Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

pátek 29. ledna 2016

Na miskách vah


S manželem chodíme do divadla pravidelně a to minimálně jednou či dvakrát do měsíce.
Občas se sice objeví problém a pak vytane na mysl "nerudovská otázka": Kam s ním? Začátkem prosince, když mě postihly horečky, jsme museli řešit, co s lístky do Vinohradského divadla. Tehdy jsem opravdu nebyla ve stavu představení absolvovat. Byla to tehdy "dost kovbojka", než jsme za sebe našli náhradníky.
Hlavně, že lístky tentokrát nepropadly.

Včera jsem, coby předplatitel, byla koupit další lístky na divadlení představení, která budou v březnu.
Než se lístky vytiskly, povídala jsem si s paní pokladní a pochválila poslední představení, na kterém jsme byli toto pondělí a tím byla hra Ronalda Harwooda Na miskách vah. Paní pokladní se smutně usmála a pak řekla: "Nojo, ale lidi na to moc nechodí."
"Vidíte a pro mně to byl herecký koncert."
Cestou domů jsem pak přemýšlela o tom, proč lidi dají přednost nicneříkající komedií před vážným tématem a pak jsem se rozhodla, že o hře napíšu.

Hra měla premiéru 7. listopadu 2015 v Divadle ABC.
Koncem listopadu jsme si na ní koupili v předprodeji lístky na letošní leden.
Už jen jméno autora napovídalo, že by mohlo jít o kvalitní představení. Ronald Harwood je autorem proslulé hry Garderobiér a scénáristou oscarového filmu Pianista.


Hra je zasazena do období denacifikace v Německu po skočení 2. světové války. Je inspirována skutečným příběhem geniálního dirigenta Berlínské filharmonie Wilhelma Furtwänglera a klade otázky spojené s postavením umělce a umění v totalitní společnosti. Furtwängler, který byl po válce označován za Hitlerova oblíbence a obdivovatele, se snažil tato tvrzení vyvrátit. Jeho protějškem ve hře je americký vyšetřovatel major Steve Arnold, člověk, který pracoval v civilu jako pojišt'ovací agent a který nemá o hudbě ani ponětí. Jako voják však viděl při osvobozování koncentračních táborů hrůzy nacismu na vlastní oči a nemůže na ně zapomenout. Spletité dokazování nechává diváky dlouho na pochybách, na čí stranu se přiklonit. Když chybí důkazy, které by dirigentovu kolaboraci s režimem potvrzovaly, neváhá se Arnold spojit s bývalým nacistickým fízlem, druhým houslistou filharmonie Helmuthem Rode.
Nic tady není jednoznačné, každé pro má i své proti.
Je těžké určit, na čí straně je pravda.
Výborný text Ronalda Harwooda je výtečně interpretován oběma hlavními představiteli: Janem Vlasákem v roli Furtwänglera a Vasilem Fridrichem, který ztvárnil majora Arnolda a který po dvě a půl hodiny neopustil jeviště.

Hra se odehrává v jediné dekoraci, která znázorňuje zničenou kopuli chrámu, svírající ve svém středu hákový kříž.
Z rozbitých betonových pilířů trčí rezavé dráty.

Na miskách vah
Zdroj: Divadlo ABC Autor: Michael Tomeš

Na miskách vah
Zdroj: Divadlo ABC Autor: Michael Tomeš

Na miskách vah
Zdroj: Divadlo ABC Autor: Michael Tomeš

Na miskách vah
Zdroj: Divadlo ABC Autor: Michael Tomeš

I přes ohromné množství textu drží příběh divákovu pozornost až do samého konce.
Na jakou stranu se přiklonit?
Otázka viny či neviny zůstává často bez jednoznačné odpovědi.
I přes to, že je děj zasazen do doby před sedmdesáti lety, je hra více než aktuální.

Budete-li se rozhodovat nad vašimi pomyslnými miskami vah, zda toto představení navštívit, vřele doporučuji, aby ano převážilo.
Určitě stojí za shlédnutí.

úterý 19. ledna 2016

Italský deník - 2. část


Pokračování předchozího článku


Pondělí 9.6.2014
Probudila jsem se brzy. Znovu jsem zavzpomínala na Otranto, kde jsem mohla v pohodě vstát, opustit ložnici, aniž bych probudila manžela a pak s ranní kávou a někdy i knížkou sedět na balkóně. Tady v malém prostoru jsem probudila manžela hned. Ranní káva se začala jevit jako problém. Na varné konvici sice máme napevno italskou zásuvku, ale je to ta širší. V Itáli jsou minimálně dva typy zásuvek. Prošli jsme celý prostor a zjistili, že všude jsou jen úzké a jediná širší zásuvka je pouze k televizi, a ta je asi půl metru od stropu. Stát na vachrlaté židličce a vařit vodu? Oba jsme to zavrhli. Vytáhla jsem kastrol a v něm vařila vodu na ranní kávu. Nejen že zabral svými rozměry téměr obě plotýnky na dvouvařiči, ale navíc se parádně vyboulil a pěkně tancoval. Káva tedy byla, ale já začala přemýšlet, jak v těchto dvou obrovských nádobách budu vařit. Kastrol s hrncem se oba na vařič nevejdou.
Po snídani jsme se oblékli do plavek, vzali si osušky a vydali se před recepci, odkud na pláž jezdil rekreační vláček. Všimla jsem si, že Italové naproti odjíždí. Asi byli také nespokojeni, protože jinak jsem dost dobře nechápala, proč si včera nechávali donést do apartmánu spoustu vybavení. Ti, kteří přijdou po nich, budou mít, na rozdíl od nás, apartmán slušně vybavený.
Vláček na pláž už čekal a v něm sedělo několik lidí. Vlezli jsme dovnitř a já pronesla: "Tak v něčem podobném jsem seděla naposledy na pouti, když byla Sára malinkatá a sama se tam bála." :-D Vláček se vydal na cestu k pláži. Dívali jsme se, kudy jede, abychom příště pláž našli sami. Jeli jsme kolem rezidence, ve které jsme předchozí den hledali recepci a pak okolo spousty dalších. Všimli jsme si, že vláčků míří k pláži spousta. Podjeli jsme zajímavý viadukt, vláček zatočil a zastavil. Mladý řidič se usmál a popřál nám hezký den. Spolu s dalšími jsme se vydali k pláži. První pohled na útesy ozářené sluncem byl úchvatný a já v ten moment zalitovala, že jsem si nevzala fot'ák. Tak příště! Plavčíkovi jsme podali kartičku a on nám ukázal, kam jít. Naše ležení bylo v poslední řadě u rákosového plotu, nedaleko plážového baru. Foukal poměrně silný vítr. Moře bylo nádherně čisté, ale příšerně studené. Zavzpomínala jsem si na květnovou koupel před lety nedaleko NP Paklenica v Chorvatsku. Tehdy jsem byla jediná žena z celého zájezdu, která se do vln Jadranu odhodlaně pustila. Voda tady mi připadala ještě o něco studenější, vlezla jsem tam jen po kolena a pak mně odhodlání vykoupat se opustilo. Většinu času jsem raději trávila na lehátku s prvním dílem Římské trilogie od Roberta Harrise. Trochu mě při četbě rušila ryčná hudba linoucí se z baru. Před polednem jsme zvažovali, zda se vydáme zpět pěšky, či využijeme plážového vláčku. "Pojedeme, když to máme v ceně a vozej se i mladý", řekl manžel. Zatímco já v apartmánu vymýšlela co uvařit, manžel vzal voucher a doklad na to, co jsem včera "platila" a vydal se na recepci. Když se vrátil, bylo vidět, jak je naštvaný. Když nepochodil, zavolal znovu asistenci. Domluva pak probíhala mezi ní a italskou stranou a výsledek byl opět manželovi reprodukován. Peníze ted' vrátit nemůžou, protože nemají žádnou hotovost. Prý celou tržbu odevzdali včera (tj. v neděli). Sakra! Přeci věděli a hlavně slíbili, že nám dnes vrátí těch 75€. Asistentka manželovi řekla, že až budou peníze pro nás připravené, pošle mu SMS. Když jí řekl o nevybavenosti apartmánu, neřekla na to nic. Na náladě mi to nepřidalo.

