Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

pondělí 25. února 2013

Došlo na něj


Na koho došlo?
No přeci na náš starý počítač.
Spíš bych měla napsat, že došlo na můj počítač. Od té doby, co si manžel pořídil notebook, chodím na ten náš starý hlavně já. Manžel opravdu jen výjímečně.
Počítač už zlobil trochu od podzimu. Má na to věk.
Sice zlobil, ale fungoval. I když musím přiznat, že jsem ho delší dobu startovala přes klávesu F1.

Můj muž se rozhodl, že náš počítačový router není moc rychlý, že mu to nevyhovuje, že je jeho notebook pomalý a z toho důvodu padlo rozhodnutí pořídít nový, výkonnější. Stalo se. Router je umístěn na stěně nad naším starým počítačem u kterého dokážu prosedět celkem dost času. Píšu tu svůj blog, navštěvuji další blogy, správcuju dvě školní třídy, surfuju po internetu a dělám tady i faktury a podklady pro manželovu živnost.
A ač jsem si na nic nestěžovala, rozhodl můj muž, že kromě již zmíněného routeru nechá rozšířit pamět' starého počítače. Nevím proč, když využívá notebook a na počítač vůbec nechodí. Já zase pro změnu téměř nepoužívám notebook. Pouze v nouzi nejvyšší. Jsem staromilec a na notebooku jsou ty klávesy nějak jinak a já potom v textu místo slov, o kterých jsem si myslela, že je píšu, nacházím mezi písmeny "\", "|", nebo se mi stává, že si díky klávese "navíc" posunu prsty a píšíc na slepo, potom dlouze přemýšlím, co jsem to zase napsala. Prostě ta klávesa, která je tu navíc, mě přivádí téměř k záchvatům šílenství.

Pamět' byla rozšířena a můj muž mi vítězně oznámil, že ted' to bude všechno výkonější, rychlejší, no prostě lepší.
Druhý den jsem tedy zapnula "omlazený" počítač zjistila, že se nenastartoval Windows. Co ted'? Počítač jsem vypnula, chvilku jsem počkala a pak ho zapnula znovu. Windows naběhl, ale zase nefungovala myš. Sakra, co to je? Vzala jsem si malou myšku, kterou používám v těch výjímečných případech, kdy jdu nerada na manželův notebook, zapojila jí do USB portu a ejhle, fungovalo to.
Muž byl ten den doma, tak jak tomu bývá v poslední době dost často, protože nemá práci. Pro OSVČ nastala hodně krušná doba. Přišel, podíval se mi přes rameno a řekl: "Vždyt' to funguje." V ten moment měl částečně pravdu. Počítač sice fungoval, ale až na druhý pokus a myš byla mrtvá. Muž slíbil, že zavolá a oznámí závadu kamarádovi našich dětí, který se počítači zabývá. Nezavolal. Večer jsem se ho zeptala, kdy Honza přijde, aby se na to podíval. "Já mu nevolal", řekl a sedl si ke starému počítači. Zapnul ho a počítač fungoval. Dokonce i myš ožila. Díval se na mě a pak pronesl: "Ještě, že jsem mu nevolal, vypadal bych jako pitomec."

Druhý den měl muž práci a já si dopoledne sedla k počítači. Přiznám se, že jsem očekávala, že normálně naběhne tak, jako večer mému manželovi. Říkala jsem si, že ten opakovaný start byl asi důsledek výměny pamětí a proto počítač poprvé "trucoval". S nadějí jsem ho zapnula a čekala. Začátek vypadal slibně a pak monitor zčernal a opět nenaběhl Windows. Na druhý pokus se to zdařilo. Že by to zlobilo jenom mě? Odpoledne jsem mužovi oznámila, že závada trvá. Nevěřil. Sedl k počítači, aby zjistil, že startuje opravdu až na druhý pokus. Konečně se odhodlal k tomu, aby zavolal.

