Robin Hood

Pověstí o zbojnících, kteří bohatým brali a chudým dávali, je mnoho. Mnohé z nich se dočkaly literárního zpracování, zfilmování a dokonce je jejich příběh napsán jako muzikál. Jedním z nich je Robin Hood. Stejmojmenný muzikál, který zpracovává příběh Robina z Loxley a jehož autory je osvědčená dvojice Ondřej Soukup a Gábina Osvaldová, se hraje v pražském Divadle Kalich.

Lístky jsme dostali od snachy k vánocům na představení, které se odehrávalo včera večer.

Musím se upřímně přiznat, že se mi moc nechtělo. Už od čtvrtka jsem přemýšlela v čem do divadla jít. Nepatřím mezi lidi, kteří vyrazí do divadla v džínách a ve svetru, stále pokládám takovou návštěvu za sváteční událost. Bavila jsem se o tom se svými kolegy a naše názory se dost lišily. Obě kolegyně by šly klidně oblečené jako do práce (vždyt' je to jenom muzikál), jeden z mladších kolegů razil stejný názor jako já, jít oblečen slavnostně. I když pak přiznal, že byl nedávno v obleku v divadle asi jediný.

Váhání co si vzít na sebe ještě zhoršovalo mrazivé počasí a z toho hlavně pramenilo to moje "netěšení se".

Odpoledne pro mě přijel manžel do práce autem a já se ho cestou domů zeptala, v čem večer půjde. "V obleku."

Jeho odpověd' byla jednoznačná a mě bylo jasné, že musím své oblečení přizpůsobit. Váhání se prohloubilo navíc ještě o pochybnost, zda mi nebude těsná moje dlouhá sukně. Od vánoc "nemluvím s váhou", ostentativně jí přehlížím, dělám že tu není. Doma jsem vytáhla sukni ze skříně. Hurá! Nesrazila se mi. Ale co k ní? Nakonec jsem si vzala černou halenku s průhlednými rukávy a při pohledu do zrcadla jsem si připadala tak trochu jako vdova. Silné černé zimní punčocháče tento dojem ještě umocňovaly. "Chce to barvičky", napadlo mě. Brýle na dálku, bez kterých by divadlo bylo jen jako poslech rádia s rozmazanými siluetami herců a které jsou převážně tyrkysové, to rozhodly. K vánocům jsem dostala od obou svých potomků tyrkysové korále. Ozdobila jsem se korálky, vzala tyrkysovou šálu, nejen kvůli mrazu, ale také jako eventuální zateplení. To kdyby mi v halence byla zima. Černý kabát s kapucou je hodně silný a teplý, v něm mi zima nebude. Pro jistotu jsem do kabelky strčila ještě baret, který si potom dám na hlavu cestou z divadla. Svůj oděv jsem doplnila novými tyrkysovými rukavicemi. Muž se na mě podíval a pronesl: "Paráda." Nevím zda se mu moje oblečení líbilo, nebo tím slovem jen komentoval to, že už jsem se konečně vypravila.

Autem jsme dojeli na Hradčanskou a na první dobrou jsme našli místo na zaparkování. Pak metrem do centra, jednu stanici tramvají a stáli jsme před Divadlem Kalich. Ač chodíme do divadel oba rádi a za těch téměř 38 let, co jsme spolu, jsme jich navštívili spoustu, tady to pro nás byla premiéra.

Shodou okolností to byla také premiéra i pro dva hlavní protagonisty - Tomáše Savku v roli Robina Hooda a Míši Doubravové, coby Marianny.

^{Tomáš Savka v kostýmu Robina Hooda - zdroj obrázku internet}

^{Míša Doubravová - zdroj obrázku internet}

Dojem z prostředí divadla je rozpačitý. Stěny sálu jsou obloženy heraklitem, takže jsem měla chvilkama pocit, že jsem v nějaké zateplené výrobní hale. Když se zhasne, vidět to už není. Ale... uličky mezi sedadly jsou tak strašně úzké, že dochází k hodně blízkým a nechtěným tělesným kontaktům. Přišli jsme dříve, než manželský pár přibližně našeho věku, který seděl vedle. Když jsme je pouštěli, podívali jsme se s paní na sebe a bylo nám jasné, že to bude docela veselé. A bylo. Dvě starší dámy, obě "poněkud prostorově výrazné", jedna namáčknutá v uličce se zatajeným dechem a druhá, která se přes ní rve na své místo. Začaly jsme se chechtat a já pronesla, že toto divadlo sbližuje lidi. Paní souhlasila. Pak se přes nás rval ještě jeden manželský pár. Rval se přes celou uličku, aby si sedl až na druhou stranu řady. Proč to neobešli, nechápal nikdo. Díky této "lidské blízkosti" jsme si začali se sousedy povídat. Stejně jako my, dostali i oni lístky k vánocům. Pak paní pronesla: "Měli by tu mít uvedeno, že je to divadlo jen pro Twiggy." Pohodlně usazeni, protože naše řada už byla plná, jsme sledovali, kolik lidí, kteří mají také nějaké to kilo navíc, čeká také blízký tělesný kontakt, při putování na své místo. Občas se někdo "zašprajcl" tak, že se musel vrátit, někdy část diváků raději vystoupila z řady, aby pustili na místo někoho tělnatějšího. Z naší druhé strany se ozvalo: "Hele, oni tu nemají opěrky na ruce." "Ty by se sem nevešly", pronesl můj muž. Ozval se smích a věta: "Nojo, máte pravdu, tady je sakra málo místa."

Zima, kvůli které jsem si nechala šálu v kabelce, mi nebyla. Namačkáni na sebe jsme seděli a dívali se na krásné představení. Z jedné strany mě hřál manžel a z druhé strany můj soused. O přestávce jsme se všichni vyhrnuli ven. Prostor před sálem je také hodně malý, navíc jeho větší část vyplňovala fronta "na Dámy". Stála jsem opřená o zrcadlovou stěnu a pevně si držela sklenici s pitím, aby mi jí někdo, kdo se bude prodírat kolem, nevyrazil z ruky. Několikrát měla sklenice na mále. Vzpoměla jsem si na úryvek z povídky Šimka a Grosmana - Jízda pražskou tramvají: "Už jsi jel někdy na splašený krávě?" "Ne." "Je to úplně stejný, akorát se míň mačkáš."

