaných hradů v naší zemi.
Zakladatelem hradu byl Zdeslav z Divišova a jeho potomci pak používali přídomek ze Šternberka. Rod Šternberků patří mezi významné české šlechtické rody a zapsal se do dějin této země. Roku 1467 byl hrad obležen a dobyt vojsky krále Jiřího z Poděbrad, nebot' tehdejší majitel hradu Zdeněk ze Šternberka byl královým odpůrcem a vybízel katolický svět k vojenskému zásahu proti Jiřímu z Poděbrad. Král se bránil a po dobytí hradu byl Šternberk pobořen. Potomci Zdeňka získali hrad zpět v roce 1479 z rukou krále Vladislava II. Hrad byl potom na přelomu 15. a 16. století přestavěn v pozdně gotickém slohu.
Během třicetileté války byl hrad obsazen císařskou armádou a po jejím skončení byly přestavovány interiéry hradu. Od roku 1712 se stali majiteli Šternberka páni z Götzenu, prvním z nich byl Jan Maxmilián, který byl manželem dcery Václava Jiřího ze Šternberka. Ten začal s rozšiřováním hradu.
Roku 1753 byl vybudován dolní barokní zámek, který byl propojen s hradem do jednoho celku.
Páni z Götzenu vlastnili hrad do roku 1841, poté se vrátil zpět do rukou rodu Šternberků.
Roku 1949 byl hrad vyvlastněn a Šternberkům byl v restituci vrácen v roce 1992.

A na závěr ... již několik roků skupina nadšenců na státní svátek (28. října) pořádá se svolením majitele historický den. Hradem návštěvníky provází průvodci v kostýmech a místo výkladu fakt, jsou v sálech hradu sehrávány scénky z jednotlivých historických období, kterými tento hrad a jeho obyvatelé v průběhu minulých let prošli.

Foto zde

neděle 14. března 2010

Grabštejn

Jak už jsem se zmínila, pocházím ze severu Čech. A ačkoliv jsem se svými rodiči navštívila hodně památek v blízkém i širokém okolí, o existenci Grabštejnu jsem neměla vůbec tušení. Když jsem pak zakotvila natrvalo v Praze a narodily se mi děti, začali jsme společně navštěvovat zejména místa v blízkém okolí.
Až ted' se vracím tam, kde jsem se narodila (a vracím se tam ráda).
Před lety jsem zakoupila encyklopedii o starých hradech a tam jsem "narazila" na jméno Grabštejn. Pátrala jsem a zjistila, proč nebyl na tehdejších mapách - byl totiž obsazen armádou (v dnešní době je armádou sice také využíván, ovšem jen z části).


Grabštejn se nachází nedaleko Hrádku nad Nisou a původně asi sloužil k ochráně cesty podle Nisy z Čech do Lužice. Jeho pravděpodobnými zakladateli byl rod Ronovců
O době jeho vzniku vedou historici a badatelé spory. Podle některých hrad pochází už z roku 1044, dle dalších pochází z první poloviny 13. století. První doložený doklad je z roku 1256, tehdy jej dostal v léno od krále Přemysla Otakara II. rod Donínů. Donínové hrad vlastnili do roku 1562, kdy ho byli nuceni pro dluhy prodat. Hrad koupil Jiří Mehl ze Střelic. Hrad byl v letech 1564 - 1569 přestavěn na renesanční zámek a v této podobě se zachoval dodnes. Zámek potom několikrát změnil své majitele, v roce 1645 byl obsazen Švédy, kteří odsud drancovali okolí. V roce 1651 zámek koupil hrabě Trauttmannsdorff, který krutě utiskoval poddané na svém panství, což vedlo v roce 1680 k povstání. Pro dluhy byl nucen prodat celé grabštejnské panství, které koupili v roce 1704 Gallasové a připojili jej ke svým državám v této oblasti. Posledními majiteli byl rod Clam-Gallasů.
Po roce 1945 přešel Grabštejn do majetku státu.
Od roku 1953 zde sídlila armáda, která Grabštejn neudržovala a ten chátral. Od roku 1988 je Horní zámek rekonstruován, mimo jiné i za přispění financí ze zahraničí. Ze zrekonstruované věže je nádherný výhled na celé okolí.
V Dolním zámku stále sídlí armáda, která zde má středisko pro výcvik služebních psů.

