Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

pondělí 28. května 2012

Vážně i nevážně o incestu

V naší zemi je incest pokládán za trestný čin, za který hrozí až tři roky vězení.
Někdy však trest přijde sám.

Už je to dávno. Byla jsem ještě holka a žila ve svém rodném městě.
Tehdy jsem se setkala s výsledkem tohoto spojení, i když v té době jsem slovo incest ještě neznala.
K nám do domu se přistěhovali noví sousedé. Měli kluka, který byl jen o nějaký rok starší než já. Kluk se záhy zapojil mezi náší partu dětí ze dvou činžáků a z nedalékého hřiště.
Jeho maminka byla Francouzka, byla krásná, velice milá, česky v té době mluvila dost špatně, občas hledala správná slova a na její "rrr" nelze zapomenout. Táta byl mnohem starší než ona a byl to klasický prototyp mrzouta.

Bylo to o prázdninách, byli jsme všichni na hřišti. Před naším domem stál malý divný člověk. Díval se prázdnýma očima před sebe a kýval se z jedné nohy na druhou. Všichni jsme se zastavili a dívali se na divnou osobu. Kdo to je? Kde se tady vzal? Nikdo z nás nikdy nic podobného neviděl.
Nový soused pronesl: "To je můj strejda" a odešel k divnému člověku. My ostatní jsme zůstali stát a dívali se na zvláštní dvojici. Hubený dlouhý kluk a malý, stále se kývající, člověk. Kluk ze sousedství se po chvilce vrátil a my se na něj sesypali jako vosy. Naše otázky nebraly konce a on jen neochotně odpovídal. Je to mladší bratr jeho maminky a on má ještě dalšího podobného strejdu.
Doma jsem potom rodičům, s očima navrch hlavy, vyprávěla o divném malém člověku. A hlavně jsem se ptala. Rodičům se do odpovědí moc nechtělo, co budou vypravovat holce. Pak mi maminka řekla, že takoví lidé se občas narodí, když jsou rodiče příbuzní. Nechápala jsem - vždyt' máma a táta jsou také příbuzní, vždyt' nosí stejné jméno.
Maminka si se mnou sedla, protože jí došlo, že se mě hned tak nezbaví. Vysvětlila mi, že takové divné děti se někdy narodí, když jsou máma a táta sourozenci, nebo i bratranci. S její odpovědí jsem se spokojila, ale rozhodla se pátrat dál.

Po nějakém čase se divný člověk objevil u nás na zahradě. "Máš tu strejdu", řekla jsem sousedovic klukovi. Podíval se na mě, pokrčil rameny a odešel za kývající se postavou. Odvedl svého strejdu do domu a pak se vrátil. Jak ráda bych se zeptala, ale bylo mi to hloupé. Otázky však vířily mou hlavou.
Jak šel čas, "strejda" se objevoval u našeho domu a když nenašel kluka, osloval nás, ostatní děti. Zpočátku jsme z něj mívali strach, ale postupem doby jsme si na zvláštního člověka zvykli.
Pak po čase, cestou ze školy, jsme si klukem povídali o všem možném a já se začala vyptávat, proč je jeho strejda takový, zvlášt', když jeho maminka je krásná a zdravá žena.

A on vyprávěl zvláštní příběh svojí mámy.
Jeho babička byla Češka, která se při studiích seznámila s francouzským studentem. Byla z toho láska jako hrom a babička se po studiích odtěhovala do Francie. Tam se narodila jeho maminka a pak o něco později i její sestra. Dědeček odešel jako dobrovolník bojovat do Španělska a tam padl. Babička se s oběma dcerami vrátila zpátky do Čech, ve Francii už jí nic nedrželo. Mladá vdova se dvěma holčičkami se nastěhovala ke svým příbuzným a potom později se provdala za jednoho z nich. Z tohoto manželství se narodili dva divní synové. Jeho vyprávění doplnilo mezery a já věděla, že tohle by nemělo být.
Později jsem se v knihách dočetla o tom, že při spojení dvou příbuzných může dojít k degeneraci, nebo i k úmrtí dítěte. Znala už jsem význam slova incest i slovo krvesmilstvo.
Za incest hrozí trest.
Nebylo už tady trestem narození dvou postižených jedinců?

Příběh incestu byl mistrně zpracován ve filmu Luchina Viscontiho Hvězdy velkého vozu. Visconti toto hodně kontroverzní téma zpracoval kultivovaně, neobhajoval ani nemoralizoval.

Říká se - "kdo jsi bez viny, hod' kamenem".
Je to už nějaký čas, kdy jsem v televizi viděla případ dvou sourozenců, které maminka odložila hned po porodu do kojeneckého ústavu. Děti byly dány do adopce a pak, když dospěly, potkaly se a aniž by tušily, že mají stejnou matku, zamilovaly se do sebe. Narodilo se jim dítě, které bylo naštěstí zdravé. A pak se přihlásila jejich matka, která vše rozvířila a těm dvěma mladým lidem hrozilo trestní stíhání. Jak vše dopadlo, nevím.
Je správné toto trestat?
Ti dva mladí lidé, kteří nosili jméno svých adoptivních rodičů netušili, že jsou bratr a sestra.

Nepřísluší mi soudit. Jen si občas vzpomenu na "strejdu", který chodil navštěvovat synovce a svou krásnou sestru.

Abych tato vážná slova trochu odlehčila, zmíním se krátce ještě o jednom případu.
Otec mé kamarádky míval chovnou stanici hladkosrstých jezevčíků. Měl tři chovné feny a mindrák.
Jeho mindrák pramenil z toho, že je jediným mužským v celé rodině. Sám měl dcery, dcery měly zase dcery a on prohlašoval, že pro babu není kam plivnout. Aby si to trochu vykompenzoval, nechal si z jednoho vrhu psa. Prý, aby byl v baráku další chlap. Se psem jezdil po výstavách a když některá z fenek hárala, měl starosti, aby nedošlo k maléru. Svého psího šampióna v těch momentech izoloval. Kdo s čím zachází, s tím taky schází. Došlo k nejhoršímu, pes nakryl fenu ze stejného vrhu. Narodilo se pět krásných štěňat. S jejich narození vyvstala "nerudovská otázka" - kam s nimi? Celá rodina byla zavázána mlčením, protože, kdyby to prasklo, musel by nejlepší fenu vyřadit z chovu a kdoví, co by se ještě mohlo stát.
S kamarádkou jsme tehdy byly u nás v kuchyni a dívaly se k jejich brance. Lilo jako z konve. V brance stál její otec a proti němu jeho kolega kynolog, který měl, na rozdíl od otce, deštník. Kamarádka mi s úsměvem říkala, že táta nemůže svého kolegu pozvat dál, protože v bytě mají ta problémová štěňata. A kdyby to prasklo? Tak to raději mokl.
Neprasklo to, kamarádčin otec to ustál, štěňátka rozdal do dobrých rukou, v kraji, kde měl chalupu a chovnou stanici provozoval ještě mnoho let. Psího šampióna Dicka nechal dožít, zahradu rozdělil plotem, aby nedošlo k dalšímu podobnému maléru. Pak už měl jen fenky. Nechtěl být sám chlap v domě.
Někdy si říkám, že se svým způsobem vytrestal sám. Kolik musel mít strachu, aby někdo neodhalil "nepapírový" vrh štěňat.
A co mu dalo úsilí, aby pro všechna našel nový domov.

