Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

sobota 12. února 2011

Čekárna


Dnes bylo krásné a prosluněné mrazivé ráno, ale ani tomu Slunci se nepodařilo zlepšit mojí ponurou náladu. Po noci, kdy jsem se marně snažila usnout, kdy jsem poslouchala pravidelné oddechování manžela, záviděla mu jeho spánek a vmínala zvuky přicházející zvenku, jsem vstávala s rozbolavělou hlavou.      

Moje maminka je už čtyři týdny v LDN. Odjeli jsme s manželem opět na můj rodný sever navštívit zařízení, jehož název už sám o sobě není veselý. Měla bych být pozitivní, měla bych dodávat mamince sílu, měla bych se snažit rozdávat radost, ale prostě to ze mně nejde.
Při překročení prahu pokoje na mně padly chmury, a i když jsem se snažila být veselá, byla to křeč. Po přivítání s maminkou padl můj zrak na vedlejší prázdné lůžko. A maminka jen tak mezi řečí pronesla: "Paní ráno odvezli, umřela". Větu vyslovila bez jakýchkoliv emocí a já si vzpomněla na drobnou pospávající babičku, kterou jsem viděla při minulé návštěvě. Člověk zřejmě v tomto prostředí naprosto otupí, ztratí emoce, pozbyde stud a jen čeká.....

Seděla jsem v té čekárně na smrt a přemýšlela, co bude dál. Bude ještě něco?

Tři roky jsem slýchala při každodenním telefonátu a občasných návštěvách, že už to takhle dál nejde, že chce jít do ústavu. A ted' tam je. A je v kleci. Důvod, kvůli kterému do LDN byla odvezena už pominul, ale stala se malým kolečkem v soukolí tohoto zdravotnického zařízení. Systém zdravotní péče jí semlel a to jen proto, že se rozhodla, že zemře. Dělala pro to všechno. Přestala jíst, přestala chodit a čekala ve své čekárně, až se dostaví smrt.
Ztratila smysl života a ležíc odevzdaně v posteli, čekala.
Zkoušela jsem jí přesvědčit, aby to ještě "nebalila". Prosila jí, at' se zvedne, že se spolu zkusíme projít, jen pár krůčků po chodbě. Spolu to přeci zvládneme. Odmítla, že se na to necítí.
Druhý den mi do telefonu sdělila, že na to nemá odvahu a další den, že to nemá smysl, že stejně umře. A já se namíchla. Zahodila jsem někam tu úctu, kterou jsem k ní vždy chovala a zakřičela do telefonu: "Když nebudeš chodit a jíst, tak tam umřeš!"
Možná jí to vzpamatovalo, možná to bylo něco jiného, ale ve výsledku požádala doktory, aby jí přidělili chodítko, že znovu začne chodit. Zkouší chodit, začala i trochu jíst a chtěla by zpátky domů.
Doktoři by jí propustili, ale... To ale znamená někoho, kdo se o ní bude doma ted' už nepřetržitě starat. Začátkem ledna, kdy ještě chodila, částečnou péči o ní zajišt'ovala paní, která jí nakoupila menší nákup a když bylo potřeba, tak jí doprovodila. Ale aby pečovala o maminku 24 hodin denně je vyloučeno, jednak jí je už dost roků a hlavně nemá takovou fyzičku, aby mohla maminku zvedat.
Maminka by chtěla, aby si jí k sobě vzala moje sestra, která žije sama. Sestra nechce, ještě chodí do práce, na předčasný důchod nárok ještě nemá a maminka by v jejím bytě byla taky celý den sama, takže by to stejně nic neřešilo. Pečovatelská služba sice v mém rodném městě existuje, ale jak jsem zjistila, jsou schopni poskytnout základní služby, ovšem za předpokladu, že jim někdo přijde otevřít. A když by maminka ležela?
Já sice také chodím do práce a i kdybych si požádala o předčasný důchod, maminka v žádném případě nechce do Prahy.
Pohybujeme se v bludném  kruhu. Štve mě to!
Vadí mi, že nejsem schopná pomoci, připadám si jako hnusná hyena. Nikdy jsem si nemyslela, že se budu cítit jako špatný člověk. Ale cítím se tak.
Zkusila jsem oslovit nějaké domovy důchodců a pečovatelské domy, tam v okolí, kde chce maminka zůstat. Ústavy sociální péče, které se v této oblasti nacházejí, se povětšinou zabývají péčí o mentálně postižené.
Na domov důchodců s kapacitou 130 lidí je v pořadníku 190 žádostí.
Je statisticky prokázáno, že populace celkově stárne. Přes tuto statistiku je tu stále minimum domů s pečovatelskou službou, nebo podobných zařízení. Musím přiznat, že jsem oslovila jedno takové soukromé zařízení a ptala se na podmínky přijetí, ale jsou tak "sociálně cítící", že za měsíční pobyt jednoho stařečka si účtují 26 tisíc a za jeho přijetí požadují sponzorský dar. Když jsem to propočítávala došla jsem k závěru, že by na to padl celý maminčin důchod i s příplatkem na bezmocnost, můj celý plat a ještě by nám kus chybělo.
A to je důvod, proč jsou mnozí odkázáni trávit čas v takovýchto čekárnách na smrt.
Jaký je smysl takového života? A je to ještě život, nebo jen přežívání?

