Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

středa 31. prosince 2014

PF 2015


Moji milí blogoví přátelé,

moc ráda bych Vám všem popřála co nejúspěšnější vstup do roku 2015.

Jaký bude?
Některé věci ovlivnit můžeme, jiné bohužel ne.

Přeji Vám všem hlavně zdraví.
I když tato věta zní jako klišé, sama vím, jak je pravdivá. Můj zdravotní stav se (snad) pomaloučku zlepšuje a já se vynasnažím, abych v roce, který zanedlouho přijde, dohnala to, co jsem zmeškala.
Stali jste se mou širší rodinou, mými přáteli a já si na Vás vzpomenu při půlnočním přípitku, i když z mé strany to bude pouze čajem.

Krásný zbytek Silvestra a co nejúspěšnější vstup do následujícího roku.


Všem také děkuji za návštěvu zde, za případné komentáře a samozřejmě se na Vás budu těšit v následujícím roce.
Srdečně
Alena :-)



úterý 30. prosince 2014

Kdyby .....

... tímhle slůvkem začíná opravdu spousta vět.

Nojo, kdyby ....

.... bylo vše v pořádku, asi bych trávila svůj čas v kuchyni a tam vyráběla čerstvý bramborový salát na zítřejší chlebíčky, tvořila bych sýrovou roládu, kterou mají všichni moc rádi a přemýšlela o tom, co ještě dobrého uchystat.
Místo toho všeho jsem před chvílí opustila vyhřátý pelíšek, abych zkusila něco malého sníst.
Ovšem slovy klasika: "At' sním co sním - po všem je mi špatně."

