V adventním čase

Začal advent a nejkrásnější svátky v roce Vánoce jsou na dohled.

Advent by měl sloužit ke zklidnění a přemýšlení, jak jsem někde četla. Opak je pravdou. Pro mnoho lidí je to doba hektická.

V souvislosti s adventem jsem zavzpomínala na vánoční zvyky, které se v jednotlivých rodinách trošku liší, aby pak ve finále vše skončilo u rozzářeného vánočního stromečku.

A několik vánočních vzpomínek: 

Když jsem byla malá, rodiče tajně strojili stromeček v ložnici, po večeři a koledách nás teta nebo babička požádála o nějakou maličkost, aby trošku odvedla naší pozornost. Pak nás zavřeli v dětském pokoji a zabavili nebo zaměstnali natolik, aby rodiče stačili přenést stromek včetně dárků. Rodiče to dělali do té doby, než jim v chodbě stromeček spadl.

Byly to zvláštní vánoce. Pohoda byla v nenávratnu, kouzlo bylo to tam, rodiče se vzájemně obviňovali a vysvětlení, že Ježíšek dal stromek omylem jinam, taky moc neprošlo. 

Od té doby jsme pak strojili stromeček jako rodina den předem, aby ten Ježíšek věděl, kam má dát dárky. I tak pro nás Vánoce byly svátkem tajemným a pod stromek jsme se chodily se sestrou dívat už od rána.

Jeden rok tatínek vybíral stromek na trhu. Vybral hezky rostlý smrk a donesl ho domů. V chodbě rozvázal provázek, kterým byl stromek svázán a aby větve hezky klesly, klepl s ním o podlahu se slovy: "Tak, jak se vám líbí?" A z toho krásného smrčku se sesypalo jehličí a před námi byly jen holé větve, i když opravdu krásně rostlé. 

Co ted'? Táta si obul lyže, já také a vydali jsme se spolu na Hartu, což byla hájovna vzdálená asi 5 km od domova. Cesta ztichlým lesem, jiskřící sníh a stopy zvěře. Pak na hájovně teplý čaj a šel se vybírat stromeček. Domů jsme jeli z kopce, táta na zádech stromeček a já větve na ozdobení domu. Od té doby se pravidelné vánoční cesty na Hartu staly součástí našich Vánoc.

Ty cesty lesem na lyžích jsem milovala a těšila se na ně.

Čas plynul, odešla jsem z domova, ale vzpomínky zůstaly.

Když byly naše děti malé, stromeček jsem strojila sama, ale nikoliv tajně, jako kdysi moji rodiče. Pak jak děti rostly, začaly stromek strojit ony. Nechtěla jsem opakovat pád stromku, tak jsem dětem vysvětlila, že se musí ustrojit stromeček pro Ježíška, aby měl kam dát dárky.

Jednou byly nemocné a my sehnali nádhernou jedli. Nevím, co mě tehdy popadlo, ale já se rozhodla, že jim udělám staročeský stromeček. Sehnala jsem malinkatá jablíčka, upekla a nazdobila perníčky, nakoupila slaměné ozdoby a červené mašličky, navěsila na stromek oříšky a křížaly. Byla jsem nadšená a těšila se, co na to řeknou děti. Zůstaly stát mezi dveřmi a dlouho mlčely. A pak to začalo: "Kde jsou ty stříbrné kouličky?", "Kde jsi nechala řetězy, mami?", "A proč tam nemáme elektrické svíčky?" Tolik otázek a nechápavé tváře mých tehdy nemocných dětí.

Manžel se na mě díval s výrazem: já jsem ti to říkal. Byly nemocné, rozbalily si dárky a šly brzy spát. A my? Namísto posezení a konečně klidu pod stromkem jsme došli na půdu pro elektrické svíčky, stříbrné kouličky a další vánoční propriety a odstrojovali ten staročeský stromeček, aby ráno stál v obýváku ten stříbrný, svítící. Děti ráno s rozzářenými oči sledovaly ten nový stromeček a mě jen dodnes mrzí, že jsem si tehdy ten krásný staročeský ani nevyfotografovala.

