Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

pátek 19. dubna 2013

Ted' čekám, co přijde


Počasí a příbuzné si člověk nevybírá.

I když, kdybych si mohla vybrat, volila bych to včerejší počasí, prosluněný den s teplotou kolem 25°C.
Věta o výběru však platí vždy. Ještě bych si jí dovolila rozšířit o sousedy. Takže počasí, příbuzné a sousedy si člověk nevybírá.
V jednom ze starších článků jsem popsala peripetie, které máme se sousedkou. Nejen my, ale větší část ulice už měla s touto dámou, která je velice nebezpečná, problémy.

Středa
Ráno jsem vyrazila na zahradu, abych dodělala záhony s růžemi. Den předtím jsem udělala jen asi třetinu. Zaklekla jsem před růže, lopatkou jsem rozhrnovala zem s kompostem a růže odkopčovala. Jaro je teprve v rozpuku, ale pampelišky se už snaží. Zvedla jsem se a šla si do kůlny pro kbelík na pampelišky a na začínající plevel.
"Ahoj Ájo", ozvalo se za plotem. Kamarádka šla domů. Položila jsem kbelík a začaly jsme si spolu povídat. Jsme stejný ročník, tedy stejně mladé, obě máme dvě děti, tři vnoučata, obě milujeme kytičky. Témat na hovor bylo několik. Mimo jiné jsme zmínily i sousedku, které většina obyvatel ulice neřekne jinak než baba, či ježibaba, s výjímkou pana profesora, který bydlí naproti ní a který jí nazývá místním CIA. Baba, o které moje kamarádka tvrdí, že je jedem napuštěná. Dávám jí za pravdu. I když se musím přiznat, že se přes všechny problémy, které už jsme s ní měli, se snažím se sousedkou vycházet. Zvolila jsem strategii, že jí raději budu trochu podlézat, slušně zdravit, než si z ní udělat nepřítele. Je to baba zlá a nepříjemná, má hodně dlouhé prsty a spoustě lidí už ublížila. Asi jsem pokrytec, ale zvolila jsem menší zlo. A navíc, opravdu nemám ráda konflikty.

"Hele, už jde", pronesla kamarádka. Sousedka se k nám blížila a já přesně věděla, co zazní: "No děvčata, když vás tady vidím, tak se na vás jdu podívat. A paní H.....á, co uděláte s tím stromem?" "No, já asi nic, to bude muset udělat můj muž, já to sama nezvládnu." "No víte, on je takovej rozlezlej, pojd'te se podívat. Já jsem za tu tůjku dala dva a půl tisíce a ona mi kvůli vám zahyne. No a taky to stíní mojí dceři do okna." Cítila jsem, že mi začíná bublat krev. Se svou dcerou už několik roků baba nemluví a otázku, týkající se stromu už slyším druhým rokem. Už jsme kvůli babě zlikvidovali dost rostlin, které se jí nelíbily. Ano, připouštím, že ten konifer, který jsem zhruba před deseti lety zasadila, je poněkud vyšší, než jsem očekávala. Odpočatá půda, do které byl zasazen a pravidelná zálivka vykonaly své.
Kamarádka se rozloučila, bylo jí jasné, že tohle bude jen a jen moje válka.

Sousedka čekala, až vyjdu na ulici. "No, podívejte se, jak je to rezavý." "To jsou malé šištičky, to není rezavé." "Ale měla byste to pokácet." Stromek, který zmínila, pokácet nemíním, ale ten druhý konifer, který už dosahuje k okapu, má od loňska žlutou kartu. Několik roků jsme s mužem zvažovali, zda by bylo vhodnější ho nějak sestříhat, nebo rovnou zlikvidovat. Konifer rostl jako na povel, přiznám se, že jsme prošvihli dobu, kdy by ještě šel nějak tvarovat. Ted' už opravdu zbývá ho jen zlikvidovat. Měli jsme s mužem v plánu pokácet ho loni v říjnu, ale dostala jsem střevní chřipku a pak napadl první sníh. Mužův negativní postoj k zahradě je mi známý a já ho nechtěla prudit a nutit ho ke kácení stromu. Rezignovala jsem a likvidaci jsem v myšlenkách posunula na letošní podzim.
"A tohle taky není hezké, to byste taky měla ořezat." Sakra, co je jí do naší zahrady, co je jí do jalovce, ten je nízký a nestíní jí její drahocenou tůjku, kterou si zasadila na druhou stranu plotu. Když jsem ty konifery sázela, měla tam jen tyč a šňůry na sušení prádla.
"No, co s tím uděláte? Jestli to nezvládnete, tak mě přijdou za čtrnáct dnů zahradníci a ti vám to pokácí."
"Já se domluvím s mužem." Neslušně jsem se otočila a odcházela k brance. V duchu jsem nadávala a cítila tlak kolem žaludku. Za sebou jsem slyšela ještě nějaké věty, co bych měla a co bych neměla. Klid, říkala jsem si. Zamkla jsem vrátka a podívala se směrem k plotu. Jalovec a smaragdovou tůji nedám, ale ten vysoký konifer, ten bude muset asi opravdu pryč.

Vzala jsem kbelík a vyrýpla několik pampelišek. Pak jsem se zvedla a začala stříhat odkopčené růže. A hele, to už je třetí, která vymrzla a nepřežila zimu. S nůžkami v ruce jsem se znovu zahleděla k plotu. Sestoupila jsem těch několik málo schůdků na dolní zahradu a odstříhla první větev. Pak druhou, třetí a další a další. I když jsou nůžky krokovací, na tlusté větve nestačily. Vystoupala jsem nahoru, odemkla dům a v garáži si vzala pilku. Kmen jsem "oholila" do míst, do kterých jsem dosáhla. Několikrát se mi silná větev ohnula a skřípla pilu. Rvala jsem jí ven. Ruce mě bolely, řezala jsem střídavě levou a pravou. Piliny mi padaly do vlasů. Ještě, že mě dcera ostříhala. Větve jsem nechávala na chodníku u domu, další jsem pak odnášela do zahrady. Dál už to nešlo, výš jsem nedosáhla. Dolní zahrada byla plná větví. Periferním pohledem jsem zaregistrovala, že mě baba sleduje z balkonu.

Za plotem se ozvalo: "Ahoj." Odpověděla jsem a pak teprve zaregistrovala o koho jde. Další soused. Sice už u nás v ulici nebydlí, ale pravidelně sem dochází. S první ženou se rozvedl kvůli nové a mladé ženě a odstěhoval se k ní. Nikomu se po něm nestýská, protože nepatřil mezi oblíbené sousedy. Byl to totiž udavač. Co pamatuji, dostal párkrát od několika lidí v ulici přes hubu, ale udávat a donášet nikdy nepřestal. Sakra, tak toho mi byl čert dlužen. Stál za plotem, díval se na obnažený kmen a vypadal, jako by ho na tu vzdálenost přeměřoval. V ten moment mi došlo, že obvod kmene je možná větší a že ke kácení jsem měla mít pravděpodobně nějaké požehnání od úřadu městské části. Sousedy si člověk opravdu nevybírá. Stále stál za plotem, nic neříkal, jen se koukal. A to dost významně. Sakra! Docvaklo mi, že ted' už je tloušt'ka kmene celkem jedno. Já se pustila do dřevorubecké práce po období vegetačního klidu, které skončilo posledním březnovým dnem. Co na tom, že byl ještě sníh. Tak tohle se nemělo stát. Bývalý soused stál za plotem a jen se významně tvářil.
Došlo mi, že už si v hlavě sumíruje další udání.

