Italský deník 2022 - 16. část

 Pokračování předchozí části

Sobota 25. června 2022

Vstávala jsem v šest hodin. Už ale notnou chvíli předtím jsem byla vzhůru. První věc, kterou jsem ráno udělala, bylo naplnění cestovní ledničky. Tři koule cacio cavallo byly docela problém, protože zabraly značnou část obsahu ledničky. Čemu se divit, vždyť jsme toho sýra měli 6 kg. Povedlo se mi dát do ledničky dvě lahve s pitím, dvě piva v plechu na večeři, pár zbytků z lednice a část toastů. Připadala jsem si, jako bych skládala puzzle. Ale co dál? Zbylé toasty jsem dala do igelitové tašky, přibalila k nim chladící náplně do lednice, které se tam samozřejmě nevešly a vložila vše do chladící tašky, se kterou jsme chodili na pláž. Přidala jsem zbylé vychlazené pití a plechovky s colou. Snad to chvíli vydrží zůstat chladné. Lednici jsem vypnula a nechala jí otevřenou. V italských ubytovacích kapacitách platí pravidlo, že kuchyňský kout uklízí ten, kdo zde bydlel. Když vstával muž, udělala jsem poslední snídani. Muž po snídani umyl hrnky a lžičky, které si vozíme z domova a které používáme cestou. Dobalila jsem tašku na přespání a to co zbylo, jsem dala do poslední tašky. Umyla jsem sporák a kuchyňskou linku, vytřela do sucha ledničku a pak zametla celý apartmán. To aby nás nikdo nepomluvil. :-) Muž si zatím znovu půjčil u recepce vozík, naložil to, co jsem připravila a odvezl to k autu. I on skládal své puzzle, abychom při přenocování nemuseli vyklízet komplet celý kufr auta. Už před lety udělal z plexiskla stolek, který pomocí šroubku uchytí desku u zámku pátých dveří a který má jednu nohu, jejíž výška se přizpůsobuje okolnímu terénu. Je výhoda mít doma šikovného kutila. Takže do kufru jako poslední věc se musí dávat stolek.

Poslední pohled na oleandr u okna do ložnice, který krásně voněl

Pak už zbývalo jen prohlédnou apartmán, zda tu po nás něco nezůstalo. Vzala jsem do jedné ruky tašku s foťákem, který letos odpočíval asi jako já a spousta fotek byla pořízena mobilem, kabelu s doklady a penězi a do druhé ruky pytel s odpadky. Muž zamkl naposledy dveře a vydali jsme se k autu. Mimo, který odvážel lidi na pláž, zastavil a přišel se rozloučit. A že prý máme příští rok znovu přijet. Když odjížděl, ještě zamával. Odložili jsme si věci do auta a šli se s Medinovými rozloučit na recepci. Byla tam jen paní Domenica, která stejně jako její syn zopakovala, ať zase příští rok přijedeme. Nechali jsme pozdravovat pana Luigiho a syna stejného jména a já si naposledy pomuchlala Ira, toho nejhodnějšího psa, který tady byl.

Krátce po deváté jsme vyjeli. Bylo pod mrakem a teploměr ukazoval už 32°C. Už od Vieste jsme jeli v koloně. Ono na kroutících se silničkách, vinoucích se po pobřeží nejde moc předjíždět. Občas řidič něčeho většího a pomaleji se pohybujícího zastavil u krajnice a pustil před sebe auta. Stejné gesto udělal i řidič autobusu u odbočky na litoraneu. Po dvou hodinách jsme konečně doputovali k nájezdu na dálnici. Po cestě jsem se dívala po SPZ a za celou dobu jsme viděli jediné auto s českou SPZ. Opravdu tu bylo v tomto roce minimum Čechů. Zařadili jsme se do fronty aut, čekajících před mýtnicí v Poggio Imperiale. Kolem nás projel autobus CK Vegatour, tedy druhá česká SPZ. Místo automatu, který běžně lístky na mýto vydává, tu stál pán a lístky podával. I když to tímhle způsobem určitě o něco zrychlil, fronta čekajících aut se táhla do dálky. Zájem o A14, které se říká Adriatica, byl velký.

