Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

středa 25. března 2026

Italský deník 2023 - 10. část

Pokračování předchozí části



 

Středa 14. června 2023

O budíček se nám tentokrát postarali cestáři, kteří v osm ráno začali hoblovat ulici kousek od nás. Nebýt jejich pracovní aktivity, určitě bychom spali déle. Po včerejším výletě bychom si to i zasloužili. Včera při příjezdu jsem zaregistrovala, že konečně zalili asfaltem díru kousek od nás, kterou „vytvořili“ minulý týden. Nevím, jak tento styl práce nazvat, ale asi flikování? Udělat díru, pak zalít asfaltem a potom vedle vytvořit další, nebo rovnou uhoblovat kousek ulice. Po snídani jsme se vydali k moři. Foukal ostrý východní vítr a na moři byly vysoké vlny. Nikdo do něj nelezl. Až později ho šla pokořit velká parta italských dětí, které sem přijely čtyřmi autobusy a na vedlejší pláži Tamarici měly své dočasné sídlo. Zaregistrovala jsem i stupně vítězů, které stály vedle párty stanů. 

K obědu jsem udělala lečo, ke kterému jsem vyndala z mrazáku český chléb. Stalo se už takovou tradicí, že první lečo bývá v Itálii. Tedy za předpokladu, že tam jsme i my. :-D Po třetí hodině jsme šli znovu k moři. Autobusy s dětmi už byly pryč. Vítr už nefoukal a vlny na moři byly menší, takže za dunou už se dalo plavat. Vydrželi jsme tu až do sedmé hodiny. 



Vedle nás byli dva mladí Němci se třemi koliemi. Krásní psi, kteří poslechli na slovo. Vzpomněla jsem si na mazlíčky dcery a snachy. Dceřin pes je pošuk, který asi zažil coby štěně něco hodně ošklivého a dcera občas hledá to správné slovo, na které by poslechl. Fenka, která s námi bydlí v domě, je ještě mladá. I když se snacha hodně snaží, někdy jí  Arbi překvapí. Každopádně by ti dva chlupáči určitě neseděli způsobně u lehátka, ale lítali by po pláži jako utržený vagon, tedy pokud by nebyli uvázáni. Po večeři jsme zůstali sedět na balkoně. Byl to první opravdu teplý večer, který nám to umožnil a který nám připomenul, jak dokáží být večery v Itálii hezké. Dokonce jsme při venkovním osvětlení hráli žolíky. Spát jsme šli po půl jedenácté a já nemohla hodně dlouho usnout.


Čtvrtek 15. června 2023

Probudil mně mobil, kde jsem si nařídila buzení na čtvrt na sedm. V noci jsem spala špatně, stále jsem se převracela a budila. Nejhlubším spánkem jsem usnula až nad ránem a ani neregistrovala, že opět prší. Když jsem vstala, bylo už po dešti. Jen mokrý balkón a nepořádek na něm dokládal, že opět lilo. Ale sluníčko už se klubalo a já si říkala, že tohle by byl ideální stav. Mohlo by pršet klidně každou noc, ale přes den by mělo být hezky. Po snídani jsme se znovu vypravili do Chioggie na trhy. Běžně tam nakupujeme dárky. Zaparkovali jsme na stejném parkovišti, mincí do automatu jsem dala méně, protože opakovaný vtip přesstává být vtipem. Přes zvedací most na kanále Lombardo jsme došli na Piazza del Popolo. 

Trhy Chioggia

Povedlo se nám koupit parádní šaty pro nejmladší vnučku. Bylo to její přání. Šaty se nám moc líbily a shodli jsme se, že je to zatím to nejhezčí, co jsme zatím viděli. Naší blonďaté víle určitě budou slušet a doufáme, že se jí budou i líbit. Jako doplněk k nim byla i malá kabelka. Těm třem starším to bylo celkem jedno, co jim dovezeme. Jen kukačky chtěly náramky. On je to docela problém pro ně něco koupit. Obě se oblékají převážně do černého, trička nosí obrovská, kalhoty ještě větší a zdobí se korálky, řetízky a náramky. U jednoho trhovce jsme nakoupili pytlíčky s kovovými segmenty, takže si z toho můžou vyrobit originální šperky dle jejich vkusu. Jen pro Jiříka jsme zatím nic neměli. 