Pozorovala jsem, jak jsou návštěvníci oblečeni. Mužů v obleku bylo poskrovnu, mnoho mělo košili a kalhoty, ale bylo tam i pár pánů v triku a džínách. Dámy byly v mnoha případech ve večerním, další to neřešily.

Po přestávce jsme se všichni znovu vrátili do sálu, tlačenice už byla menší, ti, kteří seděli na krajích, většinou postávali v uličce a sedali si až později.

Představení se nám moc líbilo. Krásná hudba, báječné, brilantní texty a skvělí účinkující. Popisovat děj by bylo nošením dříví do lesa. Příběh byl mnohokrát zfilmován a dějová osa muzikálu je téměř stejná jako ve filmu s Kevinem Costnerem. Tolik kritizované soutěže amatérských zpěváků jako je Superstar, nebo X-faktor, ukázaly, kolik je u nás talentů. Díky těmto soutěžím, zejména v muzikálových divadlech, se zviditelnili opravdu talentovaní lidé. Nebýt X-faktoru, Jiří Zonyga, který má hlas jako zvon, by si s největší pravděpodobností zpíval za volantem svého kamionu. O kvalitách Tomáše Savky jsem věděla už od doby, kdy jsem ho viděla v Miss Saigon a Kamila Střihavku pokládám za jednoho z nejlepších zpěváků už od doby, kdy jsem ho před lety viděla v Jesus Christ Superstar. Škoda jen, že v tomto představení nepředvedl celý svůj hlasový rozsah. Míšu Doubravovou a
Radku Pavlovčinovou jsem znala jen jako herečky. Obě navíc báječně zpívají a tančí. A jako ve většině muzikálů, i tady byla dvojice herců, kteří procházeli dějem. Hluchý a slepý skřeti v podání Zdeňka Podhůrského a Ivana Vodochodského, vyvolávali salvy smíchu.

Muzikál je zdařilý natolik, že jsme všichni při jeho sledování zapoměli na nehezké heraklitové stěny, na uzoučké uličky a užívali jsme si báječný kulturní zážitek.

Po několika "děkovačkách" se pak rozsvítilo v sále a davy lidí se začaly tlačit do prostoru před šatnou. V programu nebyl vložen list s obsazením. Většinou tomu tak bývá, když jsou jednotlivé role alternovány, tady ne.

Můj muž ho vyfotil mobilem.

Jak už jsem se ve článku zmínila, pokládám návštěvu divadla, at' je to jakékoliv, za slavnostní okamžik a chodím také podle toho oblečena. Ne ale všichni. Stalo se mi, že jsem v historické budově Národního divadla seděla za pánem, který měl na sobě svetr s norským vzorem.

Ráda bych znala Váš názor na to, jak chodit do divadla. Ve společenském oděvu? Nebo běžně, tak, jako každý den?

Prosím o Vaše názory v anketě pod článkem, nebo v komentářích.

Předem Vám za ně děkuji.

Sněhánky a potěšení

Praha se konečně dočkala sněhové nadílky.

Tedy, abych byla přesná, část Prahy pokryl sníh. Začalo to už včera odpoledne, kdy obloha zčernala a prudký déšt' postupně přecházel do pevného skupenství. Dívala jsem se v práci do dvora a sledovala, jak na kapoty zaparkovaných aut padaly malé krupičky ledu.

Když jsme odcházely s kolegyní z práce, naštěstí nepadalo nic. Nejela jsem domů, měla jsem sraz s dcerou u Makra.

Když jsem se na Palmovce s kolegyní rozloučila, začalo znovu něco drobného padat. Vstoupila jsem do metra a před vchodem mě něco uhodilo do očí. Znáte to úsloví "láska na první pohled"? Mé oči přitahovaly tyrkysové kožené rukavice u stánku. Tyrkys je moje oblíbená barva. Fascinovaně jsem se dívala na rukavice. Paní prodavačka vyšla ke mě a já se jí zeptala, jakou mají rukavice velikost. Prý osmičky a mám si je zkusit. Padly na mé ruce, jako ulité. Dívala jsem se na ně a prostupovala mnou radost. Chodím v zimě většinou v černé, ale snažím se k ní nosit barevné doplňky. Tyrkysovou mám už šálu, kabelku, dokonce i kozačky. A ted' vidím rukavice. Opatrně jsem se zeptala, kolik rukavice stojí. Paní odpověděla, že 199 korun a jsou tak levné proto, že jsou dovezené z Polska. Neváhala jsem ani minutu. Z peněženky jsem vytáhla dvoustovku, podala jí paní a poděkovala. Sahala po peněžence, že mi vrátí, ale odmítla jsem se slovy, aby si tu korunu nechala pro štěstí. Vběhla jsem do metra a snažila se doběhnout vozy stojící ve stanici. Dveře se zavřely těsně před mým nosem. Ještě, že nejsem Pinocchio, to bych utrpěla úraz.

Sedla jsem si ve stanici na lavici, četla jsem si zprávy na velkoplošné obrazovce a počkala na další vlak. Když jsem si v něm pak sedla, otevřela jsem kabelku a s radostí malého dítěte jsem se kochala nádhernou barvou rukavic. V jedné ze stanic v oblasti jihozápadního města jsem zaregistrovala, že venku chumelí.

Dcera už čekala u Makra. Přiřítila jsem se k ní s omluvou: "Až uvidíš, kvůli čemu jdu pozdě, tak pochopíš." Z kabelky jsem vytáhla rukavice. Dcera je ocenila a překvapilo jí, že stály jen 199 korun. "Mami, ty jsou boží. Neměli tam také červené?" Nebyla jsem schopná odpovědět, já v ten moment měla oči jen pro tyrkys, ale vím, že vedle visely oranžové a starorůžové. Slíbila jsem jí, že se tam stavím a eventuelně jí je koupím. Ruce má veliké jako já.

Sníh se sypal i cestou domů a pak celý večer. Stromy na zahradě byly obalené, jako kdyby tudy prošel Mrazík se svou berlou-mrazilkou. Vzala jsem si fot'ák a skrz okno jsem fotila bílé nadělení.

Fotografie nejsou příliš kvalitní, je to jen důkaz, že i Praha se dočkala sněhu.

Zapnula jsem na chvíli počítač, abych fotky stáhla. "No, nejsou nic moc", zkonstatovala jsem.

Přihlásila jsem se na blog, ale neměla jsem žádné myšlenky na psaní čehokoliv. Prošla jsem své oblíbené blogy a byla jsem velice mile překvapena.