Směrem k dálnici

Lago di Varano (Varanské jezero). 

Ten úzký pruh země ho odděluje od moře. Tak tam jsme pobývali v roce 2005.

Lago di Lesina

Fronta před mýtnicí a pán rozdávající mýtné lístky

Konečně jsme vjeli na dálnici a mohli se rozjet. Provoz byl plynulý a cesta příjemně utíkala. Opět jsem si fotila oleandry lemující dálnici. A také sledovala SPZ, čistě ze zvědavosti. Neviděli jsme jediné auto s českou SPZ. Jezdila spousta Němců, kterých tu v dřívějších letech moc nebývalo. Říkalo se o nich, že dojedou maximálně na Lago di Garda. Po dálnici jelo také hodně aut se švýcarskou SPZ a překvapivě i hodně Rumunů. Holanďanů, kteří tu bývali častými návštěvníky, jsme viděli jen pár. Doba a cestovní zvyky se mění.

Stále bylo pod mrakem

Vrcholky Apenin byly také v mracích

Hory v mracích a horko

Konečně na chvíli vylezlo sluníčko

Nejdelší most na dálnici A14

Na pumpě Conero, kousek před Anconou jsme si udělali zastávku. Došli jsme si na záchod a já potom vybalila z chladící tašky toasty a plechovky s colou. I když venku panovalo vedro 36°C a navíc dusno, byla cola ještě krásně studená a toasty byly v pořádku. Obloha nad námi se trochu vybírala a občas vykouklo sluníčko.

Pokračovali jsme dál v cestě a počasí se stále zlepšovalo. Šedá obloha, která byla nad námi v Apulii, byla ta tam. Modré azurové nebe a na něm bílé mráčky, nás provázely cestou na sever. Provoz na dálnici byl stále plynulý, až za Rimini trochu zhoustl. Vliv na plynulost provozu to však nemělo. Ale v opačném jižním směru se občas tvořily kolony a dálnice stála. Průjezd Bologní byl také naprosto v pohodě. Za Bologní jsme najeli na dálnici A1, která má tři jízdní pruhy a kde bývají kolony, se jelo také dobře. U Modeny jsme sjeli na A22, které můj muž říká rezavá dálnice. Vede ho k tomu barva svodidel, která jsou opravdu rezavá. Možná jsou takovou barvou natřená. Udělali jsme si další zastávku na odpočívadle Campogalliano, kde jsme si dali kávu a potom pokračovali dál. Další krátkou zastávku jsme udělali na odpočívadle Povegliano, tam jsme za 50€ natankovali naftu. Muž měl obavu, abychom někde při hledání noclehu nezůstali viset. A u této pumpy jsme konečně narazili na první auto s českou SPZ.

Pádská nížina, kde se mimo jiné pěstuje i rýže

Po (Pád)

Dálnici jsme opustili na sjezdu Verona Nord, zaplatili mýto 46,10€ a pokračovali k Lago di Garda. Náš oblíbený městský kemp v Lazise byl bohužel obsazený. Když jsem se paní v recepci zeptala, zda nám může nějaký kemp doporučit, nasměrovala nás z centra směrem na jih a jmenovala nám dva kempy. Názvy jsem bohužel v hlavě dlouho neudržela. Vydali jsme se doporučeným směrem, jeden kemp jsme přehlédli a zajeli do dalšího.