Na Štěpána jsem skypovala s Kitty a litovala jí, že je nemocná. Loučila jsem se s přáním brzkého uzdravení.
Nemohla jsem tušit, co přijde.
Před obědem odjel manžel pro vnučky, po obědě se krátce zastavil jeho bratr s partnerkou a domluvili jsme si návštěvu.
Teple jsme se oblékli a vyrazili směrem ke kostelu Panny Marie Andělské na Hradčany, abychom, tak jako pravidelně, navštívili jeden z nejkrásnějších pražských betlémů. Fronta nebyla tak dlouhá jako loni, či v jiných letech. Docela mě to překvapilo už proto, že od soboty bylo avizované mrazivé počasí. Přiznám se, že jsem s dlouhou frontou počítala a to víc jsem byla překvapená. Vystáli jsme jí a pak šli s holčikama k betlému. Byly dost zklamané, že ani jedné nezabečela ovečka před jesličkami. Loni ještě "fungovaly" na mince deset a více. Já to "pojistila" dvackami. Až pak zpětně jsem přemýšlela nad tím, že by možná bylo účinnější hodit minci z větší výšky. Když byly naše děti malé, ovečky děkovaly i za "hliník" :-D.
Díky kratší frontě jsme kostel opustili dříve, než jsem předpokládala. Začala jsem vnučky přemlouvat k tomu, že se ještě půjdeme podívat na hrad. Obě dost hlasitě protestovaly. Mrzelo mě to. Když už tu jsme, je přeci škoda neujít těch několik málo kroků. Lákala jsem je na trdelník, který určitě cestou někde "potkáme", slibovala jsem hory-doly. Vše bylo marné. A pak jsem zaregistrovala, že Sára pláče.
"Víš co, dědo, jed'te domů, já přijedu později, jdu se na hrad podívat. Máte tam v konvici uvařený čaj."
Rozloučila jsem se, udělala pár kroků a zaregistrovala malou ručičku ve své.
"Babi, já jdu s tebou."
Ema mě opravdu překvapila. Kdysi byla opravdu "líná na krok", ale ted' se rozhodla, že se mnou půjde. Možná mě chtěla odměnit za to, že jí pravidelně vozím do baletu a trávím s ní mnohem více času, možná jen, že jí bylo líto, když půjdu sama.
Každopádně, udělala mi radost. Na Hradčanském náměstí byly malé trhy, koupila jsem jí slíbený trdelník a prošly jsme si hrad. Spoustu věcí k mému překvapení věděla a pak mi řekla, že sem chodí občas se školkou. Do katedrály byla dlouhatánská fronta a mě se nechtělo znovu absolvovat stání. Zašly jsme se podívat na tradiční slaměný betlém na třetím nádvoří a pak jsme pomaloučku šly na tramvaj k Prašnému mostu. Ledový vítr se do nás opíral s velikou intenzitou a oblohu zabarvovaly červánky. "Emí, víš co to znamená, když jsou červánky?" "Vím babi, zítra to bude pěkně fučet."
Doma jsme si pak daly plátek vánočky. Ema s čajem, já s kávou.
Sára se mi nelíbila, byla rozmrzelá a neustále chtěla domů.
"Víš co dědo, odvez holky domů."
"Babí, pojed' taky, já ti chci uzkázat, co mi přinesl Ježíšek."
Jeli jsme všichni a já si až při stoupání na Cibulky uvědomila, že jsem nezavolala dceři, že vezeme holčičky. Už na Štědrý den si stěžovala, že na ní asi něco leze. Probudila jsem jí telefonem. "Mami, to je v pohodě."
Ema mi ukázala dárky a Sára zasedla k nové počítačové hře od Ježíška. To byl ten důvod její rozmrzelosti. Já se bála, že se o ní pokouší nějaká choroba, ale Ema to zhodnotila větou: "Babi, ona je normálně závislá."
Dcera nám nabídla kávu, ale já neměla na nic chut'. Muž si dal jen sklenici vody. Dcera děkovala, že jsme měli holky a že se mohla alespoň chvilku prospat. "Je ti už líp?" "Mami, já nevím, je to pořád stejné, ale ty taky nevypadáš moc dobře." Cítila jsem se jen unavená a tušila jsem, že novou vánoční pohádku zase prospím. Holt tradice je tradice.
Cestou v autě se mi začalo dělat špatně od žaludku. Asi jsem přejedená a spatlala jsem toho dohromady spoustu. Doma na nás čekal připravený tác s chlebíčky, které jsem udělala před obědem, když jel muž pro holčičky. Čím víc jsme se blížili k domovu, tím víc sílilo mé přesvědčení, že si ty chlebíčky raději nedám.
Muž byl překvapen. Já, která chlebíčky opravdu miluju, jsem si dala dva plátky suché veky a kousek šunky. "Je mi nějak šoufl", řekla jsem manželovi a šla se dívat na pohádku. Samozřejmě, že jsem u ní usnula a když jsem se probudila, už mi nebylo jen šoufl, ale parádně zle.
Po noci, kterou jsem trávila střídavě v posteli a na malé nepříliš útulné místnůstce, jsem prospala s malými přestávkami celý sobotní den. Nevzala jsem si ani léky, které opravdu musím užívat. Až večer jsem riskla prášek na astma zapitý lžičkou hořkého čaje.
I následující noc nestála za nic. Dehydrovaná, sužovaná horečkou a krutými bolestmi žaludku jsem se převracela v posteli. Chápala jsem, jak se asi cítil vlk z pohádky o Karkulce. Pocit toho, že mám v trávícím traktu kameny, byl víc než intenzivní.
Až třetí noc jsem trochu spala. Dopoledne mi volala dcera a ptala se, jak je tam náš doktor. "Mami a nemám se pro tebe stavit, že bychom jely obě?" Poděkovala jsem a myšlenku na doktora jsem zavrhla. Při poslední střevní chřipce mě hnal do Motola s podezřením na zánět slinivky. Raději budu ležet v posteli a ne někde sedět v čekárnách. Muž se vrátil kolem jedné domů a ptal se, zda jsem něco jedla. "Jo, měla jsem plátek veky." "Měla bys sníst něco pořádnýho, vypadáš jako zelinka." To mi nemusel ani říkat, viděla jsem se v koupelně u zrcadla. Snědla jsem tři lžíce vývaru a šla si opět lehnout.
Muž odjel za holčičkama, slíbil jim sáňkování, protože - světe div se - v Praze napadl včera sníh.
Já se začetla do knížky, kterou jsem našla pod stromečkem a jejíž děj mě pohltil. Už jsem dospěla do věku, kdy jsem schopná číst o holokaustu a kdy za každým vězněm nevidím svého tátu. Četla jsem až do hluboké noci a knihu, kterou napsala Jodi Picoultová, jejíž název je Vyprávěčka a která má více než 500 stran jsem doslova zhltla. Při čtení jsem zapomínala na bolesti svého trávícího traktu.
Muž se navečer vrátil a měl samé "báječné" zprávy. Dcera má antibiotika, Tomášova tatínka v noci odvezla sanitka, pravděpodobně s prasklým žaludečním vředem. Když mi vše líčil, zazvonil mu telefon. Bratr se ptal, kdy dorazíme. Muž mu vysvětlil, co mě postihlo a že návštěvu budeme muset odložit. Při řeči mu bratr sdělil, že nechal v jednom ze supermarketů peněženku se všemi doklady, třemi techničáky a nemalou finanční hotovostí.
Není už té smůly dost?

