Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

pondělí 18. července 2016

Loreta v Rumburku


Dnes vás zavedu do svého rodiště a představím vám jedinečnou sakrální památku, kolem které jsem chodívala od dětství až do doby, než jsem odešla z města, ve kterém jsem se narodila a kde jsem prožila své dětství.
Vídala jsem jí téměř denně, protože přes ulici stojí škola, do které jsem chodila.

Tak to je ona - Loreta v Rumburku

Loretánská kaple Panny Marie v Rumburku je barokní kopií renesančního originálu Svaté chýše z italského poutního místa Loreto, které leží nedaleko Ancony. Kromě stavebního slohu je rozdílný i použitý materiál. Zatímco kaple v Loretu je z mramoru, ta rumburská je z o něco skromnějšího materálu. Je zhotovena z pískovce.
Originální kaple v Loretu stojí uprostřed obrovského chrámu a je zakončena jakýmsi zábrádlím.
Rumburská kopie je umístěna na volném prostranství, obklopena ambity a je tudíž zakončena střechou.

Jedno prvenství však má a to, že je nejseverněji položenou loretánskou kaplí, nejen u nás, ale i v celé Evropě.

Svojí štukovou a sochařskou výzdobou patří Svatá chýše - Santa Casa mezi nejhodnotnější loretánské kaple v České republice, zejména díky architektonicky cennému vnějšímu obalu.

Loretánská kaple prostřednictvím obrazů a soch vypráví více než dva tisíce let starý příběh Marie, Josefa a Ježíše. Svatá rodina žila v prostém domku v Nazaretu. Právě zde došlo ke zvěstování o narození Spasitele, byl tu vychován Ježíš a zemřel Josef.

Podle loretánské legendy andělé zázračně přenesli Mariin domek na území dnešní Itálie.
Na jedné straně legenda, na druhé straně fakta.
Podle archivních pramenů stála za přesunem tří zdí nazaretského domku ve 13. století šlechtická rodina Angeli.
Tak přeci jen andělé.
Tuto vzácnou relikvii obklopil v Loretu velký chrám a v období renesance i bohatě zdobená mramorová schrána, která se stala předobrazem dalších podobných kaplí. Dala jim i jméno, podle místa, kde leží.

Loretánská kaple v Rumburku vznikla z podnětu majitele rumburského panství, španělského granda a diplomata Antona Floriana knížete z Liechtensteina, který působil jako diplomat ve službách císaře Karla VI. Motivací k výstavbě Lorety byla osobní návštěva knížete Antona Floriana v proslulém mariánském poutním místě v Loretu. Svatou chýši na pobřeží Jaderského moře navštívil roku 1691 jako vyslanec habsburského dvora ve Vatikánu. Osobní návštěva poutního místa se stala impulzem pro vybudování loretánské kaple Panny Marie na jeho panství Rumburk, které koupil ve svých 25 letech.
Kníže se sem rozhodl přenést sacrum posvátného místa.

Ještě téhož roku kníže Anton Florian z Liechtensteina pověřil významného barokního architekta Johanna Lucase Hildebrandta z Vídně zhotovením stavebních plánů a přesným zaměřením renesančního opláštění Svaté chýše v Loretu.

Základní kámen kaple byl položen 9. září 1704 a k jejímu vysvěcení došlo 15. září 1707. Podle projektu architekta Hildebrandta měla Svatou chýši obklopovat velkorysá křížová chodba oválného půdorysu. K její realizaci ale nedošlo. Místo toho byl za knížete Josefa Václava z Liechtensteina vybudován čtvercový ambit podle projektu neznámého stavitele.
V ambitu, který má bohatou nástropní výmalbu, znázorňující život Panny Marie a Ježíše Krista se nachází čtyři kaple a poutní Svaté schody - Scalla Sancta s kaplí Kalvárie, je také křížová cesta. To vše je doplněné souborem dřevěných soch od Eliase Dollhopfa z Horního Slavkova.

V samotné Svaté chýši je milostná socha Černé Madony, kterou v roce 1694 posvětil papež Inocenc XII. V roce 1703 byla převezna do Rumburka. Soše je přisuzována řada zázraků, mezi něž patří zázračná uzdravení.



Interiér loretánské kaple

Loretánská kaple s milostnou sochou Černé Matky Boží Loretánské byla významným mariánským poutním místem pro oblast severních Čech a Lužice. Největší lesk dodávala Svaté chýši církevní odpustková slavnost Porciunkule, která se konala vždy 2. srpna a jejíž pořádání přetrvalo i do současné doby.

