Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

sobota 31. července 2010

Vibo Valentia


Při našem pobytu v oblasti Capo Vaticano jsme nemohli opominout také hlavní město provincie Vibo Valentia, jímž je stejnojmenné město.
Vibo_panorama
Město leží na jednom z nejvyšších míst a je jako orlí hnízdo, z něhož je rozhled do hornatého vnitrozemí a na moře s Liparskými ostrovy.
První setkání s Vibem byl dopravní chaos a druhé setkání bylo na parkovišti s osmahlým domorodcem, který v ruce držel zapalovače, papírové kapesníky a nabízel je k prodeji. Když jsme od něj nechtěli nic koupit, řekl, že neprodává, ale vybírá poplatek za parkování. Nechtěli jsme riskovat poškození půjčeného auta, protože takových "prodejců - výběrčích" se po parkovišti pohybovalo víc, tak jsme mu raději požadované 1 Euro dali.

Z parkoviště jsme se vypravili do města a našim cílem byl normanský hrad na samém vrcholu města a muzeum, o kterém jsme nevěděli, kde se nachází.
Cestou nahoru jsme si prohlédli několik památek a orientovali jsme se podle směrovek, které odkazovaly na muzeum. Došli jsme mezi honosné paláce a hledali jsme muzeum. Cestou jsme v jednom z paláců objevili výstavu Kalabrijských miniatur. Chodili jsme mezi jednotlivými exponáty a porovnávali místa, která jsme již navštívili s modely. (vstupné zdarma).Miniatura Vibo Valentia
 Pokračovali jsme v našem putování ke slavným schodům Del Pino, jejichž model byl také na výstavě. Okolo dómu, který je zasvěcen patronovi města San Leolucovi, jsme pokračovali do kopce ke hradu. Nedaleko něj je kouzelný park a archeologický areál, ve kterém jsou dochovány zbytky opevnění ze 6. - 5. století př. Kr. Došli jsme k normanskému hradu a zjistili, že hledané muzeum se nachází právě v něm.

O historii Vibo Valentia jsme měli už malou povědomost z loňského roku, kdy jsme navštívili Museo Nazionale v Reggio di Calabria.

Město Vibo bylo vybudováno na místě řeckého města Hipponion. V 7. století př. Kr. přišly z řecké Locridy kmeny, které se usídlily v Locri Epizephiri na pobřeží Jónského moře. Odtud expandovaly dále a usídlíly se v Rosarnu a Hipponionu (Vibo). Stejně jako další řecké osady se Hipponion dostal pod římskou nadvládu. Pobýval zde i Gaius Julius Caesar se svým synovcem Octavianem (Augustus). Cicero zde vytvořil některá svá díla.
Díky své strategické poloze město odolávalo nájezdům Saracénů. V 11. století se dostalo pod nadvládu Normanů. Roku 1070 normanský vládce Ruggero nechal vybudovat opevněný hrad na vrcholu města na pozůstatcích řeckých a římských staveb. Normané vládli městu, které bylo známé jako Monteleone di Calabria, po celý středověk. V době Muratovy vlády patřilo město mezi nejdůležitější místa v Kalábrii. Roku 1905 bylo částečně poškozeno zemětřesením.
V současné době má 34.000 obyvatel a je hlavním městem stejnojmenné provincie.
Castello

Vstoupili jsme do Museo Archeologico Nazionale "Vito Capialbi" (vstupné 2 Euro) a prohlédli si památky z doby řeckého osídlení, římské a středověké. Po prohlídce muzea jsme vystoupali na hradby hradu, odkud je nádherný pohled - na jedné straně moře, které se zdá být blízko a na druhé straně zvlněné a divoké vnitrozemí. Počasí nám moc nepřálo, ale prý za dobrých podmínek je odtud vidět Etna a celé Liparské souostroví.
Z muzea jsme pokračovali do středověkého města, některé domy jsou renovovány v historickém stylu, jiné jsou notně zchátralé a také jsme objevili ve středověkém paláci plastová okna.

