Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

pátek 31. prosince 2010

PF 2011

PF 2011
Vám všem, kteří zavítáte na můj blog přeji úspěšné vykročení do roku 2011,
pevné zdraví, spoustu štěstí, lásky a úspěchů

                                                                                srdečně
                                                                                                       Alena

čtvrtek 30. prosince 2010

Ohňostroj

Konec roku je už skoro tady.
Součástí oslav konce starého a začátku nového roku bývá ohňostroj.
Je to fascinující podívaná. Oči všech jsou upřeny k obloze, každý z nás přemýšlí, co mu ten nový rok přinese.

Některé ohňostroje jsou malé, takové soukromé.
Jako tenhle, který jsem vyfotila z okna:
světlo ve tmě
Když ještě naše děti bydleli s námi doma, také jsme nějakou tu rachejtli vypustili na oslavu.
Ted' už jen pozorujeme tu nádheru, kdy obloha se rozzáří na malou chvíli tisíci světel.
Je to nádherná a neopakovatelná podívaná:
Novy rok 252
Novy rok 065
Novy rok 220
barvičky
Ohňostroje se dají pozorovat z mnoha míst. Tyto fotky vznikly v tlačenici na Mánesově mostě.

Někdy se podaří vyfotit úplně něco jiného:
takový zvláštní měsíc
klubko
květina
paráda
Tyto fotky byly pořízeny z úpatí Vidoule, na dálku, bez stativu a s nejistou rukou. Ale mám je ráda, jsou takové zvláštní.

Někde jsem četla, že z úsporných důvodů nebude v Praze žádný ohňostroj. Tady se pořádal vždy až 1. ledna a bývala to velkolepá podívaná.
Tak ještě několik obrázků:
třpyt
Novy rok 043
zvláštní květy
Novy rok 246
Novy rok 242
Novy rok 235
Novy rok 221

Novy rok 250
jiskřící koule
prší
astry
zlatý
Tyto fotky vznikly na nábřeží Vltavy a na Mánesově mostě.

Pochoutka nejen na Silvestra

ohnostroj



Zítra je Silvestr a pro tuto příležitost se kromě alkoholu chystá i něco dobrého na zub. Sladkého už bylo dost, tak proč nezkustit pro změnu něco slaného.

Všem, kteří na můj blog zavítají, bych chtěla nabídnout ještě jeden z receptů, který pokládám za rodinné stříbro. Všichni ti, kteří ochutnali, pak chválili.
Mezi spoustou receptů na slané pečivo, tenhle vítězí na celé čáře:



Slané tyčky

75 dkg hladké mouky
50 dkg Hery
50 dkg Nivy
2 celá vejce
1/2 prášku do pečiva
lžička sladké červené papriky

vejce na potření
kmín
hrubá, tzv. pekařská sůl 

Prosátou mouku smícháme s práškem do pečiva a paprikou a potom do ní strouháme na jemném struhadle Nivu - je dobré občas Nivu zamíchat do mouky, aby byla rozptýlena stejnoměrně. Potom přidáme tuk a vejce a zpracujeme těsto.
Na lehce pomoučeném vále rozválíme na tlouštku asi 1/2 cm, rádlem vykrajujeme tyčky.
Přeneseme na pečící papír, potřeme rozšlehaným vejcem, sypeme kmínem a hrubou solí.
Pečeme do zlatova.
2010.12.30 006

K dobrému vínu, nebo i pivu je to naprostá bomba.  

Dobrou chut'.

středa 29. prosince 2010

Povánoční reminiscence

Vánoce jsou za námi.
Letos byly takové divné, alespoň jsem z nich měla takový pocit.
Kdybych to měla shrnout do jednoho slova, asi by to vystihl výraz "rozpačité".

Začala jsem s dostatečným předstihem péct cukroví a to nejen pro nás, ale ještě pro maminku, dceru a syna. Celý byt byl provoněný vanilkou a já se začínala těšit. Ne na to, co bude pod stromečkem, ale těšila jsem se, až uvidím rozzářené oči mých vnuček. Těšila jsem se na tu atmosféru, kterou Vánoce provází.
A pak se to všechno nějak zadrhlo. Onemocněla dcera a dlouho nikdo nevěděl, co jí vlastně je. I sám doktor se v prvním kole "sekl" v diagnóze. Pak začaly problémy s mojí více než 86letou maminkou. Ale jak mám vše vyřešit, když jsem od ní vzdálená 150 km? Já vím, proti věku není léku. Začala jsem nabývat dojmu, že je ze mně veverka pobíhající v bubnu. Nějak mi neustále přicházel na mysl film Pyšná princezna a jeho hláška: "Vyhlašte poplach, zrušte poplach!"
A u mě se dostavil předvánoční stres. I když jsem se tomu bránila, bylo to silnější než já.
Nemohla jsem spát, snažila se počítat ovečky až do tisíce, či si dávala na noc šláftruňk (sklenička alkoholu na spaní). Když jsem už náhodou usnula, budila jsem se v pravidelných intervalech a hlavou mi šel nějaký divný film. Pravidelně jsem však usínala cestou z práce v tramvaji.
Vzala jsem si v práci dovolenou a odjela k mamince s cukrovím, dárky a udělat jí velký nákup.
A čas do Vánoc tak hrozně rychle utíkal. Jak tak spěchal, můj stres se neustále zvyšoval. Byla jsem protivná už i sama sobě.
Kromě stresu mi tak zvaně začalo vše padat z rukou.
Nejdříve se mi nepovedl biskupský chlebíček, který jsem prezentovala ve svém článečku Vánoční pečení. Nedá se říci, že se nepovedl, on se pouze nevyklopil z formy. Tudíž nebylo co zdobit. Tuto oblíbenou pochoutku jsme ve finále dloubali lžícemi z formy, chut'ově výborné, ale vzhled? Hrůza!
A nebo taky potrestaná pýcha - kdybych se s tím nevytahovala na blogu, určitě by se mi to nestalo. Tohle bylo opravdu poprvé.
Připálila jsem vánočky.
Bramborový salát se mi "povedlo" překyselit.
Při vyndavání masa z mrazáku jsem omylem nechala jeden balíček masa venku. Ten samozřejmě rozmrzl a vytvořil originální vánoční výzdobu.
A nastal Štědrý den. Chystala jsem večeři pro rodinu a dceři jsem vařila dietu. Vše jsem stihla a věřila, že malérům je už konec.
Po večeři nastalo rozbalování dárků. Vím, že se občas stane, že se koupí stejné dárky, ale aby byly dva stejné dárky několikrát? To jsme opravdu měli premiéru. Trapné rozpaky.
Když pak naši mladí odjížděli s dětmi domů, šli jsme je vyprovodit. A já bundou shodila ze švagrova botníku lahve s alkoholem, které tam měl už od rána. "Naštěstí" se rozbila pouze jedna lahev s červeným vínem, která ozdobila chodbu.
Jak vidno, smolná série pokračuje.
Konečně si mohu v klidu sednout a podívat se na televizi.
To ano, sedla jsem si, ale jen proto, abych usnula. Tak konečně se dostavil spánek.

Boží hod - vstávala jsem brzy ráno, abych stihla vše nachystat. Vše se dařilo, ale ve finále, když jsem zavářela domácí nudličky do polévky, naklonila jsem nádobu a šups... Nudlí do polévky spadlo tolik, že by to stačilo na čtyři hrnce. Dcera mě ujistila, že to neva, že holky mají rády polévku hustou. A já jen přemýšlela, co ještě během těchto Vánoc zvojtím.

Na Štěpána přišli druzí mladí, opět jsem vstávala brzy, aby se vše stihlo. Kromě špatně kynoucích knedlíků se vše celkem zdařilo.
Večer jsme si konečně na chvíli sedli a s úlevou konstatovali, že Vánoce už jsou za námi.

Vánoce mají být svátky pohody, klidu. Pro mně osobně třeba i pohádek, které mám pořád ráda. Viděla jsem všehovšudy jen jednu jedinou.

V pondělí po práci jsme šli reklamovat duplicitní dárky. Byla jsem moc mile překvapena, že Datart nám bez jakýchkoliv problémů vrátil peníze.
Tím mi udělal takovou radost, že tak trošku zmírnil negativní momenty právě uplynulých Vánoc.

Je před námi Silvestr a Nový rok a já jen doufám, že svůj díl problémů a malérů jsem si vybrala už na Vánoce.