Muž odpoledne odjel znovu sáňkovat s holčičkama, já zkusila sníst kousek dušeného masa a pak si šla sednout k počítači.
Cítím, že už bych se měla vrátit do pelíšku, který už určitě vychladl.

Kdyby ....
.... mi bylo dobře, chystala bych lahůdky na zítra.
Takhle jsem domluvená s mužem, že ráno vyrazí na nákup a koupí něco dietního. Prý to pro jedno
u přežije. Víno, které jsem koupila a které je lahodné, bude muset počkat. Nahradí ho čaj.
.... mi bylo dobře, měla bych na sebe zlost, že jsem zase nabrala nějaké to kilo navíc.
Takhle jsem spíš nějaké ztratila.
Alespoň něco pozitivního.

P.S. Kdyby mi bylo dobře, seděla bych u svého nového počítače, prala se s ním ve snaze pochopit, jak některé věci fungují. Navštěvovala bych blogy, reagovala na komentáře a snažila se zmenšit tu propast, která vznikla mou absencí.
A takhle ... cítím, že mi po zádech stéká pot a moje schránka volá po tom, abych odklikla článek, vypnula počítač a zalezla do "peří".

Krásný zbytek roku všem.

pondělí 22. prosince 2014

Přání



Moji milí blogoví přátelé,

dovolte mi, abych Vám všem popřála klidné a pohodové prožití vánočních svátků v kruhu Vašich blízkých. Přeji Vám i splnění Vašich přání - at' už se bude jednat o dárek, či jen milé setkání. Krásné Vánoce všem....




Dlouho jsem tu nebyla.
Nemoci pronásledovaly nejen mě a obě vnučky, ale i počítač.
S vnučkami jsme si předávaly nemoci mezi sebou podobně jako štafetový kolík a já v podstatě od poloviny září trpěla různými neduhy. A když už bylo trochu lépe, onemocněla jedna či druhá z holčiček. Pendlovala jsme mezi svým a jejich bydlištěm, vyháněla spálu, horečky, bolavé ouško, či jen obyčejné nachlazení. Kašlajíc jsem vozila pravidelně Emu na hodiny baletu, vyzvedávala Sáru z družiny a pak, po návratu domů se vztekala nad "nemocným" počítačem.

V pátek jsem dostala první a trochu předčasný dárek k Vánocům, kterým je nový počítač. Rozloučila jsem se se svým XP a ted' se peru s Windows 8.1. Pokud jsem mívala pocit, že ten starý XP počítač býval mnohdy chytřejší než já, ted' jsem o svém novém přesvědčená, že tomu tak je. Prostě je chytřejší!!!

V pátek jsem se vrátila navečer z hlídání nemocné Emy a zastihla "počítačového" Honzu, který manželovi už jen něco "dovysvětloval". Sedla jsem si vedle muže a dívala se Honzovi přes rameno. Nebyla jsem moudrá. A pak jsem zaslechla větu, že stejně nejlepší je to, když si to člověk takzvaně sám osahá a sám si najde svou cestičku. To je něco pro mě! Jsem samouk a to, co jsem se na počítači naučila jsem si fakt sama osahala. Jen občas jsem zoufale volala dceři, aby mi poradila kudy dál. Snad to tentokrát také zvládnu sama.
Pozdě večer jsem počítač pustila, tupě se dívala na funkce, kterým nerozumím a pak jsem ho vypnula.
V sobotu večer, po návratu z rodného severu, kam jsem jela navštívit zděděnou nemovitost v podobě hrobu mých rodičů, nebot' to ostatní, co mělo nějakou hodnotu vlastní moje sestra, jsem odvážně počítač pustila znovu a po více než dvou hodinách se mi podařilo do něj stáhnout fotky. S vítězným pocitem jsem šla v půl třetí ráno spát.
Včera jsem ho pustila s odhodláním odeslat vánoční přáníčka těm, na které mám email. Po obrovském snažení se to konečně podařilo a já zažívala euforii a současně vyčerpání z toho, jakou mi to tentokrát dalo práci.
A dnes, když jsem dopekla vánočky, odhodlaně jsem zasedla ke klávesnici s rozhodnutím, že o sobě musím dát vědět také tady - na blogu.

Pokud tento článek čtete, povedlo se to!

