Má cenu něco plánovat?

V předchozím článku jsem se zmínila, že dcera měla narozeniny a manžel se synem svátek. Naplánovat u nás rodinnou sešlost, není jen tak. Spousta akcí, či aktivit. Jeden může tehdy, kdy se to druhému nehodí, nebo do toho někomu dalšímu něco přijde. Vím, není to specifikum jen naší rodiny, určitě to mnozí znají.

Minulý víkend byly obě naše dospělé děti na historické bitvě v Libušíně. Sice se vracely v neděli, den po dceřiných narozeninách, ale... Nabídku na oběd s poděkováním odmítly s tím, že neví přesně, v kolik se vrátí.

Naplánovali jsme proto rodinnou sešlost na dnešek. Termín všem vyhovovoval, dokonce i bratranci, který také slaví svátek v dubnu.

Vše klapalo podle plánu, dokonce se i počasí umoudřilo natolik, že jsme se rozhodli sešlost pojednat jako zahradní slavnost.

Ve středu měla být vyřízena reklamace střechy zahradního altánu, který jsme minulý rok koupili. Aby střecha vydržela jen jednu sezónu, nám připadalo dost málo, proto jsme jí reklamovali. Odpoledne přijela dcera s holčičkama a já jim upravovala čarodějnické klobouky. V pondělí půjdeme na čarodějnice. Sára má čarodějnice ve školce už v pátek, takže kostým potřebuje s předstihem. Dcera odjela s vnučkami a klobouky domů a my s mužem zvažovali, zda se pojedeme zeptat, jak to vypadá s naší reklamací. Sice nám slíbili, že zavolají, ale nic - jen ticho po pěšině. Rozhodli jsme se nechat vše na čtvrtek.

Po práci jsme se sešli doma a jeli se zeptat, jak to se střechou k altánu vypadá. Na hlavním infu v obchodě nás poslali do oddělení zahrady. Chvilku jsme tam postávali a s nadějí se dívali na pult, kde byla složena béžová plachta. Že by to byla naše střecha? Mladý muž, který po chvíli přišel, se podíval na náš reklamační protokol a pak řekl, že to vyřizuje kolega, který tu není a bude prý zítra (v pátek) odpoledne. Namítla jsem, že reklamace už měla být vyřízena. Mladý muž pokrčil rameny a řekl, že on o tom moc neví, prý snad kolega tu plachtu objednával někde na Moravě. Manžel se zeptal, zda plachta ležící na pultě, není tou naší reklamovanou. Začala jsem tušit, že se náš plán začíná pomalu zadrhávat. Ne, není, to je jiná plachta. Potom si z reklamačního listu opsal náš telefon s tím, že kolega, který reklamaci vyřizuje, nám v pátek v poledne, až přijde do práce, zavolá. Vyšli jsme do prosluněného odpoledne a bylo mi jasné, že budeme muset problém s altánem vyřešit. Můj muž je flegmatik. Ve vztahu je to ideální partner, protože jiný by s cholerikem - mnou, asi nevydržel.

"Co budeme dělat?", vypálila jsem otázku na parkovišti, ještě než jsme došli k autu. Manžel pokrčil rameny a neřekl ani slovo. Cítila jsem bezmoc a současně i zlost: "Uvědomuješ si, že nás v sobotu bude minimálně deset a má být horko?" Opět pokrčení ramen a pak pronesl: "Počkáme do zítřka." Sedli jsme do auta a jeli do Makra. Mé myšlenky byly neveselé. Malé děti, těhotná snacha, nová - dosud neznámá - bratrancova přítelkyně a všichni budeme sedět na plném slunci pod konstrukcí altánu. Co já? Já mám sluníčko ráda, ale co ti ostatní.

Nakoupili jsme maso, nějaké pití, telefonicky s dcerou konzultovali, co pije její bratr. "Jak jste dopadli s tou střechou?", zeptala se dcera. "Blbě, zítra má tátovi volat ten člověk, který vyřizuje reklamace." "Nojo, mami, ale už dneska je pařák a v sobotu má být ještě větší." "Já vím, ale přinejhorším koupím netkanou textílii a nějak ten altán zakryjem." Cítila jsem hroznou bezmoc.

V pátek dopoledne mi dcera volala a ptala se, jak se projevuje úpal nebo úžeh. Pak mi sdělila, že Sára v noci přišla a pofňukávala. Změřila jí teplotu a naměřila jí necelých 39°C. Dala jí kapičky na horečku a napít. Ráno Sára zvracela. Kostým čarodějnice, ve kterém se těšila do školky zůstal viset na ramínku. Příznaky, které dcera popisovala nevypadaly úplně na úpal, či na úžeh. "Vypadá to, že je to něco jiného, jak mi to popisuješ." "Mami, ale ona byla včera tři hodiny venku, neměla nic na hlavě, může to být od sluníčka. Co s ní mám dělat?" Poradila jsem jí zábal do mokrého prostěradla a pokud už nezvrací, aby jí zavodňovala. Horečka může být i z nedostatku tekutin. "Hele, ale když to neklesne, tak s ní jed' k doktorovi, neriskuj." Za tři hodiny dcera volala, že Sáře horečka klesla a je jí lépe.

Manžel pro mě přijel, tak jako každý pátek, do práce. "Volali ti kvůli té střeše?" "Ne, ještě ne." Začínala jsem mít zlost. Sliby, chyby. Hlavně, že nám slíbili, že v poledne nám zavolá člověk, který reklamaci vyřizoval. Manžel telefonoval a zjistil, že dotyčný prý přebírá zboží. Dovolal se mu téměř v pět hodin odpoledne, prý byla naše reklamace zamítnuta dovozcem, ale on je tak hodný, že jednu střechu někde "vyštrachal" a máme se pro ní stavit zítra (v sobotu) odpoledne. "To si dělá legraci?" Měla jsem pěknou zlost. "Hele, víš co? Zajedeme tam znovu, ta reklamace už měla být vyřízená."

