Třetí cesta z Itálie

Nádherné Gargano, kde čas utíká. A nám nezbývá, než se vrátit domů. Baia Falcone leží v jednom z největších garganských zálivů a dají se odsud podnikat jak výlety autem do vzdálenějšího okolí, tak i pěšky po útesech nebo silnici do Vieste. Navíc tady každou chvilku jezdí z Vieste malý autobus, který je něco jako městská linka a zajišt'uje spojení mezi jednotlivými rezidencemi a městem. Majitelé tohoto villaggia mají ještě nedaleké rezidence Stingi a Falco a hotely ( www.gtfalcone.it ).

Výhodné polohy jsme využili pro mnohé výlety, at´už to byla kouzelná městečka či Forresta Umbra. Navštívili jsme i hlavní město této oblasti Foggia.

Je sobota 8. července 2006 a my po třech týdnech opouštíme Baia Falcone.

Vyjíždíme za průtrže mračen, která vydrží až k Peschici. Mraky se honí a střídá se déšt' s občasným sluncem. To nás provází během jízdy po celém Garganu. U pumpy kousek na Cagnanem tankujeme a po chvíli se loučíme s Garganem.

Najíždíme na dálnici opět v Poggio Imperiale a míříme na sever.

Počasí se začíná vylepšovat, i když občas ještě zaprší. Na dálnici je docela velký provoz, je to způsobeno tím, že mnoho Italů míří do Berlína na finále ve fotbale.

Po známé trase po A14 bez problémů dojíždíme do Bologni, kterou projíždíme bez jakéhokoliv zdržení. Pokračujeme po A1 na A22 a jsme rozhodnuti navštívit Veronu.

Opouštíme dálnici na sjezdu

Verona Sud a míříme do města. Auto necháváme na parkovišti

před hradbami

a pokračujeme do centra

města. V informační kanceláři dostáváme mapu a pak procházíme po místech, o kterých jsme četli v průvodci. Verona je kouzelná a z města "dýchá historie". Přeje nám i počasí, sice jsou na obloze mráčky, ale je poměrně hezky. Krátce po šesté hodině se vracíme zpět k autu a na nájezdu Verona Nord se vracíme zpět na dálnici.

Původní plán byl opět zajet na Lago di Garda, postavit stan a přenocovat. Na spánek je ještě brzy, tak padá rozhodnutí, že přenocujeme někde dál po cestě.

Dojíždíme k Roveretu a opět je tu další průtrž mračen. Stavět stan někde v dešti se nám moc nechce.

Takže se rozhodujeme, že pojedeme opět až do Aldrans, kde zase přenocujeme. Každou chvíli prší a to nás utvrzuje v tom, že to bude nejlepší řešení.

Plány jsou však od toho, aby se měnily. V Aldrans jsou všechny penziony beznadějně obsazené.

Pravděpodobně to budou italští fanoušci mířící do Berlína.

Vracíme se tedy na dálnici a rozhodujeme se, že pojedeme dál a někde u pumpy si na chvíli odpočineme. Kousek od Vompu je vybudované nové odpočívadlo, na němž zastavujeme. Jsou tu i sprchy, restaurace a veliké parkoviště, takže dle mého názoru je to ideální místo na odpočinek. Můj manžel byl ovšem jiného názoru, nebot' se mu nelíbil "jeden Turek" a nenechal si vysvětlit, že to je italský fotbalový fanoušek. Takže jedeme dál.

V půlnoci projíždíme za příšerné průtrže mračen Mnichovem, zastavují nás policajti a baterkama nás odklánějí - na silnici je hodně špatně vypadající bouračka. Únava stoupá. Dopujeme se energetickými nápoji, energitem a hodně doplňujeme tekutiny. Zastavujeme téměř na každém odpočivadle, které je po cestě. Na odpočívadle Pentling kousek před Regensburgem zůstávám v autě, můj manžel odchází na WC se slovy, že už dál nejedeme, že tu budeme spát v autě. Podívala jsem se z auta. Před autem bylo asi 10 mužů a dívali se jedním směrem, podívala jsem se také a tam na motlitebním koberečku prováděl muslim svůj náboženský rituál. Po návratu manžela odmítám zůstat se slovy - tak tobě se nelíbil jeden turek a tady jich je celý hejno. Pokračujeme tedy dál a cesta je nekonečná. Po několika zastávkách dojíždíme na Rozvadov. Parkoviště na německé straně je beznadějně zaplněné kamiony, při projíždění hranic se ptáme pohraniční policie, zda tu není někde možnost noclehu. S pohledem na hodinky nám říkají - v tuhle hodinu?? leda tak někde v bordelu.