Prošli jsme městem, zašli na pizzu a potom jsme se s tímto zajímavým místem rozloučili.

Fotografie z Vibo Valentia jsou v Galerii.

středa 28. července 2010

Téma týdne homosexualita

K napsání článku mě vyprovokoval jeden z pisatelů, jehož příspěvek jsem si přečetla.
Srší z něj totiž tolik nenávisti, že mě to opravdu nenechalo v klidu.


Homosexualita tady je, byla a bude.
Sama jsem zažila dobu, kdy byla homosexualita pokládána za psychickou poruchu. V dnešní době už tomu naštěstí tak není. Nikdo nemůže za svou sexuální orientaci. S tím se člověk už narodí. A pokud si někdo stále myslí, že je to nemoc, či úchylka, která se dá léčit, tak se mýlí. To by pak třeba mohl považovat za nemocné kupříkladu lidi s rezavými vlasy.
Proč je tolik nenávisti?

Jak se musí cítit rodiče, když zjistí, že je jejich dítě homosexuál? To se ho zřeknou?
A jak se musí cítit ten dotyčný, kterého se to přímo týká, když si uvědomí, že ho přitahují jedinci stejného pohlaví?
Jak se s tím sám vyrovná? Jak to sdělí svým blízkým? A jak se pak ti blízcí k němu budou chovat?
Musí to být opravdu kus odvahy to přiznat, žít s tím a vědět, kolik nenávisti, netolerance a nesnášenlivosti bude muset přetrpět.

Znám osobně několik homosexuálů a nemyslím si, že jsou nějací jiní. Jsou to naprosto normální lidé, kteří žijí svůj život, který je mnohdy lepší a kvalitnější než u smíšených párů. Nikdo z nich nemá napsáno na čele, že je "jiný". Naopak jsou to lidé přátelští, empatičtí a ochotní kdykoliv pomoci, poradit.

Můj kolega je homosexuál. Pochází z malého města a bylo pro něj strašně těžké se smířit s tím, jaký je. Zkusil to v sobě zlomit a oženil se. Z manželství, které od počátku i přes jeho snahu nefungovalo, má dceru. Z malého města odešel a dnes žije plnohodnotný život se svým přítelem.
A mě vůbec nevadí, jaký je.

Zjistila jsem však jednu věc. Homosexualita, jako taková, obecně vadí méně ženám. Muži jsou v této otázce podstatně méně tolerantní.

sobota 24. července 2010

Stilo

Stilo
Toto městečko dalo jméno majáku, který se tyčí na pobřeží Jónského moře a je jeho dominantou. Leží na úbočí hory Monte Consolino a je kouzelné a starobylé. V průvodcích se o něm dozvíte zejména díky byzantskému chrámu, který se v tomto městečku nachází.
Vypravili jsme se sem jednoho červencového odpoledne. Zaparkovali jsme na kraji městečka proti starému kostelu a dívali se směrem k moři, kde jsme viděli maják a vyschlé koryto řeky Stilaro, která v jarních měsících, kdy taje sníh v horách, bývá veletokem.

Před kostelem  na malém náměstíčku stojí socha Tommaso Campanelly, který se nedaleko Stila narodil roku 1568. Byl to nejslavnější obyvatel tohoto městečka.Pomník Tommaso CampanellyTommaso Campanella byl dominikánský mnich a filosof, který byl pronásledován inkvizicí, nebot' ve svých dílech podporoval Koperníkův model sluneční soustavy. Sám vytvořil vlastní koncepci ideálního státu ve svém filosofickém díle Civitas Solis (Sluneční stát). Pokusil se i o povstání proti španělské nadvládě a nakonec uprchl do Paříže, kde se stal chráněncem kardinála Richelieu. Pro své názory a dílo byl inkvizicí prohlášen za kacíře a během svého života strávil téměř třicet let ve vězení. Zemřel roku 1639.