Stejný scénář jako včera, jen plachta z pultu už zmizela. Pán, se kterým manžel telefonoval přišel, podíval se na reklamační protokol a řekl: "Vždyt' jsem vám řek, že vám tu plachu dám zejtra odpoledne." "Nezlobte se na mně, ale vy porušujete obchodní zákoník a reklamační řád." Vykulil oči a podíval se na mě. "Já jsem mnoho let vyřizovala reklamace a vy jste překročil lhůtu." Začal oponovat, že reklamační lhůta začíná běžet až od druhého dne a pak prý má právo na vyřízení ještě další den. "Nemáte pravdu s dalším dnem a navíc už jsou to dny dva." Požádala jsem ho, aby nám alespoň vrátil reklamovanou popraskanou střechu. Byla jsem rozhodnutá, že jí zkusím zašít, abychom neseděli na sluníčku. Přišel, přinesl jí a do protokolu napsal, že nám byla vydána reklamovaná věc. "Můžete nám ještě dát to zamítavé stanovisko dovozce?" Nemínila jsem se vzdát, protože si myslím, že jsme byli v právu. Proč je na zboží 24 měsíční záruka a ono nevydrží ani šest měsíců? Začal se vytáčet, že ten dopis má někde vzadu a pak řekl, že nám tu střechu přeci zítra chce dát. "Kdy zítra?" "Odpoledne, až se k tomu dostanu." Manžel, který do té doby mlčel, pronesl: "Nešlo by to dříve?" "Ne nešlo", trval na svém pán.

Volal dnes dopoledne. Máme novou střechu. Bude-li tak kvalitní, jako ta předchozí, na konci léta bude na vyhození, jako ta loňská.

Ale důležité je to, že máme střechu. Letošní sezóna je zachráněná.

Ráno jsem mluvila s dcerou a ptala se, jak je Sáře. "Mami docela dobře, večer měla jen 37,1°C a už nezvracela, asi to byl ten úpal." Docela mě to uklidnilo. "Je hodně horko a bude ještě větší, nebylo by lepší, kdyby s ní zůstal táta doma a já mu masíčko zabalím." "Ne, ona určitě bude už v pohodě, přijedeme všichni."

Dopoledne, v době kdy byl manžel pro střechu, byla jsem na nákupu, dokoupit čerstvé pečivo, něco pro holčičky a zeleninu.

Manžel na štaflích montoval střechu na altán a já před garáží myla stoly a křesílka. Přemýšlela jsem o tom, že ještě zajdu na půdu a přinesu spartakiádní lehátko, které dám vedle domu a udělám Sáře pelíšek ve stínu.

Zazvonil telefon. Dcera: "Mami, prosímtě, jak se projevuje spála?" "Horečka, pupínky na bříšku a malinový jazyk." "No, ona má pupínky v puse a zase má vysokou horečku, jo a ve školce mají spálu a mononukleózu." Připadala jsem si jako ve zlém snu. Sára byla po třech týdnech ve školce a "vydržela" tam jen čtyři dny. "Mami, on s ní Tomáš sjede do Motola a já odpoledne přijedu jen s Emou." Tak to máme mínus dva. I když po včerejšním telefonátu jsem s tím už tak trochu počítala.

Po obědě jsem začala chystat pohoštění. Štrůdl, který jsem upekla večer jsem nakrájela, masové koláčky naskládala na mísu, připravila pečivo, zeleninu. Do koše jsem dala nádobí a odnesla ho na zahradu. Manžel sypal do krbu dřevěné uhlí.

"Myslíš, že v tom horku přijede Gábina?", zeptal se. "Nevím, necháme se překvapit". Přemýšlela jsem o tom, zda snacha, která má tři týdny před porodem, do toho horka, které panuje, vyrazí. Vrátila jsem se nahoru do bytu a chystala další věci. Podívala jsem se z okna a viděla na zahradě Emu. Vytáhla jsem s lednice naložené maso a šla na zahradu.

"Tak je to prý ukázková spála a má na deset dní antibiotika", řekla dcera a já si jen říkala, kolikátá to už jsou od doby, co začala chodit do školky. Ted' je jen otázka, zda to "nechytí" také Ema.

Když byla ugrilována první várka masa, zazvonil telefon. Bratranec - po cyklovýletě ho bolí koleno, vzal si prášek a ted' se probudil. Prý už je hloupé, aby jezdil. Bylo nás šest, tedy spíš pět a kousek. Ema byla bez Sáry bez nálady, posedávala v křesílku a pořád opakovala, jak se jí po Sáře stýská. Pookřála až později, kdy si začala ráchat nohy ve škopku, který měla Gábina pod stolem.

Mladí odjížděli v půl sedmé. Zabalila jsem jim domů "výslužku", Tomášovi jsem k tomu přidala kus masa.

Na pondělí jsem holčičkám slíbila, že půjdeme na čarodějnice. Vzala jsem si dovolenou. Dcera mi měla holky dovézt už dopoledne, musí odevzdávat nějakou práci. Hezky jsme si to vymyslely. Dopoledne tady a pak odpoledne na čarodějnice. Holkám jsem slíbila, že pak budou spát u nás a v úterý se tu staví moje sestra s vnoučkem Kubou. Holky už se na Kubíka těšily.

Všechno je jinak.

Mladí jdou v pondělí na koncert Nightwish, slíbila jsem tedy, že alespoň přijedeme hlídat holky. Spála, nespála.

A jen si tak říkám - má cenu něco plánovat?

Země Lhostejnost

Minulý čtvrtek jsem se cestou z práce zastavila v knihkupectví.