Jedeme dál nocí, ta cesta snad nikdy neskončí. Nejhorší úsek je od Berouna - tedy posledních pár kilometrů.

Domů dojíždíme krátce po 5 hodině ranní.

Tak tohle už nikdy!!!

Třetí cesta do Itálie

Letošní rozhodování bylo o něco snadnější, protože už loni jsme si řekli, že opět pojedeme na Gargano, které jsme v minulém roce neprocestovali úplně celé a některá místa pro nás zůstala tzv. utajena.

Přes agenturu Polycastrum Viaggi si zajišt'ujeme pobyt v Baia Falcone u Vieste.

Vyjíždíme v pátek 16. června 2006 po již známé trase Praha, Plzeň, Rozvadov, Regensburg, Mnichov a Innsbruck, kde zajíždíme na naší oblíbenou pumpu na Bergieselu, natankujeme plnou, zaplatíme 8E poplatek za Brenner a po jeho projetí pokračujeme po "staré známé" A22 a A1 směrem na jih.

O kolonách před Bologní je snad zbytečné mluvit. Asi byly, jsou a budou a pomalu se s touto skutečností začínáme smiřovat, stejně tak jako s kolonami kolem Bologně. Za sjezdem San Lazaro se pomalu kolona rozjíždí a my pokračujeme po A14 k jaderskému pobřeží. Po peripetiích z loňského roku, kdy jsme marně hledali kemp, jsme rozhodnuti dojet až na pobřeží, kde lze předpokládat, že kempy jsou.

Z dálnice sjíždíme v Riccione a řídíme se podle šipek, které avizují kempy. U prvního, který se jmenuje Camping Riccione, zastavujeme a v recepci si domlouváme pobyt na jednu noc. Jsme upozorněni na to, že kancelář s pokladnou otevírá až v 9.00 ráno, takže můžeme spát, jak dlouho chceme. A máme si vybrat místo, kde si postavíme stan.

Kemp je rozdělen na jednotlivé sekce uličkami, v každé je přípojka na el.proud a je lhostejno, postavíte-li si tam šapitó, karavan či malý stan jako my. Procházíme kempem a vybíráme si místo na kraji, za námi je jen ulička, za níž jsou složené lodě, pak plot a násep. V řadě kde jsme, není žádný jiný stan.

Postavili jsme stan a v tom to přišlo .... zjistili jsme, že po náspu jezdí vlak. Zvažujeme, zda stan nezbouráme a nepostavíme ho raději jinde. Zvítězila lenost a také jsme si říkali, že jel jeden vlak asi za půl hodiny, než jsme postavili stan. Zůstali jsme... I když jsme mohli spát jak dlouho chceme, dost dobře to nešlo, protože s tmou se intenzita provozu na trati zvýšila, projížděly rychlíky, nákladní vlaky a ještě takové malé vláčky, které v této oblasti nahrazují tramvaj a propojují pobřeží od Cattolici po Rimini. Při průjezdu rychlíku se stan divně nafukoval.

Noc jsme přežili. Ráno nám bylo naprosto jasné, proč jsme v této řadě sami: protože jen pitomec si postaví stan na nádraží.

Udělali jsme si snídani a v poklidu jsme balili. Na vedlejší sekci přijeli Italové s velkým obytným vozem, třemi dětmi a psem. Zaparkovali, zajistili vůz klíny, vytáhli plachtu, prostřeli pod ní koberec a potom vynesli zahradní nábytek. Když se usadili a spokojeně se rozhlédli, projel jeden vlak na sever a po druhé koleji souběžně druhý na jih. A v krátkých intervalech jel jeden vlak za druhým. Od té doby mám pocit, že Ferrovie mají v tomto kempu kameru a když nějaký pitomec tu staví stan, či něco jiného, zadrží vlaky v obou směrech. A když už se zabydlíte, tak je zase pustí.