Atmosféru Vánoc mám ráda.

Bývaly doby, kdy všechno muselo být naleštěné a já byla schopná uklízet do noci. Vše muselo být dokonalé. Pak jednou před Vánoci přišla nemoc, já to nestihla všechno naleštit a zjistila jsem, že ty Vánoce nebyly horší, právě naopak. Byla jsem odpočatá a klidná a neusínala jsem u stromečku vysílením. Od té doby už nic nehrotím. Samozřejmě upeču, vyzdobím dům a udělám běžný úklid. Dárky kupuji s předstihem a využívám z větší části nákupů přes internet. Honit se po obchodech, hekticky pobíhat, stát ve frontách na cosi ... to opravdu nemusím.

A ted' jsem si tak uvědomila, že už na tohle téma jsem tu něco psala na jaře v Tématu týdne. Tak jen doufám, že se moc neopakuji.

Už jsem to zažila

Několikrát se mi to už stalo.

Něco prožívám, nebo vidím a najednou si uvědomím, že už se to stalo, že už jsem v téhle situaci někdy byla, že už jsem to viděla.

Déjà vu. Tato dvě slova jsou pro mě srozumitelná, protože jsou francouzská a já pět let tento krásný jazyk studovala. Ke své smůle musím přiznat, že ted' už ho umím jen minimálně. Ale byly doby, kdy jsem si četla i francouzské knihy - à quoi bon parler? ^*)

Pokud se jazyk přestane používat, jak se tomu stalo i mě, vytěsní se z hlavy, doslova se vypaří a ze znalostí je pak jen jedno velké nic - rien.

Lidský mozek je naprosto dokonalý orgán a mnohdy nás překvapí. Dokáže vytěsnit například tu mojí francouzštinu, stejně tak i nepříjemné zážitky, vždyt' lépe se vzpomíná na to hezké, aby pak na druhé straně ze svých zákoutí "vydoloval" nějakou dávno už zapomenutou vzpomínku. Intenzivní pocit, že opakovaně prožívám situaci, kterou jsem už někdy zažila, mám občas. Dokonce se mi stává, že vím, jak bude právě probíhající děj pokračovat. Je to zvláštní? Asi ne. Vědecky je tento stav nazýván paramnézií a odborná literatura uvádí, že déjà vu prožije většina populace.

Jedna taková vzpomínka: ve Vyšebrodském klášteře jsem byla jen jednou. Je tomu už pár let. Prohlídka s průvodkyní začínala v kapli a když jsme vešli dovnitř, měla jsem pocit, že už jsem tu někdy byla. To prostředí bylo pro mně důvěrně známé a já najednou věděla, že zazní hudba. A během chvilky se ozval odněkud zpěv....  Déjà vu? A nebo jen tušení, co by mohlo přijít? Opravdu jsem tu byla poprvé. A ne-li, tak možná někdy v minulém životě.

^*) kde jsou ty časy?

Vypečený výlet

Vánoce jsou za dveřmi a já už pomalu, ale jistě a hlavně s předstihem kupuji vánoční dárky. Něco už jsem si objednala přes internet, ale tam se všechno sehnat nedá. Rozhodli jsme se využít volna, které nabízel středeční 17. listopad k cestě do Německa a  k předvánočním nákupům. Vnučka tam byla naposledy s námi a s obdivem si prohlížela figurky rytířů, vždyt' její táta dělá historický šerm. Nechtěla jsem to v její přítomnosti kupovat, je sice malá, třeba by na to i zapoměla. Určitě však není hloupá a já jí opravdu nechci brát iluze o Ježíškovi.

Tak jsme v den volna vstávali brzy, skoro jako když jdeme do práce. Počasí nic moc, padal drobný déšt' a místy byla hustá mlha. Cestou jsem zavolala své mamince, že se u ní odpoledne stavíme a uděláme jí velký nákup. Byla ráda, že přijedeme.