Přeji všem veselého Silvestra, hodně zdraví, štěstí a pevné vykročení do roku 2011.

pátek 24. prosince 2010

Dnes ne

Někde jsem četla, že v období Vánoc se zvyšuje počet sebevražd.
Toto období je také ve znamení zvýšeného stresu.
A přitom by tomu mělo být naopak.
Téma týdne bylo zvoleno asi v ne příliš vhodnou dobu, na dobu Vánoc. Nechci polemizovat, zda je to ten nejlepší čas. Ale bolesti duše si nevybírají.
Bolesti na duši, nebo jinak nazváno depky mě v podstatě pronásledují od podzimu. Podzim sám o sobě je obdobím, které nemám vůbec ráda. Šedé a pochmurné dny, které se zkracují. Málo světla a šero, ve kterém špatně vidím. Procházím sérií špatných dní, kdy jeden problém se vyřeší, aby okamžitě vyvstal problém další a horší. Vím, problémy jsou řešitelné. Ale moje nitro, moje duše trpí.
Moji soukromí draci, kteří se mě snaží  pohltit.
Ne, nechci se rozepisovat o nemoci své dcery, o starostech, které mám o mojí 86letou maminku, o nejistotě, co mě čeká v příštím roce.
Proč dnes popisovat smutné a bolestné myšlenky.

Vždyt' před několika málo okamžiky se hodiny překulily do dalšího dne. Tím dnem je 24. prosinec.
Den, ve kterém bychom se měli radovat, radost rozdávat druhým a stejnou měrou jí zase přijímat.

Přeji všem krásné a št'astné Vánoce, pohodu a klid v duši - a žádné bolesti.

pondělí 20. prosince 2010

Vánoční pečení po druhé

Vánoce už skoro klepou na dveře, v domácnostech se chystá ten nejkouzelnější večer v roce, který mnohým  přinese radost.
A samozřejmě se v mnoha rodinách i peče.
Tradičními vánočními lahůdkami jsou vánočka a štrůdl.
První vánočku jsem pekla, když jsme ještě neměli děti. Jedna kolegyně přinesla recept a druhá mě v polední pauze vzala domů, umíchala z trochy mouky a vody těsto a učila měl plést základ vánočky ze 4 pramenů. Teoreticky jsem byla připravená. A prakticky? Ze všech ingrediencí jsem podle receptu udělala těsto, rozdělila ho na 9 dílů a vytvořila vánočku - jednu. Vypadala nádherně. Potřela jsem jí rozšlehaným vejcem, posypala mandlemi a dala do trouby. A nastala pohádka "Hrnečku vař!". Vánočka byla široká jako plech a na koncích doslova přetékala. Kdyby trouba neměla dveře, dozajista by se přišla podívat do kuchyně, co tam vyvádím. Vzhledem k rozměru nebyla stále propečená, tak jsem pekla a pekla. A ve finále? Z trouby jsem vyndala něco obrovského, konce byly zateklé pod plechem a vypadaly tak trochu jako uhlí. Stejnou barvu měla asi půl centimetru vysoká vrstva na spodku. Hrůza!!
Od té doby uplnulo 33 roků a já upekla už mnoho vánoček. Ale pokaždé si na tu svojí premiéru vzpomenu.

Vánočka

1/2 kg polohrubé mouky
1/2 kg hladké mouky
20 dkg másla (Hery)
25 dkg cukru písku
3 dkg soli
1 vanilkový cukr
rozinky, mandle
citronová kůra
1 celé vejce
6 žloutků
2 kostky droždí
mléko

Uděláme kvásek z droždí, trochu cukru a vlažného mléka. Mouku s cukrem, solí, mandlemi a dalším promícháme v míse, vlijeme vzešlý kvásek, přidáme vejce a žloutky a v troše mléka rozpuštěné máslo.
Vypracujeme důkladně tuhé těsto,  které necháme na teplém místě kynout. Těsto rozdělíme na dva nebo tři stejné díly (podle velikosti vánoček), upleteme vánočky, potřeme celým vejcem, posypeme nahrubo mletými nebo rozsekanými mandlemi.
Pečeme asi 3/4 hodiny.


Vánočka tvarohová

15 dkg másla (Hery)
15 dkg cukru písku
3 celá vejce
špetka soli
1 měkký tvaroh (balený jako máslo - tvaroh ve vaničce ne)
5 lžic mléka
1 lžíce rumu
50 dkg hladké mouky
2 prášky do pečiva
rozinky, mandle
citronová kůra

Máslo, cukr a vejce utřeme. Přidáme mléko a rum.
Zbylé ingredience smícháme na vále, vytvoříme důlek, do kterého vlijeme utřenou hmotu.
Zpracujeme těsto, ze kterého vytvoříme vánočku, potřeme vejcem, posypeme mandlemi a
pečeme asi 1/2 - 3/4 hodiny.


Většinou z pečení vánoček zbydou bílky, tak ještě jeden recept, jak je zužitkovat.


Biskupský chlebíček 
2008.12.29 006

6 - 8 bílků
15  dkg cukru písku
1 lžíce rozpuštěného másla
nahrubo strouhaná nebo sekaná čokoláda
nasekané mandle
nasekané oříšky
rozinky
kandované ovoce
12 dkg hrubé mouky
2 nahrubo rozstrouhaná jablka

Ušleháme bílky, přidáme cukr a zašleháme do bílků, přidáme máslo, vmícháme další přísady. Nakonec přimícháme mouku.
Pečeme v máslem vymazané a prosátou strouhankou vysypané formě při mírné teplotě do 150o C, spíše než pečeme, tak sušíme. Trvá to poměrně dlouho, proto špejlí zkoušíme, zda hmota nelepí. Až potom je upečeno.
Po upečení lze zdobit čokoládou.

Já osobně to peču v keramické formě ve tvaru kapra, pak polévám tmavou čokoládovou polevou a bílou polevou někdy maluju šupinky. Někdy ho nechám jen tak čokoládového, jindy na něj nalepím mandlové šupinky. Fantazii a tvořivosti se meze nekladou.
2009.12.24 058
 Podle mé rodiny je to prý ten nejlepší kapr.

A abych nezapomněla na ten štrůdl.
Od té doby, co se prodává již rozválené listové těsto, které je navíc na pečícím papíře, je pečení štrůdlu jednoduchá záležitost. Plnit lze čímkoliv.
Já osobně hotové těsto rozbalím, posypu strouhankou, strouhanými jablky, rozinkami a hrubě sekanými vlašským ořechy, posypu cukrem se skořicí, zabalím, potřu rozšlehaným vejcem a hotovo. Nemusí být všechno tak složité.

Krásné Vánoce a hodně úspěchů při pečení.

čtvrtek 16. prosince 2010

Psí vzpomínání

Ráno jsem se brodila sněhem ke konečné tramvaje a najednou se odněkud objevil malý yorkšír.
Dívala jsem se, zda neuvidím nějakého páníka, ale byl sám. Statečně šlapal v mých stopách, místy mizel ve sněhu a pak se zase objevoval. V místech, kde byly chodníky zametené vesele vykračoval vedle mě, chvilkama mě předběhl a díval se, zda jdu pro změnu v jeho stopách já.
A jak se objevil, tak i zmizel.
A já pokračovala sama a začala vzpomínat na psy a pejsky.
Mým životem prošlo několik psích kamarádů. Někteří se jen tak mihli okolo mě a jiní mě provázeli po mé životní cestě dlouho, věrně a oddaně.
Mé vzpomínky na psí kamarády jdou hluboko do mé minulosti.

Kazan
Německá doga, pes na kterého já už nepamatuji. Znám ho ze starých zažloutlých fotek a zejména z vyprávění mých rodičů. Rodiče měli Kazana dlouho před tím, než jsem přišla na svět já. Kazan zaujímal výsadní postavení v rodině, kterou pokládal samozřejmě za svojí smečku. A pak najednou bylo všechno jinak. Malý vřeštící uzlíček, kolem něhož všichni skákali, se stal jeho konkurentem. A podle mých rodičů nastal psí teror. Kazan napadal maminku, byl zlý na všechny kolem a když se mu ve finále podařilo převrátit kočárek s mojí maličkostí, bylo rozhodnuto. Tatínkův kolega, který ho dlouho přemlouval, aby mu Kazana prodal, byl najednou překvapen, když táta přišel se slovy: "Zdeňku, vezmi si prosím toho psa, fakt za něj nic nechci".
Kazan pak žil ještě několik let u Šedivých a s jejich kluky prováděl různá alotria.