Do roku 1950 byla Loreta součástí kapucínského kláštera sv. Vavřince. Posledním rumburským kvardiánem kláštera byl páter Mansuet. Po násilném zabrání a zrušení kapucínského kláštera v Rumburku 4. května 1950 byl kostel užíván církví československou, později pravoslavnou a od roku 1957 je opět užíván římskokatolickou církví.
Objekt kláštera byl do roku 1961 využíván jako depozitář Okresního muzea v Rumburku.
Od 70. do 90. let minulého století probíhala rekonstrukce kláštera, kde je od té doby umístěna městská knihovna.

Loreta byla pro běžné návštěvníky přístupná jen příležitostně a trpěla dlouhodobou neúdržbou. Přesto byla roku 1964 prohlášena za kulturní památku.
Loreta s ambity byla veřejnosti zpřístupněna až roku 1995.
O rok později byla zahájena celková obnova celého areálu, včetně přilehlého kostela sv. Vavřince.
Od roku 2007 jsou památkově chráněny i čtyři oltáře v ambitu.
V roce 2014 se stala loretánská kaple a sousední kostel sv. Vavřince jedním ze zastavení mezinárodní poutní stezky Via Sacra. Ta propojuje pozoruhodné stavební památky a umělecká díla v oblasti Trojmezí a to na území Horní Lužice, Dolního Slezska a severních Čech.

Loretu jsem poprvé navštívila ještě jako žákyně nedaleké základní školy. Černá Madona z loretánské kaple mi "uvízla v hlavě" a já na ní nezapomněla. Přešlo pár let a můj život nabral nový směr, začala jsem žít v jiném městě, narodily se mi děti.
Když jsem do svého rodiště jezdila, cesta vedla vždy kolem Lorety. Pokaždé jsem se na ní podívala a své děti upozornila, že je to jedna z nejdůležitějších památek města. A protože mám ráda historii, sháněla jsem o tomto skvostu informace, se kterými jsem dnes seznámila i vás.
Od doby, kdy byla tato památka otevřena veřejnosti, jsem jí navštívila už několikrát.

Přijměte proto pozvání do Rumburka a podívejte se na nejsevernější Loretu.



Dvoupodlažní vstupní budova (frontispicium) Lorety



Vstupní budova, která byla postavena jako obytná budova pro chlapce - zpěváky,
podle plánů neznámého architekta v letech 1743 - 1753






V ambitech je křížová cesta.
Při naší poslední návštěvě zde byla instalována výstava obrazů





Sochy římských vojáků, hlídajících ambity



Ambity kolem Lorety, je zde vidět jedno ze zastavení křížové cesty.
Při pohledu na sochu římského vojáka mám chut' říci: "Nekoukej na mně! Já si to jenom fotím". :-D





Svaté schody v roce 2016 - je vidět, že jsou zrekonstruované



Svaté schody v roce 2011 - všimněte si, že v bočních výklencích tehdy chyběly sochy "vysmívajících se židů"



Nad Svatými schody je toto barevné okno


Zastavení křížové cesty v ambitech

Zrekonstruovaná kaple sv. Josefa

Tatáž kaple před pěti roky

Takto jsem vyfotila loretánskou kapli v roce 2011 přes sklo ambitu ...

.... a takto v červnu 2016.
Sklo v ambitech je ručně dělané a trochu (možná i víc) zkresluje

Tato část ambitů ještě čeká na rekonstrukci

Zrekonstruovaná kaple Jezulátka a sv. Jana Nepomuckého v roce 2016 ...

... a tatáž kaple v roce 2011 (foceno s bleskem).
Zde si můžete všimnout vlhkého zdiva

Kapucínský oděv na věšáku vypadá ponuře


Na nádvoří před Loretou stojí dvě sochy andělíčků.
Budova s věžičkou, vyčnívající nad střechou ambitu je škola, kam jsem chodila

Andělíček z předchozí fotky zblízka a z jiného úhlu

Socha andělíčka na druhé straně

A ještě jednou zblízka

Budova rumburské Lorety je krásná a zdobná.
A protože mám ráda srovnání ....

... zde je originál z italského Loreta

A znovu Rumburk ....

.... a Loreto

Rumburk.
Zde samozřejmě působí povětrnostní vlivy a pískovec, jak je známo má tendenci zvětrávat,
ale přesto je stavba nádhernou ukázkou barokního stavitelství

Originální Loreta v Loretu oproti té naší stojí hezky pod střechou chrámu,
který jí chrání před všemi vnějšími vlivy

A poslední srovnání - rumburská Loreta uprostřed ambitů
ozářená sluncem. V zimě jí pro změnu zasypává sníh....