Počítačový Honza slíbil, že se večer staví. Nevyšlo mu to, telefonicky se omluvil, že nestíhá. Prý snad zítra. Uplynulo "zítra", uplynulo i "pozítří", proběhl víkend, kdy jsem se zlobila s počítačem. Byl pomalejší než obvykle, písmenka se sekala, text se neukládal. Pak konečně Honza přišel, sedl k počítači a ten naprosto normálně naběhl, dokonce i mrtvá myš fungovala, tak jako dříve. Muž mě zavolal. Honza se na mě nevěřícně díval a ptal se, co to vlastně dělalo. Vysvětlila jsem, že počítač startuje až na druhý, někdy na třetí pokus. Zkusil to jednou, podruhé, potřetí a počítač normálně fungoval. Připadala jsem si jako v Jiříkově vidění a Honzovi jsem řekla, že se možná počítač zalekl odborníka a proto naběhl tak, jak by měl.
"Ted' to běhá, ale kdyby to nefungovalo, zavolejte mi", řekl a rozloučil se. Naštěstí bydlí ve vedlejší ulici, takže to od nás neměl domů daleko.

Druhý den počítač opět nenaběhl.
Odpoledne přišel Honza znovu, zapnul počítač a ejhle - nenaběhl. "Bude to asi tím, že ty paměti už nebudou kompatibilní s počítačem", oznámil. "Něco s tím provedu." Odešla jsem vedle do pokoje. Koukat přes rameno na něco, čemu opravdu nerozumím, mi připadalo zbytečné. "Ájo, pojd' sem, prosímtě", zavolal manžel a já naklusala k počítači.
"Budu si to muset vzít do dílny, stále se to restartuje", řekl Honza. Co se dá dělat, pomyslela jsem si. Jsem už celkem trénovaná na to, že jsem bez svého počítače. Loňská změna operátora a potom "Emina pomoc" mě na tuto situaci docela slušně připravily. Nojo, ale já soutěžím u Natty. Budu muset, ač nerada, využít manželův notebook.
Honza počítač odvezl a můj koutek osiřel.


Počítač měl být opraven následující den. Odpoledne Honza zavolal a domlouval se s mužem. Počítač už běhá, ale on by doporučoval, aby byl vyměněn hardisk, nebot' počítač má nejlepší roky za sebou. Oprava by se protáhla o jeden den. Muž to odsouhlasil.
Protáhlo se to o další den a následující víkend. Hardisk přivezli do Honzovy firmy pozdě, uložených dat na původním disku bylo mnoho a další a další komplikace.

Je pondělí a já konečně sedím u svého starého počítače.
Má rozšířenou kapacitu oproti původnímu prý asi šestkrát, je prý rozšířena i operační pamět' (jako bych tomu rozuměla).
Je to vlastně nový počítač ve starém těle.

Začínám znovu!
Jediné co zůstalo, je to, co bylo na síti. Ostatní věci, jako jsou fotky, účetnictví, texty jsou ve složce "záloha", na kterou mám odkaz na ploše. Nemám nainstalovanou poštu, přišla jsem o adresy, prý prozatím. Honza říkal, že ze starého disku zkusí vytáhnout adresář. Připadám si jako Alenka v říši divů. Sedím, koukám a tápu.
Chybí mi resampler, ve kterém jsem zmenšovala fotografie.
Chybí mi x dalších věcí, které v počítači byly a na které jsem byla zvyklá.

Počítač je rychlejší, prý bude výkonnější.
Člověk se celý život učí a já se ted' budu učit komunikovat s některými novými programy.

Škoda jen, že nejdu omladit i já. Docela by se to totiž hodilo.

neděle 17. února 2013

Očekávání jara


Ráno jsem se probudila a chvilku přemýšlela, proč je venku takové světlo. Na budíku jsem si ověřila, že není tak pozdě. Stačil jeden pohled z okna a došlo mi, že světlo zvenčí způsobuje nová sněhová pokrývka. Už zase. I když na druhou stranu stále platí "Únor bílý - pole sílí", nemění to nic na skutečnosti, že zimu nemám ráda.