Zora

Babičky pes, který býval mým společníkem o prázdninách a návštěvách. Welšteriérka Zorka, Zorinka - tak takhle jí překřtil můj děda. Ve skutečnosti se jmenovala podle nějaké hvězdy, ale dědovi se to špatně vyslovovalo, tak si jí pojmenoval po svém. My děti jsme tohle jméno přijali také, i přes veliké protesty babičky, která jí oslovovala jejím skutečným jménem. Děda razil teorii, že Zora je taky hvězda - Jitřenka. Báječný pes, který miloval celou rodinu oddaně a bez nároků. S ní jsem si vytvořila svůj pozitivní vztah ke psům. Když měla štěňata, byla velice pozorná a ostražitá. Babička nás v té době nabádala k opatrnosti. U babičky byla obrovská zahrada, která měla na konci branku, kterou chodíval děda k Labi na ryby. A já se jednou ztratila. Hledali mě tehdy všichni, dokonce až u Labe a přepadaly je ty nejčernější myšlenky. A já? Spala jsem spokojeně mezi štěnaty pod bedlivým dozorem naší Zory.


Míša
Čistokrevný voříšek, kterého jednou přivezl strejda schovaného pod kabátem. Chytrý a hodný pejsek, kterého jsme se sestrou milovaly. Bydleli jsme v činžáku, který byl obklopen velikou zahradou. Sousedům ale vadil občasný psí štěkot, když rodiče byli v práci a my ve škole. Míša tehdy hlasitě žaloval, že je doma sám.
Byl velice učenlivý, naučil se tolik psích triků, které by vystačily na několik psích životů.
Ale v domě bylo kvůli němu dusno. Přes chodbu bydlel pan profesor, který neměl rád psy.
Maminka se tehdy domluvila v práci s kolegyní, která bydlela v rodinném domku a když si myslela, že už spíme, pejska jí předala. Když jsme ráno se sestrou vstávaly, maminka nám řekla, že se Míša večer někam zaběhl a ztratil se. Tak jsem jí přesvědčila o tom, že jsem ještě nespala a slyšela paní Vondrákovou, když si pro Míšu přišla. A jak to dopadlo? Naše cesty ze školy vedly každodenně kolem Vondráků, chodili jsme tam i v neděli spolu s rodiči navštěvovat Míšu.







Robin
Kříženec německého ovčáka, který nás bohužel opustil moc brzy. Opět to byl dárek od strejdy, který ho přivezl v době, kdy byl táta doma z práce po druhém infarktu. A navíc, pan profesor u nás v té době v domě už nebydlel a noví sousedé byli milovníci zvířat. Původně neohrabané štěně, které mělo tlapy jako malý lev a které ho vůbec neposlouchaly. Někdy ty zadní běhy předběhly přední a Robin se válel. Radostný, veselý a kamarádský pes. Byl velmi učenlivý, poslušný a měl všechny předpoklady, aby z něj byl báječný společník.
A pak onemocněl. Veterinář tvrdil, že se u něj rozvinula snad psinka, která postihla jeho nervovou soustavu. Bylo to smutné, všichni jsme se snažili Robinovi pomáhat, měli radost, když to trošku vypadalo na zlepšení.
Ale zázraky, ty se moc často nedějí.















Astor
Německý ovčák, kterého si pořídili rodiče manžela v době, kdy se kolem našeho domu začaly ve větší míře zvyšovat počty krádeží a vloupaček. Astor k nám domů přišel už jako 7 měsíční dorostenec, takový psí pubert'ák. Před tím bydlel ve škole, ale školník ho musel dát pryč. Nádherně stavěný pes, který se bál bouřky a mávnutí jakýmkoliv hadrem. Asi s ním občas dostal, když se procházel po škole. Děti jsme v té době ještě neměli, tak jsem se začala Astorovi věnovat. Chodili jsme spolu na cvičák a i přes pozdější začátek výcviku, se naučil poslouchat. A jako správné smečkové zvíře si upevnil v rodině pozici. Poslouchal jen tchána a mě a zbytek rodiny byl v hierarchii smečky pod ním. Když jsme čekali první dítě, měla jsem tak trošku obavy, aby se neopakovala situace, kterou zažívali moji rodiče s Kazanem. Astor našeho syna přijal jako naprostou samozřejmost. Měla jsem zpočátku obavy, jak bude reagovat, ale choval se v té době téměř jako fena. Hlídal u kočárku a jakmile se syn probudil, otevřel si dveře, jemně mě cvakl kalhoty a vedl k dítěti. Totéž se opakovalo, když se narodila dcera. Obě naše děti bezvýhradně miloval a ti mu opláceli jeho lásku št'ouráním v uších a očích, taháním za uši a vousy a ježděním na jeho zádech. Asi v osmi letech zatoužil po svobodě a začal se nám toulat. Žádný plot pro něj nebyl překážkou. Postupem času jsme měli každý z nás svůj rajon. Jakmile Astor zmizel, všichni jsme věděli, jakou trasu musíme projet či projít. Někdy se podařilo uprchlíka najít hned, jindy to trvalo několik dní. A pak se zapojili i sousedi a lidé z okolí a Astora nám přiváděli i z jiných čtvrtí. Jeho teritorium se neustále rozšiřovalo. Někdy se vrátil i sám a čekal třeba na konečné tramvaje, až se někdo z nás bude vracet domů. Jak stárnul, začínal mít problémy s páteří, záda měl prohnutá jako luk, kamarád vete
rinář nám tehdy vysvětlil příčinu. Když si lehal praskalo to jako seschlé dřevo. Ani věk a neduhy mu nikdy nezabránily v jeho svobodomyslnosti. A pak se ztratil. Všichni jsme absolvovali své "hledací kolečko" a bez výsledku. Uplynul týden, dva a Astor nebyl. S tchýní jsme ho obrečely a obě se smířily s tím, že už psa nemáme. Po čtyřech měsících, kdy byli manželovi rodiče na dovolené v Chorvatsku, zazvonil zvonek a před brankou stály dvě děti s Astorem. "Není to Váš pes?" Samozřejmě, byl to Astor. Čekala jsem zbídačelou trosku, ale dole byl náš téměř 12 letý pes v naprosto dokonalé formě. Lesknoucí se srst, dobře živený a evidentně veselý, že je zase doma. Na krku měl obojek a malou taštičku. V taštičce bylo uvedeno, že se jmenuje Bart a bydlí na adrese v sídlišti Řepy. Děti ho přivítaly a já čekala na návrat manžela z práce. Večer jsme zavolali "majitelům Barta", abychom se s nimi domluvili co a jak. Pán nám říkal, že se k nim připojil, že mají dvě malé děti, které ho milují a on jim lásku oplácí. Hlavně také netušil, že už je mu tolik let. Co ted'? Pes defacto patřil rodičům manžela a ti se mají vrátit až za dva dny. Jeho průkaz původu a obojek se známkou máme tady. Nový majitel by však o něj také nerad přišel. Sami jsme rozhodnout nemohli. S pánem jsme se domluvili, že pes zatím zůstane u nás a po návratu rodičů se určitě spolu domluví. My už jsme v podstatě odvykli pocitu, že s námi žije pes a naše děti už jsou pro něj velké. Pán měl děti malé, takové, jaké Astor miloval. Dala jsem vařit maso, uvařila rýži. Astor povečeřel, večer se prošel se švagrem a ráno byl pryč.
Už nikdy se nevrátil k nám, ani tam, kde byl Bartem.