Trestat nebo netrestat?
Někdy trest přichází sám.

úterý 22. května 2012

Jak jsme zahradničili a hlídali


Pracovní týden jsem zahájila dnes ráno v Motole na endoskopii.
Ač tělesně unavená po víkendu, probudila jsem se ještě před svítáním. Moje psýcha mi zase nedovolila spát. Tak jako obvykle. Nervy na pochodu, střevní problémy a žaludek na vodě. Od mé operace uplynulo už čtrnáct let a já před každou kontrolou zažívám tyto okamžiky a nelepší se to, spíš naopak. Syndrom bílého pláště měl zase navrch.
Jak št'astná jsem potom opouštěla nemocnici, další endoskopie mě čeká až v září. S panem doktorem jsme si vzájemně popřáli krásnou dovolenou.

Víkend, který je za námi bych nazvala pracovní.
Letošní "zmrzlí" si u nás prodloužili pobyt a tentokrát jim trvalo celý týden, než opustili českou kotlinu. Jako mnoho dalších zahrádkářů jsem čekala, až se počasí natolik umoudří, aby bylo možné dát ven rostliny, zasadit rajčata a osadit truhlíky.
V pátek ráno mrzlo. Cestou do práce jsem viděla jinovatku, na trávě byly ledové jehličky a auta měla omrzlé střechy. Kdy tohle skončí?
Předpověd' počasí na víkend byla příznivá, v pátek jsem se schválně dívala na předpověd' počasí a tam bylo řečeno, že další mrazivé ráno už nebude. Vystěhovala jsem z domu rajčata, aby se trochu aklimatizovala.
Vzpoměla jsem si na Kitty, která mi na Skype poradila, abych v sobotu uvařila "buřtguláš", že je to rychlé a nezabere to tolik času, který budu potřebovat na zahradě. Uvařila jsem ho ještě v pátek večer, uleželý bude chutnat více.

V sobotu jsem vstávala časně. Na zahradě mě čekala spousta práce. Manžel se ke mě připojil. Já osazovala truhlíky a květináče, manžel transportoval květiny z domu a osazené truhlíky zpět do domu. Pak se pustil do opravy rohu fasády, než tam umístíme kytky. Na podzim se to dělá už špatně. V poledne rychlý buřtguláš a pak další díl zahradnické činnosti.
Odpoledne jsme si na chvilku sedli do altánku ke kávě. Seděla jsem a relaxovala, když jsem si všimla pohybu za plotem. Vidím blbě na dálku, ale tohle jsem viděla dobře. Podél plotu šla krysa. "Jirko, támhle za plotem jde krysa." "Kdoví, co vidíš? Třeba to je nějaký pták." "Ptáci takhle nechodí, ti hopkají, tohle je fakt krysa." Vstala jsem a šla se podívat. Krysa prolezla plotem na naší zahradu. Stála jsem od ní asi dva metry a vzájemně jsme se pozorovaly. "Pojd' se podívat, je to opravdu krysa." Manžel se zvedl a krysa vlezla pod jalovec. "Kdoví, co jsi viděla." Chvilku jsem stála a nehýbala se. Krysa opustila úkryt a vydala se po cestičce ke vchodu do domu. Byla jen kousek přede mnou. Opatrně jsem našlapovala, abych jí nevyrušila. Manžela přemohla zvědavost a šel za mnou. Stáli jsme na chodníku a dívali se na krysu, která byla malý kousek od nás. Seděla a dívala se, jak se blížíme a potom vlezla do kanalizační roury, která odvodňuje horní část zahrady. Nijak nespěchala, věděla, že roura jí skýtá bezpečí. "No nazdar", pronesl můj muž. "Všiml sis, jak je tlustá? Bud' je vyžraná, nebo čeká mladé." "Proboha, nestraš." Je to jasné, naše zahrada je bezpečné místo pro krysu. Poté, co nám v říjnu umřela kočka a na zahradu už za ní nechodí žádní kocouři, žádné nebezpečí hlodavci nehrozí.

Večer jsem sázela rajčata a všimla si pohybu u kanalizační roury. Krysa opustila úkryt a podél plotu spěchala na dolní zahradu. Přemýšlela jsem, co budeme dělat. Krysa jako taková mi nevadí, ale může přenášet nějaké nemoci a na zahradu chodí vnoučata. A o další nemoci nestojím. Asi poprosím muže, aby udělal z pletiva kola, která zasadíme na obě strany roury. Když bude krysa uvnitř, bude jako ve vězení a když bude mimo, už se zpátky nedostane a bude si muset najít nějaký jiný úkryt. Klečíc na prkně a sázejíc rajčata, jsem znovu zaregistrovala pohyb. Vystartovala jsem a zjistila, že v petrželi sedí drozd a klove díru do země. Vůbec se nenechal vyrušit. "Co to děláš, ty debile", pronesla jsem směrem k ptákovi, který dál kloval a likvidoval petržel. V tu chvíli mi bylo jasné, kdo vyryl několik sazenic jahod. Drozd! Až když jsem zatleskala, vznesl se a posadil se na plot. Drzý pták. Znovu jsem zaklekla do záhonu a všimla si, že drozd je metr od plotu v sousedovic zahradě. Vzala jsem malý kamínek a hodila ho skrz plot. Čekala jsem, že uletí. Naopak, vrhl se k plotu v domění, že mu házím něco k snědku. Nejen drzý, ale i oprsklý pták. Vzpoměla jsem si, jak nám kdysi hnízdili pod kuchyňským oknem a pak na mladé drozdíky. Došlo mi, že asi hnízdí u sousedů, kteří na rozdíl od nás mají několik ovocných stromů a že shání potravu. V chodbě jsem měla od zimy zbytek zrní, vstala jsem ze záhonu, přinesla zrní a nasypala ho za budku s plynoměrem. Drozd seděl na plotě a pozoroval mě. Zrní ignoroval. Klekla jsem do záhonu a narazila na žížalu. Odhodila jsem jí kousek od sebe a drozd jí okamžitě sebral. Přišel muž a já mu říkala, že už jsem zjistila, kdo mi vyrývá jahody a že jsem "načapala" drozda v petrželi. Když viděl ty "krátery", které tam pták vykloval, řekl: "A ty sis myslela, že ti chodí nějaká kočka toulavá do jahod a když to po sobě zahrabává, vyhrabe jahody." Pak si všiml nasypaného zrní a zeptal se: "To tu máš pro krysu?" Začala jsem se smát a došlo mi, že na jedné straně přemýšlím o tom, jak se krysy zbavit a na druhé sypu po zahradě zrní. No, blondýna. Pokračovali jsme pak v bohulibé zahradní činnosti a končili za šera. Připadala jsem si, že mě někdo protáhl mandlem.