Hlavním důvodem bylo to, že v sobotu měla dcera narozeniny a v úterý manžel se synem svátek. Přemýšlela jsem nad tím, jaký koupit dárek, co by udělalo radost.

Radost jsem si však udělala já sama.

Mezi novinkami ležela útlá, malá knížka o jejímž vydání jsem četla nedávno - Země Lhostejnost od Karla Kryla.

V tramvaji jsem knížku otevřela a začetla se do řádků člověka, který byl pro mě po dlouhé roky symbolem nejen odvahy, ale i současně krásné češtiny.

Neumím psát recenze na knížky, to přenechám odborníkům a těm, kteří to umějí. A navíc jí ještě nemám celou přečtenou.

Po přečtení prvních několika listů mě knížka okamžitě zaujala a dalo by se říci, že i pohltila.

Kniha obsahuje politické komentáře z let 1990 - 1993, v nichž Kryl komentoval politické dění a to nejen přítomné, ale i budoucí.

Z těch několika málo přečtených kapitol mě napadá, že Kryl viděl i do budoucna.

Jako by tušil, kam a kterým směrem půjde vývoj v naší zemi. Ač jsou texty dvacet let staré, mnohé jsou natolik současné, až mě z toho mrazí.

Mrazí mě také, když v textu a i mezi řádky vnímám, jaké zklamání Kryl po svém návratu z emigrace prožíval.

V knížce jsou i Krylovy básnické texty a písně a je také doplněna jeho kresbami.

Bylo to v listopadu roku 1968.

Chodila jsem do prvního ročníku střední školy. Co může patnáctiletá holka vědět o politice? Minimum. Věděla jsem, že nás okupují Rusové, pomáhala jsem roznášet o prázdninách nějaké tiskoviny a pak úzkou uličkou v mém rodném městě jsem utíkala před tankem. Politice jsem ale nerozuměla. Vždyt' mi bylo patnáct let.

Z rádia jsem znala písničky Král a klaun a Bratříčku, zavírej vrátka. Věděla jsem, že je zpívá nějaký Karel Kryl.

V naší zemi probíhala stávka vysokoškoláků a naše střední škola byla tehdy údajně jediná, která se k této stávce připojila.

Později byl tento akt "po zásluhách oceněn". Z naší pokrokové ředitelky se stala pouhá profesorka němčiny a na její místo byl dosazen uvědomělý komunistický ředitel, který nás učil politickou ekonomii. Nenáviděli jsme ten předmět, stejně tak i ředitele.

Stávkovali jsme tři dny. Scházeli jsme se v tělocvičně, kde jsme sedíc na zemi poslouchali projevy studentů a dalších lidí, nesouhlasících s ruskou okupací. A tam jsme se dozvěděli, že se za námi přijede podívat Karel Kryl.

Škola se večer zavírala a koncert byl přesunut do závodního klubu největší továrny ve městě.

Seděli jsme a čekali. Hrála místní rocková kapela a pak se ozvalo: "Karel Kryl!"

Nevím, jaké si kdo utváří představy o člověku, když zná pouze jeho hlas. Jak asi vypadá?

Na jeviště vešel malý plavovlasý člověk s černou odřenou kytarou. Patnáctileté holce, kterou jsem tehdy byla, se nelíbil. Mé ideály mužské krásy byly úplně někde jinde. Navíc ještě zakopl o kabely k reproduktorům předchozích vystupujících. S omluvou se posadil na kraj pódia a začal ladit kytaru. Naladil jí a spustil. "Tak to je Karel Kryl."

Přiznám se, že některé písničky jsem neznala a slyšela je tehdy poprvé. Seděla jsem, stejně jako všichni ostatní, a fascinovaně poslouchala nádherné propracované texty. Takhle si hrát se slovíčky. Dozpíval, sešel z pódia a chvilku si s námi, kteří seděli vepředu, povídal. Potom se rozloučil, že musí jet dál, že ho ještě někde čekají.

Na to setkání jsem nikdy nezapoměla.

Pak později, když byl v emigraci, jsem opatrovala jako oko v hlavě magnetofonovou pásku, na které jsem měla nahrané jeho první LP Bratříček. Za ty roky jsem znala všechny texty jeho písní nazpamět'. Slovo po slovu.

Po sametové revoluci se vrátil zpátky do své země. A já ho znovu viděla na Václaváku, když přišel zazpívat nám, kteří jsme zvonili klíči.

Jako by viděl do budoucna, nesouhlasil se vším, co se zde děje a jak se to děje. A hlavně, nemlčel o tom. Mnoha lidem se stal trnem v oku. Mohl pak už publikovat jen v regionálním tisku. Na jeho koncertech s ním však zpívaly nabité sály.

Všichni jsme znali slova písní, která, jak doufám, nebudou zapomenuta.

Mám jeho písně moc ráda, dovolím si zde představit alespoň dvě z nich:

Divný kníže

www.youtube.com/watch?v=_gaGzPDTfqI&feature=related

Bílá Hora

www.youtube.com/watch?v=u4DxpbTNH8k

Andělíčku ....

Dnes mi přišla emailem motlitbička, o kterou bych se s Vám ráda podělila.

Předem bych ráda napsala, že nejsem rasista. Nevadí mi černoši, mám libanonského kamaráda a k vietmancům, po neblahé zkušenosti s pomlácenými jablky v Kauflandu, chodím kupovat ovoce.

Ale možná tak trochu rasista jsem.

Postavena do role utlačované majority na úkor tmavší minority, které vždy vše projde, které jdou úřady na ruku, kterým stát dává štědré sociální dávky, kterým přispívá na bydlení, jsem se stala rasistou.

Manželka mého kolegy prodělala několik operací. Operovali jí páteř, operovali jí žaludek. Má přísnou dietu, má bolesti, má věk, ve kterém nemůže sehnat práci. V jejím věku neseženou práci zdraví, natož nemocní.