V kuchyni jsem si uvařila velký hrnec čaje, protože mě trápí kašel. Světlo trochu pohaslo a venku se začaly snášet sněhové vločky. Dívala jsem se z okna na zasněžený chodník od domu k brance. Asi bych ho měla jít uklidit, napadlo mě. Ale sakra, proč zase já? Copak jsem v domě jediná, kdo tuto zimu uklízí sníh? Manželův bratr a jeho partnerka tuto zimu ještě neviděli hrablo, natož koště. To, že jsem doma ještě neznamená, že budu jediná, kdo se o sníh postará.
I když tomu tak většinou je.

Manžel vstával půl hodiny po mě. Uvařila jsem mu kávu a znovu se dívala z okna na padající sníh. Všude bílé ticho. Muž seděl s ranní kávou, četl si noviny a pak se zeptal: "Co máš dneska v plánu?" Odpověděla jsem, že bych potřebovala udělat něco se skříní v ložnici, že bych mohla založit papíry, které mám poházené kolem počítače od doby, kdy jsem mu dodělávala podklady pro daňové přiznání, mám v pračce prádlo, které budu muset pověsit a samozřejmě musím uvařit. "To jsou mé plány." Tiše jsem doufala, že zmínku o skříni zaregistroval. Potřebuju totiž do skříně ještě jeden regál, který mi slibuje už hodně dlouho. "Já myslel, jestli nechceš jet někam na výlet?" "Ne, to bych ti řekla už včera a navíc zlobí mě ten kašel." Výlet se konal v pondělí a mému zdravotnímu stavu dvakrát neprospěl. Měli jsme tu o minulém víkendu vnučky. Obě byly trochu nachlazené, jedna rýmu, druhá kašel. U dětí, které navštěvují školku, naprosto běžný "zimní stav". Kašel jsem chytla hned na začátku. Při čtení sobotní pohádky před spaním jsem víc kašlala, než mluvila.

Pustila jsem se do přípravy oběda, potom jsem založila papíry a udělala pořádek kolem počítače. Měl by se tu zastavit kamarád mých dospělých dětí. Byl tu už v týdnu a rozšiřoval mi pamět' mého stařičkého počítače. Nevím, co se nepovedlo, ale od jeho návštěvy počítač zlobí ještě víc, než před tím. Startuje na druhý až třetí pokus a myš, která je na pevno, je totálně mrtvá. Ještě, že mám v záloze malou myšku na USB port, kterou používám, když jsem občas nucena pracovat na manželově notebooku. Bez myši jsem u něj ztracená jako Jeníček s Mařenkou v hlubokém lese.

Z ložnice jsem zaslechla šramot a šla se podívat, co se tam děje. Hurá, zaregistroval to!, zaradovala jsem se v duchu. Manžel proměřoval vnitřek skříně, kde chci mít regál. "Hele, já sjedu do Hornbachu a nechám si ten regál uříznout. Chceš tam něco?" "Jo, chci, potřebuji hnojivo na orchideje, euroklip na jeden obrázek a podívat se po krabicích na archivování. " "Tak tam sjedem po obědě", řekl můj muž. Hornbach máme "coby kamenem dohodil", guláš potřeboval ještě chvíli, aby bylo masíčko tak, jak má být. "To zvládneme ted' ", řekla jsem manželovi a v rychlosti jsem se oblékala do džín a bundy.

V Hornbachu jsme se rozdělili, manžel zamířil ke dřevu, já šla pro euroklip a pak jsem marně hledala a nenacházela krabice, které by se hodily. Jediné, které jsem objevila, byly sice krásné, ale 225 korun za jednu bylo hodně demotivační. Zeptala jsem se i prodavačky, zda mají ještě nějaké jiné. Neměli. Přeci nejsem cvok, podívam se jinde.
Pak jsem zamířila ke květinám a tam jsem potkala manžela s budoucím regálem pod paží. Koupila jsem hnojivo a zastavila se u různobarevných petrklíčů. Barevných poslů jara tu byly stovky.