V mlze jsme přejeli hranice a v první vesnici jsme zjistili, že mají zavřený obchod. Připadalo mi to divné, říkala jsem o tom manželovi a ten odvětil, že je třeba nemocný vedoucí. No dobře, na chvilku mě to uklidnilo. Projížděli jsme dalšími malebnými saskými obcemi a situace se opakovala. To už jsem znejistěla. A když pak v další obci zvonily kostelní zvony a před ním dav lidí jdoucích na dopolední mši, bylo mi jasné, že byla blbost brzy vstávat a někam jezdit.

"Asi mají nějaký církevní svátek", říkala jsem manželovi.

"Ale prosímtě, copak nemůžou mít ráno mši?"

"Vždyt' je všední den, ranní mše bývají v neděli, když mají lidi volno".

Jsme zmlsaní a už dávno jsme zapomněli, že i u nás bývalo o svátcích zavřeno.

Ale jaký by to byl svátek?

Máme doma kalendář, kde jsou uvedené všechny svátky v Evropské unii a určitě Německo na ten den nemá nic. A přeci vloni jsme také byli 17. listopadu v Německu. To je nějaká podivnost.

Můj muž se rozhodl, že navštívíme nějaké větší město, tam že určitě otevřeno bude. Projeli  jsme Bautzen se stejným výsledkem, pak jsme najeli na dálnici A4 a mlhou pokračovali na Görlitz. Provoz po dálnici byl poměrně hustý, ale z 90% to byly kamiony, mířící do Polska. A jak jsme si povídali, zapomněli jsme sjet a přejeli pomyslné německo-polské hranice. Vůbec jsme si nebyli jistí, zda jsou v Polsku dálniční známky. Pokud ano, docela si koledujeme o průšvih. Raději jsme proto sjeli z dálnice na prvním sjezdu a pomalu v koloně se sunuli na Zgorzelec, což je druhá polovina města, které rozděluje řeka Nisa.

Na nějakou procházku to nevypadalo, pršelo, byla mlha. A shánět směnárnu a měnit eura na zloté se nám taky nechtělo. No to je zase den!!!

Rozhodli jsme se k návratu. Přejeli jsme Nisu zpátky do Německa a ocitli jsme se v úplně jiném světě. Všechno zavřené, temné a liduprázdné ulice. Mrtvé město, nic jiného mě nenapadalo.

Na navigaci jsme si zvolili nejvhodnější trasu k návratu do Čech a vyrazili. Dojeli jsme k viaduktu, za kterým byly nasypány hromady písku a štěrku a cesta dál nevedla. Co ted'? Navigace nás po zadání překážky na cestě instruovala k odbočení jednou vlevo, podruhé vpravo, abychom ve výsledku jezdili kolem bloku. Nikde žádná cedule, která by ukazovala kudy tudy, nikde ani člověk, kterého bychom se mohli zeptat a navigace si stále vedla svou.

Vrátili jsme se zpět do centra města a podle směrovek jsme jeli podél Nisy směrem na jih. Byl to neutěšený pohled. O katastrofě, která postihla v srpnu sever Čech jsme věděli, ale o tom, jak to bylo hrozné i za hranicemi, jsme se přesvědčili na vlastní oči. Železniční koleje pokroucené a visící ve výšce zhruba tři metry, na nich nánosy trávy a násep, který byl kdysi pod kolejemi, tu vůbec nebyl. Tak tady vlak hned tak nepojede. A obrázky, které známe z povodně u nás, se opakovaly podél cesty, podmáčené baráky a pusto.

V Ostritz jsme odbočili a vyjeli na kopec. Uvědomili jsme si, že jsme vůbec neviděli žádné lidi ani žádné auto proti nám nejelo. Oba nás to napadlo současně, že projíždíme jakoby mrtvou zemí. Mlha, podél cesty jen černé siluety stromů, liduprázdná městečka a vše takové tmavé a ponuré.

