Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

středa 31. ledna 2018

Italský deník - 1. část - šestnáctá cesta do Itálie


Proč se stále vracím do Itálie?
Mám to tam ráda. Důvodů proč, je víc.
Je mi tam dobře. Ale dobře je mi i doma, nebo kdekoliv u nás.
Vyhovuje mi teplo, kterého si jako červencový zrozenec užívám do sytosti.
Miluju moře, ale paradoxně nejím "frutti di mare", tedy mořské potvůrky. Samozřejmě, že jím ryby, ale chobotnici či mušle bych, na rozdíl od mého manžela, nepozřela.
Mám moc ráda historii a tady o ní lze zakopnout kdekoliv.
Mám ráda procházky starými městy, kam moc turistů nezajde, miluju jejich dvorky a zákoutí, kde bývá spousta květin a kde mohu narazit na jejich obyvatele, či věčně hladové kočky.
Vyhovuje mi způsob života a přiznám se, že na siestu jsem si zvykla velice rychle.
A v neposlední řadě mám ráda lidi, kteří jsou srdeční, vstřícní a i když mám občas problémy s komunikací, oni to nevzdávají.
Kdysi mi kamarád Claudio řekl: "My Italové, jsme komunikativní."
Měl pravdu.

Navíc to tentokrát konečně vyšlo.
Místo, které jsme při putování po památkách Velkého Řecka objevili už v roce 2004, se nám líbilo už tehdy.
Nížina, kde se pěstuje rýže a nad ní se zvedají vysoké vrcholky Kalabrijských Apenin s nejvyšším vrcholem Serra Dolcedorme (2267 m), nás uchvátila natolik, že jsme zatoužili se sem někdy v budoucnosti vrátit a pobýt tu delší dobu.

Konečně se to tedy povedlo a my si zajistili ubytování už v polovině prosince.
Co na tom, že budeme mít apartmán pro až 7 lidí, protože ty menší (a samozřejmě levnější) byly už opět obsazené.
Zkusmo jsem nabídla dceři, že by za námi mohli na týden přijet. Chvilku váhala a pak řekla, že je to strašně daleko, že by spíš jen posadila holky do letadla a my si pro ně zajeli do Bari. Nakonec sešlo i z toho. Holky by se prý bez rodičů cestovat bály. A navíc letadlem?
Že by po mně podědily obavu z létání? Ale u mě ta obava vznikla až po dvou dost nepovedených letech.
Holky zatím ve vzduchu nebyly.
No co? Tak pojedeme zase sami.

Nastalo chystání věcí na tři týdny a také na dvě přenocování a krom toho i sestěhování hrnkových kytek, aby to snacha a dcera měly při zalévání co nejjednodušší. Budou se zase střídat, protože se naše dovolená kryje s termínem, původně neplánované, cesty synovy rodiny do Albánie.

Zbývalo už jen dokoupit pečivo a jídlo na cestu a pak definitvně vše dobalit.
Ve čtvrtek ráno jsem vzala tašku na kolečkách, ale muž mě zastavil. Prý pojedeme autem, potřebuje si koupit nějaký kabel k nabíječce do auta, který doma nemůže najít.
Otevřela jsem vrata a říkala si, že alespoň ušetřím nějaký čas.
Z garáže se ozval podivný zvuk. Muž vykoukl ven a řekl, že můžu vrata zavřít, protože je vybitá baterie.
Zapojil jí na nabíječku a já se vrátila na půl hodiny do bytu. Přesunula jsem hromadu připravených věcí do jedné z tašek a šla zpátky do garáže. Baterie stála za autem a muž do něj montoval jednu starou, rezervní, která už párkrát dobře posloužila několika našim kamarádům, když jim ta jejich někdě "klekla".

Naše první cesta tedy vedla pro novou autobaterii. Manžel přišel zpět k autu a já se ho ptala, zda jí namontuje tady, nebo až doma. Prý až doma. Sedl za volant, otočil klíčkem a auto vydalo podobný zvuk, jako ráno v garáži. Manžel pak na chodníku vyměnil baterie, auto na první "cvrnknutí" vydalo ten správný zvuk. Odtud jsme jeli na plánovaný nákup.

