Čtvrtek 18. června 2015
Nad ránem jsem poslouchala vítr, který se dral dovnitř okenicemi. Hvízdal a pískal. Muž spal a nic neslyšel. Je to dar, když někdo dokáže takhle spát. Mě probudí téměř každý zvuk.
Terasa byla znovu plná jehličí a navíc na ní byly i květy bouganvilleí, které rostly o pět apartmánů dál. Vítr byl opravdu silný, když orval květy a odnesl je až k nám. Proběhla jsem s koštětem, abych terasu zcivilizovala.
Ranní terasa
Po snídani jsme se převlékli do plavek a vydali se k moři. Nesla jsem nový deštník a lehátka a muž plážovou tašku. Došli jsme k pobřeží a bylo nám jasné, že s dnešním koupáním to nebude asi "to pravé, ořechové". Vítr hnal k pobřeží vysoké vlny, které měly zpěněné čepice. Na obloze byl sem tam mráček. Část pláže jako by chyběla, moře si jí vzalo zpátky.
Moře si sebralo kus pláže
Na obloze tetelej se mráčky....
Muž mě nechal na břehu a vrátil se do apartmánu pro kameru a fot'ák. Chvilku jsem tam postávala sama a dávala se na bouřící vodu. Najednou, kde se vzali, stáli vedle mě dva postarší Italové. "Když budete v tomhle větru otevírat deštník, přijdete o něj." "Já vím." Pak se mně zeptali, zda jsem Němka. Vysvětlila jsem jim, odkud jsem. Znali hlavně naše fotbalisty. Hovor pokračoval o počasí a dalších neutrálních tématech a já si všimla muže, blížícího se k nám. Otočila jsem se, ukázala na muže a řekla: "Mio marito." Do chlapů jako když střelí.
Mužovi jsem pak řekla, že jsem mohla třeba udělat štěstí.
Smáli jsme se pak celou cestu na pláž Jalillo.
Mezi útesy to už tolik nefoukalo, jako na otevřené pláži. Nikdo se však nekoupal. Lidé se procházeli oblečení po břehu, další posedávali na lehátkách.
Cestou na Jalillo jsem si všimla vodní tříště nad mořem
Nad pláží, která je proti působení větrů částečně chráněná, jsou skaliska
Pohled na Peschici z útesů
Pohled shora, ze stezky na Jalillo
Sběračka mušlí
Útesy Jalilla, dírou ve skále se dá projít na trabucco, které je tady hodně typické.
Slouží rybářům k chytání ryb
Vlny jdou a jdou
Pohled na Peschici, za skálou, které jsme říkali nosáč
Naši výbavu jsem položila na útes, písek byl hodně mokrý a občas se přes místo, kde bychom si rozložili lehátka, přelilo moře. Procházeli jsme se, já fotila, manžel točil na video. Pak jsme chvíli seděli na útesech a já si četla. Vítr mi listoval v knížce. Jen jsem si říkala, jak je prima, že je písek mokrý. Kdyby byl suchý, měli bychom ho asi všude.
Vracíme se zpátky, místa, kam si dáváme lehátka jsou ted' zalévána vodou
Pohled z hlavní pláže na útesy Jalilla
Vydrželi jsme asi hodinu a pak se rozhodli k návratu. Mezi útesy jsme ten vítr až tolik nevnímali, ale když jsme vyšli k hlavní pláži, vichr se do nás opřel plnou silou.
Náš dočasný domov
Po obědě jsme zvažovali, co podnikneme.
Rozhodli jsme se, že navštívíme Rodi Garganico.
Byli jsme tam sice už nesčetněkrát, ale než sedět na terase, nebo na útesech, raději se projdeme.
Krátce jsme se zastavili v San Menaio a já si fotila vlny, které tady nejsou až tak obvyklé.
Opuštěná pláž v San Menaio
Moře u San Menaio a v dálce už je vidět Rodi Garganico
Zaparkovali jsme v centru, nedaleko benzínové pumpy a pak ke svému potěšení zjistili, že jsme sice v Rodi byli opakovaně, ale neprošli ho zdaleka celé. V historickém centru jsme objevili část, která kdysi naší pozornosti unikla.