Pustila jsem se do přípravy oběda. Oloupala jsem pár brambor a dala je vařit do jediného hrnce, který jsme měli k dispozici.

Ukončení kuchyňské linky

Hrnečku vař!

Vypadalo to hodně humorně, ale moc mi do smíchu nebylo

Když byly brambory uvařené, nechala jsem je ve vodě, aby zůstaly teplé a na dvouplotýnkový vařič dala kastrol stejných rozměrů, ve kterém jsem ráno vařila vodu na kávu. Obě nádoby by se tam najednou nevešly.

Odpoledne jsme se vypravili znovu k moři. Ranní vítr neustával, spíš byl silnější a moře mělo stále teplotu Baltu. Mraky se honily po obloze. Kolem půl páté obloha potemněla a pláž se začala vylidňovat. Zabalili jsme osušky a šli zpátky k vláčku.
Doma jsme si dali sprchu, v óbr kastrolu znovu uvařili vodu na dva hrnky kávy a kolem šesté se vydali obhlédnou okolí, dokoupit potraviny, které si nevozíme a hlavně sehnat redukci, abychom mohli používat varnou konvici. Začali jsme v "supermarketu" v rezidenci, který byl umístěn v suterénu pod recepcí. Prostor pro nakupování obrovský, zboží minimum. Při dotazu na redukci jsme se dočkali negativní odpovědi. Zato potřeb na úklid tu měli obrovský sortiment. Pohled na ně mě znovu vrátil k tomu "přeplacenému úklidu". Koupili jsme balenou vodu a pytlík těstovin a odnesli nákup "domů". Musíme se vydat někam dál.

Recepce

"Pobavil" nás přechod pro chodce, který končil v trávníku a také chodníky, které na spoustě míst vypadaly jako tankodrom. Tady někdo šil opravdu horkou jehlou. Všude kolem tuny prachu, který byl zvířený větrem, spadané větve, poletující sáčky a drobný komunální odpad. Prostě bordel!




Netušili jsme kterým směrem se vydat, ze dvou jízd vláčkem jsme věděli, že cestou k pláži od ubytování se nevyskytuje jediný obchod. Vydali jsme se kolem hřiště v domnění, že tímto směrem by mohlo být nějaké město, nebo alespoň obchod. Obchod jsme našli, byl jediným otevřeným mezi spoustou dalších uzavřených. Tady jsme koupili hrnec přijatelných rozměrů a pečivo, které v rezidenci neměli. Máslo, nebo vajíčka? Co to je? Prašnými ulicemi jsme pokračovali stále dál. Nikde nic. Já v ruce hrnec, manžel pytlík s pečivem. Dva zaprášení poutníci v téměř opuštěném městě. "Teda, to je díra", pronesla jsem. Muž mě p
oopravil a nazval místo nepublikovatelným výrazem. Souhlasila jsem.

Obranná věž, jejíž vznik se datuje do 16. století

Pohled na pláž od věže

Místní kostel, spíš kostelík Santi Angeli Custodi

Nakonec jsme pomyslné centrum našli. Vévodila mu věž, která sloužila jako součást obranného systému. Uvědomila jsem si, že byla vidět z pláže na jejím opačném konci. Vedle věže moderní hotel a pár obchůdků s převážně plážovými proprietami. Na opačné straně kostel a cukrárna. Pak jsme v jedné z uliček narazili na obchůdek se vším možným. Muž tyto prodejny nazývá souhrným názvem: "Šmíry, biče a jiné lahůdky." Tady jsme koupili redukci. Konečně si budeme moci uvařit kávu. Cestou sem jsme zaregistrovali šipku s označením "Supermercato SIDIS". Chvilku jsme ho sice hledali, ale pak našli. Muž s hrncem a pečivem čekal venku. Na nevelkém prostoru, který byl tak čtvrtinový oproti tomu v rezidenci, jsem koupila vajíčka, kus salámu, ale nemohla jsem nikde najít máslo a mléko. Zeptala jsem se prodavačky, kde to hledat a ta měla vše potřebné za pultem. Chladící vitríny na mléčné výrobky ještě nebyly v provozu. Ještě dva jogurty a pak ke kase. Zběžně jsem se podívala na balené vody. Cena tu byla poloviční proti té, kterou jsme platili v rezidenci. Tam asi mají vysokohorskou přirážku.
Cestou "domů" jsme zabloudili. Nebylo to nic tragického, cestu zpět jsme našli i díky rezidenci Blue Area, kterou jsme měli prošlou a "zmapovanou" z předchozího dne a odkud jsme už dokázali trefit.
Po příchodu nám bylo jasné, že si musíme dát znovu sprchu. Vypadali jsme jako pracovníci v kamenolomu. Vítr, prach a špína z nás udělali mouřeníny. Chtělo by to déšt'. Netušila jsem, že se v ten moment rouhám.





Udělali jsme si kávu a sedli si na balkon, který byl větší, než obydlí. Škoda, že tomu není naopak. Obloha černala a nad lesem se objevil veliký bílý mrak, který rychle postupoval. Vzala jsem si fot'ák a nebeské divadlo fotila. Mrak byl tak obrovský, že se nevešel do záběru, najednou zčernal a v mžiku byla tma. Rychle! Sušák s osuškami a plavkami jsme strčili dovnitř. Ale překážel. Kam s ním? Nakonec jsem ho umístila před kuchyňskou linku. Naštěstí jsou do koupelny šoupačky a vedle sušáku se protáhneme. Další věci, které by neměly zmoknout jsme vnesli dovnitř a pak sledovali běsnění živlů. Litovali jsme, že alespoň část balkonu není zastřešená. Zelená textilie poskytovala pouze stín. Také škoda, že chybí i jakákoli stříška nad dveřmi ven i na balkon. Déšt' rovně nepadá a trochu pootevřené balkonové dveře způsobily v mžiku malou potopu. Takže - hadr mezi dveře a jen malá škvírka, aby šel dovnitř vzduch. Jediné malé okénko bylo v koupelně, ale i to jsme museli přivřít, dovnitř tekla voda. Seděli jsme na posteli a dívali se proudy vody zalévající balkón. Bouřka přišla a pak se znovu vrátila.
Ještě v noci, když jsem se probudila, slyšela jsem hromy a uklidňujicí padající déšt'.

Úterý 10.6.2014
Probudili jsme se do dalšího větrného rána a v půl deváté odjeli vláčkem na pláž. Písek byl po bouřce a téměř celonočním dešti mokrý a moře ještě studenější, než včera. Ne, ani tentokrát jsem do něj nevlezla. Procházeli jsme se po břehu a dívali se na to, co moře vyvrhlo na pláž. Nechápala jsem, že lidi dokáží do moře naházet květináče, nebo zimní boty. Dokázala bych snad pochopit poškozené nafukovačky, či sítě ve kterých se pěstují mušle. Odpadků bylo na pobřeží spousta. Plavčíci se činili a snažili se "dary moře" zlikvidovat.
Dopoledne trávíme na lehátku s knížkou, doufajíc, že se vítr do odpoledne utiší. Muž konstatoval, že by se hodil svetr.
Před polednem se vracíme do apartmánu. Za dveřmi leží rendlík s jedním uchem. Že by asistence něco domluvila? Kdybych to tušila, ušetřila jsem včera 8€ za hrnec.

Po siestě jsme se vrátili zpátky na téměř prázdnou pláž. Stále foukal ostrý vítr. Seděla jsem na lehátku, ani jsem si nesvlékla plážové šaty a četla jsem si. ?""Ájo, to se ani nebudeš svlíkat? Půjdeš do moře?" Sundala jsem šaty a s mužem došla ke břehu. Ve vodě nebyla ani noha. "Jdu zpátky, nejsem cvok." Manžel mě následoval. Na rozdíl ode mně, která tam byla jen po kolena, on se včera koupal. Oblékla jsem si šaty, uvelebila se na lehátku a pustila se do čtení. Nechtěla jsem riskovat, že by mi záda ofoukl ledový vítr a já trávila dny v předklonu. Manžel si natáhl tričko a pak řekl: "Hele, to nemá cenu, tady to duje jako na vídrholci, jde se domů."
Po odpolední kávě jsme se vypravili znovu do města v naději, že objevíme třeba ještě něco víc, než včera. Prášilo se méně, ale o to víc bordelu bylo na chodnících a cestách.