Zašla tedy na základě doporučení doktora na "sociálku", předložila zde veškerou lékařskou dokumentaci o svém zdravotním stavu, doporučení svého lékaře. "My Vás vyrozumíme."

Na sociálce se pak dozvěděla, že nemá nárok na invalidní důchod, prý jí chybí jeden jediný bod.

Zamítnutí s ní projednával starší úředník, kterému bylo jasné, že padesátipětiletá paní, se zdravotním omezením, těžko sežene práci. "Víte, v čem je problém?" "V čem, řekněte mi to."

"Vy máte totiž špatnou barvu pleti."

Páteční ráno

Páteční ráno mám ráda, protože pro mě předznamenává víkend a to i přesto, že musím brzy ráno vstát a jít do práce.

A tady mě čeká každý pátek, až na malé výjímky, účetní uzávěrka.

Vypadá to bláznivě? Určitě ano, ale je to tak. Náš pan ekonom to chce mít jednodušší a nechce jedenkrát měsíčně zpracovávat "balík dokladů" za celý měsíc. Tak dělám v pátek uzávěrky, prý průběžné. Samozřejmě, že dělám pak i měsíční, kde mu ty průběžné sesumarizuju. Ale ani ty uzávěrky, ani pan ekonom mě nedokážou zkazit náladu před nadcházejícím víkendem.

Dnešní páteční ráno bylo mlhavé, ale bylo už patrné, že den bude prozářený sluncem. Po včerejším vydatném dešti a první jarní bouřce, byly všude veliké louže. Kličkovala jsem po chodníku a připadala si jako "zajíc na posledním honu". Spěchala jsem a vyhýbala se velkým loužím.

Při čekání na konečné jsem vytáhla mobil a zdokumentovala jednu "loužičku".

Tramvaj, která stála na vedlejší koleji popojela dopředu a to, co bylo před chvílí ještě skryto, se ukázalo. Loužička se nám trošku zvětšila.

Při nastoupení do tramvaje jsem zjistila, že jsem doma zapoměla knížku a tudíž nemám co číst. Prohlížela jsem si mlhavé ráno a u kláštera v Břevnově jsem si všimla krásně osázeného záhonu. Na vytažení mobilu z tašky nebyl čas. Tím, že si denně čtu, nevšimla jsem si nádherně rozkvetlých kytek. Až dnes. Slunce už bylo nad horiztontem, ale vypadalo za mlžnou clonou jako malý míček.

Přijela jsem do Holešovic a šla směrem k firmě, kde pracuji. Chodím ulicí, kde se venčí snad všichni holešovičtí psi. Proti psům nic nemám, naopak je mám ráda. Ale vadí mi bezohlední pejskaři, a je jich opravdu hodně.

Vadí to asi nejen mě, jak je vidět na žluté cedulce.

Že je to špatně vidět? Tak ještě jednou zblízka.

A přitom ulice je lemována stojany s koši a pytlíky na psí ehm... exkrementy.

Kvalita fotografií je nevalná, jsou foceny mobilem, první dvě navíc ještě v mlze. Ale poslouží jako ilustrace dnešního - pátečního rána.

Francouzské brambory jinak

Už mockrát jsem se zamýšlela nad tím, proč se zapečeným bramborům říká francouzské.

Stejně tak bych mohla dumat nad španělským ptáčkem, srbským žebírkem, holandským řízkem či ruským vejcem. A ještě mě napadly americké brambory.

Vrátím se však k francouzským bramborům. Existují různé varianty, jak je připravovat a já se s Vámi podělím o jednu z nich.

Pikantní francouzské brambory

1 - 1,5 kg brambor (dle velikosti pekáčku)

30 dkg uzeného

8 vajec

4 zelené papriky

1 cibule

30 dkg sýra

2 dcl rajčatové št'ávy

sůl, pepř

trochu másla na vymazání pekáčku

Množství, které je zde uvedené, je do menšího pekáčku, nebo remosky.

Brambory uvaříme ve slupce, necháme je vychladnout a oloupeme, stejně tak uvaříme 4 vajíčka a oloupeme je.

Do pekáčku, který je vymazaný máslem, klademe na plátky nakrájené brambory. Vrstvu mírně osolíme a pokryjeme jí nakrájeným uzeným, či jen uzeninou.

Na uzené přidáme další vrstvu brambor a opět jí posolíme. Na brambory položíme na plátky nakrájená vajíčka, lehce posolíme a posypeme pepřem.

Opět položíme vrstvu brambor a posolíme. Na brambory dáme vrstvu nakrájených paprik, posolíme a opepříme. Výborné je, když jsou papriky v létě trochu pálivé, v tomto případě můžeme vynechat pepř.

Můžeme přidat i nakrájenou cibuli. Není však nutná, lze jí vynechat.

Opět položíme vrstvu brambor. Posypeme částí nastrouhaného sýra.

Zalijeme 4 vajíčky, která jsou rozmíchána v rajské št'ávě. Tuto lze nahradit zředěným kečupem, ale št'áva je lepší. Zde ilustrační foto, které jsem stáhla z internetu.

Zálivku dle chuti přisolíme a opepříme.

Navrch nasypeme zbylý sýr a dáme zapéci do trouby.

Zapékáme při teplotě 170°C asi jednu hodinu.

Ted' už jen mohu popřát dobrou chut'.

Jako doplněk se hodí kyselá okurka, či jakýkoliv zeleninový salát.

Nejen sčítání ztrát

Dnes mě potěšilo, že meteorologům nevyšla jejich předpověd'. Podle ní totiž mělo pršet.

A já, místo do deštivého dne, jsem se probudila do dne prozářeného sluníčkem. Na zahradu jsem vyrazila hned ráno. Vybavena zahradnickými nůžkami, koženými rukavicemi a teplou vestou, protože i přes to, že bylo slunečno, byla celkem zima.