Moje "krajanka" Hanka mi poslala ocenění, které koluje po blogu. Udělala mi velikou radost, že si na mě vzpoměla.

Opravdu mě to moc potěšilo.

Hani, moc děkuju.

Ráno jsem vyrazila do zasněžené krajiny. Na Bílé Hoře bylo asi 10 cm nadýchaného sněhu. Stromky byly zasypané a pletivo plotu zdobily vločky. Odemkla jsem branku, zaklapla a chtěla jí znovu zamknout. At' jsem se snažila sebevíc, klíč se nemohl dostat do zámku, byl v něm led. Měla jsem sto a jednu chut' to tak nechat a jít. Ale od té doby, co nás po třetí vykradli, raději zamykáme i branku. Zahřívala jsem zámek dlaní a znovu a znovu zkoušela zasunout klíč. "Sakra, vždyt' mi ujede tramvaj". Ohnula jsem se a svými astmatickými plícemi jsem dýchala do zámku. Po několika pokusech se mi to podařilo, já konečně zamkla a spěchala k tramvaji. Chodníky byly naštěstí protažené a tramvaj mi, také naštěstí, neujela.

V Holešovicích nebylo po sněhu ani památky, chodníky byly suché. Kolegové se na mě dívali s podivným výrazem, co jim tady ten blázen vykládá o sněhu a zamrzlém zámku. Pak dorazil další, který jel kolem autem a moje tvrzení o bílé Bílé hoře potvrdil.

Krize se projevuje v nedostatku zákazníků a já nemám větší část pracovní doby co dělat. Na tohle téma jsem se včera bavila s pokladní v Makru, kde bylo také liduprázdno, nepočítám-li těch několik vietnamců se sáhodlouhými seznamy a narvanými vozíky zbožím. Tam také lidé nechodí. Když v práci není šéf, krátím si čas, který tu musím trávit, brouzdáním po internetu a samozřejmě po blogu. Myslím si, že o tom ví a já zase vím, že to tak děláme téměř všichni. Ale raději moc neprovokuji. Toho času je mi však líto, dokázala bych ho využít smysluplněji. A bojím se, že bude hůř.

Odpoledne po práci jsem jela znovu na Palmovku. Paní prodavačka si mě pamatovala a dokonce věděla, jaké rukavice jsem si koupila. Nevím, jak si to vysvětlit. Možná chodí hodně málo zákazníků, tak jako téměř všude. Nebo si pamatovala mé nadšení a korunu pro štěstí? Či jí zaujal můj černý baret pošitý stříbrnými korálky, který je nezaměnitelný? Nevím, ale červené rukavice, které by chtěla moje dcera, neměla. V jiných barvách měla rukavic nepřeberné množství. Malá naděje tu však je, v pondělí má dostat nové zboží.

Tramvaj z Palmovky jela během pár minut. Pohodlně jsem se usadila a otevřela si knížku. Občas jsem se podívala ven. První sníh, který neroztál, byl v Břevnově. A jak tramvaj stoupala výš k Vypichu, sněhu bylo více. Na Vypichu jsem čekala 8 minut na další tramvaj. Bylo mrazivo a já si krátila čas focením zasněžené Ladronky mobilem. Fotky jsou ještě méně kvalitní, než ty večerní, ale dokazují, že se sněhánky v Praze udržely celý den.

Pán, který stál na protější refýži, si nutně musel myslet, že jsem se zbláznila, nebo, že jsem se přinejmenším vrátila z teplých krajin a sníh vidím poprvé v životě. Já, která jsem ze severu Čech.

Doma mě čekalo milé překvapení. Na dalším z mých oblíbených blogů u Margarity - Hanky, jsem před nedávnem objevila filmovou soutěž. Říká se, že kdo si hraje, nezlobí. Tak jsem se do h
ry pustila, i když jsem začala až od druhého kola. V duchu olympijského hesla: "Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se", jsem se tedy zúčastnila.

A dostala jsem krásný diplom.

Další milé potěšení.

Hani moc děkuju.

A do třetice všeho dobrého, dostalo se mému blogu ocenění od Jany.

Jani i tobě moc děkuju.

Všimla jsem si na několika blozích, že toto ocenění putuje jako štafeta a vím, že bych ho měla předat dál a udělat dalším lidem radost. Jen jsem si dovolila původní nápis v srdíčku upravit a doplnit ho o písmenko "F", které tam chybělo. Jsem trochu možná perfekcionista.

Mám mnoho oblíbených blogerů, na jejichž blogy chodím a vím, že toto ocenění už dostali. Zkusím tedy vybrat některé, u kterých jsem ještě ocenění neviděla. Snad je také potěším.

Hanka to nazvala pasováním rytířů a mě se její věta moc líbi, takže:

VendyW - www.worlddandie.blog.cz - byla první, se kterou jsem navázala bližší kontakt a nejen kvůli Smíchovu,

Hanka - www.sceneryphoto.blog.cz - její fotky jsou umělecká díla a já díky nim objevila další krásná místa u nás,

Janinka - www.moje-mozkovna.blog.cz - mladá maminka, báječně píše, vtipná, úžasně kreativní,

Lucie - www.adaluter.blog.cz - próza, básně - vše co napíše, čtu jedním dechem a držím jí moc palce,

Ebolin - www.jenom1.blog.cz - šikovná holčina, ze které určitě jednou něco bude a díky níž vím, že nemusíme mít strach o budoucnost.

Bylo to pro mě těžké vybírání, protože bych do tohoto seznamu mohla vypsat ještě mnoho a mnoho blogů, těch, kam chodím na návštěvu.

Předávám tedy štafetu a posílám vám toto:

Ještě jednou moc děkuju oběma Hankám a Janě, které mě potěšily.

Pozvánka na Marketu Lazarovou

Klasické dílo Vladislava Vančury Marketa Lazarová se po roce znovu vrací na zámek Stránov.

Zhruba před rokem jsem na tuto kulturní akci upozorňovala a zveřejnila zde i plakát. Později pak jsem ve svém článku tento kulturní počin popsala.

Přijměte proto pozvání na druhé provedení tohoto díla v reálném prostředí zámku Stránov a v jeho blízkém okolí.

A je po ptákách...

Spisovnou češtinou by mělo být napsáno "po ptácích", ale ...