Došlo mi, jaké to bylo štěstí, že muž nemohl najít kabel a rozhodl se mě odvézt na nákup.
Kdyby tomu tak nebylo, náš odjezd by se opozdil o pár hodin, nejméně do té doby, než bychom vyřešili novou autobaterii.
A kdyby ta baterie odešla někde cestou, raději nedomýšlet …

Večer se u nás zastavila dcera s holkama, aby se jednak domluvila se snachou na kytkách a zahradě a nám popřála št'astnou cestu. Když jsme pak všichni seděli v altánu u kávy a manžel líčil bateriové dopoledne, jen pronesla: "Teda tatíku, dokážeš si představit, jak stojíte ráno u napakovaného auta a ono nejede? Já docela jó a dokážu si i představit, co by ti řekla mamča."
Smáli jsme se hodně dlouho a já si jen v duchu říkala, "že tentokrát byl pánbůh určitě doma".

Po téhle "hromadě " se mi bude stýskat. Vezu si však sebou její fotku

* * * * *




Šestnáctá cesta do Itálie - 1. část
-----------------------------

Pátek 9. června 2017

Vstávala jsem už před pátou.
Jakmile vyšlo sluníčko, začali ptáci řvát jako o závod. Spala jsem špatně, cestovní horečka opět zafungovala. Čím jsem starší, tím je to horší.
Ve čtvrt na šest jsem už obíhala s konví zahradu. Dceři a snaše jsem řekla, at' klidně zalévají hadicí, aby se nezdržovaly. Já si ty svoje kytky zase budu rozmazlovat konví až po návratu.

Muže jsem probudila chvíli po šesté, snídani už měl připravenou na stole. Pak už zbývalo jen přestěhovat věci do cestovní ledničky, vynést odpadky, zkontrolovat, zda jsme něco někde nezapomněli a vyrazit. Dole na chodbě na nás čekali trpaslíci s Gábinou, aby se také rozloučili.
Vrata jsem zamykala krátce po sedmé hodině.

Cesta probíhala v pohodě až za hranice, kde jsem zjistila, že mi nefunguje roaming. O peripetiích s T-Mobilem jsem už psala, bylo by zbytečné to znovu popisovat. Snad jen to, že mi to otrávilo půlku dne.
Jezdíme už spoustu let po stejné trase což znamená po naší dálnici D5 na Rozvadov a odtud po německých dálnicích přes Regensburg na Mnichov. Zvykli jsme si projíždět Mnichovem i když tu občas dochází ke zdržení v kolonách.

Allianz Arena, stadion FC Bayern Mnichov. V podstatě jen její polovina.
Z auta jí jinak vyfotit nelze

Ukázkou moderní archgitektury je také budova v níž sídlí automobilka BMW

Průjezd Mnichovem

Tentokrát jsme Mnichovem vyloženě proklouzli a z něj pak pokračovali na Garmisch-Partenkirchen. Sněhu
na vrcholcích hor bylo, oproti jiným rokům, hodně málo.

Alpy téměř bez sněhu

Masiv Wetterstein a uprostřed nejvyšší hora Německa Zugspitze (2962 m)

V Ga-Pa nám hned na prvním semaforu padla červená. Asi se na nás semafory domluvily a červenou jsme měli na všech, které tu jsou.

Díky zastavení na semaforu jsem mohla fotit Zugspitze

A ještě jednou v detailu.
Sněhu, oproti jiným rokům, tu bylo hodně málo

Cesta Alpami kousek před Mittenwaldem

Za Ga-Pa jsme se zastavili, tak jako už tolikrát, na lesním odpočívadle. Až tady skončilo moje trápení s roamingem. Poobědvali jsme připravené housky, chvilku relaxovali a pak pokračovali do Rakouska.

Pohled přes čelní sklo při výjezdu z parkoviště na další alpské velikány

A jsme v Rakousku. Cestu lemují, jak jinak, opět hory

První menší problém nastal po přejetí hranic. Na silnici stál "živý semafor", tedy dělník s obrovskou plácačkou a ten nás zastavil. Kvůli opravě silnice se tu jezdilo jednosměrně. Vytáhla jsem fot'ák a fotila si ho. Hlavně nenápadně! Což se tak úplně nezdařilo, protože najednou plácačku otočil, manžel se na zelenou rozjel a já nestihla fot'ák schovat. Dělník se na mně usmál a ještě mi zamával.
Ale mohl místo něj stát nějaký protiva.