<
div>Potěšilo nás, že je stále co objevovat.
Z jedné vyhlídky jsme si všimli, že je přebudován a zejména rozšířen přístav. V kostele Madonna della Libera, která je patronkou Rodi, jsme viděli svatbu, na kterou přišlo snad celé město. Okouněli jsme kolem a viděli krásnou nevěstu a postaršího, nehezkého ženicha. Asi měl jiné přednosti. :-D
Květinová výzdoba před kostelem byla kouzelná
Pro zájemce něco málo o tomto krásném městě:
Důkazy o osídlení tohoto místa pocházejí už z prehistorie. Jsou doložena paleolitická a neolitická sídla. V osmém století před naším letopočtem toto místo obývali Řekové, které přitahovalo příznivé klima a borové lesy. I proto se název tohoto města mnohdy překládá jak Rhodos Garganico.
O tomto místě se zmiňuje i Plinius a nazývá ho ve svých dílech Portus Garnae. V dobách Římské říše bylo sídlem provincie, mělo vlastní soud a celnici. Dodnes jsou zde k vidění původní stěny obranného přístavu. Stalo se také výchozím místem pro plavbu na Tremitské ostrovy, kam nechal římský císař Augustus deportovat svou vnučku Julii.
Po pádu Říma bylo město roku 485 n.l. poničeno Ghóty.
Roku 553 bylo přestavěno.
V roce 950 bylo napadeno Saracény a znovu poničeno.
V době středověku bylo pod nadvládou Aragonců.
V šestnáctém století došlo k velkému rozvoji města a to zejména v souvislosti s produkcí citrusových plodů. Do pěstování a distribuce bylo zapojeno celé město. Církev vzala citrusové háje pod svou ochranu a každým rokem směřovalo procesí k vrcholu hory Karmel (dnes součást Vico del Gargano) pro požehnání citrusů. Došlo i na volbu světce. Nejkritičtějším obdobím pro citrusy byly zimní měsíce. Při výběru patrona v katakombách, kde byly busty mučedníků, zavadil vedoucí skupiny poutníků o rameno Valentýna. Dne 10. února 1618 schválil arcibiskup Manfredonie tuto volbu. Každoročně se 14. února koná tradiční průvod, kterého se účastní obyvatelé Rodi i Vica.
Roku 1815 v Rodi pobýval Joachim Murat, švagr Napoleona.
V minulém století došlo k mírnému ekonomickému růstu díky stavbě železnice.
Po druhé světové válce se obchod s citrusy omezil kvůli mezinárodní politické situaci, kdy již nebylo možno obchodovat s pobřežím Dalmácie (Chorvatsko), které bylo hlavním cílem vývozu citrusových plodů.
Současné Rodi Garganico si sice zachovalo pěstování citrusů, ale zaměřilo se i na další zemědělské produkty a na rozvoj agroturistiky. Stalo se oblíbeným přímořským letoviskem, k čemuž přispěla výstavba hotelů a dalších uvbytovacích kapacit. Počet stálých obyvatel, který je přibližně 3700, se každým rokem v turistické sezóně zněkolikanásobí.
Turistickému ruchu také určitě prospěl i nově přebudovaný přístav.
Historické centrum města si však zachovalo ráz, které mělo před staletími.
Přijměte pozvánku na procházku městem, kam se ráda vracím. Na rozdíl od nás, vás nebudou bolet nohy:
Kostel Madonna della Libera, která je patronkou města
a před kterým se začínají scházet svatebčané.
Trochu mi tam vadil světelný rám, připravený na oslavy patronky, tak jsme popošla blíž ...
... a vyfotila v záklonu jen vršek kostela, z toho úhlu víc nešlo fotit
Piazza Municipio - Radniční náměstí
Jedna z uliček města
Largo Giovanni Bovio
Průhled uličkou k moři.