Ulice vedoucí k parkovišti

Už před lety jsem tu fotila kvetoucí stromy. 
Díky za blog a hlavně za dvě milé kolegyně VendyW a Jarmilku, 
které mě opravily a vysvětlily, že se jedná o letní magnolii.
 Já to mylně pokládala za kvetoucí fikus.



Cestou z trhů jsme se zastavili v Euro Spinu, potřebovali jsme hlavně pečivo. Dívali jsme se po cenách zeleniny a zjistili, že je tu ještě levněji než v diskontu v Rosolině. A v porovnání s trhem? Tady to bylo podstatně levnější. Na trhu jsme viděli rajčata za 4,50€ a tady byla za 1,49€, tedy za třetinu ceny. Podobné to bylo i u paprik. Tytam jsou asi doby, kdy nakupovat zeleninu na trhu bývalo nejvýhodnější. I když loni ve Vieste tomu tak bylo. On ten jih je všeobecně levnější, než tady na severu Itálie. Po návratu domů jsme si dali kávu a k němu naše oblíbené tartufo. Jeden čas bývalo k mání i u nás v Čechách, to když v Lidlu byly „italské dny“. Ale už několik let jsme ho neviděli. Takže si ho dopřáváme na dovolené. K obědu jsem ohřála lečo a po siestě jsme se vydali k moři. Opět bylo dost rozbouřené, vlny měly čepičky a plavat v něm nešlo. Před sedmou jsme naše ležení zabalili. Muž večer zjistil, že si bere poslední prášek, který musí užívat kvůli zánětu jícnu. Prý se přepočítal. Byla to jedna z mála věcí, které si chystal sám. Příště, bude-li nějaké, mu raději léky připravím sama. Pro jistotu. Stejně jsem lékárnu chystala, kromě jeho léků, sama. Povečeřeli jsme a pak se vydali do centra. Lékárnu jsme našli, ale už byla zavřená. Konečně jsme také koupili pohlednice. Musela jsem se pousmát, protože v Ravenně jsem se hrdlila nad tím, že bych za pohlednici měla dát 50 centů, když jsem přeci na Via Roma viděla tytéž za 30 centů. A v Rosolina Mare? Za jeden pohled rovnou 80 centů – ber, nebo nech ležet. Asi už jen málokdo je posílá. Mladí manželé s malými dětmi, se kterými jsme se pravidelně setkávali na pláži a vídali se i mimo ní, nám říkali, že poslali pohlednice elektronicky. Naši mladí nám je posílají také už nějaký ten pátek. To my jsme prostě staromilci. Po návratu domů jsme opět hráli na balkóně žolíky. Tentokrát bylo chladněji, než v předchozím večeru. Dokonce jsem si na sebe navlékla i bundu. Foukal studený a nepříjemný vítr a vypadalo to, že někde asi zapršelo. Spát jsme šli před jedenáctou.


Pátek 16. června 2023

Probudila jsem se po osmé a muž vstával chvilku po mně. Po ranní hygieně jsem udělala snídani a když jsem nesla hrnky s kávou na balkon, všimla jsem si, že v noci opět pršelo. Takže jsem se otočila a posnídali jsme uvnitř. Stolek a židličky jsem utřela až potom. Pak jsme se vypravili do lékárny a poslat pohledy. Jsme tu už téměř dva týdny a hrozí, že budeme doma dříve, než dorazí pozdrav. Vzala jsem si foťák, abych po dvou týdnech konečně zdokumentovala, kdeže to vlastně jsme. 

Tak tady jsme bydleli

Mezi domy je bazén, ale ten jsme nevyužili. 
Když jsme u moře, nemám potřebu lézt do bazénu.


Stromy na Strada Sud se naklánějí "od moře". Odtud nejčastěji fouká.

V lékárně jsme pochodili. Na kus papíru jsem si ještě doma napsala účinnou látku, protože se jen těžko bude shodovat název léku, pod kterým je distribuován u nás, s názvem v Itálii. Panu magistrovi jsem podala papírek, on podal požadovaný lék, který jsem zaplatila. U nás je lék na předpis a já už se chystala na to, jak budu vysvětlovat, že „Il marito dimenticato....“a že když nebude lék užívat, může mít problémy. Najít dopisní schránku byl problém, prošli jsme celé centrum, ale na schránku jsme nenarazili. 

Rosolina Mare je moderní letovisko, které bylo vybudováno až po válce. 
Nejsou tu žádné historické objekty.