V něděli to bylo podobné, opět brzké vstávání. Po snídani jsem oškrábala brambory, abych se v poledne nezdržovala a přemýšlela, co k nim. Večer jsem pro samou únavu zapoměla vyndat maso z mrazáku. Co já? Já si dám brambory s tvarohem, které miluju, ale co manžel? Opět jsme pracovali na zahradě. Já se zabývala kytkama, manžel doopravoval roh domu a pak začal natírat dřevěné obložení a lavičky pod kytky. V mezičase opět fungoval jako transportér květeny.
Pak jsem to vymyslela, manželovi udělám vaječnou omeletu s hráškem. Když jsem došla do bytu, abych udělala rychlý oběd, zavolala jsem dceři, jak na tom holky jsou. "Jé, mami, ty jsi hodná, že voláš. Já se ti chystala zavolat, protože bych potřebovala tak na dvě hodinky pohlídat Emu, až pojedu se Sárou do Motola." "Tak jí přivez, bude nám pomáhat na zahradě."
Došla jsem k poznání, že při hlídání nemám šanci cokoliv udělat. Potřebovala jsem osadit čtyři květináče. Při prvním mi Ema oznámila, že potřebuje čůrat. Rukavice dolů, omýt si zpocené ruce a dát dítě vyčůrat. Pak jsem si znovu navlékla rukavice a pustila se do práce. "Babi, to je moje nebo Sáry konvička?" "To já nevím, která je tvoje, ale Sára to bude určitě vědět." "Chci zalejvat." Tak jsem napouštěla vodu do konvičky a Ema zalévala v místech, kde už byl stín. A já nalévala a nalévala a Ema zalévala a zalévala. "Emí, nemáš žízeň?" "Mám a chci bublinky." Svlékla jsem rukavice, šla nahoru do bytu pro pití a něco k zakousnutí. Ještě jsem se vrátila pro fot'ák, protože mi bylo jasné, že práce a vnučka, nejdou moc dohromady.

iv>
Ema kousala Brumíka a předváděla se. Zula si boty a prohlásila, že bude chodit po trávě bosá. Kdyby po trávě. Je obrovské sucho a to, co je na zahradě, má barvu jako savana. Chtělo by to déšt'. Navíc můj muž po trávníku rozsypal popel z dříví, které jsme spálili v zahradním krbu a z větví z kolečka. Udělal nám z toho jakousi rozptylovou loučku. Pršelo málo na to, aby se popel dostal do země. "Musíš si vzít botičky, až půjdeš na zahradu." "Tak jo, babi". Obula si boty a z kůlny si přinesla hrabičky a lopatku. Přemýšlela jsem, co s tím bude dělat. Manžel přišel za ní, sedl si a odpočíval.

Ema se evidentně nudila.
"Hele, víš co? Já jdu zasadit ty kytky, když jsi tu s Emou."
Odešla jsem a nechala je v altánu. Manžel usnul a Ema usilovně pracovala. Když jsem se vrátila, zjistila jsem, že zlikvidovala můj pokus o dosazení trávy. Před živým plotem vyryla v suché zemi kráter a tam se popelila tak, jak to dělají slepice. I když zničila mou práci, začala jsem se smát. Manžel se probudil a díval se na dílo zkázy. "Dobře hlídáš, dědečku", smála jsem se a otírala si slzy smíchu. Vzala jsem do ruky fot'ák a Emu vyfotila.




Rytí a popelení jí chvíli bavilo a pak chtěla malovat. Děda jí přinesl křídy a Ema čmárala po asfaltu před vjezdem do garáže. Ted' jsem měla na chvilku jistotu, že si také můžu sednout. Tady je v bezpečí, tady jí nemusí jeden z nás stát za zadkem.

Za plotem jsem zaslechla přijíždějící auto. Dcera se vrací se Sárou z Motola.
Ema zajásala, že už nebude sama a šla se přivítat. Vidím opravdu blbě na dálku, ale na jejím obličeji se mi něco nezdálo. Když jsem viděla dceru, jak se chechtá, přišla jsem blíž.


Tak to je ta naše princezna, která ještě v zimě odmítala nosit kalhoty a chtěla šatičky, aby byla hezká? Vypadá to, že změnila názor. Nabídli jsme dceři, že napustíme vanu a Emu zcivilizujeme. Něco čistého na sebe také u nás má. Dcera prohlásila, že pojede domů špinavá, at' táta, který se už vrátil, vidí, jakou mají hezkou holčičku.

Sáruška chvilku seděla v altánu, kde byl stín.
Nemá chodit kvůli antibiotikům na sluníčko, nechaly jsme tedy obě holky před garáží, kde je stín a ony si malovaly.

Potom vytáhly z garáže tříkolku a obě na ní chvilku jezdily. Sára byla během chvilky unavená a chtěla už domů. Je to ted' taková bledulka.


Blíží se odjezd domů, Ema odchází a Sára se dívá dalekohledem, který dostala od sestřičky v Motole za to, jak je statečná.

To bude táta koukat, až mě uvidí, určitě si Ema myslela.

Dcera s holčičkama odjela a my se pustili znovu do zahradničení.
Tím, že jsem kvůli Emě přinesla fot'ák, mohla jsem konečně zdokumentovat zahradu, mimo jiné jahodovou pyramidu, jejíž jednotlivé části jsem už předvedla.






Vyfotila jsem si pár kytiček a zkonstatovala, že jsem tak v polovině práce. Ze zahrady jsem pak vlezla rovnou do vany a drhla se kartáčem. Kromě obličeje jsem vypadala podobně jako Ema. Když jsem se vyloupla ze špíny, přišla jsem do kuchyně, kde seděl můj muž, který také potřeboval očistu. "Hele, myslíš si, že nám Alča ještě někdy svěří na hlídání dítě, když jsme jí vrátily kominíka?" "Myslím si, že jo."

Dnes cestou domů mi zazvonil telefon: :"Mamčo, v kolik budeš doma?" "Asi za půl hodiny, ted' mi právě ujel autobus, proč se ptáš?" "Já bych ti zase dovezla Emu, abych jí nemusela tahat do Motola." Na Bílé Hoře foukal ostrý vítr, ale zima nebyla. Před domem ležely popadané oleandry, se kterými jsem ještě nic nestihla udělat. Jen už jsou venku z domu. Šla jsem pro kus drátu, abych alespoň ten krajní uvázala ke sloupku. Když jsem se vrátila, ležely další tři v záhonu s rajčaty. Pak jsem si všimla pohybu kousek ode mne. Ze záhonu růží vyběhla myš a schovala se za truhlík s muškáty u vchodu do domu. Jakoby nestačila krysa, ještě tu je myš. Šla jsem se podívat. Myška seděla za truhlíkem a dělala, že tam není. Uvázala jsem oleandry a šla do bytu. Umyla jsem si ruce a zvonek... dcera přivezla Emu. Seběhla jsem dolů, aby dcera mohla hned jet. "Babi, tady to fouká, chci k tobě." Stavěly jsme si z kostek hrad a pak jsme si kreslily. Byla jsem ráda, že dnes nechce na zahradu. Měla na sobě krásné bílé tričko a já včera, po jejím odjezdu, tu díru zasypala několika kbelíky zeminy s rašelinou.
Ale při představě, jak by se v té rašelině popelila, jsem se usmívala.

sobota 19. května 2012

"Někdy nejsem ráda, když máš pravdu"

Tuto větu jsem si vyslechla od dcery.
Naše vztahy jsou v naprostém pořádku. Když nejsme denně v osobním kontaktu, alespoň si zavoláme a sdělíme si, co je nového. I když ta věta nezní hezky, jsme v souladu.