Seděla jsem v práci a zvedla oči, abych se podívala ven, jak taje sníh, který před chvilkou zasypal Prahu. Na jednom z domu mě zaujalo něco, co tam obvykle nebývá. Vytáhla jsem z kabelky brýle a šla se podívat blíž.

"Vidíš to co já?" zeptala jsem se kolegyně.

Zvedla oči a podívala se stejným směrem: "Asi se chystají k odletu do teplých krajin."

Začaly jsme se smát, tolik ptáků pohromadě.

Od kolegy jsem si půjčila služební kompaktík a vyšla na dvůr.

Služební fot'áček nemá skoro žádný zoom, moc se mi "objekty mého zájmu" nepodařilo přiblížit. Vrátila jsem se ke svému stolu, zvedla oči a zkonstatovala:

"A je po ptákách."

Lednová obora

Tato zima je opravdu velice zvláštní.

Když nad tím přemýšlím, zvláštní bylo i počasí, které panovalo už od loňského léta. Nedávno jsem trochu dělala pořádek ve fotografiích. Díky tomu, že se mi u každé zobrazuje datum, zjistila jsem, že se naše vnučky koupaly ještě začátkem září v bazénu. Po studeném a divném létě přišel krásný podzim.

Co říci o zimě?

Snad jen to, že je opravdu zvláštní. Na Silvestra jsem na zahradě fotografovala kvetoucí sněženky.

Z pátku na sobotu Prahu znovu trochu "pocukroval" sníh.

Nevím, zda celou Prahu, ale Bílá Hora dělala čest svému jménu. Navíc začalo mrznout a páteční kapky deště vytvořily na mnoha místech parádní klouzačku.

Měli jsme tu vnučky a ty, na rozdíl od nás dospělých, projevovaly ze sněhového poprašku obrovské nadšení a chtěly ven.

Nedaleká obora Hvězda je cílem našich procházek.

Chodívala jsem sem se svými dětmi, když byly malé, chodíváme sem na běžky, když sněhové podmínky dovolí, chodíme sem i se svými vnučkami. Dalo by se říci, že Hvězdu máme prochozenou dokonale ve všech ročních obdobích.

Tentokrát jsem, na rozdíl od minulého víkendu, kdy jsme zde také byli, nezapoměla doma foťák a mohla naší procházku zdokumentovat.

Foukal studený ostrý vítr a po obloze se honily mraky. Chvilkami byla obloha vymetená a azurově modrá, aby během několika málo okamžiků změnila barvu na olověnou šed´.

Cesty, v místech kam nezasvítilo slunce, byly pokryty vrstvou ledu a klouzaly. Trávník uprostřed byl jako pocukrovaný.

Došli jsme k letohrádku, tolikrát již fotografovanému.

Zatímco holčičky "řádily" na nedalekém dětském hřišti, fotila jsem letohrádek. Všimla jsem si, že nad ním letí letadlo a "maluje" čáru po obloze.

Foukal stále studený vítr a mraky se pohybovaly velkou rychlostí. Každou chvilku zakrývaly slunce a vzduch se ochlazoval.

Další letadlo, tentokrát letící "na přistání".

Byla mi zima a při pohledu na svého muže, který asistoval holkám při jejich aktivitách, jsem zjistila, že jemu také není nejtepleji. Museli jsme vnučky dlouho přesvědčovat k návratu. Moc se jim nechtělo, ale nakonec se nechaly přemluvit k návratu.

I z nevelkého množství sněhu někdo postavil malého sněhuláčka a holky projevily přání, abych je s ním vyfotila.

Slunce bylo skryté za stromy a v lese se začínalo šeřit.

O Hvězdě jsem už psala před necelými dvěma roky. Střechu letohrádku vídám z našeho okna. Mám to místo ráda. Oblíbily si ho i vnučky, protože na dotaz: "Holky, tak kam dneska půjdeme?" většinou odpovídají: "Do Hvězdy."

Plánovaná pomsta

Ráno, po příchodu do práce jsem se zadívala ka kolegu. Vypadal nějak jinak než včera. "Co je na něm divného?" Znovu jsem se na něj podívala a všimla si, že má poněkud netradiční účes. K jeho delším vlasům, které nosí od nepaměti, se krátká ofina moc nehodila. Koho mi připomíná? Jasně, vždyt' vypadá jako Ivánek z Mrazíka. "Kdo mu to udělal?" Lehce jsem se usmívala a občas se zadívala na jeho zvláštní účes.

Přišel druhý kolega, který ho na rozdíl ode mně nešetřil: "Co to máš na hlavě?" Chvilku se ošíval a pak z něj zlostně vylezlo: "Ále, dřepěl jsem včera takovou dobu u holiče, ty krávy se tam bavily mezi sebou, tak jsem se namích, šel jsem domů a ostříhal se sám." "No, to ses jim teda pomstil." Vybuchla jsem smíchy a hlavou téměř narazila do pracovní desky.

Snad každý slyšel starozákonné "Oko za oko, zub za zub", známé již z Chammurapiho zákoníku.

Nebo by mělo spíš platit: "Ty po mně kamenem, já po tobě chlebem". Je to těžké dilema. Pomstít se, nebo se nemstít?

Téma tohoto týdne je pomsta a já se rozhodla zavzpomínat.

Malé pomsty, nebo spíš pomstičky, bývaly součástí mého dětství.

Náš tatínek byl pedantický cholerik. Stačilo hodně málo a byl vytočený jako šroubek. Jeho záchvaty vzteku jsem většinou odnášela já, protože jsem byla jednak starší a na rozdíl od své, stále nemocné sestry, zdravá. "Tak mě uhod', když ti to udělá dobře." Byla to věta, kterou jsem pronášela ke svému tatínkovi, když bobtnal vzteky nad něčím, co jsme provedly. A zatímco sestra se krčila někde v koutku a při zvýšení jeho hlasu kolabovala, já stála hrdině, vzdorovala mu a čelila výprasku. Tolik si přál, abych uronila slzičku. Tolik si přál, abych prosila o prominutí trestu, tak jako sestra. Tresty jsem přijímala jako odplatu za to, co jsem provedla. Byla jsem hodně tvrdohlavá. Když pak, už jako dospělá, jsem se na tohle téma s tátou bavila, říkával mi, jak ho to bolelo. Mě to tehdy ale bolelo také.

