V dřívějších dobách mě vždy pobavilo, když někdo řekl, že zestárl o několik let najednou. Přesvědčila jsem se o tom, že je to možné. A to dokonce na vlastní kůži. Občas mám pocit, že jsem za poslední půlrok zestárla o deset let.
Ale raději bych to měla vzít od začátku.
Každoroční dovolená v Itálii se vydařila. I když nás občas pozlobilo počasí a ve finále i tak trochu agentura, u které jsme měli zajištěný pobyt .... Ale o tom napíšu až v "Italském deníku". Pobyt se chýlil ke konci, nastal poslední den pobytu. Seděli jsme s mužem na balkoně u snídaně, když mě začalo bolet břicho. Přiznám se, že takovou bolest jsem v životě ještě nezažila. I porody mých potomků, kteří oba měřili 54 cm a jejich váha byla notný kus přes 4 kg, byly proti této bolesti procházkou růžovým sadem. Odplazila jsem se z balkonu do ložnice, zkroutila se v posteli a kdybych se nestyděla, asi bych vyla jako pes. Zbrocená potem a paralyzovaná nesnesitelnou bolestí jsem přemýšlela, co se mi stalo. Kdyby to bylo na druhé straně, mohl by to být slepák. Ale že bych měla orgány zrcadlově obrácené, jako to má náš dobrý kamarád, na to už by asi doktoři dávno přišli. Trvalo to hodinu a pak najednou bylo dobře. Co to mohlo být? Začala jsem zase normálně fungovat a na dotazy manžela odpovídala, že už jsem v pohodě. Takže se šlo k moři. Když jsem se po třetí koupeli vracela na lehátko, bolest se vrátila. Seděla jsem a čekala, zda to zase přejde. Muž se na mně díval a ptal se, zda mi může nějak pomoci. Jedině, když půjdeme zpátky do apartmánu. Tentokrát jsem mu ani nepomáhala se složením lehátek. Zabalil vše sám, dokonce si vzal i batoh, který jsem pokaždé nosila já. Nesl i deštník. Plouhala jsem se za ním a bylo mi fakt zle. Cestou k pláži a zpět jsme tři týdny míjeli lavičky. Tentokrát jsem putovala stylem od jedné lavičky ke druhé a téměř počítala kroky. Ve vlhkých plavkách a plážových šatech jsem si v apartmánu opět lehla do postele. Bylo mi to úplně jedno. Tentokrát ta bolest trvala déle, plavky na mně uschly. Když jsem byla jakž takž schopná pohybu, dala jsem si sprchu. Cítila jsem se docela dobře. Po opožděném obědě jsem začala pomalu balit. Pár věcí zabalit, pak si na chvíli sednout. Měla jsem strach, aby se ta příšerná bolest nevrátila. Kolem čtvrté se muž zeptal, zda se nepůjdu rozloučit s mořem. Odmítla jsem to, nechtěla jsem nic riskovat. Muž šel tedy sám, když se předtím zeptal, zda mně tam může nechat samotnou. A já pokračovala v balení se střídavými odpočinky.
Druhý den jsme jeli domů, byla jsem v pohodě a téměř nic nebolelo. Takhle to pokračovalo i po návratu domů. Fungovala jsem naprosto normálně a na tu příšernou bolest jsem téměř zapomněla. Občas něco málo zabolelo, ale pak to odeznělo. Připravovala jsem se na oslavu svých 70. narozenin. Pozvala jsem rodinu a několik lidí, které mám ráda. Někteří kvůli oslavě měnili své prázdninové plány. Spousta věcí na oslavu byla nakoupena a vše bylo naplánováno.