Udělali jsme si kolečko městem, podívali se do kostela sv. Ignáce, který byl v době, kdy jsme tu před čtyřmi roky byli, stále uzavřený. Kostel je opravdu krásný. Moderní budova s krásným interiérem byla vysvěcena v roce 2014.




Kousek od kostela jsme před čtyřmi roky bydleli, zašli jsme se podívat na Villa Peggy. Byla jsem trochu v pokušení jít pozdravit domácí, ale pak jsem si to rozmyslela. Za ty roky se tu vystřídalo tolik hostů, že by museli mít místo hlavy computer, aby si každého pamatovali. Ještě tak kdyby seděli na lavičce před domem. Ale ta byla prázdná.

Villa Peggy

Pomalu jsme se vraceli zpátky a na kruháku manžela napadlo, že se ještě půjdeme podívat na Piazza San Giorgio. Moc se mi nechtělo, takže jsem si od muže vzala klíče a on pokračoval sám, doufajíc, že najde schránku na dopisy. Pošta jako taková v Rosolina Mare není. Zjistili jsme to na internetu. 




Pro mně další neznámá květina

A jsem doma

Sedla jsem si na balkon s deníkem a když jsem dopsala předchozí den, vzala jsem si osmisměrky a chvilku luštila. Když se muž vrátil, dali jsme si dopolední kávu. Schránku na dopisy našel a pak se odměnil zmrzlinou. 

  Vyfotil jí, asi abych mu věřila

Pustila jsem se do přípravy oběda a pak po krátké siestě jsme se vydali k moři. Zjistila jsem nemilou skutečnost. Když se muž vrátil z jihu města, vytáhl lehátka z kufru auta. Myslel to dobře, nebude se muset vracet do apartmánu s klíči od kufru. A jedna z mírumilovných hrdliček se trefila přesně dovnitř složeného lehátka. Kdybych si toho všimla ještě doma, nebyl by to takový problém. Ale na pláži? Naštěstí jsem hrdliččí kalamitu zvládla díky balíčku papírových kapesníků a mořské vody. Balíček jsem použila celý. Na veřejných plážích nejsou koše na odpadky, proto to taky někdy vypadá. Igelitový pytlík, ve kterém jsme měli lahev s pitím posloužil na odnos exkrementů, které skončily v koši u vedlejší placené pláže. Na břehu bylo veliké srocení lidí. Muž se šel podívat a řekl pak, že moře na pláž vyvrhlo obrovskou mořskou želvu a že tam jsou i policisté na vodních skútrech. Nechtěla jsem se zařadit mezi zvědavce, takže jsem z očištěného lehátka sledovala po chvíli odjíždějící policisty a dav lidí, který se pomalu rozcházel. Moře bylo nádherně teplé, ale byly na něm opět vysoké vlny, takže se plavat nedalo. Když jsme lezli z vody, zdravili jsem se se „skorosousedem“. Ten nám říkal, že už se před pár dny připojil na místní Facebook, aby byl informován o dění v Rosolině. Oznámil nám, že se včera utopil v moři nějaký pán a dosud ho nenašli. Tak proto létala včera celé odpoledne nízko nad mořem a pláží helikoptéra. Dopoledne byly na moři veliké manévry, lodě, které mohly vyplout byly na moři a stahovaly se ke břehu, aby se pokusily tělo najít. I odpoledne byli plavčíci se svými záchrannými čluny na moři a pokračovali v pátrání. Co je proti tomu jedna vyvržená želva. Nicméně jsme o ní sousedovi řekli. Když jsme se uvelebili na lehátkách, přišel soused s mobilem a ukazoval nám, že už je želva na místním Facebooku. V pozdějším odpoledni začal foukat ostrý jižní vítr a na obloze se začaly objevovat mraky. V mokrých plavkách, ve větru a bez slunce to nebylo moc příjemné, takže jsme naše ležení v šest hodin zabalili. Doma jsem si umyla hlavu, moře mi ve vlnách několikrát pěkně „nafackovalo“. S ručníkem na hlavě jsem si sedla na balkón. S mužem jsme se shodli, že hřmí. To už tady dlouho nebylo. Vzala jsem si mobil a prohlížela si různé meteorologické weby. Podle norského Yr.no by mělo být hezky, italský MeteoAM naproti tomu uváděl, že bude na 85% pršet. Nakonec jsem se podívala na meteoradar, který ukázal, že nad Chioggií je veliká bouřka mířící na jih. Další bouřky byly nad Padovou, Udine a na Istrii. Plážoví sousedé s dětmi vyráželi na večerní procházku do města. Připadala jsem si tak trochu jako sýček, když jsem je varovala. Zatím jen hřmělo a obloha byla modrá, ale na východě už bylo podezřele tmavo. Během čtvrthodiny to přišlo. Nejprve vítr a pak obrovské kapky vody. Rychle jsme sebrali vše, co jsme měli na balkoně na stole. Plavky ze sušáku a osušky jsme sbírali už v dešti. 



