Italský deník 2019 - 8. část

 Pokračování předchozí části.

Pátek 14. června 2019

Když jsem se krátce před sedmou probudila, uvítalo mě sluneční ráno. Paprsky se draly do ložnice pod povytaženou roletou. Tiše jsem vstala, abych nevzbudila muže a po ranní hygieně jsem psala v kuchyni deník. Když vstal manžel, udělala jsem snídani a po ní jsme se vydali na poslední z plánovaných výletů.  

Našim cílem tentokrát bylo ústí řeky Adige a nedaleko stojící rozhledna. Zaparkovali jsme na jakémsi plácku a pak trním a hložím mířili na místo. 

Pohled ze břehu na dolní tok řeky Adige, směrem po proudu...

... a proti proudu.

Je to druhá nejdelší italská řeka (415 km), která pramení v Ötztalských Alpách.

Po vystoupání 84 schodů se nám nabídl krásný výhled. Byl vidět i maják na samém konci polostrova u Porto di Caleri. Adige se při svém ústí do Jaderského moře rozděluje do několika částí, kdy teče kolem ostrovů a ostrůvků, aby se pak znovu spojila v jeden říční proud. Na dolním toku už dávno ztratila svou tyrkysově modrou barvu, kterou má nahoře v horách. Prošli jsme se po jejím břehu, potom vlezli na molo a odtud se dívali do dálky. 

Shodli jsme se, že i když tohle byla dovolená na poslední chvíli a v podstatě „z nouze“, bylo tady hezky a za ten necelý týden jsme toho stihli poměrně dost. Třeba se někdy vrátíme a z této základny můžeme podnikat výlety i do vzdálenějšího okolí. 

Z mola jsme chvíli pokračovali podél pobřeží a vyhnuli se tak té úzké a klikatící se cestičce, kterou jsme k majáku přišli. Objevili jsme i několik malých a sympatických pláží. 

O důvod víc se sem třeba někdy vrátit.  

Torre panoramico Foce dell' Adige, je název tohoto místa. 

V překladu - panoramatická věž v ústí Adige.

Stínohra

Pohled z věže proti proudu Adige.

Shora jsou vidět ostrovy, které rozdělují tok řeky.

Pohled na moře a mola vybíhající do vody.

Stromy, které přinese řeka, moře vrací na pevninu.

Plovoucí strom posloužil ptákům k odpočinku.

Na rozhledně se můžete setkat i s různými názory návštěvníků. Některé jsou milé. 

Miluju tě takovou, jaká jsi...

Proti slunci se špatně fotí, vlevo je břeh Adige, vpravo jedno z mol.

Pohled z kraje mola zkresluje. Tok Adige vypadá, jako by byl o něco výš, než hladina moře.

Na mořském břehu lze najít cokoliv. Tohle kolo asi putovalo dlouho.

Adige a moře.

Dostat se na molo bylo docela náročné, na kraji byly veliké kameny.

Poslední pohled na klidný rok Adige.

Cestou podél moře.

Ne, to není dvůr na pile, to je mořský břeh.

Letadla "malují" po obloze.

Cestou zpátky jsme objevili kapličku. 

Poslední den však nemá smysl nic moc měnit, takže jsme po návratu do apartmánu navlékli plavky a vydali se na pláž, kam chodíme od neděle. Vlny byly už o něco menší, než včera, plavat trochu šlo. 

V půl jedné jsme se zabalili a vrátili se do apartmánu. Uvařila jsem poslední oběd, udělali jsme si poslední siestu. I když ta se už moc nekonala, protože jsem začala trochu balit, abych měla "strýčka" na večer. 

Pláž je ve všední dny klidná, je tu jen pár návštěvníků.

Na horním obrázku je veřejná pláž, na dolním placená. 

Na rozdíl od veřejné jsou zde šatny, sprchy, záchody a další vybavení. 

Za pronájem deštníku a dvou lehátek se platí od cca 15€ za den.

Tentokrát si nepovezu žádný kousek oleandru, tak alespoň fotku.

Cest z pláže k vile Peggy je několik. Chodíme centrem.

Mohli bychom chodit i tudy, ale není tu kousek stínu.

Je vidět, že je Rosolina Mare moderním městem. 

Moc se mi líbí vyhrazené pruhy pro cyklisty a chodce. 

Při výstavbě už s tím bylo počítáno. 

Ne jako u nás, kdy se zúží vozovka a vyznačí se cyklostezka. 

Mnohdy odnikud nikam.

Cesta centrem je příjemná a borovice poskytují stín. Hotely jí lemují po obou stranách.