Chybělo pár dní do oslavy, když mně bolest znovu přepadla. Ve dvě v noci! Do rána jsem nezavřela oko. Na rozdíl od těch dvou epizod v Itálii to nepřestávalo, ač jsem stále doufala, že to opět zmizí. Prolévala jsem se bylinkami, polykala prášky na bolest, držela dietu a v duchu se modlila, aby to konečně přestalo. Téměř jsem nespala, pokaždé hledala polohu, ve které to bolí méně a kde se mi občas podařilo na chvilku usnout. Vydržela jsem trpět pět dnů. Mezitím jsme zrušili plánovanou oslavu a já se v den svých 70. narozenin konečně rozhodla, že půjdu k naší doktorce. Hned v pondělí ráno jsem jí volala, abych zjistila, že je na dovolené. Pro doktorku, která tu naší zastupovala, jsem byla nepopsaným listem papíru, nic o mně nevěděla. Doma jsem proto před odchodem zkopírovala obšírnou zprávu z kardiologie, kde jsem byla v květnu a kde byla kromě anamnézy i kompletní laboratoř.
Cestou na polikliniku mně břicho přestalo bolet. Doktorka mně vyšetřila, CRP jsem měla 75, což prý značí nějaký zámět v těle. Vyslovila pak podezření na divertikulitidu. Prý by mi mohla napsat antibiotika, ale raději by to měla potvrzené vyšetřením na SONO. Doporučila mi buď Motol, nebo Vojenskou nemocnici. Tam jsou prý hodnější. No, hodnější? Na SONO mně jakýsi člověk sprdnul, že žádanka je napsaná špatně, že doktorka je nekompetentní, že to neumí napsat a bla, bla bla. Šel se někam zeptat a vrátil se s tím, že mám jít na chirurgii. Čekárna plná lidí a mně se vrátila znovu ta bolest. Sestra na příjmu byla milá a vysvětlila mi, že jsem tady špatně, že musím na emergency, protože jsem akutní. Dokonce při pohledu na mně doporučila vzít si pojízdné křeslo. Poděkovala jsem a v doprovodu muže se vrátila zpět.
Na emergency jsem chvíli čekala a pak byla zavolána do ordinace. Byla mi zavedena kanyla do žíly, odebrána krev, změřena teplota a pak mně doktor vyšetřil. V prvním kole mě poslal na rentgen a já se pak opět vrátila na emergency. Bolest polevila. Pak znovu k doktorovi, který prozkoumal rentgen a byla jsem odeslána na SONO. A tam jsem vyslechla, že mám v břiše tumor a nebo je to myom v děloze. Znovu zpět na emergency. Lidé, kteří přišli ve stejné době jako já, už byli téměř všichni pryč. Doktor už byl ze mně nešťastný a já byla odeslána na CT. Dostala jsem kontrastní látku do kanyly a po vyšetření se bolest vrátila s takovou intenzitou, že už jsem pojízdným křeslem nepohrdla a nechala se dovézt zpátky na emergency. Po chvíli dorazil jiný doktor a já byla znovu zavolána dovnitř. Byl to urolog, který mi po všech vyšetřeních oznámil, že se mi uvolnil ledvinový kámen, ucpal močovod a zanítil se. V důsledku toho mi zkolabovala ledvina. Prý ještě večer půjdu na sál. Já, která mám syndrom bílého pláště, která se děsí všeho, co s medicínou souvisí, jsem se odevzdaně vrátila zpátky do čekárny k manželovi a oznámila mu, že si mně tam nechají. Já, která se vždycky hroutí, jsem to nesla mnohem lépe, než muž. Ten vypadal chvíli, že omdlí a ptal se, zda mně ještě nepustí domů. Ne, nepustí. Poprosila jsem o tužku a papír a sepsala manželovi seznam, co mi má dovézt. Potom mně nemocniční zřízenec dovezl ještě jednou na rentgen, aby mi udělali snímek plic, který mi chyběl do předoperačního vyšetření, které jsem v podstatě absolvovala v rámci všech vyšetření.