Na těch zelených židlích pak večer zasednou místní muži a budou glosovat život
V uličkách Rodi
Na předchozí fotografii bylo toto vidět nad obloukem vrat vzadu,
vyfotila jsem detail, na kterém je opět archanděl Michael
Vchod do jednoho z domů zdobí soška Madonny
Budeme stoupat k zajímavému domu....
... abychom pak sestoupili k nejstaršímu kostelu ve městě,
kterým je Chiesa San Pietro. Kostel byl postaven v letech 1216 - 1221
Před devíti lety vypadal zanedbaně, je vidět, že prošel opravou
"Pamatuj na mě"
A znovu budeme chvilku sestupovat níž
Bývalý biskupský palác, který by si určitě zasloužil být opraven
Malebné zákoutí
Znovu stoupáme
Via Croazia
Vyhlídka za přístav, který prošel rekonstrukcí
A takto vypadal před deseti lety - foceno v červnu 2005
Mám slabost pro rezavé kočky
Na schodech, které byly před námi, byly dvě
Tyto velké domy stojí nad pobřežní promenádou. Okna mají z bezpečnostních důvodů vysoko.
Jsou neodmyslitelnou součástí panoramatu města
Kostel Sv. Mikuláše z Myry stojí v husté zástavbě a není možné ho vyfotit celý
Druhý pokus o vyfocení stejného kostela
Interiér kostela Sv. Mikuláše z Myry
A ještě jednou interiér - Marie, královna míru
A zase stoupáme
Oklikou jsme se vrátili ke kostelu, který je zasvěcen patronce města
a který jsem už fotila na začátku procházky.
V odpoledním slunci jsem vyfotila jeho zadní část
Interiér kostela je krásný. To je to místo, kde se odehrávala svatba
Prošli jsme se po známých místech, z nichž některá byla opravená a jiná by si opravu určitě zasloužila.
Okolo obrovského blahočetu, který jsem obdivovala už před lety, jsme sestoupili dolů k přístavu.
Blahočet ztepilý (Araucaria heterophyla)
Před přístavem stojí toto zvláštní sousoší
Na desce, která je na podstavci stojí, že nový přístav byl otevřen po rekonstrukci 25. července 2009
a je dedikován patronce města matce matek - Sv. Madonně della Libera
Miluju moře, miluju lodě - v mládí jsem se věnovala jachtingu
Molo, které vybíhá z přístavu do moře.
Fotka není moc kvalitní, ale za žlutým majákem je vidět v dálce Peschici
Pohled z mola na pláž Levante
Pohled z přístavu na Rodi Garganico - slunce už se sklání
Součástí přístavu je cosi, co vypadá jako heliport. A nebo je to odpočinková zóna?
Pohled na přístav ze břehu
Přístav prošel obrovskou proměnou. Odtud jsme se před deseti lety byli podívat na Tremitských ostrovech a také jsme se z něj plavili na obhlídku mořských jeskyní. Z původního mola, které tu bylo před lety, je tu klasický přístav s chráněným kotvištěm pro lodě a s velkým zázemím v podobě obchodů a obchůdků, restaurací a odpočinkové zóny. Fotila jsem a byla rozhodnuta, že fotky musím poslat našim přátelům do Olomouce, aby viděli, co se v Rodi za deset let změnilo. V přístavu jsme vydrželi docela dlouho. Seděli jsme na lavičce, vypadali jako cestující, kteří ch
tějí někam odplout a relaxovali. Vítr stále foukal, ale oproti ránu už byl slabší.
Po starých schodech jsme pak stoupali zpátky do historického centra.
V úzkých uličkách to chvílemi pěkně profukovalo.
Do Peschici jsme se vrátili večer, už se šeřilo.
Zrzek pana Lugiho seděl před průchodem k nám do patra a věnoval nám jen znuděný pohled. Vedle něj si hrálo kotě.