Potom proti nám projelo auto, první známka života. Jinak pusto a prázdno. Trvalý a drobný déšt' a místy mlha jen podtrhávaly ponurost toho dne.

Dokonce jsme měli podezření, že ani nejde elektřina. Nikde se nesvítilo. Až těsně u hranic bylo v jednom domě rozsvícené světlo.

"Tak elektřina tady jde", pronesl můj muž.

Překročili jsme hranice a hned nám bylo jasné, proč bylo Německo liduprázdné a pusté. Hned u první hospody za hranicemi byl dopravní kolaps. Dojeli jsme k naší oblíbené hospůdce a nebylo téměř kde zaparkovat. Hospoda narvaná k prasknutí. Naštěstí jsme tady stálými hosty, tak se pro nás během čtvrthodinového čekání uvolnilo místečko. Ptali jsme se personálu, cože se v Německu děje, ale také nevěděli, že prý nějaký svátek, ale jaký???

Odpoledne jsme se věnovali mamince.

Večer po návratu domů jsme hledali na internetu, co to bylo za svátek. No našli jsme to. Je to svátek, který se slaví pouze v Sasku. (Kdybychom jeli třeba do Bavorska, bylo by to v pohodě). Jedná se o svátek evangelické církve a v překladu je to Den věnovaný pokání. Svátek je to pohyblivý, slaví se vždy ve středu před Svátkem zesnulých a ten má zase návaznost na první adventní neděli.

A perlička na závěr - včera jsem v práci líčila, jak jsme cestovali v mlze mrtvou zemí, když v tom přišel kolega s podmračeným výrazem. Na můj dotaz, co mu je, odvětil: " Já debil, jsem byl včera v Drážd'anech a bylo zavřený úplně všechno".

Oba jsme ve finále řvali smíchy a oba nás potěšilo, že v tom nejsme sami.

Pomíjivá krása

K zemi se snáší první vločky,

zima přichází do kraje.

Dívám se na tu krásu mlčky 

a vločka v dlani roztaje.

Jen takhle si hrát se slovíčky

a hledat k slovům vhodný rým,

dívám se do plamenu svíčky

a nějak nevím, co dál s tím...

Vločka je takový malý drahokam, který má však velmi pomíjivou krásu. Každá vločka je jiná.

Je už druhá půlka listopadu a touhle dobou bývá někdy sníh. Svatý Martin přijel minulý týden, ale jestli měl nějakého koně, tak bílý určitě nebyl.

Na první sníh jsem se coby dítě moc těšila. Ticho a snášející se první vločky byly kouzelné a pro dětskou duši předznamenávaly příchod těch nejkrásnějších svátků, kterými jsou beze sporu Vánoce. Pomalu padající vločky a všude kolem posvátný klid. Vše jakoby se na chvilku zastavilo a každý se díval na tu bílou nádheru, která se pomalu snášela k zemi, aby pak z ní zůstaly jen kapky vody.

Málokdy se totiž stalo, že první vločky zůstaly.

Vztah k vločkám a nejen těm prvním a sněhu všeobecně se u mě liší podle věku.

Jako dítě jsem sníh a i zimu milovala. Bylo to tím, že jsem žila na severu Čech a zimy tam byly opravdu dlouhé. Stávalo se, že jsme do školy jeli na lyžích, protože cesty byly zaváté. Ale mělo to kouzlo. Krásná bílá krajina, jiskřící sníh a hlavně čistý vzduch. Po silnici projel pluh, který odhrnoval sníh a za ním na valníku pán s lopatou házel na protaženou ulici škváru.

Je to taková nostalgie.