Sobota 17. června 2006 - odjíždíme z Riccione po pobřežní SS16 do Cattolici. Tady děláme zastávku a jdeme se podívat do Mořského akvária, na které jsme již minulý rok viděli upoutávku. (více na: www.acquariodicattolica.it ). Návštěva určitě stojí za to.

Po prohlídce akvária a pobřeží Cattolici najíždíme na dálnici A14 a po stejné trase jedeme na dálniční sjezd Poggio Imperiale.

Vjíždíme na Gargano a jedeme po SP37 na Cagnano Varano a pod Vico del Gargano sjíždíme na SP528, která se hodně kroutí a svažuje dolů k moři. Chvíli jedeme po pobřeží směrem na Peschici a odtud po SP52 jedeme směrem na Vieste. Cestou děláme malou zastávku u rezidence Mira, která je po cestě, abychom pozdravili sestru a švagra, kteří zde trávili dovolenou a chystají se k návratu domů.

Pokračujeme dále na Vieste a přijíždíme k rezidenci Baia Falcone, kde se budeme nejen rekreovat, ale budeme odtud podnikat další výlety za poznáním Gargana.

Druhá cesta zpět

Tři týdny utekly jako voda a my se chystáme k návratu domů. Ne vše tady bylo ideální. Po našem příjezdu v bungalovu nefungovalo téměř nic, byli jsme pro tuto sezonu prvními návštěvníky po zimě a podle toho to také vypadalo. Dá se říci, že jsme během prvních tří dnů poznali osobně všechny údržbáře villaggia, kteří nás po zbytek pobytu zdravili a modlili se, aby zase něco nepřestalo fungovat. Dalším problémem byli všudypřítomní komáři. Díky poloze villaggia na ostrově mezi mořem a Varanským jezerem se jim tu daří, stejně jako se líbí moře medůzám.

Poloha bungalovu byla na kraji hned vedle sousedního villaggia, takže od 16 hodin do 1 v noci jsme slyšeli hudbu z obou stran a připadali jsme si jako na pouti. Spát v tom hluku vůbec nešlo.

Jinak Gargano je kouzelné místo. Navštívili jsme Tremitské ostrovy, prošli městečka Rodi Garganico, Peschici, Vieste, Ischitella, Cagnano, Mattinata, Manfredonie a další. Byli jsme se podívat na známém poutním místě Giovanni di Rotonda a obdivovali nádheru Monte San Angelo. Zavítali jsme také do Lucery a Troi. Lodí z Rodi Garganico jsme jeli na výlet k mořským jeskyním. Bylo tady tolik krásných míst, která jsme nestihli navštívit, proto jsme se rozhodli, že se na Gargano ještě někdy vrátíme - ale do 5stelle už raději ne.

Je sobota 9. července 2005 a my odjíždíme zpět směrem na Marina di Lesina, Poggio Imperiale a dálnicí A14 míříme k severu. Cestou máme naplánovanou návštěvu Loreta.

Po obloze se honí černé mraky a když sjíždíme na Loreto začíná průtrž mračen. Z uliček jsou potoky a z ochozů vodopády. Když trochu déšt' zeslábne vyrážíme na prohlídku Loreta.

Potom si dáváme si pizzu a konstatujeme, že na jí Garganu dělají podstatně lepší.

Vyjíždíme z Loreta a v Numaně najíždíme zpět na dálnici A14.

Počasí je střídavé, chvíli svítí palčivé slunce a chvílemi jsou takové průtrže mračen, že se dálnice zastavuje a vládne tzv. bílá tma. Takové střídavé počasí je po celý den a k večeru začíná převažovat déšt'.

My stále pokračujeme po A14 na Bolognu a odtud po A1 a A22 po již známé trase a cestou děláme občasné zastávky na dálničních odpočívadlech. Počasí je čím dál tím horší a my přemýšlíme o místě, kde budeme přenocovat. Nakonec padá rozhodnutí, že by nemělo moc smyslu v dešti stavět na břehu Lago di Garda stan a pak ho mokrý balit.

Pokračujeme proto přes Brenner zpět do Rakouska. Za Innsbruckem jedeme do obce Aldrans, kde jsme již byli ubytováni letos na jaře. Penzion je bohužel obsazen, ale paní domácí nás posílá k sousednímu penzionu.