Čekaly mě růže. Manžel je před dvěma týdny, kdy jsem se povalovala s teplotou v posteli, "odkopčil" a mě čekalo jen stříhání. A také sčítání ztrát. Zimu nepřežilo pět růží. Nejvíc je mi líto, že mi zmrzla Barcarola, nádherná tmavočervená růže, jakoby sametová. Ale snad seženu novou. Když jsem stříhala třetí růži, došlo mi, že koš, který jsem si vzala je malý. Šla jsem do garáže a vyvlekla ven kolečko.

Asi v jedné třetině práce vyšel ven i můj muž, vzal si také nůžky a začal na druhé straně.

"To kolečko je bezva nápad, večer to v něm rovnou spálíme", řekl.

"A to já do garáže původně šla, abych si tam vzala krabici na další větve a žádnou jsem nenašla."

Nejhorší práce nás čekala u pnoucích růží, které rostou do minimálně třímetrové výšky. Větve, které se zdály být suché, měly po ustřižení očka.

"Víš co? Dáme tomu ještě týden, takhle ty růže likvidujeme, skoro jako mráz."

Manžel souhlasil už proto, že se blížil čas oběda.

Pnoucí růže máme už mnoho let a já dlouho hledala ve svém fotoarchivu nějaké fotografie. Těch klasických je spousta, digitální jsem našla tyto, jsou z června 2005. Nevím, proč své růže fotím tak málo.

Po obědě jsme pokračovali na zahradě. Sluníčko sice svítilo, ale začal foukat ostrý vítr. Zalezla jsem do závětří a stříhala buxus. Odborník, který by mě viděl, by zaplakal.

Ve čtyři odpoledne se obloha zatáhla. Asi to těm meteorologům vyjde, i když se zpozděním.

I přes zamračenou oblohu a poryvy větru jsme udělali hodně práce, muž prostříhal taybery, já čistila jahody v záhonu i ty převislé, které pěstujeme v květináčích.

Květináče mají zvláštní tvar, říká se jim "trelista", sestavují se do sebe a vytvářejí, v našem případě, "jahodovou pyramidu".

Hlavně, že nepršelo. Ve finále jsme spálili v kolečku ostříhané větve růží, ostříhanou taybery a i zbytky vánočního stromku, který jsme původně chtěli spálit v krbu. Mrzelo mě, že nemáme žádnou uzeninu, mohli jsme si jí nad ohněm opéci.

K mému sčítání ztrát - kromě pěti růží tuto zimu nepřežila jedna z levandulí a pár jahod. Na to, jak ta zima byla divná, je to celkem úspěch. Vzpomínám si, jak jsem dopoledne na Štědrý den fotila očka a poupata růží. Listopadové mrazíky je neuspaly, bylo v nich ještě hodně mízy. Tehdy jsem si říkala, že to bude malér, pokud začne mrznout. V únoru mrzlo, teploty klesaly až k - 20°C. Je proto velký úspěch, že ztráty jsou tak malé. Malé, co do počtu růží, ale velké, co se týče množství ostříhaných větví.

Kromě ztrát mám také několik objevů.

Zjistila jsem, že už začínají kvést jahody a to jsem je teprve dnes "dočistila".

Letos asi bude hodně rybízu.

Při práci jsem si připadala, jako bych objevila "poklad". Přiznám se, že se vůbec, ale vůbec nevyznám ve hmyzu.

Tenhle nádherný brouk se skrýval pod loňskými listy jahodníku a já ho vyrušila.

Manžel mi došel pro fot'ák a tady je. Je opravdu nádherný, vypadá jako modrý drahokam. Já doufám, že si našel jinou skrýš, když já mu svou činností tu jeho zlikvidovala.

Na zahradě jsme vydrželi do půl osmé.

Začínalo se šeřit a ještě více chladit. Určitě něco přijde. Ve zprávách jsem pak slyšela, že má začít během noci pršet.

Jsem sice unavená, bolí mě "celý člověk", ale jsem št'astná.

Zítra budu pokračovat, i když bude pršet. Musím přesadit rajčata a muškáty a to jde dělat pod střechou.

Na jarní téma

Jaro mám a současně i nemám ráda.

Zní to tak trochu jako protimluv, ale...

Mám ráda prodlužující se dny, s údivem si prohlížím probouzející se přírodu a jsem blažená z pocitu, že zima je za námi. Celou svou bytostí vstřebávám sluneční zář a teplo. Miluju jarní déšt', který omývá rašící pupeny a první lístky. Vzduch po dešti voní lépe než jakýkoliv parfém.

Když čas a počasí dovolí, stává se ze mně vášnivý zahradník, který se rýpe v zemi a zapomíná na utíkající hodiny. Práce na zahradě mě fantasticky uklidňuje.

A co ráda nemám?

Jaro je začátkem pylové sezóny a pro nás alergiky a astmatiky je to období nepříjemné. Kýchání, kašlání, škrábání v krku, slzící oči jsou v tomto období mou součástí. Letos se to ještě navíc zkomplikovalo o teplotu a zánět spojivek.

A také nemám ráda "sčítání ztrát" na mé milované zahradě. Chodím mezi svými rostlinkami a doufám, že ještě obrazí a probudí se do dalšího roku.

Každé jaro je to stejné.

Mám i nemám ho ráda.

K jaru patří i Velikonoce. Ty letošní byly pro mně jiné už proto, že poprvé za 38 let, co jsem s manželem, jsem neumyla okna. Měla jsem tak trochu výčitky svědomí, ale s teplotou a nemocnýma očima se mi do toho pranic nechtělo. Navíc i předpověd' počasí nenabízela nic hezkého. Okna počkají a pokud mě budou sousedé pomlouvat? At' si pomlouvají.

I když okna umytá nebyla, ostatní velikonoční tradice jsem se snažila dodržet.