"Jsi starší, máš mít rozum a musíš dohlídnout na Haničku", když po této větě následoval trest za skutek, který provedla sestra, následovala moje malá pomsta. Taková malá satisfakce za trest, který měl být určen mé sestře. Stačilo vyměnit na umyvadle tubu zubní pasty za tubu Kordovanu, což byl prostředek na mytí bot, velice silně pěnící. Táta měl brýle s několika dioptriemi, které při mytí odkládal. Má pomsta byla dokonána.

Maminka nám před odchodem do práce chystávala ráno hrnek bílé kávy. Brrr. Když si ještě ted' vzpomenu na škraloup, dělá se mi nevalně. Kávu jsme většinou nevypily a odkládaly nedopité hrnky do dřezu. Tatínek po návratu z práce "dojížděl" zbytky kávy. Tehdy se mu chtěla pomstít sestra, nevím už za co, a do hrnku od snídaně nastražila vodu z nádobí. Byly jsme obě na zahradě a skrz otevřené okno jsme slyšely tatínka, jak se mu neudělalo dobře. "A má to", řekla moje sestra. Samozřejmě, že jsem byla zase na řadě, aby na mě byl vykonán trest. Byla jsem starší a měla jsem mít rozum. Tak jako vždy. Tehdy mě zachránila maminka, které se sestra přiznala a také to, že jsem přes zahradu utíkala mnohem rychleji než táta, který byl celý zelený a zesláblý po zvracení. Od té doby si nedopité kávy v hrncích nevšímal.

Malé pomsty. Vzpomínám na ně a usmívám se.

I moje děti občas na mně, či na mého muže nastražily pastičku, která sklapla. Po prvotním pocitu zlosti, následoval úlevný smích a věta: "Pokud nejde o život, jde o ....." Vždyt' jsem nebyla jiná. Občas jsem se pomstila svým dětem tím, že jsem uvařila znojemskou, kterou obě svorně, na rozdíl ode mně a manžela, nesnášely. Pomsta byla nakyslá a voněla po okurkách.

Během střední školy jsem bydlela na internátě. Budova nesla honosný název Domov mládeže a bydleli na ní studenti různých škol i učilišt'. Nebyla nouze o navazování přátelství, z nichž mnohá ještě trvají, vzniklo zde mnoho lásek a vztahů, některé z nich stále pokračují. A také nebyla nouze o malé a někdy i větší pomsty. Ale nešlo nikdy o život. Spíš se potom všichni zúčastnění náramně bavili.

Ve třetím ročníku jsem poznala jednoho kluka, který nebyl z intru. Zpočátku kamarádství, pak přátelství a nakonec láska jako trám. Měla jednu vadu na kráse, kterou jsem však odhalila hodně pozdě. K prohlédnutí došlo, "až když jsem v tom byla po uši". On žárlil. To, co někdo může pokládat za roztomilé, nebo za důkaz větší lásky, bylo v tomto případě téměř patologické. Zpočátku jsem to však nevnímala, možná jsem si ve své naivitě myslela, že to ke vztahu patří, ale... Postupem doby se žárlivost prohlubovala. "Proč si maluješ oči?" "Komu se chceš líbit?"

Cestou ze školy na intr mě několikrát sledoval, zda nejdu s nějakým klukem. Bylo to těžké, když v jedné budově sídlila ekonomická a průmyslová škola, kterým končilo stejně vyučování a pak se všichni přesouvali na intr, abych šla sama. A pak pokaždé zdůvodňovat, že jdu ve společnosti nějakých kluků. Moje spolužačky se mě několikrát ptaly: "Koho vyhlížíš?"

Byla jsem zamilovaná a slepá. Byl starší než já a toužil mě spoutat. Já toužila po tom, abych mohla jít studovat dál. Chtěla jsem si ještě něco užít, někam se podívat, zažít ještě něco. Jen tak jít bosa loukou a cítit vítr ve vlasech. Vždyt' mi bylo devatenáct. Chtěla jsem studovat, ale táta byl v té době po druhém infarktu dlouhodobě doma a sestře zbývaly ještě dva roky školy. "To finančně neutáhneme".

Začal plánovat naší společnou budoucnost. Mým rodičům se líbil. Možná i proto, že byl o šest let starší, měl dobré zaměstnání. "Je to dobrá partie." Věta mé maminky mi zněla ještě hodně dlouho v uších.

Společně jsme sportovali a já poznala i další jeho vrstevníky, se kterými mě seznámil. Prima lidi. Přicházeli jsme společně, společně jsme odcházeli. Jednou se opozdil a já přišla sama a dříve. Seděla jsem s lidmi, se kterými mě seznámil a povídali si naprosto nezávazně v podstatě o ničem. Zvuk auta a skřípající brzdy náš rozhovor přerušily. Mračil se, ale neřekl nic. Cestou domů v autě spustil: "Jak se to prosímtě chováš?"

"Jak bych se chovala, normálně."

"Tobě připadá normální, bavit se s lidmi, které tak málo znáš?"

Díky pobytu na intru, kde jsme byli holky a kluci společně, mi to normální připadalo.

"Ale vždyt' jsou to tví přátelé, se kterými jsi mě seznámil."

Měla jsem po maturitě a vrátila jsem se domů. On zůstal také doma, ale často přijížděl. Měla jsem čas na přemýšlení. Dlouhé noci jsem seděla u sebe v pokoji a přemýšlela, zda dělám dobře. Přes den jsem téměř nevycházela z domu a odolávala lákání kamarádů, abych si šla zahrát volejbal. Co kdyby přijel. Jak bych zase zdůvodňovala to, že na hřišti byli kluci. Ti kluci, se kterými jsem vyrůstala a kteří mě znali od dětství.

"Co blbneš, vždyt' se chováš jako jeptiška."

Sestře také začaly prázdniny a během července za ní přijeli její kamarádi.

"Ségra, pojd' s námi do kina."

"Ne, já nikam nejdu."

"Hele neblbni, vždyt' ON dnes slouží."

Šla jsem do kina a po
dlouhé době jsem se smála a bavila se.

"Hele, nezajdeme na jedno?"

Krásný letní večer. Seděli jsme na parapetu před hospodou, každý v ruce půllitr. Povídali jsme si, smáli se a užívali prázdnin.

Bzdy auta zaskřípaly vedle nás. "Tvoje máti mi řekla, kde bych tě mohl najít. Jak se to chováš a co tu děláš?"

Stála jsem tam jako malý, zbitý pes. Poprvé se neovládl a poprvé mě "sprdl" před lidmi, které znal stejně málo, tak, jako já.