Zavolala jsem manželovi a řekla mu, že jsem udělala pěkný průšvih a v kostce mu vylíčila průběh dopoledne na zahradě.
Můj muž je klid'as, dalo by se říci rovnou, že je flegmatik. "Něco s tím uděláme, bud' v klidu." Ruce mě od řezání větví dost bolely, byl i čas oběda. Vysypala jsem si z vlasů piliny, sundala mikinu a vyprášila jí. V chodbě jsem měla fot'ák, kterým jsem chtěla po práci zdokumentovat první narcisy a hyacinty, které vykvetly. Místo toho jsem si vyfotila tu paseku, kterou jsem sama vytvořila.


Po obědě jsem měla v úmyslu jít ještě chvíli na zahradu. Zjistila jsem, že mě ruce nejen bolí, ale že se mi i klepou. Nesmím to zase přehnat, abych nepadla. Navíc budem
e o víkendu hlídat holčičky, protože jejich rodiče jedou do bitvy. Znovu nemocná bych opravdu být nechtěla.

Manžel přijel až v půl páté. Přišel do bytu a chechtal se: "Takhle ty si představuješ rekonvalescenci?" "To zrovna ne, ale baba mě s tím stromkem docela vytočila, tu otázku mi kladla, kdykoliv jsem se objevila na zahradě." "Jseš měkká, já dělám, že jí nevidím a neslyším." Vypili jsme spolu tradiční odpolední kávu a vyrazili společně na zahradu. Moje dopolední odvaha smíšená se vztekem, mě už dávno opustila. Asi jsem opravdu měkká. "Hele Jirko, co kdybychom jen zapucovali ten kmen a nechali nahoře korunu?" Dívala jsem se na zbytky větví na kmeni, protože ne každá se mi povedla uříznout až těsně u kmene. "Ted' už jí to tam nestíní na tu její vzácnou tůjku." "To snad nemyslíš vážně, vždyt' se podívej, jak to vypadá." Dala jsem mu za pravdu. Muž pokračoval tam, kde jsem skončila. Musím přiznat, že pilou se oháněl mnohem lehčeji než já. Pak už mu také nestačily ruce, donesl si štafle a pokračoval stále výš a výš. Stála jsem pod štaflemi, přebírala od něj uřezané větve a odnášela je do zahrady. Při jedné cestě jsem si všimla souseda-udavače. Stál za plotem a mlčky nás pozoroval.


Muž odešel do garáže, přinesl lana a uvázal je kolem kmene ve výšce, kam dosáhl. Koruna koniferu byla ještě hodně velká. Stála jsem na zahradě, držela lana a manžel z výšky štaflí řezal kmen.
Sestoupil ze štaflí, vzal jedno z lan a řekl: "Ted' s tím trhneme." Stalo se. Vrchol se trochu nahnul, ale bohužel na druhou stranu, než bychom oba chtěli. Muž mi vrátil lano s pokynem, že ted' to fakt musím udržet, jinak je průšvih, vrchol stromu padne sousedce na její "poklady". Vylezl znovu na štafle a ve výšce řezal houževnatý kmen. A pak se to stalo. V kmeni zapraskalo a vrchol se zlomil a padal k sousedům na zahradu. Udržela jsem ho na plotě jen díky konstrukci na sušení prádla, která byla při zakládání naší zahrady jedinou, nepočítám-li trávník, součástí sousední zahrady. Muž kvapem lezl ze štaflí. "Udrž to!" Provazy se mi zařezávaly do rukou, ale udržela jsem korunu stromu. Muž přiběhl, vzal druhý provaz a vrchol stromu jsme přetáhli na naší zahradu. "Co uděláme s tím kmenem, nechceš si z něj vyřezat totem?" Humor ho evidentně neopustil.


Zašla jsem do garáže pro pytle a s mužem jsme začali stříhat větve. Silnější klacky jsme házeli na hromadu, po usušení je spálíme ve venkovním krbu. To zelené a slabé větve odvezeme do sběrného dvora. "Ájo, já si zítra půjčím motorovou pilu, a ten kmen uříznu."

Cítila jsem se už dost unavená, nechala jsem muže na zahradě a šla připravit večeři. Telefon! Baba mě asi musela sledovat, když jsem opustila zahradu. Zvonění se ozvalo přesně v okamžiku, když jsem si vydrhla kartáčem ruce.
"No, paní H.....á, to jste mi udělali radost, ted' je tu tolik světla." Asi jí pošlu do pr...., napadlo mě. "Nezlobte se, já musím udělat večeři." Neslušně jsem zavěsila. Muž přišel za půl hodiny do bytu. Oznámila jsem mu, že baba už volala. Usmál se a řekl: "Ona už to zkoušela na mě z balkónu, ale dělal jsem, že jí neslyším."
Po večeři jsem zapnula počítač, abych se ujistila, že vegetační klid opravdu už skončil, kácet by se nemělo a že jsem měla vše alespoň ohlásit na odboru životního prostředí.
Tak z které strany to přijde?
Kdo nás udá? Baba, nebo exsoused - udavač.

Čtvrtek
Krásný a prosluněný den. Cítila jsem se báječně, sluníčko dělá opravdu divy a pobyt venku na čerstvém vzduchu prospívá mým nemocným plicím. Kašlu už opravdu o hodně méně.
Měla bych dodělat ty růže, napadlo mě. Podívala jsem se na torzo koniferu, na zahradu plnou ořezaných větví. Můj muž zpracoval celou špičku. Došla jsem si do garáže pro další pytel a pustila se do stříhání větviček.
Za plotem se ozvalo: "Ahoj." Kamarádka šla tentokrát i s manželem. "Teda, vy jste se do toho dali. To tě baba ukecala?" "Mě už fakt nebavilo poslouchat ty řeči a navíc ten strom byl už veliký." "Ale byl krásný", řekl manžel kamarádky. Chvilku jsme si povídali a já se svěřila s obavou, že nás stejně asi někdo udá. "To známe, taky nás někdo udal, když jsme káceli strom a hele, neboj se, my ti když tak dosvědčíme, že jste ho položili už v březnu." Kamarádka s manželem odešli a já se při stříhání větví usmívala.


Hromada klacků na pozdější spálení v krbu utěšeně narůstala. Když jsem se vracela z garáže se třetím pytlem, stála za plotem baba. "Vy jste mi udělali takovou radost a ten váš Jirka je takovej pracovitej. A co bude s tím druhým stromem? Ten tam necháte?" "Ano, ten tam už necháme." "A budete na to místo sázet něco jiného?" "Ještě nevím, to musím promyslet." Baba se usmívala a její jed ukapával. "No ale podívejte se, jak je ta tůje nehezká, tu byste taky měli pokácet." Opět jsem cítila zvláštní tlak kolem žaludku. Baba vybojovala dílčí vítězství, byla na koni a domnívala se, že když už je pryč jeden strom, že se nechám přesvědčit k likvidaci dalšího. "Nezlobte se, já musím jít nahoru." Chvíli nevěřícně koukala, určitě pro mě měla připravené ještě další rady a pokyny. Zašla jsem do chodby a okamžik počkala. Když byl vzduch čistý, opustila jsem dočasný úkryt a znovu se pustila do stříhání větví. Sledovala mě z balkonu.

Sluníčko se opíralo a blížilo se poledne. Rozhodla jsem se, že práci přeruším a půjdu si trochu odpočinout. Po obědě mě to táhlo zase ven, ale nebudu to přehánět. Na zahradu jsem se vrátila po téměř třech hodinách. Baba seděla v křesílku na balkoně a sledovala mě. Sakra! Ten konifer měl jednu obrovskou výhodu, skrýval vchod. Ted' je sem vidět jako do cíle. To jsem nedomyslela. Předstírajíc, že jsem si baby nevšimla, jsem se opět pustila do stříhání větví.