Špička útesů je ještě ozářená večerním sluncem, vlevo od nich je pláž

Pláž už je téměř skrytá za útesy, na kterých leží městečko

V dírách na útesech mají svá hnízda vlaštovky, tady se jím říká "rondine".
Muž měl obavu, abych při focení útesů někam "nezahučela"

Došli jsme až na samou špici útesů a cestou zpět se "odměnili" zmrzlinou.
Cena nás šokovala, za kopeček zmrzliny jsme zaplatili 2,5€. Holt zmrzlinář těží z toho, že je tu jediný.

Středa 11.6.2014
Ráno vstáváme brzy a po snídani jedeme do Otranta.
Na tradičních trzích jsme potkali paní Danu, se kterou jsme se seznámili minulý rok. Je tu stejně jako loni se skupinou or
ientálních tanečnic. Společně jsme zavzpomínali na minulý rok, na báječné a hlavně bezproblémové ubytování. Když jsme jí vylíčili náš příjezd a problémy, které vznikly, okamžitě nám nabídla pomoc. "Víte, oni to zkoušej. Někdo mávne rukou a nechá to být, ale nevzdávejte to a hlavně nečekejte na nic. Oni na to rádi zapomínají, že mají někomu něco vrátit. Když budete cokoli potřebovat, zavolejte, budu v Otrantu do soboty."
Rozloučili jsme se, popřáli si vzájemně příjemný (či příjemnější) pobyt a vydali se do města, ve kterém jsme prožili jednu z nejkrásnějších dovolených. Zalitovali jsme toho, že jsme sem nejeli znovu.
Vydali jsme se k přístavu a přes záliv se dívali na Villa Altomare. Po loňské stavební činnosti už není vidu, z dálky to vypadá, jako by už byly postaveny schody od rezidence přímo na pláž.


Kostel Sv. Petra, jehož fotky se mi kdysi nepovedly, byl stále zavřený, probíhala v něm rekonstrukce (pravděpodobně už několik let). Alespoň jsem si ho vyfotila doufajíc, že tentokrát budou fotky alespoň "koukatelné".


Kostel Sv. Petra je jednou z nejstarších památek v Otrantu.
Jeho vznik je datován do 9. století a byl postaven v byzantském slohu.

Znovu navštěvujeme baziliku a stejně tak, jako při předchozích návštěvách, obdivujeme nádhernou mozaikovou výzdobu.

Kaple mučedníků

Nový fot'áček začal hlásit, že baterie je slabá. Nenapadlo mě, že by vydržela tak málo. Neměla jsem manžela poslechnout a měla si před odjezdem koupit ještě jednu náhradní.
Nehledáme cíleně prodejnu s bateriemi, či fotopotřebami, ale při toulkách městem se v takovýchto obchůdcích ptáme. V jednom obchůdku na Corso Cavour nám svitla naděje, kapacita by odpovídala, ale baterie, kterou nabízeli, měla o trochu jiný rozměr. Škoda!

Jedna z posledních fotografií v Otrantu, než fot'ák přestal fungovat

Cestou zpátky k přístavu fot'ák přestal fotit. Koupě náhradní baterie asi bude nutná.
Vzhledem ke stále foukajícímu větru se manžel rozhodl, že se zajedeme podívat do nákupního centra na dálnici před Lecce, kde je větší šance, že by baterii mohli mít. V prvním obchodě neměli nic, ve druhém baterie odpovídala rozměrem, podle manžela i kapacitou, ale prodavač nás přesvědčoval o tom, že do fot'áku nepůjde. Odjíždíme tedy s nepořízenou.

Po opožděném obědě trávíme odpoledne ve větru na pláži.
Zaregistrovali jsme, že uličku před barem začali zastřešovat rákosovými rohožemi a došlo nám, že každé odpoledne budeme trávit ve stínu. Další problém! Kopla bych do toho! Jedeme takovou dálku, abychom pak leželi pod střechou. Navíc hlasitou hudbu, linoucí se z baru, máme v té nejvyšší intenzitě. Vstala jsem a zeptala se jednoho z plavčíků, zda by nám nevyměnili deštník za jiný. Jeli jsme za sluncem a navíc ta hlasitá hudba. Prý se na to musí zeptat šéfa pláže. Asi po půl hodině za námi přichází malý Ital a představuje se jako Maurizio. Prý chápe, že nám ta hlasitá hudba vadí, ale chce, aby jí bylo slyšet po celé pláži. O střeše nepadlo ani slůvko a pak nám Maurizio říká, že od rána budeme na jiném, klidnějším místě. Hurá!
Při návratu se stavujeme v recepci pro klíč od apartmánu. Všichni se na nás mile usmívají, ale aby vrátili peníze, k tomu se nemají.

Čtvrtek 12.6.2014
Ráno po příchodu na pláž se chceme uložit na lehátka, která nám byla včera přidělena. Vše je jinak. Šéf Maurizio nám přiděluje jiná a my se ocitáme ve středu hlasité italské party. Dívají se na nás jako na vetřelce a jsou hlasitější, než rádio z baru. Voda je stále studená, ale konečně do ní lezu s tím, že když mě "vezmou záda", budu ležet v apartmánu. Jsem ze všeho rozladěná a nic mě nebaví.
Před obědem zkoušel manžel volat asistenci, ale nemohl se dovolat. "Asi když vidí moje číslo, tak to už nezvedá." Manželova věta mě nadzvedla a já zavolala ze svého telefonu. Druhá strana to zvedla okamžitě a mě došlo, že muž měl pravdu. Cítila jsem, jak mnou prostupuje vztek.
Představila jsem se a pak se zeptala, jak to vypadá s navrácením částky za úklid. Dozvěděla jsem se, že ne všechny recepční mohou vracet peníze. Ale co je mi do toho!
"Nezlobte se, ale dělá to na mně dojem, že nás chtěli okrást."
"Ne to určitě ne, ta vaše cestovka to má jinak. Naši klienti si úklid platí sami."
"Co mi to tu vykládáte za lži, dívala jsem se na stránky té vaší cestovky a tam máte uvedenou cenu včetně úklidu."
Chvilku něco blekotala a mě došlo, že do telefonu ječím.
"Bud'te tak hodná a dejte mi telefon na vašeho šéfa!'
"Prosim vás, vy naděláte kvůli 75€", to už ječela taky.
"Vážená, pro vás je to pár korun, ale já jsem v důchodu a pro mě je to sakra hodně peněz."
"A to nemáte jinou hotovost, že to tak nutně potřebujete?"
"Víte, co mám hlavně? Zkaženou dovolenou!"
"Vždyt' jste tam na tři týdny!"
"To je snad jedno na jak dlouho, ale určitě na to nebudu vzpomínat jako na hezkou dovolenou."
Nakonec jsme se jedna druhé omluvily za ječení a ona slíbila, že s tím něco udělá.
Muž stál vedle mně a když jsem zavěsila, ucedil, že jsem bojovnice.
Já se spíš cítila jako "pecora".
Před odpoledním návratem na pláž dostáváme oba SMS, že peníze budou vráceny dnes, to je ve čtvrtek v 18:00 hodin a jména dvou recepčních, na které se máme obrátit. Že už by se konečně začalo blýskat na lepší časy? Navíc je v SMS věta, že jako kompenzaci budeme mít plážový servis zdarma až do konce pobytu. Jsem skeptik, dokud to nebude potvrzené i z italské strany, neuvěřím. Na třetí týden máme sebou lehátka a počítali jsme s tím, že ho budeme trávit na veřejné pláži.

Cesta k pláži od vláčku vede kolem restaurace a kavárny

Tento pohled se naskytne při příchodu na pláž.
Fotila jsem ho odpoledne, ten ranní býval hezčí.
Nejsem si však jistá, zda jsem ranní Due sorelle (dvě sestry) vyfotila.