Živý semafor

Při klesání ze Seefeldu na Zirl jsem vyfotila hory v dálce, kde bylo trochu víc sněhu

Do Innsbrucku přijíždíme ze zadu a jedeme podél letiště

V Innsbrucku jsme doplnili nádrž a došli si na pumpě na záchod. Došlo nám, že pohonné hmoty jsou opět tady o nějaký ten cent dražší, než v Německu. Ke stejnému poznatku jsme dospěli už v předchozím roce. Tytam jsou doby, kdy v Rakousku bylo levněji. Ale co? V Itálii si za naftu pěkně připlatíme.

Od pumpy jsme pak vyjelili nahoru na Bergisel

Nepokračovali jsme po dálnici, ale sjeli do údolí Sill. Je tu cestou také několik pump, ale k našemu překvapení tu byly ceny za pohonné hmoty zase o nějaký ten cent vyšší, než dole v Innsbrucku. Tak tohle mi hlava nebere. Tady bylo vždycky levněji. Přejeli jsme italské hranice a pokračovali po staré brenneské silnici. Na dálnici jsme najeli až v klesání na Vipiteno.

Mýto Vipiteno

Cesta po dálnici A22 probíhala v pohodě. Na odpočívadle Paganella jsme si dali odpolední kávu. Tedy, abych upřesnila, já si jen lokla od manžela, protože káva byla na mně moc silná. Jsem "kafař na baterky". Když jsem stoupala po schodech zpátky ze záchodu do restaurace, řítila se proti mně skupina asiatek, snad Japonek. Tak to jsem měla tentokrát kliku.
Před dvěma roky jsem si na stejném místě vystála pěkně dlouhou frontu s Indkami v sárí. A jak známo, poznávací zájezdy jsou většinou doménou žen, což se mimo jiné pozná právě ve frontách na sociálním zařízení.

Odpočívadlo Paganella

Cesta po dálnici pokračovala bez větších problémů. Teploměr ukazoval 30°C.
Všimla jsem si Pádu, za ty roky, co tudy jezdíme jsem ještě neviděla tolik vody, jako tentokrát. Opět rýžová pole, která střídala kukuřice. Co mně překvapilo, byla strniště už po sklizeném obilí.
První kolony byly až před napojením na dálnici D1. Upozorňovaly na ně svítící tabule už od Pádské nížiny. Sunuli jsme se v koloně a hned po najetí na D1 se plynule pokračovalo. Dálnice tu má 4 jízdní pruhy. Průjezd Bologní byl tradiční, opět kolony, ale nebyla to žádná tragédie, zažili jsme tu horší zácpy.
Dálnice A14 byla jako přes kopírák, chvilku jsme jeli, pak auta zpomalila, dálnice zůstala stát, aby se pak znovu vše rozjelo a stejná situace se mohla opakovat. Nikde žádná bouračka, která by to mohla způsobit, přivaděče z měst jako je Imola, Faenza, Forli a další byly v pohodě průjezdné a auta mířící na dálnici najížděla plynule. Už jsme o tom s mužem přemýšleli mnohokrát a nikdy jsme nic kloudného nevymysleli. Prostě tohle asi patří k A14 Adriatice.
Na odpočívadle Rubicone jsme si došli na záchod a chvilku jsme se protáhli.
V řece stejného jména nebyla ani kapka vody. Prostě jen suché říční koryto. Ucedila jsem: "To se to Caesarovi překračovalo, když tudy mohl jít suchou nohou". Muže to rozesmálo.

Dálnici jsme opustili v Cattolice, zaplatili 34,90€ za mýto a po serpentýnách stoupali k Casteldimezzo.
Našim cílem byl opět camping Paradiso. Překvapilo nás, kolik je tu tentokrát lidí. Když jsme tu byli poprvé nebyl tu téměř nikdo. A to jezdíme stále ve stejném termínu. Také se tu poněkud zvýšily i ceny. Ukázka přímé úměry - stoupá-li zájem, stoupne i cena. Vy
brali jsme si piazzollu, postavili stan a já se pak vydala fotit západ slunce.