Vybrala jsem si krásný červený petrklíč a ještě zamířila pro semínka bylinek, které bych už mohla vysadit. Při cestě zpět jsem se znovu zastavila u petrklíčů. Zaujal mě zvláštní fialový v kombinaci s bílou a já chvíli přemýšlela nad tím, že bych ho mohla vyměnit a vzít si ho místo červeného. "Co děláš?", ozval se za mnou manžel. "Přemýšlím, který si vzít, já si toho fialového předtím nevšimla." "Prosímtě, vezmi si oba, vždyt' stojí jen třináct korun, pak je stejně dáš do záhonu."


Cestou k autu jsem manželovi řekla, jak jsem "nepochodila" s krabicemi. "Víš co, tak se stavíme ještě v obchodě, třeba tam budou mít nějaké prázdné bedničky od ovoce." Měli a dovolili nám, abychom si je vzali. Přikoupili jsme ještě samolepící tapetu.

Když jsem otvírala vrata, aby manžel mohl vjet autem do dvora, svítilo sluníčko. Sice slabě, ale svítilo. Mokrý a těžký sníh, který padá většinou na konci zimy, začínal tát a já vnímala, že vzduch už začíná vonět jarem.
Před domem jsem si vzala do ruky nejprve hrablo a potom ještě koště a tak, jako obvykle, jsem uklidila sníh. Vzduch opravdu nádherně voněl blížícím se jarem.

Odpoledne jsem se "vrhla" na skříň. Nechtělo se mi, ale když už se konečně dočkám regálu, musela jsem. Vyklízela jsem věci a kupila je na hromadu. Objevila jsem spoustu oblečení, které už jsem neměla hodně dlouho na sobě a o kterém jsem přesvědčená, že ho na sebe už neobléknu. Některé vyšlo z módy a další, což je s podivem, se za těch několik roků ve skříni nějak srazilo. Že by ta skříň byla kouzelná?

Potom jsem si změřila bedničky od ovoce, abych zjistila, že jsou o 3cm delší. Krucinál! Pokud je nechám tak, jak jsou, budou překážet při otevírání skříně, protože ta má tzv. šoupačky. Hrozná práce - zkrátit bedničky mi trvala až do večera. Pižlala jsem tvrdý karton nejprve nůžkami a pak řezákem s odlamovacími částmi. V duchu jsem si nadávala, ruce mě bolely, ale motivovalo mě to, že konečně ve skříni zavládne pořádek.

Manžel zažehlil na nový regál hrany a umístil ho do vyklizené skříně. Vypadá báječně. Nastříhala jsem si tapety, abych bedničky vylepšila. Potom jsem si přinesla šňůru, ze které udělám ucha, aby šly dobře vytahovat.
"Hele, ty nemáš dneska hlad?", ozval se manžel. Byla jsem tak zabraná do práce, že jsem úplně zapoměla na jídlo. "No, ptám se jen proto, že bych si něco dal." Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je osm hodin. Ještě, že jsem včera koupila ty párky.
Došlo mi, že dnes už to prostě nedodělám.
Místo jarního úklidu, který započal ve skříni, mám dokonalý předjarní binec.

Ale v duši už mám jaro.
Ještě to malou chviličku potrvá, než to pravé jaro přijde.

To malé a barevné jaro mám doma.

sobota 16. února 2013

Mořské jeskyně


Už při psaní předchozího článku o Santa Maria di Leuca jsem slíbila, že budu pokračovat a pozvu Vás na výlet lodí kolem divokého pobřeží jižního Salenta.

Jako v mnoha podobných místech jsou i v přístavu Leuca nabízeny lodní výlety. Samozřejmě, že jsme nabídky využili.
Miluji moře, miluji lodě a při plavbě vždy vzpomínám na svou jachtařskou minulost a na regaty, jichž jsem se účastnila.
V mládí jsem mívala sen o tom, že se budu plavit po mořích, čekat na příznivý vítr, poslouchat šumění větru nebo i burácení mořských vln. Zůstalo jen u toho krásného a nesplněného snu.
Stále mě to ale drží. Chodím po přístavních molech, prohlížím a fotím si lodě. Obdivuju malé plachetnice, jachty i velké lodě. Už se mi i párkrát povedlo vstoupit tam, kam se nesmí, nebo i porušit zákaz focení. Zatím bez postihu. :-)
A když se naskytne možnost plavby, neodmítnu.