Z ranní italské party je tu jen polovina a ta je tichá. Čtu si už druhý díl Římské trilogie (třetí dosud nevyšel), chodím si zaplavat do studené vody, na kterou si zvykám a začínám mít pocit, že už snad konečně začne dovolená.

Po návratu z pláže jsem vyzvedla klíče na recepci a recepční Sandra (jedna z pověřených) nám řekla, že nás na pláži posunuli dopředu. To už přeci víme, to jsme si domluvili sami. Z poslední řady jsme se posunuli asi o pět řad dopředu. Pak nám sdělila, že mluvila s ředitelem a ten schválil vrácení 75€ za už podruhé zaplacený úklid. Mám prý přijít s papírem na recepci. Ani jsem si nesvlékala prosolené plavky a s dokladem o úhradě jsem se řítila zpátky. Sandra si ho půjčila, v kanceláři ho okopírovala a pak na tom mém žlutým zvýrazňovačem dala částku do kroužku. Stála jsem před pultem a čekala. Sandra mi se širokým úsměvem sdělila, že 75€ nám bude vráceno 29. června při našem odjezdu. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že domluva s asistencí byla jiná a že peníze měly být vráceny dnes.
Do apartmánu jsem se plížila jako zmoklá slepice, asi jsem se tak i cítila.
Manželovi jsem tlumočila, jak jsem dopadla a ten jen ucedil, že se s těmi penězi můžeme rozloučit.
"Mají to dobře sehrané, v den odjezdu každý spěchá, protože má před sebou cestu domů. Ale já nemíním čekat celou neděli, až se někdo uráčí nám to vrátit." A pak použil několik nepublikovatelných výrazů.
Vzala jsem telefon, zavolala asistenci a sdělila jí, jak jsem dopadla. Podivovala se nad tím, protože prý bylo opravdu domluveno, že dnes budou peníze vráceny. Až se prý dovolá na recepci, pošle SMS.
Večer pršelo. Seděli jsme na posteli a dívali se na kapky vody, které tekly po skleněných dveřích na balkon.

Pokračování si můžete přečíst tady.

čtvrtek 14. ledna 2016

Třináctá cesta do Itálie


Čas kolem nás plyne v poslední době tak nějak rychleji. Existuje pro to určitě nějaká úměra, at' přímá či nepřímá. Sama si ten "světa běh" vysvětluji tak, že nám starším už vše déle trvá, nikam nespěcháme a tudíž máme pocit, že nám všechno utíká rychleji, či téměř nic nestíháme.
Pocit, že je to "téměř včera", kdy jsme se vrátili z Itálie, je proto více než silný. Se značným zpožděním se pouštím do dalšího pokračování Italského deníku, doufajíc, že si opět počtete. Možná se někteří i poučí.

Italský deník - 1. část


Cílem naší letošní cesty se stalo opět Salento, kam míříme už potřetí, ale opět na jiné místo. Při loňském putování po pobřeží jsme objevili spoustu malebných míst. Stejně jako v letech předchozích jsme využili předsezónních slev a pobyt jsme si zajistili už v prosinci. Navíc nám ta "naše cestovní kancelář", poskytuje i slevu věrnostní, což pak v součtu znamená příjemných 20%. Cílem pro rok 2014 se stalo Torre dell Orso.

Sobota 7. června 2014
Věci na více než třítýdenní pobyt jsou zabalené a až na pár posledních věcí, jako je přenosná lednička, či taška s tím nejdůležitějším - tedy s doklady, voucherem na ubytování a hlavně s finanční hotovostí, jsou zatím v bytě.
Vstáváme brzy. Po snídani umývám poslední kousky nádobí, aby nám v době nepřítromnosti "nekrášlilo" byt a pak přendávám věci z velké lednice do cestovní. Byt opouštíme společně s manželem, on nese ledničku, já tašku. Jdu opatrně, bolí mě záda.
Věnuji posledních pár pohledů zahradě, kterou jsem včera večer důkladně zalila, doufajíc, že o ní bude postaráno.
Od domu odjíždíme v 6:45 a první zastávku děláme u nedalekého supermarketu, abychom výhodně natankovali na cestu. Nafta by nám měla vydržet až do Rakouska.
Cesta probíhá v naprosté pohodě. V Mnichově před nájezdem na dálnici A95 je první zdržení. Bavorská metropole buduje tunel, který se bude jmenovat Luisa. Doprava kolem staveniště je svedena do protisměru, takže provoz v této oblasti poněkud houstne. Zdržení však nebylo tak tragické. Cestou po dálnici na Garmisch-Partenkirchen si libujeme, jaký máme tentokrát báječný čas.
Naše radost však byla předčasná.
Fotila jsem si zasněžené vrcholky Alp opět novým fot'ákem.
Ne, nejsem tak rozmařilá, abych si na každou dovolenou kupovala nový fot'ák, ale ... čtyři dny před odjezdem u nás byly holčičky s dcerou, abychom se domluvily jak často a co zalévat, co sklízet - prostě "bojová porada". V rámci příprav jsem stahovala fotky nejen z fot'áku, ale i z pamět'ových karet, abych měla dostatek volné kapacity pro nové obrázky. Fot'ák byl na stolku u počítače, propojený s ním kabelem, ale ... popruh od něj visel dolů. Situace jako přes kopírák! Loni díky visícímu popruhu pád přístroje z vysokého stolu u dětského hřiště na dlaždice, ted' opět pád ze stejné příčiny a znovu nešt'astná Ema. A zase jsem si za to mohla vlastně sama. Rozdíl tu byl - fot'ák spadl z menší výšky a na koberec. Ten původní přestal fungovat, tento nový se tvářil, že bude v pořádku. Ale nebyl! Přestal ostřit. Dcera z toho byla nešt'astná a nabízela mi svou zrcadlovku, abych si jí na dovolenou půjčila. "Proč zrcadlovku? Stačil by mi ten tvůj malý fot'áček." "Nojo mami, ale ten je taky rozbitej. Vem si sebou tu zrcadlovku." "Ne tu ne, ta je dražší než celá naše dovolená a kdyby se s ní něco stalo..." Přiznám se, že jsem z toho byla špatná. Šla jsem s holkama ven na zahradu, abych dceři ukázala, kde co je a co jsem dala jinam, než loni. Když přijel manžel z práce, odešla jsem do bytu vařit kávu a pak ... sedla jsem si k počítači a během 5 minut si objednala z internetového obchodu nový fot'ák. Opět jsem zůstala věrná značce, abych se snáze zorientovala v ovládání. Navíc to byl poslední kus a byl ve slevě. Vrátila jsem se s kávou na zahradu a oznámila, že jsem si objednala nový fot'ák. "Tak to chci vidět". Dcera šla se mnou nahoru a když si fot'ák prohlédla, nazvala ho sice "krabičkou na mýdlo", ale že prý je dobrý. Následující den mi přišla SMS, abych si fot'ák vyzvedla. Jela jsem pro něj a pak odvezla ten neostřící k prodejci. Popsala jsem závadu a i to, co se s ním stalo. Počítala jsem s tím, že budu opravu platit. "Vy to máte ještě v záruce, tak to zkusíme vyreklamovat. Počítejte však s tím, že to bude nejdříve v červenci." Nový fot'áček v kouzelné modři se mi líbil, jediným nedostatkem byla absence hledáčku. Večer jsem si na něj uháčkovala modrý futrálek, aby nedoznal nějaké větší újmy a přemýšlela nad tím, zda bych si ještě do něj neměla koupit náhradní baterii. Do toho, co jsem dala do opravy se dávají běžné tužkové baterie, nový měl baterii Li-on.
"Ájo, prosím tě neblbni. Za tři dny jedem a ta baterie ti musí stačit."