Filípek
Dlouhosrstý jezevčík, kterého dostala tchýně, když odešla do důchodu. Malý, zlomyslný, urážlivý a přesto všemi milovaný pes. Dělal jí společnost, když byla doma sama, po odchodu tchána do práce s ní spával v posteli. Když se chystali na pravidelnou dovolenou v Chorvatsku, chtěla si ho babička vzít sebou. Já jí to rozmlouvala, říkala jsem jí, že mu bude v autě horko, že nemá jistotu, zda si ho bude moci vzít na pokoj a co s ním, až půjdou na pláž. To bude Filda v autě?
Tchyně trvala na svém, i když jsem jí několikrát zopakovala, že pes pro mě není problém.
V předvečer odjezdu zkroušeně přišla, přiznala se, že už pár nocí špatně spí a že mi musí dát za pravdu, že by pes byl chudák. Pak mě ale uzemnila tím, že Filda je zvyklý snídat makovku s kakaem. Což o to, to mu klidně dám. Nojo, ale babička ho krmí. On vedle ní sedí na židli, ona máčí makovku do kakaa a podává mu jednotlivá sousta. Tak to ne! Makovku s kakaem dostane, ale bude jí mít v misce, na to ráno opravdu čas mít nebudu. Tři dny tehdy nežral, snad steskem, či mu chybělo podávání jednotlivých soust, nevím. Čtvrtý den misku doslova vymetl. Když mu byl asi rok a půl tchýně zemřela a Filip osiřel. Steskem vyváděl, začal čůrat v bytě, ohlodal dřevěné schody a hlavně nežral. Věnovali jsme se mu všichni a časem se srovnal. Podnikali jsme s ním výlety a on několikrát zkusil ve své zlomyslosti se nám schovat. Toho hledání, pískání a volání a ten malý milovaný zmetek se nám někde chechtal schovaný. Pak přišel a ještě měl tlamičku na stranu, ani ten svůj úsměv nepotlačoval. Pak mi jednou utekl do obilí. A já se rozhodla, že ho volat nebudu. Sedli jsme si s dětmi na kopeček a sledovali, kudy v poli běhá. Když zjistil, že se ztratil, začal kníkat a evidentně toužil po zavolání. Nechali jsme ho tehdy v tom poli vydusit. Pak jsem zapískala, on přiběhl a samou radostí nás všechny olizoval. Od té doby už nikdy nikam nezmizel. Při vycházkách si nás hlídal, abychom se mu někam nezaběhli. Po čase se švagr oženil, tchán si také našel partnerku a o Fildu se začala starat švagrová. Měla ho jako dítě. Pokusila se mu vymezit nějaké podmínky, ale ve finále rezignovala a Filda dosáhl svého, opět spal v posteli. Když se pak rozvedli, Fildu si vzala sebou. Bydlel pak ve vedlejší ulici a my ho chodili - jak jinak - navštěvovat.


Kerber
Psí šlechtic, rasy beauceron. Jeho rodokmen byl tak dlouhý, že my všichni kolem jsme byli jen ubozí bastardi, v psí řeči takoví voříšci. Nádherně stavěný pes, černý s pálením. Obrovské zvíře s něžným pohledem. Byl to pes přítele mé dcery. Žili spolu několik let a Kerbísek byl miláčkem všech. Budil oprávněný respekt a můj muž se ho bál. Kerber to nějakým svým psím smyslem zjistil a velice si na něj troufal. Já pro něj byla společník, se kterým si hrál a kterého poslechl, jen když on sám chtěl. Prostě šlechtic. Když u nás poprvé spal s mladými, tak naše kočka usilovně přemýšlela, proč je dceřin pokoj v noci zavřený. Tak se šla podívat. Proti ní se vyřítilo cosi černého, obrovského, něco co připomínalo malého koně. Hluk v bytě mě probudil a v chodbě jsme se potkali s potencionálním zetěm, on ve slipech a já v růžové noční košili. A bylo po rozpacích. Každý jsme si chytli to své zvířátko, já doporučila, aby se raději zamkli. Kočka pak byla velice dotčena, nebot' to velké a černé na ní druhý den vrčelo a ještě navíc jí to vyžralo misky.
Když se pak dcera po několika letech s přítelem rozešla, odešel Kerber z našeho života. Ale i jemu patří moje psí vzpomínání.



A k tomu všemu mě "vyprovokoval" můj malý ranní průvodce. Doufám jen, že se v pořádku dostal domů.

Fotografie ke článku použity z německé a francouzské verze wikipedie a vlastního archivu.

středa 15. prosince 2010

Já už Vánoce mám


Jejda, copak to tady máme? Tady plave něco voňavého.

kocour 1
Tak na to se musím podívat ještě víc zblízka. Šups.... a sakra.....
kocour 2
No fuj, voda.... Ale já přeci musím vyhrát!
kocour 3
No vida, povedlo se....  v misce stejně toho moc nemám, jenom vodu...
kocour 4
Bylo to mňam, mňam, ale je mi ted' nějak těžko. Nebo že by mě žralo svědomí???
kocour 5
Hezké vánoce mňau....


Fotografie jsem dostala emailem, neznám jejich autora, ale jsou velice pěkné a hlavně vtipné.
Neznámému autorovi se omlouvám za zveřejnění a zároveň mu děkuji.
Byla by škoda, se o ně nepodělit.

úterý 14. prosince 2010

Vánoční přání

untitled

Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale já osobně, i kdybych nedostala žádný hmatatelný dárek, nebude mě to mrzet.
Ale nějaký dárek určitě dostanu a bude mi stačit ten pocit, že mi byl darován proto, abych z něj měla radost.

Největším dárkem pro mně jsou rozzářené oči mých vnuček a radost dalších obdarovaných z dárku, který je potěšil. 
Dárkem je, když se sejde celá rodina.
Dárkem je pro mě pohoda, klid a pocit, že jsem to zase zvládla připravit včas, že všem chutnalo a všichni se u nás cítí dobře.

Jsem už ve věku, kdy mou největší prioritou je zdraví. A to dostat nemůžu. Bohužel.

Samozřejmě, jako dítě jsem měla svá přání. Asi bych nebyla normální, kdyby tomu tak nebylo. Moji rodiče se v rámci svých možností snažili má přání splnit.
Vzpomínám si, jak moc jsem si přála nové brusle. Dostala jsem je a byla jsem nevýslovně št'astná. Hned na Boží hod ráno jsem šla bruslit. Kroužila jsem si své piruety a jednoduché skoky a byla jsem na vrcholu blaha.
Pak za mnou přišli kamarádi, jestli bych s nimi nešla hrát hokej. Dívala jsem se tehdy na ně s nechápavým výrazem - co to po mně chtějí? Po mně, po budoucí krasobruslařce? A pak jeden z nich ucedil: "Nojo, má nový brusle, ta už s náma hrát nebude". Šla jsem. Statečně jsem čelila pukům v brance. Když jsem se v poledne vrátila domů, maminka při pohledu na mé nové brusle začala plakat. "Jak jsi to mohla udělat?" "Zkazila jsi nám celé vánoce". "Nevážíš si věcí." a mnoho dalších a podobných výčitek se snášelo na mou hlavu. Táta usoudil, že nebude tak zle a že snad bílé boty půjdou od puků vyčistit. Odpoledne je cídil mlékem a já nevím čím, aby trochu zmírnil škodu, které nové boty utrpěly.

I svým dětem jsme se snažili s manželem plnit jejich přání, samozřejmě také v rámci našich možností.
Naše děti, když ještě byly malé, psaly dopis pro Ježíška, tedy spíš kreslily. Vyráběla jsem jim sešity, na jednotlivých stránkách byla nadepsána jména a pod nimi byla nakreslena jejich přání. Sešity jsme dávali do obálek a pokládali na parapet okna. A když tam dopisy ležely dlouhou dobu, obě naše děti začínaly být nervozní - co když Ježíšek jejich přání nebude znát? Co pak asi dostanou? Vždy na Mikuláše dopisy zmizely a děti věděly, že je vyhráno.
Nedávno jsem se doma probírala starými papíry, dělala jsem pořádek v dokladech a při té příležitosti jsem našla několik obálek nadepsaných "Dopis pro Ježíška". Nechala jsem započaté práce a s nostalgií jsem se probírala jejich tehdejšími přáníčky.

A co přát?
Nejen sobě, ale všem beze zbytku hlavně zdraví, pohodu, štěstí, klid a splnění i těch nejtajnějších přání.

čtvrtek 9. prosince 2010

Vzor? ..... Ted' už asi ne


Vyrůstala jsem v době, kdy byla proklamována hesla jako:
"Sovětský svaz - náš vzor".  "Náš vzor - sovětský pionýr" a další podobná.
Ano, jsem už starší. Patřím mezi generaci, která se narodila v 50. letech a povětšinou byla smířena s tím, že to, co tady je, už také zůstane. Díky, že jsem se mýlila.