Pokračovali jsme dál k největší budově, kterou je kostel a klášter San Giovanni a odtud jsme se vypravili uzoučkými uličkami hledat byzantský chrám. Objevili jsme spoustu památek, prohlédli si několik kostelů i dóm, který pochází ze 13. století, ten byl však kompletně přestavěn a z původní stavby zůstal pouze gotický portál. To co jsme však chtěli najít, se nedařilo. Na úpatí skalního masivu byla malá kaplička zasvěcená Panně Marii, tam jsme také došli, ale stále to nebylo to, co jsme hledali. Abychom nešli stejnou cestou zpátky, rozhodli jsme se jít jinudy a z malého náměstíčka jsme na skalnatém úbočí konečně uviděli cíl naší cesty.Cattolica - pohled z města
Ted' už jsme měli směr, kterým se vydat. Stoupali jsme stále do kopce klikatými uličkami, někdy jsme měli pocit, že lezeme někomu místnímu do dvorka. Došli jsme na rozcestí a zvažovali, zda se vydat napravo, kde byla kamenná brána, nebo nalevo. Tam vedla cesta, která se pak změnila v cestu lesem, stále jsme stoupali nahoru, městečko pod námi bylo jako na dlani, moře se zdálo blíž. Pohled na městečko shora byl úchvatný, část byla ještě ozářena sluncem a část byla ve stínu Monte Consolino. Po cestě, kterou jsme stoupali, byla číslovaná zastavení a nám došlo, že jdeme po křížové cestě. Když jsme udýchaní a upocení zastavili na pátém zastavení, zjistili jsme při pohledu dolů, že objekt našeho zájmu je hluboko pod námi. Rozhodli jsme se k návratu.
Pohled na Stilo z kalvárie
Na nezpevněné cestě byly tzv. tekoucí kamínky a i přes perfektní obutí jsem po nich sklouzla a notný kus cesty jsem jela po zadní části těla vstříc dalším poutníkům stoupajícím po křížové cestě. S otřeseným pozadím a také sebevědomím jsem se zvedla a snažila se očistit. Byl to pěkný trapas.
Vrátili jsme se zpět na rozcestí, prošli bránou a ocitli se před nádhernou stavbou. Antické sloupy podpírají pět kopulí a tato stavba symbolizuje Ježíše Krista a čtyři apoštoly. Je pokládána za nejkrásnější a nejzachovalejší byzantskou památku. Byla vystavěna v 10. století jako katholikón, to znamená liturgické centrum pro poutníky z Kalábrie. Tato nádherná budova nese název La Cattolica (vstupné do ní je zdarma).
Cattolica
Po prohlídce jsme se vrátili zpět, pokračovali po cestě kolem stezky ke kalvárii a chtěli jsme se ještě podívat na normanskou pevnost. Je na samém vrcholu skalního masivu, ale v současné době se opravuje. Podívali jsme se na ní tedy alespoň z dálky.

Vrátili jsme se k autu a odjížděli jsme zpátky k moři.

Pokud někdy v budoucnu navštívíme tuto oblast, určitě se do Stila ještě podíváme.

Fotografie ze Stila jsou v Galerii.

čtvrtek 22. července 2010

Pizzo Calabro


Nadpis vypadá možná trochu jako nějaká místní specialita. Není to ale nic k jídlu.
Je to velice pěkné městečko, nacházející se v Kalábrii u zálivu St. Eufemia, které je vstupní branou do části Itálie, která je někým nazývána Vatikánský mys a nebo výběžek Tropea.


První setkání s Pizzem bylo trošku stresující. Jeli jsme vypůjčeným autem úzkými a křivolakými uličkami, logicky jsme měli strach, aby se s ním něco nestalo a proti nám, za námi a z vedlejších uliček se řítila italská auta (některá značně oboucháná z místního provozu) a blázni na motorkách. Byl sobotní podvečer po siestě a Itálie začínala žít. Městečkem, i přes stres, jsme projeli naštěstí v pohodě a rozhodli jsme se, že sem se určitě musíme během dovolené ještě podívat.