Kousek před Garmichs-Partenkirchenem začala doprava houstnout

A houstla stále víc - do Ga-Pa nám ješte kousek chybí

Vjezd do Ga-Pa a kolony před ním

Kromě alpských vrcholků jsem zaznamenala i dlouhou šňůru aut. Ne, ještě mi to nedošlo. V koloně jsme se sunuli před Ga-Pa, přes Ga-Pa a až za posledním semaforem se kolona jakž takž rozjela. Časová rezerva byla ta tam. Stále mi nedocházelo, proč tomu tak je.
Přes Seefeld a Zirl už jedeme bez problémů a i Innsbruckem projíždíme v pohodě. Dole ve městě tankujeme. Za ty roky už máme několik oblíbených benzínek. Tady se projevil Murphyho zákon - "Pokud se má něco pokazit, pokazí se to". V tomto případě byla pokažená hadice a manžel natankoval jen část nádrže. Podal mi peněženku a účet od pumpy. Už během cesty si totiž píšu poznámky do cestovního deníku, kde zaznamenávám kromě jiného i stav tachometru a tankování. "Jirko, ty jsi natankoval jen 16 litrů?" "No, mě to bylo divný, že tak málo platím, ale ta hadice se vypínala, jako když je nádrž plná." "Tak to dotankujeme nahoře na Bergiselu." U poslední, relativně levné pumpy na Bergiselu, byla cisterna. "Tak pojedeme údolím", rozhodl manžel.

"Podívej se nahoru, jak je ucpaný Europabrücke, ještě, že jedeme tudy..."

To, co se zpočátku jevilo jako báječný nápad - projet se údolím řeky Sill a podívat se znovu na Europabrücke, byla kolosální chyba. Mohlo nás to napadnout už při sjezdu z Bergiselu. Proti nám, směrem d
o Innsbrucku, stála dlouhatánská kolona aut a motorek. Kolem nás projížděli motorkáři a házeli nám myšky, aby hned v dalším okamžiku přidali plyn a zmizeli za další serpentinou. A v ten moment mi to došlo! "Jirko, už vím proč byly ty příšerný kolony v Ga-Pa a proč jsou tady ty mraky aut a motorkářů." "A proč?" "PROTOŽE JE SOBOTA!"

Letos poprvé máme nástup na pobyt v neděli a ani jednomu z nás nedošlo, že je víkend, který navíc umocňuje nádherné počasí. Takže všichni využili krásného dne a vyrazili do hor. Motorkáři si zkoušeli, jak to krásně klouže na úzkých silničkách v údolí řeky Sill. Uprostřed naší pouti údolím nás čekalo další překvapení v podobě semaforu. Oprava silnice způsobila, že je tu provoz sveden do jednoho pruhu. Projíždíme až na sedmou zelenou. Ve Stafflachu doplňujeme nádrž a je nám jasné, že už nemáme žádnou časovou rezervu, spíš naopak. Návštěva nějakého města, či památky cestou tam, se konat nebude. Musíme dojet až na pobřeží a sehnat si nocleh. To jsme ještě netušili, co bude následovat. Kousek za Stafflachem se dostáváme do další kolony a v té se suneme téměř dvě hodiny do Brenneru.

Pomalu se sunoucí, či stojící kolona mi umožnila si vyfotit i to, co při normálním provozu nestíhám.

Výjezd z údolí Sill řídil policista. Pokud by tam nebyl, obávám se, že bychom v údolí pobyli ještě o něco déle. Za téměř tři hodiny ujet necelých 50 km ... dobrý výsledek. :-(

Ani na dálnici to není idelální. Jede se krokem, občas se vše zastaví. Před mýtem ve Vipitenu jsou obrovské fronty, jaké jsme dosud za ty roky nezažili. Vzpomněla jsem si na svého bývalého kolegu, který toto nazýval slovem : "záserec".

Mýto Vipiteno
(To, co se v odrazu čelního skla jeví jako svlečená podprsenka, je odraz šedé tašky)

Ve frontách jsou převážně Němci a já začínám přemýšlet nad tím, zda v některé ze spolkových zemí už nenastaly letní prázdniny.
Takže jedeme, brzdíme, stojíme a stále dokola. Tento stav je až ke sjezdu na Lago di Garda. Stojí tu přibližně tříkilometrová kolona v odstavném pruhu, do níž se snaží vecpat i auta z dalších pruhů. A pak? Jako mávnutím kouzelného proutku se dálnice rozjíždí. Jedeme bez větších zdržení po A22 a přemýšlíme, jak to bude vypadat na nájezdu na A1. Úplně bez problémů. Stejně tak je volný průjezd Bologní a to zažíváme poprvé. Z let minulých si pamatujeme kolony pomalu se sunoucí městem. Je prostě sobota. Po A14 k jaderskému pobřeží projíždíme téměř plynule. Občas si někdo přibrzdí, provoz se zpomalí, ale stále to jede!
Dálnici A14 opouštíme v Cattolice. Z mapy jsem si vyčetla, že pokud budeme pokračovat podél pobřeží na Gabice, máme šanci najít kemp, v jehož sousedství nebude jezdit vlak. Většina kempů leží na pobřeží a vlak je jejich téměř doplňkem, o čemž jsme se mohli už několikrát přesvědčit. U Gabice je železniční trat' odkloněna od pobřeží. Kousek za Gabice jsme si všimli šipky s označením kempu a odbočili. Šplhali jsme se s autem do kopce po klikaté silničce a už přestávali věřit, že tu nějaký kemp bude. A byl! Jmenoval se Paradiso a dělal čest svému jménu. Byl to opravdový ráj a jediný hluk, který tu byl, bylo štěbetání ptáků. Vybrali jsme si místo pod vysokým stromem a já, ukolébaná cestou, jsem zapomněla na svá bolavá záda. Aktivně jsem se ohnula, abych rozbalila stan ....a vyjekla jsem bolestí. Musím opatrně, napadlo mně. Nemůžu dělat prudší pohyby, musím se postupně rozhýbat. Opatrně jsem se rozhlédla kolem sebe. Německá rodina se dvěma malými dětmi, která přijela chvilku po nás, byla snad jediná svědkem mého zavytí. V ten moment jsem byla vděčná za šero, které panovalo, protože pohled na mně, kterak ohnutá pomáhám manželovi se stavbou stanu, musel být "pro bohy".
Jedinou mou starostí pak bylo, zda se dokážu ohnout ještě víc, abych dokázala prolézt dírou do stanu.
A také, zda z něj ráno vylezu.

Neděle 8.6.2014
V noci jsem se několikrát probudila a poslouchala to ticho kolem. Jsem zvyklá, že kolem našeho domu jezdí auta, ale tady bylo opravdu naprosté ticho. Jednou jsem odněkud zdálky zaslechla štěkat psa.
První paprsky slunce ozářily stan a já se cítila odpočatá. Dokonce i ta bolavá záda se ozývala nějak méně. Chvilku po mně se probudil muž a láteřil, že ti ptáci řvou jako o závod. Připomněla jsem mu loňský nocleh v Cesanu, kdy kolem kempu jezdily celou noc vlaky a kde nám navíc ještě byla zima. Něco zabrblal a zavřel oči. Opatrně, abych si znovu nehnula se zády, jsem vylezla ze stanu a po ranní hygieně uvařila kávu.


Po snídani jsme zbourali stan, zabalili vše zpátky do auta a vydali se na ranní procházku. Byli jsme hodně vysoko nad mořem. Fotila jsem si odrazy slunce na hladině a hloubku pod námi. Silnici lemovala dřevěná svodidla, což nás oba pobavilo.

Kemp Paradiso

Pohled do hloubky pod námi

Koupající se sluničko

Při návratu z procházky jsme potkali německého souseda a po pozdravu jsme si vzájemně popřáli št'astnou cestu. Měl na krku fot'ák a šel s největší pravděpodobností na obhlídku okolí, ze kterého jsme včera při příjezdu moc neviděli. Zaplatili jsme pobyt, rozloučili se a opustili kemp, který patřil mezi nejpříjemnější, které jsme v Itálii navštívíli. Pro případné cestovatele, kteří si opravdu chtějí odpočinout uvádím GPS, kterou jsem opsala z plánku kempu, který jsme dostali:
43°57'35,6''N 12°48'07,7''E - Camping Paradiso, via Rive del Faro 2, Casteldimezzo.
Pak jsme se vydali zpátky dolů z kopců. Kdybychom před sebou neměli ještě 800 km, stálo by za to zaparkovat a projít si starobylá městěčka, jimiž jsme projížděli, či historické usedlosti rozeseté po kopcích. Jako by se tu zastavil čas.