Takže jsem zdobila, pekla, vařila, smažila a hostila své děti. Kromě beránka a mazanců jsem pekla i dort, protože mladší vnučka se jmenuje Ema a její svátek vyšel na velikonoční neděli.

Holčičky u nás spaly a trvalo jim dlouho, než usnuly. Jejich rodiče se účastnili velikonočních vigílií a křestu kamaráda, který je na mši pozval.

Dort měl být překvapením, proto jsem ho pekla v sobotu pozdě večer a pak ho odnesla na půdu, aby ho Ema nenašla. Dozdobovala jsem ho až v neděli po obědě a měla jsem několikrát na mále. Ta malá "zvědavka", jako by tušila, že se v kuchyni něco chystá. Za pomoci tácu, kterým jsem dort maskovala a manžela, který se snažil holky na chvíli zabavit, se dílo zdařilo.

Počasí bylo opravdu odporné a holky přes to chtěly za každou cenu jít ven. 2°C nebyly opravdu nic moc, Sára kašlala a mě se vůbec nikam nechtělo. Čekala mě ještě spousta práce. Navíc si ještě holky umanuly, že chtějí na kolo. Marné bylo vysvětlování, že je na kolo zima, trvaly na svém.

"Babí, ale maminka nám kola dovezla, my chceme na kolo."

Pak začalo sněžit a já se uchýlila k malé lsti.

"Nojo holky, ale to je problém, venku padá sníh a vy máte na kolech letní gumy".

Ta starší vykulila oči.

"Podívej se z okna a uvidíš, jak sněží. Když sněží, jezdí se na sáňkách a když je hezky, tak se jezdí na kole."

Holky se na mě dívaly hodně neústupně a stále to zkoušely, prý sněží jen málo.

Použila jsem "silnější kalibr".

"Holky, ale jestli nás chytěj na letních gumách policajti, budeme mít malér."

Starší už na kole netrvala, ale ta menší byla neodbytná.

Oblékly jsme se, holky s nadšením, já s odporem. Vzala jsem si sáček s tím, že se půjdu podívat po kopřivách do nádivky a druhý na lístečky a kytičky na zdobení vajec. Cibulové slupky jsem měla již připravené.

Než jsme se obuly, přestalo sněžit a dokonce na chvilku vykouklo sluníčko.

"Babí, ale sníh už není, my chceme kolo".

Veškeré argumenty mi došly a já rezignovala. Holky nadšeně vyrazily z branky. Naše ulice je jednosměrná a je v ní minimální provoz. Malá se držela vedle mě a Sára byla kousek před námi. Dostala nakázáno, že kdyby se na druhé straně objevilo auto, musí okamžitě na chodník. Když se první auto objevilo, místo na chodník, šlapala směrem k nám. Oči navrch hlavy.

Zaparkovala vedle Emy na chodníku a vyděšeně se ptala: "Babí, nejsou to policajti, když máme ty letní gumy?"

"Ne, nejsou, neboj."

"A babí, co bys dělala, kdyby to byli policajti?"

"Tak bych vás obě musela zachránit."

Dalo mi hodně přemáhání se nesmát nahlas. Netušila jsem, jaký dopad bude mít moje lest.

Holky na křižovatce svorně prohlásily, že je jim zima a navíc Ema odmítla šlapat. Táhla jsem jí na provázku směrem k domovu. Kola jsme zaparkovaly do chodby a šly se podívat po kopřivách a lístcích na barvení vajíček.

Zima byla opravdu odporná a my se po chvíli vracely zpět do tepla domova.

Původně jsem žádná vajíčka barvit nechtěla vzhledem k jejich ceně, ale v pátek před velikonoci jsem sehnala v Lidlu vejce po třech korunách. Rozhodnutí nebarvit vejce padlo také tím, že tu byly holky. Po vyndání vajec z proložky jsem zjistila, že mají hodně tmavé skořápky a pokud budu realizovat plán s lístečky, kvítky a barvením v cibulových slupkách, výsledek nebude moc hezký. Vyndala jsem metalízové barvičky, které mi dala neteř.

Přijeli rodiče holčiček a já vařila vejce, abych je mohla udělat s metalízou. Dcera říkala, že se holkám budou určitě líbit. Sára byla trochu zklamaná, protože se těšila, jak mi bude pomáhat s barvením.

Vejce se v této barvě barví horká, trochu to pálí.

"Babí, a tebe to nepálí?" "Trochu pálí, ale jsem už velká holka, tak to vydržím."

Sára byla s výsledkem spokojená: "Babí, ty se ti ale fakt povedly."

Vejce byla hotová a já šla vedle, abych připravila dárky do taštiček. Když jsem se vracela a pokládala tašky za dveře, objevila se Sára: "Co to máš, babičko?" "To jsou dárky, Ema má dnes svátek." "A já zase nic." V očích se jí leskly slzičky. Vždyt' Ema měla před měsícem narozeniny a ted' má svátek - je to nějaká spravedlnost? "Neboj, Sáruško, taky něco dostaneš."

Popřáli jsme Emě ke svátku, předali oběma holčičkám dárky a zasedli ke stolu.

Nad dortem obě zajásaly. "Jé, tady je Medvídek Pú a Prasátko."

Sára si vzala velký nůž a vypadala "hodně nebezpečně"- A jde se na dort.

Došlo také na porcování medvěda.

<
br />

V pondělí velikonoční přišli tři koledníci. Upadá to. Vzpomínám si, jak jsem barvívala třicet vajec a bylo to tak akorát.

Holčičky s pomlázkou dostaly koledu od nás a pak zašly ještě s dědou k sousedce, která si v sobotu přála, aby přišly.

Počasí už bylo o něco lepší, než to nedělní. K obědu přijeli naši mladí. Snacha nastoupila na mateřskou dovolenou. O příštích Velikonocích nás už bude devět.