V neděli jsme měli holčičky u nás. Ema byla v pohodě, Sára celkem také, ale hodně kašlala. Když odjížděla večer s dcerou domů, říkala jsem, že kašle. "Nojo, to proto, že jde zítra po více než dvou týdnech do školky." Měla suchý a dráždivý kašel, ale řádila jako "černá ruka". Poletovala po bytě a nebo si stavěla z kostek pyramidy, které jí ta malá bourala.

V pondělí byla ve školce a večer se mi na Skype chlubila, že se fotili.

V úterý ráno mi dcera volala a říkala, že se na to vy... . Sára byla jeden den ve školce a má zase horečku a navíc odmítla i snídani. Dceři jsem poradila, aby jí dávala hodně pít a nechala jí v klidu. "Zkus zavolat doktorce a domluv se s ní, vždyt' teprve před týdnem dobrala antibiotika." Dcera se doktorky nedovolala, volala tedy mě: "Mami, my jsme s bráchou taky tak často marodili?" "Tvůj brácha měl co pamatuju párkrát problém s ouškama, když neuměl smrkat a první antibiotika bral, až když chodil do školy, ty jsi marodila o něco častěji než on, ale takhle hrozné to fakt nebylo." "Mamčo, já už jsem z toho opravdu zoufalá."
Sakra, co by to mohlo zase být. Sára sice v neděli kašlala, ale baštila jako "zjednaná", dokonce byla rychlejší než Ema, a to je to říci.
Pak jsem si vzpoměla na syna svého kolegy, který se třičtvrtě roku nemohl zbavit střídavě kašle a zvracení a pak až na výtěru byla objevena spála.
Zavolala jsem dceři a ptala se, zda doktorka dělala holkám po spále výtěr z krku. Dostalo se mi odpovědi, že ne. "No, je to sice málo pravděpodobné, ale nemohla se jí vrátit spála?" "Mami, to snad ne", vyděsila se dcera. "Já jen, aby nedopadla jako kolegův Mates." "Mamčo, doktorce jsem se nedovola a Sára ted' spí, tak uvidím potom."

Ve středu mi dcera volala ráno, že Sára už má nižší teplotu a že prospala skoro celé úterý. Prý spala i celou noc. Dceři jsem doporučila, aby s ní raději šla k doktorce, jen tak, pro jistotu. Raději být plašan, než něco zanedbat.
Seděla jsem v práci a dodělávala papíry, když mi zazvonil telefon: "Někdy nejsem moc ráda, když máš pravdu", ozvala se moje dcera a pokračovala: "Sára má zpátky spálu, jedeme do Motola."
Večer Sára zvracela a kašlala.

Včera už byla zas o něco lepší. Ted' je jen očekávání, zda nemoc dostane podruhé i Ema.
Odpoledne se tu stavil syn a já se ptala na Jiříčka.
Prý jen spí a jí a syn dost dobře nechápe, proč si na tento týden vlastně bral dovolenou. Měla jsem trochu výčitky svědomí a také obavu a svěřila se synovi s tím, že mám trošku strach, z toho, že jsme v neděli měli u nás holky, v pondělí byli u nich a v úterý u Sárušky propukla znovu spála. "Mami, to bude snad v pohodě, já byl u ségry v úterý několik hodin, tak jestli to někdo roznese, budu to spíš já."

Je pátek, Sáře už je lépe. Penicilín, který jí píchají v Motole, zabírá. Ema zatím spálu nedostala. Sáru jsem dnes odpoledne viděla, je bledá, pohublá, její oči, které jsou veliké, vypadají v bledé tvářičce ještě větší. Nemoci jí deptají.
A mě to štve. Vadí mi moje vlastní bezmoc, vadí mi, že jí nemůžu pomoci. Ničí mě, když slyším její kašel, který jí nutí k dávení. Chudák holčička.

Ted' tak trochu píchnu do vosího hnízda.
Dovolím si tu malé srovnání - nejde o nic podstatného, jde jen o peníze.
Dost možná naštvu vysokoškoláky a jejich blízké, prostě všechny ty, kteří protestují proti zavedení školného, či zápisného na vysokých školách. Domnívám se totiž, že vysoká škola skýtá určitě mnohem širší spektrum vzdělání a tím i lepší pozici pro pozdější uplatnění na trhu práce.
Namísto toho dítě, které chodí do mateřské školy, se učí zatím jen základním věcem a dovednostem a pak z něj ve finále může být třeba blb.
A proč to píšu?
Vnučka navštěvuje státní mateřskou školu, kterou spravuje Městská část Praha 5. A tady se platí tzv. "školkovné" a stravné. Zatímco stravné se při nepřítomnosti dítěte ve školce odečítá a přeplatky se vrací, školkovné zůstává stále ve stejné výši, at' dítě školku navštěvuje, či nikoliv. Jeho výše je pro tento rok 829,-- za měsíc, což je za školní rok 8.290,-- Kč. Už je na webu školky také informace, že od příštího školního roku bude školkovné 1.040,-- za měsíc - mám to ještě znásobit deseti?
Takže na jedné straně jsou protestující vysokoškoláci a na druhé straně rodiče malých dětí, kteří platí a jsou rádi, že jejich dítě může navštěvovat předškolní zařízení. Ale ti rodiče neprotestují.
Vůbec nemám představu, jaké poplatky se platí v soukromých mateřských školách.
Pokud jsem se dotkla vysokoškoláků a těch, kteří nesouhlasí se zavedením poplatků za studium na vysoké škole, omlouvám se jim. Ale napsat jsem to musela.

Trochu jsem odbočila, ale když si uvědomím, že Sára byla v květnu ve školce jen jeden celý den. Docela luxus za 829,-- korun plus stravné. Když jsem jí dnes viděla, nevypadá to, že by v dohledné době do školky ještě šla. V květnu určitě ne.
Jediné štěstí je to, že dcera pracuje pro svou agenturu z domova, její manžel dělá na směny, takže může holky hlídat v době, kdy dcera potřebuje jít do práce.

Co dodat? Budu jen věřit, že už několikátá antibiotika, která Sára užívá od doby, kdy v září nastoupila do školky zaberou.
Snad penicilín, který je podávaný injekčně a následný pendepon, pomohou. Nic jiného totiž nezbývá.

úterý 15. května 2012

Tak nevím ....


Ze všech sdělovacích prostředků slyšíme a vnímáme, že je krize, že je nedostatek financí v rozpočtu, že se musí šetřit. Souhlasím s tím.
Ale trochu mi vadí, že se šetří i ve zdravotnictví a to na úkor pacientů.

Dnes cestou domů jsem se v tramvaji sešla se svou dlouholetou kamarádkou, která pracuje jako novinářka a shodly jsme se, že je "cosi shnilého ve státě Českém". Ptala se mě, zda už máme vnoučka a já se jí pochlubila MMS, která mi přišla v den jeho narození. Popřála malému i jeho rodičům, aby byli hlavně zdrávi a pak se zeptala, kdy je pustí z porodnice. "Syn je přivezl už v pátek." "Cože, tak brzy? Vždyt' jsi říkala, že se narodil císařem?" "Taky mě to překvapilo, za nás se nechávaly maminky po císaři v porodnici deset dnů." "Ty se s tím teda nes..ou", pronesla kamarádka na celou tramvaj.