V mládí jsem měla své vzory.
V první řadě to byli rodiče, kteří se z nás snažili vychovat slušné lidi. Ted' vím, že se jim to povedlo. Vzpomínám si na slova táty, který vždycky říkal:
"Kdykoliv se otočíš za sebe a uvidíš co jsi vykonala a udělala, neměla by ses za to stydět."
Snažím se dělat věci poctivě, nedělám podrazy a také je nesnáším.
Ne, v žádném případě  nejsem svatoušek. Byly doby, kdy jsem tak trošku lajdala a to zejména v době studií, ale tehdy to k tomu věku tak nějak patřilo.
Mnoha mými vzory byli hrdinové knih, které jsem četla. Toužila jsem cestovat, vykonat velké a hrdinské skutky, přesně jako ti, o kterých knihy byly.
Dalšími velikými vzory pro mě byli sportovci, at' už jsem kroužila po kluzišti, nebo na lyžích sjížděla kopce, představovala jsem si, jak jednou vyhraju zimní olympiádu. Samozřejmě, že jsem na to neměla, ale motivovalo mě to ke zdolávání stále těžších překážek.
Obdivovala jsem Yvonne Přenosilovou, znala všechny její písničky, nosila stejný účes. Maminku jsem tehdy nutila, aby mi ušila stejné šaty, jaké měla ona. Stylizovala jsem se do její podoby - já, plavovláska. A pak mi nějaká dobrá duše řekla, že jsem podobná Pilarce.
Během středoškolských studií byl mým velikým vzorem profesor práva. Moudrý, sečtělý pán, mezi jehož koníčky patřily filozofické rozpravy a který nás ohromoval svými znalostmi a vědomostmi. Dalo by se říci, že byl mým velkým vzorem. Toužila jsem po dalším vzdělání, které by mi "otevřelo dveře" do světa.
Člověk míní, život mění. Ze studií sešlo a já se zapojila do pracovního procesu. Ze všech stran se na mě hrnula již výše zmíněná hesla o vzorech. A já si myslela své. Jaképak vzory?

Už dlouho žádné vzory nemám. 
Žiju svůj život.
Byly mi vštípeny základy slušného chování.
Dosáhla jsem alespoň středoškolského vzdělání.
Snažím se být poctvivá k lidem i k práci, kterou dělám.
Jsem někdy až krutě upřímná, neumím svá slova zabalit do nějakých kudrdlinek, někomu pochlebovat a pak za zády pomlouvat. To raději pravdu rovnou a do očí a bez přetvářky. A totéž chci i od ostatních. Nesnáším přetvářku.
Své děti jsem vychovala společně s manželem ke slušnosti a poctivosti. Snad se to také povedlo.

Myslím si, že vzory, které jsem v mládí měla, mě určitě posunuly dál, někam dopředu. 

A pak .... je dobré žít svůj život.
Vždyt' každý z nás je jedinečný, každý jsme originál.

úterý 7. prosince 2010

Den blbec

Znáte takové dny, kdy se Vám od rána nic nedaří?
Všechno se sype pod rukama, co uděláte je špatně a začínáte pochybovat o svém duševním zdraví?
Tak ten den mám já dnes.
Ráno jsem se brodila sněhem od nás k zastávce tramvaje. Sníh pak vystřídala mokrá, hnusná, klouzavá břečka. Jen jsem si tak říkala, jak budou vypadat boty, až trošku uschnou. A hlavně do toho neupadnout, protože to pěkně klouzalo.
V práci samé komplikace. Do čeho jsem se pustila, to se mi nedařilo. I kolegové říkali, že je nějaký divný den. Navíc do sněhu začalo pršet a pošmourný den nikomu na náladě nepřidá.

A pak se to stalo.
Vtrhl k nám mladý pán a začal řvát, že mu auto, které vjíždělo do areálu ohodilo na jeho autě přední sklo. Chvilku jsme na něj všichni koukali s nechápavým výrazem. Co chce???
Venku je 20 cm špinavého, prosoleného a mokrého marastu.
Když zopakoval větu, že chce své ohozené sklo umýt, začali jsme se pochechtávat.
Ne, nedělal si legraci. Myslel to naprosto vážně.
V rozbředlém sněhu mu nějaké auto ohodilo jeho plechového miláčka.
Nešlo to, se nesmát. Mladý pán byl brunátný a řval, že chce ředitele. Neuspěl.
Pak chtěl vedoucího a ve finále nás všechny poslal do pr.....  i s vedoucím, pak za sebou práskl dveřmi a odešel.
Popásat se na cizím neštěstí se fakt nemá dělat. Ale my se tu chechtali a mě najednou došlo, že ten den asi nebude tak špatný.
Někteří jsou na tom totiž hůř.

pondělí 6. prosince 2010

Vánoční pečení

V naší rodině se odjakživa na Vánoce peklo. Pamatuji se na babiččiny mrkvánky, které jsem zbožňovala, vzpomínám si, jak jsem milovala tu vůni vanilky, která předznamenávala vánoční atmosféru. Motaly jsme se se sestrou v kuchyni a snažily se mamince pomáhat. Zpočátku jsme asi spíš škodily, ale snahu jsme měly obrovskou.
Pak jsem se vdala a začala péct sama. Některé recepty jsem si opsala od maminky, některé od manželovy maminky, občas s něčím přišly kolegyně a kamarádky. Postupem času jsem došla do stádia, kdy mám asi dvacet oblíbených a hlavně ověřených receptů. Vyzkoušela jsem toho samozřejmě víc, ale pokud se recept neosvědčil, skončil v propadlišti dějin.
Peču hodně. Peču pro svou 86 letou maminku, která už na Vánoce nepeče, peču pro dceru, pro syna. Asi jsem trochu divná, ale mě to opravdu baví. Největší odměnou pro mě potom bývá pochvala toho, co jsem upekla.
Rozhodla jsem se proto, že některé osvědčené recepty zveřejním na svém blogu:2009.12.24 003

Mandličky                                                                                na fotografii pod č. 1
42 dkg hladké mouky
28 dkg másla (nebo Hery)
14 dkg moučkového cukru
1 vanilkový cukr
2 celá vejce
trocha citronové kůry
krém:
15 dkg másla
30 dkg cukru moučky
10 dkg mletých mandlí
1 kapka monadlové tresti
3 lžíce vaječného koňaku

Ze všech přísad zpracujeme těsto, které necháme odpočinout.
Rozválíme ho na vále a vykrajujeme tvar mandlí.
V předem vyhřáté troubě pečeme do růžova.
Krém: Máslo utřeme s cukrem, přidáme vaječný koňak a mleté mandle.
Pro zvýraznění mandlové chuti přidáme kapku mandlové tresti.
Slepujeme krémem, povrch potřeme hořkou čokoládovou polevou a pak můžeme ozdobit dle fantazie.


Oříškové tyčinky                                                               na fotografii pod č. 2
46 dkg hladké mouky
10 dkg moučkového cukru
12 dkg vlašských ořechů
26 dkg másla (Hery)
1 celé vejce

Ze všech přísad zpracujeme těsto, které necháme odpočinout.
Na mlýnku pomocí tvořítka děláme tyčky asi 6 cm dlouhé, které pak upečeme do růžova.
Vychladlé zdobíme čokoládovou polevou.


Kokosoví ježci                                                                   na fotografii pod č. 3
30 dkg hladké mouky
15 dkg másla (Hery)
12 dkg strouhaného kokosu
10 dkg cukru moučky
1 vanilkový cukr
1 celé vejce
moučkový cukr na obalování

Opět všechny přísady zpracujeme a těsto necháme odpočinout.
Protlačujeme mlýnkem pomocí tvořítka, krájíme asi 6 cm dlouhé kousky, které pak pečeme do růžova. Na plechu necháme chvíli odpočinout a potom obalujeme v moučkovém cukru. 


Košíčky                                                                                na druhé fotografii
50 dkg hladké mouky
25 dkg másla (Hery)
12,5 dkg cukru moučky
2 celá vejce
1 vanilkový cukr
náplň:
1/4 l smetany
10 dkg piškot
10 dkg vlašských ořechů
5 dkg másla
3 lžíce rumu
cukr dle chuti
trocha skořice
poleva:
10 dkg čokolády na vaření
5 dkg ztuženého tuku

Zpracujeme těsto, které necháme odpočinout, potom ho vtlačujeme do formiček a upečeme do zlatova.
Smetanu přivedeme k varu, přidáme strouhané ořechy a povaříme. Potom přidáme strouhané piškoty, rum, cukr a skořici. Do prochladlé směsi zašleháme máslo.
Košíčky plníme náplní, poléváme polevou a zdobíme polovinou vlašského ořechu, nebo sekanými pistaciemi (dle fantazie).