Zažili jsme už hodně bouřek, ale takovou ještě ne. Běsnění živlů mlátilo okenicemi a z nebe lily provazy vody. Z ulice se stala řeka. Blesky rozsvěcovaly oblohu do běla a hrom nepřestával bít. Běsnění živlů se utišilo až po půlnoci. Přemýšlela jsem, zda se naši plážoví sousedé dostali v pořádku domů.


Pokračování příště.

úterý 17. března 2026

Italský deník 2023 - 9. část

 13. červen 2023 - dokončení



Po opuštění muzea jsme si na chvilku sedli v parku, dali si z batůžku tatranku a ledový čaj. Byl spíš ohřátý. Abychom se osvěžili, poseděli jsme pak chvíli v cukrárně na Via Mariani se zmrzlinou a odtud se pak vydali po Via Dante Alighieri k Dantovu hrobu. Před lety jsme na něj narazili náhodou, když jsme šli od Neonového baptistéria k bazilice sv. Apolináře. Bylo to pro nás překvapení. Zaujala nás  prostá mohyla porostlá břečťanem. 


Mohyla zůstala stejná, jen na ulicích už byly směrovky, díky kterým se turisté mohou orientovat a hrob je zakreslen i v mapce, kterou jsme dostali při koupi vstupenek do mozaikových monumentů. Dantova hrobka byla v roce 2021 zrestaurována a došlo k jejímu znovuotevření.. Stalo se tak u příležitosti 700. výročí jeho úmrtí


Zrestaurovaný hrob Dante Alighieriho, který zemřel v Ravenně roku 1321 je významná neoklasicistní památka, která má čtvercový půdorys a korunuje jí malá kopule. V průčelí je znak s erbem kardinála Gonzagy,  Dnes lze uvnitř chrámu obdivovat původní sarkofág z roku 1483 s reliéfem od Pietra Lombarda, který zobrazuje rozjímajícího Danta a cenné votivní dary.  Interiér hrobky je tvořen mramorem a štuky. Ze stropu je zavěšená votivní lampa z 18. století, která neustále hoří. Je plněna olivovým olejem z toskánských kopců. Každoročně, na výročí básníkova úmrtí, ho Ravenně věnuje Florencie. Na pravé straně je mramorová deska, na které jsou zaznamenány všechny dosavadní renovace hrobu. Stavbu doplňuje zvonice. 

Historie hrobu je složitá, je poznamenaná přesuny ostatků a také spory mezi Ravennou a Florencií, která už přes šest set let marně usiluje o přesun ostatků svého velkého rodáka. Ve florentském kostele Santa Croce je pouze prázdný monumentální náhrobek. Ostatky básníka se stěhovaly několikrát, byly ukryty v kostele San Francesco a i na dalších místech. 

Pod touto hrobkou odpočívaly Danteho kosti od 23. března 1944 do 19. prosince 1945 
- přeložený text

Okolí, zvané "Zona dantesca", zahrnuje zahradu s Quadrarco di Braccioforte, františkánské kláštery a Dantovo muzeum.

Zvonice

Quadrarco di Braccioforte - čtyřoblouk





Hrobka




Z ambitů františkánských klášterů jsou k vidění postavy z Božské komedie



Ještě jedno ohlédnutí

V současné době je hrobka národní kulturní památkou a kolem ní byla zřízena zóna klidu a ticha.

Kousek odtud je zahrada - Giardino Rinaldo da Concorezzo, s figurami odkazujícími na Dantovu Božskou komedii. Vzpomněla jsem si na svou maturitu, od které uplynulo už 51 let a toto dílo bylo součástí otázky, kterou jsem si tehdy "vytáhla". Jediné, co mně zamrzelo, bylo to, že zahrada je v úterý otevřená pouze do 13. hodiny. Třeba někdy příště – bude-li ještě nějaké příště. Celé okolí Dantova hrobu je krásně upravené. 