V přístavu Leuca jsme se nalodili na jednu z lodí a já zaujala místo na zádi. Vím, že to tam nejvíc houpe a že pro plavce se slabšími žaludky je vždy bezpečnější střed lodi, bez ohledu na její velikost. Výhodou pozice na zádi lodi je to, že mohu fotit, aniž bych do záběrů "zakomponovala" hlavy spolucestujících.
S větrem ve vlasech a s občasným osvěžením vodní tříští jsme vypluli.

Zvu Vás tedy na plavbu kolem nejjižnější části podpatku pomyslné "italské boty".

Oskenovaný plánek mořských jeskyní , pod ním si můžete všimnout jedné z převlékáren pro šlechtičny, která patřila k některé z vil v Leuce.

Pohled na přístav Leuca před naloděním

Tyto jeskyně jsou vidět ze břehu, jsou součástí mysu Punta Melito

Poslední "suchozemský" pohled, někde v těchto místech bývá vidět rozhraní Jaderského a Jónského moře

A vyplouváme, přístav se vzdaluje

Vápencové útesy, které daly jméno tomuto místu - "ákra leuká"

Blížíme se k první jeskyni na naší plavbě

Útesy jsou barevnější, připomínají svou barvou aragonit

Tato jeskyně se jmenuje Terradico

Jedna z větších jeskyní Gabbiani

Pohled na vnitřek jeskyně Gabbiani. Všimněte si fialových útvarů u hladiny moře. Víte, co to je?

Proplouvali jsme kolem obrovských průrev v útesech

Tady jsou zase trochu jiné barvy útesů, střídá se tu černá a bílá

Veliká jeskyně Ortocupo, do které se dá vplout několika otvory

Ortocupo ještě jednou. Moře tu má zvláštní barvu

Plavba pokračovala kolem útesů a malých jeskyní

Tady jsme pluli ve větší vzdálenosti od útesů. Říká se, že nejlepší má být na konec a je to pravda.

Okno do nebe v jeskyni Della Vora

Jeskyně Della Vora patří k těm větším. Okno vytváří na jejím boku zajímavý efekt.

Další velká jeskyně se jmenuje Mannute

Na útesech vznikají i krápníky

Poslední z velkých jeskyní nese jméno Bocca del Pozzo

Tady to vypadá opravdu jako na konci světa. Kolik barev má moře?

Vracíme se zpátky z konce světa.
Při cestách po pevné zemi se říká: "At' se práší za kočárem". Tady by se hodilo: "At' se pění za lodí." Možná jste si všimli, že mi na mnoha fotografiích moře utíká. I když jsem se snažila, aby hladina moře byla rovná, lod' docela hodně houpala.

U jednoho z obrázků jsem položila otázku a ptala se, co to je. Pokud jsem dobře rozuměla a pochopila odpověd', měly by to být budoucí medúzy, které jsou ve stádiu polypů přichyceny k útesům. Až vyrostou, opustí toto stanoviště, aby mohly plout mořem a občas i žahnout některého z plavců.

Naše plavba po jeskyních a kolem nich pomalu končila a my se vraceli do přístavu. Čekalo nás však ještě překvapení. U jedné z fotografií jsem poznamenala, že nejlepší má přijít na konec. Při zpáteční cestě lodička, kterou jsme pluli, zamířila do míst, kde byly předtím zakotveny lodě. Kapitán se svlékl do plavek a pozval zájemce ke koupeli v moři. Prý nám ukáže něco "molto bello". Při doplutí k útesu jsme se museli nadechnout a podplavat malý kousek skály, abychom se ocitli v ráji. Jezírko ozařovalo celý prostor, který byl modrý. Je všeobecně známo, že Modrá jeskyně je na ostrově Capri, méně známo je to, že je i tady. Na Capri vás do ní zaveze lodička, tady si do ní musíte sami zaplavat. Návštěva tohoto prostoru však stojí za to. Po návratu na lod', kde jsme se porůznu převlékali, nás čekalo ještě malé pohoštění. Kapitán nám všem nabídl místní víno, silné a tmavě rudé a k němu taraliny, což slané jsou kroužky z pečiva. Je to specialita, která je původem právě ze Salenta.