"Díky" počasí, které panovalo, se stalo Pizzo jedním z našich prvních cílů. Auto jsme pro jistotu zaparkovali před vjezdem do městečka na parkovišti a vydali se nahoru. Kolem pevnosti, která je jednou z dominant, jsme došli na náměstí a zkonstatovali, že jsme vlastně pod ním projížděli autem.
Náměstí je veliké a všude tu jsou restaurace a zejména cukrárny, kam nás při chůzi kolem zvali k posezení.


Cukráři z Pizza jsou náležitě pyšní na svůj vynález, který se nazývá Tartufo. Je to koule z oříškové zmrzliny, uvnitř které je tekutý čokoládový krém a to vše je obaleno kakaovým práškem. Tartufo nabízejí ve všech cukrárnách tohoto městečka a jeho cena se pohybuje mezi 4 a 5 Eury.

Náměstí v Pizzo Calabro

Náměstí v Pizzo zdobí socha krále Umberta I.
Docela nás to překvapilo, nebot' většinu měst zdobí sochy Garibaldiho :-D


Chiesa dell'Immacolata

Stará fontána

Prošli jsme náměstím a kolem nádherného bíleho kostela Chiesa dell'Immacolata, který je ze 16. století a staré fontány jsme do mírného kopečka vystoupali k dómu San Francesco. Cestou jsme si koupili "leporelo" na památku a v něm byla mapa města. Mohli jsme se alespoň lépe zorientovat.

Dóm San Francesco.....

... a ještě jednou z trochu jiného úhlu

Spojovací chodba mezi dómem a biskupským palácem

Nejeli jsme sem úplně nepřipraveni. Před cestou sem jsme si v průvodci přečetli, že nedaleko Pizza se nachází kostelík Piedigrotta, který v 17. století vytesali do skály neapolští námořníci, jako poděkování za záchranu z nebezpečné bouře. V 19. století místní umělec Angelo Barone původní kostelík rozšířil a z pískovce vytesal další sochy. V jeho díle pak pokračoval jeho syn Alfonso. I v současné době pokračují v práci na kostelíku členové rodiny Barone.


Stáli jsme na náměstí před dómem a na plánku v leporelu hledali, kudy se k Piedigrottě dostaneme. Oslovila nás paní a ptala se, co hledáme. Když jsme jí řekli, kam máme namířeno, nabídla se nám, že nás odveze autem, protože má cestu kolem. Cestou nás ještě upozornila, at' nekupujeme vstupenky v baru u silnice, ale až v kostelíku, že je to výhodnější. Vysadila nás nad kostelem, my jí poděkovali, rozloučili se a ona pokračovala dál.
Bylo to pro nás zase potvrzení toho, že v Kalábrii jsou dobří lidé. Zase další milá zkušenost.

Už ze silnice byla vidět socha Madony s Ježíškem a já si uvědomila, že už jsem jí zaregistrovala při našem příjezdu do této oblasti. Po schodech jsme sestoupili k mořskému břehu a vstoupili do Piedigrotty (vstupné 2,50 Euro).
Nedokážu všechny sochy, které jsem sem dala identifikovat, ale u některých se o to pokusím. Je jich tu jen část, Piedigrota jich nabízí mnohem víc.


Sv. Jiří

Sochy před oltářem mohly kdysi fungovat jako svícny, ted' na nich byly květiny.


Betlém

Oltář


Čtyři andělé

Po prohlídce Piedigrotty jsem vyfotila mořské vlny narážející na pobřeží před jeskyní.
Vystoupali jsme po schodech zpátky na silnici a po ní jsme se vraceli zhruba kilometr zpátky do městečka.

Dóm San Francesco ze silnice

Pohled od dómu na Pizzo

Došli jsme zpátky na náměstí, sedli jsme si do zahrádky v cukrárně a "odměnili se" Tartufem. Seděli jsme, vychutnávali tu lahodnou záležitost a nasávali atmosféru městečka.

Dalším našim cílem byla aragonská pevnost, kterou nechal zbudovat ve druhé polovině 15. století Ferdinand I. Aragonský.