Na dotaz, zda mají volné místo na jednu noc, nám odpověděl mladý a sličný Samuelle, že bez problémů. Navigoval nás na parkoviště pro „check in“ a pak nás předal dvěma kočkám, které nás vybavily plánkem a které se nás ptaly, zda dáváme přednost ubytování u vody. Řekla jsem jim, že je nám to jedno, že jsme tu jen na jednu noc. Jedna z koček nám na plánku zatrhla uličku, kde si máme vybrat piazzollu a pak se vrátit. Vybrali jsme si, vrátili se do recepce, kde se nás opět ujal Samuelle, který nás po vyplnění formalit požádal o 50€. Až se mi orosilo čelo. Vždyť je teprve červen. Nicméně jsme zaplatili, nikam jinam se nám trmácet už nechtělo. Na vybraném místě jsme postavili stan, povečeřeli toasty a odměnili se pivem.

Bydlíme

Po skromné večeři jsme se vydali dolů do Lazise. Cestou jsme se shodli, že takhle drahé ubytování v kempu jsme za celou dobu ještě neměli. Ale jsme opět ve zlatě. Po Sabbia ďOro, jsme na Spiaggia ďOro. Ze zlatého písku na zlatou pláž. Bude-li ještě nějaké příště, raději si zabukujeme ubytování po cestě a nebudeme tahat stan, lehátka, křesílka a další propriety.

Cestou od kempu jsme chvíli okukovali motocykly. Byl tu sraz motorkářů Harley-Davidson. To by měl náš dlouholetý kamarád radost. Donedávna šéfoval stejnému klubu v Praze. 

Kolem cest byly všude květiny. 

Jak asi vypadají ty moje doma?

Cesta do centra Lazise

Prošli jsme se večerním Lazise, kde byla slyšet převážně němčina, počkali si u jezera na západ Slunce a pak se odměnili poslední italskou zmrzlinou. Poseděli jsme u stolečku, vychutnávali si zmzlinu a sledovali cvrkot kolem. Potom jsme se podívali do kostela Svatých Zenone a Martina, který byl při všech našich předchozích návštěvách zavřený. Konečně jsme se dočkali.

Interiér kostela Svatých Zenone a Martina

Od kostela jsme to uličkami prošli na hlavní ulici a vydali se zpátky do kempu.

Cestou do kopce jsme si konečně všimli kempu, kam nás pravděpodobně posílala recepční z toho městského. Možná, že kemp Du Parc nebyl tak drahý, jako Spiaggia ďOro. Ovšem "náš" kemp byl opravdu na úrovni. Byl to první kemp, kde byl na záchodech toaletní papír, na umývárnách mýdlo a kde bylo opravdu vzorně čisto.

Po návratu ke stanu jsme chvíli poseděli a pak si uvědomili, že v tomhle kempu už jsme kdysi byli. Stan jsme si tehdy postavili tak trochu ve svahu a já celou noc sjížděla ke vchodu. Navíc jsme se ubytovali hned vedle hlavní cesty kempem a dlouho do noci nás tehdy rušili ti, kteří se vraceli z města. Tam, kam jsme si postavili náš stan je rovina a rozhodně nehrozilo, že kolem budou procházet davy lidí. Kolem jedenácté jsme si šli dát sprchu a potom zalezli do stanu.