Vrátili jsme se na SS16, komunikaci lemující italské pobřeží, ze které jsme včera odbočili do kopců, projeli Pesaro a natankovali první italskou naftu. Oproti Rakousku tu byla podstatně dražší, ovšem ve srovnání s cenami na dálnici, jsme nějaký ten peníz přeci jen ušetřili. Po pobřežní komunikaci jsme pokračovali do Fano. SS16 se v to nedělní dopoledne proměnila v obro
vské parkoviště. Auta těch, kteří zatoužili po mořské vodě, parkovala po obou stranách, rychlost tu byla omezena na 50km/hod a na mnoha místech dopravu regulovali policisté. Asi je to v těchto místech a v tomto období běžné.
Ve Fano jsme se vrátili na dálnici. Cesta probíhala v pohodě, dopolední provoz byl slabý. Většina Italů byla pravděpodobně u moře. :-D Dívala jsem se na zasněžené vrcholky Apenin a teploměr v autě ukazoval 35°C.

Na vrcholcích hor se stále ještě držel sníh

Na odpočívadle Torre Fantine, kousek před sjezdem na Gargano, jsme udělali zastávku. Opřel se do nás ostrý vítr, který nás hnal od auta do klimatizovaného prostoru. Bylo tam příjemně. Po obědě jsme se ve větru, který neustával, vrátili zpátky do auta a pokračovalu dál jižnm směrem. V Bari jsme opustili dálnici a pokračovali stále dál na jih do Salenta. Ze dvou předchozích návštěv jsme věděli, že v těchto místech bývají nejlevnější pohonné hmoty. Na jedné z pump jsme zastavili a doplnili nádrž. Ceny tu byly opravdu o něco nižší. Vzhledem k bezproblémové dopravě a téměř prázdné dálnici jsme měli časovou rezervu, protože nástup ma ubytování byl až od 17.00 hodiny. Zastavili jsme se tedy na kraji Lecce na kávu a pak "zprovoznili" starou navigaci. Manžel sice dostal k vánocům novou, ale před odjezdem se mu "povedlo" místo aktualizace vymazání softwaru. Na navigaci jsme si vytýčili cíl naší cesty, abychom moc nebloudili. Z cestovní kanceláře jsme měli napsanou trasu kudy jet, navigace nás však vedla jinudy. No co? Času máme dostatek.

"Dojeli jste na místo určení." Tak to je paráda! Ještě že máme tu starou navigaci. Před nám nápis Rezidence Blue Area a stažená závora. Nevadí, půjdeme dovnitř, ohlásíme se na recepci a oni nám otevřou. Káva v Lecce udělala své a já potřebovala dost intenzivně na záchod. Už abychom bydleli, napadlo mě. Prošli jsme parkovištěm s očíslovanými místy stání a došli do středu areálu, kde by měla být recepce. Nebyla! Uprostřed areálu stála vybydlená budova, která byla navíc obehnaná plotem. Začala jsem tušit, že něco není v pořádku a potřeba záchodu zintenzivněla. Procházeli jsme uličkami v marné snaze najít něco, co bude vypadat jako recepce. Přiznám se, že jsem se dokonce poohlížela po nějakém křovíčku. Nenašli jsme ani recepci, natož křovíčko. Můj muž, který je poměrně flegmatický, pronesl: "No, tak mám pocit, že si z nás někdo parádně vystřelil." "To přece není možný, zkusíme zavolat asistenci, na kterou máme číslo." Tahala jsem z tašky voucher a vůbec mi nebylo dobře. Na několikátý pokus se muž konečně dovolal. Všimla jsem si, že na parkovišti, kterým jsme prošli, je otevřené jedno ze zaparkovaných aut a rozeběhla se k němu. Ukázala jsem voucher a poprosila, zda mi můžou ukázat, kde je recepce. Příjemná paní mi řekla, at' si sedneme do auta a jedeme za nimi, že nám to ukáže. Mezitím k nám došel i manžel, který stále telefonoval. Vlezli jsme do auta, vycouvali od závory, aby italské auto mohlo vyjet a vydali se za ním. Muž mi jen v krátkosti řekl, že je to prý o kousek dál. Paní přibrzdila a ukázala nám ceduli na které stálo Villaggio Blue Area. Pak zamávala a odjela. Rezidence, nebo villaggio - já hlavně potřebuju na záchod, kafe je močopudné.
Recepci jsme našli ihned. Podle předpokladů stála pěkně uprostřed. Znovu jsem vytáhla z tašky voucher a podala ho přes pult. Recepční si ho vzala, chvíli se na něj dívala a pak odešla do kanceláře něco hledat. Stála jsem před pultem a nohy už jsem měla křížem. Začal se projevovat stres z půlhodinové "procházky" mezi domečky v rezidenci a když muž za mnou pronesl: "Že by o nás nevěděli?", udělalo se mi špatně. Nakonec recepční za pomoci své kolegyně našla požadovaný papír. Pro změnu zase nebyl volný počítač. Bylo mi stále hůř. V klimatizovaném prostoru jsem cítila, jak mi po zádech stéká čůrek potu. Když se konečně jeden z počítačů uvolnil, zase pro změnu nevěděla, jak má co kam zapisovat. Začalo mě bolet břicho. Nakonec se odněkud vynořil drobounký Ital s knírkem a ten se nás ujal. Domluva s ním byla hrozná, šumloval, či si šlapal na jazyk, nebo mluvil nějakým místním dialektem. Začal nám vysvětlovat, že v Římě, nebo v Benátkách se platí ... "Co nám to vykládá?", zeptal se muž. "Pobytovou taxu", vydechla jsem a v duchu se modlila, aby už skončil. Rozuměla jsem mu každé desáté slovo a každá minuta hovoru už byla téměř za trest. Pokračoval s tím, že se v Benátkách platí 5€ a tady jen 1€ a to jen na první týden. Měla jsem už křeče v břiše a poslouchala napůl ucha. Z druhé strany nás animátorka lákala na uvítací drink. Hlesla jsem jen: "No, grazie", a pokusila se vyloudit úsměv. Pak jsem jen zaslechla "policie", či něco podobného. Aha, asi nás rovnou přihlásí k pobytu, loni jsme museli do agentury. Knírek vypisoval nějaké papíry, které mi dal podepsat. Za normálních okolností bych si přečetla co podepisuju, ale každá další minuta prodlevy už hrozila malérem. Aniž bych se podívala co je na papíru, udělala jsem autogram. Co ještě proboha? Požádal mě o 89€. Podala jsem mu 100€ bankovku a on notnou chvíli hledal peníze zpátky. Když mi je dal, sundal z věšáku klíč, předal ho jedné z animátorek a požádal jí, at' nás doprovodí. Hurá! Jen jsem se ještě zeptala, kam máme zaparkovat auto, které jsme nechali se vším všudy venku na ulici. Mávl rukou za sebe a já už neměla další sílu se ptát dál. Snad si to pak najdeme sami.