Zkusila jsem při dnešní návštěvě najít nějakého lékaře, který by mi řekl, zda je ještě šance na zlepšení stavu. Sestřička mi říkala, že dnes slouží pan primář, který ale o jednotlivých pacientech nic neví. Zprávy prý podává ošetřující lékař a ten bude až v pondělí. O mamince mi řekla, že je tvrdohlavá a odmítá spolupracovat. Nic nového pod Sluncem, to vím už dávno.

Podívala jsem se do zrcadla a uviděla ženskou se ztrhanými rysy a s kruhy pod očima.
Chce se mi řvát, chce se mi nadávat. Na všechno, ale hlavně na tu bezmoc. 

31 komentářů:

  1. To je mi moc líto..:( V takovém domě byl i můj prastejda... Držím ti moc pěsti, ať to zvládáš, hlavně si neříkej, že jsi kvůli tomu špatný člověk, tak to vůbec není.

    OdpovědětVymazat
  2. to aby sme sa zapisovali na čakaciu listinu do domova dôchodcov už pri narodení, ako povzbudenie do života...

    OdpovědětVymazat
  3. Byla jsme v LDN jednou a všechno se mi sevřelo. Nemohla jsem ani mluvit. Naprosto Tě chápu. Liborova babička pak umřela 14 poté. Za rok nato to vzdala jeho maminka. přežívala tři měsíce v nem. Pod Perštýnem. Lékaři nám řekli, že má být soběstačná a není žádná překážka chození. Dali nám ji domů. Ležela 14 dní v našem malém obýváku. Děti z toho byli na halvu. celé dny spala, nechodila. vzdychala, nerehabilitovala, umírala ... za celých 14 dní ji k životu nenamotivoali ani její malí vnoučátka, ani já, ani její syn, ani sluníčko jen metr od její hlavy. Chtěli jsme ji i na zahrádku odnést. Vše odmítala. Pak odjela domů, věděla jsem, že už ji neuvidím ... DO LDN nechtěla jít, u nás nemohla zůstat. Umírala doma. Pečovatelka tam jen docházela. Za měsíc a půl už tu nebyla. Dodnes mám výčitky, že měla zůstat u nás, že by tu možná ještě byla. Rozumem ale vím, že je to blbost. Umírala i uprostřed nás a mi z toho byli nešťastní. Vzdala to. Naopak její sestra je v LDN už rok a je šťastná. Nechává se obskakovat, pochvaluje si jídlo a žije, i přestože je jí víc než mamince a Liborovu maminku vlastně utrápila. Přála bych Ti pokoj na duši a Tvé mamince, aby se jí tam začalo líbit. To by bylo nejlepší řešení. Ale sama vím, jak je to těžké. Mám pocity selhání dodnes.

    OdpovědětVymazat
  4. Omluv, prosím hrubky v předešlém kom. Mám prcka na klíně a jsem grogy.

    OdpovědětVymazat
  5. A co takhle zkusit osobní asistentku? Vím, že by to bylo drahé, ale je to řešení a určitě by vyšlo levněji, než ono "sociálně cítící" zařízení. Sama dělám pečovatelku už jedenáct let, tak vím, jak je to složité, postarat se o nemohoucího člověka. V kombinaci s rodinou to může ale zvládat třeba i ta pečovatelská služba (za předpokladu, že bude mít k dispozici klíče od bytu) a třeba i ta asistence. Možná by nebylo špatné se zkusit na to informovat. Mamince by doma bylo určitě líp.

    OdpovědětVymazat
  6. [1]: Děkuju za podporu, snažím se to zvládat. Přes den to celkem jde, jen v noci nějak nemůžu spát.