Můj muž přijel dříve a dovezl motorovou pilu. Přinesl z garáže provaz, uvázal ho ke kmeni a požádal o spolupráci. Držela jsem provaz, aby kmen nepadl tam, kam by neměl, zejména na sousední plot.
"Sakra, tam je snad ten řetěz obráceně, vždyt' to vůbec nechce řezat." Nakonec se podařilo a za pomocí provazu padl kmen tam, kam to muž naplánoval. Muž si donesl klíč, vyndal řetěz a zjistil, že je tam dobře. Další ahoj se ozvalo za plotem. Ke švagrovi přijel náš společný kamarád. "Ty mi jdeš do rány", pronesl radostně můj muž. Kamarád má totiž firmu na zahradní techniku, na většího odborníka jsme narazit nemohli. "Ten řetěz tam máš dobře, ale je možná povolený." Odborník pilu chvilku šteloval a pak v obleku přikročil ke kmeni, aby zkonstatoval že řetěz je dokonale tupý. "To by chtělo nový, nebo tenhle nechat nabrousit." Pak se ptal, proč jsme pokáceli tak hezký st
rom a já se mu svěřila s obavou, že nás určitě někdo udá, už jen proto, že jsme nedodrželi vegetační klid. "Hele, ničeho se neboj, když na vás přijdou, můžete říct, že strom ohrožoval nemovitost a vám v podstatě nezbylo nic jiného, než urychleně jednat." Docela mě jeho věty uklidnily. Bude-li nejhůř, použijeme to jako zdůvodnění dřevorubecké činnosti. Pokračovala jsem ve stříhání a kamarád se ještě chvilku bavil s mužem. "Za chvilku jsem zpátky", pronesl manžel a zmizel. Dál jsem stříhala větve za bedlivého dohledu sousedky. I nadále jsem předstírala, že jí nevidím.
Muž se po chvilce vrátil s nabroušeným řetězem. Když zarovnával pařez, otevřelo se ve vedlejším domě okno a vykoukla sousedčina dcera. "Co to děláte? Ježišmarjá, vy jste pokáceli ten nádherný strom." Můj muž ucedil: "Ted' ti to tam aspoň nebude stínit." "Ale mě to nevadilo, naopak." Chvíli jsme si povídali a já zjistila, že baba stojí na balkóně nad svou dcerou, se kterou nemluví a špicuje uši. "Ježiš, taková škoda, ten strom byl tak nádhernej." "Ted' už s tím nic neuděláme. ale v létě posedíme u krbu a můžeme na něj zavzpomínat." "Co se dá dělat, ale je to fakt škoda", řekla sousedka a rozloučila se.

Můj muž podepřel kmen a začal ho na trávníku řezat. Dívala jsem se na oldetující piliny. Uřízl první špalek a řekl: "To je blbost to řezat tady, už to vidím." Pomohla jsem mu odnést kmen na chodník, kde se určitě piliny uklidí snadněji, než z trávníku. Když se vracel pro pilu a já ke stříhání, ozval se z balkónu vedlejšího domu hlas: "Paní H.....á, ale to jste nekáceli kvůli mě." Dostala jsem vztek a zvýšeným hlasem se zeptala: "A kvůli komu?" "No já jsem to ale nechtěla." Ano, jsem cholerik, mám skluz v práci na zahradě, druhý den trdluju kolem stromu, který klidně mohl počkat do podzimu na období vegetačního klidu. Mohla jsem mít v klidu ostříhané růže, mohla jsem mít přesazené rostlinky muškátů, mohla jsem ..... a tak jsem bouchla a zaječela na ní: "Posloucháte se vůbec, co říkáte?" "No, ale kvůli mě jste ten strom nekáceli." Do prdele! Otočila jsem se a vztekle jsem stříhala větve. Baba pokračovala v cirátech, že ona to nechtěla a že jsme to kácet nemuseli. Ještě jednou do prdele! Stoupla jsem si místo pokáceného stromu a babě jsem řekla: "Měla byste si pamatovat, co říkáte a hlavně co chcete." "Ale kvůli mě to není." "A kdo mi tady nabízel zahradníky, kteří přijdou za čtrnáct dní, že by to mohli pokácet?" "To já neříkala." "Podívejte se, strom už nikdo nevrátí, bohužel je pryč, ale ujišt'uju vás, že to byl poslední, který jsme pokáceli." Otočila jsem se zády a šla pryč. Ještě něco povídala, ale já už jí neposlouchala. Můj muž na chodníku motorovou pilou rozřezával kmen pokáceného stromu, já vztekle stříhala větve a přemýšlela, proč jsou někteří lidé tak zlí a blbí. "Teda Ájo, klobouk dolů, to chtělo hodně odvahy, vid''?" Muž stál vedle mě a usmíval se. Kmen byl rozřezán a on druhými nůžkami stříhal se mnou.

Během odpoledne jsem pak zaregistrovala, jak každému, kdo prošel ulicí, deklamovala ze svého balkonku, jaká jsem svině prolhaná a že jsem si vymyslela kácení stromu. Tak ted' můžu opravdu čekat to udání.

Baba na balkoně vydržela hodně dlouho, my s mužem na zahradě ještě déle. Čtyři obrovské pytle s větvičkami muž odtransportoval do garáže, dřevo do krbu jsme naskládali vedle kůlny, aby proschlo. Trávník jsem důkladně vyhrabala, chodník zametla. Do bytu jsme přišli krátce před devátou.
Jediný němý svědek dvoudenního šílenství je smutný pařez na naší zahradě.


Sousedy si člověk opravdu nevybírá.

Pátek
Spala jsem jako zabitá, bolelo mě celé tělo. Po probuzení jsem přemýšlela nad lidskou zlobou. Sousedka se určitě nezmění, vždy si najde nějaký terč, do kterého se bude strefovat. Myslím si, že ta zloba a žlučovitost, která v ní je, jí dobíjí baterky. Pak jsem zjistila, že venku prší. Po včerejším krásném počasí nastala radikální změna. Vůbec mi to nevadilo, naopak. Nemusím dnes na zahradu, netoužím vidět babu a hlavně nemíním poslouchat to, jaká jsem.
Přemýšlela nad uplynulými dvěma dny.
Můj muž má pravdu, jsem měkká. Babě a jejím nárokům na pokácení stromu jsem vyhověla, abych měla klid a abych se vyhnula případnému konfliktu, který pramenil z jejích dotazů, kdy s tím stromem něco uděláme.
Napadlo mě - podej člověku prst, urve ti celou ruku. A také Murphyho zákon, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. I když si nejsem jistá, zda pokácení stromu byl dobrý skutek.

Sdělená bolest = poloviční bolest.
Sedla jsem si k počítači, abych se ze všeho vypsala. Terapie účinkuje, už se necítím tak mizerně, i když cítím hořkost.

To přejde. Po obědě mi mladí přivezou vnučky a budou pokračovat do Libušína. Měla bych ještě alespoň přepíchat ty muškáty a pak už se jen těšit.

Na počítač se asi v přítomnosti těch dvou cácorek moc nedostanu, přes den se jim budu věnovat a v noci? Holčičky spí v místnosti, kde mám počítač.