Toto místo vstoupilo do dějin v roce 1815, kdy zde byl odsouzen k smrti a později i popraven Joachim Murat.
Murat byl jedním z nejschopnějších Napoleonových generálů, dokonce se stal jeho švagrem (byl manželem nejmladší Napoleonovy sestry Caroline). Roku 1808 byl Napoleonem dosazen na neapolský trůn. Roku 1815 došlo k obnovení vlády Ferdinanda IV. Bourbonského a Murat musel uprchnout. S několika věrnými se vylodil v Pizzu, kde se snažil vyvolat vzpouru proti Bourbonům. Po neúspěchu byl zadržen, vězněn a nakonec popraven.
Aragonská pevnost je věnována památce Joachima Murata. Je pojednána jako muzeum, v jednotlivých místnostech jsou naaranžovány fuguriny v dobových uniformách a oděvech, bud' jako vězni, nebo vojáci. Je zde i Muratova cela, mnoho obrazů, zbraní a osobních věcí, které Muratovi patřily (vstupné je 2,50 Euro).










Pod pevností se nacházejí dva malé přístavy a mezi nimi pláž. Ten den se nikdo nekoupal. Stačí si prohlédnou oblohu na fotografiích - chvilku azzuro a pak černé mraky hrozící deštěm.



Pizzo je malebné místo, které určitě stojí za návštěvu.
Foto z návštěvy Pizza si můžete prohlédnout zde.

pondělí 19. července 2010

Prázdniny

Pro děti je to kouzelné slovo - znamená pro ně devět týdnů volna, devět týdnů bez školy, bez učení. Dobu kterou mají většinou rády.  

Jejich rodičům je mnohdy  z prázdnin úzko. Vždyt' dovolená je čtyři týdny, ne každé dítě jede během prázdnin na tábor a také ne všichni mají babičku či dědu, kteří se postarají o děti během prázdnin.

Jako dítě jsem samozřejmě prázdniny měla ráda. Narodila jsem se a vyrůstala na severu Čech v klidném městě. Navíc jsem měla to štěstí, že jsem měla babičku.
S rodiči jsme rok co rok jezdívali na tak zvanou "rodinnou dovolenou". Byly to dva týdny z prázdnin, které jsem bytostně nenáviděla. Nemohla jsem pochopit, jak rodiče mohou jet na dovolenou autobusem s lidmi, se kterými chodí denodenně do práce. Ubytování bylo v chatičkách zvaných teletník (jako tele jsem si opravdu připadala), jedlo se z hliníkových ešusů a vše bylo na povel (i to jídlo). Dodnes nemám ráda organizovanou zábavu, nedokážu se bavit, když mi to někdo poručí. Jediné trošku pozitivní na tom všem bylo umístění tábora. Nacházel se v Českém ráji a já se sestrou a kamarádkou jsme každoročně navštěvovaly hrad Kost a přilehlá skalní města, abychom nemusely sedět před teletníky, nebo chodit povinně sbírat borůvky do kuchyně. Jak já to tam nesnášela. Vždycky jsem se těšila, až pojedeme zase domů, měli jsme prima partu, hráli jsem na hřišti volejbal, podnikali různé výpravy do okolí a na konci prázdnin jsme vždycky dělali na hřišti táborák, jako rozloučení s létem.
Když jsem nabyla plnoletosti, odmítla jsem s rodiči na rekreaci jet. Zůstala jsem raději doma pod dohledem babičky.

Po studiích jsem natrvalo zakotvila v Praze, vdala jsem se a narodily se mi děti. V té době jsem začala prázdniny svých dětí pokládat za problém. Stejně jako Jan Neruda jsem řešila, kam s nimi. Babičku jsme měli, sice poněkud vzdálenou, ale mé děti hlídala o prázdninách jen jedenkrát a to společně s dětmi mé sestry. Dodnes nechápu, jak to zvládla.
Tehdy jsem však nechápala, proč je už víckrát nechce všechny hlídat. Dnes už vím proč.