A jsme v naší ulici, kde už jsou menší budovy s apartmány.

Náš dočasný domov - Villa Peggy.

Odpoledne jsme, jak jinak, trávili na pláži. Voda byla příjemná, vlny se oproti dopoledni ještě zmenšily, takže se bez problémů dalo plavat. Potom jsem si vzala knížku a zalezla na lehátko pod deštník a po chvíli usnula. Slunce se posunulo a připálilo mi poněkud pozadí. Tedy jen místa, která zatím nebyla sluncem políbená a která vykoukla, protože jsem si vzala jiné, poněkud vykrojenější plavky. To jsem celá já. Poslední den se přičmoudnu. Večer jsem opakovaně na postižená místa aplikovala Panthenol. Před cestou naprosto ideální. Muž mi navrhoval, že bych mohla domů odjet autobusem, kde budu moci celou cestu stát. Je to prostě dobrák.

Udělala jsem toasty na cestu, zabalila zbytky a uklidila kuchyň. Nechala jsem venku jen hrnky a věci na snídani. Pak jsem si šla lehnout. To ostatní jsem si nechala na ráno.

Dokončení příště.

Italský deník 2019 - 7. část

 Pokračování předchozí části

Čtvrtek 13. června 2019

Měli jsme naplánováno vstávat v šest hodin, protože jsme se chystali na trhy do Chioggie. Už jsem se mnohokrát svěřila s tím, že miluju italské trhy. Delegátka z cestovní kanceláře, která nosí stejné jméno jako já, nám poradila, že je nejlepší zaparkovat v parkovacím domě, který je od centra nedaleko. Proto to časné vstávání. Takže nešlo o to být na trzích mezi prvními, ale o to, abychom v pohodě zaparkovali.

Probudila jsem se před šestou, uvařila čaj a kávu a chvilku po tom vstával muž. Po snídani jsme se vydali na cestu a parkovací dům jsme nenašli. Místo toho, jsme zaparkovali na ostrově Saloni, po mostě přešli přes kanál Lombardo a jednou z uliček prošli do historického centra.  

Kanál Lombardo z mostu Ponte Levatoio. Most je na levém horním obrázku a je zvedací. 

Otevírá se na telefonickou žádost, aby kanálem mohly proplouvat velké lodě.

Pohled k severu...

.... a k jihu.

V historickém centru měli někteří trhovci už vybaleno. My však zamířili do katedrály Santa Maria Assunta, kterou jsme si při pondělní návštěvě nestihli prohlédnout. O procházce Chiogií a jejich památkách, jsem psala v tomto článku. Interiér katedrály nás ohromil.  

Katedrála Santa Maria Assunta patří k nejdůležitějším chrámům Chioggie. Stojí na místě původního kostela z roku 1000.  Kolem roku 1100 došlo k přestavbě na katedrálu, neboť se do Chioggie roku 1110 přestěhovalo sídlo biskupa z Malamocca.  Roku 1623 došlo k velkému požáru a katedrála byla značně poškozena. Ještě téhož roku začala její obnova. Prací na katedrále byl pověřen vynikající architekt 17. století Baldasare Longhen, který je autorem benátského kostela Salute. Obnova byla dokončena roku 1633. Její půdorys má tvar latinského kříže s třemi loděmi. Na jednoduché cihlové fasádě jsou po stranách hlavního vchodu ve výklencích sochy patronů města San Felice a San Fortunate.

Hlavní loď a vlevo kazatelna, která pochází z roku 1677.

Svatá kaple

I zde se setkáte se sochou Padre Pia.

Vyšli jsme ven a prošli si park, který se rozkládá mezi jižní zdí katedrály a kanálem, který je odbočkou kanálu Veno. Toto místo se jmenuje Refugium Peccatorum. Místní obyvatelé ho nazývají "sagraeto", což v překladu značí malý hřbitov. Kanál je lemován mramorovou balustrádou se skupinou soch, jimž vévodí socha Madony s dítětem, ukrytá pod zlatou kopulí. Původně byla socha s balustrádou umístěna na schodech staré radnice. Po jejím zboření bylo roku 1814 vše přemístěno do tohoto parku. Říká se, že před sochou Madony lidé, kteří byli odsouzeni k smrti, odříkávali svou poslední modlitbu. Prohlédli jsme si sochy a pak šli k Porta Garibaldi. 

Madona s dítětem

Pohled na jižní stranu katedrály.

Porta Garibaldi a vedle ní už stánky trhovců.

Zde je i autorka tohoto blogu.