Přeji všem krásný a pohodový víkend a hlavně - dobré sousedy. Usmívající se

úterý 16. dubna 2013

Jarní


"Dunění kopyt večer slýchávám
údolím jarní kurýr jede k nám
peřejí řeka zvoní
a jarem vítr voní
přijíždí jarní kurýr
dobře ho znám ....."

Dovolila jsem si použít text jedné z písniček Mikiho Ryvoly, kterou znám už více než čtyřicet roků.

Venku je konečně tolik očekáváné a vytoužené jaro.
Dávám se postupně dohromady, i když do úplného zdraví ještě krůček chybí. Ale už jen opravdu malinkatý krůček.
Už se nepovaluji, sluníčko mě vytáhlo ven.
Vzduch už opravdu voní jarem.

Zahradu jsem zkontrolovala v neděli. Měla jsem tu mladší vnučku s dcerou, která cosi kutila v garáži. Ema si přála jít ven. Navlékla jsem si mikinu, teplou vestu a vyrazila. Bez teplot jsem už od pátku a doma je to opravdu k uzoufání.

Procházela jsem se po zahradě a vnímala navracejícím se čichem vůně, po kterých jsem tak toužila. Dívala jsem se na trávu, která je zdecimovaná nánosy sněhu, které letos vydržely opravdu dlouho. Pohled na jahody je žalostný, uvažovala jsem o tom, zda by nebylo výhodnější koupit nové sazenice. Sníh a spadané listí vytvořily škraloup. A pak? Všimla jsem si malého zeleného srdíčka, které se klube ven.


Včera mě znovu sluníčko vytáhlo ven.
Znovu jsem prošla zahradu s vědomím, že bych asi už opravdu měla začít něco dělat.
I když.... chvíli jsem váhala a říkala si, že mě choroba skolila jen proto, že jsem v "nachcípaném stavu" jezdila s ručním vertikutátorem po zničeném trávníku ve snaze zlikvidovat sněžnou plíseň. Splavená potem, ofouknutá větrem a zmáčená deštěm jsem potom padla s horečkou. Mohla jsem si za to sama. Kdybych práci přerušila, mohla jsem se choroby vyvarovat. Ale kdo ví?

Váhání trvalo jen chviličku. Je krásně, svítí sluníčko, říkala jsem si. Vrátila jsem se do bytu, převlékla se do pracovního, navlékla si teplou vestu, abych se ochránila. Hlavně, nebudu to přehánět! Vyzbrojena obyčejnými nůžkami jsem šla na zahradu. Klečíc na plastovém klekátku jsem se snažila ostříhat odumřelé listy a šlahouny jahod a tím jsem plnila kbelík. Dokonce jsem už načapala několik slimáků. Je to možné? Jaro sotva začalo a ti zmetci jsou už zase v záhonech. Boj s nimi nekončí.
Vydržela jsem téměř hodinu na sluníčku s pocitem, že jsem konečně udělala kousek práce na zahradě. Je to zatím jen začátek. Musím si práci dávkovat tak, abych znovu nepadla do postele.

Vkleče jsem si začala pobrukovat písničku, jejíž slova jsem napsala do úvodu. Jak je to dlouho, co jí znám? Kdy jsem jí vlastně slyšela poprvé a kdy jsem si jí zamilovala? Není tak známá, jako je Bedna od whisky, či jiné další písníčky od bratří Ryvolů, ale má krásná slova.
Pak jsem si vzpoměla, kde to bylo poprvé. Koncem srpna v roce 1969 na břehu rybníku v Holanech, kde jsme byli se školou na chmelové brigádě. Chodívali jsme tajně kouřit k rybníku, aby nás profesoři nenačapali s cigaretou.
Jeden večer na našem oblíbeném místě hořel oheň, u kterého seděli trampové. Zpočátku jsme je sledovali zpovzdálí, ale pak jsme šli blíž a blíž. Tehdy jsem se seznámila s "Jarním kurýrem."

Máte-li zájem, můžete se s ním seznámit také: www.youtube.com/watch?v=qJmdt4wxY94


Včerejší odpoledne jsem měla v plánu zasednout konečně k počítači a dohnat vše, co jsem zmeškala.
Telefon! "Mami, my se odpoledne stavíme, budeš doma?"
Ujistila jsem dceru, že doma určitě budu.
Uvědomila jsem si, že se od dopoledne usmívám. Sluníčko v kombinaci s rýpáním se v zemi, mě uvedlo do téměř euforické nálady. Mám tu práci ráda, protože vím, že se mi zahrada odmění květy a i úrodou. Vždy, když jsem bývala v práci hodně vyčerpaná, prohlašovala jsem, že odejdu a půjdu pracovat do zahradnictví.
Ohnutá k záhonku, rýpající se v zemi a pobrukujíc si písničku - může být něco hezčího?

Odpoledne jsem trávila ve společnosti vnuček, které na rozdíl ode mně, už nekašlou. Začaly dříve než já a jejich stav mě utvrdil v tom, že i mě snad ten kašel opustí.
Pak přišel manželův kolega, po něm kamarád a náš byt ožil.

Ráno jsem nemohla dospat. Připadala jsem si jako malé dítě, které se těší na dárek. Ne, žádný dárek mě nečekal, naopak mě čekala další malá dávka práce na zahradě. Po snídani jsem se oblékla a zaujala opět pozici u záhonu. A znovu jsem si pobrukovala Jarního kurýra. A zase jsem byla št'astná.


Ne, nedokončila jsem to. Zítra je také den. Nemá cenu spěchat a honit se a pak ve finále znovu onemocnět.
A přiznám se, že se zase těším.

čtvrtek 11. dubna 2013

Pauza


Čekala jsem jaro a místo něj přišla nemoc. Možná to tak mělo být, každopádně jsem k tomu přispěla sama.
Přecházet se nemá.
Nemá se přecházet na červenou, neměly by se přecházet ani příznaky nemoci.
Ale ruku na srdce. Dělá to tak většina z nás. Bagatelizujeme příznaky, proléváme se čajem, polykáme to, co najdeme v domácí lékárničce, či si sami zakoupíme v lékárně.
Ke svému praktickému lékaři jsem nešla. I když mi bylo opravdu hodně zle, vzpoměla jsem si, jak mi před rokem a půl léčil zápal plic cibulovým sirupem a pak pro změnu, když jsem loni v říjnu přišla za ním se střevní chřipkou, poslal mě "štandopede" s podezřením na zánět slinivky do Motolské nemocnice.

Léčím se sama, je to jedna z výhod, které mi nabízí důchod. Nepotřebuji neschopenku, teplota už ustoupila a doma je doma.

Věci, bez kterých se ted' neobejdu. Usmívající se

Dávám si pauzu, místo sezení u počítače jsem dala přednost povalování se v posteli, nebo s knížkou na gauči.

Omlouvám se proto všem svým blogovým návštěvníkům, že je tak trochu zanedbávám.
Ale určitě se vrátím.

středa 3. dubna 2013

Povelikonočně

Ohlédnutí za právě uplynulými velikonočními svátky.


Otázku, kterou tu na začátek položím, směruji převážně k ženám.
Už jste někdy pekly s rýmou?
Já ano. Kdyby to byla jen rýma, ale já měla krom toho bolavou hlavu a zalehlé uši.
Tak pro mě začaly na zelený čtvrtek Velikonoce.