Linecká kolečka                                                                      na fotografii č. 4
50 dkg hladké mouky
25 dkg másla (Hery)
15 dkg cukru moučky
2 celá vejce

Ze všech přísad zpracujeme těsto, které necháme odpočinout.
Na pomoučeném vále vykrajujeme kolečka, do jedné poloviny z nich vykrajujeme dírku.
Upečená necháme na plechu chvilku vydýchat.
Potom spojujeme rybízovou marmeládou.


Banánky
28 dkg másla
7 dkg cukru moučky
2 žloutky
30 dkg hladké mouky

Máslo, cukr a žloutky utřeme, přidáme mouku a zpracujeme těsto.
Pomocí cukrářského pytlíku děláme na pečícím papíře malé čárky (lze použít i strojek na těsto). Po upečení spojujeme marmeládou, polovinu spojeného banánku máčíme v čokoládové polevě. 
POZOR - tvary dělat opravdu malé a dál od sebe, hodně upečením nabydou.


Vanilkové rohlíčky           
;                                                        na fotografii č. 5
30 dkg hladké mouky
25 dkg másla (Hery)
10 dkg mletých lískových oříšků
5 dkg cukru moučky
1 vanilkový cukr
2 žloutky
moučkový cukr na obalení

Všechny přísady zpracujeme na těsto, které necháme odpočinout.
Na lehce pomoučeném vále tvoříme rohlíčky. Doporučuji zpracovávat vždy
menší kousky těsta, zbytek nechávat v lednici. Teplé těsto má tendenci se
lepit, s vychlazeným se pracuje lépe.
Pečeme, až začínají spodky hnědnout, pak je necháme na plechu dojít a obalujeme
v moučkovém cukru. Neobalovat hned, to se pak lámou.
V naší rodině je to TOP cukroví, dělám ho z dvojnásobného množství.


Marokánky
15 dkg rozsekaných vlašských ořechů
13 dkg kandovaného ovoce (citronová a pomerančová kůra, rozinky)
15 dkg másla
6 dkg hladké mouky
20 dkg moučkového cukru
2 polévkové lžíce strouhanky
1/4 l šlehačky (nebo 1/8 l šlehačky a 1/8 l kondenzovaného mléka)
čokoládová poleva

Ve vodní lázni rozpustíme tuk, přidáme ořechy, ovoce, rozinky, šlehačku, cukr a na konec mouku a prosátou strouhanku.
Na pečící papír děláme lžičkou placičky.
Upečené potom na hladké straně potíráme čokoládovou polevou (štětcem či mašlovačkou).


Ořechy                                                                        na fotografii č. 8
24 dkg lískových oříšků
18 dkg moučkového cukru
28 dkg másla (Hery)
40 dkg hladké mouky
náplň:
30 dkg moučkového cukru
30 dkg oříšků (směs)
30 dkg másla
15 dkg čokolády na vaření
3 celá vejce
8 lžic rumu

Ze všech ingrediencí zpracujeme těsto, které po odpočinutí v chladu vtlačujeme do formiček - hodně tence.
Upečené necháme vydýchat, vyklopíme z formiček.
Cukr utřeme s máslem, přidáme vejce a rum a ještě chvíli třeme. Potom přidáme strouhanou čokoládu a oříšky. Touto náplní slepujeme k sobě dvě půlky upečených oříšků



Kokosky                                                                              na fotografii č. 11
Jsou cukrovím, které dělám jako poslední a zpracuji do něj bílky, které zbyly z předchozích druhů. Uchovávám je v lednici.
Na 1 bílek: 5 dkg cukru moučky
                  4 dkg strouhaného kokosu

Ušleháme tuhý sníh, zašleháme do něj cukr a ve vodní lázni mícháme, až směs začne houstnout. Do tohoto "krému" vmícháme kokos. Na pečící papír děláme lžičkou hrudky (lze použít cukrářský pytlík). Pokud nepoužíme pečící paír, je nutné plech vymazat máslem a vysypat hrubou moukou.
Zpočátku pečeme při 170oC potom zmírníme troubu na 130oC a dosoušíme do zlatova.


Ořechové suchárky
17 dkg lískových oříšků
30 dkg hladké mouky
20 dkg másla
10 dkg moučkového cukru
1 žloutek
moučkový cukr na obalení


Oříšky namočíme na 1 hodinu do studené vody, aby změkly a pak je nahrubo rozsekáme.
Ze všech přísad zpracujeme těsto. Po zpracování těsta vytvoříme válečky o průměru asi 2 cm, každý obalíme mirkrotenem, aby se neslepily a na rovné podložce dáme na několik hodin do ledničky.
Potom vychladlé válečky krájíme na kolečka, klademe na plech a pečeme do růžova.
Upečené necháme vydýchat a pak obalujeme v moučkovém cukru.


Perníčky
18 dkg cukru
2 celá vejce
10 dkg medu
na špičku nože amonium (lze nahradit jedlou sodou - Soda bicarbona)
skořice
hřebíček
badyán
anýz
nové koření
citronová kůra
30 dkg hladké mouky
žloutek na potření

Cukr s vejci rozmícháme, přidáme med, koření a mouku a uhněteme tuhé těsto. Pokud se hodně lepí a je řídké, přidáme ještě trošku mouky.
Těsto rozválíme na pomoučeném vále, vykrajujeme různé tvary, potřeme žloutkem a pečeme ve vyhřáté troubě.
Upečené perníčky zdobíme polevou:
1  bílek
15 dkg moučkového cukru
št'áva z 1/2 citronu

Všechny přísady třeme tak dlouho, až je poleva hladká.
Polevu lze obarvit potravinářskými barvami a pomocí sáčku, kterému ustřihneme roh, zdobíme perníčky.


Pyramidky                                                                        na druhé fotografii
40 dkg hladké mouky
25 dkg másla (Hery)
20 dkg moučkového cukru
2 balíčky vanilkového cukru
10 dkg mletých ořechů
2 žloutky

Vše zpracovat na těsto, které po odpočinutí vyválíme na pomoučeném vále a vykrajujeme kolečka nebo čtverečky. Upečeme do zlatova.
Pyramidky dělám ve dvou variantách.
Na kulatý podklad ovocné a na čtvereček ořechové:

náplň ovocná:
20 dkg rozinek
10 dkg kandovaného ovoce
rum dle chuti
30 dkg mletých piškot
10 dkg ořechů
20 dkg má
sla
trocha citronové št'ávy

Rozinky propláchneme horkou vodou a pokrájíme na malé kousky, kandované ovoce také pokrájíme a s rozinkami zalijeme rumem a necháme minimálně 1 hodinu odpočinout. Máslo rozehřejeme, přidáme piškoty a strouhané ořechy, přidáme ovoce s rumem a vše spojíme do hmoty. Je-li řidší, zahustíme jí piškotami.

náplň ořechová:
16 dkg ztuženého tuku
16 dkg moučkového cukru
4 žloutky
12 dkg mletých ořechů (směs)
2 bílky
jemná prosátá strouhanka na zahuštění
Tuk rozpustíme a vsypeme do něj všechny ingredience zpracujeme do hmoty.

Z hmoty vytvoříme na kolečko či čtvereček pyramidku, necháme zaschnout a pak máčíme v čokoládové polevě.


Perníky
2 polévkové lžíce medu
3 celá vejce
25 dkg pískového cukru
5 dkg másla

Toto vše rozpustíme ve vodní lázni a potom přidáme:
27 dkg hladké mouky
1 kávovou lžičku sody
1/2 lžičky perníkového koření (hřebíček, badyán a skořice)
Mícháme ve vodní lázni, až se začnou dělat puchýřky.
Na vál nasypeme:
23 dkg hladké mouky,
uděláme důlek a vlijeme směs z vodní lázně. Zpracujeme těsto a necháme ho minimálně 1 den odpočívat. Je lepší i déle.

Vykrajujeme tvary, které po upečení hodně nabydou. Upečené slepujeme marmeládou, poléváme čokoládou, nebo zdobíme podle fantazie.


Ořechové šátečky - miminka                                                   na fotografii č. 7
25 dkg hladké mouky
4 dkg moučkového cukru
14 dkg másla
1 celé vejce
1 lžíce vody
náplň:
28 dkg oříšků (směs)
2 celá vejce
20 dkg cukru
moučkový cukr na obalení

Zpracujeme těsto a dobře vypracované necháme odpočinout. Připravíme si náplň: v misce smícháme všechny suroviny na mazlavou hmotu.
Těsto rozválíme na tlouštku stébla, rádlem nakrájíme čtverečky asi 4 x 4 cm.
Napříč každým čtverečkem položíme váleček hmoty, dva rohy přeložíme a stiskneme, aby se při pečení šáteček neotevřel, Náplň pečením nabyde. Upečené necháme vydýchat a potom obalujeme v moučkovém cukru.