Začaly jsme se bavit na téma zdravotnictví a já jí líčila, jak mého muže propustili loni v květnu z nemocnice po necelých 24 hodinách po operaci. Ona mi na oplátku vyprávěla, jak byl její muž požádat o to, aby byl poslán na kolonoskopické vyšetření, protože jeho sestra zemřela na rakovinu tlustého střeva. Byl praktickým lékařem odmítnut s tím, že nevidí důvod. Až když naléhal a lékaři řekl, že si vyšetření zaplatí ze svého, dostal milostivě doporučení k vyšetření. Polypy, které měl, mu byly odstraněny.

Tak nevím ... na jedné straně je propagován zdravý životní styl a na straně druhé nemají doktoři příliš velký zájem o to, abychom byli zdraví. Nebo se pletu?

Minulý rok, když jsem měla recidivu zápalu plic, mi náš praktický lékař naordinoval cibulový sirup. Zdůvodnil to tím, že mi nechce psát znovu antibiotika a já mu věřila. Říkala jsem si, že je pečlivý a ohleduplný k mé špatné imunitě.
Pak mě ale hnal po dvou dnech v mrazech na kontrolu a raději mě odeslal na plicní. A tam jsem si vyslechla: "Proč vás sem posílá? Proč vás neléčí?" Tehdy mi došlo, že je něco špatně. Do té doby jsem o svém praktickém lékaři nepochybovala a byla přesvědčena, že je to odborník na svém místě. Tak jsem si marodila a chodila současně na plicní, kde mě léčili a k praktickému, který vedl mou neschopenku. Za každou návštěvu 30 korun. Dobře, já si na to vydělám, ale co ti, kteří na to nemají. Dvakrát týdně k praktickému, který se mě, sedíc za stolem, zeptal jak mi je, aniž by se na mě podíval, či si poslechl mé nemocné plíce. "Zaplat' ševče" - věta z filmu Pyšná princezna se do této situace více než hodila.
Při konci nemoci jsem tehdy potkala známou, která mi řekla, že už k němu nechodí, že změnila lékaře. Našla si jiného a říkala, že se ted' cítí jako člověk a ne jako obtížný hmyz. A ve mě začal hlodat červík pochybností.
S kamarádkou jsme si tedy dnes krátily cestu povídáním o nešvarech ve zdravotnictví. A já se dozvěděla, jak se také léčí.
Její příbuzná na jaře onemocněla nějakou virózou. Je už v důchodu, neschopenku nepotřebovala, tak se léčila sama. Čajíčkovala, užívala léky na horečku a kurýrovala se - tak, jako už mnohokrát předtím. Ale nemohla se z nemoci stále nějak "vyhrabat", tak navštívila našeho praktického lékaře a tam se dozvěděla, že je to jarní únava. "Vymačkejte si celý citron do půllitru vody a denně to pijte. Přijd'te se mi ukázat za 14 dní." Tak pila vodu s citronem a stále se cítila slabá a unavená. Po čtrnácti dnech šla opět k lékaři, že se její stav nelepší, že je slabá, stále unavená. "To je jarní únava, pokračujte s tím citronem, vaše tělo potřebuje po zimě doplnit vitamíny. Přijd'te se mi za dva týdny ukázat." Opět pila vodu s citronem a bylo jí stále zle. Šla k našemu praktickému a on tam nebyl. Na dveřích se na cedulce dočetla, který lékař ho zastupuje a šla tam. "Nechal vám váš pan doktor udělat krevní rozbor?" "Ne, já už měsíc piju vodu s citronem."
Zastupující lékař poslal kamarádky příbuznou do laboratoře a z vyšetření zjistil, že má leukémii. Co k tomu dodat?
Přiznám se, že už se nedivím své známé, že změnila lékaře. Moje pochybnosti začaly narůstat.
Citron, či cibulový sirup?
Ještě tu chybí babské ucho a odvar z oprátky oběšencovy.

Snachu propustili z porodnice po císařském řezu pátý den po porodu. Moje dcera šla po spontánních porodech obou holčiček také pátý den a podivovala se, že snachu propustili tak brzy. Ve zdravotnictví se šetří. Naštěstí je snacha mladá, zdravá a hojí se.
Asi nikoho netěší pobývat v nemocnici, ale jít po operaci břicha domů po necelém dni a po porodu císařským řezem pátý den? Je to správně? Hojí se ted' rány a jizvy rychleji, než před pár lety? Tak nevím...

Světlým okamžikem mého pochmurného vypravování je naše malé sluníčko - vnouček, dnes osmidenní.


Držela jsem ho v náručí, dokud neusnul a užívala si ty nádherné, nezapomenutelné okamžiky.

neděle 13. května 2012

Postřehy z výstavy

O mezinárodní výstavě psů, která se konala v sobotu 5. května a v neděli 6. května 2012 jsem věděla s předstihem, i když už nepatřím mezi "pejskaře". Svůj vztah ke psům jsem už kdysi popsala v tomto článku. Mám je prostě ráda.

Dostala jsem na tuto výstavu opět "volňásky" a říkala si, že tentokrát už to opravdu musí vyjít.
Ty minulé využil syn se snachou, protože mě na podzim sklátila nemoc.
Lístků jsem dostala víc, než bych sama potřebovala. Dala jsem nějaké snaše, která je rozdala mezi svými přáteli pejskaři a sama si nechala jeden, s tím, že se půjdou se synem také podívat. S dcerou jsme také plánovaly, jak společně vyrazíme. Obě vnučky dostaly, ne lístky, ale spálu.
Člověk míní a pak .... vnouček si na svět přichvátl. Bylo časné nedělní ráno, muž ještě spal a mě cinkl mobil. Když jsem si prohlédla MMS, přemohlo mě dojetí. Malý človíček je na světě. Šla jsem vzbudit manžela s mobilem v ruce.
Chvilku jsme váhali, zda na výstavu jet, či zůstat doma a oddávat se radosti z přírůstku, ale pak jsme jeli.
Zbývající volné lístky jsem rozdala na parkovišti a možná tím někomu udělala radost.

Jak jsem se zmínila, nejsem majitelem psa, i když jsem ještě nedávno uvažovala o tom, že si nějakého pořídím, až půjdu do důchodu. Říkala jsem si, že budu mít dostatek času na to, abych se mu věnovala a trochu ho, snad i vychovala.
Opět člověk míní ... ted' mám tři vnoučata a tak málo času, že úmysl pořídit si čtyřnohého kamaráda, pomalu upadá do zapomění. Ale psy mám opravdu moc ráda.
Nejsem odborníkem, abych tu popisovala jednotlivá plemena, proto jen několik fotopostřehů.
Klasická výstavní atmosféra - předvádění se v kruhu před rozhodčími - zde to byli leonbergři.
Tenhle krasavec měl krásně znuděný výraz.
Buldoci se mi moc líbí, tenhle navíc nádherně chrochtal.
Trochu menší než buldok - díky Mnišce pod komentářem č. 13 opravuji - ano je to mops, nikoliv francouzský buldoček, jak jsem původně uvedla, ve výstavním postoji. Dokládá to, že opravdu nejsem žádný "psí znalec".
Řekněte, není to krásné trio? Jen ten prostřední byl od svých kamarádů pěkně poslintaný. Jo, příště to chce si lehnout jinam. Dříve se dogám kupírovaly uši a vypadaly hodně ostře. A dnes s ušiskama dolů jsou to trošku větší plyšáci.
Další doga v zabarvení harlekýn.
Podobného beaucerona jsme mívali v rodině. Kerber se dožil 13 let a odešel na podzim minulého roku. Také tomuto plemenu se dříve kupírovaly uši a vypadalo dost nebezpečně. Tento pes se objevil ve filmu o Angelice, kde nosil jméno Sorbon. Z tohoto plemene původního francouzského ovčáka, jehož původ sahá do hluboké minulosti, byl později vyšlechtěn rotvailer a dobrman.
Opravdu nepatřím mezi velké znalce a tyto příslušníky ovčackých plemen neznám. Ale jsou krásní.
Velký knírač - tuto fotku jsem pořídila kvůli své kolegyni. Má jednoho takového doma. Je mu devět měsíců, vůbec neposlouchá, škodí jak se dá a rád si v noci hraje. Kolegyně chodí do práce se slovy, že spala dvě hodiny a toho zmetka stejně jednou zabije.:-D Jednou z něj bude určitě krásný a poslušný pes, jako byli tito dva.
Šarpej je pes, o kterém jsem uvažovala, jako o svém společníkovi. Tvář plná starostlivých vrásek, kožíšek samý faldík - no není to nádherné zvíře? Občas se jedu podívat ke kamarádovi, který je chová.