Tam se ubytováváme. Připadáme si jako v ráji a to proto, že je tu konečně ticho.

Ráno se probouzíme odpočatí a svěží a musíme si přiznat, že je to po hotelu ve Forli cestou tam, druhá noc naší dovolené, kdy jsme se opravdu vyspali.

Po snídani opouštíme penzion, najíždíme na dálnici a po již známé trase přes Mnichov, Regensburg, Rozvadov, Plzeň se vracíme zpět do Prahy.

Letos jsme tedy stan vezli naprosto zbytečně :-)))

Druhá cesta do Itálie

Protože se nám v minulém roce v Itálii moc líbilo, bylo rozhodování o další dovolené snadné.

Rozhodli jsme podívat se na druhý břeh Itálie - to znamená na pobřeží Jaderského moře. S dost velkým předstihem jsme si vybrali ubytování na Garganu a to v oblasti Isola di Varano.

Zhruba měsíc po uhrazení faktury za pobyt, nám zavolala paní z CK, u které jsme pobyt zaplatili, že v katalogu mají chybu a že budeme muset platit ještě plážový servis, bez ohledu na to, zda ho budeme využívat, či nikoliv. Chvilku jsme váhali, cítili jsme to jako malý podraz, ale vzhledem k tomu, že už byl duben, jsme nakonec svolili. Měli jsme obavu, abychom ještě v tuto dobu sehnali nějaké adekvátní ubytování v této oblasti a to na 3 týdny.

Z Prahy vyjíždíme v pátek 17. června 2005 po již známé trase přes Plzeň, Rozvadov, Mnichov.

Ačkoliv jsme již v tomto roce byli dvakrát v zimě v Innsbrucku a cestu jsme měli tzv. najetou, podařilo se nám "neodbočit" a vlítli jsme do Mnichova. Hned na první křižovatce se ale vracíme zpět. Pokračujeme na Innsbruck, Brenner a po dálnici A22 a A1 jedeme na Bolognu. Stejně jako minulý rok je před Bolognou zácpa. I kolem Bologně se posouváme v kolonách šnečím tempem. Na sjezdu San Lazaro na dálnici A14 se konečně rozjíždíme, ale naše radost netrvá dlouho. Zase stojíme! Je zhruba půl 6 večer, tak padá rozhodnutí, že bychom se měli podívat po nějakém noclehu. Sjíždíme proto na Imolu. Usuzujeme, že když se tu jezdí závody F1, mohl by tu být nějaký kemp, kde bychom mohli přenocovat. Projíždíme Imolu sem tam a zase zpátky, pátráme po kempu. Je tu spousta hotelů, které jsou však z větší části zavřené, zavřená je i benzínová pumpa, která funguje jen jako automat. Město je jakoby bez lidí. Asi to tu ožívá jen při závodech F1.

Pokračujeme po SS9, která je nazývána Via Emilia a je souběžná s A14 na Faenzu, kde by podle našeho autoatlasu měl být kemp. Dosahujeme stejného výsledku jako v Imole. Na konci Faenzy se ptáme v restauraci na kemp a pak vybaveni namalovanou mapkou se vracíme zpět do města. To, co bylo na mapce sice nalézáme, ale do kempu to má hodně daleko. Téměř v centru Faenzy na břehu řeky Lamone je velké parkoviště, na kterém stojí obytná auta. Proto, abychom si tu postavili stan, tu není prostor. Pod parkovištěm je sice louka svažující se k řece, ale nikde není žádné zázemí. Silně pochybujeme o tom, že by obyvatelé obytných aut byli natolik vstřícní, že by nás pustili na WC a umýt se. Představa, jak se myjeme v řece a z druhého břehu nás pozorují místní obyvatelé, není příliš lákavá. Vracíme se tedy zpět na SS9 a jedeme dál do Forli.

Hledáním kempu a kolonami na dálnici jsme ztratili poměrně dost času a začíná se šeřit. Vzdáváme ubytování v kempu a rozhodujeme se pro hotel. Ubytováváme se ve Forli.

Sobota 18. června 2005 - po snídani jedeme z Forli směrem na Cesenu a přemýšlíme co dál. Na Garganu máme být až v 16 hodin, času máme poměrně dost. Rozhodujeme se, že se podíváme do Republiky San Marino, která je téměř po cestě.

