Procházka na Vidouli

Vzhledem k tomu, že už mnoho let bydlím v Praze, ráda se na svém blogu zmiňuji o některých místech, která jsou poměrně málo navštěvovaná. Jsou to místa na okraji Prahy, sice v dosahu hromadné dopravy, ale dosti opomíjená. V příspěvku z 5. února jsem představila lesopark, který se rozkládá pod jedinou stolovou horou v Praze, kterou je Vidoule. (371 m.n.m.).

.

Naše nedělní procházka tentokrát směřovala od mostu přes Pražský Semmering skrz lesopark na vrchol Vidoule. Bylo mrazivé počasí a les, který je smíšený, byl kouzelný a po sobotním sněžení byl takový krásně "pocukrovaný".

Cesta do kopce lesem mírně stoupá a na několika místech jsou i padlé stromy. Jak vidno, i tomuto lesu se nevyhýbají kalamity.

Po krátkém stoupání do kopce následuje výstup po schodech. Není to schodiště v pravém slova smyslu, žulové bloky jsou zapuštěny do svahu, aby výstup byl snadný. Za normálních okolností snadný je, ale v neděli 20. února to na schodech dost klouzalo.

Dosáhli jsme vrcholu a dívali se směrem dolů průrvou ve skalách, pod kterými jsme procházeli minule.

Vrchol Vidoule je opravdu rovina, jak jinak, vždyt' jsme na stolové hoře.

Jen sem tam je nějaký remízek.

Vidouli jsme opustili cestičkou, která ústí do ulice Na Pomezí. Je to spojnice mezi pražskými čtvrtěmi Košíře a Jinonice. Bývala neprůjezdná a byla cílem mnoha bezpečných vycházek.

Zhruba před rokem byla zprůjezdněna jednosměrně z Košíř do Jinonic. Provoz na ní je však minimální.

To je den, zase ....

Mnozí z nás blogerů určitě nejsou nadšeni ze změn, které byly provedeny.

A pro nás, jak nás někteří mlad'asové nazývají, staříky, je to docela průšvih. Včera jsem se celý večer vztekala nad blogem. Měla jsem připravené fotky, chtěla jsem Vás zase provést po méně známých pražských místech a nic nefungovalo, tedy, abych byla přesná, téměř nic.

A protože patřím mezi lidi, kteří hned neházejí flintu do žita, začala jsem pátrat po problému. První rada zněla - pokud Vám to nefunguje, račte si vymazati vyrovnávací pamět' a cache. Začala jsem mazat a průběžně se vracela na blog v očekávání nějaké změny. Nic! Mazala jsem tedy dál. A opět nic! Ve své "pilnosti" jsem si vymazala kompletně historii (což by zase až tolik nevadilo), horší bylo, že jsem si vymazala všechny své oblíbené položky a různé přístupy a odkazy.

Mezitím jsem občas koukla ke svým oblíbeným blogerům a vidím, že u nich je problém taky. Pavel sliboval a avizoval fotky. Tam kde měly být fotky, bylo velké nic. A v komentářích dotazy - "Hele, kde jsou ty fotky? Já tam nic nevidím." Začala jsem pátrat a zjistila, že blog nereaguje na Explorer. I další blogeři v tom plavali jako já. Občas jsem někomu do komentářů napsala, že by to mohlo jít přes Mozillu.

Rozhodla jsem se, že ráno bude moudřejší večera.

V práci mám nainstalovanou Mozillu, udělala jsem zkoušku, a ejhle, ono to jde. Samou radostí, že konečně můžu na blog něco dát, jsem tam "pleskla" to, co mi poslal synovec emailem. Klidně, bez rozmyslu, bez ověření. Jen jsem tak očkem pokukovala, zdali mi za zády neslídí šéf. Nejsem si totiž jistá, zda by sdílel mou radost. A z mé radosti, že se to konečně povedlo, se vyklubala parádní blamáž. Cítila jsem se jako pitomec, mé omluvy byly k ničemu. Možná, kdybych byla bulvární reportér, mohla by moje zpráva být pokládána za novinářskou kachnu. Ale takhle?

Odpoledne jsem si nainstalovala do počítače doma Mozillu. Hurá, můžu pokračovat. S pilností sobě vlastní jsem sesmolila článeček a umístila fotky. Zkušební textík, který jsem měla rozepsaný, jsem se rozhodla smazat. Ano, ta novinka se mně zeptala, zda smazat ano či ne. Odhodlaně jsem potvrdila ano. Pak jsem chtěla své dnešní dílo prezentovat na blogu. Jo - zůstal jen titulek a pod ním byla ta zkušební ptákovina.

Dalo by se to shrnout do věty: "Má-li se něco pokazit, pokazí se to." (Murphy)

Internet máme přes T-Mobile, a ten nám napsal, že provádí nějaké inovace - ó jaká shoda, také 23. února (že by se dohodli?). Můj muž se na to šel podívat. A díval se a díval, až se mu povedlo vymazat MOJÍ POŠTU a všechnu. Jsme spolu už hodně dlouho, ale měla jsem nutkavý pocit, že ho zabiju.

Ne, nezabila jsem ho, naopak tady na jeho počest umist'uji toto:

A co na závěr? Nezbývá nám, než doufat, že se IT odborníkům na blogu.cz podaří vše uvést do stavu, aby vše fungovalo jako předtím. Každé dítě si musí odbýt dětské nemoci, věřím tedy, že i tato inovace se uzdraví a my budeme moci zase zveřejňovat bez problémů své článečky. Z reakcí mnoha mých oblíbenců totiž vyznělo, že se na to vy.... a půjdou raději jinam. A to by byla škoda.