Slunce jsem neviděla, bylo za ostrohem kopce, na kterém Casteldimezzo leží.
Pohled na večerní Jadran byl uklidňující

"Ložnice" už má odestláno

Po večeři jsme chvilku poseděli, pak si dali sprchu a už před desátou jsme zalezli do stanu.
Zítra máme před sebou ještě notný kus cesty.


Pokračování příště.

sobota 20. ledna 2018

Co se to s námi stalo?


"Ty seš fakt úplně blbá, ty krávo..."
Podívala jsem se nejprve na toho, kdo tuto větu pronesl a pak můj pohled zaregistroval další hosty v restauraci. Všichni se dívali k našemu stolu. Položila jsem příbor na talíř, ze kterého jsem v podstatě jen ochutnala. Mlčky jsem se zvedla, došla si k věšáku pro kabát a opustila restauraci. Jen úkradkem jsem zahlédla svého muže a zaslechla: "Tos teda přehnal."
Muž mně došel kousek od restaurace. Oba jsme se shodli na tom, že máme v podstatě docela velký hlad, ale co je moc, to je moc. Cestou domů v tramvaji jsme se pochechtávali, protože nám došlo, že jsme mu tam nenechali žádné peníze za naše nedojedené obědy. "To má za tu krávu", řekl můj muž a já se začala smát.
Znovu se po nás dívali lidé, ale tentokrát mi to bylo jedno.
Ta věta z úvodu zazněla proto, že mám odlišný názor na to, koho volit v druhém kole prezidské volby.
Dotyčný, který jí vyslovil, má totiž jiný názor než já. Ale já mu ho neberu, ani mu nevnucuju ten svůj.
Touhle větou zabil dlouhé roky trvající kamarádství.
I když ... svými názory a argumenty mě provokoval a štval už nějakou dobu.
Copak musíme mít všichni stejný názor?
A nebo jen ti, co křičí, mají pravdu?
Dosud jsem většinou mlčela a nechala ho mluvit. Myslela jsem si své a říkala si,"Až se vykecáš, bude ti asi líp."
Občas jsem se, sice chabě, ale pokoušela oponovat.
Muž mě klidnil a říkal: "Nenech se vyprovokovat."

Ano, mám svůj názor na to, kdo by měl zasednout na Pražském hradě.
Jiřího Drahoše jsem volila v prvním kole a ve druhém mu samozřejmě dám opět svůj hlas.
Současný prezidet při minulých volbách proklamoval, že bude prezidentem všech.
Zdůrazňoval, že bude prezidentem i těch "dolních deset miliónů".
A výsledkem je to, že se lidi kvůli rozdílným názorům začali nenávidět, napadat a rozcházet - a to nejen názorově.
Nikomu před tím se zatím nepovedlo takhle rozeštvat lidi.
Pravda a láska byla zašlapána do prachu.
Lež a nenávist mají zase navrch.

Začátkem týdne mi volala kamarádka, se kterou se známe už dlouhých 50 let. "Můžu se tě zeptat, koho si volila?" Moje odpověd' se jí nelíbila. Snažila se mě přesvědčit o tom, že moje volba není dobrá a moje rozhodnutí pro druhé kolo je ještě horší. "To radši k volbám nechod'". Po více než třičtvrtě hodiny dlouhém telefonátu to vzdala. Pak mi ještě poslala několik emailů. Odpověděla jsem jí v tom smyslu, že pevně doufám, že odlišný politický názor nebude mít vliv na naše dlouholeté kamarádství. Odpověděla mi, že jediným mým štěstím je to, že jsem stejně volila už v kole prvním a že to tedy nebude žádný nový hlas.
Co se to s námi stalo?

Nikdy jsem si nemyslela, že na svém blogu budu zveřejňovat cokoli, co souvisí s politikou.
Tento článek je opravdu výjimkou, ale já prostě nemůžu jinak.

středa 17. ledna 2018

Co se nevešlo do bilance ...