Současná realita je jiná a sníh a zima v Praze také. Tady se "vesele solí", takže z té bílé nádhery je po chvíli odporná a špinavá břečka. Tady se můj bezmezný obdiv k vločkám a potažmo ke sněhu změnil. Už nejsem tak nadšená, protože mě čekají prosolené boty, kabát zacákaný čímsi špinavým ze země, co už dávno jako vločky nevypadá.

Dnešní vztah ke sněhu v Praze, bych zhodnotila jedinou sarkastickou větou mého manžela: "Hele, už zase lítaj ty bílý mouchy".

A i když zima v Praze nebývá zrovna tím nejhezčím obdobím, jsou momenty, kdy sníh Prahu dokáže ozdobit.

Přátelství je vzácný dar

Jan Werich: "Přátelství je součást lidského štěstí"

Přátelství je opravdu velice vzácný dar a ne každý se může z tohoto daru radovat. Já se cítím obdarovaná a současně št'astná, protože mám skutečné přátele.

Přetrvalo přátelství, které vzniklo v době studií, i přes vzdálenost, která nás dělí.

Přátelství, které kdysi vzniklo díky dětem, které jsou stejně staré a dnes mají svůj život, stále trvá.

Přátelé jsou ti, kteří s námi sdílí radosti, ale i naše neúspěchy, naše prohry. Jsou tu, když nám je nejhůř. Víme, že se na ně můžeme kdykoliv obrátit a oni tu jsou, aby nám podali pomocnou ruku, nebo třeba jen poradili, když se cítíme špatně. A stejně tak jsem tu i já pro ně. I když se nevídáme denně, víme o sobě.

Skutečných a opravdových přátel má člověk většinou málo.

Kamarádů, kolegů a známých máme každý spoustu, ale až při opravdovém problému zjistíme, zda se jedná o přítele, nebo je to jen kamarád, který se jako přítel celou dobu tvářil.

Před lety jsem se dostala do problému a tehdy mi nejvíc pomohla dívka o něco málo mladší než moje dcera, o které jsem v legraci prohlašovala, že jí adoptuju. Pomoc z její strany přišla neočekáváně a naprosto nezištně. Zachovala se tak, že jí od té doby pokládám nejen za přítelkyni, ale mám pocit, že je mojí druhou dcerou. Pro mě je to vzácný člověk a sama ví, že kdykoli se na mě obrátí, pomůžu já jí.

Jedno staré přísloví říká: "Počasí a příbuzné si nevybíráš". Přátele si ale vybrat můžeme.

Važme si svých přátel.

Musíš!!

Kolikrát jsem to "Musíš" slyšela a jak já to slovo nesnáším.

Sakra, nemusím!!!

Už od dětství mě tohle slovo provázelo: "Musíš být rozumná a ustoupit".   "Jsi přeci starší, tak musíš mít rozum".   "Musíš si vzít na sebe....".   "Do toho kina můžeš, ale musíš vzít sebou sestru".   "Musíš, musíš, musíš"....

Tohle slovo nenávidím a když ho slyším, okamžitě reaguji negativně. Proč mě pořád někdo nutí do něčeho, proč mi neustále poroučí? Když slyším "Musíš", mám okamžitě bodliny jako dikobraz a začínám se podvědomě bránit. Díky tomu, nebo kvůli tomu mám i problémy s autoritami.

Jsem už ve věku, kdy vím že jsou opravdu věci, které bych měla udělat a které udělám. Ale na rozkazy typu "Musíš" jsem úplně alergická.

Sakra, opravdu nemusím!!!

Jediné co opravdu musím, je jednou umřít. Ale na smrt se zatím nechystám.

Smutné výročí

Vztah k určitému místu si člověk vytvoří během chvilky. Místo, kde se narodil, kde byl št'astný, místo kam se rád vrací.

O svých návratech na sever Čech už jsem se několikrát zmínila, a čím jsem starší, tím víc mě ta místa berou za srdíčko.

Dalším místem, ke kterému mám silný vztah, je Bílá hora. Není to jen tím, že tu bydlím už téměř 36 roků, ale svůj podíl má i moje láska k historii.