Potom jsem byla odvezena na urologii. Manžel šel vedle zřízence, aby věděl, kam mi má donést věci podle seznamu. Byla mi opět nabrána krev, vyplnila jsem nějaké papíry. Dozvěděla jsem se, že je kvůli mě svoláno lékařské konzilium. Potom jsem vyfasovala plátěnou noční košili a byla dovedena na pokoj. Pozdravila jsem paní, která tam ležela, převlékla se do košile a ulehla do postele. Snad to muž stihne, abych se mohla osprchovat. Přišla lékařka z KARIM, po ní lékař z interny, který měl v ruce zprávu, kterou jsem ráno kopírovala pro zastupující lékařku u nás na poliklinice. Oznámil mi, že mám ve strašlivém stavu játra. Testy, které mi udělali na emergency vypadají, jako kdybych tři dny nepřetržitě flámovala. Ujistila jsem ho, že jsem se poslední tři dny válela v posteli nebo na gauči, pila bylinky a vodu. Řekl, že to porovnával s květnovými výsledky a že není možné, aby se jaterní testy takhle zhoršily. A jestli prý jsem neprodělala mononukleózu, nebo nebyla v kontaktu s někým, kdo má hepatitidu. Prý se to bude muset dovyšetřit. A pak dorazila sestřička, že mi zabandážuje nohy. Řekla jsem jí, že čekám na manžela, až mi doveze mimo jiné i hygienické potřeby a že bych se vysprchovala. Prý na to není čas. Až pak dorazil manžel. Předal mi věci a pak se rozloučil.
Zřizenec mě potom odvezl před operační sál, kde jsem dostala vynadáno, že mám nalakované nehty. Druhý nepříjemný člověk ten den. Naštěstí i poslední. Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že jsem akutní pacient, který neví, že nehty musí být odlakované. Podobně jako ten nepříjemný člověk na SONO, který tam v podstatě dělal jen jakéhosi podržtašku, měřil i s podpatky metr padesát. Asi u obou napoleonský komplex. Čepici na hlavu, podržte si ten lajntuch a jedeme....... Probudila jsem se na pokoji, doktor, se kterým jsem mluvila na emergency, stál vedle postele a něco mi říkal. Byla jsem otupělá a jediné, co jsem si plně uvědomovala, bylo to, že mně nebolí břicho. To, že bych měla podat zprávu manželovi, mi vůbec nedošlo a usnula jsem jako špalek. Narkóza a deficit spánku z předchozích dnů, způsobili, že jsem opravdu spala hlubokým spánkem.
Ráno v pět mně probudila sestra, která mi změřila tlak, nabrala krev a dala mi kapat infuzi. Přišla znovu v sedm a že budeme spolu vstávat, protože mi musí ukázat, jak budu vypouštět moč z pytle, který visí na boku postele. Potom přišel doktor, který mě operoval a vysvětlil mi, že mám voperovaný stent a že i na druhé straně mám kámen. Zkontroloval pytlík, rozloučil se a odešel. A mně došlo, že jsem až do včerejšího dne netušila, že mám ledvinové kameny. Měl je můj tatínek, kterému je operovali. Byl pak odeslán do lázní, kde v 55 letech zemřel. Doktor, který mu tehdy vyplňoval papíry, se jaksi opomněl zmínit, že táta prodělal dva infarkty. V lázních mu tehdy nastavili procedury pro pacienta, který je pouze po operaci ledvinových kamenů. A přišel třetí infarkt. Argentinské přísloví praví: "Chybu lékařovu skryje zem:" V případě tatínka to opravdu platí.
Paní, která se mnou byla na pokoji, byla úžasná. Bylo jí už 88 let, ale byla pozitivní se zájmem o vše. I když měla spoustu nemocí a pohybovala se pouze za pomoci francouzských holí, vše jí bavilo. Bohužel měla smůlu v tom, že když měla jít na sál, vyletěl jí tlak natolik, že jí vrátili zpátky na pokoj. Až na třetí pokus jí mohli operovat. Vzpomínám na ní dodnes.