.... aneb život občas tropí hlouposti.

Říká se, že by nejlepší mělo být na konec.
Ale je to to nejlepší?
Zdaleka ne. Jsou to fotky, které mě něčím zaujaly, pobavily i naštvaly.
Původně byly vybrané do tradiční bilance, ale rozhodla jsem se, že jim věnuji samostatný článek. Takový bonus.
Život totiž opravdu tropí hlouposti. A my lidé k tomu občas, někdy více, jindy méně přispíváme.

Fotky jsou řazeny tak, jak v průběhu loňského roku vznikly:

Lodičky, které jsem si koupila v lednovém výprodeji, se líbily Emě.
Snad jí moc netlačily

Tak opravdu nevím, kdy se bude konat ten další závod... :-D
V roce 1970?
Pamatuju si Ladronku od roku 1978, kdy jsem tam začala chodit s kočárkem.
Budova původního statku a divočina s obrovitými šípkovými keři.
Občas jsem tam dokonce měla i trochu strach

Tak nevím?
Akce bývají zvýrazněné žlutě a já přemýšlela nad tím, která cena vlastně platí

Můžu si taky nabídnout?

Květen v Moravském krasu - cedule je focena skrz čelní sklo a stojí na ní:
POZOR ZVÝŠENÝ VÝSKYT CYKLISTŮ.
Neviděli jsme ani jednoho, zato stejných cedulí tam bylo více

Kolikrát vám mám opakovat, že tudy prostě jezdit nebudete!!!

Cibule větší než brambory jsem fotila na italském trhu

Sídlo italských komunistů v městečku Civita

Ne, to opravdu není horečka. To je jen červnová ranní teplota v Kalábrii.
A bylo i hůř :-D

Parta Rumunů kempujících u záchodů na německém dalničním odpočívadle.
Vybaveni stanem, plynovým vařičem a nádobím obsadili dva stoly.
Fotlila jsem je raději z dálky, člověk nikdy neví ... rozhodně jsem nechtěla dostat na budku

I o němou tvář je dobře postaráno

Ježišmarjá, to je nuda. A navíc na mně všichni civí.
A někteří si to dokonce fotí ...

I slon někdy musí ...

Cesta byla špatně schůdná i pro pěší turisty.
Cyklista, který by pokračoval, by byl kamikadze

Hlavně neztrácet hlavu ...
... a samozřejmě taky humor

Doklad toho, jak báječně umím nakupovat a jak krásně dokáže "vydělávat" obchodní řetězec.
Kdybych měla malý nákup, asi bych to zjistila hned při placení, ale ve velkém, týdenním nákupu
jsem nezaregistrovala dvakrát započítanou cenu masa. To by se mi ten oběd pěkně prodražil.
Od té doby jsem jako ostříž :-D

Tohle opravdu není sranda - děti, zvykejte si!
V Německu měli místo Mikulášů imigranty už v roce 2016, ale tehdy jsem sebou neměla fot'ák

Na fotce z manželova mobilu je vidět i nápis Niklas (nikoli Nikolaus), spolu s přáním radostných vánoc.
Někdy mám pocit, že se svět fakt zbláznil

Trpaslíci moje originální pytle na hortenzie nazávají "duchy".
Asi jsem se též zbláznila


Byla jsem rodičům na vánoce uklidit a hrob jsem musela vyhrabávat ze sněhu.

Slova mé dcery: "Holky, babička sjíždí retro".
Ještě, že jsem ty dva staré telefony nevyhodila. Dva dny před vánoci jsem si rozbila mobil.
Ztratila jsem tím veškeré novější kontakty, takže se ted' ohlašuji občas poněkud komisně.
Spoustě lidí kvůli tomu nemůžu volat. Upomínky na narozeniny přátel jsou také fuč.
V těchto dvou starých telefonech jsem měla kontakty na lidi z doby před více než 10 lety. Mnozí tu už nejsou.

Je to prý ještě štěňátko....

Můžu to linecký kolečko?