Dobře jsem se necítila už od pondělí. Nevím, zda jsem rýmu získala o květné neděli od svých vnuček, nebo svou naprostou blbostí, kdy jsem šla v crocsech zdobit vajíčky stromeček. Ten bych asi v tomto gumovém obutí zvládla, ale pak jsem ve finále skončila na zahradě s vnučkami, které se snažily zlikvidovat sníh, který tam leží v podstatě už od února. Když jsem se potom navíc ohnula Sáře pro hrabičky, rozjel se mi zip u bundy. Jak já nerada vsazuju do něčeho nový zip. Vydržela jsem hodinu v mrazivém počasí. Pondělní škrábání v krku jsem zahnala na ústup, ale rýma se spustila v plné intenzitě. V kuchyni jsem neustále odmotávala papírové utěrky, jimiž jsem posléze plnila koš a v dalších místnostech jsem měla dvě načaté krabice s papírovými kapesníky. Rýma dokáže pěkně otrávit život. S dcerou jsem byla domluvená, že mi v pátek ráno doveze holčičky. Stavovala se tu ve středu, abychom doladily podrobnosti. Byla na tom podobně, jako já. Rýmu prý dostala od svých dcer.

Měla jsem dvojnásobné výčitky svědomí. Ty první pramenily z toho, že bych mohla nakazit holčičky, což mi dcera vyvrátila, protože jsou na tom podobně jako já a druhé výčitky byla spíš obava, aby se moje rýma nezvrtla do něčeho horšího a já byla k nepotřebě. Druhá babička by mohla snad hlídat až od soboty, bude-li nejhůř. Teplota se nekonala, naštěstí.

Ve čtvrtek ráno jsem vstávala krátce po šesté hodině. Potřebovala jsem dokoupit ještě nějaké ingredience na pečení, protože na posledním nákupu jsem byla minulý pátek. A také nedaleký Lidl měl v nabídce pěkná a levná trička a pověru o tom, že by mě mohl pokakat beránek, beru celkem vážně. Manžel jel pracovat, vzal mě sebou a dovezl mě téměř na místo. V Lidlu to bylo jako o život. Nakoupila jsem potřebné potraviny, nějakou zeleninu a pak jsem se protlačila mezi davy koupěchtivých žen, které se téměř rvaly o pytlíky s ošacením. Sakra, mám já tohle zapotřebí? Urvala jsem jeden pytlík s požadovanou barvou a velikostí a šla k pokladně. Přišla jsem domů právě včas. Zásoba kapesníků, kterou jsem na cestu měla, téměř docházela. Jen jsem ještě zametla před domem čerstvě napadaný sníh.
Doma jsem si uvařila hrnec čaje s citronem a medem. Zadělala jsem kynuté těsto na mazance a velikonoční věnec. Když jsem si šla umýt ruce, zjistila jsem, že neteče voda. No prima. Ruce jsem si omyla zbytkem vody z konvice, ve které jsem vařila vodu na čaj. Těsto kynulo, pustila jsem se do druhého, tvarohového. Udělala jsem dva mazance a dala je do trouby. Ruce od těsta jsem si už jen odrolila. Několikrát jsem zkusila zvednout páčku na vodovodní baterii. Chrrrrr...
Co ted'?
Mám vyzkoušeno, že i když voda v celém domě ani nekápne, ve sklepě většinou teče, i když slabě. Vytáhla jsem svůj největší hrnec, šla do sklepa a do bytu si přinesla vodu. Jen tak zkusmo jsem zvedla páčku u baterie. Sice slabě, ale voda v bytě už tekla. Kdybych chvilku počkala, ušetřila bych dvě patra schodů. Z kynutého těsta jsem upletla věnec, do jeho středu jsem dala malý kastrůlek, aby zůstal otvor pro vajíčka a pak udělala další dva bochánky.
Rýma a pečení opravdu nepatří k sobě. Nic jsem necítila, takže první dva bochánky z tvarohového těsta jsem připálila. Do trouby jsem dala věnec. Až po chvíli mi došlo, že jsem tam vrazila i kastrůlek. Když se daří, tak se daří. Věnec z trouby ven a dolovala jsem kastrol. Už byl docela slušně připečený. V duchu jsem si nadávala. Věnec vystřídaly v troubě dva kynuté bochánky. Ušlehala jsem bílky, zašlehala cukr a další ingredience na biskupského beránka. Těsta bylo více, měla jsem obavu, že by mohlo potom vytékat. Rychle jsem ještě vymazala keramickou misku a do ní dala přebytek těsta. Samozřejmě, chybějící čich způsobil, že i další dva bochánky získaly mnohem tmavší barvu, než bych chtěla.
Beránek se peče déle, začala jsem tedy sepisovat na papír vše, co budu potřebovat na velikonoce. Blížila se čtvrtá hodina odpolední, těsto v misce vedle beránka už mělo požadovanou barvu, znamenalo to, že i beránek bude pečený. Vytáhla jsem z trouby plech, otočila misku a pak opatrně zvedala víko u beránkové formy. Šlo to špatně, ale za pomoci špejlí a nože se povedlo. Zjistila jsem, že beránek vůbec nevyběhl a nevyplnil formu. Nemám si ho připsat ještě k seznamu na nákup? Beránka jsem otočila, přikryla mokrou utěrkou a šla se převléci.
Manžel přijel, jak slíbil a vyrazili jsme společně na velký nákup. Běžně ho děláme v pátek, ale padlo rozhodnutí, že bude rozumější ho absolvovat bez holčiček. Stavila jsem se ještě v lékárně a koupila si kapky do nosu. Ty, které doma mám jsou "sensitive" a moc neúčinkovaly. Celou dobu jsem doufala, že po návratu z nákupu, bude beránek vyklopený.

Nevyklopil se. Dokonce ani z misky nešla hmota ven. Vzteky jsem těsto přetrhla a misku vyškrábala. Tak letos asi budeme jíst beránka lžící z formy.


Připálené mazance jsou důsledek rýmy, ale beránek? Kde se stala chyba? Na chut' výborný, ale vzhled? No comment.

Velký pátek se měl spíš jmenovat bílý, protože napadl čerstvý sníh.


Kolikrát ještě?
Vstávala jsem v sedm hodin. Kolik mám času? Po ranní sprše a snídani jsem si do koupelny přinesla kbelíky a napustila do nich vodu. Nechtěla jsem riskovat, že zůstanu s holčičkama bez vody. Manžel mi včera odpoledne říkal, že ve vedlejší ulici je díra po opravě vody. Jsou hotovi, nebo budou ještě dnes pokračovat?
Mám ještě minimálně hodinu, je to dobré. Stihnu dát o sobě zprávu, že na blogu pár dní nebudu, stihnu poslat velikonoční přáníčko. Nestihla jsem nic. Moje tři holky tu byly téměř o hodinu dříve. Dcera dovezla jejich věci, autosedačky máme dole v chodbě, druhé boty tam nechala také. Sáruška byla v pohodě, ale Ema měla lítostivou. Brečela a odmítala se s maminkou rozloučit. Vysvětlila jsem jí, že by to měla udělat. "Mamí, já bych chtěla jet s tebou", pronesla. "Emí, ale maminka bude spát ve stanu a vařit na ohni, tam by se ti moc nelíbilo." Až pak si dala říct. S maminkou se rozloučila, i když se to neobešlo bez slziček. Co ted'? "Holky já vám pustím pohádku a půjdu do kuchyně." Začaly se hádat jakou, pak se i pošt'uchovaly. Ema rozpočítávala tak, aby vždy bylo po jejím.
Sára na ní křičela, že tohle už viděly. Takhle to nepůjde. Vzala jsem dva filmy, dala je za záda a řekla, aby si vybraly z které chtějí ruky.