Manželovi jsem zavolala až ráno v devět. Nechtěla jsem ho tahat z postele. Vyčítavě mi sdělil, že celou noc nespal a že čekal, až se ozvu. Tak to se z mé strany fakt nepovedlo. Jemu se zase nepovedlo, aby mi přinesl ručník nebo osušku. Mohla jsem si dát sprchu s pytlíkem uvázaným na kusu gázy, kterou jsem měla kolem krku, ale co pak? Poprosila jsem ho, aby mi po obědě přinesl osušku. Když dorazil, zvedla jsem se z postele, že si zajdu do sprchy. Ale ouha. Do dveří vrazila sestra, v ruce držela desky a že prý jdeme na gynekologii. Snažila jsem se jí vysvětlit, že bych se ráda vysprchovala, ale prý doktor čeká. Ufff. Nikdy jsem se necítila tak blbě, jako na té gyndě. Pominu-li zavedenou cévku, styděla jsem se jako nikdy. V uvozovkách pozitivní bylo to, že nemám tumor. Nicméně myom v děloze byl veliký a doktor doporučil komplet vnitřek pryč. A jestli prý chci, může mi zařídit operaci ještě během této hospitalizace. "Nojo, ale my máme na září zaplacené Tatry!" Dal mi tedy telefonní číslo, kde se mám objednat. První věc po příchodu z gyndy byla sprcha. Ovšem na mém pocitu, že jsem před chvílí byla na vyšetření s prominutím jako prase, se nic nezměnilo.
Dvakrát denně jsem dostávala antibiotika v infuzi, denně mi nabírali krev kvůli jaterním testům, Při vizitě jsem se dozvěděla, že pan doktor z interny rozepsal tolik vyšetření krve, že bych v nemocnici musela zůstat minimálně čtrnáct dní. S pytlíkem pověšeným na gáze jsem chodila na jídlo do jídelny. Maskovala jsem to županem. Kromě mé spolubydlící tu byli samí muži, povětšinou se stejným pytlíkem, jako my dvě. A pak jsem se konečně dočkala toho, že mi vyjmuli cévku a zbavila jsem se pytlíku. Následující den při vizitě jsem se dozvěděla, že půjdu domů. Hurá!!! Dostala jsem propouštěcí zprávu, recept na antibiotika, pokyny co dělat a kdy se dostavit na kontrolu. A také doporučení, že rozhodně musím absolvovat gynekologickou operaci.
Sednout si v autě bylo bolestivé, ale doma je doma. Po bytě jsem se pohybovala úsporně, muž mi na zahradě rozložil lehátko. Odložená oslava mých 70. narozenin se konala u mladých na terase, abych s tím měla co nejméně práce. S naložením masa na gril mi pomohl manžel, šopský salát jsem nakrájela v sedě na jedné půlce. O vše ostatní se postaraly dcera a snacha. Holky moje zlatý. Byla jsem ráda, že jsem ráda. Zúčastnilo se nás ve finále méně, nechtěla jsem znovu narušovat prázdninové plány svým přátelům. A oslava? Jíst mi moc nechutnalo, alkohol jsem úplně vyřadila a sezení pro mně bylo utrpení. Krev v moči, pálení a bolesti jsem měla stále a pocit, že jsem jezdila na kole bez sedla, trval hodně dlouho.
Praktická lékařka mě poslala do laboratoře, aby zkontrolovala, co dělají moje jaterní testy. Lepšilo se to. Co se nelepšilo, byla stále krev v moči a občasné bolesti. Asi jsem se moc pozorovala, dokonce jsem cítila ten stent. Koncem srpna jsem šla do nemocnice na kontrolu. Urolog se mně ptal, zda už mám termín operace na gyndě, tak jsem mu řekla o těch Tatrách. Usmál se, jako Slovák měl pochopení. Bolestí mně zbaví až následující operace, stejně tak i krvácení, které způsobuje stent. Musím hodně pít, pak to bude méně bolestivé. Cestou z urologie jsem se stavila na gyndě a objednala se hned po návratu z Tater.