Problém s prázdninami jsme řešili každý rok. Děti jezdily na tábory, potom s námi na společnou dovolenou, mnohokrát jsem si je brala do práce.
A jak šel čas, z mých dětí jsou dospělí lidé, kteří budou zanedlouho také řešit problém - kam s nimi.

Hezké prázdniny všem :-)))

pátek 16. července 2010

Devátá cesta z Itálie

Čas letí jako voda, čas utíká, čas chvátá.
O času by se toho dalo napsat spousta.
Ovšem na dovolené čas utíká dvojnásobnou rychlostí - alespoň mám ten pocit.

Je sobota 10. července 2010 a my se chystáme k návratu domů.Baia di Zambrone - balení

Marina di Zambrone je zapadákov. Jiný výraz, který by se hodil více, by byl poněkud ostřejší. V letní sezoně, kdy se rekreační střediska zaplní turisty, asi trošku ožije, ale v zimě?? To se asi úplně vylidní. Dvě ulice, jeden "supermarket", prodejna ryb, zelenina, potřeby pro domácnost, trafika s rozšířeným sortimentem a prodej zmrzliny a občerstvení na nádraží. K tomu dvě pizzerie a jedna restaurace na pláži. K obchodům je to z Baia di Zambrone půl hodiny cesty do kopce.
V propozicích od CK Azzurro bylo sice slibované vybavení villaggia, ale skutečnost byla taková, že bar na pláži otevřeli až po dvou týdnech a prodej základních potravin až v pondělí před naším odjezdem.

Ale abych nebyla jen kritická. Místo je to kouzelné, ubytování bylo báječné a prostorné a nedostatky, které se vyskytly, se řešily celkem rychle. Celý areál je v zeleni, je tu spousta rostlin, které doma pěstujeme v květináčích a tady jsou to stromy poskytující stín. V nedalekém okolí jsou malebná městečka, mnohá z nich se stala cílem našich výletů.
  
Moře je krásné jen v dopoledních hodinách, mohlo by být i odpoledne, ale italové jsou neskutečná prasata, z lodí sypou odpadky do moře, takže odpolední příliv přinášel do zálivu St. Eufemia obrovské množství nedefinovatelných sajrajtů. Po přeplavání "komunálního odpadu", který byl u břehu, bylo moře krásně čisté. Celkem jsme se divili, že u břehu v nepořádku se vyskytovala většina koupajících se. Jak se říká - proti gustu, žádný dišputát.
Stromboli při západu slunce

Kouzelné jsou zde večery, kdy slunce zapadá do moře a za jasné oblohy ozařuje sopku Stromboli. Vypadá, že je blízko, ale je odtud vzdálená asi 60 km vzdušnou cestou.






Marinu di Zambrone opouštíme krátce před 8 hodinou ranní po stejné trase, kterou jsme jeli sem. Teplota je 22oC a je slunečno. V Pizzo najíždíme na A3, v Tarsii odbočujeme na Sibari a u první pumpy tankujeme benzín. V Sibari najíždíme na SS106  a kocháme se pohledem na Jónské moře.
Před Tarantem vjíždíme na dálnici A14 a po ní pokračujeme do Bari, kde děláme zastávku na oběd. Je slunečno a teplota je 29oC. Pokračujeme směrem na sever, občas zastavujeme, abychom se osvěžili. V Bologni najíždíme na A1, v Modeně pak sjíždíme na A22 a začínáme se domlouvat, kde budeme přenocovat.
Několikrát jsme nocovali na Lago di Garda, takže se rozhodujeme, že zkusíme přenocovat někde poblíž Verony a pokud to nevyjde, Lago to jistí. Na navigaci si zadáváme Veronu a k našemu překvapení nás odkazuje na kemp ve vzdálenosti necelé dva kilometry od centra Verony. Z dálnice sjíždíme na Verona Nord a podle navigace jedeme k centru města. Je dost hustý provoz a teplota je 35oC. Tak takhle teplo na jihu opravdu nebylo.
Verona - camp Castel San Pietro
Při jízdě Veronou poznáváme místa, kde jsme před několika roky byli. Přejíždíme po mostě řeku Adige a po neskutečně uzoučkých uličkách a serpentinách stoupáme ke hradbám. Začínáme pochybovat, že jedeme správně, když tu se před námi objevuje brána a označení Camping.
Jdeme se zeptat na ubytování. Jsme mile překvapeni chováním personálu, recepční Giulliano nám sděluje, že umí "picola česky" a současně s plánkem kempu, na kterém nám vyznačuje, kde si máme postavit stan a kde parkovat, nás informuje, že pokud sejdeme po schodech u Castela, který je hned vedle, jsme za čtvrt hodiny v centru Verony. Jsme natolik unaveni z cesty a navíc jsme už ve Veroně byli, že nakonec zůstáváme v kempu. Ale určitě tuto možnost ubytování někdy v budoucnu využijeme, protože máme v úmyslu jet s dcerou na Nabucca ve Veronské aréně.
Kemp je postaven v městských hradbách poblíž Castel San Pietro a nese jeho název.
Pro případné poutníky do Verony je tu jeho plánek i s kontakty.Camping Castel San Pietro