.... zatímco italská je hezky skrytá v obrovském chrámu

Socha Černé Madony je za mříží.
Pamatuji si z dob svého dětství, že tu žádná mříž nebyla...

... a socha byla vidět takto.
Zdroj: Oficiální stránky rumburské Lorety, autor fotografie J. Stejskal

V interiéru loretánské kaple jsou k vidění pozůstatky fresek,
ale bohužel i vzlínající vlhkost.
A i když je tu zakázáno fotit, pár obrázků jsem tu v roce 2015 přeci jen udělala

Ve článku jsem se krátce zmínila i o přiléhajícím kostelu sv. Vavřince,
který by také potřeboval opravit a hlavně zbavit vlhkosti, která ho ničí

Interiér kostela sv. Vavřince. Na hlavním oltáři visí obraz Umučení sv. Vavřince.
Autorství obrazu se připisuje španělskému malíři Juanu Fernandézi Navarettemu

Líbilo se vám v mém rodném městě, ze kterého jsem vám ukázala jen zlomek v podobě jedinečné sakrální památky? Vracím se tam stále, i když už podstatně méně, než v době, kdy žila maminka. V mládí jsem odtud odešla a až po padesátce začala tento kraj znovu objevovat. Místa, která jsem bezděky míjela, jsou dnes pro mě spojena se vzpomínkami. Kostel sv. Vavřince je pro mě synonymem Vánoc. I když naše rodina nebyla věřící, od dětství jsem do tohoto kostela chodila s rodiči na "půlnoční". Na první návštěvu Svaté chýše jsem také nezapomněla, protože socha Madony, která je v ní umístěna, byla první černou sochou, kterou jsem v životě viděla. A když jsem chtěla pozlobit svou kamarádku, šla jsem do školy "zkratkou" pod kamennou balustrádou před vstupem do Lorety.
Co místo, to vzpomínka.


Tímto článkem bych se ráda zapojila do soutěže o nejkrásnější sakrální památku na blogu VendyW.


- - - - - - - - - - - - - - - - - - -

P.S. Jsem od dnešního dne hlídací, dcera mi ráno dovezla vnučky.
Z Chorvatska se vrátili všichni včera ráno po 21 hodinové úmorné cestě, kdy byla uzavřena dálnice kvůli silnému větru a dešti.
Tento článek jsem rozepsala už 4. dubna a jen díky tomu, že jsem do něj potřebovala pouze doplnit fotky z letošního 4. června, jsem ho ve "společnosti vnuček" byla schopná dokončit a publikovat ho. Holky totiž spí v místnosti, kde mám počítač. Ted' se vedle dívají na pohádku a já mám svou chvilku na blog.
Omlouvám se, že na případné komentáře budu schopná reagovat asi až v pátek večer, až holky pojedou domů na víkend.
Stejně tak až v tento den se příjdu podívat k vám na vaše blogy.
A. Usmívající se






sobota 16. července 2016

Co to bylo?



Patřím mezi ty, kterým se říká "technický antitalent".
Moje schopnosti, co se techniky týče, začínají a končí u vypínače. To ostatní mi musí někdo vysvětlit.
Nevím, ale asi v mém mozku chybí něco, co mi neumožňuje pochopit návody k obsluze, kterým každý normální člověk rozumí. Já mezi ně nepatřím.
V praxi to vypadá následovně. Koupí se nějaký nový spotřebič, přístroj ... tady lze dosadit lecos a já na to koukám, obdivuju barvu, tvar, design a .... pak nic.
Jo, zapomněla jsem, že občas objevím i knoflík, či vypínač, kterým se to nové "cosi" spouští nebo zapíná.
A pak nastupuje většinou můj muž, který si vezme do ruky návod k obsluze, protože na rozdíl ode mně mu rozumí a chápe ho a pak mi vysvětlí, co s tím dál. "Hele, když to budeš chtít zapnout, tak zmáčkneš tohle, když budeš chtít (tady lze dosadit jakákoliv další fuknce), uděláš tohle... a tak dále." Já si píšu na papírek poznámky, abych se pak mohla tvářit, že tomu novému "cosi" rozumím a na malou chvíli nevypadám jako naprosté technické tele.
Vždyt' já mám dokonce napsaný i návod, jak pustit domácí pekárnu!
Problém nastává v momentě, když papírek s poznámkami k dotyčnému spotřebiči nemohu najít. Tak pak volám na pomoc manžela, hledám pro něj návod k použití a bezradně se na něj dívám s očekáváním, že mi znovu pomůže.
Většinou tomu tak je.