Mladí po obědě všichni odjeli a my s holkama vyrazili na hřiště, samozřejmě na kolech. Sára kašlala čím dál, tím víc. Pak se připojila ještě rýma. Už jí to "drží" čtvrtý měsíc. Pár dní ve školce a pak nějaký čas doma. Kašel, střevní chřipka, zánět spojivek a znovu kašel. Doma jsem holčičkám udělala čaj. Večer před sedmou hodinou je manžel odvážel do Košíř a já začala uklízet roztahané hračky. Bylo po Velikonocích.

V úterý a ve středu jsem po práci zamířila na zahradu a doháněla to, co jsem zmeškala jednak kvůli své nemoci a i kvůli špatnému počasí. Měla jsem pocit, že mám zkrácené šlachy z dřepů a shybů. Zahrada už začíná krásně kvést, ale čeká nás na ní ještě spousta práce. Doma jsem seděla a relaxovala, když zazvonil telefon. Dcera se ptala, zda je v Motole dětská ORL. Ujistila jsem jí že ano a ptala se, co se stalo. Sára si stěžuje na ouško. Když jsem se "všema svýma holkama" mluvila v poledne, byla ještě v pořádku.

Dcera telefonovala znovu v půl desáté a říkala, že Sára byla statečná a co je hlavní, ouško jí zatím nepíchali. Dostala kapičky do nosu, vložku do ouška a dcera vynadáno, že s tím kašlem měla být u dětské lékařky. Ale Sára už kašle od prosince.

Včera odpoledne jel muž hlídat. Zet' má odpolední a dcera si musela něco zařídit. Vrátil se večer se zprávou: Ema začala kašlat také.

Dnes byly moje holky na kontrole na ORL. Píchat se nemusí, kapat ano. Skončí to někdy? Holky byly zatím zdravé, nepočítám-li občasnou rýmu a neštovice, které proběhly celkem v klidu. Ale s nástupem Sáry do školky se nemoci střídají jedna za druhou. Dcera na doporučení koupila Preventan. Tak uvidíme.

Je jaro, ale zatím je ještě chladno. Doufám, že až se oteplí a bude více sluníčka, nemoci zmizí. Moc bych to všem přála.

Vole

Byla jsem s kolegou na školení.

Sice jsem si říkala, že pro mě je to naprosto zbytečná akce, už jen proto, že jdu letos do důchodu. Školení je ale jedním z hodnotících kritérií a náš pan majitel, tak jako mnozí další, chce být ten nejlepší. A tak se školíme.

Odjeli jsme do Mladé Boleslavi, usadili jsme se v počítačové učebně firmy, která zajišt'uje software pro autorizované servisy. Rozhlédla jsem se a zjistila jsem, že jsem jediná žena. Toto zjištění nebylo tak nezvyklé, vzhledem k tomu, že v autoopravárenství pracují převážně muži. To spíš ti chlapi kolem koukali a možná si říkali. "Co tu ta baba dělá?"

Školení probíhalo standardně. Zapnuli jsme si počítače, abychom byli seznámeni s inovovaným programem. Bylo mi nad slunce jasné, že si budu muset stejně vše "osahat" až v praxi a že změny nejsou až tak podstatné.

Horší to bylo před deseti lety, kdy jsme začínali všichni s tímto programem pracovat. Tehdy jsme vstupovali na neprobádané území a vhozeni do vody, jsme se museli po počátečním proškolení a seznámení se s ním, naučit hodně rychle plavat.

Dnes jsem s úsměvem zjistila, že ve cvičebním programu stále ještě existuje "Země krále Miroslava", kterou jsem tam tehdy před deseti lety vepsala. Ukázala jsem to kolegovi a ten strnul jako Lotova žena. "Tohle jsi udělala ty?" zašeptal. "Jo, udělala." "A proč?" díval se na mě a nechápal, co mě k tomu vedlo. "No víš, tehdy ten lektor říkal, že jim lidi vpisují do programu různé blbosti, tak jsem to zkusila. A při každém dalším školení si ověřuji, zda už to ti chytří programátoři našli. A docela mě těší, že to za deset let ještě neobjevili." "Teda, ty jsi číslo, normální hacker."

Školení probíhalo a já začala pocit'ovat únavu z toho, jak jsem v předchozích dvou dnech pracovala až do večera na zahradě. Začaly mě pálit oči, začínala jsem zívat. Usnout tady, to by byl trapas.

Před začátkem jsme byli upozorněni na to, že máme v přilehlé kuchyňce v termoskách připravenou kávu a čaj a že se máme sami obsloužit.

"Nedáš si kafe?"

"Jo, dám, díky", seděl a zaujatě poslouchal lektora.

Vstala jsem, protáhla jsem si tělo bolavé ze zahrady a šla do kuchyňky. Do tvou hrnečků jsem z termosky načepovala kávu.

Vrátila jsem se mezi dveře kuchyňky a sykla na kolegu: "Pavle, sladíš?"

"Jo, ty VOLE."

Zaznělo to nahlas a zřetelně. Byl tak zabrán do lektorova výkladu, že mu vůbec nedošlo, co řekl.

A vůl s dvěma kávami vešel zpět do učebny.

Oči všech se otočily od monitorů počítačů, aby si vola prohlédly.

Smála jsem se nejen já, ale i přednášející lektor.

Byla jsem s kolegou na školení.

Přáníčko

Když se vše zkomplikuje...

.... bývá to většinou k zlosti.