    OdpovědětVymazat
  7. Taky jsem si vyčítal, když jsem žil v Německu a moje máma byla v bytě sama bez  pomoci, ale aspoň jsem ji finančně natolik pomohl, že si mohla platit sousedku, (ta byla taky v důchodu, ale podstatně mladší),která jí nakupovala a máma ji měla ji stále na telefonu když něco potřebovala. Do nějakého zařízení jako je LDN nebo domov důchodců totiž za žádnou cenu nechtěla. Možná nějaká taková žena by pro tvoji mámu bylo taky řešení. To by nebylo tak drahé.

    OdpovědětVymazat
  8. [7]: Takhle to fungovalo až do ledna letošního roku. Starala se o ní také sousedka, které maminka platila. Měla od jejího bytu klíče (vlastně pořád je ještě má), obstarávala jí menší nákupy (ty velké jsme zařizovali my, aby se s tím paní nenosila), když bylo potřeba maminku doprovodila a také byla kdykoliv na telefonu. Starala by se ráda i dál, ale tím, že přestala chodit a potřebuje 24 hodinový dohled, tato možnost padla.

    OdpovědětVymazat
  9. Milá moje...pracovala jsem v domově pro seniory a vyhořelých babiček a dědečků jsme tam měli v průběhu času...a klaním se Ti k zemi, žes dokázala to jediné, co kdy na vyhoření platilo-vztek někoho, na koho má maminka citovou vazbu a vyslovení slova smrt. To nejtěžší jsi, i když teď nemáš ten pocit, dokázala.

    OdpovědětVymazat
  10. Moc smutný příběh, jsem z toho také špatná, protože mám maminku, které bude za 3 měsíce 91 let, není na tom zrovna nejlíp, bydlí u bratra v baráku, má tam "svoje", ale skoro už nevidí a jinak, co si budeme povídat. Její nejhorším problémem je samota. Brácha i švagrová chodí až večer domů, snaží se, nakupují ji, ale jinak je jí moc smutno. My jsme 3 děti, rozhozeni od Brna přes Mostecko až na Plzeňsko, já na tom taky nejsem nejlíp, je mi taky někdy trapně, že se nedokážu o maminku postarat tak, jak by si zasloužila, ale i manžel, který bude mít brzy 80 na tom není nejlíp, tak nemohu být dlouho z domova. Je to těžké. A smutné. Moc smutné. Držím Ti pěsti, ať se to ještě v dobré obrátí!

    OdpovědětVymazat
  11. Úplně tě chápu, prožila jsem totiž něco podobného s tchánem. Taky to  vzdal, přestal chodit, jíst a ztratil o všechno zájem. Já jsme ho k nám vzít nemohla, chodila jsem ještě do práce a starala se o maminku, která byla jestě jakž takž soběstačná, ale nákupy a úklid jsem ji obstarávala. A protože nechodila moc mezi lidi, chtěla si hlavně povídat, takže jsem k ní denně musela zajít. Švagrová byla sice již v důchodu, ale otce si vzít nechtěla, že by to nezvládla. Tak nakonec z nemocnice šel do LDN, ale velmi brzy zemřel. Je to všechno moc smutné, zvlášť když se jedná o maminku. Přeju ti, aby se brzy podařilo najít zařízení, kde by byla maminka spokojená.

    OdpovědětVymazat
  12. Především si nesmíš dělat jakékoli výčitky, protože maminka se rozhodla a jen ona je za své rozhodnutí odpovědná. Asi bych se také necítil nejlíp, ale nemůžeš dospělému člověku nutit svou vůli, i když jde o maminku. Možná mě čeká něco podobného, protože moje máma má slabé srdce, cukrovku a vrozenou zrakovou vadu. Zatím je částečně soběstačná a zbytek řeší docházející pečovatelka. Určitě zkus najít asistenta. Bude to něco stát, ale už pro tvůj pocit se to vyplatí.

    OdpovědětVymazat
  13. [9]: Děkuju moc za podporu a za nabídku, netušila jsem vůbec, že domovy důchodců upřednostňují ležící. Určitě napíšu.

    OdpovědětVymazat
  14. Manželovi loni začátkem léta zemřel tatínek. Bylo to podobné, jako s tvojí maminkou, po pádu a zloměnině krčku se z počátku snažil chodit pomocí chodítka i jíst, ale pak to vzdal. Byl nějaký čas i doma, manžel a jeho sestra se o něj starali jak jen mohli, ale děda chtěl jen spát a odmítal veškerou spolupráci. Nakonec měl i proleženiny a když se dostal zpátky do LDNky, protože už měl i pleny a páče o něj byla čím dál tím náročnější, do týdne zemřel. Myslím, že starý člověk nějak vycítí, nějak pozná, že už je čas odejít a přestane o svůj život bojovat. Možná máme každý vyměřený svůj čas a když se naplní, je potřeba nechat člověka v klidu a pokoji odejít. Když byla za dědou naposledy jeho nejbližší rodina, děda řekl - já usnu a už se neprobudím. Druhý den, už se opravdu neprobudil. Přeji ti moc moc síly, třeba se to s maminkou všechno ještě zvrátí a bude dobře.