Do Tater jsem se moc těšila. Abych to upřesnila, těšila jsem se tam před tím, než začaly moje zdravotní problémy. Pak už jsem se netěšila a měla obavu z cestování. Cesta do Tater byla od záchodu k záchodu a pak se napít, aby to tolik nebolelo. Na dálnici to takový problém nebyl, horší to už bylo mimo ní. Překročili jsme hranice na Slovensko a udělali zastávku na pumpě, ze které je krásný výhled na Trenčianský hrad. Ale to nebyl hlavní důvod zastávky. Už jsme tu byli v roce 2018, také při cestě do Tater a věděli jsme, že sociální zařízení je tu opravdu na úrovni. Poslouchali jsme slovenské rádio, kde občas upozorňovali na problémy v dopravě. Problémy hlásil Ružomberok, takže jsme udělali zastávku před ním. Ještě, že jsme to udělali, protože nevím, jak bych svůj problém řešila v koloně. Ubytování bylo luxusní, majitelé milí a jídlo výborné. S ohledem na moje problémy jsme plánovali krátké a hlavně nenáročné výlety. Pobyt skončil a my se chystali domů s rozhodnutím, že bychom se sem znovu rádi vrátili. Cesta zpět byla obdobná té cestě tam. Kdybych to měla zhodnotit jednou větou. Tatry jsem si neužila, Tatry jsem přežila.
Životodárná tekutina. Dostala jsem jí litr.
Moji spolubydlící druhý den propustili domů a já zůstala na pokoji sama. V sobotu odpoledne jsem za pomoci sestřičky a manžela, který přišel na návštěvu, obešla chodbu a pak se vykoupala. Ta úleva. Nejpříjemnější bylo sprchovat si zasvorkovanou jizvu na břiše. Přišli mladí, aby mně potěšili, ale moc srandy si se mnou neužili. Začala jsem postupně vstávat a pohybovat se. Všude byla madla, což usnadňovalo pohyb. V pondělí jsme měli výročí svatby, už 48. Muž přišel a říkal, že kytku dostanu až budu doma, protože do nemocnice se kytky nosit nesmí. A já ho poprosila, že bych raději měla madlo na záchodě, které mi v dané situaci udělá větší radost. Doma jsem tento dárek ocenila. V úterý po velké vizitě jsem se dozvěděla, že půjdu domů. Ono je v podstatě asi jedno, zda ležím ve Střešovicích, nebo na Bílé Hoře. Zavolala jsem manžela a začala opatrně balit své věci. Přišla paní doktorka, která mě operovala a řekla, ať zapomenu na úklid, na pečení cukroví a na další aktivity. Prostě ležet a trochu chodit a pokud možno vynechávat schody. Dostala jsem recept na injekce, které si budu píchat do břicha a pak na prášky na anémii. Můj krevní obraz po operaci a s urologickými problémy moc dobře nevypadal.
Cestu domů jsem zvládla v poloze s hodně sklopeným opěradlem v autě. Muž zajel do ulice, abych vynechala alespoň schody z garáže. Ty k nám do patra jsem vystoupat musela. Na chvíli jsem si lehla a byla ráda, že tak můžu činit. Odpoledne mi muž udělal pelech na gauči v obýváku, abych se mohla dívat na televizi. První větší problém nastal až večer, když jsem se šla koupat. Před lety byl můj sen mít rohovou vanu. A abych se přiznala, už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem si napustila vanu a užívala si lázeň. I muž dával přednost sprchování. Vanu si užívala zejména vnoučata. Dostat se do vany byl problém. Bez pomoci manžela bych to nezvládla. Ještě ten večer jsme se rozhodli, že vana musí pryč a že si pořídíme sprchový kout. Nešlo jen o to, že po operaci jsem limitovaná v pohybu, ale roky nám oběma přibývají a kout bude pohodlnější řešení. Muž ještě ten večer začal na internetu hledat vhodný kout. Z injekcí do břicha, které jsem si musela píchat, jsem měla obavu. Ale jehla u nich byla krátká a já to zvládla na první dobrou v naprosté pohodě.