Po výletu do Paříže mě začalo škrábat v krku. Alergie nebo nemoc? Nasadila jsem samoléčbu, na krku priznitz, dopovala jsem se vitamíny, cucala hašlerky a polykala Zyrtec. Přemýšlela jsem o tom, že se půjdu podívat na svého praktického lékaře. "Ale, co tam budu dělat? Vždyt' nemám teplotu, jen mě škrábe v krku?" Navíc po zkušenosti z listopadu, kdy mě po třech dnech neschopnosti odeslal na plicní, jsem nechtěla riskovat, že mě pro změnu tentokrát pošle na krční a tam se mě budou ptát, co tam dělám a proč mě praktický lékař neléčí. Zase to zažít a znovu se cítit s prominutím jako pitomec? To jsem opravdu nechtěla. Zkusím to zvládnout sama.

Chodila jsem do práce s obaleným krkem, kapsami plnými hašlerek a dalších větrových bonbónů a čajíčkovala. Odpoledne po návratu jsem zalézala do pelíšku.

Minulý týden v úterý mi začalo téci z oka. Nojo, holky měly zánět spojivek a já pravděpodobně někde chytla bacila. Koupila jsem si Septonex a kapala si ho do očí. Neviděla jsem žádné velké zlepšení. Na čtvrtek a pátek minulý týden jsem si vzala dovolenou s tím, že se budu kurýrovat.

Nakonec jsem stejně skončila na očním s infekčním zánětem spojivek, s antibiotickými kapkami a striktním zákazem televize, počítače, slunce.....

Ano, jsem nedisciplinovaný pacient. Nasadila jsem si sluneční brýle, přeci se mi nic nemůže stát. Sedla jsem k počítači a vzpomínala na loňskou návštěvu Assisi. Sluneční brýle se ke vzpomínkám na prosluněný den docela hodily.

V noci na pátek jsem nemohla otevřít oči. To, doposud zdravé oko, bylo krvavě rudé a navíc hodně bolelo. Byla jsem sice upozorněna na to, že se zánět pravděpodobně objeví i ve druhému oku, ale tohle jsem nečekala. Manžel mi vynadal: "Chováš se jako malej harant, sakra. To se bez toho počítače nemůžeš chvilku obejít?" Měl pravdu. V krku mě stále škrábalo, oči bolely a navíc jsem měla zvýšenou teplotu. Sakra! To mám ale hezkou dovolenou.

A ještě jednou sakra.

Dceři jsme totiž slíbili, že budeme od pátku hlídat holky a já jsem takhle nemožná.

Hlídal můj muž a střídal se s druhou babičkou, zatímco já se snažila kurýrovat.

Jediné pozitivum, které jsem na tom našla bylo to, že díky odpočinku a téměř nicnedělání, jsem plynule vplula do změny času. Problémy, které mívám, se pro tento rok rozplynuly.

Co můžu dělat s nemocnýma očima? Třeba zalévat kytky. U orchidejí jsem zjistila, že mi některé nasazují na květ. Jeden výhon trčel do prostoru. Přinesla jsem si drátek, abych budoucí květ vedla podle tyčky a ... ulomila jsem ho. No výborně. Sprostá slova, která mě v ten moment napadla, jsem raději spolkla.

Odpoledne mě rozklepala zimnice. Vzala jsem si teploměr, že ho "sklepnu" a pink... vyletěl mi z ruky, narazil do skříně a ampulka s rtutí se vrátila dva metry zpátky ke gauči. Cestu zpět si vyznačila droboučkymi stříbřitě lesklými kapičkami. S nemocnýma očima, zvýšenou teplotou a hlavně se vztekem na sebe, jsem uklízela nejdříve střepy a pak luxovala z koberce rtut'. No prima a nemáme teploměr, to už bych se fakt měla uzdravit.

Šla jsem si uvařit čaj. Památeční hrníček po mamince skončil na zemi, smetla jsem ho z kuchyňské linky rukávem od županu.

Jsem fakt poleno.

Uklidila jsem střepy, vytřela kuchyň a zlostně zalezla na gauč. Co mám dělat. Při čtení mě bolí oči, na televizi koukat nemůžu, s počítačem jsem na tom stejně.

Večer přijel manžel od mladých a já rekapitulovala, co jsem všechno stihla zničit.

Sobota i neděle byly podobné, oči už vypadaly trochu lépe, i krk se zlepšil. Připadala jsem si dost ničemně, když jsem se poflakovala po domě.

V pondělí jsem šla do práce. Sice mě paní doktorka chtěla vidět ráno, ale domluvila jsem se s ní na odpoledne, protože mě ráno čekala měsíční uzávěrka. Seděla jsem u počítače a na očích jsem měla sluneční brýle. Monitor jsem viděla dobře, ale na papíry jsem neviděla vůbec. Brýle na oči, brýle na čelo a zase na oči a znovu na čelo.

Odpoledne jsem byla na očním.

"Kapejte dál a přijd'te se mi ukázat ve čtvrtek ráno".

Šla jsem do lékárny, abych koupila nový teploměr. Rtut'ové se už nesmí dělat, před třemi roky je zakázala EU. Jako náhradu jsem koupila teploměr s galliem, který vypadal stejně jako ten předchozí, ale stál skoro 100 korun. No nazdar. To jsem si docela slušně "vydělala".

Jen jsem přemýšlela, co všechno nám už EU zakázala a co nařídila.

Ve čtvrtek mi paní doktorka konečně dovolila televizi i počítač, ale musím se i nadále chránit slunečními brýlemi. Vypadala jsem jako naprostý idiot, když jsem včera v dešti kráčela s tmavými brýlemi pod deštníkem. Budila jsem pozornost, po které jsem však vůbec netoužila.

Sedím v práci a už od rána píšu tento článeček, kterým omlouvám svou nepřítomnost na blogu. Zákazníci se nám vrátili a my nezahálíme. Ve volných chvilkách mezi prací se vracím k rozepsanému textu a přemýšlím, že už nemá ani hlavu, natož patu.

Večer se pokusím podívat se na své oblíbené blogy, kde už jsem týden nebyla.

"Nahodím" tmavé brýle a budu dohánět vše zmeškané.