Moji milí blogoví přátelé,
ne nadarmo se říká: "Sejde z očí, sejde z mysli".
Jsem tady, čtu si Vaše blogy, občas vložím komentář, ale .... nějak se mi nechce nic psát. Nenazvala bych to leností, i když to tak vypadá. Snažím se to čas od času překonat, sednu k počítači a ve výsledku si text uložím k rozepsaným nebo ho rovnou smažu. Navíc mi trvalo půl roku, než jsem mohla začít znovu fungovat po hnusném průběhu covidu. Nikdy bych netušila, jak to se mnou zamává.
Nikdy jsem si nedávala novoroční předsevzetí. A nebo spíš dávala takové, že si žádné dávat nebudu. Ve výsledku je to jedno a totéž. Že bych to pro tentokrát změnila? Že bych se přinutila ke psaní? Témat, zejména těch cestovních, kde se cítím jako ryba ve vodě, by bylo dost. Třeba se k tomu dostanu a v zimních měsících budu prezentovat léto, aby bylo nač se těšit.
Když se vrátím k té lenosti, tak tou rozhodně netrpím. Od září si více užívám malá vnoučata, které jsem pokaždé zmiňovala jako trpaslíky. Nebude to trvat dlouho a přerostou mně stejně, jako už mně přerostly kukačky. Maminka Jiříka a Betušky změnila od září zaměstnání a já dohlížím na to, aby se vnoučata nasnídala a vyrazila včas do školy. A pak babičkuju. I když vstávám brzy, dělám to ráda. Od zítřka máme prázdniny. Oni i já.
Jako doklad toho, že nelením, přikládám jednu čerstvou fotku.