Neděle 11. července 2010 - spalo se špatně. Teplota v noci moc neklesla, ve stanu nebylo k dýchání a navíc ve dvě hodiny se vrátili do vedlejšího stanu holand'ané. Pán pokud nekašlal, tak chrápal tak hlasitě, že budil i mého muže, který jinak spí i v bouřce.
Balíme stan, děláme si snídani, jdeme uhradit nocleh a rozloučit se. Auto zaparkujeme na nádvoří vedle stojícího Castel San Pietro a jdeme se podívat z jeho ochozu na Veronu.VeronaVerona - Ponte PietraVerona



Je to nádherný pohled, který určitě zůstane v našich vzpomínkách. Ve Veroně jsme sice už byli, ale takhle shora jsme jí ještě neviděli. Podle věží jsme se orientovali, kde jsme kdysi procházeli.




 Vracíme se k autu a kolem kempu sjíždíme serpentinami kolem hradeb zpět dolů k Adige. Veronou projíždíme zpět na dálnici A22 po které pokračujeme na Brenner.

Před Brennerem na A22
Provoz na dálnici je velice hustý, teplota je přes 30oC. Na mnoha úsecích dálnice se opravují svodidla. Dálnice ze zúžena a je tu omezená rychlost. U Vipitena zjišt'ujeme, že i přes vysoké teploty zůstává na alpských vrcholech sníh. Loučíme se s Itálií a vjíždíme do Rakouska.
Innsbruck
Sjíždíme z Brenneru na Bergiesel, dole v Innsbrucku natankujeme benzín (který je v současné době levnější než u nás) a míříme na Zirl a Seefeld. Tam kde před třemi týdny byla teplota 7oC je nyní 33oC. Pokračujeme na Garmisch-Partenkirchen a kocháme se pohledem na alpské vrcholy.Alpy u Ga-Pa Odtud pokračujeme na Mnichov, Regensburg a Rozvadov. Teplota je nesnesitelná.

Po D5 míříme domů a už s
e těšíme na vnučky a dceru, na syna, na svou postel, na svůj domov - méně už se těšíme do práce.
U Berouna jsme zaregistrovali, že je někde uzavřená dálnice, ale nezjistili jsme přesně kde. Několik aut sjelo na Loděnice a my pokračovali, abychom ihned uvízli v kopci od Loděnic. Kolony jako v Itálii, tedy mnohem horší. Po telefonátu s dcerou, která zjistila na internetu, co se stalo, je nám jasné, že v plánovaném čase doma nebudeme.
Dálnice si zase vybrala  svou daň v podobě zmařeného lidského života.
Teplota se pohybuje mezi 36 a 37oC a my se dvě hodiny posouváme pomaloučku ke sjezdu Rudná. Když se dálnice po 7 hodině rozjíždí máme divný pocit. Proč někteří jezdí jako prasata? Kam spěchají?
Doma jsme konečně v půl osmé. Z Baia di Zambrone do Prahy se zajížd'kou do Verony máme najeto 1975 km.