Vybrat tu správnou dá práci

Někdy je nutné se i poprat

Pustila jsem jim pohádku a šla vařit polévku. Myslela jsem si, že bude klid. Ten se nekonal. Neustále jsem slyšela, jak se od televize hádají. Nakoukla jsem do chodby a všimla si, že stačily rozebrat jednu z krabic papírových kapesníků a "vyzdobit" jimi podlahu. Vedle byly rozsypané pastelky a v obýváku kostky. Kdy tohle stihly, vždyt' se dívají teprve chvilku na pohádku. Nemá cenu to ted' uklízet, byla by to zbytečná akce.

Když jsem zadělávala na slíbené buchtičky s krémem, přinesla si Ema štokrdle, aby dosáhla na linku a přišla mi pomáhat. Alespoň se nebudou chvilku hádat. Mouka a pak i kvásek zdobily podlahu během chvilky.
Těsto kynulo, polévka se vařila, holky koukaly na pohádku, jedna na gauči a druhá v křesle a ta neustále prohlašovala, jak jí to nebaví a že chtěla něco jiného. Konečně jsem mohla na chviličku na počítač. Rozeslat velikonoční přání přátelům a známým a potom ho ještě umístit i na blog, s omluvou, že tu až do pondělí s největší pravděpodobností nebudu.

Buchtičky se povedly, tentokrát jsem nic nepřipálila, i když čich se stále ještě nevrátil. Zalehlé uši a pocit, že moje hlava je omotaná molitanem, však trval. Sára na tom byla podobně, kašlala a smrkala jako já. Ema vypadala lépe.
Manžel přijel kolem půl třetí domů. "Co je to tady za binec?" V chodbě našel ještě dva papírové kapesníky. "To už nic není, to jsi měl vidět před obědem."
"Dědo, půjdeme ven?", zeptala se Sára. "Babička nikam nechce, protože je nastydlá. Já jsem taky, ale ven chci."
"Tak se holky oblékněte a půjdeme na procházku." Těšila jsem se, že budu hodinu sama. "Já nikam nejdu, zůstanu s babičkou." Ema si sedla na gauč, rozhodnutá, že ven nepůjde.
Děda se Sárou odešli a Ema začala kramařit v košíku s ručními pracemi. "Babičko, pro koho je tahle krásná čepička?" "Ted' už asi pro nikoho, protože bude malá." Nedodělaná čepice zůstala ležet na dně košíčku nejméně před dvěma roky, soudě alespoň podle rozměru. "Ale mě se líbí, já bych jí chtěla." Vyzkoušela si jí okamžitě na hlavu. "Emí, ta už je malá, to bych musela rozpárat a udělat jí větší." "Tak jí udělej." Pustila jsem se do párání a přestala si Emy více všímat. Když jsem zvedla oči, zjistila jsem, že stíhla během chviličky rozházet klubíčka s vyšívacími bavlnkami. "Emo, tohle není na hraní, koukej to uklidit." Něco si nesouhlasně mumlala, ale pak bavlnky sebrala a dávala je do košíčku. Telefon! Odložila jsem párání a šla ho zvednout. Dvě minuty, nebo tři? Když jsem se vrátila zpátky, Ema měla v ruce krátké pletací dráty na ponožky. "Emí, dej to zpátky, to není na hraní, mohla by ses poranit." Vrátila je a já pokračovala v párání. Během minutky mi přinesla několik DVD v obalech a prohlásila: "Je to nějaký poškozený." Obaly byly probodané jehlicí. "Můžeš mi říct, proč jsi to udělala?" Určitě jsem zvýšila hlas, protože jsem měla už zlost. Není mi dvakrát dobře a dopolední zlobení pokračuje. Prý, když jsou každá zvlášt', jsou hodné. "To já ne, to udělala Sára!" "Nelži, Sára je venku s dědou."
Trestat nebo netrestat?
Kdyby to byly moje děti, plácla bych je přes zadek, ale dnes už se prý tělesné tresty nepoužívají. "Vydrž!", říkala jsem si v duchu. Děda se Sárou se vrátili, udělala jsem holkám svačinu a pro nás kávu. Opravdu mi nebylo dobře, k rýmě se přidal ještě navíc kašel. Dcera věděla, že mi dává holky na prodloužený víkend s rizikem, že se mohou vrátit ještě nemocnější, než k nám přišly.
Po svačině jsem holkám pustila pohádku a sedla si s nimi do svého koutku, tentokrát nikoli s vyšíváním, ale s háčkováním. Ema polehávala vedle mě na gauči a byla podezřele hodná.
Po šesté jsem se zvedla s tím, že půjdu udělat večeři. "Babičko a o koho se ted' budu opírat, když jdeš pryč?" Donesla jsem jí polštář. "A taky je mi zima." Donesla jsem ještě deku.

Z kuchyně jsem měla nastražené své zalehlé uši, ale kromě pohádky jsem neslyšela nic. Manžel šel holčičky zkontrolovat a pronesl: "To se ti teda s tou dekou povedlo, Ema spí." Zkusila jsem jí vzbudit, ale jen otevřela oči a hned je znovu zavřela. Nedá se nic dělat. Opatrně jsem jí svlékla, natáhla jí kalhoty od pyžámka a opatrně jí přenesla v dece do postele. Nemytá, nevyčůraná, bez večeře. Sára dokoukala pohádku, navečeřela se, sama si užila koupel v bublinkách. "Babičko, ale mě se ještě nechce spát, já bych chtěla ještě nějakou pohádku." Na to, abych jí četla jsem neměla, kašlala jsem jako starý pes. Zachumlala jsem jí do deky, pustila pohádku a doufala, že u ní také usne. Dokoukala jí celou. Bylo mi jasné, že ráno bude Ema vstávat hodně brzy.
Vypila jsem hrnec čaje, vzala si Paralen, nastříkala si kapky do nosu a šla jsem spát. Ani jsem nezaregistrovala, kdy si přišel lehnout manžel. V noci jsem střídavě kašlala a smrkala.

Bílá sobota se ohlásila před půl sedmou t'apáním bosých nožiček po plovoucí podlaze v chodbě. Vstala jsem hned, jak jsem krůčky svými zalehlými uchy zaslechla. Manžela jsem zavřela v ložnici, abychom ho nerušily. "Babičko, já mám hlad jako vlk." "Pojd' se nejdříve vyčůrat, pak se umyjeme a udělám snídani." Kašel a rýma se staly mou nedílnou součástí a navíc jsem zjistila, že se mi udělal opar.
Sára vstávala v osm hodin. Když se také nasnídala, obě se převlekly. "Babí a jak to, že mám to "legový" tričko na sobě?" "Protože jsi usnula večer v obýváku a já tě převlékla jenom na půl, abych tě nebudila." "Ale to tričko není na spaní, to je na hraní." "Tak jsi v něm spinkala a tlačilo tě?" "Ne, ale není na spaní." Došly mi veškeré argumenty. Holčičkám jsem vyndala pastelky, dala jim papíry a šla do kuchyně. "Bud'te potichu, děda ještě spí." Kdybych je proprosila, aby řvaly jako v lese, určitě by to takový hluk nebyl. Manžel vstával a mračil se na celou sobotu. "Taky je hluk, jak v tkalcovně."