"Kdo to je?"

"Ále, toho si má ségra brát."

"No, to se má na co těšit."

Zbytek rozhovoru mezi sestrou a jejími kamarády jsem už neslyšela. Cestou k nám domů jsem si vyslechla, jak se chovám, že jsem vyzývavá. A maminka mi pak před ním domlouvala a se vším co řekl, souhlasila. Bezvýhradně!

Odjel a maminka za mnou přišla a znovu mi domlouvala.

Té noci jsem se rozhodla. Seděla jsem a brečela jako malá holka. Zrekapitulovala jsem těch 16 uplynulých měsíců. A pak .... vše, co jsem od něj měla, jsem zabalila do balíku, napsala dopis a vztah jsem ukončila.

Během týdne jsem se odstěhovala do Prahy k tetě své kamarádky na podnájem. Daleko od všech. Daleko od něj, daleko od rodičů a daleko od výčitek. "Taková dobrá partie."

Bydlela se mnou spolužačka a ta viděla, že nejsem ve své kůži. Tak jsem jí svůj příběh po částech vyprávěla.

Nevím, kterou z nás to napadlo, ale vymyslely jsme parádní pomstu.

Plánovaly jsme jí do nejposlednějšího detailu a mě myšlenka na to, jak mu všechno vrátím i s úroky, pomalu vracela do normálu. Zase jsem měla chut' něco zažít, někam se podívat. A znovu jsem poznala někoho, o kom jsem si myslela, že to bude ten pravý. A znovu jsem se zmýlila.

Následující rok jsme v sobotu 1. dubna odjely tramvají dolů na Smíchov a šly na poštu. Měla sobotní provoz, což nám vyhovovalo. Na jeho adresu jsme tehdy poslaly telegram: "Gratuluji, Alena má syna" a uvedly jsme míry a váhu. U psaní telegramu jsme se chechtaly a úřednice za okénkem se tvářila dost nerudně. Sobota, musela být v práci a navíc ještě dvě prdlé holky, které se tu chechtají nad psaním telegramu.

Cestou z pošty jsme si přehrávaly scénář, co bude dělat, až dostane telegram. Celý den byl prozářený sluníčkem.

Večer jsme se vydaly na poštu znovu. Ta smíchovská už měla zavřeno, musely jsme jet na hlavní poštu do Jindřišské a odtud jsme odeslaly na tutéž adresu druhý telegram s textem: "Apríl!"

Pomsta byla dokonána.

V září jsme se sešly s několika děvčaty, abychom si udělaly první třídní sraz. Odehrával se u naší spolužačky a my si ho báječně užily. V nedělním odpoledni jsme se šly vzájemně vyprovodit. Nejdříve jsme nechaly část děvčat na autobusovém nádraží, další jsme doprovodily na vlakové a my se spolužačkou se chystaly na stop.

Proti nám jelo známé auto s tolik kdysi milovanou tváří. Dívala jsem se na něj už bez emocí. Nevšiml si nás, ale moje spolužačka na něj zavolala a zamávala.

Zrudl. Dupal střídavě na plyn a na brzdu. Auto poskakovalo po ulici. Bylo vidět, jak se v něm vše pere. Má zastavit, nebo má jet dál? Autem doskákal až za roh a zmizel.

Od té doby jsem ho už nikdy neviděla.

Tato pomsta mě dodnes nemrzí, naopak.

Slavíme

Narozeniny jsou důvodem k oslavě.

A kdo má narozeniny?

Tomuto blogu jsou dnes dva roky.

Abych to upřesnila, dnes jsou to dva roky ode dne, kdy jsem na tomto blogu publikovala první článek.

Dva roky. Je to málo, nebo hodně? Záleží na úhlu pohledu. Pro malé dítě jsou dva roky doba dlouhá. Během dvou let se naučí sedět, stát, chodit, mluvit a získávat první dovednosti.

V kontextu dějin naší planety jsou dva roky malým, bezvýznamným okamžikem.

A dva roky blogování? Přirovnala bych to k tomu malému dítěti. Také se společně vyvíjíme.

Není to ale můj první blog. Prvním je takový malý, opuštěný, siroteček na eStránkách. Založila jsem ho o něco málo dříve, než tento. Z neznalosti věci a nejistoty pramenící z toho, zda jsou, či nejsou eStránky placené, hledala jsem jinou alternativu a objevila blog.cz.

Když si vzpomenu, kolik mi dalo práce, než se mi podařilo tento blog založit. Všude jsem četla, jak je to snadné, jak je to lehké a jednoduché. Kolikrát já ho jako celek smazala, protože neodpovídal mým představám. A kolikrát jsem své dílo, se kterým jsem byla jakž takž spokojená, smazala omylem. A jak jsem se u toho vztekala, když mi to nešlo. Mockrát jsem to chtěla vzdát a pak se znovu a znovu vracela. Přeci to musím dokázat!

Stylem pokus-omyl se to podařilo a já začala psát.

Proč?

Jak už mám uvedeno v záhlaví blogu, mezi moje záliby patří cestování, tedy mimo jiné. Mám moc ráda naší zemi, kterou mám až na několik málo oblastí, procestovanou téměř celou. Severní Morava je zatím pro mě "neprobádaným kontinentem", ale chystám se to napravit a poznat jí trochu víc, než jen z okénka auta cestou na Slovensko.

Miluji moře. A navíc, moře potřebuji. Hlavně mé nemocné plíce. Několik roků jsme jezdili do Chorvatska a pak jsme začali objevovat Itálii, kde je kromě moře i nespočet památek. A s tím souvisí i moje další vášeň a tou je historie. Zažívám euforické pocity, když procházím místy, kudy přede mnou "kráčela historie". Minulý rok jsem stála v horkém dni u amfiteátru v Capue a dívala se na mramorové reliéfy tváří na portále vstupní brány. "Díval se na stejnou tvář také Spartakus?"

Vzpomínám si, jak jsme před první zahraniční cestou sháněli veškeré dostupné informace. Jak jsem byla št'astná, když se mi podařilo něco nového zjistit. Nechtěla jsem putovat do míst, o kterých nevím vůbec nic.

Naše první zahraniční pout' kdysi dávno vedla do tehdejší NDR. S minimální znalostí německého jazyka, ale s o to větším nadšením, jsme se pustili na cestu do neznáma. To, že jsme nakonec skončili u nudistické pláže, byla "daň za neznalost".