Včera v pozdních večerních hodinách, kdy jsem se konečně dostala k tomu, abych zareagovala na komentáře na svém blogu a pak si prošla blogy těch, ke kterým ráda chodím, jsem zjistila, že se mi občas nedaří vložit komentář. Musela jsem opakovaně kliknout, aby se zobrazil.
Co to bylo? Opravdu nevím.
Spát se mi ještě nechtělo, protože jsem po nočním návratu z Polska prospala téměř celé čtvrteční dopoledne.
Šla jsem se podívat, co je nového. No nazdar! V Turecku je převrat. S touto informací jsem se přiřítila za manželem, který sledoval nějaký film v televizi. Jen něco zamručel.
Vrátila jsem se k počítači a když jsem rolovala zprávou dolů, monitor zčernal.
Co to je?
Vědoma si toho, že muže znovu vyruším od sledování televize, jsem za ním přišla s tím, že mi zčernal monitor.
Vstal a šel k mému počítači. Na něco klikl a monitor zbělal.
Ježišmarjá, co to zase je? Vždyt' ten počítač mám teprve rok a půl.
Počítač nereagoval.
Muž ho zkusil vypnout, ale světýlko na vypínači stále blikalo.
Zjistila jsem, že se začínám potit.
Muž odpojil počítač od sítě a světýlko zhaslo.
Po chvíli ho znovu zapojil a jediné, co fungovalo, byla bílá šipka myšky na černočerném monitoru. Wi-fi na poličce zběsile mrkala a kontrolka na počítači si také občas mrkla.
Rozbolelo mě břicho.
I můj technicky zdatný muž si s počítačem neporadil. Zkusil ho ještě několikrát zapnout a pak jen pokrčil rameny a pronesl, že v pondělí zavoláme "počítačového Honzu", nebo jeho kolegu Vencu. Ještě, že v té firmě jich není víc.
Když jsem se sprchovala, napadlo mě, že jestli to opravdu celé kleklo, jsou ztracené fotky z Krakova.
Co z Krakova? Budou v čudu i fotky z Itálie!

Spala jsem špatně.
V půl šesté ráno jsem vstala a moje první cesta vedla k počítači.
Vytáhla jsem ho ze stolku a zkontrolovala všechny dráty, které do něj vedou.
A pak jsem ho zapnula.
Černo!
Šla jsem na záchod, pak do koupelny a znovu si sedla před počítač.
Co budu dělat? Tolik fotek!
Snad se je podaří zachránit.
Pak jsem si všimla, že v pravém dolním rohu se mi problikl obdélníček s antivirem.
To je zvláštní, většinou se objeví, až když je počítač zapnutý.
Seděla jsem, tupě se dívala na černou plochu. To bylo drama, protože se nic nedělo.
Vzala jsem si rozečtenou knihu a pustila se do čtení.
Pak jsem zaregistrovala, že se na černé ploše točí modré kolečko, jako by se něco načítalo.
Svitla ve mně malá naděje, že snad ještě není všechno ztracené.
Pokračovala jsem ve čtení.
Po půl hodině počítač naběhl. Nejen, že naběhl, ale on i fungoval.
Co to bylo?
Proč to večer nefungovalo?
Proč to na nic nereagovalo?
Pro mě, technického antitalenta, nezodpovězené otázky.

Téměř tři hodiny jsem přesouvala fotografie na externí disk.
Mezitím jsem stihla dočíst knihu, zalít kytky a utřít prach.
A také jsem přemýšlela nad tím, zda mám začít popisovat nejprve náš třítýdenní pobyt v Itálii, nebo ten třídenní v Polsku.
Rozhodla jsem se, že to nechám na vás.
Prosím o vaší odpověd' v anketě pod článkem a předem za ní děkuji.

pátek 15. července 2016

Pár postřehů z Polska


S nápadem jet se podívat do Krakova přišel můj muž.
Samozřejmě, že jsem souhlasila, protože máme do neděle volno a tudíž nemusíme hlídat vnoučata.
Krakov jsem toužila navštívit od doby, kdy v něm byla dcera a vrátila se odtud nadšená.
Hodně mě také nalákaly články Majky, která navštívila Krakov letos v květnu a pořídila tu spousty krásných fotek, které pak doprovodila texty.