Často jsem už přemýšlela nad tím, proč se psům, a nejen jim, říká "němá tvář. Vždyt' oni mluví. A já pochopila, že říkají asi toto:
To jsem ale popleta, já si dneska vzal tátův kabát a ted' to na mě všude visí.
My jsme tak spěchali do Prahy, že jsme se zapoměli obléknout.
Já to beru, že mě takhle sříhají, ale proč mi dělají tu "prdelku", to fakt nechápu.
To je strachu, abych se nepocintal. Vždyt' s tím bryndákem vypadám jako mimino.
S nikým se nebavím, jsem totiž nejkrásnější. Nosím culíčky a mám krásně rovnou pěšinku, héč.
Jsem šampión a kdo je víc.
Ani nevíte, jak jsem rád, že už jsem z toho mumraje venku.

Nad fotografií šampióna - jinak slovenského čuvače, jsem si vzpoměla na jednu příhodu, kterou jsem s tímto plemenem zažila. Byla jsem malá holka, chodila jsem do 2. nebo 3. třídy. V mém rodném městě bývalo každou neděli odpoledne kino pro děti a my tam se sestrou chodívaly. Maminka nás vždycky
načinčala, abychom nedělaly v kině ostudu a každé z nás dala 2 koruny. Jedna byla na kino a druhá na dvě eskyma, nebo na dva kopečky ovocné zmrzliny. Byly jsme přeci jen malé holky, tak nám maminka nakázala, že nesmíme chodit po hlavní silnici, ale máme jít spodem. Což znamenalo jít úzkými uličkami na náměstí, pod nímž bylo kino. Cestou tam bydleli nějací Bartošovi, kteří mívali čuvače. Obrovský bílý pes polehával za plotem na zídce, přesně ve výšce, kam jsme viděly. Malé holky ... kdykoliv jsme šly okolo, snažily jsme se psa, kterého jsme si pojmenovaly Míša, nebot' nám připomínal ledního medvěda, povzbudit k nějaké činnosti. Klacičky jsme ho pošt'uchovaly skrz plot a snažily se, aby něco udělal. Maximálně zvedl hlavu, líně se na nás podíval a znovu jí položil. Kdykoliv jsme šly okolo, snažily jsme se o nějakou akci. Maminka nás varovala, že se nám něco může stát, že toho pejska neznáme, ale byly jsme malé, snaživé a hlavně neposlušné holky.
Nedělní odpoledne byl pro nás svátek. Obě parádně oblečené, maminka byla švadlena a strojila si nás. Na hlavě jsme měly barety a vyrazily jsme do kina. Došly jsme před Bartošovic zídku a začaly klacíčkem pošt'uchovat psa.
Zvedl hlavu a podíval se na nás.
Pak se zvedl celý a naše radost neznala mezí - konečně vstal.
A pak? Zvedl nohu a skrz plot nás obě pokropil.
Do kina jsme nešly. Mokré a plačící jsme se obě vrátily domů. "Holky, co se stalo? Proč brečíte? Ono dneska kino není?"
"Bartošů Míša nás počůral." Maminka se tehdy smála tak, až jí tekly slzy a jen pronesla: "Já vám to říkala, že mu máte dát pokoj." Po této příhodě jsme už žádného psa nikdy nedráždily. Ani tento malér nás však neodradil od lásky ke psům. Obě je máme moc rády.

Z nedostatku času dokončuji článek se zpožděním, rozepsala jsem ho v neděli (ne tuto, ale už minulou) a dokončuji ho jen díky tomu, že počasí venku je natolik odporné (necelých 9°C), že se mi nechce jít pracovat na zahradu, ač by to byla potřeba.

Další fotografie z Letňan jsou zde. Bylo jich mnohem více, ale některé nejsou moc použitelné. Myslela jsem si, že fotit psy, bude mnohem jednodušší.

sobota 12. května 2012

"A když vám přidám?"


Přesně tuto otázku mi ráno položil šéf poté, co si mě pozval k sobě do kanceláře.
Předcházel jí dotaz na to, kdy půjdu do důchodu. Včera mu oznámil kolega, který už v důchodu je, že končí. Já mu to chtěla sdělit až po návratu z dovolené, aby mi náhodou - ve své neskonalé dobrotě - nedělal nějaké problémy.
"Jdu do důchodu za půl roku, tedy v listopadu."
"A proč ne až na konci roku?"
"Zjistila jsem, že výpočet důchodu od ledna 2013 bude ještě méně výhodný, než je ted'. Ono stačí, o co jsem přišla, když jsem neodešla loni v září do předčasného, jak jsem původně chtěla."
"Aha?" pátravě se na mě podíval a pak vypálil: "A když vám přidám?"
"Nezlobte se, ani když mi přidáte."
Díval se a nechápal. Pracuji za plat, který je hluboko pod průměrem nejen pražským, ale i celostátním. Je to divné, že nechci peníze? Asi na to spoléhal, loni jsem se nechala "ukecat" a zůstala poté, co mi zvýšil plat na 18500 hrubého. Kroutil nechápavě hlavou.
"Víte, pane inženýre, mě se v neděli narodilo třetí vnoučátko a já si myslím, že budu užitečnější někde jinde."
"Já jsem si to myslel, já se toho bál. No, tak děkuju."

Myslím, že má ted' "hlavu v pejru". Jistě, jsem nahraditelná, stejně jako je nahraditelný kolega, který se také rozhodl skončit. Všichni jsme nahraditelní. A to navíc pan šéf netuší, že další kolegyně, která už je také v důchodu a která má "nádherný" plat 11000 hrubého, také přemýšlí o tom, že skončí.
Asi mu dochází, že pokud nastoupí noví, mladí, ambiciózní, že se s takovými platy nespokojí. Sama to vidím, že dvě nové a mladé kolegyně, mají mnohem vyšší plat. Asi proto mi chtěl přidat. To však mohl už dávno předtím, kdyby chtěl.

