Čekárna

Dnes bylo krásné a prosluněné mrazivé ráno, ale ani tomu Slunci se nepodařilo zlepšit mojí ponurou náladu. Po noci, kdy jsem se marně snažila usnout, kdy jsem poslouchala pravidelné oddechování manžela, záviděla mu jeho spánek a vmínala zvuky přicházející zvenku, jsem vstávala s rozbolavělou hlavou.      

Moje maminka je už čtyři týdny v LDN. Odjeli jsme s manželem opět na můj rodný sever navštívit zařízení, jehož název už sám o sobě není veselý. Měla bych být pozitivní, měla bych dodávat mamince sílu, měla bych se snažit rozdávat radost, ale prostě to ze mně nejde.

Při překročení prahu pokoje na mně padly chmury, a i když jsem se snažila být veselá, byla to křeč. Po přivítání s maminkou padl můj zrak na vedlejší prázdné lůžko. A maminka jen tak mezi řečí pronesla: "Paní ráno odvezli, umřela". Větu vyslovila bez jakýchkoliv emocí a já si vzpomněla na drobnou pospávající babičku, kterou jsem viděla při minulé návštěvě. Člověk zřejmě v tomto prostředí naprosto otupí, ztratí emoce, pozbyde stud a jen čeká.....

Seděla jsem v té čekárně na smrt a přemýšlela, co bude dál. Bude ještě něco?

Tři roky jsem slýchala při každodenním telefonátu a občasných návštěvách, že už to takhle dál nejde, že chce jít do ústavu. A ted' tam je. A je v kleci. Důvod, kvůli kterému do LDN byla odvezena už pominul, ale stala se malým kolečkem v soukolí tohoto zdravotnického zařízení. Systém zdravotní péče jí semlel a to jen proto, že se rozhodla, že zemře. Dělala pro to všechno. Přestala jíst, přestala chodit a čekala ve své čekárně, až se dostaví smrt.

Ztratila smysl života a ležíc odevzdaně v posteli, čekala.

Zkoušela jsem jí přesvědčit, aby to ještě "nebalila". Prosila jí, at' se zvedne, že se spolu zkusíme projít, jen pár krůčků po chodbě. Spolu to přeci zvládneme. Odmítla, že se na to necítí.

Druhý den mi do telefonu sdělila, že na to nemá odvahu a další den, že to nemá smysl, že stejně umře. A já se namíchla. Zahodila jsem někam tu úctu, kterou jsem k ní vždy chovala a zakřičela do telefonu: "Když nebudeš chodit a jíst, tak tam umřeš!"

Možná jí to vzpamatovalo, možná to bylo něco jiného, ale ve výsledku požádala doktory, aby jí přidělili chodítko, že znovu začne chodit. Zkouší chodit, začala i trochu jíst a chtěla by zpátky domů.

Doktoři by jí propustili, ale... To ale znamená někoho, kdo se o ní bude doma ted' už nepřetržitě starat. Začátkem ledna, kdy ještě chodila, částečnou péči o ní zajišt'ovala paní, která jí nakoupila menší nákup a když bylo potřeba, tak jí doprovodila. Ale aby pečovala o maminku 24 hodin denně je vyloučeno, jednak jí je už dost roků a hlavně nemá takovou fyzičku, aby mohla maminku zvedat.

Maminka by chtěla, aby si jí k sobě vzala moje sestra, která žije sama. Sestra nechce, ještě chodí do práce, na předčasný důchod nárok ještě nemá a maminka by v jejím bytě byla taky celý den sama, takže by to stejně nic neřešilo. Pečovatelská služba sice v mém rodném městě existuje, ale jak jsem zjistila, jsou schopni poskytnout základní služby, ovšem za předpokladu, že jim někdo přijde otevřít. A když by maminka ležela?

Já sice také chodím do práce a i kdybych si požádala o předčasný důchod, maminka v žádném případě nechce do Prahy.

Pohybujeme se v bludném  kruhu. Štve mě to!

Vadí mi, že nejsem schopná pomoci, připadám si jako hnusná hyena. Nikdy jsem si nemyslela, že se budu cítit jako špatný člověk. Ale cítím se tak.

Zkusila jsem oslovit nějaké domovy důchodců a pečovatelské domy, tam v okolí, kde chce maminka zůstat. Ústavy sociální péče, které se v této oblasti nacházejí, se povětšinou zabývají péčí o mentálně postižené.

Na domov důchodců s kapacitou 130 lidí je v pořadníku 190 žádostí.

Je statisticky prokázáno, že populace celkově stárne. Přes tuto statistiku je tu stále minimum domů s pečovatelskou službou, nebo podobných zařízení. Musím přiznat, že jsem oslovila jedno takové soukromé zařízení a ptala se na podmínky přijetí, ale jsou tak "sociálně cítící", že za měsíční pobyt jednoho stařečka si účtují 26 tisíc a za jeho přijetí požadují sponzorský dar. Když jsem to propočítávala došla jsem k závěru, že by na to padl celý maminčin důchod i s příplatkem na bezmocnost, můj celý plat a ještě by nám kus chybělo.

A to je důvod, proč jsou mnozí odkázáni trávit čas v takovýchto čekárnách na smrt.

Jaký je smysl takového života? A je to ještě život, nebo jen přežívání?

Zkusila jsem při dnešní návštěvě najít nějakého lékaře, který by mi řekl, zda je ještě šance na zlepšení stavu. Sestřička mi říkala, že dnes slouží pan primář, který ale o jednotlivých pacientech nic neví. Zprávy prý podává ošetřující lékař a ten bude až v pondělí. O mamince mi řekla, že je tvrdohlavá a odmítá spolupracovat. Nic nového pod Sluncem, to vím už dávno.

Podívala jsem se do zrcadla a uviděla ženskou se ztrhanými rysy a s kruhy pod očima.

Chce se mi řvát, chce se mi nadávat. Na všechno, ale hlavně na tu bezmoc.