Pokračování příště

Italský deník 2022 - 15. část

 Pokračování předchozí části

Středa 22. června 2022

Probudila jsem se kolem šesté hodiny, ale přišlo mi hloupé tak brzy vstávat, když jsme neměli nic důležitého v plánu. V posteli jsem ale dlouho nevydržela a po chvíli vylezla. Sedla jsem si na terasu a zapisovala do deníku včerejší výlet. Přišel se za mnou podívat Iro. Nejprve pro pomazlení a potom si lehl u mých nohou a dělal mi společnost. Když se probudil muž, udělala jsem snídani a po ní jsme se vydali k moři. Jeho hladina byla klidná a ve vodě spousta lidí. Během chvilky jsme napočítali deset lodí, které vozily turisty na prohlídku mořských jeskyní. Tolik jsme jich ještě neviděli. Bylo patrné, že se sezóna začíná rozjíždět. Plážoví sousedé se dvěma psy, kteří znečišťovali pláž přišli chvilku po nás. Jeden pes na lehátko, druhý vedle na zem. Ležela jsem na zádech a relaxovala. A pak jsem si sedla a v ten moment mi na zádech přistál mokrý písek. Pes opět hrabal. Došlo mi, že kdybych se nezvedla, chytila jsem to i na obličej. Hromada písku ležela na lehátku v místech, kde před pár okamžiky spočívala moje hlava. Očekávala jsem slůvko omluvy, ale místo toho páník domlouval psovi tónem, jako by se mu omlouval. Asi jsem měla osušku vyklepat rovnou na místě, ale to mi došlo, až když jsem z ní ten písek vysypávala několik metrů před lehátky. A to jsem si dnes na pláž vzala novou, čistou osušku. Měla jsem opravdu zlost, takže jsem si osuškou otřela písek ze zad, oblékla si šaty a šlo se bydlet. Muž šel bez řečí taky, popálila ho v moři medúza a potřeboval to ošetřit. Byla jsem pevně rozhodnutá, že pokud by se to mělo opakovat, asi bych jim už něco řekla.

Cestou k apartmánu jsem přemýšlela nad tím, zda mě opět cestovní kancelář osloví se žádostí o hodnocení této rezidence. Krásné prostředí plné květin, keřů a stromů, ze kterého se v posledním týdnu stal psí záchod. Hezké ubytování, milí a vždy ochotní domácí, je vidět, že celá rodina Medina se o tuto rodinnou rezidenci stará báječně. Mám psy ráda, ale čeho je moc, toho je příliš. Na internetu jsem si po návratu do apartmánu našla, že malí domácí mazlíčci jsou zde povoleni. Ale pes jako kredenc není malým domácím mazlíčkem. Večer co večer chodí kolem nás paní se třemi obrovitými psy, kteří pravidelně konají potřebu kousek před námi. Jedině chodníček, který vede k apartmánům jim brání, aby nešli ještě blíž a "položili nám kabel" před terasou. Památky po procházkách se psy zůstávají po celé rezidenci. Nechápala jsem, proč to pejskaři po svých psech neuklidí. Psy chápu, ale jejich majitele nikoliv. Už se vůbec nedivím bratrovi pana majitele, že uzavřel průchod jeho pozemkem k moři. Nevěřím tomu, že by to někdo po svém psovi u něj uklidil.

K moři jsme šli zpátky krátce po třetí hodině. Moře bylo příjemné, vlny mírné a u břehu ležela vyvržená medúza kořenoústka, která se ještě chvílemi hýbala. Možná to byla ta, která dopoledne žahla manžela. Asi jich bylo tentokrát v moři víc, protože mě před nimi varovali Italové, když jsem plavala k bójkám. S jednou jsem se tam potkala, ale naštěstí se to obešlo bez kontaktu. Kolem páté hodiny slunce trochu zastřela oblačnost, ale i přesto jsme na pláži vydrželi do půl sedmé. Možná i proto, že sousedé s těmi dvěma psy tu nebyli.

Po večeři jsme seděli na terase, já si sušila umyté vlasy a pak si četla. Manžel hrál karty na notebooku.

Čtvrtek 23. června 2022

Probudila jsem se už před šestou hodinou, ale vydržela jsem se povalovat ještě asi půl hodiny. Potom jsem vylezla z postele, připravila snídani. Když muž vstal, uvařila jsem kávu a potom jsme se vydali do Vico del Gargano na trhy. Pojali jsme to jako poslední pokus o výměnu nepáru bot a hlavně jsme chtěli koupit sýr Cacio cavallo, který je proslulý a který pravidelně vozíme potomkům jako suvenýr. Je zvláštní, že na severu Itálie se nesežene, bývá jen na jihu.

Vico del Gargano

 

Zaparkovali jsme na téměř stejném místě, jako před dvěma týdny. Prodejce bot tu byl. Byl ochotný, i když mu docela dlouho trvalo, než se mu podařilo boty spárovat. Už jsem byla rozhodnutá, že ho požádám o vrácení peněz, když mi s širokým úsměvem a omluvou podával pantofle stejné velikosti.