Prohlídku San Marina, které je velice kouzelné a stojí za návštěvu, jsme stihli asi za 4 hodiny a zjistili jsme několik zajímavých detailů. Na rozdíl od Itálie je tu podstatně levnější zlato, alkohol, pohonné hmoty a další. Využíváme toho a tankujeme plnou nádrž.

Pokračujeme směrem na Rimini a jedeme na dálnici A14, po které pokračujeme na jih. Je nádherné počasí, po pravé straně míjíme městečka, po levé straně máme moře, občas projedeme tunelem. Na mnoha místech jaderského pobřeží je spousta míst k rekreaci, ale do cíle naší cesty nám stále kus chybí.

Dojíždíme na sjezd Poggio Imperiale, kde sjíždíme z dálnice a jedeme na Gargano. Přes Marina di Lesina pokračujeme na Isola di Varano, kde ve Villaggiu 5stelle je náš cíl a odkud budeme podnikat výlety do okolí.

První cesta zpět

Opouštíme Santa Maria del Cedro po třech týdnech kouzelné dovolené, kdy jsme se rekreovali u nádherného moře. Jen písek měl pro nás nezvyklou barvu, byl šedý a tak trochu připomínal popel. Kromě lenošení na pláži jsme také procestovali veliký kus pobřeží, vnitrozemí a dojeli jsme až k Jónskému moři a na Sicílii.

Je sobota 10. července 2004 a my se loučíme s Cirem a Santa Maria del Cedro.

Po stejné trase, po níž jsme přijeli najíždíme u Lagonegro Nord na dálnici A3 a pokračujeme směrem k Neapoli. Po A 1 pokračujeme k severu.

Vzhledem k času, který máme, se rozhodujeme, že se pojedeme podívat do Florencie. Díky naprosté neznalosti parkujeme u břehů řeky Arno dost daleko od historického centra. Centrum si procházíme tzv. "letem světem" a slibujeme si, že se sem určitě někdy vrátíme.

Po návratu k autu se nevracíme na stejný dálniční sjezd, ale

Florencií projíždíme k letišti a najíždíme zpět na dálnici na severním nájezdu. Pokračujeme směr Bologna po A1.

Po najetí na A22 zvažujeme, kde by bylo nejvhodnější místo na přenocování. Prohlídkou atlasu padá rozhodnutí, že pojedeme na Lago di Garda a pak se uvidí.

Ubytováváme se v kempu Spiaggia D'Oro na břehu Lago di Garda v Torri del Benaco.

Největší chybou cestovatelů je, nepodívat se na zázemí kempu. Po postavení stanu mě zaujal západ slunce, takže honem k jezeru a fotit, než mi něco uteče. Po návratu jsme se usadili v hospůdce u recepce a ke stanu jsme se vrátili za naprosté tmy. Manžel šel na umývárnu a po návratu mi sdělil: projdi mezi těma karavanama a je to tam nahoře. A bylo...

Když jsem opouštěla WC, tak na mě přítomní muži hleděli dost divně, ale usmívali se. Pak jsem hledala umývárnu, leč marně. Až jsem posléze našla zvenčí budovy umyvadlo, tam jsem tedy spláchla ze sebe prach a spokojeně ulehla.

Ráno jsem zjistila:

a) byla jsem na pánech,

b) myla jsem se ve dřezu na mytí nádobí.

Od té doby vždy zjišt'uju, kde je zázemí, abych, jak říká můj muž, nedělala v cizině ostudu.

Po opuštění kempu pokračujeme podél pobřeží Lago di Garda do Torbole, potom najíždíme nahoru a věnujeme poslední pohled jezeru z Nago.

Podjíždíme dálnici a po souběžné komunikaci jedeme dále a na dálnici najíždíme v Trentu.

Potom už cesta pokračuje po stejné trase až před Mnichov, kde míjíme odbočku na A99 a jedeme na Mnichov. Tam se nám podařilo "parádně zakufrovat". Když se konečně dostaneme z Mnichova zpět na dálnici A9, obloha vypadá, jako když má být konec světa. Během chvilky je teplota 10^o C a bouřka, ve které se provoz na dálnici téměř zastavuje. Po nádherném slunečném jihu je to "parádní přivítání".