V těsném sousedství Dantova hrobu stojí bazilika San Francesco. Do článku z roku 2010 jsem umístila fotografie z publikace Ravenna od Gianfranca Bustanchiniho, na kterých byl vidět průsak spodní vody spolu s mořskou vodou do tohoto kostela. Není to jediné místo, kde k tomu dochází a kde voda působí devastaci památek. Ravenna je podobně jako Benátky postavena na laguně. Podle některých odborných studií hrozí městu poškození a možná i zkáza.   



Bazilika sv.Františka je významný katolický kostel s kořeny v 9.-10. století, historické místo konání pohřbu Dante Alighieriho v roce 1321. Původně byla zasvěcená apoštolům Petru a Pavlovi, přijala jméno sv. Františka v roce 1261. Kostel, charakteristický fasádou z obnaženého zdiva a zvonicí z 9. století, uchovává starověké nálezy, fresky a mozaiky, včetně pozůstatků baziliky Sant'Agata Maggiore. Pod presbytářem se nachází působivá krypta s mozaikami a sarkofágem biskupa Neona. Po důležitých restaurátorských pracích ve 20. století je bazilika dnes farním kostelem. Bazilika byla bohužel zavřená.

Po prohlídce jsme přes Piazza Garibaldi došli na Piazza del Popolo. 

Poslední pohled na Tomba Dante z náměstí Giuseppe Garibaldi

Piazza Garibaldi

Piazza del Popolo - Lidové náměstí, nebo Náměstí lidu

Sloupy San Vitale a San Apolinare na Piazza del Popolo, 
v pozadí Benátský palác


Vedle radnice s hodinovou věží stojí krásný barokní kostel Santa Maria dell Suffragio - Panny Marie Vyvolené.


Byl postaven v letech 1701 až 1728 podle projektu Francesca Fontany a pyšní se fasádou z istrijského kamene, bohatě zdobenou sochami a oktogonálním interiérem s kaplemi zdobenými štukaturami a díly místních umělců, jako byli Giovanni a Celio Toschini. Návštěvníky zaujmou varhany Mascioni z roku 1967 a obraz Narození Panny Marie nad hlavním oltářem Krásný interiér a dechberoucí kaple nás zaujaly. 








A pak jsme vstoupili do malé kaple vlevo od vchodu, kde na třech stěnách byly fotografie těch, kteří odešli v důsledku covidu. Stovky fotografií, mezi nimi děti i hodně mladých lidí. Padl na mně smutek. Ne, tohle se nemělo stát.

Cestou od kostela jsme se zastavili v Městské tržnici, ze které se stala přehlídka restauračních zařízení. Před lety, kdy jsme tu byli, to byla ještě tržnice v pravém slova smyslu. Došli jsme na Via Cavour a odtud pokračovali, tak jako před lety, k Porta Adriana. 




Porta Adriana - v roce 2009 jsme tudy vešli do historického centra, v roce 2023 ho opouštíme.

Pomalu jsme se vraceli k parkovišti, „pokecat“ si s automatem. Chtěl po nás 9€, ale stále mi bankovku vracel zpátky. Paní, která stála za mnou mně upozornila, že jsem si neoznačila způsob placení a ejhle, už to bylo o 10 centů dražší. Že bych ten automat přemlouvala tak dlouho? Možné je všechno a čas prostě nečeká. Z Ravenny jsme, až na jedno špatné odbočení, vyjeli v pohodě.


Už cestou do Ravenny jsem si všimla v lesíku po levé straně vysoké kostelní věže a budov. Domnívala jsem se, že jsou to pozůstatky nějakého města, možná snad nějaký historický objekt. Dohodli jsme se, že se tam cestou zpět zastavíme. Tedy pokud to nemineme. Od Comacchia jsem sledovala krajinu, abych manželovi včas řekla, aby odbočil a zastavil. Zapamatovala jsem si, že za historickým objektem s věží byla nějaká výrobna vína, pro mě orientační bod. Dočkala jsem se a zaparkovali jsme před zemědělským objektem. Manželovi přišlo hloupé parkovat osaměle u hlavní silnice, tak trochu popojel a a auto jsme nechali za budovou na prašné kamínkové cestě. Odtud pak vedla cesta, která se vinula mezi poli. Byla označená pro cyklisty a pěší. Nikde ani živáčka. Vydali jsme se polní cestou a orientovali se podle vysoké věže. Mnohokrát jsem vysypávala kamínky z bot. 