Refugium Peccatorum

Kanál lemovaný sochami.

Refugium Peccatorum a katedrála Santa Maria Assunta.

Porta Garibaldi byla součástí městského opevnění a pochází z roku 1530. 

Některé prameny uvádí rok 1300.

Z vnější strany je reliéf Benátského lva.

Románská zvonice je vysoká 64 metrů.

Od Porta Garibaldi se po celém Corso del Popolo táhly po obou stranách trhy až na Piazzetta Vigo. Což značí přes celý ostrov Chioggia. Nakoupili jsme dárky pro děti, já pro sebe nádherné kožené boty za 10€. Tady už jsou ve výprodeji, k nám dorazí příští rok jako novinka. Už jsem se o tom několikrát přesvědčila. A i kdyby tomu tak nebylo, co mě ještě záleží na tom, zda nosím věci podle poslední módy. Jediné, co jsme nesehnali, byla sušená rajčata. Vozíme je z jihu v této době pravidelně. Ptala jsem se nejen trhovců, ale i ve dvou prodejnách zeleniny, ale nepochodila jsem. Možná, že je to jen produkt jižních zemí.

Cestou zpátky k autu jsem si ještě fotila kanál Lombardo.

Letní magnólie

Letecký pohled na Chioggii. 

Zdroj: INTERNET, autor fotografie Sven Scharr.

Vrátili jsme se na parkoviště, nasedli do auta a cestou našli parkovací dům, ke kterému jsme ráno pouze nedojeli.

A pak jsme špatně odbočili! Najeli jsme na Via Romea. Půvabné jméno silnice 309, která propojuje Mestre a Ravennu.

Jenomže my nemířili na Ravennu, ale na Mestre. Otočit se na mostě nešlo, takže jsme se opět ocitli na té problémové silnici vedoucí přes lagunu, na které jsme zůstali viset už v sobotu při příjezdu. Ale to jsme spěchali, nebo lépe řečeno, snažili se spěchat. Přejeli jsme lagunu a na příhodném místě se konečně otočili a najeli do správného směru. A potom se sunuli v koloně zpět, směrem k Chioggii. Chybička se občas vloudí. Sledovala jsem širokou vodní plochu a všimla si, že jsou tu také volavky. Rychlost, víc než podobná té sobotní. Občasné zastavení, ujetí pár metrů a pak to samé, jako přes kopírák. Tentokrát však nebylo na vině nákupní centrum, ale oprava mostu přes řeku Brento a nemalou měrou k tomu přispělo i uzavření centra Chogiie, kvůli trhům. Pozitivní na tom bylo, že jsem si mohla zdokumentovat lagunu.

Při odlivu je v laguně méně vody.

Racek mořský

Po dojezdu k apartmánu jsme se pozdravili s domácími, kteří se vyhřívali před vchodem na sluníčku. Uvařila jsem oběd a po krátké siestě jsme se vypravili k moři. Byly vysoké a hlučné vlny, zvuk připomínal jedoucí vlak. Přitom panovalo naprosté bezvětří. Srdnatě jsme se do vln vydali, ale plavat v nich nešlo, přesto voda byla teplá. Který pitomec tvrdí, že každá šestá nebo sedmá vlna je velká? Tady to nemělo žádnou logiku. První dvě, po sobě jdoucí, velké vlny jsem ustála, ale ta třetí mě vyloženě zabalila. Pokorně jsem se vrátila na břeh, chrchlajíc, smrkajíc, plačíc. Můj muž se vrátil zhruba o dvě vlny později. Seděli jsme na lehátkách, dívali se na rozbouřené moře a pak si všimli, že vlny ukrajují stále větší a větší kus pláže. Lehátka jsme posunuli kus dál a lehli si. Po chvíli jsme se opět stěhovali výš, protože nám vlny opláchly nohy. Mokrý živel opravdu řádil. Na pláži jsme přesto zůstali téměř do sedmi hodin.

Po večeři jsme chvíli poseděli na terase a zapálili si k tomu spirálku, která by měla odputovat komáry. Byla jsem pěkně požraná a přestávala věřit tomu, že stačí užívat B-komplex, aby komáři na člověka nešli. Přesvědčila jsem se, že to nefunguje. Alespoň tady u laguny. Paradoxně se první kousance objevily až po té, co jsem na sebe nastříkala Off před výletem za plaměňáky. Jako bych tím ty komáry na sebe nalákala.

Zalehli jsme v devět hodin, ta dvě brzká ranní vstávání se projevila.

Pokračování příště.