Dopluli jsme zpátky do přístavu Leuca, rozloučili se, poděkovali za zážitek a v horkém slunečním žáru se vydali za dalším poznáváním tohoto zajímavého "konce světa."

Doufám, že jsem vám nezpůsobila mořskou nemoc a že sluneční paprsky alespoň trochu prohřály zimní den.

Fotografie z plavby jsou jako pokaždé v Galerii, jsou tam i některé, které nejsou u tohoto článku.

pátek 8. února 2013

Santa Maria di Leuca


Santa Maria di Leuca je místem, kudy kráčela historie a kde se setkávají dvě moře.
Na jedné straně Jaderské a na druhé Jónské.
Dozvěděli jsme se, že je prý někdy vidět hranice moří, dokonce se jí podařilo občas někomu vyfotit. Úkaz, který způsobuje rozdílné proudění, láká mnoho pozorovatelů.

Stála jsem u majáku nad mysem Punta Meliso, kousek od baziliky a dívala se na moře. Slunce pražilo, odpařovalo vodu a v dálce se klikatila lesklá čára. Nevím, zda to byl soutok moří, či moje přání ten úkaz vidět a nebo snad jen fata morgána.


Santa Maria di Leuca je malé městečko, které leží na nejjižnějším cípu poloostrova Salento. Rozkládá se mezi dvěma mysy Punta Meliso a Punta Ristola. Jméno mu daly bílé vápencové skály (z řečtiny ákra leuká).
Kdysi se věřilo, že toto místo je koncem světa.
Ač malé, patří mezi nejnavštěvovanější místa v Salentu.

Mapa oskenována z publikace Salento od Lorenzo Capone

Městečko bylo založeno v 1. století po Kr.
Legenda však vypráví o tom, že je to místo, na kterém přistál bájný Aeneas, když uprchl z hořící Tróje a který se stal zakladatelem římského národa. O jeho životě a činech napsal Publius Vergilus Maro v letech 29 - 19 před Kr. epos Aeneis.
Je to také místo kam připlul z Palestiny apoštol Petr, místo, ze kterého se začalo šířit křest'anství na území Itálie.
Na ostrohu Japigeo stála svatyně zasvěcená bohyni Minervě a zde byla sloužena první křest'anská bohoslužba. Odtud apoštol Petr pokračoval do Říma, aby položil základy nové církve. Toto místo se stalo jedním z hlavních poutních středisek starověku a středověku. Později tu byl postaven chrám, který nese jméno Santa Maria de Finibus Terrae (Svatá Marie na konci světa). Byl však častým cílem útoků Saracénů a Turků, proto byl v letech 1720 - 1755 přestavěn na velice jednoduchý tvar, který od moře vypadal jako sýpka. Pod ním bylo vybudováno opevnění, které mělo chrám chránit. Chrám je pontifikální bazilikou, což značí, že v něm sloužil mši papež.


Na náměstí před bazilikou byl na počest sv. Petra v roce 1694 vztyčen korintský sloup. Na jeho vrcholu je socha sv. Marie. U výhledu na přístav je vztyčen kříž Pietrina, jako památka na příchod sv. Petra a odtud vedou slavné schody dolů do starého přístavu. Jsou párové a uprostřed je vystavěn umělý vodopád, do kterého je pouštěna voda při významných a výjímečných příležitostech. Schodiště má 284 schodů a je zakončeno římským sloupem. S jeho výstavbou se začalo v roce 1906, potom stavbu přerušila první světová válka. Bylo dokončeno v roce 1939.