Já bych totiž strašně nerada přišla o své virtuální přátele.

Tak nevím, jak to brát ...

Včera mi přišlo emailem něco, nad čím můj už dost starý rozum zůstává stát. Dovoluji si tedy tuto věc zde prezentovat, protože opravdu nevím, jak to brát. Připadá mi to přinejmenším nenormální a současně i nemorální.

Je jen obrovská škoda, že mi ten email nepřišel o něco dříve, protože by se přinejmenším hodil do předchozího tématu týdne.

Prohlédněte si prosím následující obrázek a porad'te mi, jak tuto zveřejněnou situaci nazvat.

Marketa Lazarová - netradičně

Baladický příběh Marketa Lazarová, jehož autorem je Vladislav Vančura (1891 - 1942) je jedním  z klenotů naší literatury, ne všichni ho však četli. Do mnohem větší povědomosti se dostal zejména díky filmové adaptaci, kterou režíroval František Vláčil. Tento film byl mnohokrát oceněn a patří mezi nejlepší filmy, které byly u nás natočeny.

Děj románu Marketa Lazarová je zasazen do poloviny 13. století, do doby kdy v lesích kolem Boleslavi žily dvě rodiny loupeživých rytířů -  Kozlíkova a Lazarova. Král se rozhodl osvobodit obchodní cesty a vyslal proto oddíl vojska pod velením hejtmana Piva, aby ztrestal ty, kteří se prohřešují proti zákonům. Rytíř Kozlík pobýval na hradě Roháčku se svou ženou, osmi syny a devíti dcerami a když se o blížícím nebezpečí, které hrozilo ze strany vojska, dozvěděl, poslal svého nejstaršího syna Mikoláše na hrad Obořiště, kde pobýval Lazar, vůdce druhé zbojnické tlupy, se žádostí o pomoc. Lazar však na rozdíl od Kozlíka krále uznával a pomoc odepřel. Při bitce, která se strhla, byl Mikoláš zraněn. Kozlík se bez sousedské výpomoci přesunul z Roháčku, který by před vojáky neuhájil, do blízkého Šerpinského hvozdu. Cestou zajal německého pána Kristiána. Vyslal znovu Mikoláše, tentokrát aby zajal Lazara. Mikoláš však místo Lazara přivedl jeho dceru Marketu, která byla od mládí zaslíbena Bohu. Marketa sváděla vnitřní boj, trápila se, že zklamala otce a zrušila slib a pro lásku k člověku, kterým byl Mikoláš, se zřekla Boha. Láska se také rozhořela mezi zajatým Kristiánem a nejstarší Kozlíkovou dcerou Alexandrou. Kristiánův otec, německý hrabě, který se vydal svého syna hledat, byl Kozíkem zajat. V zajetí se setkal se synem a rozmlouval mu jeho lásku k Alexandře. Mikoláš zajal Lazara a ten se setkal se svou dcerou. Kozlík před rozhodující bitvou vězně propustil.  Královské vojsko vedené hejtmanem Pivem obklíčilo pozice, které Kozlík zaujal a v rozhodující bitvě Kozlíka porazilo. Kozlík byl zajat a odvezen do vězení v Boleslavi. Kristián si uvědomil, že Alexandru miluje a vydal se jí hledat. Z nešt'astné lásky zešílel a Alexandra ho v záchvatu zuřivosti zabila. Mikoláš poslal Marketu zpět k otci na Obořiště, ten jí však nepřijal a poslal jí do kláštera, aby se očistila od hříchů. Pak se se zbytkem družiny vydali do Boleslavi, aby Kozlíka osvobodili. Při marném útoku na vězení byli zbojníci zajati a popraveni. Popraven byl i Kozlík. Marketě i Alexandře se narodili synové. Alexandra, která litovala svého činu, však krátce po porodu spáchala sebevraždu a Marketa vychovávala oba chlapce.

Tolik v krátkosti k ději románu.

Vladislav Vančura se při psaní svého románu nechal inspirovat nejen tímto krajem, ale i postavou rytíře Jana Vančury z Řehnic, který obýval nedalekou tvrz Krnsko v letech 1578 - 1616. 

V původním rukopise tohoto románu se loupeživý rytíř Kozlík jmenoval rytíř Vančura.

Jan Vančura z Řehnic byl známý rváč a násilník a kromě Krnska mu patřila řada vesnic v okolí. Ve vsi Jizerní Vtelno je dochován statek Vančurov, jenž patří stejnému majiteli jako zámek Stránov.

A zatímco románový Kozlík skončil svůj život na boleslavském popravišti, Jan Vančura z Řehnic zemřel Léta Páně 1616 v míru a pokoji a je pochován v kostele v Podkrnsku.

Sám Vladislav Vančura odvozoval svůj původ od rodu Vančurů z Řehnic.

A proto bylo místo pro netradiční zinscenování Markety Lazarové zvoleno právě zde, na zámku Nový Stránov. 

Úvod proběhl na nádvoří zámku a byl pojat jako orloj. Ve dvou oknech se představili hlavní protagonisté.

Děj příběhu pak pokračoval v prostředí, do kterého byl román zasazen.

U fotografií nejsou uvedeny popisky, stačí však na foto kliknout a popiska se zobrazí.

Přijměte pozvání na Marketu Lazarovou:

Představení bylo velice zdařilé, dějová linie byla zachována a nádherný, i když velice těžký, Vančurův text provázel celý příběh. Příběh z časů středověku, příběh o lásce o odvaze i o krutosti.

Celý den bylo pošmourné počasí a teplota pod nulou. Všichni učinkující si zaslouží obdiv za to, jak celé představení zvládli.