Animátorka nás zavedla před dveře, odemkla, popřála hezkou dovolenou a zmizela. Hodila jsem tašku na zem a zamířila na záchod. Ta úleva! Umyla jsem si ruce, vyšla ven a rozhlédla se. No nazdar! V takhle malém apartmánu jsme ještě nikdy nebyli. Kam dáme všechny věci? Manžel vešel dovnitř a řekl mi, že auto zaparkoval na jedné z cest kousek od schodiště vedoucího sem do patra. Šla jsem s ním k vozu, vzala dvě tašky a vynesla je nahoru. Když jsem se chystala pro další, muž mi řekl at' zůstanu uvnitř a začnu to nějak organizovat, jinak se tu nehneme. Vyklidila jsem věci z cestovní ledničky a podívala se, co tu všechno máme. Otevřela jsem šuplík kuchyňské linky a viděla dvě lžíce, dvě vidličly, jeden! příborový nůž, otvírák a rezavý nůž na pečivo. Ve druhém byl trychtýř, sítko, naběračka, obracečka a velká vidlička. V posledním hrnec rozměrů - vařím pro pionýrský tábor s pokličkou a kastrol podobných rozměrů. No nazdar! Otevřela jsem škříňku nad dřezem - talíře po dvou od každého, dvě sklenky, dva malé hrnečky, dva minišálky na italskou kávu, cukřenka a rozbitá konvička na kávu. Začaly se mi dělat mžitky před očima. Přišel manžel s dalšími taškami a oznámil, že už dostal vynadáno, že parkuje tam, kde se nemá. Když pak dotyčnému vysvětlil, že jen vynáší věcí z vozu a pak přeparkuje, snad to onen člověk pochopil. Ukázala jsem mu inventář kuchyně. "No, to se nepředali!" Vzpomněla jsem si na loňský pobyt v Otrantu, kde bylo snad všechno, co člověk může pořebovat a ještě něco navíc. Muž otevřel skříň, jejíž část zabíral trezor. "Není tu ani jedno ramínko", konstatoval. Znovu mě začalo bolet břicho. Vypravila jsem se na recepci, kam jsme se dle propozic měli obrátit, pokud
by něco v apartmánu chybělo. Knírek mluvil s nějakým klientem, počkala jsem, až domluví a pak jsem mu ukázala, že máme pouze jeden příborový nůž a že úplně chybí... a chtěla pokračovat. Široce se na mně usmál a pronesl: "Perfetto". A bylo vymalováno. Tak tady se pomoci nedočkám. Zpátky do patra jsem se plazila jako spráskaný pes. Mužovi jsem se svěřila s tím, jak jsem dopadla. Z cestovního deníku jsem vytrhla list, vzala si slovník, aby všechny výrazy byly správně a začala jsem sepisovat vše, co chybí. Odnesu to pak na recepci. Pak jsem si všimla paní, která naproti bydlícím Italům nese hrst příborů. Zavolala jsem jí a ukázala obsah šuplíku. Pak jsem jí řekla, že máme v koutě u dveří lopatku a koště se tu nevyskytuje, zavedla jsem jí ke skříni a ukázala holou tyč na ramínka. "Jsme tu na tři týdny, to máme nechat všechny věci v kufru?" Paní odešla a slíbila, že něco přinese.

Začalo mi vrtat hlavou, co jsem to vlastně na recepci podepsala. Co je to za novinku platit za pojicejní přihlášku k pobytu?
Papír, který jsem podepsala jsem na recepci hodila do tašky. Vytáhla jsem ho a ztuhla. Žádný poplatek policii, ale "pulizia", neboli úklid. Byla jsem hluchá, nebo to ten recepční zašumloval tak, že jsem to slyšela blbě? Ale já ho už moc neposlouchala. Tak závěrečný úklid! Ale ten jsme si přeci zaplatili předem už u nás! Znovu jsem se na papír zadívala. 75€ za úklid téhle nudle, kde je manželská postel a okolo ní na jedné straně půlmetrová ulička a na straně druhé asi metrová, protože se tam otevírají dveře na balkon? U vchodu ulička na šířku dveří, vpravo šoupačky do koupelny, vlevo kuchyňská linka a skříň. Za koupelnou v koutě malý skládací stolek. Balkon, který je větší než obytný prostor. To si z nás asi udělali srandu. Vytáhla jsem kopii voucheru, kde bylo zřetelně uvedeno co jsme platili a úklid tam placený byl. Ale jen jeden, ten závěrečný za 25€. Tady nám ho napočítali ještě jednou a to ještě za každý týden zvlášt', kdy tu budeme. Za ty roky se nám nic podobného nestalo.

Tato fotka vznikla v den našeho odjezdu. Dávám jí sem pro ilustraci toho, v jak velkém prostoru jsme bydleil.

Muž si vzal telefon a volal znovu na asistenci, která nám byla k dispozici. Pak si vzal oba papíry - doklad o platbě a voucher a vypravil se na recepci, aby mu peníze za úklid vrátili. S recepčními nebyla domluva, takže znovu zavolal asistenci a telefon pak předal italské straně. Pak se od asistentky dozvěděl, že náš případ se musí projednat s hlavní recepční, která není dnes (v neděli) ve službě a že peníze pro nás budou připraveny v pondělí v poledne na recepci. Také požádal o plážový servis, který jsme také měli v ceně pobytu (na první dva týdny) a který nám jaksi opomněli dát. I tady se dozvěděl, že recepční, která se nás ujala jako první, nám kartičku na pláž prý už dala. Ale kdy? Hlavně, že nás zkasírovali. Jako bonus vyfasoval muž na recepci hadr na podlahu.

Potom dorazila paní, které jsem reklamovala nedostatky ve vybavení a přinesla nám nějaké příbory (stačil by jeden nůž). Všimla jsem si, že Italům naproti nese malé lžičky, ale už jsem neměla sílu o ně žádat. Máme svoje, vozím si je sebou, spolu s velkými hrnky, protože si cestou vaříme snídaně. Muž postřehl, že tu také chybí sušák na prádlo. Paní nám pak přinesla sušák a řekla, že jde hledat ramínka. Zeptala se také, jaké chceme koště - zda na zametání, nebo na vytírání? Tak tohle jsme ještě nezažili.
Všechno dohromady to na mně nějak sedlo a začaly mí téct slzy. Dokonce jsem pronesla něco v tom smyslu, že bych nejraději těch pár věcí, které jsem vybalila, znovu dala do tašek a jela domů. Sakra! Cítila jsem se hrozně. Nechat se okrást a pak žadonit o věci, které by měly být v apartmánu dávno připravené. Copak jsem tak náročná? Vždyt' jsme si zaplatili rekreaci a místo ní je to jen stres. Pak jsem se podívala na manžela a všimla si, jak je unavený. To mu přeci nemůžu udělat.
Nakonec jsem vše vybalila a skládala věci jako puzzle, aby se vše někam vešlo. Trezor posloužil jako knihovna, nechtěla jsem riskovat, že bychom ho zavřeli a pak třeba už neotevřeli. Byla jsem vyčerpaná, ne tolik fyzicky, ale zejména psychicky. Okradená, navíc s pocitem, že si se mnou někdo vytřel zadek.
Dala jsem si sprchu a vzpomínala na ten minuloroční luxus. Ale i tady byl luxus v podobě dvou televizí. Jedna byla zavěšená v držáku na stěně a druhá stála na malém skládacím stolečku v nohách postele. Tu ze stolu dal muž na zem a udělali jsme si z ní odkládací plochu. Tu druhou naladil, protože se chtěl večer dívat na F1.
Lehla jsem si na postel a dívala se na F1. Usnula jsem a ani nevěděla, jak závod skončil.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Může se to stát komukoliv z nás.
Ztratíme obezřetnost, at' už z jakéhokoliv důvodu. Jednou to mohou být peníze, jindy něco jiného oč přijdeme.
Popsala jsem proto náš příjezd velice podrobně, aby i další, kteří pojedou na dovolenou, nebo kamkoli jinam, neudělali podobnou chybu.
Nepodepisujte nic, co nepřečtete a neplat'te to, co už máte předplacené z domova.

Pokračování v příští části deníku.

pátek 8. ledna 2016

Od Vánoc do Tří králů


Období od Vánoc do Tří králů, které právě skončilo, bylo proti předchozím letům trochu víc aktivnější.
Navíc, ve srovnání s tím minulým, kdy jsem kvůli střevní chřipce nevytáhla paty z domu, bylo superaktivní.
Dny, které následují po vánočním období, pro mě znamenají především "zlikvidovat" vánoční výzdobu. To s čím jsem začala už před začátkem adventu a v jeho průběhu pokračovala, musím "odstranit" za podstatně kratší dobu.
Začala jsem včera a poté, co jsem si rozbila další vánoční ozdobu, jsem se rozhodla, že si pokračování nechám na zítřek.
Sedla jsem si k počítači a začala se probírat fotkami, které v období z nadpisu článku vznikly.

24.12.2015
Dealer cukroví - napekla jsem toho znovu spoustu. Asi jsem se minula povoláním.
Jednak mě to baví a pak vím, že mé děti a náš kamarád krabici s cukrovím přivítají, stejně tak i vánočky.

Holky se hodily do gala, dokonce i Sára si vzala něco podobného šatům.