Teplota na Silvestra odpoledne.
V roce 1978 bylo ve stejný den ještě tepleji, ale ráno mrzlo, jen praštělo.
Byla kalamita, vypínal se proud, doprava nefungovala .... vzpomínáte?

Dějí se však i zázraky.
Nebo spíš nám příroda ukazuje, že je opravdu mocná.
Sehnala jsem drsnou hortenzii, která je prý plně mrazuvzdorná a tím, že pochází z Tibetu, by měla vydržet až do -29°C.
Tu moji v půlce dubna nezachránil ani pytel, kterým jsem jí přikrývala. Zkroutila se, zčernala a vůbec nevypadala dobře.

Stav v dubnu

Červenec - a pak, že se zázraky nedějí

A to je tečka za mým bilancováním uplynulého roku.
Samozřejmě, že se k němu budu vracet, jednak s deníkem z Itálie, ale také z dalších míst, kterými jsme v minulém roce prošli.

Děkuji za návštěvu. Usmívající se

sobota 13. ledna 2018

Rok 2017 ve fotografiích - 2. pololetí


Pokračuji tam, kde jsem v 1. části skončila, tedy v Itálii.
Mám to tam ráda a proto se vracím.

ČERVENEC

Pár posledních okamžiků, pohled na kalabrijské hory
a je před námi cesta k domovu.

Úchvatný západ slunce na Lago di Garda

Poslední italské ráno

Jahody v truhlících se osvědčily

Rybíz lákal k ochutnání.
Nechávám ho na keřích déle, je pak sladší

Rajčata nabízela slušnou úrodu

Déšt' je potřebný.
Ale nic se nemá přehánět :-D

Takhle kvete goji - kustovnice čínská

Výsledek toho, když tatínek ostříhá dceru

Hit minulého roku - spinery

Snídáme

Sportujeme

Houpeme se

Babiččina rána s knihou a chůvičkou

Mám narozeniny - vše je přichystáno, čeká se jen na hosty

Byla jsem pilná a ted' jsem tomu ráda - chutnají skvěle

Tak babi, když už ten autobus pojede?

Harasov, kam jsem jezdila s babičkou a dědou a ráda na to vzpomínám.
Kdykoliv jsem později jela kolem, bylo mi smutno, když jsem viděla, jak to tu chátrá.
Blýská se však na lepší časy. Byla založena společnost, která plánuje rekonstrukci
a která se stará i o okolí. Nedělalo mi proto problém trochu přispět na dobrou věc.

Doufám, že ti tam ten mobil nespadne ...


SRPEN

Tady se musím nakrátko zastavit.
Fotek, které jsem vybrala pro srpen, bylo fakt hodně. Seděla jsem nad nimi, házela je do koše, pak je zase obnovovala.
Co s tím? Na spoustě blogů jsou k vidění koláže, ale to já neumím. Seděla jsem před klávesnicí, v duchu si nadávala do debilů a zvažovala možnost zavolat dceři, která je vystudovaná propagační výtvarnice a která, na rozdíl ode mně, se v tom vyzná. Ne nadarmo pracuje v reklamní agentuře a s výsledky její práce se v podstatě setkávám denně. Ale to bych přiznala, že jsem opravdu trotl. Po dvou hodinách snažení, pokusů a omylů byla na světě první koláž.
Fotky vybrané do srpna, mohly zůstat.

Zahrada není jen o radosti

Občas sleduji v televizi Receptář. Pamatuji se, jak jsem se smála výrazu krušpánek. Do té doby jsem ho neslyšela, ale pobavil mě. Výraz zazněl v souvislosti s odumíráním buxusů. Začátkem srpna jsem si všimla našeho buxusu.
Nevypadal dobře.
Vzpomněla jsme si na Receptář, vytáhla z garáže WAPku a to, co nestihly sežrat housenky zavíječe zimostrázového, jsem orvala tlakem vody. A pak jsem sáhla k chemii.