Ráno muž na půdě našel zbytek dlaždic, které tam uložil, když jsme koupelnu před lety předělávali. Potom zavolal bratrovi, že by se u něj zastavil pro svářečku na plast, protože potřebuje předělat vodu. A prý, zda mně může nechat doma samotnou. Zase tak bezmocná jsem si nepřipadala. Sice jsem se válela v posteli či na gauči, šlo to zatím jen na zádech a nebo se šourala po bytě, ale proč bych nemohla zůstat sama doma. Večer opět za pomoci muže jsem lezla do vany a vzpomněla si na slova své kamarádky: "Stáří je jen pro odvážné." Sprchový kout byl objednán a muž čekal na víkend, až bude syn doma, aby mu pomohl vybourat vanu. Mé dny plynuly ve stejném módu, jako ty předchozí. Manžel rozmrazoval jídla z mrazáku, která jsem nachystala před odchodem do nemocnice, občas koupil nějakou rychlovku. Bylo to ode mně prozíravé, udělat zásoby. Stejně prozíravé bylo, že jsem mezi biopsií a operací stihla umýt všechna okna a pověsit čisté záclony. Vánoční úklid se konat nebude, mám to zakázané a po manželovi to chtít nebudu. Dostala jsem se do stavu jakéhosi smíření, dokonce jsem zvažovala, že ani nebudeme strojit stromek, natož dělat nějakou výzdobu.
Poslední lezení do kdysi vytoužené rohové vany a pak pápá. S mladými jsme se domluvili, že se budeme chodit sprchovat nějaký čas k nim dolů. Poprvé mně kvůli schodům doprovodil muž, pak už jsem chodila sama. Z koupelny zmizela vana, baterie byla přemístěna a na zdi nebylo znát, že by se tu něco bouralo. Muž dovezl ze Siko na Zličíně kout, který vybral. S vaničkou, která je hodně těžká, protože je z litého mramoru, mu do patra pomohl zeť, který se tu stavil. Ne nadarmo se o mém manželovi říká, že je Ferda Mravenec - práce všeho druhu. Sprchový kout je opravdu parádní. Dokonce k němu objednal i sedátko pro větší pohodlí.
Dva týdny po operaci mě manžel odvezl do nemocnice na vyndání svorek. Měla jsem z toho trochu strach, ale šlo to jako po másle. Dostala jsem pokyn, abych si jizvu stříkala několikrát denně dezinfekcí, břicho jsem si musela stahovat. Za dva týdny se mám dostavit na kontrolu. Druhý den jsem měla jít na rentgen a následně na urologii. Pan doktor při srpnové kontrole naplánoval vyndání kamenů a stentu na 4. prosinec. Došlo mi, že to nezvládnu. Čerstvě vyndané svorky, trochu jsem krvácela a část jizvy se jakoby rozevírala. Domluvila jsem se s panem doktorem na urologii, zda by nešlo operaci odsunout a vysvětlila mu, jak na tom v současné době jsem. Byl vstřícný, dal mi nový termín výkonu na 8. ledna a pozval si mně do ambulance na půlku prosince. Ještě se ptal, zda to v tomto terminu zvládnu. Ujistila jsem ho, že ano. Kontrola na gyndě začátkem prosince dopadla dobře, paní doktorka mi dala zprávu s tím, že si musím najít gynekologa. Tolik roků jsem se bez něj obešla. Výsledky histologie potom prý pošlou tam. Vzpomněla jsem si na větu paní z příjmové kanceláře: "Nojo, my starý si myslíme, že už na gyndu nemusíme, ale bohužel musíme."