Dortíčky                                                                                 na fotografii č. 6
42 dkg hladké mouky
28 dkg másla (Hery)
14 dkg cukru moučky
10 dkg strouhaných oříšků
4 žloutky
1 vanilkový cukr
krém:
10 dkg másla
20 dkg cukru moučky
6 dkg mletých oříšků
1 polévková lžíce silné černé kávy

Zpracujeme těsto, které necháme odpočinout.
Na pomoučeném vále vykrajujeme kolečka, která pečeme do růžova.
Necháme vydýchat.
Na krém utřeme máslo s cukrem a přidáme lžíci silné kávy. (od doby co je k mání Nescafé, rozpustím ho ve studené vodě a nemusím čekat, až mi káva vychladne).
Nakonec vmícháme oříšky. Krémem slepujeme kolečka, poléváme čokoládovou polevou
a zdobíme půlkou mandle, nebo vlašským ořechem.


Kostičky                                                                         na druhé fotografii
40 dkg hladké mouky
25 dkg másla (Hery)
20 dkg moučkového cukru
1 vanilkový cukr
10 dkg mletých ořechů
1 celé vejce
krém:
20 dkg másla
20 dkg cukru moučky
1 vanilkový cukr
2 lžíce kakaa
2 lžíce vaječného koňaku
10 dkg mletých oříšků

Všechny přísady zpracujeme a necháme v chladu odpočinout.
Potom na pomoučeném vále rozválíme, vykrájíme čtverečky a upečeme do zlatova.
Krém - utřeme máslo s cukrem, přidáme koňak, kakao a oříšky.
Krémem spojujeme čtverečky, které pak zdobíme čokoládovou polevou dle fantazie.


Mrkvánky
35 dkg hrubé mouky
1 prášek do pečiva
25 dkg rozstrouhané mrkve (vymačkat št'ávu)
25 dkg másla (Hery)
moučkový cukr na obalení

Zpracovat všechny ingredience, hned rozválet na vále a vykrajovat různé tvary (menší, pečivo nabyde).
Pečeme do růžova a upečené obalujeme v moučkovém cukru.


Pracny                                                                                 na fotografii č. 9
14 dkg másla (tuku)
35 dkg hladké mouky
7 dkg vlašských ořechů
11 dkg cukru
1 celé vejce
lžíce kakaa
citronová kůra
hřebíček
anýz
badyán
skořice
moučkový cukr na obalení

Všechny přísady zpracujeme do těsta, které necháme v chladu odpočinout.
Potom vtlačujeme do formiček. Pečeme až začnou tmavnout (nejdříve v troubě vyběhnou, pak si sednou a tmavnou).
Pečené necháme ve formičkách vydýchat a pak obalujeme v moučkovém cukru.


Šklebličky  &nb
sp;                                                                   na druhé fotografii
50 dkg hladké mouky
2 celá vejce
2 lžičky octa
2 lžičky vody
50 dkg másla (Hery)
náplň:
1/4 l mléka
30 dkg mletých ořechů (směs)
2 vanilkové cukry
3 - 4 lžíce cukru
2 lžíce kakaa
moučkový cukr na obalení

Zpracujeme těsto, které necháme v chladu odpočinout.
Připravíme si náplň: mléko přivedeme do varu a povaříme v něm všechny přísady, po vychladnutí nápně jí plníme škebličky.
Odpočinuté těsto rozválíme na vále a za pomocí tvořítka, které tak trošku vypadá jako umělý chrup vykrajujeme kolečka, doprostřed dáváme náplň a v tvořítku stiskeme. Nemáme-li ho k dispozici, vykrajujeme kolečka a po přeložení stiskneme okraje. Pečeme do růžova a po upečení obalujeme v moučkovém cukru.


Mandlové hrudky                                                                     na fotografii č. 10
25 dkg mandlí
25 dkg ztuženého tuku
25 dkg čokolády na vaření
piškoty
zbytky čokoládových polev

Mandle spaříme a oloupeme. Nakrájíme na
nudličky a na sucho opražíme na pánvi do růžova.
Ve vodní lázni rozpustíme tuk s čokoládou, použijeme i zbytky polev, kterými jsme zdobili cukroví, přidáme opražené mandle a strouhané piškoty na zahuštění.
Teplou hmotu dáváme do cukrářských košíčků, nebo na pečícím papíře vytváříme hrudky. Necháme ztuhnout.Vanoční cukroví 2
Několik tipů na závěr

Všechny přísady, ze kterých se dělá těsto musí být stejně teplé - to znamená, připravit si vše předem, vyndat z lednice máslo či Heru a vejce, aby vše mělo pokojovou teplotu.

Čokoládové polevy na zdobení kupuji hotové, dělají se v různých variantách, hořká, mléčná, bílá a dobře se s nimi pracuje. Jejich zbytky pak zužitkuji při výrobě mandlových hrudek.

Cukr po obalování, který zbyde, prosiju a použiju při posledním pečeném cukroví - kokoskách.


****Krásné Vánoce a dobrou chut'.****

pátek 3. prosince 2010

Tahle země není pro starý


Tak přesně tenhle titulek mě napadl dnes, když jsem byla v Alze.

Důvodem návštěvy byl nákup jednoho vánočního dárku.
Zpočátku probíhalo vše idylicky. Večer jsem po konzultaci a manželem vybrala dárek, který jak doufám obdarovaného potěší, proklikala se internetovou objednávkou, abych si jí ve finále vytiskla. Protože pracuji nedaleko Alzy, rozhodla jsem se kýžený produkt vyzvednout osobně.
Asi před 2 roky jsem tam už byla, když jsem si kupovala flashku. To bude brnkačka, říkala jsem si.
Jako na potvoru jsem si zapomněla v práci brýle. Na blízko vidím dobře, ale na dálku je to problém. Od mé poslední návštěvy se Alza poněkud rozšířila a to nejen co se týče prostoru, ale i vybavením.
Informační panel jsem našla, byl u vchodu. Proklikávala jsem se a čekala na nějaký lístek - nic. Potom se na displeji zobrazil nějaký graf a šipky, který mě nabádal, abych pokračovala k platebním terminálům. Tak to byla pro mě novinka. Slepá, bez brýlí a s orientačními schopnostmi na nule, jsem se vydala směrem, který mi naznačil displej. Bylo mi okamžitě jasné, že jsem došla někam, kam jsem dojít neměla. Chvilku jsem se tupě dívala a přemýšlela, kde se stala chyba. Za počítači seděli mladí odborníci. Osmělila jsem se a jednoho z nich oslovila. Byl velice ochotný, odvedl mě zpátky do haly a ukázal mi směr, kterým se mám vydat. Bylo mu jasné, když se na mně podíval, že sem opravdu nepatřím a zabloudila jsem sem omylem.
Kráčela jsem statečně vytýčeným směrem a došla do další části, kde jsem svým nevidoucím zrakem hledala platební terminály. Oslovil mě mladý zaměstnanec, kterému muselo být jasné, stejně jako tomu předchozímu, že sem ale fakt nepatřím. Dovedl mě k terminálům a když viděl mou naprostou bezradnost, vzal si mou vytištěnou objednávku a její číslo zadal. Pak mi ukázal, kam mám strčit peníze. Ještě že tam byl, protože já bych peníze strčila do příslušného otvoru všechny najednou. Ne, tak se to nedělá, hezky bankovku po bankovce a to až potom, co se rozsvítí modré světlo. V tu chvíli jsem ho pokládala za anděla strážného. Předal mi lístek, upozornil mě, že jako bonus mám k nákupu kávu nebo čaj zdarma a vysvětlil mi cestu do výdeje zboží. Poděkovala jsem, popřála hezký den a vyrazila do výdeje.
Před vchodem svítil displej s rozsvícenými čísly, stáli tam nějací lidé, bavili se sice česky, ale pro mě naprosto nesrozumitelně. Stála jsem, dívala se na svítící tabuli a byla mi strašná zima. Po deseti minutách přišel další člověk, který prošel dveřmi před kterými jsem stála. Osmělila jsem se a vešla také dovnitř. U pultu jsem ukázala lístek a bylo mi řečeno, že mám čekat. Asi jsem opravdu vypadala jako debil, když jsem se nejapně zeptala, zda mohu čekat tady v teple, nebo se mám zase vrátit ven do zimy před svítící tabuli. Ale já se v té chvíli jako debil opravdu cítila. Pohled který mi pracovnice za pultem věnovala, mě utvrdil v tom, že na mém momentálním pocitu bude něco pravdy.
Dvanáct výdejních míst a velkoplošné obrazovky, na které jsem díky zapomenutým brýlím neviděla. Začala jsem propadat skepsi, netušila jsem co budu dělat. Pak se ozval hlas z reproduktoru, který informoval o vydávaném zboží. Hurá!!!  Záchrana - hluchá ještě naštěstí nejsem.
Film bratří Coenů "Tahle země není pro starý", jehož název jsem použila v titulku, je mistrně zpracovaným trillerem.
Pro mě byl triller návštěva Alzy - tady to opravdu není pro starý.