Dnes 8. listopadu 2010 uplynulo 390 let od Bitvy na Bílé hoře.

Bitva, která vstoupila do dějin naší malé země a která znamenala konec stavovského povstání a následujících 300 roků nadvlády Habsburků.

A to trvala sotva hodinu.

V této bitvě se střetly armáda českých stavů, armáda Katolické ligy a armáda Svaté říše římské. Stavovská armáda byla poražena a to i přesto, že byla početnější a i lépe postavená. Strategické místo na Bílé hoře, které zaujala, však nezabránilo její kruté porážce.

O této bitvě bylo napsáno mnoho knih.

K odkazu této smutné události se toto místo hlásí. Třeba jen názvy místních ulic jako třeba Anhaltova, Thurnova, Haberfeldova, Bubnova nebo Moravanů jsou stálou připomínkou porážky, kterou pak završila poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí 21. června 1621.

Z okna našeho domu je vidět na vrcholek Bílé hory, kde byla v roce 1920 vybudována mohyla při příležitosti 300. výročí této smutné události.

Studiem starých map jsem kdysi zjistila, že náš dům stojí v místech, kde byla seřazena stavovská vojska před začátkem bitvy a kde se také i bojovalo. Dalo by se říci, že bydlíme na bitevním poli.

              

 ^{Postavení vojsk v Bitvě na Bílé hoře - použito z knihy Dušana Uhlíře Černý den na Bílé hoře} 

                 

Před několika lety, když jsem zakládala nový záhon, objevila jsem značně zkorodovanou minci. S obrovským nadšením jsem začala minci čistit a těšila se, že mám památku na tuto chmurnou událost. Asi po hodině práce jsem zjistila, že je to pouze koruna z období protektorátu. Ale i tak... v některých okamžicích přemýšlím, proč stavové nezaútočili, proč jen potupně ustupovali, vždyt' měli tzv. trumfy v rukách. A jaká by pak byla naše země, kdyby stavovská vojska zvítězila?

Bílá hora je místo, kde se měnily dějiny naší malé země.

Pohled už dávno dospělé

Dospělost .... tam kde končí mládí, začíná dospělost. Vím, zní to jako fráze, ale je to tak. Dospělost .... člověk dospěje do určitého věku, někdo dříve, někomu to trvá trochu déle a pak někdo, bohužel, nedospěje nikdy. A to se týká jen dospělosti duševní. Tělesně dospěje každý.

Moc se mi líbí citát Alberta Schweitzera:

"Kdyby se lidé v dospělosti stávali tím, po čem touží ve čtrnácti letech, byl by celý svět dočista jiný".

Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem dospělá ještě nebyla, musím přiznat, že jsem po té dospělosti toužila. Ty představy a krásné sny, co bude, až budu jednou dospělá. Tajně jsem si zkoušela maminčiny boty na vysokém podpatku a kroutila se v nich před zrcadlem. Opálenou sirkou jsem si začerňovala oči a čas do dospělosti se tak strašně vlekl. Tehdy mi to tak připadalo.

Odešla jsem na intr a začala si užívat radostí studentského života a začala jsem dospívat. Pozvolna a těžko. Začala jsem si uvědomovat, že pokud rodičovské kapesné utratím ted' a hned, tak budu muset po zbytek týdne tzv. "sušit hubu". Uvědomovala jsem si, že když se vykašlu na učení, že tomu stejně neujdu, že se to jednou naučit musím a pokud chci něčeho dosáhnout, musím pro to něco taky udělat. A ne jen čekat, co přijde, co bude. A při studiu jsem si ani nevšimla, že jsem dospěla. Ne, dospělá jsem ještě zdaleka nebyla, ale dospěla jsem natolik, že už jsem měla nějaký svůj cíl, kterého jsem v životě chtěla dosáhnout. Pak jsem absolvovala maturitu, které se v té době vzletně říkalo "Zkouška dospělosti".