Během dne mi pak přinesl doklady k proplacení a ptal se, zda je mé rozhodnutí odejít, definitivní.
Potvrdila jsem mu, že ano.
Samozřejmě, jsem ochotná a schopná zapracovat na mé místo novou sílu. Řekla jsem mu, že by bylo rozumné poohlédnout se po absolventce školy s ekonomickým zaměřením, či po někom, kdo už podobnou práci vykonával. Možná vycítil podtext, kterým jsem mu naznačila, že těžko můžu někomu, kdo nemá ani základní povědomí o účetnictví, "natlouci do hlavy" během několika měsíců to, nač jsem čtyři roky studovala a kde mám čtyřicetiletou praxi. Tak trochu jsem narážela na čerstvou posilu, která po roce a půl ještě nic neumí. Ale neumí to za mnohem vyšší plat.

Tak se nechám překvapit, koho sežene.
Už jednou, před lety, v naší firmě proběhl konkurz na podobnou pozici. Mívali jsme provozovnu v Holešovické tržnici. Sice krátce, ale byla tam. Tehdy konkurzem prošla vítězně velice pohledná dáma, která si říkala Květuška. Docházela ke mně a já jí vysvětlovala a vysvětlovala a vysvětlovala a .... Jak se říká, kde nic není, ani smrt nebere. Z jedné její věty jsem se tehdy doslova posadila na zadek. "Rozumíte tomu?", zeptala jsem se jí, když už jsem jí poněkolikáté vysvětlovala, jak se zapisují jednotlivé položky do pokladní knihy. "Jo, už tomu rozumím", řekla a stále psala příjmy a výdaje do jednoho sloupce. Docházela mi trpělivost a cítila jsem, že asi brzy bouchnu. "Já jsem totiž také dělala pokladní", důvěrně mi sdělila. "A kde?" "No, v supermarketu." Posadila mě na zádel a já na ní zírala s otevřenou pusou. Dopadlo to tak, že pokladní knihu nestihla včas odevzdat a před ještě větším fiaskem jí zachránila povodeň, která před deseti lety vyplavila obě provozovny. Zda dělala nějaké účetnictví, nebo vystavovala faktury, nebylo nikdy zjištěno, protože se vše utopilo.
Provozovna v tržnici už nebyla obnovena a Květuška se nějaký čas pohybovala v naší stávající provozovně, kde jsme se všichni snažili s hadry v rukách co nejdříve znovu začít fungovat. Květuška držíc hadr a otírajíc zhruba dvě hodiny stále stejný rám, tehdy usoudila, že to není nic pro ní a šla marodit se zády. Po návratu z nemoci potom utápěla svůj žal v alkoholu. Potom vždy seděla smutně ve skladu a čekala, kdo jí odveze domů. "Jen aby mi nepoblila auto", zněla častá věta mých kolegů, kteří jí několikrát týdně transportovali do místa bydliště. Ještě nějaký čas se vracela a pak se pomalu vytratila, ještě ve zkušební době.

Ted' jen doufám, že pan šéf bude mít při konkurzu lepší a št'astnější ruku a vybere lépe mou následovnici.

A vždyt' mi to vlastně pak už může být jedno.

neděle 6. května 2012

Nedělňátko


Je nás od dnešního rána o jednoho víc.
Narodilo se nedělňátko - vnouček Jiří.

Přišel na svět o něco dříve, než byl původní termín, je však naprosto zdravý a v pořádku. Jeho maminka se ted' "kurýruje" z císařského řezu, ke kterému lékaři museli přistoupit jednak kvůli chlapečkově obrácené poloze a také maminčině útlosti. Přes to všechno je i ona v pořádku, i když dnešní den tráví na JIPce.

První foto, které pořídil dnes ráno náš syn mobilem:
Jiří IV. - narozen 6. května 2012 - 50 cm a 3 a půl kila.

Vítej na svět Jurášku, bud' zdravý, št'astný a obklopený láskou nás všech.

pátek 4. května 2012

Přišlo emailem


Občas mi přijde něco emailem, co si zaslouží, aby to bylo šířeno dál.

Zde je dopis od "zlého kapitalisty", jak nám bývalo kdysi vnucováno:

Je Vám z toho smutno? Přiznám se, že mě trošku ano. Myslím si totiž, že mnozí dnešní kapitalisté by si z toho mohli vzít příklad. Sama pracuji u jednoho "novodobého kapitalisty". Zmiňovat se o jeho chování k nám, by bylo přinejmenším nošením dříví do lesa, či sov do Athén.

* * * * * * * *
A ještě něco málo pro posílení naší národní hrdosti Smějící se

Krásný a pohodový víkend Vám všem.

čtvrtek 3. května 2012

První májový


První kapky deště se nad mojí hlavou ozvaly v půl třetí.
Zvuk to byl silný, veliké kapky bubnovaly na prosklený oblouk, který je nad mou hlavou. Podívala jsem se nahoru a poslouchala zvuk dopadajících kapek. Jak déšt' přišel, tak také odešel. Rychle a nečekaně.

V pondělí jsem si vzala dovolenou a plánovala s vnučkami čarodějnice. Spála nám naše plány zhatila.
Co se dá dělat. Využila jsem volna k tomu, abych konečně umyla okna, na která mi před velikonoci nezbyl čas. Vyprala jsem záclony a závěsy a vše krásně schnulo. Bylo horko a dusno. Na poslední dubnový den až nečekaně krásně. Odpoledne jsem chvíli pracovala na zahradě a pak se jelo hlídat.

V úterý jsem pokračovala na zahradě už za asistence manžela. Prořezávali jsme růže a znovu toho bylo plné kolečko. Navíc přibyly ještě silné kmeny, které jsme nechávali ležet na chodníku. To, co se jevilo před třemi týdny nadějně a mělo očka, bylo suché. Chtělo by to déšt'. Odešla jsem vařit oběd, manžel zapnul cirkulárku a kmeny řezal. U oběda jsme se domluvili, že pozveme kamráda na "růžové buřty". Muž mu nechtěl prozradit, oč jde, je to prý překvapení. Kamarád dorazil krátce po páté s lahví vína a otázkou, co že to jsou "růžové buřty". Chvilku jsme ho nechali hádat a pak odtajnili náš kulinářský plán: "Jsou to buřty pečené na růžích". Seděli jsme v altánu, v krbu pekli buřty a povídali si o všem možném i nemožném.
"Ježišmarjá, jak mě se nechce zítra do práce", vypadlo ze mně spontánně. "Tak zůstaň doma", odpověděl můj muž. "Vem si ještě dovolenou." "Nojo, ale já musím jít dělat uzávěrku", odpověděla jsem.
Kamarád před osmou hodinou odjížděl domů, muž ho vyprovázel ke vratům, zatímco já už jsem chvíli pobíhala po zahradě s hadicí. "Chtělo by to déšt'."