čtvrtek 2. prosince 2010

Chumelí se, chumelí ...

... padá snížek bílý. A dál už bych asi byla sprostá.

Jsem stále víc a víc přesvědčená o tom, že se naplňuje přísloví: "Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá" . K přírodě se jako lidi chováme dost macešsky a ta nám to s plnou parádou vrací. Bleskové povodně, pak kroupy, které napáchaly dost škod a ted' sněhová kalamita.
Dnešní novinové titulky hlásají "Bílá tma".

Sníh 30.listopadu 2010
Žiju v Praze a tady toho sněhu nebývá až tak moc. Přesně to vyjádřil Jarek Nohavica ve své Ladovské zimě: "v Praze kalamita jako na Sibiři, tři centimetry sněhu a u Muzea čtyři". Kdyby to byly ty čtyři, to by byla ještě nádhera.
První sníh zasypal Prahu v noci z neděle na pondělí. Auta jela krokem, MHD pokud jela, tak taky. Lidi se brodili po sněhem zasypaných chodnících.
Při čtvrthodinovém čekání na tramvaj jsem pozorovala cestáře, jak solí. Kdyby to raději shrabali. 
V centru Prahy bylo sněhu méně a odpoledne z něj byla už jen špinavá a hnusná prosolená břečka. Bydlím na Bílé Hoře, která byla kdysi nejvyšším místem Prahy a  pod sněhem je romantická. Odpoledne jsme s manželem uklidili sníh. Obě vnučky se ze sněhu radovaly a byly s rodiči sáňkovat. Alespoň někoho to nadělení potěší.
V úterý na chvilku vylezlo sluníčko, které částečně sníh rozpustilo a v noci vše umrzlo. Cesta do práce se změnila v klouzačku.
A včera? Od rána foukal hnusný a studený vítr, který ještě znásoboval mráz, který panoval.  Ve dvě hodiny se začal na Prahu sypat drobný sníh hnaný větrem. Nedalo se před tím schovat ani v zastávkách MHD. Měla jsem sraz s manželem, který jel autem z práce mimo Prahu. Čekala jsem na kryté zastávce, vítr a sníh mě bičovaly ze všech stran a já věděla, že to nebyl dobrý nápad. Ale když jsme se domlouvali, foukal jen vítr. Po 10 minutách čekání jsem začala usilovně přemýšlet o tom, že půjdu na autobus a pojedu raději domů. Manžel přijel, auto obalené sněhem a říkal mi, že v kopci stojí kamiony, které nemohou dál. Cesta domů, která trvá 10 minut nám trvala více než hodinu. Hlavní tahy byly ucpané, auta se klouzala a sunula a cestáři nebyli nikde. Tak nějak mi na mysl vytanul hodně starý vtip: "Víš, kteří lidé jsou nejmenší na světě?" " No přeci cestáři, jen co napadnou dva centimetry sněhu, už nejsou vidět". Pomalu jsme se po hlavním tahu na Karlovy Vary sunuli k domovu a při odbočení k nám jsme zapadli do závěje. Po chvíli marných pokusů o vytlačení auta jsme došli domů pro lopatu a koště a auto ze závěje vyhrabali. Uklidili jsme sníh před domem, byl všude. Vítr sníh nafoukal pod dveřmi až do chodby a byl i na stropě v zádveří. Z tepla domova jsme občas koukli ven. Sníh se přestal sypat kolem 11 hodiny.
Ráno jsem se brodila sněhem k zastávce tramvaje. Lidí jako na manifestaci a tramvaje stály směrem od Prahy a nemohly na točku kvůli zasypaným a zamrzlým výhybkám. Trafikant mi říkal, že čeká od 5 hodin a noviny dovezli až ted'. A prý, že mu lidi budou nadávat. Ujistila jsem ho, že pokud budou nadávat, tak určitě na sníh.
Auta se sunula krokem a já pokračovala dál ke kolegovi, se kterým bych měla jet do práce. Na obvyklém místě nečekal, pokračovala jsem tedy až k jeho domu. Stál před garáží v závěji a nemohl ani dopředu ani zpátky. Po 20 minutách za pomocí lopaty, hadrů pod koly a ochotného souseda jsme auto vyprostili ven. Tramvaje nejezdily, autobusy také. A všude davy čekajících lidí. Prostě totální kolaps na který Praha není zvyklá.
Do práce jsme dorazili pozdě a i tak, jsme patřili mezi první, kterým se to povedlo.
Ladovská zima od Jarka Nohavici je perfektní písnička, která přesně vystihuje současný stav:
"Večer to odhážu, namažu záda......"

Odpoledne budu zase uklízet sníh... nevím, jako dítě jsem ho milovala, ale asi to k tomu dětství patřilo.
,

středa 1. prosince 2010

Pro mě těžké téma...

V minulém roce probíhala anketa s názvem "Kniha mého srdce" a já tehdy velice dlouho přemýšlela, která to je a které dám svůj hlas. Bylo to pro mě těžké rozhodování, stejně tak je pro mě těžké ted' psát.
Knihy mě provázejí od dětství. Dá se říci, že jsem knihomol a to doslova a do písmene.
Každá normální ženská má v ložnici zrcadlo a šuplíčky na šminky. Tento kus nábytku je už několik let na půdě našeho domu a já místo něj tam mám dvě plné knihovny. Knihy mám všude. Jsem vášnivý čtenář, který si na třítýdenní dovolenou bere 10 knih a všechny je přečte.
A je pro mě těžké vybrat tu nejoblíbenější.
Oblíbenost knih se mění věkem. Jako dítě jsem stále dokola četla Lovce mamutů od Eduarda Štorcha a přemyšlela, jak to měl hlavní hrdina knihy Kopčem těžké. Představovala jsem si, jak se vracím do hluboké minulosti a svými tehdy dětskými schopnosti a vědomostmi mu pomáhám.
Pak přišla doba knih Karla Maye a Vinnetoua jsem četla i ve škole pod lavicí. 
V té době mi spolužák půjčil knihu od Karla Brucknera Zlatý faraon. I když jsem jí četla jen jednou a to ve svých asi 12 letech, dodnes si na ní pamatuji a dodnes jí vidím před sebou. Kniha popisovala objev hrobky faraona Tutanchamona archeologem Howardem Carterem. Před dvěma roky byla v Brně putovní výstava, která mapovala tento velkolepý objev. Díky této knize a vzpomínkám, jsem se vrátila na výstavě o mnoho a mnoho let zpět a cítila jsem se, jako tehdy Carter.
Coby dospívající jsem milovala všechny knihy od Alexandra Dumase. Tehdy na celé čáře vítězili Tři mušketýři. Krásný děj, nádherní lidé a dějové zápletky postavené na historických faktech a osobách, mě okouzlily natolik, že jsem snila o Francii a toužila se tam někdy podívat. Tento sen jsem si splnila až o mnoho let později, v době kdy Athos, Porthos, Aramis a D'Artagnan už dávno nebyli předmětem mých snů.
Koncem studií se mi dostala do ruky kniha finského autora Mika Waltariho Egypt'an Sinuhet. Kniha mě okouzlila natolik, že od té doby jsem jí četla už několikrát. Ne, nemusím jí číst celou od začátku, stačí jí kdekoliv otevřít a jsem okamžitě vtažena do děje. Historický román z obobí 18. dynastie a vlády faraona Amenhotepa je napsán poutavě a současně i poučně.
Egypt patří k mým stále nesplněným snům a já už přestávám věřit, že si tento sen splním.
Sinuhet mě provází životem už skoro 40 let a je to má oblíbená kniha, je to kniha mého srdce.