    OdpovědětVymazat
  15. [14]: Jarko, moc děkuju za podporu. Maminka ted' snad už trošku bojuje, alespoň mám ten dojem, něco málo jí a snaží se chodit v chodítku. Před minulou návštěvou jsem jí volala, že přijedeme, co by chtěla dovézt a ona mi tehdy řekla: "Já odcházím, nejezděte, zítra už tady asi nebudu". Bylo mi hrozně. Před necelými dvěma roky zemřel tchán, v sobotu nám ještě organizoval život, v pondělí ulehl a v noci zemřel. Doktor nám tehdy řekl doslova - že to zabalil. Máš pravdu, že to ti lidé asi vycítí. Kéž bys měla pravdu a situace se zvrátila.

    OdpovědětVymazat
  16. Když už se jednou starý člověk dostane do takové situace, o které píšeš, že to v podstatě vzdá, potřebuje neuvěřitelné množství energie, aby svůj přístup mohl změnit. Když se to ale povede, přehodit tu výhybku, tělo i mysl se mohou poměrně rychle zotavit natolik, že by případný návrat domů a spolupráce s pečovatelkou mohl být reálný. A tady je důležitá ta tvoje zdravě naštvaná energie, soucit a zoufalství totiž udržují v nehybnosti, berou sílu, podporují tu poraženeckou umanutost, které tvoje maminka podléhá. Trocha razance, trocha vzteku, rozhodnost, něco silného, pevného, čemu by se mohla podvolit a poddat se tomu, místo rezignace. Musíš asi maličko otočit role, být spíš matkou, autoritou, než dcerou, plnou úcty, která se mamince bojí odporovat proto, že se to nesluší. A nakonec, nepodceňovala bych ani blížící se jaro, protože slunce, světlo, teplo, tráva, stromy, zpívající ptáci, to všechno může být zázračný lék a životabudič a to nejen pro maminku, ale i pro tebe. Držím ti palce, ať v sobě najdeš sílu čelit tomu všemu a ač vím, že špatným pocitům se nevyhneš, přijď sem, tady se vždy najdou lidé, kteří tě podpoří.

    OdpovědětVymazat
  17. Dobrý večer, já jsem tu prvně a hned si dovoluju zanechat taky pár vět. :o)

    OdpovědětVymazat
  18. Je to deset dnů, co mi maminka zemřela v LDN. Nikdy jsem netušila, že se budu tak ze všeho obviňovat, ačkoli vím, že každé rozhodnutí, které jsem udělala, jsem si pak zase vyčítala. Pochopila jsem, že je to proto, že smrt blízkého člověka nejde přijmout v žádném věku a jeho utrpení taky ne. Prostě je to něco, co nikdy nemělo nastat a nelze se s tím vyrovnat. Snila jsem o tom, jak bych zařídila ideální bydlení pro staré lidi, ale přišla jsem na to, že ideální není nic. Staří lidé jsou na tom hůř a hůř a naše snaha jako jejich dětí to řešit naráží na finanční, citové, fyzické a emoční možnosti. Logicky si říkám, že jsem se o maminku měla postarat sama bez LDN, citově to chápu jako správné, ale v realitě to vidím jako prakticky nemožné - musela bych být superčlověk, který nespí ve dne ani v noci, je stále v pohotovosti, je ve výborné fyzické kondici a zvládne všechno potřebné přípravou a podáváním jídla počínaje a praním a hygienou konče. Pokud bych to nezvládla, zase bych si to vyčítala...zkusila jsem to rok, přesně tak to dopadlo. Takže vím jedno - není dobrých rozhodnutí, je jenom jedno. Musím okamžitě změnit svůj vlastní život a pečovat o svoje zdraví tak, aby moje děti jednou nemusely řešit tohle dilema špatných rozhodnutí...

    OdpovědětVymazat
  19. [16]: Lucie, moc Ti děkuju za vyjádření podpory. Snažím se být silná a dodávat energii, ale to co se včera jevilo dobře, je dnes zase úplně jinde. Je to jako houpačka, jednou nahoře, jednou dole. A dnes je to sakramentsky dole. Budu doufat, že se to snad trochu zlepší. Nic jiného mi zatím nezbývá.

