Sejde z očí, sejde z mysli.
Tahle věta, prověřená generacemi, stále platí.
Sešla jsem z očí.
Tedy spíš ze stránek blogu a udělala si pauzu.
Delší, než jsem původně zamýšlela.
Po svém loňském zdravotním problému jsem částečně změnila svůj život.
Sice mi trvalo dlouho, než jsem si vše srovnala v hlavě, ale povedlo se.
Tedy snad.
Přestala jsem se pozorovat, přestala jsem myslet na to, že v mém těle tiká pomyslná časovaná bomba, která mě může zastavit.
Zpomalila jsem.
Tady to není až tak docela pravda. Zkusila jsem zpomalit. Občas však jdu do něčeho s vervou a neustávám, dokud nepadám únavou.
Naučila jsem se víc odpočívat a poslouchat signály, které moje tělo vysílá. Tady rozhodně to Zátopkovo: "Když nemůžeš, tak přidej", neplatí.
Došla jsem k poznání, že některé kopce jsou už pro mně vysoké a vzdálenosti mi připadají nějak delší.
Už nekamufluji nedostatek dechu a sil focením, ale prostě přiznám, že si musím chvíli odpočinout, abych mohla pokračovat dál.
Přehodnotila jsem své priority.
Místo vysedávání nad klávesnicí počítače a vytváření jednoho článku za druhým se raději věnuji svým vnoučatům a přátelům. Také více než dříve navštěvuji různé kulturní akce.
Můj táta zemřel na srdce ve svých 55 letech a já si až pozdě uvědomila, že toho zůstala spousta, co jsme si nestihli říct.
Až problémy s tím mým srdcem mě donutily se zamyslet nad tím, že není podstatné, kolik článků sesmolím a zveřejním. Stejně je čte jen pár lidí.
Tahle slova jsem napsala už v srpnu a byla rozhodnutá pokračovat v publikování deníku z našeho pobytu v Kalábrii. Sepsaný v té době už byl, šlo jen o to, doplnit ho fotografiemi. Prázdniny končily, vnoučata se vracela do školy a ta nejmladší na poslední rok do školky. Čas byl.
A pak mi nějaký čtenář do "Zprávy autorovi" napsal: "O co se tu snažím, stejně to nikoho nezajímá. Jen se vychloubám, kde jsem všude byla a že jsem trapná kráva."
Do komentáře pod článek, to ne. Hezky anonymně.
Takový hrdina, či hrdinka, to nebyl/a.
A já v ten moment začala vážně uvažovat o tom, že s blogem natrvalo skončím.
Čas šel a já stále přemýšlela, zda se jen tak prostě vypařit, nebo celý blog jako takový vymazat. Stále jsem nebyla rozhodnutá. Bylo mi líto spousty času, který jsem nad jednotlivými články trávila. Abych o navštívených místech podávala pravdivé informace, musela jsem často pátrat nejen na internetu, ale také v knihách a brožurách, které jsem si při našem cestování koupila.
Postupem doby mi došlo, že by to asi byla škoda jen jedním kliknutím to vše zprovodit ze světa
Vzpomínala jsem také na ty, které jsem za těch bezmála deset let díky blogu poznala.
Některé osobně, další jen prostřednictvím jejich blogů. Měla jsem možnost nahlížet do jejich životů, číst příběhy, které by stály za to, aby je někdo vydal. Někteří mě obohacovali svými zkušenostmi, další mě inspirovali tím, co dokážou vytvořit. Za ty roky vzniklo i několik přátelství.
Musím přiznat, že se mi začalo stýskat.
Jsem tady po dlouhé době.
Nemyslela jsem si, že mi takový čas potrvá, než se zase usadím ke klávesnici a pak jen ťuknu na "Hned zveřejnit".