Nemůžu opomenout ještě jednu nepřehlédnutelnou stavbu a tou je maják Leuca, který stojí na mysu Punta Meliso, nedaleko baziliky. Postaven byl v roce 1866 a dlouho se v něm svítilo olejem. Teprve v roce 1937 byl připojen na elektrickou energii. Jeho světlo je vidět až do vzdálenosti 40 km. Je to druhý největší maják na území Itálie. Samotná stavba je vysoká 48,6 m a vrchol od hladiny moře je 102 m.


Samotné městečko je zajímavé zejména svými vilami, které si tu vybudovali v devatenáctém století šlechtické rodiny, jako svá letní sídla. Původně jich tu bylo 43. Mezi vilami stojí kostel Krista Krále, jehož stavba byla zahájena v roce 1896. Byl vybudován v pseudo románsko-gotickém stylu, za finanční pomoci šlechtických rodin. Stavba byla dokončena roku 1934.
Městečko Santa Maria di Leuca má v současné době necelých 1100 stálých obyvatel.


Santa Maria di Leuca se stala naším cílem v červnu minulého roku.

Naší první zastávkou bylo náměstí u baziliky. Rozpálená dlažba, kde se nehnul vzduch. Azurově modrá obloha a fantasticky modré moře. Každý návštěvník si na náměstí všimne určitě korintského sloupu a bělostného majáku, které vytvářejí zvláštní kompozici.


Bazilika, na rozdíl od mnoha dalších, působí velice skromným dojmem, tedy zvenčí. Uvnitř je krásná a já se tu cítila jako doma. Ne, nejsem věřící, ale po pravé straně hned po vstupu, visí obraz San Giovanni Nepomuceno. Ano, tady na "konci světa" je obraz českého patrona Sv. Jana Nepomuckého. A i když se v bazilice nesmí fotit, já zákaz porušila a Sv. Jana Nepomuckého v pozadí s Karlovým mostem, jsem vyfotila.


Pro lepší ilustraci San Giovanni Nepomuceno - zdroj intenet


Nikdo mi nevynadal a když jsem zjistila, že nejsem zdaleka sama, kdo tu fotí, osmělila jsem se a udělala ještě několik obrázků z interiéru baziliky.

Po prohlídce baziliky jsme se vydali na prohlídku jejího okolí. V malém krámku jsem si koupila jako suvenýr dvě pohlednice a knihu o Salentu. (I když je v italštině, budu mít z čeho čerpat).
Náměstí poskytuje nádherný výhled na moře a z druhé strany na malý přístav a celé městečko.

Po prohlídce jsme se vydali dolů do přístavu po schodech s umělým vodopádem. Tak tudy někudy stoupal nahoru na Japigeo apoštol Petr. My scházeli po pohodlných schodech, já fotila, manžel naší cestu dokumentoval kamerou.

Došli jsme do přístavu, kde jsme měli domluvenou plavbu na lodičce okolo nejjižnějšího cípu Salenta s prohlídkou jeskyní. Jeskyním bude věnována samostatná kapitola.

Přijměte tedy pozvánku do místa, kterým kráčela historie. Snad vás sluneční paprsky, které nás spalovaly, trochu v zimním měsíci ohřejí.


Prosím, vejděte dál

yle="text-align:center">
Náměstí před bazilikou

Maják Leuca

Bazilika Santa Maria de Finibus Terrae

V této bazilice byla celebrována mše třemi papeži. Naposledy 14.6.2008 Benediktem XVI.

Korintský mariánský sloup


Croce Pietrino - Petrův kříž

Pohled z vrcholu schodů na přístav a městečko

Pohled zdola na schody a umělý vodopád

Římský sloup u paty schodiště

Kostel Krista Krále

Vily - letní sídla šlechty

Další z vil

Pohled na maják z moře

Pohled na baziliku z moře

Přístav Leuca

Tato vila už tu jednou byla, ale fotografii sem dávám kvůli malé stavbě vlevo dole. Je to převlékárna pro koupající se šlechtičny. Každá z vil měla svou, byly stavebně a zejména barevně přizpůsobeny vilám.

Tyto fotografie jsou v Galerii.