Při naší první cestě do Chorvatska nás přítel vybavil popisem trasy, abychom někde nezabloudili. A stačilo, abychom v Jihlavě na kruhovém objezdu sjeli jinak a místo na Znojmo, jsme jeli do Pelhřimova.

To byl hlavní důvod, abych založila tento i předchozí, nikým téměř nenavštěvovaný, blog. S obrovskou vehemencí jsem se pustila do popisu jednotlivých turistických cílů a během prvního měsíce jsem napsala 20 článků. Tedy spíš článečků. Blog měl být inspirací pro cestovatele, doplněný o zajímavosti z cest a navštívených míst.

Měl být ..... jak šel čas, od prvotního záměru jsem se odklonila, občas napsala něco k tématu týdne, sem tam něco ze života a z blogu vznikla taková všehochut'. Občas se vrácím k tomu, že napíšu něco, kvůli čemu byl blog založen. Moje cesty a cíle. Ted' jsem si uvědomila, že já ještě nepopsala náš červencový návrat z Kampánie.

Díky blogu jsem poznala spoustu prima lidí, které jsem si oblíbila a kteří jsou mi blízcí. Jejich blogy ráda navštěvuji a těším se na jejich články. Jsem ráda, že na těchto blozích objevuji i další zajímavá místa v naší zemi v oblastech, o kterých jsem se domnívala, že už jsem tam byla.

Možná i díky blogu jsem se osmělila natolik, že jsem zde tak trochu ukázala své obrázky, i když jen zdálky.

Začala jsem psát inkognito, pod nickem SignoraA, což je italsky Paní A. Nenapadlo mě nic moudřejšího, navíc mám pod tímto jménem i emailovou adresu.

Postupem času jsem odtajnila své křestní jméno. Někteří znají už i příjmení, které je uvedeno v Pohádkách pro kulíšky. Měla jsem tu čest poznat některé blogery osobně a jsem tomu moc ráda.

Po tajném začátku jsem se docela slušně "odkopala".

Kdybych to shrnula do jedné věty, musím přiznat, že jsem blogu propadla a stala se na něm závislá.

Připíjím proto tomuto blogu, připíjím na dálku všem těm, kteří chodí na návštěvu pravidelně, i těm, kteří jen krátce zavítají.

Novoroční dort

V každé rodině se udržují různé zvyky.

Nový rok bývá dnem, kdy si mnozí z nás dávají předsevzetí, aby je pak stejně nesplnili.

Je to i můj případ a přiznám se, že si žádná předsevzetí nedávám už mnoho let.

Nový rok u nás začíná rozkrojením dortu.

Tento zvyk jsem převzala od své maminky, která razila heslo: "Jak na Nový rok, tak po celý rok". Byla vždy št'astná, když se celá rodina sešla už u novoroční snídaně. Posledních několik let, od doby, kdy naše děti dospěly, snídáme s manželem sami. Ale tradice je tradice a já každoročně na Silvestra peču dort, kterým zahajujeme nový letopočet v kalendáři.

Letošní:

Z minulého roku:

Z předminulého:

Starší:

Ještě starší:

Ještě o něco starší:

O víc starší:

Nejstarší, digitálně zvěčněný:

Mohla bych se ponořit do alb a naskenovat fotografie dalších dortů s ještě nižšími letopočty, ale myslím si, že sladkého je tu dost.

Dnes odpoledne se u nás zastavil dlouholetý kamarád, který žije sám. Popíjel kávu a jedl k ní novoroční dort. Pak se zahleděl na mého muže a pronesl: "Teda Jirko, tohle ti fakt závidím."

Jaký byl

Rok 2011, který včera skončil. Jaký byl?

Rozhodla jsem se, že ho zrekapituluji.

Po minulých vánocích jsem na původním blogu Mami, který už bohužel neexistuje, četla článeček o tom, že následující rok bude takový, jak se povede vánočka. Vzhledem ke množství, které peču, jsem to nepokládala až za tak podstatné, ale přece jen. Některé se povedly, jiné méně.

Že by na tom něco bylo?

Nepatřím mezi úplně pověrčivé lidi, ale ruku na srdce. Nešlápnu nikdy na kanál a když vidím kočku, která mi kříží cestu, raději sklopím oči a dělám, že tam ta kočka prostě není.

Leden

Manžela čeká operace. Termíny pro operace jsou dlouhé. Už ted' vím, že to bude až za čtyři měsíce - tedy až v květnu.

Moje maminka se nechala dobrovolně poslat do LDN. Už když jsem jí na Silvestra přála vše nejlepší do nového roku, odbyla mě, že moje přání je k ničemu, že stejně natáhne brka. Přesně tak mi to řekla. Připadala jsem si, jako bych dostala studenou sprchu. Denní telefonáty s maminkou mi na duševním klidu nepřidaly. Byly dny, kdy mi tvrdila, abych v sobotu nejezdila, že odchází a už nebude a dny, kdy byla v pohodě.

Soboty patřily cestám na sever. Návštěvy LDN nejsou moc optimistické.

Únor

Měsíc, jako na houpačce. Každodenní telefonáty s maminkou. Abych se úplně nezbláznila, snažila jsem se svůj čas rozdělit mezi ní a vnučky. Ty dvě malé holky mi pomohly, ani neví jak. 26. února byla maminka v pohodě a těšila se na to, že moje sestra jí v pondělí 28. února vyjedná přesun do Domova důchodců. Obě jsme sháněly jakoukoliv protekci a nakonec se zadařilo. 27. února ráno maminka zemřela. Odjela jsem na sever a 28. 2. jsme se sestrou, místo do Domova důchodců, jely zařizovat pohřeb.

Březen

Pohřeb a vyklizení bytu po mamince. Pan majitel byl takový lidumil, že trval na co nejrychlejším vyklizení. Paradoxně nám pomohl zbavit se trochu smutku. Pomocnou ruku nabídla dcera a synovec. Místo smutnění jsme likvidovali věci. Na nějaké přebírání nebyl čas.

Mladší vnučka Ema měla druhé narozeniny. Dcera mi navrhovala, že oslavu zrušíme, ale já to zamítla. Bude mi lépe s malým človíčkem, který nemůže za to, co se stalo. Přeci jí nebudeme kazit narozeniny. Ty chvilky ve společnosti vnuček mi prospěly, smutek jsem na chvíli zasunula hlouběji. Horší byly večery a noci.