Kocour od hradu Radyně

e="text-align:center">
Radyně

Tam v dálce na horizontu je Šumava

Hrad Přimda

Cestou z Přimdy jsme zavítali ke kamarádovi, který má kousek odtud chatu a kocoura

Pod Karlovým mostem je přístav, odkud se zájemci plaví "Pražskými Benátkami".
Díky dárku od dcery, v podobě voucheru, jsme navštívili i Muzeum Karlova mostu.
A já nevím proč, ale vzpomněla jsem si na "Kozí příběh" :-D

Pohled z vody na Karlův most

Kolo u Velkopřevorského kláštera hlídá vodník z Čertovky

Vodní hrátky v rybníku u chaty

Zamračená obloha a temná hladina rybníka ...

... předzvěst špatné zprávy.
Desinka, ten nejhodnější pes, kterého jsem kdy zažila, odešla.
Se snachou, která se kvůli tomu na chvíli vrátila z dovolené, jsme jí obrečely.

Pouštění dronu u Mohyly

Holky měly slíbenou návštěvu ZOO, šokovalo mě zdražené parkovné na 200,- Kč

Obloha nad Krakovcem

Působil tu Jan Hus, který podle průvodce vůbec nebyl vysoký a štíhlý.
Socha kousek pod hradem znázorňuje jeho skutečnou podobu

Další voucher jsme čerpali v Duhovém parku. Užili jsme si pěkný den

Navštívili jsme Mořský svět a našli hledaného Nema

Vodní hrátky jsem raději sledovala z vyvýšené pozice

Bětuška s malým zpožděním oslavila 3. narozeniny.
Měla je na rodinné dovolené, ale zatajili jí to

Sáře bylo 20. srpna už 10 let. To to letí

Navštívili jsme západ naši země, prošli se rezervací SOOS,
vyšplhali na Komorní hůrku a zjistili, že tam opravdu nic není

V restauraci v Lesoparku Amerika jsme si dali kávu a pak se prošli.
Až nebudeme cestovat daleko, bylo by to dobré místo pro dovolenou,
pokud tedy nepojedeme na Šumavu :-D

Šumava má v mém srdci důležité místo a ráda se sem vracím.
Kdysi jsem se sem chtěla i odstěhovat, ale vše ztroskotalo na manželově zaměstnání,
kdy Tesla ve Vimperku potřebovala slaboproudaře, nikoli silnoproudaře.
Přeci elektřikář, jako elektrikář.
Mou lásku k této části naší země sdílejí i moje děti. Asi jsem je nakazila. :-D


Poslední večer s ohýnkem ...

... poslední ráno

Co se v mládí naučíš ... :-D

Kam dál? Zrekonstruovaný hotel Bobík na Volarském náměstí lákal k návštěvě,
stejně tak i v dálce se lesknoucí hladina Lipna

Pod Českými Budějovicemi leží Borovany a kousek za nimi je v obci Dvorec malá,
ale moc pěkná ZOO. K vidění je tu spousta zvířat.

Co se může stát, když je fotograf zaujat natolik, že si nevšimne všetečného pštrosa.
Nešt'astného pána mi bylo opravdu líto, ale škodolibost zvítězila a já si zloděje fotila:
"Tak co? Budeš fotit ty, nebo já?"
Nakonec vše dopadlo dobře, přišla ošetřovatelka a nešt'astníkovi fot'ák vrátila.
Byl prý poněkud oslizlý. :-D

Kukačky se vrátily na poslední týden prázdnin

Vypravili jsme se k letišti ...

... a stihli přistání největšího letadla, které do Prahy létá -
Airbus A380-800 společnosti Emirates

Boeing 767-300 společnosti Delta Air Lines se chystá k odletu na letiště JFK v New Yorku

Ostružina přežila přesazení a nese spousty chutných plodů...
..
... Ema je toho důkazem

Princezna Bětuška

Babi, jsou všechny holky takový?