Orientační bod

Jsme v deltě Pádu - jeden z kanálů, které zavlažují celou oblast

Došli jsme k zamčené bráně a oplocenému pozemku se statkem. Tak tudy tedy ne. Věž byla za zdí statku. 



Foceno skrz vrata statku - ještě nejsme v cíli

Vrátili jsme se a po pěšině jsme přišli zadem k zavřené restauraci a odtud došli před krásný kostel postavený v románském slohu s monumentální věží. Dostali jsme se k benediktínskému opatství Pomposa. To, co se jevilo ze silnice a jedoucího auta jako pozůstatky nějakého města, bylo nádhernou a hlavně opravenou románskou stavbou. Cedule u vstupu nás odkazovala na pokladnu, která byla umístěna v nízké budově, ve které sídlí muzeum. To už zavíralo, zůstávala otevřená jen pokladna. Chvilku po nás přišel z druhé strany manželský pár a stejně jako nám, tak i jim připadalo dát 7€ na osobu, za vstup pouze do kostela, hodně. Takže jsme všichni jen nahlédli dveřmi dovnitř.

Dočkali jsme se, jsme u cíle






Budova muzea


Opatství Pomposa v obci Codigoro, založené v 9. století, bývalo benediktinským klášterem a patřilo k nejvýznamnějším v severní Itálii. Bylo proslulé karolínskými rukopisy, které byly uchovávány v bohaté knihovně. Nejstarší zpráva o něm pochází z roku 874. Až do 14. století spravovalo majetky po celé Itálii. Vlastnilo rozsáhlé pozemky a bylo také mimo jiné vlastníkem salin u pobřeží Comacchia. Roku 1650 se mniši přestěhovali do San Benedetta a do Ferrary a opatství zůstalo opuštěné. V 19. století ho získala italská vláda. Kostel Santa Maria je trojlodní bazilikou s arkádovými loděmi. Trámy v něm pocházejí z 7 – 9. století. Zdobí ho mozaika z kamenné dlažby a fresky od Vitale da Bologna. V kapitulní síni jsou fresky z počátku 14. století z dílny Giotta. Stavba zvonice byla započata roku 1063 a byla dokončena během několika desetiletí. Je vysoká 48 metrů. Udělala jsem si několik fotek a potom jsme se stejnou polní cestou vraceli zpátky k autu.

Detaily fasády kostela


Toto jsme mohli vidět. 
Zdroj fotografie: https://zemesveta.cz/klaster-pomposa/

A pak jsme ze silnice zaregistrovali, že se dá k opatství přijet pohodlně z druhé strany, že je tu i parkoviště, ze kterého je to opravdu jen kousek. Tak třeba někdy příště, až bude více času a nebude zavřené muzeum. Dodatečně mě opravdu hodně mrzelo, že jsme do kostela nešli. To až když jsem si v apartmánu našla na internetu, kde jsme to vlastně byli a co všechno jsme mohli vidět. 


Cestou do Rosolina Mare jsme se ještě zastavili v diskontu. Rajčata už byla jen za 1,50€, tedy podstatně levnější, než předchozí den na trhu. A navíc tam nevypadala moc dobře. Koupili jsme tedy i papriky a pak se ještě podívali po salámu. Bude lečo! Salám jsem našli, ale připadal mi podezřele levný. Půjčila jsem si od manžela brýle a dočetla se, že je z části sojový. Nakonec jsme koupili tři poctivé německé masové buřty. Pak už jen cesta k dočasnému domovu. Při vjíždění na dvorek se manželovi „povedlo“ udělat šlinc na dveřích a promáčknout blatník. Železný závěs vrat prostě neuhnul. Když jsem ho na to upozornila, řekl jen „Nojo“. Tak tohle zaleštit nepůjde. Udělala jsem teplou večeři, po ní jsme zůstali sedět na balkoně. Od mladých manželů, se kterými jsme si pravidelně povídali na pláži a kteří bydleli v protější rezidenci, jsme se dozvěděli, že v Rosolině pršelo celé dopoledne. Když se začalo šeřit a také ochlazovat, šli jsme dovnitř. Shodli jsme se, že jsme docela unavení, takže jsme si dali sprchu a před desátou si šli lehnout.


Pokračování příště