V polovině prosince jsem šla na rentgen a potom na urologii. Jeden z kamenů se posunul a "skrýval se" u křížové kosti. Pan doktor mi vysvětlil co a jak bude, dostala jsem spoustu papírů, co vše musím vyřídit a vyplnit. A taky kdy a kam se dostavit. Musím na KARIM, pak na indikační vizitu a v neděli 7. ledna nástup na oddělení. Uff. Mezitím ještě musím navštívit novou plicní lékařku, kterou se mi podařilo sehnat. Ta moje původní v červenci náhle skončila. Když jsem čekala ve vestibulu na manžela, zavolala jsem praktické lékařce, že budu potřebovat další předoperační vyšetření. Řekla mi, abych se stavila, což jsem učinila. Půjdu znovu Pod Petřín. Výhodou je to, že kromě jednoho laboratorního vyšetření udělají na místě vše. A i když jsem ještě neměla v ruce žádost o vyšetření, kam doktorka píše anamnézu, zavolala jsem tam rovnou. Vyšetření nesmělo být starší dvou týdnů a já začínala mít obavu, aby se to všechno, s ohledem na vánoční svátky zvládlo. Objednali mně na 27. prosinec. Hurá!
Vánoce letos byly jiné. Péct jsem nesměla, úklid jsem měla zakázaný. Okna mytá koncem října už také nebyla nejčistší. Nálada na bodu mrazu, bolavé břicho, které mě limitovalo v pohybu, nenavozovaly tu správnou atmosféru. A navíc očekávání toho, co mně všechno čeká. Den před Štědrým dnem jsem si konečně mohla lehnout na pravý bok. Na levý to ještě nešlo, protože to bolelo. Stromeček nakonec také byl. A ne ledajaký. Když jsme byli v září sbírat ořechy, naproti v místech bývalého pole, objevili jsme v "pralese" náletových rostlin smrček. Občas jsem se na něj dívala z okna. Poté, co stromy kolem shodily listí, byl vidět. Když ho muž přinesl domů, překvapilo mně, že je docela velký. V září ve vysoké trávě a pod stromy mi připadal menší. Štědrý den jsme trávili u dcery, na Boží hod nás na oběd pozval syn s rodinou. Obě holky nám donesly cukroví a dcera upekla i vánočky. Dárky se letos nekonaly. Všichni, včetně dětí, dostali peníze. Velké vnučky takto obdarováváme už několik let. Teď to bylo bez rozdílu všem stejně. Jediné, co vypadalo vánočně, byly dárkové obálky s motivy kreseb Josefa Lady, které jsem objednala mobilem.
Hned po Vánocích mně muž odvezl Pod Petřín na internu. K mému překvapení jsem měla opět zhoršené jaterní testy. Po všech těch měsících abstinence jsem to nečekala. Vždyť i tu štědrovečerní večeři jsem zapíjela minerálkou. Na Silvestra jsme si o půlnoci připíjeli Friskem. Já si dala z té malé lahvičky opravdu jen symbolicky. Jen v Tatrách, kde jsem si po jídle dávala pivo, jsem na pár dnů porušila téměř půlroční abstinenci.
Začátek roku byl jako smršť. Jediný volný den byl 2. leden a pak to šlo jedno za druhým. Každý den nějaké zdravotnické zařízení. Pak volná sobota na Tři krále. Myšlenkami jsem už byla úplně někde jinde. Chystala jsem si věci do nemocnice a měla strach. Každoročně likvidujeme stromek 7. ledna. Zeptala jsem se manžela, zda se do toho pustí, ale pronesl, že počká, až se vrátím domů. V neděli ráno mně manžel odvezl do nemocnice. Rozloučili jsme se a já šla na oddělení.
Sestra, která se mnou vyřizovala administrativu a měřila mi tlak a teplotu mě potom odvedla na pokoj. Byl to tentýž, kde jsem ležela v červenci. A protože tam nikdo nebyl, mohla jsem si vybrat postel. Zamířila jsem k oknu, do stejné postele, kde jsem už ležela. Sestra mi zavedla kanylu, vzala si ode mně další dotazník. To na gyndě byla ta administrativa pětinová. Dozvěděla jsem se, že půjdu na sál jako druhá a také, co vše dělat a i nedělat před operací. Kupodivu jsem spala docela dobře.