Ve Valdštejnské zahradě

Osvěžení po výletě


ZÁŘÍ

Mezi místa milovaná, patří i Český ráj
Hrad Kost býval každoročním cílem našich výletů.
Místo, kam jsem jezdívala s rodiči, bylo odtud jen 8 km.
Za ty roky došlo ke změnám v interiérech, ale prohlídka hradu stojí za to

Chytila jsem, nikoli na pasece, ale přesto motýlka

Arboretum Bukovina a jeho "Dobrý duch"

"Skalák", neboli Hruboskalské skalní město.
Mám ho z dětství a mládí prochozené, znám spoustu věží a skal,
ale tentokrát mi ty vzdáenosti připadaly nějaké delší, výstupy strmější a únava větší.
Asi fakt už stárnu :-D

Oblast Majáku

Hrad Valdštejn, kde se točila spousta pohádek,
jako třeba O pokladech, Princ Bajaja, Anička s lískovými oříšky a další

Pohled z hradu Valdštejn na Skalák a
zejména dominantu Českého ráje - Trosky

Poznáváte tuto skálu?
Filmaři si Skalák oblíbili o čemž svědčí i Skautská věž,
která je od vzniku filmu Jak dostat tatínka do polepšovny běžně nazývána Dračí zub.
V době natáčení byly stromy nižší, ale už to bude letos 40 let.
Vrcholová partie se točila na vyhlídce U Lvíčka,
kam se filmaři v pohodě dostali díky Zlaté stezce Českého ráje

Český ráj je ... ráj :-D

V září jsme nevynechali Zahradu Čech

Oldřichův dub v Peruci, kudy kráčela historie

"Podzim už platí listím svojí útratu,
je konec láskám, konec nenávistím a není návratu.... "
Vypůjčila jsem si slova Vízězslava Nezvala, která se k fotce hodí

Zámek Libochovice

Ohře

Ocúny znamenají, že je tu podzim

Podkova pro štěstí

Novogotický templ v zámeckém parku Krásný Dvůr.
Stavba z roku 1793 byla po dlouhé rekonstrukci otevřena v květnu 2017

Krásný Dvůr

Západ slunce u Očihova


ŘÍJEN


Podzim zbarvil listí borůvek

Sazenice truhlíkových jahod pro příští sezónu

Výlet do Břežanského údolí a na Závist

Reklama na Oreo a stálé stoupání

Náš cíl Oppidum Závist.
Dlužno podotknout, že jsme trochu "zakufrovali" a
díky tomu víme, kde je pracoviště Archeologického ústavu. :-D

Mobil je pro holky už nezbytností.
Já v jejich věku neuměla telefonovat

Zámek Nový Hrad v Jimlíně.
Když jsme vyjížděli z Prahy, bylo krásně a slunečno.
V Jimlíně ve 12°C a mlze jsme jen v tričkách vypadali jako exoti

Zajímavé interiéry, úžasné záklopové stropy a za malý peníz možnost focení

Byli jsme jediní z celé výpravy, kteří vystoupali na věž.
Škoda té mlhy, na druhou stranu je to důvod se sem někdy vrátit

Vodní hrad Budyně nad Ohří

Vstupní brána sváděla ke kompozicím

Svačinka

Období, které nemám vůbec ráda -
nastěhovat do garáže, ostříhat, ošetřit a zazimovat

div>
Sadba na příští rok

Poslední muškátové květy



LISTOPAD


Lužické hory

Mužův bratr slavil 60. narozeniny, jeho Max nemohl chybět

Můj muž slavil také narozeniny, tentokrát půlkulaté


I pro Bětku už je mobil samozřejmost

Chutnalo všem

Poslední řůže, nikoli od Casanovy, ale ze zahrady

Bětka si přála ke svátku puzzle


PROSINEC

Superúplněk 3.12.

Mikulášská nadílka poprvé ..

.. a podruhé

Takové jsou všechny naše pátky.
Holky vyzvedáváme po škole, Sára má parkour.
Přijdou trpaslíci, čeká se na Sáru a pak to vypukne.
Že bych mohla na počítač? Vyloučeno :-D





Zima už byla, zatím jen v mém rodišti

Živý strom v nákupním centru v Německu

Pečení mě baví

Jsem dealer cukroví

Západ slunce 23.12.

Vše je připraveno ..

.. a ozdobeno

Přivoláváme Ježíška

Vánoce poprvé ...

... a podruhé

Fronta na jesličky

Holky si čekání krátily pohybem


Ner
udovka

Před kostelem "U Jezulátka"

Dáreček pod stromkem

Poslední večer roku 2017

Tak takový byl náš rok.
Veselý i trochu smutný, ale byl to dobrý rok.