Vyjeli jsme z Prahy v pondělí krátce po osmé hodině. Stav naší dálnice D1 je více než tristní. Oprava střídá opravu, zúžení je jedno za druhým. Kolem 50 kilometru byla v jednom zúžení dopravní nehoda, na kterou upozorňovala rádia. Naštěstí pro nás, byla nehoda ve směru na Prahu. Informace střídala informaci, původní doba čekání v koloně byla hodinu a půl, pak už jen hodinu a posléze 30 minut. Když jsme kolem projížděli, bylo mi řidičů líto.
Za Brnem u Vyškova jsme zůstali stát. Přesně na 222 kilometru dálnice. Opět v místech, kde se opravuje. Na Brno se pomalu sunuly dva proudy, směrem na Olomouc jsme stáli v jednom jediném. Horko bylo příšerné, sluníčko se opíralo do auta.
S mužem jsme přemýšleli nad tím, zda jsme někdy v minulosti jeli po dálnici, aniž by se opravovala. "Asi jo, ale v době, kdy vedla jen do Mirošovic." (mezi lety 1971 -1980). Asi po čtyřiceti minutách se pruh stojících aut pomaloučku rozjel.
V Olomouci se také opravuje, ale i přes to, že jsme chvilku měli pocit, že jedeme zpátky, či na Hradec Králové, jsme se po nadjezdech nakonec dostali na správný směr.
U Ostravy jsme se pohoupali na roletě, prý už to opravovali, ale moc se jim to nepovedlo. Pak už jen Bohumín a ve Věřňovicích jsme najeli na polskou A1.
Avizované kontroly na hranicích byly.
I když už skončil summit NATO ve Varšavě, kontroly pokračují, protože Polsko očekává návštěvu papeže Františka.
V Krakově se budou konat od 25. do 31. července Světové dny mládeže a papež František by se jich měl účastnit.
Ne však všechna auta byla kontrolována. Bdělí strážci hranic odkloňovali stranou jen dodávky a větší auta, další projížděla jen přes vizuální kontrolu.

První postřeh - za celou dobu jízdy z hranic až do Krakova jsme neviděli jediné místo, kde by dálnice byla zúžena, či by byl omezen provoz jakoukoliv její opravou.
Jediné, co nás opravdu mátlo, byly barevné cedule. Zatímco u nás a v okolních zemích je dálnice značená zeleně a ostatní silnice modře, v Polsku je tomu naopak. Dálnice - prostě "modrá je dobrá". :-D

Dálnice na Krakov - tři jízdní pruhy v obou směrech

Druhý postřeh - dálnice A1 je od hranic bez poplatku. Přiznám se, že jsem byla poněkud nervózní, jsa zvyklá na to, že v Rakousku musíme mít, stejně jako u nás, dálniční známku a v Itálii vyfasujeme při vjezdu na dálnici kartičku, podle které pak platíme ujeté kilometry. Tady nic! Při najetí na A4 se u Katovic platí průjezd mýtnou bránou 10PLN a totéž před Krakovem, i když jsme pak po dálnici ujeli zhruba 600 metrů a to jen proto, že muž zapomněl sjet na správnou odbočku.
Je to tak trochu nepoměr.
Polské dálnice jsou ve správě tří organizací, kde každá z nich postupuje pří výběru mýtného jinak. Jedni vybírají 0,16PLN za ujetý kilometr, druzí 0,10PLN a jinde se platí za průjezd mýtnicí. A na dalších úsecích dálnic se nevybírá vůbec.

Třetí postřeh - městská doprava. Jako obyvatel Prahy bych měla hájit tu naší dopravu, ale nebudu. Pochválím tu krakovskou. Všechny tramvaje, kterými jsme se svezli, jely podle jízdního řádu. Na každé stanici svítí na displeji kdy jaká tramvaj přijede a opravdu tomu tak je. A jako bonus navíc - v tramvajích jsou světelné tabule, které jsou dostatečně velké a vidí je i ti, kteří mají problém se zrakem. Ty ukazují nejen příští zastávku, ale i dvě následující, takže turista se může snadněji zorientovat, kde vystoupit. Druhým bonusem jsou automaty na jízdenky, které jsou nejen v tramvajích, ale i v mnoha autobusech, takže není nezbytně nutné mít lístky koupené předem. Navíc nás na recepci hotelu ujistili, že pokud by se stalo a v prostředku MHD nebude automat, lístky nám prodá řidič. Samozřejmě, že bez příplatku. Na spoustě zastávek, či na nárožích a to nejen v samotném, turisty navštěvovaném centru, jsou také automaty na jízdenky. Jednotlivé jízdné je rozděleno podle časových úseků. Jízdenka na 40 minut stojí 3,80PLN a celodenní 15PLN. Nezjistili jsme, zda tu mají také lidé nad 60 let poloviční slevu na jízdném, jako je tomu u nás. Za polovic tu jezdí děti a po dalším jsme moc nepátrali. Tramvajová sít' je hustá a většina tramvají jede do centra. Některé dokonce projíždějí Starým městem, další ho objíždějí.