Holčičky si na sobotní oběd "poručily" bramborovou kaši se šunkou, polévku jsem měla od pátku a my si s mužem k té kaši dáme vinnou klobásu. Oloupala jsem brambory na kaši, dala vařit další ve slupce na salát a zjistila, že mám čas.
Z knihovny jsem vyndala encyklopedii pro děti, protože nám dcera zapoměla přibalit úkoly pro předškoláka Sáru, i když s největší pravděpodobností budou žádat o odklad, už jen proto, že je narozená 20. srpna. Sáru však úkoly baví. Kniha je sice poplatná době, ve které vznikla, ale několik úkolů jsem v ní našla. Ema se aktivně účastnila "výuky". Holčičky určovaly co k čemu patří, pojmenovávaly zvířata, kytičky a věci a vyloženě je to bavilo. Došly jsme k rybám. "Tak holky, a které ryby znáte?" Sára určila kapra a sumce. "A ted' já!" Ema zabořila prstík do knihy a pronesla: "Tahle ryba se jmenuje paštika." Smála jsem se, až mi t
ekly slzy. Sára se chechtala se mnou a jen malá Ema nechápala, čemu se tak řehtáme. Když jsem jí vysvětlila, že ryba je jen štika, nikoli paštika, začala se smát také.
Obávám se, že vyraz paštika pro tuto rybu se v naší rodině asi uchytí.
Už několik dětských výrazů zůstává v naší mluvě.

Po obědě jsme se všichni vypravili na procházku. Svítilo sluníčko a za oknem to vypadalo báječně. Na hlavu jsem si narazila baret, vzala si i rukavice. V kabelce jsem měla zásobu kapesníků. Naším cílem bylo zakoupení pomlázek, aby holčičky mohly koledovat. Koupili jsme nejen pomlázky, ale i větrníky.


"Babičko, my chceme koupit něco dobrého." Zašli jsme naproti do Lidla a já přemýšlela, co jsem to vlastně potřebovala koupit. Měla jsem pocit, že jsem si vysmrkala mozek. Cestou domů se Ema rozhodla, že opět nebude chodit a že chce nést. Sára byla ve čtyřech letech už "velká holka", ale Ema je stále ta malá. Hlavně je líná. Děda nakonec rezignoval a vzal jí na koně.
Holky domů ještě nechtěly, zůstaly proto s dědou na zahradě, kde opět likvidovaly únorový sníh. Uvařila jsem konev čaje a při ukládání nákupu jsem si vzpoměla, co jsem chtěla koupit: sůl, mléko a něco zeleného do nádivky. Vzala jsem si papír a tužku a ceduli jsem si přidělala magnetem na lednici.
Holky a děda přišli do bytu, uvařila jsem kávu a po svačině se holčičky pustily do vystřihování za dozoru dědy. Já udělala bramborový salát na neděli a potom večeři. Zaregistrovala jsem, že manžel začíná také kýchat. I ty, Brute!
Holkám jsem napustila vanu s mydlinkami a šla do kuchyně.


Občas jsem na ně šla dohlédnout, aby se myly. Dala jsem jim do vany kartáčky s pastou a kelímky s vodou. "Tak ještě chvilku a půjdete ven." Vrátila jsem se do kuchyně a zaslechla, jak se zavírají "šoupačky" u vany. "Tak takhle ne, holky, zůstanete otevřené, abychom vás slyšeli." "Ale babí, my tu máme romantickou chvilku", pronesla ta malá, čtyřletá. Jen jsem přemýšlela, kde to asi slyšela. "Máte vyčištěné zoubky?" "Máme." "Tak mi dejte kartáčky, já je dám na místo." Chyba! Nechala jsem jim kelímky. Během chvilky si stačily polít hlavy. I když Ema měla udělalný na svých dlouhých vlasech "drdůlek", vlasy měla mokré. Byla to moje chyba, že jsem si je neohlídala. Došla jsem si pro fén a sušila jim vlasy. Ema si to užívala, ale Sára, která se nerada češe, byla hodně mrzutá.
Holčičkám jsem přečetla pohádku, popřála jim dobrou noc a šla si sednout k televizi. Myslím si, že jsem usnula dříve, než ony.

Neděle, vstáváme v sedm hodin. Nechaly jsme dědu spát a po ranní hygieně a snídani mi holky asistovaly v kuchyni při vaření. "Babičko a dáš mi pak kus masa z polívky, až bude hotová?" "A mě taky?" "Samozřejmě, že vám dám každé kus masa." V tomhle jsou asi po mě, obě mají rády maso z polévky. Moje děti, ani manžel nikdy o "vyvařené" maso nestáli.
Holčičkám jsem dala papíry, předkreslila tvary vajíček, dostaly pastelky a vajíčka si vybarvovaly. Já nakrájela a naklepala řízky. Rozhodla jsem se, že udělám ke svačině "vitamínovou bombu" v podobě ovocného salátu. Sára ho odmítla jíst, ostatním chutnal. Přemýšlela jsem proč? Jahody miluje, jablíčka také, pomeranč byl sladký a navíc jsem salát ještě přisladila.
Pokračovala jsem v kuchyni, holky se smrkajícím dědou kreslily. "Babičko, já mám hlad jako vlk", ozvala se za mnou Sára. "Vydrž ještě chvilku, musím dodělat polévku a dosmažit řízky." "Ale já to nevydržím." "Budeš muset, holčičko." Všimla jsem si, jak Sáře zablýskly oči. Takovou jí moc neznám. Zavařila jsem nočky do polévky a pozvala dědu a vnučky ke stolu. Porušila jsem zásadu o společném stolování a zůstala stát u sporáku, kde se dodělávaly řízky a kde jsem na kousku másla ohřívala pro holčičky bramborovou kaši. "Já tu polívku nechci", pronesla Sára. "Ale vždyt' jsi měla hlad jako vlk." "Je hnusná." "A už jsi jí ochutnala?" "Ne a nebudu jí chutnat!" "No dobře, tak jí nejez, ale budeš muset počkat chvíli na druhé jídlo." "Ty stejně neumíš vařit a vaříš hnusně. Babička Marie vaří líp."
Kde se v tom malém človíčku vzalo tolik zlosti?
Ema s dědou polévku jedli, Sára trucovala a vedla negativní řeči o mé kuchyni. Můj hodný a nekonfliktní muž to už nevydržel a na Sáru zvýšil hlas: "Hele víš co, seber se a jdi od stolu, mě už nebaví tě poslouchat. A když nechceš, tak nejez." Sára vykulila oči, tohle nečekala. Popadla lžíci a polévku měla snědenou dříve, než Ema. I řízek s kaší snědla bez problémů.
Po obědě jsme se všichni oblékli na procházku. Myslela jsem si, že pošlu dědu s holčičkama samotného a že si zajedu koupit to, co jsem včera zapoměla. "Půjdeme s tebou všichni", řekl můj muž. Vyšli jsme ven a zjistili, že se obloha mračí. "Víte co holky, pojedeme autem, babička půjde nakoupit a my půjdeme na chvíli na Ladronku." "My chceme také na nákup." Šli jsme všichni. Dokoupila jsem to, co jsem potřebovala, přidala do košíčku malého piškotového beránka. Nákup jsme dali do auta a vyrazili k Ladronce.



Obloha byla čím dál, tím víc tmavší. Začal foukat vítr a padaly první vločky sněhu. Procházku jsme zkrátili, vrátili se do auta a jelo se domů. Po svačině jsem uvařila vajíčka a obarvila je, kdyby přišli nějací koledníci.