Duben

Pilně jsem pracovala na zahradě, abych zahnala chmurné myšlenky. S manželem jsme vybudovali altán, protože nám oběma bylo jasné, že po operaci bude těžko schopen jakékoliv těžší práce. Duben byl také měsícem oslav a nemyslím tím jen Velikonoce. Manžel a syn měli svátek, dcera oslavila 30. narozeniny. Uteklo to a já mám přitom pocit, že se nedávno narodila.

Květen

Manžel nastoupil z kraje měsíce do Motola na operaci. Po návratu domů polehával, později posedával, nesměl nic těžkého dělat. Tahala jsem do patra metrové truhlíky se zasazenými muškáty. Vzalo mi to hodně sil. Silné mužské ruce mi moc chyběly.

Už v lednu jsem slíbila, že zorganizuji třídní sraz. Moc se mi do toho ted' nechtělo. Od pohřbu jsem nebyla ve svém rodném městě. Nakonec jsem se do toho pustila, rozeslala pozvánky všem, na které mám kontakt. Požádala jsem své spolužáky, aby informaci o srazu šířili dál. Sraz se vydařil, přijel dokonce spolužák, kterého jsem viděla naposledy v roce 1970 a který žije v Basileji. Slíbili jsme si, že musíme sraz třídy co nejdříve zopakovat.

Červen

Manžel byl stále v pracovní neschopnosti a já kromě práce na zahradě a občasného hlídání holčiček, začala pozvolna chystat věci na třítýdenní pobyt v Itálii. Věci do tašek jsem musela zapakovat tak, abych je unesla. Manžel by stále neměl nic zvedat. Odjížděli jsme v den, kdy manželovi končila neschopenka.

Druhá polovina měsíce byla relaxační, navíc umocněna krásným prostředím. Italia bella.

Červenec

Koncem prvního týdne jsme se vrátili domů. Kromě opálené pleti a spousty zážitků, jsem si přivezla zánět dutin. Dost dobře dodnes nechápu, kde jsem ho mohla v tom teple chytit. Následovaly opakované cesty do Motola na ORL. Nic příjemného.

Začali jsme s přípravami na synovu svatbu. Zásoby nejen alkoholu utěšeně narůstaly. Náš sklep se začal měnit na skladiště zájezdního hostince. Při oslavě mých narozenin jsme se všichni sešli, abychom doladili podrobnosti.

Srpen

Svatba syna byla hlavní událostí tohoto měsíce. Předcházelo jí velké vaření. "Kýbl" guláše a druhý hovězího vývaru s knedlíčky a domácími nudličkami. Svatba se vydařila, jídlo chutnalo a bylo ho dost pro všechny. Několik dní po svatbě bylo synovi 33 let. Opravdu to utíká.

Počasí nám přálo a my uspořádali v nově postaveném altánu několik "zahradních slavností". Mezi ně patřila oslava mého a dceřina svátku i oslava čtvrtých narozenin starší vnučky. Už čtvrtých! Vždyt' to není tak dlouho, kdy jsem stála v Motole nad její postýlkou a byly jí čtyři hodiny.

Září

Starší z holčiček, Sára, začala chodit do školky. Naše obavy se rozptýlily hned první den, kdy odmítla jít po obědě domů s tím, že se jí tam líbí a že tam zůstane. Byla z nováčků jediná.

V polovině září mě bacil bacil. Zkoušela jsem se kurýrovat sama, nakonec jsem stejně skončila na antibiotikách, se zánětem plic. Můj veškerý zájem se soustředil na "aktivní ležing", polykání léků, na konve čaje a četbu knih. Ještě, že existuje Skype, protože jinak bych ty své holčičky vůbec neviděla.

Říjen

První polovinu měsíce jsem promarodila. Moje výsledky vyšetření stále nebyly dobré. Pak se můj stav zlepšil a doktor se rozhodl, že můžu jít do práce. Po čtyřech týdnech jsem se do práce těšila. To jsem ale netušila, že se u nás v práci netopí. Víkendu před tím jsem využila k tomu, abych zazimovávala kytky.

Syn nám přišel oznámit, že v půlce května se narodí miminko. Byla to báječná zpráva.

Listopad

Od začátku měsíce mi bylo zase zle. Důsledky netopení se projevily. Ono sedět celý den v místnosti, kde se teplota blíží třinácti stupňům, není ideální pro zdravého člověka, natož pro astmatika s oslabenou imunitou. Bylo to jako špatný sen, či jako dejá vu, když jsem se znovu objevila u doktora. Listopad jsem trávila střídavě v posteli, v čekárnách lékařů a v MHD, kterou jsem putovala mezi zdravotnickými středisky.

Měli jsme výročí svatby, manžel měl narozeniny. Nekonaly se žádné oslavy, nebyl nikdo, kdo by je připravil. Naše děti se tu však stavily a nezávisle na sobě přivezly manželovi dva dorty. Má rád sladké. Je to báječný chlap, protože před první adventní nedělí umyl okna v celém domě. A já si marodila.

Prosinec

Do práce jsem po nemoci nastoupila 5. prosince. Krevní rozbor už byl natolik dobrý, že se doktor rozhodl, pustit mě do práce. Vnoučátko, které se má v půlce května narodit, bude chlapeček. Naše jméno tak zůstane zachováno.

Celý měsíc by se dal shrnout pod předvánoční přípravy. Chystala jsem vše, aby se nejkrásnější svátky v roce zdařily. Vánoce byly kouzelné, protože byly prožité s vnučkami. Málo platné, bez dětí by byly poloviční.

Včerejší odpoledne jsem, tak jako mnoho l
et před tím, udělala novoroční dort. Rok co rok zahajujeme jeho rozkrojením. Ukázka dalších novoročních dortů je tady.

Večer jsme trávili s manželem ve společnosti televize. Řekla bych, tak, jako obvykle. Tento zvyk začal v době, kdy jsme měli malé děti a nebyl nikdo, kdo by je hlídal. Navíc, nedokážu se bavit na povel. Veselé oslavy si mohu udělat kdykoliv a nepotřebuji k tomu Silvestra.

Vánočkami jsem začala a také jimi skončím. Je něco pravdy na tom, co minulý rok psala Mami? Vánočky v počtu sedmi kusů se povedly. Nic jsem nepřipálila a jen jedné se lehce svezl vrchní cop.

Jaký bude tento rok?

Mám věřit vánočkám?