Probudili mně ráno v pět. Tlak, teplota, zopakování pokynů a infuze. Pak se vykoupat, navléci kompresní punčochy. V sedm jsem polkla "náladovku" a pak už jen čekala. Bude to čtvrtá narkóza během půl roku. Byla jsem odvezena do předsálí, vyfasovala čepičku na hlavu, opět si podržela lajntuch a přesunula se z postele na pojízdný stůl a pak dostala dýchnout..... Probudila jsem se na pokoji. Hurá! Mám to za sebou. Už jsem tam nebyla sama, měla jsem dvě spolupacientky. Jen jsem něco zamumlala na pozdrav a opět usnula. Odpoledne jsem začala vnímat co se kolem děje. Obě dámy se připravovaly na operaci v následujícím dni. A obě s hodně vážnou diagnózou. Paní, která ležela vedle mně, byla jehovistka.... Při vizitě jsem se dozvěděla, že mi vyndali stent a nějaké kameny, ale že se něco nepovedlo vyndat. Nálada mi opět klesla pod bod mrazu. Jak je to možné? Pak lékaři přešli k sousedce a primář jí vysvětloval, a marně, že bez souhlasu s transfuzí, jí nemůžou operovat. A tak to šlo až do večera. Paní neustále telefonovala se synem a vše s ním konzultovala. Doktoři se na pokoji střídali jako apoštolové na orloji. Primář přišel třikrát, pak se zastavil i přednosta kliniky a vše jí trpělivě vysvětloval. Nakonec odešel s větou: "Bez krve já neoperuju, je mi to líto." Večer přišel "můj" doktor. Vše mi vysvětlil a řekl, že se nepodařilo vyndat kámen, který mám v ledvině, protože je umístěn v ledvinové pánvičce, ze které se sám nedostane. Prý by se musela ledvina provrtat a to buď zevnitř a nebo zvenku a že on by se do toho nepouštěl. Je to prý hodně velké riziko. "Kolik vám je?" "Sedmdesát:" "Já si myslím, že s tím kamenem dožijete, aniž by vás to nějak ohrožovalo na životě". Trochu mě uklidnil. Pak šel k sousedce a po marném přemlouvání jí natvrdo řekl: "Když nebude operace, zemřete." Později večer ještě za sousedkou dorazil primář a domluvili se, že její syn přijde ráno v sedm. Naděje umírá poslední. Paní prý nemá jíst a pít a ráno se uvidí. Večer jsme zkusily s další pacientkou paní přemluvit. Prý by jí to bůh neodpustil. Ráno syn dorazil, paní se začala balit. Když jsem šla ze snídaně, seděla před jídelnou se synem a čekala na propouštěcí zprávu. Bylo a v podstatě je mi jí líto i teď. Zemřít pro víru. A navíc je mladší než já.
A pak konečně domů. Pelech v obýváku na gauči jsem měla stále, takže jsem se převlékla a udělala si opět pohodlí. Muž se znovu staral o jídlo, v mrazáku byla další zásoba, kterou jsem zvládla navařit. Pak jsem pomaloučku začínala fungovat. Ale šlo to pomalu. Když jsem si na to postěžovala, muž se na mně podíval s obligátní větou: "Podívej se do občanky.... :-D"
Ve čtvrtek jsem byla v nemocnici na kontrole po operaci. Rozbor kamene byl hotov. Šťavelan vápenatý. Pomocí medikace tento kámen rozpustit nejde, bude se muset sledovat, zda se neobjeví nějaký další. Ale to už bude muset řešit jiný urolog. Dostala jsem seznam lékařů a písemné pokyny, co nesmím jíst a pít. Je toho tolik, že by asi bylo jednodušší napsat, co můžu. Čeká mě život s omezením. Ale co? Podívám se do občanky .... a zjistím, že už opravdu hraju poslední čtvrtinu, jako v basketu. Ale už nedoskakuju koše.
A stromek? Likvidovali jsme ho teprve minulou sobotu. Zdobil více než měsíc a jehličí z něj vůbec nepadalo.