"Babičko, mě bolí v krku", pronesla Ema. Tak to mi ještě chybělo. "Hodně, nebo málo?" "Málo, ale bolí." Vzala jsem si baterku a svítila Emě do krku. "Řekni "á" a řekni "é". Krk byl růžový a na pohled klidný. "Emí, od kdy tě to bolí?" "Už od noci." "A proč jsi mi nic neřekla?" Mlčela a jen se na mě dívala. Bývala jsem plašan u svých dětí, ted' to není o nic lepší. Teploměr mám jen do podpaží. Ten nic neukázal. Znovu jsem svítila baterkou do krku a v hlavě se mi odehrával divoký scénář, co by jí mohlo být. Uvařila jsem nový čaj a Emě dala kolem krku obklad. To jsou radosti. Ema vypadala v pohodě a já se opatrně zeptala: "Co ten krk?" "Babí, já jsem si dělala legraci." Rána, jak mi spadl kámen ze srdce, musela být slyšet až ven. Mám pocit, že se obě vnučky rozhodly testovat mou psychickou odolnost. Ale ta už moc odolná nebyla.

Dala jsem do košíčku vyfouknuté skořápky, které jsem dosud sušila na radiátoru a šla jsem s holkama malovat kraslice. "My ale máme šikovnou babičku", řekla Sára. Usmála jsem se, protože mě to docela potěšilo. Sára se na mě otočila a pronesla: "Ale o tobě nemluvím, já myslela babičku Marii." Ema se s ní začala hádat o to, která babička je š
ikovnější. "Holky nechte toho, nehádejte se a malujte si vajíčka." Přemýšlela jsem, co Sáře přelétlo dnes přes nos, ale na nic jsem nepřišla. Jediné, co mě napadlo, bylo to večerní fénování a česání. Nebo už se jí stýská? Přiznám se však, že mi to bylo trochu líto. "Holky a umíte vlastně nějakou koledu?" Předháněly se, aby mi mohly zarecitovat. "Tak si to hezky zapamatujte, abyste nám jí ráno řekly."
Šla jsem připravit večeři, pak jsem napustila holkám vanu. Pohádku četl děda, zatímco já si v kuchyni krájela rohlíky na zítřejší nádivku. Pak jsem šla dát holčičkám dobrou noc, usnuly okamžitě.

Ráno před svítáním se někdo dotkl mé peřiny. Než jsem se otočila, všimla jsem si, že muž vstává. Bylo před půl šestou. Muž se po chvíli vrátil a já se zeptala, která z vnuček tentokrát vstávala. "Žádná, to jsem vstával jen já." Opravdu už asi začínám blbnout.
V půl osmé jsem zaregistrovala, že se holčičky budí. Tiše jsem vstala, zavřela manžela v ložnici. Vstávala Sára. Udělala jsem konev čaje, protože jsme obě parádně kašlaly. Ema se probudila krátce po osmé hodině. Dívala jsem se na ní škvírou v pootevřených dveřích, jak se protahuje v posteli. Vrátila jsem se do kuchyně a čekala, až přijde. Nic se nedělo.
Sára odešla a pak se vrátila a hlásila mi: "Babičko, Ema omdlela." V tu chvíli se mi zastavilo srdce.
Vyběhla jsem z kuchyně a viděla, jak Ema se širokým úsměvem leží na plovoucí podlaze v chodbě a plácá rukama a nohama.
Tak na tohle já už opravdu nemám. Už docela chápu svou dceru, která mi občas zavolá a ptá se, jestli je může u mě na chvíli nechat, že má pocit, že jí z nich praskne hlava. Stačí jí dvě až tři hodinky, kdy se jde jen projít, aby se pak pro své "milované sviňušky", jak je nazývá, vrátila.
Sedla jsem si v kuchyni na židli a chvilku jsem se snažila prodýchat šok. Moje tachykardie mi zase roztočila pumpu. Holčičky po chvilce dorazily s úsměvem do kuchyně. "Emí, dáš si mlíko, nebo čaj?" "Dám si čaj a vajíčka." Donesla jsem na talířku linecká vajíčka a znovu si sedla. Měla jsem ještě lehce nejisté nohy. Když se mi srdce zpomalilo, šla jsem připravit věci, které jsem pro ně měla připravené na koledu. Plátěné botičky, které jsem kupovala s dcerou a které měly dostat, aby je "nepokakal beránek" jsem vyměnila za trička, která byla určená na Emin svátek, který je za týden.
Manžel vstal a ještě v pyžamu nás všechny "vyplatil". Potom holčičky řekly koledy a dostaly dárečky.

"A babí, proč jsi dala k těm obarveným vajíčkům také ty malé, čokoládové?" "To abych byla připravená, až přijdou koledníci." Daly si židle k oknu, aby mohly koledníky sledovat a hlásily mi, co se děje v naší ulici.
Nejčastější zprávou bylo to, že opět sněží.



Udělala jsem nádivku, dala péci kuře, pak do trouby šel pekáč s nádivkou. Oloupala jsem nové brambory v naději, že budou chutnější než ty, které jsme koupili na podzim na uskladnění. Hovězí vývar s nočky mám naštěstí od neděle.
Syn kutil cosi v garáži už od rána a dcera dorazila krátce po dvanácté. Došlo mi, že letos nepřišli žádní koledníci. Je to poprvé. Každý rok se objevilo nějaké dítě, které zazvonilo a předneslo koledu. Většinou jsem je ani neznala.
Letos jsme tedy byli poprvé bez koledníků.

Holčičky vítaly maminku a ptaly se, proč taky nepřijel táta. Zůstal doma. Já šla dodělat oběd, manžel došel pro syna a pak jsme všichni zasedli ke slavnostnímu obědu. Sára tentokrát vůbec neprotestovala, polévku snědla okamžitě, bez mrknutí oka. I kuře s nádivkou všem chutnalo. Předražené nové brambory z Izraele byly chut'ově téměř stejné, jako ty, kterých je ještě pár ve sklepě.
Po obědě následoval moučník a pak jsme si povídali, jak všichni přežili víkend pod stanem na historické bitvě. Prý byl nejhorší páteční večer, pak už to docela šlo. Moje dospělé děti jsou opravdu dobrodruzi.

Tuto fotofrafii jsem si stáhla ze stránek skupiny, která žije historií a jejíž součástí jsou moje dospělé děti a jejich partneři.

Syn šel potom pokračovat do dílny a dcera se zeptala, zda si může jít po obědě lehnout. Sice byli bez dětí, ale moc se nevyspala. Měla hlavně strach, aby k ní nepronikla zima. "Jdi a vezmi sebou holky, mě se za celou dobu nepodařilo, aby si po obědě lehly." Ležely chvíli všechny tři, ale holčičky po chvilce nechaly maminku spát a chtěly pohádku. Byly vzácně hodné.
Sedla jsem si s nimi k televizi, do ruky jsem vzala háčkování a dokončila čepičku pro Emu. Potom jsem ještě objevila nedokončený baret, ten jsem dodělala také. Děda si k nám přišel sednout, aby během chvilky také usnul.
Máme toho dost, oba.



Po odpolední kávě jsem zabalila synovi i dceři výslužku. Měla se tu stavovat i snacha, která trávila velikonční víkend na chatě u maminky, ale omluvila se. Přiznám se, že mě to moc nemrzelo. Cítila jsem se hodně unavená a navíc bych si vyčítala, kdyby Jiříček tady chytil nějakého kašlacího či smrkacího bacila.

Dcera zabalila holčičkám věci, já jim do proložek dala jejich kraslice, doplnila jsem je obarvenými vajíčky.
Holky odjely krátce po šesté hodině. Když jsme šli s manželem po schodech nahoru do bytu prohlásila jsem: "Víš, co budu dělat ted'?" "To nevím, budeš uklízet po holkách?" "Ne nebudu, sednu si a nebudu dělat nic. Prostě jedno veliké nic."
Splnila jsem to. Sedla jsem si do svého koutku, vzala do ruky vyšívání a během chvilky jsem spala.