Čtvrtý postřeh - všude je čisto. Na ulici, či na zastávce MHD jen vyjímečně vidíte vajgla z cigarety. Pro nás to bylo obrovské překvapení. Na nedopalky jsou všude umístěny koše naplněné pískem. Kromě čistoty jsou všude květiny.

Pátý postřeh - vždycky jsem si myslela, že Polsko je oproti naší zemi chudší, že jsme přeci jen o trochu dál. Byl to omyl. Polsko už nás dávno předběhlo. Je to poněkud smutné zjištění, ale je to tak.

Šestý postřeh - levnější potraviny. Nejen v obchodech, ale i v restauracích. Oběd se dá pro dva pořídit v ceně od 50 do 60PLN včetně nápoje. Obědvali jsme jednou v restauraci Trattoria Wawel s výhledem na Wawel a podruhé v Restauracja Krolewska ve Wieličce a kromě jídla ochutnali i místní pivo. Tyskie, které nám na Wawelu účtovali za půllitr 9PLN nám chutnalo, ještě lepší však bylo pivo Žyvjec, které co do chuti víc připomínalo naše piva a navíc bylo o 2PLN levnější.

Sedmý postřeh - víra v Boha či počet věřících je vysoký. Dá se říci, že je tu víc věřících než v Itálii, kde jsme navštívili dvě nejznámější poutní místa - Vatikán a Loreto. Na spoustě míst jsme naráželi na místa, kde působil papež Jan Pavel II., ještě jako kněz a později i jako krakovský arcibiskup.

Postřehů z návštěvy Krakova a Wieličky je spousta a jsou povětšinou kladné.
Záporným postřehem byla únava.
Ono po třinácti hodinách chůze po městské dlažbě to nemohlo dopadnout jinak. Cestou od tramvaje do hotelu manžel pronesl: "Víš, jak se ted' cejtím? Jako kdybych šel Prčice."
Záporné bylo také počasí. V pondělí úmorná horka, v úterý se slunečné počasí změnilo ve dvaapůlhodinový déšt', který pak naštěstí odpoledne vystřídalo znovu sluníčko.

Pondělní teplota při příjezdu do Krakova

V noci na středu přišla bouřka a celkově se ochladilo. Po celý středeční den se po obloze honily mraky.
Mysleli jsme, že jsme jim ujeli, ale ne. Čekaly na nás hned za hranicemi u Těší
na. A lilo a lilo.
Jízda po dálnici v hustém dešti, silném provozu, kdy se v noci kamióny předhánějí, kdo tam bude dřív, nebyla moc příjemná.
Také mě začal zlobit fot'ák. I přesto jsem udělala fotek dost. Ty slunečné a pak i dešt'ové, které jsou mnohdy orámovány deštníkem.
Proto ještě několik fotopostřehů z krásného Krakova.

Socha Jana Pavla II. před kostelem Archa Páně od italského sochaře
Carla Balliana z roku 2009 "Vítr naděje"

Kostel sv. Anny - barokní stavba z konce 17. století.
Jagellonská universita zde zahajuje akademický rok

Nejslavnější polský malíř Jan Matejko (1838 - 1893),
autor monumentálních obrazů, který měl české předky

Fryderyk Chopin - reliéf v katedrále na Wawelu

Ozdobný portál ve vchodu do nádvoří Wawelu


Wawelská katedrála

Kostel sv. Kateřiny ve čtvrti Kaziměř z roku 1363,
patří mezi nejmonumentálnější stavby Krakova

Těžba solanky ve Wieličce

Poslední večeře Páně - podle fresky Leonarda da Vinci.
Solný reliéf v kapli sv. Kingy ve Wieličce (Antoni Wyrodek 1936-1945)


To je jen malá ukázka z našeho třídenního pobytu v Polsku. Musím utřídit fotky a hlavně také myšlenky.
Slibuji, že ukážu z návštěvy Krakova ještě další fotky.