Foto zde

sobota 13. března 2010

Hvězda

Na území Prahy 6 se ve stejnojmenné oboře nachází letohrádek Hvězda.
První zmínka o tomto místě je doložena z roku 993. V tomto roce byl v Břevnově založen knížetem Boleslavem II. a pražským biskupem Vojtěchem benediktinský klášter. Mezi majetkem, který patřil ke klášteru, byl i les Malejov.
Až král Ferdinand I. v Malejově založil v roce 1530 oboru, kterou nechal později obehnat zdí a zaplnil jí lovnou zvěří. Králův druhorozený syn arcivévoda Ferdinand Tyrolský tu v roce 1555 položil základní kámen letohrádku.
K jeho vzniku se váže romantický příběh. Ferdinand Tyrolský uzavřel nerovný sňatek s krásnou Filipinou Weiserovou, dcerou kupce. Byl si vědom toho, že si přidělal nemalé starosti. Nějakou dobu svůj sňatek tajil a pak se rozhodl vybudovat letohrádek, aby zde svou krásnou manželku skrýval. V oboře se však konaly četné hony a další slavnosti. Jednou dorazil na hon i panovník. Byl unavený a žíznivý, sesedl z koně, aby si na chvíli odpočinul. Tu se před ním zjevila krásná dívka se džbánem studené vody. Okouzlený císař se napil a když se později dozvěděl, kdo byla ta nádherná dívka, nedokázal se hněvat. Filipinu povýšil do šlechtického stavu a sňatek oficiálně uznal za legitimní.
Renesanční stavba na půdorysu šesticípé hvězdy byla dokončena za pouhý rok.
Letohrádek si také oblíbil zimní král Fridrich Falcký. U zdi obory byl 8. listopadu 1620 sveden závěrečný boj bitvy na Bílé hoře, ve které podlehlo stavovské vojsko vojsku císařskému. Fridrich Falcký po bitvě uprchl z Českého království. Letohrádek byl během Třicetileté války zpustošen a k jeho obnově došlo v roce 1652 za vlády Ferdinanda III. Po mnoho let byl potom využíván jako sklad střelného prachu.
Obora byla roku 1797 upravena na anglický park a ve druhé polovině 19. století byla zpřístupněna veřejnosti.
Po vzniku Československé republiky byl letohrádek po roce 1918 zrestaurován a roku 1962 byl zařažen mezi Národní kulturní památky.
V současné době je letohrádek využíván zejména k pořádání kulturních akcí.
Přilehlá obora slouží hlavně k odpočinku pro mnoho obyvatel Prahy. Konají se tu sportovní akce, jako např. orientační běhy, či akce pro děti, jako je "kouzelný les" a v zimních měsících se zde lyžuje. Na prostranství před letohrádkem jsou pořádány koncerty.
Nedaleko od obory na Bílé Hoře je vybudována mohyla na památku bitvy, která byla zhotovena v roce 1920 ke 300 letému výročí události, která změnila dějiny naší země.


Foto v Galerii zde

pátek 12. března 2010

Lemberk


Nedaleko Jablonného v Podještědí u obce Lvová na vyvýšeném ostrohu se nachází Lemberk.
Byl vybudován jako strážní hrad podél důležité obchodní cesty. Současný zámek vznikl přestavbou středověkého hradu Löwenberg, který byl založen a postaven v gotickém slohu kolem roku 1240 a jehož majitelem byl Havel z rodu Markvarticů.
Ten se stal zakladatelem rodu pánů z Lemberka a Zvířetic. Manželkou Havla byla Zdislava (ta byla v roce 1907 prohlášena za blahoslavenou a v roce 1995 byla svatořečena. O jejím životě vypráví český film V erbu lvice). Rod pánů z Lemberka obýval hrad do konce 14. století a ten poté přešel do majetku druhé větve Markvarticů - rodu pánů z Vartemberka. Ve 30. letech 15. století byli majiteli Lemberka Berkové z Dubé, ti jej v roce 1470 prodali Janovi z Elsnic. V roce 1518 koupil lemberské panství Vilém z Illburka. Po roce 1550 získal Lemberk Vilémův zet' Jindřich z Trachenberka a začal gotický hrad přestavovat na renesanční zámek. Poté zámek krátce vlastnil Jindřich Berka z Dubé a rod Donínů. Po bitvě na Bílé Hoře koupil panství Albrecht z Valdštejna a připojil ho k vévodství frýdlantskému. Po je ho smrti vlastnili Lemberk Bredové. Dalšími majiteli byl rod Gallasů a Clam-Gallasů. Posledními majiteli byl od počátku 20. století rod Auersperků, kteří zde pobývali do roku 1941, kdy jim byl zámek zabrán nacisty.
V roce 1945 přešel jako mnoho jiných památek do vlastnictví Českého státu.