    OdpovědětVymazat
  20. Prcek ještě opravdu nespal Když usne cestou v kočáře z nějakého kurzu pro staršího, tak jde pak spát klidně o půlnoci. Co nadělám?!

    OdpovědětVymazat
  21. [20]: Je to taková houpačka. V sobotu, když jsme za ní byli, tak vypadala nadějně, včera byla veselá a jevila se mi po telefonu v naprosté pohodě a dnes to byl zase propad. Bojím se, že už to tak bude napořád - nahoru - dolů.

    OdpovědětVymazat
  22. Mrzí mě, že máš takové starosti. Maminka se ale takhle sama rozhodla a cokoliv si vyčítat nemá smysl, staří lidé dokáží být neskutečně paličatí a pokud si něco vezmou do hlavy, nepohne s nimi ani stádo volů. Dnes jsem se dozvěděla, že dědeček mého manžela, kterému bude tento měsíc 97, si vzal do hlavy, že se každý den musí "vyprazdňovat". Takže do sebe cpe horem dolem různá projímadla a minerálky a nikdo mu nevymluví, že mu to může uškodit.

    OdpovědětVymazat
  23. [22]: Moc děkuji za podporu. A s tou paličatostí máš pravdu, někdy to hraničí až s umanutostí. Taková byla vždycky, vždy měla poslední a rozhodující slovo. Ted' se asi opravdu rozhodla a jakékoliv návštěvy a telefonáty na tom nic nezmění.

    OdpovědětVymazat
  24. [23]: To je dobrý, aby denně "šel" :). Je to úctyhodný věk, to ano, ale svírá se mi srdíčko, když slyším, jak chátrá. Je to naprosto úžasný, vzdělaný člověk, píše básně a povídky, které každý rok vychází ve sborníku. Je smutné sledovat člověka, jak pomalu odchází, obzvláště o to smutnější, že mu mozek funguje na tisíc procent. On by potřeboval jenom nové tělo, kéž by to šlo...

    OdpovědětVymazat
  25. [24]: Mojí mamince mozek funguje taky, ale tělo chátrá. A od té doby co je v LDN, tak chátrá rychleji. Ona si je vědoma toho, že je na tom hůř, než když tam nastoupila. Přišla po svých a ted' je z ní ležák. Paradoxně to, co mělo pomoci, se minulo účinkem. Určitě na to vše má vliv i prostředí, ve kterém je, ale hlavní důvod toho všeho je její rozhodnutí. Jo stáří ...

    OdpovědětVymazat
  26. Je mi to moc líto, ale mamince pomoci můžeš. Ovšem záleží jestli se na to cítíš.

    OdpovědětVymazat
  27. [26]: Díky moc za podporu. Ona už nějaké kroky, co se týče příspěvku na péči, udělala sestra, která bydlí ve stejném  místě jako maminka. Zatím měla I. stupeň, který do loňského roku byl 2000 Kč a od letoška je pouhých 800 Kč. Je to však "běh na hodně dlouhou trat'". Druhý problém je ten, že maminka v žádném případě nechce ke mně do Prahy. Chce zůstat na severu Čech. A to já navíc uvažuji o odchodu do předčasného důchodu.

    OdpovědětVymazat
  28. [27]: Tak to přeji sestře hodně trpělivosti a pevné nervy. Co vím, tak tady se na žadatele o tento příspěvek úředníci dívají hůř než na cikány a dávají patřičně "sežrat", že si chce za státní peníze doma válet zadnici. A pak čím starší potřebný, tím delší schvalovací řízení, protože se čeká, jestli náhodou dotyčný dřív neumře.

    OdpovědětVymazat
  29. Já vím, jaký je to problém. Kolega řešil obdobnou situaci zhruba před 2 roky a trvalo to téměř půl roku, než se mu podařilo dosáhnout cíle. Maminka je ročník 1924, tak se také obávám té varianty, o které se zmiňuješ. A po včerejším a dnešním telefonátu s maminkou si už přestávám dělat jakékoliv iluze. Vždycky byla tvrdohlavá, vždycky musela mít pravdu a vždycky trvala na tom, aby její slovo bylo poslední.

    OdpovědětVymazat
  30. Zkus web o mp3 zdarma stahuj vice jak 300 000 mp3 bez omezeni: http://www.tvojemp3.net/ http://www.svetmp3.net/

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