Člověk míní, život mění ...  Z mých vytoužených studií na Právnické fakultě zbyly jen vzpomínky a sny, čím jsem mohla být. Vše zhatila dlouhodobá nemoc tatínka.

Odstěhovala jsem se na podnájem a nastoupila do svého prvního zaměstnání. Nástupní plat byl 900 korun hrubého a po srážkách jsem dostala na ruku 720 korun. 200 korun stál podnájem a já se musela začít chovat opravdu zodpovědně a hlavně dospěle, abych s penězi vyšla. A bylo to dost těžké. Byla jsem mladá holka, chtěla jsem se líbit, chtěla jsem mít hezké věci. Toužila jsem po kultuře, po divadle. Když si jen vzpomenu, kolikrát já byla v Činoheráku "k stání".

Kvůli nedostatku financí jsem jezdila stopem a jednou jsem si při svých cestách stopla člověka, se kterým jsem do dneška. Je to můj manžel a my budeme mít tuto sobotu už 35. výročí svatby.

Dospělým životem už žiju nějakou tu dobu a při pohledu do zrcadla zjišt'uju, že už se pomalu začíná hlásit stáří. Zatím jen tělesné. Moc se mi líbí přísloví: "Duše nestárne", kterým se snažím řídit. Svůj věk si zatím moc nepřipouštím, nechci rezignovat na život. Ted' se vracím do dětství prostřednictvím svých dvou nádherných vnuček, blbnu s nimi a užívám si ty krásné a prchavé okamžiky. Až budou jednou dospělé ... kdo ví. Ale uteče  to.

Jen si tak někdy říkám, abych nezačala naplňovat další přísloví: "Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem". To je takový protipól mých vnuček, mám totiž 86letou maminku a uvědomuji si, jak je toto přísloví pravdivé, bohužel...

Dnešním dětem a mladým docela závidím. Určitě nejsem jediná, která by se někdy ráda do dětství vrátila. Vrátit se do doby bezstarostné, kdy jedinou povinností byla v podstatě škola, kterou jsem měla ráda. Kdy vše mělo svůj řád, a kdy jsem se tak strašně moc těšila na to, až jednou budu dospělá.

Pablo Picasso: "Dnešní mládež je hrozná. Ale nejhorší je, že už k ní nepatříme".

Změna času

Stál nade mnou a něco mi říkal. Protřela jsem si oči a snažila se zachytit, co mi chce. Proboha, vždyt' je podstatně mladší než já, na invalidu také nevypadá, tak proč bych mu měla uvolňovat místo v tramvaji. Koukala jsem jako "vyvoranej krtek" a pořád jsem se nechytala. Mávl rukou a popošel v tramvaji kousek dál a já zaostřovala oči, abych byla v obraze.

Pak mi to došlo. Revizor!!! No paráda a já tu spím jako jezevec. Určitě si myslel, že jsem minimálně opilá, nebo naprosto dementní. A já přitom mám Opencard a jen jedu z práce.

A jsem unavená a hlavně nevyspalá.

Včerejší fantastický koncert Asonance a pozdní návrat z něj, mají na tom určitý podíl, ale hlavně na vině je změna času, která proběhla o víkendu.

Mám v sobě nějaký budík, který jaksi ještě nevstřebal časovou změnu a já se budím sama podle letního času. Odborníci tomu říkají biorytmus. Trvá mi minimálně měsíc, než se to všechno srovná. Ve výsledku mi ta hodina chybí. Ráno se budím brzo, večer se vracím domů za šera a jsem úplně vyždímaná. A celý den je fuč.

Nevím a nechápu proč se u nás od roku 1979 mění letní a zimní čas. Prý z důvodu úspor....

o tom však silně pochybuju. Neuspoří se totiž vůbec nic. Naopak, spousta lidí má problémy se se změnou nějak vyrovnat.

Řadím se mezi odpůrce těchto změn.

A co Vy? Působí na Vás změna času taky negativně?