Po chvíli se počasí umoudří a my pokračujeme směrem na Regensburg, Rozvadov a Plzeň domů do Prahy.

První cesta do Itálie

Na naší první cestu do Itálie vyrážíme v pátek 18. června 2004.

Z internetu máme stažený plánovač trasy, takže zhruba víme, kudy pojedeme.

Vyrážíme z Prahy na dálnici D5 směrem na Plzeň a dále na Rozvadov, kde natankujeme naposledy za české peníze a pokračujeme do Německa. Zhruba po 40 km najíždíme na dálnici A93 a pokračujeme kolem Regensburgu a dále po A9 na Mnichov. V Mnichově najíždíme na A99, následně na A8 a pokračujeme směrem na Rosenheim a potom po A93 na Innsbruck.

V Innsbrucku jedeme na Bergiesel, kde u pumpy natankujeme a potom už směřujeme po dálnici A13 na Brennerský průsmyk a dále do Itálie.

První zastávku na italském území děláme u pumpy kousek před Bolzanem. Pokračujeme po A22, potom se napojujeme na A1. První zácpa je před Bologní, posouváme se a postáváme tu asi hodinu. Je pátek odpoledne, sluníčko do nás pálí a dálnice nejede. Potom se vše rozjede, nikde není žádná bouračka a tak nechápeme důvod, proč to nejelo.

Druhý problém je u Florencie, kdy se situace v podstatě opakuje a vše trvá 2 hodiny, tady se celkem dá důvod pochopit, protože z jednotlivých nájezdů se na dálnici připojují auta a způsobuje to zácpy (taky mě před tím v práci šéf varoval). Protože se přibližuje večer a bylo by vhodné podívat se po nějakém noclehu, sjíždíme za Florencií na sjezdu Incisa. V autoatlase, který máme, jsou v těchto místech značené kempy. Po sjezdu z dálnice se orientujeme podle šipek a dojíždíme ke kempu Villa Norceni u Figline Valdarno.

Po jazykových peripetiích, kdy recepční usoudila, že umím italsky (já se snažila, ale naučila jsem se málo) jsme se pak domluvily spolu rusky. Chvilku jsme počkali na mladého itala na motorce, který nás i s autem zavedl na místo, kde jsme si postavili stan.

Vedle nás byli strašně milí holand'ané, kteří nám půjčili kladivo, protože naše gumová palička odmítala do udusané země vpravit stanové kolíky. První noc naší cesty.

Sobota 19. června 2004 - ráno po probuzení si děláme snídani, zbouráme stan a procházíme kemp, který z větší části ještě spí. Auto už máme zaparkované před recepcí a čekáme, až se otevře, abychom uhradili účet a mohli pokračovat v cestě. Po odjezdu pokračujeme paralelně podél dálnice, na kterou najíždíme zpátky ve Figline Valdarno.

Cestou děláme zastávky na krátký odpočinek. U Říma opět zácpa, kolony aut postávají a popojíždí a slunce pálí. Potom se vše zase rozjede a my pokračujeme směrem na jih.

A pak jsme udělali chybu, protože jsme byli zapovídaní a namísto na dálnici A30 jsme pokračovali po A1 na nájezd na Neapol. Ted' už nebylo návratu. Posouvali jsme se, nebo stáli přes Neapol. Před jednou restaurací stála skupina mužů v černých oblecích a brýlích, zaparkované samé mercedesy, že by to byli mafiáni?

Na mýtě v Neapoli prodejci všeho možného, kteří byli dost otravní a současně žebráci.

Tak jsme viděli Neapol.

Po A3 pokračujeme na Salerno po tzv. Autostrada Sole.

Od Salerna je tato dálnice bez poplatků, za prvé se stále opravuje (jak jsme posléze zjistili, když jsme v některých úsecích opět postávali a popojížděli) a dalším důvodem prý je to, že Kalábrie je nejchudší zemí a toto je jakýsi bonus od italské vlády, že se za ní neplatí. Z dálnice A3

sjíždíme na Lagonegro Nord a pokračujeme po SS585 na Praia e Mare, dále po pobřežní SS18, která nás dovede až k našemu cíli v Santa Maria del Cedro.