Koupili jsme tři koule sýru Cacio cavallo, zastavili se v nedalekém discontu u regálu regionálních potravin a koupili víno. Také jako dárek. Cestou domů jsme v Peschici doplnili nádrž auta a do rezidence jsme dorazili před jedenáctou hodinou. Sýry jsme dali do lednice, převlékli se do plavek a vydali se osvěžit do moře.

Oproti včerejšku byly poměrně velké vlny, ale dál od břehu se plavat dalo. Po dvanácté hodině jsme se vrátili do apartmánu. Nejprve jsem zkontrolovala, zda se opět neobjevují mravenci. Asi na ně ten repelent platil. Od té doby, co jsme se sehnali postřik na mravence, se už neobjevili.

Po obědě a siestě jsme se k moři vrátili. Sousedé se psy, kterým možná došlo, že nám není příjemné, aby na nás létal písek od jejich hraboše, měli oba své miláčky na druhé straně. Jinak se v jejich chování nic nezměnilo, stále je nechávali konat potřebu na písku před lehátky.

Kolem čtvrté hodiny se obloha zatáhla a slunce se skrylo za mraky. Tak ta předpověď zase vyšla. Domů jsme šli kolem šesté hodiny. Zamračená obloha vydržela až do noci, hvězdy tentokrát nebyly vidět. Noc byla tropická, teploměr ukazoval 27°C a spát moc nešlo. Budili jsme se oba.

Pátek 24. června 2022

Spala jsem špatně, neustále jsem se převracela a v sedm ráno mi na chytrých hodinkách začal bzučet budík. Stalo se mi to už i včera, ale to jsem byla vzhůru. Navíc jsem si myslela, že se mi ten budík povedlo vypnout. Ale jak se mi povedlo ho zapnout? Vůbec jsem si nebyla vědoma toho, že bych ho zapínala.

Ultimo giorno. Náš poslední den pobytu. Den, kdy se můžeme ještě povalovat na pláži. Vyšli jsme tím směrem kolem deváté hodiny. Sluníčko se občas skrylo za mraky a potom se zatáhlo definitivně. Moře mělo šedou barvu a když občas nějaký paprsek prolezl skrz mraky, vypadalo jako rtuť, nebo roztavené olovo.

Kolem 11 hodiny nad pláží přeletělo pět vojenských letadel. Ta pak kroužila a vracela se. Nádherná podívaná, kdy mně opravdu mrzelo, že jsem si na pláž nevzala foťák. Ve dvanáct hodin jsme úplně poprvé využili dopravy z pláže. Od soboty visel na recepci „jízdní řád“ a mnozí využívali odvozu tam i zpět. My to zvládali „a piedi“ a nechat se odvézt byl jakýsi rozmar, nebo spíš nápad, vyzkoušet si to taky. V mikrobusu jsme od pláže do rezidence jeli sami a syn domácích Mimo se ptal, zda jsme viděli „trecolori“. Takže takto nazývají místní obyvatelé piloty z nedaleké letecké základny Amendola. Později, už když jsme byli v apartmánu, jsme letadla stále slyšeli a občas je mezi stromy zahlédli.

Udělala jsem poslední oběd a po na něm, namísto siesty, jsem poprosila manžela, aby sundal ze skříně kufr. Byla v něm složená všechna další zavazadla. Do kufru jsem dala všechno to, co jsme nenosili a co jsme opět vezli navíc. Tuto dovolenou jsme z větší části trávili na pláži a já tudíž nepotřebovala tolik triček, nebo šaty. Ty plážové jsem během dovolené několikrát vyprala. Do velké tašky jsem na dno dala použitou plážovou osušku a na ní vyskládala lahve s vínem, obalené utěrkami a ručníky, aby nedoznaly žádné újmy cestou. Na ně jsem naskládala věci, které jsme už nosili, byť jen chvilku. Stejně budu všechno prát. Do další tašky jsem dala zbytek jídla. Opět jsme toho měli sebou víc. Nevím, proč jsem kupovala dva balíčky knedlíků v prášku, když jsme spotřebovali jen jeden. A takhle bych mohla pokračovat. V dřívějších dobách jsem přebytky věnovala dalším Čechům, kteří byli ubytováni ve stejném rezortu a pokračovali ještě v dovolené. Ale tady nebyli žádní a pokud ano, tak jsme je nezaregistrovali. Stejné to bylo při našem posledním pobytu, kdy jsme ve Vile Peggy byli jedinými Čechy. 