Foto z Lemberka zde

Zvířetice

S rodiči jsme jezdívali mnoho let na dovolenou do Českého ráje, který jsme prochodili křížem krážem, navštěvovali jsme skalní města, obdivovali hrady a zámky. Jedním z tehdy navštívených byla i zřícenina hradu Zvířetice.
K tomuto hradu mě ted' vážou jedny z nejhezších vzpomínek. Vdávala se tu totiž moje dcera.
Hrad v současné podobě už jen naznačuje svou původní velikost a krásu. Nachází se nedaleko Bakova nad Jizerou nad vesnicí Podhradí.
Byl založen na začátku 14. století Zdislavem z Lemberka. Sám Zdislav a jeho potomci potom už používali přídomek ze Zvířetic. Tento rod na hradě, který založil, žil do roku 1504. Krátce hrad vlastnil rod Sezimů a ten jej prodal Janovi z Vartemberka. Hrad měnil majitele, krátce ho vlastnil i Albrecht z Valdštejna, ten jej přenechal svým příbuzným. Arnošt Josef z Valdštejna rozšiřoval zvířetické panství a v nedalekém Mnichově Hradišti nechal vystavět honosný zámek, kam se následně přestěhoval. Hrad byl potom využíván už jen jako kanceláře zvířetického panství.
V roce 1693 vyhořel po zásahu blesku, ale byl opraven. Druhý požár v roce 1720, který byl způsoben také bleskem, poškodil hrad natolik, že byl ponechán svému osudu.
Hrad je volně přístupný.

Foto v Galerii zde

čtvrtek 11. března 2010

Frýdlant



Na mohutném čedičovém ostrohu nad řekou Smědou stojí rozlehlý hrad a zámek Frýdlant. Celému areálu dominuje 40 metrů vysoká věž Indica, která pochází z roku 1014. K této věži byl přistavěn v první polovině 13. století středověký hrad, který byl v 16. století rozšířen o Dolní zámek a kapli v renesančním slohu.
Prvními majiteli původního hradu a frýdlantského panství byl rod Ronovců, po nich panství vlastnili
Bibernštejnové. Další majitelé Redernové z Frýdlantu vybudovali honosné sídlo. Po bitvě na Bílé Hoře přešel Frýdlant do rukou Albrechta z Valdštějna. Po jeho zavraždění získal Frýdlant rod Gallasů a posledními majiteli byli až do roku 1945 Clam-Gallasové. Na základě Benešových dekretů přešel hrad a zámek do majetku Českého státu.
Frýdlant je první památkou na našem území, která byla zpřístupněna návštěvníkům a to už v roce 1801.

Fotografie z návštěvy Frýdlantu zde

úterý 9. března 2010

Nevážně ........ o dopravních prostředcích

Na cestách a toulkách jsou občas k vidění různé a někdy i zvláštní dopravní prostředky:

No tak koukej uhnout !!!

Pro lepší komfort na cestách ...

Parkovat se dá různě ...

Nový lak ...

Ten pošt'ák se ale má ...

Sakra, vždyt' jsem si to kolo zabezpečil ...

pondělí 1. března 2010

Moravský Krumlov

Tento zámek se stal naším cílem proto, abychom se podívali na slavnou Slovanskou epopej.
Cyklus 20 obřích pláten, která vytvořil Alfons Mucha (24.7.1860 - 14.7.1939), je sice v majetku Prahy, ale ta pro něj již mnoho let hledá (a zatím nenalézá) vhodné prostory. Mucha toto své největší dílo tvořil téměř 20 let na zámku Zbiroh.
Zámek samotný je vystavěn v renesančním slohu a vznikl přestavbou původního gotického hradu ze 13. století. Renesanční zámek byl vybudovaný ve druhé polovině 16. století podle plánů italského architekta Leonarda Gary de Bissone. Jeho majiteli byl rod z pánů z Lipé, po jeho vymření vlastnili zámek Lichtenštejnové a posledními vlastníky byl rod Kinských. V roce 1945 byl zámek Kinským zkonfiskován a začal být využíván městem, posléze i armádou.
Nepovedená privatizace se podepsala na chátrání celého objektu.

Muchova Slovanská epopej je v zámku zpřístupněna od 60. let minulého století a přiláká do Moravského Krumlova mnoho návštěvníků.

V současné době probíhají jednání o jejím zapůjčení do Japonska. Malířův vnuk John Mucha se zapůjčením nesouhlasí.


Více informací: www.epopej.cz , odkud  jsou převzata fota z interiéru zámku (nesmí se zde fotit).


Další foto zde