Večer jsem si připravila věci na sebe. Přiznám se, že chodím ráda v sukni. Jsem schopná v krátké sukni lézt i po kopcích. Vypadá to humorně, když mám k sukni trekové boty. Ale sukně mám ráda.
Jaké boty? V botníku jsem si vybrala špičaté boty na nižším podpatku s páskem přes patu. Pásek se nezapíná, jen se háčkem zahákává přes přezku.
Ráno jsem se oblékla, obula a vyrazila k tramvaji. Zákon schválnosti funguje. Už při zamykání branky jsem zjistila, že se mi na pravé botě přetrhl pásek, který drží háček. Rozhodování bylo rychlé. Pokud se budu vracet pro jiné boty, ujede mi tramvaj. Za normálních okolností bych to udělala, ale ta hloupá uzávěrka. Ráno musím vytisknout jeden pitomý soubor, u kterého nelze nastavit od - do, či jakýkoliv jiný údaj. A v pondělí jsem měla dovolenou. Šla jsem jako dáma, předstírala jsem, že jsem si urvaného pásku přes patu nevšimla. Neohlížela jsem se na svou nohu, za kterou plandala přezka.
Problém na výstroji jsem řešila stylem Scarlett O'Hara - když ho nevidím, prostě není.
Kolegové si samozřejmě všimli, někteří dokonce i komentovali. Ale já dělala, že jejich komentáře neslyším. Urychleně jsem zasedla k počítači a vytiskla požadovaný soubor. Až když jsem měla hlavní část uzávěrky hotovou, navlékla jsem nit a pustila se do "ševcování". Pásek s háčkem jsem už zpátky nepřišívala, ale přezku jsem přišila napevno.
S uzávěrkou jsem byla hotová kolem jedenácté hodiny a vzhledem k počtu zákazníků, kteří chodili, otřevřela jsem blog. Na počítači jsem nebyla od sobotní noci. Dlouhá pauza vyplněná prací doma a hlídáním. Dokonce jsem zapoměla na to, že mám pár dní rozepsaný článek na téma týdne Minulost. Nerudovská otázka - Co s ním? Jednou ho třeba dopíšu, nebo smažu? Uvidíme.
Navštívila jsem pár blogů, mezitím vyřizovala zákazníky, vystavovala faktury a v půl třetí poslouchala koncert na mou hlavou, který způsobilo bubnování deště.

Ve čtvrt na čtyři obloha zčernala a kolegyně pronesla: "Holka, asi cestou domů zmoknem." Mám déšt' ráda na rozdíl od své kolegyně, která už si chystala deštník. "Hele, nepočkáme, až to přejde?", zeptala se opatrně. "Já spěchám, musím hlídat holky." Z práce jsme vycházely společně a pršelo jen mírně, krásný zalévací deštík. Došly jsme na roh, kde se naše cesty rozdělují a z oblohy se začaly snášet obrovské kapky.
Klasický přívalový déšt, takový, o kterém se říká, že ho ani nestačí pobírat kanály, takový, který když je u nás, chodí se podívat do garáže, co je tady nového.
Bylo mi v tu chvíli jasné, že mě kolegyně pravěpodobně v duchu proklela, ale já opravdu spěchala. Můj velký deštník nestačil, rukáv u džínové bundy byl v mžiku mokrý, sukně také a v botách jsem čvachtala. Došla jsem k zastávce tramvaje, která byla "našlapána" lidmi. Stála jsem vedle a všimla si svých nohou. Byly nahozené, vypadaly jako posypané mákem. V tu chvíli nikdo nic neřešil, vedle stál pán ve fialové košili a nebyla na něm nit suchá. Těsně u zastávky byla obrovská louže. Šla jsem o kus dál, kde se pod stromem schovávali další lidé. Projelo auto a obsah louže vletěl do kryté zastávky. Ozval se neartikulovaný řev a sprosté nadávky. Ti, kteří se schovávali před deštěm, byli ohozeni špinavou vodou z díry na ulici Komunardů. Déšt' se z přívalového změnil znovu na mírný, zalévací - takový máme my zahrádkáři rádi.
Přijela první tramvaj, potom druhá a třetí a zastávka se vyprázdnila. Pod stromem zůstal jen černoch a já se špinavýma nohama, mokrou sukní. Zvažovala jsem, že si v tramvaji nohy otřu vlhčenými ubrousky, abych se trochu zcivilizovala.
V tramvaji jsem si sedla, ale proti mě seděl mladý muž a nebyl dostatek prostoru, abych zrealizovala svůj plán. Mokrá s kapajícím deštníkem jsem budila nechtěnou pozornost a neměla jsem moc chuti na sebe ještě víc upozorňovat. Na Vltavské už nepršelo, byly tu jen malé loužičky a do tramvaje nastupovali všichni sušší. Pohled na mokrý deštník a pak na moje nohy. Všimla jsem si, že některé dámy po pohledu na mě, kontrolovaly své nohy a pak se znovu, zhnuseně podívaly na mě. Na rozdíl ode mně, byly všechny ostatní v pořádku. Na Hradčanské byly jen malé loužičky a chodníky již osychaly. V Břevnově bylo sucho, po prvním májovém dešti ani památky. Mladý muž vystoupil až u Kaštanu a já se konečně mohla očistit. Z deštníku mi ještě kapala voda, jako připomínka deště. Domů jsem došla krátce před půl pátou, všude bylo sucho, nikde nepadla ani kapička vody. Když jsem zouvala rozmočené boty, zjistila jsem, že mi odpadla podrážka na podpatku a že mé boty dostaly řádně na frak. Umyla jsem si nohy, právě včas. Dcera přivezla holčičky. Teplotu nemají, prý mohou na chvilku ven, jen nesmí na sluníčko a samozřejmě mezi děti. Antibiotika budou brát ještě příští týden.
Dceři jsem vylíčila to, co mi dnes říkal kolega. Má také syna ve školce a ten od září neustále marodil. Kašel střídalo zvracení a vysoké horečky a pak znovu a dokola stále to samé. Chodili s ním po doktorech, dokonce mu nechali píchnout Pendepon a klučík stále marodil. Ve školce s ním je dítě, jehož rodiče jsou ORL lékaři a těm bylo divné, že je zde vysoká nemocnost. Na vlastní náklady proto nechali, či snad sami udělali, výtěr všem dětem ve školce, aby zjistili, že dvacet dětí má spálu a synek mého ko
legy je bacilonosič. A to už od září!

Holčičkám jsem pustila video, aby byly v klidu. Manžel, který začal jezdit do práce za Prahou na kole, dorazil chvíli po holkách. Prý u Ferrari na hlavní kopou vodu. Šla jsem pustit kohoutek a chrrrr.... No prima. Vzpoměla jsem si, jak jsem loni při zápalu plic nosila vodu z našeho hlubokého sklepa. Vzala jsem si malý kyblík a šla zkusit kohoutek ve sklepě. Ke své radosti jsem zjistila, že sice hodně málo, ale teče. Telefon zadrnčel a volala sousedka: "Hele Alčo, teče vám voda?" Když jsem jí řekla, že ne, tak pronesla, že si chtěla umýt hlavu a dát se "do pucu", protože zítra ráno odjíždí. Za půl hodiny volala znovu. Dovolala se na vodárny a tam jí bylo sděleno, že voda neteče v celé čtvrti, je tu závažná porucha. Pokud se to podaří, pustí vodu snad v průběhu noci, pokud ne, tak prý během zítřka.

Ještě, že jsem se stihla umýt po příchodu z práce. Uvidíme ráno, poteče-li, dám si sprchu a v horším případě použiju vlhčené ubrousky, které mám neustále kvůli vnučkám doma.

Je noc, voda stále neteče.
A já přemýšlím nad tím, kdy i tady u nás se spustí první májový déšt'.
Sud na dešt'ovou vodu máme již připravený.