Když mě balení přestalo bavit, tedy, ne že by mě to bavilo už předtím, šla jsem si obléknout plavky. Muž je měl na sobě, na rozdíl ode mě se před obědem nesprchoval. Naposledy jsme šli k moři a když jsme vycházeli, sluníčko svítilo jako o závod. Ale než jsme dorazili na pláž, bylo schované za mraky. Šli jsme do vody a pak se natáhli na lehátko. A mně se povedlo usnout. V noci jsem spala špatně, měla jsem divoké sny. Asi už se začala projevovat cestovní horečka. Chvilku jsem si po probuzení četla, ale ani to mně nebavilo. Položila jsem si hlavu na osušku a zjistila, že mně bolí čelo. Já, blbec. Poslední den jsem si připálila obličej. No nazdar! Na druhou stranu jsem se na vlastní kůži, a to doslova, přesvědčila o tom, že slunce opaluje, i když je za mraky. Šla jsem se rozloučit s mořem a na hloubce chytila vlnu od lodi, která mě parádně spláchla. Takže, nejen, že jsem si spálila obličej, já se ještě pěkně napila. A to vše poslední den. I když se sluníčko stále skrývalo, zbytek dne jsem trávila raději pod slunečníkem. Myšlenkami už jsem ale byla na cestě. Sluníčko znovu vykouklo chvíli před tím, než jsme se začali balit. 

Tři týdny utekly opravdu hrozně rychle. Rozloučili jsme se s plavčíkem, byl to milý kluk a dostal od nás plechovku piva. Před šestou jsme podruhé využili odvoz do rezidence. Mobilem jsem si vyfotila pláž, plážový bar a pak jsem si při čekání na Mima fotila Lungomare. Uvědomila jsem si, že jsme tudy na pláž šli první den a potom na ní chodili "zkratkou" po mořském břehu. Tudy jsme odcházeli dnes poprvé v poledne a pak večer.

Mimo dorazil včas. Tentokrát jsme nejeli sami, ale vezly se s námi i dvě italské dívčiny, které až v rezidencí zjistily, že sem tedy rozhodně nepatří. Pochopila bych, že si toho všimnou, když Mimo zahnul do uličky, ale obě koukaly do mobilu a pak koukaly také.

Uvařila jsem kávu a po ní jsme zabalili vše, co už nebudeme potřebovat. Muž si od recepce přivezl vozík, naložil kufr a velkou tašku a odjel na parkoviště. V ruce nesl zbylé plechovky s pivem, které rozhodně domů nepovezeme. Nechal v apartmánu jen pivo k dnešní a zítřejší večeři. Plechovky dal Mimovi a Luigimu. Udělala jsem poslední večeři a potom se pustila do přípravy toastů na cestu. Naposledy jsme poseděli na terase.

Stěhování k autu

K sousední „divnobabě“ přijela návštěva. Krom malé holčičky měli sebou dalšího psa. Naše poslední posezení nebylo klidné. Psi štěkali, že to bylo jako na rafandě a návštěva byla více než hlučná. Zejména muž, který pravděpodobně komentoval každé sousto, které nesl k ústům. Slovo mozzarella zaznělo jedenáckrát. Zda návštěva po večeři i přespala, netuším. My v jedenáct hodin zalezli do ložnice k naší poslední noci ve Vieste. A ta byla opět tropická.

Pokračování příště