Sybaris

Za pohořím Pollino, ve kterém leží stejnojmenný Národní park, a které je součástí Apenin, se hornatá krajina mění v širokou planinu Piana di Sibari, která je největší kalabrijskou přímořskou rovinou a táhne se až k pohoří Sila. Tuto planinu zavlažují řeky tekoucí z hor, které v dřívějších dobách tento kraj měnily v bahnitý močál, kde se dařilo komárům přenášejícím malárii. V současnosti, po rekultivaci krajiny, patří tato oblast mezi nejúrodnější oblasti Kalábrie. Díky vodě se zde pěstuje mimo jiné rýže.

Italská rýže je vyhledávaná

V těchto místech se nachází jedno z největších archeologických nalezišt' na světě s rozlohou tisíc hektarů (jen pro srovnání - Pompeje mají plochu 50 hektarů), ale zatím je odkryto pouze 10 hektarů, což je jedno procento.

Zatím byly odkryty tři jednotlivé vrstvy města, které se nacházely jedna na druhé a archeologické práce zde stále pokračují.

Odkrývání vrstev zeminy

Po antickém městě Sybaris pátraly celé generace vědců a jen díky leteckým a radarovým snímkům, bylo objeveno koncem 60. let 20. století město z doby říše římské Thurium, pod kterým bylo původně největší řecké osídlení na území Itálie - tedy hledané město Sybaris.

Město Sybaris ( Σύβαρις) vzniklo mezi řekami Crati a Coscile ve vzdálenosti 5 km od mořského břehu. Založili ho Achajci, přicházející z Peloponésu, na konci 8. století př.Kr., v místech, která byla osídlena už v době železné, předřímskou populací Enotri.

Město v době své největší slávy mělo sto tisíc obyvatel a pod jeho nadvládou se nacházelo více než půl milionu lidí. Sybaris prosperovalo nejen díky svému bohatství, ale také díky úrodnosti krajiny a poloze na křižovatce obchodních cest. Obyvatelé města žili rozmařilým životem, k čemuž jim napomáhalo bohatství. Také se jim připisuje vynález těstovin a nočníku.

Sybaris bylo po sedmdesáti dnech bojů zničeno roku 510 př.Kr. svým obchodním soupeřem městem Krotón. Tehdy Krotóňané pod vedením slavného olympijského atleta Mílóna město přepadli, vyplenili a zničili.

Na završení svého triumfálního vítězství odklonili přes město tok řeky.

Roku 194 př.Kr. bylo na troskách založeno město Copiae, které bylo záhy přejmenováno na Thurium. Využívalo svého umístění v příznivé a plodné oblasti a nebylo zcela opuštěno až do středověku.

Pak bylo na dlouhé roky zapomenuto.

Mohla za to i příroda. Prudké řeky, které při jarním tání přinášely nejen vodu, ale i zeminu, způsopbily, že se postupně zemina dostávala do míst, která tak zůstala na několik staletí ukryta.

Od roku 1932 bylo zahájeno intenzivní pátrání, které bylo úspěšně završeno v roce 1969 objevením římského města Thurium. Od té doby tu stále probíhá archeologický výzkum.

Decumanus maximus

Při prohlídce současného archeologického areálu jsou k vidění památky římského města, kupř. patricijského domu, lázní, či fragmentů dlažby. Procházka vede i širokou ulicí Dekumanus maximus. Mezi nálezy z doby Velkého Řecka patří zejména keramické úlomky. Další památky z této oblasti jsou k vidění v Museo della Sibarite, které je asi 1 km od vykopávek.

Přijměte tedy pozvání na procházku místy, která jsou starší než 2000 roků.

Staré dlažby

Staří Římané uměli nejen stavět , ale hospodařit i s vodou.

V atriu jejich domů bývalo impluvium, nádrž, která zadržovala dešťovou vodu

Mlýn nemohl chybět v žádném městě

Cihlová dlažba v patricijském domě

t="" />

Pozůstatky sloupů u amfiteátru

Lázně

Archeologické naleziště, které rozhodně stojí za návštěvu, se nachází zhruba 4 km jižně od současného města Sibari při silnici SS106 po pravé straně.

Parkování je před nalezištěm.