Nedalo mi to a i když mě nohy ze stoupání a klesání v Rodi bolely, šla jsem se podívat na pláž, abych viděla západ slunce. Udělala jsem pár záběrů a litovala, že slunce zapadá do mraků. Myslím si, že ještě budu mít spoustu příležitostí si ho vyfotit. A navíc ... letos jsem stativ nezapomněla. :-D
Vítr foukal a byl docela studený.
Na terase jsme tentokrát dlouho nevydrželi, čímž jsme zklamali kočky, které nám opět dělaly společnost. Zalezli jsme dovnitř a pustili si na notebooku film Občanský průkaz. Jako obvykle, jsem u něj usnula.
Pátek 19.6.2015
Vstávali jsme do prosluněného rána, ale také do rána větrného. Po snídani a obligátním úklidu terasy, ze kterého už se téměř stávala obsese, jsme se vydali k moři. Opět jsme zvolili malou pláž mezi útesy Jalillo.
Peschici ozářené sluncem
Pár lidí tu bylo, ale nekoupal se nikdo. V závětří jsem trávila dopoledne s knihou a do moře jsem šla jen po kolena. Stejně mě jedna vlna zlila celou. Můj muž to nevydržel a do vysokých vln vlezl. Vrátil se zmáčený jako krysa se slovy: "To dno je křivý jako prase, nedá se po něm vůbec chodit. Myslel jsem, že se nedostanu ven."
Po chvíli si začal stěžovat, že je mu v mokrých plavkách zima a že se "půjde bydlet."
Jalillo
Vlny mají čepice jako ze šlehačky
Hemingway - aneb Stařec a moře
Při příchodu do rezidence zjišt'ujeme, že vedle nás parkuje auto s českou SPZ, konkrétně z Libereckého kraje. Noví obyvatelé nás pozorují z terasy, která je nad venkovní hadicí, kde si po příchodu z pláže oplachujeme nohy a boty od písku. Zdravíme, ale opět se odpovědi nedočkáme. To už jsou druzí! Znovu se přesvědčujeme o tom, že zbytek republiky nemá rád obyvatele Prahy. Kolikrát my už se s tímhle jevem setkali? Ale copak já jsem nějaký pražák? Narodila jsem se v Libereckém kraji. Pak jiným administrativním rozdělením se moje rodiště stalo součástí kraje Ústeckého. V Libereckém kraji jsem trávila mládí při studiích a stále se tam ráda vracím.
Po obědě a siestě se vracíme na pláž. Jdeme na hlavní pláž, protože jsme stále ještě nezjistili, jak to vypadá na Jalillo odpoledne se stínem a hlavně s přílivem. Vítr je opět o něco mírnější, ale vlny na moři jsou vysoké a nikdo se nekoupe. Teplota je příjemných 24°C a nebýt toho větru, bylo by to ideální. Rozložili jsme deštník a zalezli pod něj. Já s knihou, manžel s časopisem. Zůstat na slunci by byl holý nerozum, protože slunce v kombinaci s větrem je hodně zrádné. Kdysi jsem se při učení na větru a slunci spálila tak, že se mi loupal nejen celý obličej, ale i víčka. Spolužačky jsem svým zjevem docela pobavila.
Četla jsem si a asi jsem si i na chvilku zdřímla. Výsledkem byla poněkud připálená kůže v podkolení. Večer jsem si po sprše namazala inkriminované místo Panthenolem a vzpomněla si na svou kamarádku, která se podobně připekla na pláži Mácháče a nemohla ohnout nohy v koleni. Tehdy jsme ve Starých Splavech dobíhaly vlak a uprosily výpravčího, aby ještě chviličku počkal, než kamarádka doběhne. Když jí tehdy viděl, smál se a dokonce jí pomohl do vagónu. To já na tom byla podstatně lépe. I když to bylo nepříjemné, nohy v koleni jsme ohnout mohla.
Večer jsme poseděli na terase, ale kvůli připálení a větru se do mě dala zima. Natřela jsem si znovu místa pod koleny Panthenolem a pak jsme si pustili Baladu pro banditu.
Manželovi se film určitě moc líbil, protože u něj nahlas chrápal. :-D