Emě to opravdu moc slušelo.

25.12.2015
Čekání na božíhodový oběd, malý Jiříček tvrdil, že má rád krůtu.
Nakonec jí nejedl, ale knedlíky snědl tři. :-D

U nás máme nejen štědrý večer, ale i štědré odpoledne.

Kostel Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře se stal prvním za našich cílů.

V jeho ambitech jsou fresky od Reinera a Asama.

Budova kláštera - v současné době obývaná benediktinkami z komunity Venio.

Uvnitř kostela byl vystaven další betlém.
Ten první z kaple sv. Václava jsem představila v předchozím článku.

Hlavní oltář v kostele

Bazilika Sv. Markéty, před níž je další z betlémů

Tak to je on v detailu. Ten který byl uvnitř baziliky jsem představila v minulém článku.

26.12.2015
Krásné počasí nás vylákalo na další výlet.
Slunce nádherně osvítilo Arcibiskupský palác.

Podobně i část Hradu je osvícena.
Podle stínů je vidět, že je krátce po slunovratu a slunce je nízko nad obzorem.

Je libo stát se královnou?
"Za nemalý peníz vám půjčím korunu a posadím vás na trůn" - váš král.

Chrám svatého Víta, je gotiky chlouba a já vás tu vítám a půjdeme dál .....

Před chrámem sv. Víta byl tradiční slaměný betlém.
Dovnitř jsme nešli, jednak před vchodem stála dlouhatánská fronta
a druhak - cena vstupného pro dva dospělé se rovná ceně rodinného vstupného.
Takže sem raději zajdeme za stejný peníz někdy s vnoučaty.

Na Náměstí U Sv. Jiří byly vánoční trhy a navíc tu hrálo pět muzikantů na trubky.
Pořídila jsem jen tuto jedinou fotografii a zbytek si pak nahrála jako video.

Když muzikanti odešli, vyfotila jsem si vánoční trhy tamtéž a pokračovali jsme dál.

Z ochozů u východní brány jsem fotila pražské panorama.
Bylo jasno, slunečno a bylo vidět hodně daleko.
Vlevo Vítkov, uprostřed televizní vysílač na Žižkově, Týnský chrám a vpravo sv. Ludmila na Vinohradech.

Vojanovy sady - hn
ed vedle vchodu kvetla kalina vonná, na které navíc byly včely.

Malá holčička v parku krmila pávy.

Kostel Panny Marie pod řetězem na Maltézském náměstí ....

..... a jeho hlavní oltář s obrazem Karla Škréty.

I zde byl vystaven betlém, před kterým byla tlačenice.

Kostel Panny Marie Vítězné a sv. Antonína Paduánského,
který je mnohem známější pod názvem U Pražského Jezulátka.

Před kostelem jsou každým rokem instalovány veliké postavy z betléma.

Betlém sám je skromný......

.....a doplňují ho postavy Tří králů podél lavic ze stejného materiálu, jako ty venkovní.

Hlavním a celoročním lákadlem je Pražské Jezulátko.

Cestou domů z konečné tramvaje mě zaujaly barvy na obloze.

27.12.2015
S vnučkami, které nám dcera přivezla po obědě, jsme se vypravili na tradiční procházku.

Cílem byl, tak jako v letech minulých, kostel Panny Marie Andělské,
kterému také mnozí říkají U Kapucínů.

Barokní betlém, který je v tomto kostele, patří mezi ty nejkrásnější v Praze.
Chodívali jsme sem s našimi dětmi, ted' sem chodíme s vnoučaty.

Kostel Sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech.
Došli jsme k němu už za šera a byl zavřený.
Holky totiž objevily na Novém světě hřiště a nám trvalo dlouho je přesvědčit,
abychom pokračovali v procházce. Na Hrad jsme došli už za tmy.

29.12.2015
Kostel Všech svatých v Kutné Hoře, ....

..... který je známý svou kostnicí.
"Ty lebky jsou mi jasný, ale z čeho udělali ty kuličky?"
Po vysvětlení, že jsou to hlavice kloubů, zůstala Sára nadlouho paf.

Holky tvrdily, že se jim tam líbí, ale z jejich vyděšených výrazů to tak nevypadá.

Interiér kostela Všech svatých - kaple nad kostnicí.

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie...

a její interiér.

I tady byl k vidění betlém.

Katedrála nabízí i pohled shora. Návštěvníci mohou vystoupat po točitých schodech do patra, odtud pokračovat po dřevěné lávce nad jednotlivými kopulemi bočních kapliček (nic pro klaustrofobika) a bokem katedrály pod střechou projít na balkon nad hlavním vchodem. Přiznám se, že jsem byla ráda, když jsem se vrátila zpět do přízemí.

Dvě zdatné turistky. :-D

Největším a nejznámějším lákadlem Kutné Hory je bezesporu chrám sv. Barbory.

Jesličky tu byly v bílé barvě.

alt="" />
Vitrážová okna jsou nádherná. Zjistila jsem, že některá jsou ze současnosti.

I tady je možnost vystoupat do horního patra (za zvláštní poplatek).
Stálo to za to - pohled shora je velice zajímavý. Navíc jsou zde artefakty,
které sem byly umístěny u příležitosti výstavy Europa Jagellonica v roce 2012.

Prohlédnout si shora varhany a stát nad kůrem není často obvyklé.

31.12.2015
Chlebíčků jsem udělala moc.
Něco jsme snědli sami, něco mladí, když se tu druhý den stavovali.
Ale stále ještě zbývaly, i přesto, že jsem je posnídala.
Zbytek skončil v popelnici.

1.1.2016
Odpoledne na Nový rok nám mladí přivezli holky a my se s nimi vypravili na ohňostroj.

Zkoumala jsem, odkud bude nejlépe vidět a zvolila Holešovice. S bývalým kolegou jsem se domluvila, že necháme auto u firmy, kde jsem pracovala. Praha byla beznadějně zacpaná, měla jsem obavu, že nepřijedem včas. Na Letné, kde doprava stála, jsme vjeli raději do tunelu a do Holešovic přijeli z druhé strany. I tady auto na autě a před firmou naprosto prázdné parkoviště. Zaparkovali jsme a já šla zazvonit na bývalého kolegu, který "sloužil", že jsme tady.
Během okamžiku se parkoviště zaplnilo - jako bychom utrhli lavinu. :-D

Menší, skromnější, nicméně hezký. Holky byly nadšené.

3.1.2016
S vnučkami jsme se vypravili do Josefské ulice, odkud vycházel tříkrálový průvod.

Kašpar, Melichar a Baltazar se mi tam nevešel.

S průvodem jsme došli na Staroměstské náměstí.
Kardinál Dominik Duka požehnal Tříkrálové sbírce.

Holky nejvíce zaujala ohrada se zvířátky.
Mě zaujala cena krmení. Hrstička granulí ze stejného automatu který je v ZOO za 5 Kč,
tady stála 20 Kč. Žijeme holt v tržním hospodářství.

Sbor z kostela Nejsvětějšího Srdce Páně se chystá na Rybovu vánoční mši.

Večerní Staroměstské náměstí a strom s obrázky Josefa Lady.

Všechna čtyři zlatíčka pohromadě, aneb syn s rodinou se vrátili domů.

6.1.2016
V Praze napadl sníh, takže ho musíme honem všichni využít.
Bětušku hlídala Desinka.

Holky byly jako dva sněhuláci ...

...a Jiříček s nimi zdatně držel krok.

Doma jsme si naposledy posvítili vesničkou ...

.... a vánočním stromečkem.

Navrací se dny všední. Určitě se však nudit nebudeme. Mám v plánu konečně pohnout s dalšími (už dvěmi) pokračováními "Italského deníku". Dnes jsem dopoledne pokračovala v úklidu vánočních propriet a v poledne jela vyzvednout holky do školy. Odpoledne jsem odvedla Emu do baletu a pak se připojila k dědovi a Sáře a udělali první větší povánoční nákup.

Když jsem si ted' prohlédla to, co jsem "navěsila" na blog, říkám si, zda ten titulek neměl být raději: "Jesličky a dětičky". :-D