Ještě jednou klidné a pohodové Vánoce Vám všem.

neděle 7. září 2014

Ohlédnutí


Je tu září a moje první vnučka začala chodit do školy.
Máme prvňáčka.
Zatím si ještě neuvědomuje, že jí nastaly povinnosti a že její čas už bude spojen s tím, že něco musí.


Aby se to nepletlo, mojí dceři se konečně podařilo najít si práci a podobně jako vnučce jí skončilo období, kdy při svém home office byla svou vlastní paní. Ted' jezdí přes půlku Prahy a její pracovní doba je od devíti do šesti.

A ze mě se stala babička na poloviční úvazek. Proč poloviční? Zet' pracuje na směny a když má ranní, vyzvedává starší vnučku z družiny a mladší ze školky. Při odpolední fungujeme já a druhá babička. S dcerou, která měla ještě prvního září volno, jsme přihlásily mladší vnučku do baletu. A tam s ní budu jezdit já. Kdysi jsem takhle vozívala svou dceru, která balet dělala celých sedm let. Manžel se vyjádřil v tom smyslu, že už konečně "budu užitečná." :-D

Prázdniny utekly jako voda.
Ohlížím se po uplynulých dvou měsících, které mě utvrdily v tom, že v mém věku čas už neutíká, ale letí.
Pomalu se smiřuji s tím, že už mé tělo nefunguje tak jako kdysi a moje pracovní výkonnost klesá.
Také jsem se znovu a opakovaně přesvědčila o platnosti Murphyho zákonů a o přísloví: Čiň čertu dobře - peklem se ti odvděčí.
A navíc píšu po otřesu mozku.
Možná mé věty budou nesmyslné, nebudou souvislé.
Tento otřes jsem si přivodila sama, i když by se určitě našli i tací, kteří by mi s chutí nějakou třepli a otřásli tak znovu mým mozkem.

Otřes mozku je možná i důvodem, že jsem se rozhodla vypsat se z toho, co mě trápí a co mi leží v hlavě.
Snad, když se svěřím, přestanu na to vše tolik myslet a budu schopná přemýšlet i o něčem jiném.
Jak se říká: sdělená bolest = poloviční bolest.
Ráda bych se totiž vrátila ke psaní cestovních deníků. Chtěla bych dokončit ten loňský, který mám rozepsaný a začít pracovat na letošním. Zatím to však nejde, myšlenkami jsem u toho, co se odehrálo a na co stále myslím.

Ve volných chvílích zapínám počítač, pokud se tedy rozhodne se mnou mluvit, abych pak seděla nad klávesnicí, hledala slova, která bych skládala do vět. Moc to nejde, moje myšlenky jsou stále jinde. Mažu napsaný text, přepisuji už několikrát přepsané věty. Nejde to! Pak raději vypínám počítač a odcházím.
Snažím se zaměstnat ruce, pustila jsem se do vyklízení skříní a tentokrát už k opravdu definitivnímu vyřazení toho, co nenosím a také toho, co bych třeba i ráda nosila, ale ve skříni se to poněkud srazilo. Někdy přemýšlím, jak je to možné. :-D Zpracovávám i úrodu drobného ovoce. Zima se mě pak klidně může zeptat, co jsem dělala v létě. :-)
A pak se znovu vracím k počítači a hledám odvahu k tomu, abych se vypsala a ulevila své bolavé duši.


Kapitola 1 - Vnučky
Maně si vzpomínám, jak mi dcera telefonovala první prázdninový týden a zoufale pronesla: "Mami, já to s nima snad nepřežiju." Mínila tím samozřejmě vnučky, které si po režimu školky náramně užívaly volnosti a asi tak trochu zlobily. Odpověděla jsem jí v tom smyslu, aby holky sebrala a přivezla mi je.
A tak jsme ve společnosti holčiček pracovali na opravě altánu, který poškodilo květnové krupobití. Nebyly však u nás celé prázdniny. Pobyt zde střídaly s krátkými pobyty doma nebo návštěvou chaty v Křivoklátských lesích, či dceřiny kamarádky. Koncem srpna odjeli všichni na dovolenou. Když byly u nás vařila jsem jejich oblíbená jídla a snažila se vyplnit volný čas různými aktivitami. O víkendech, kdy byl doma i děda jsme pak jezdili na občasné výlety, chodili na vycházky, ale hlavně pracovali.




Byla jsem št'astná, že tu s námi jsou.
Sárušce bylo koncem srpna sedm let a nám dalo velikou práci najít vhodný termín pro oslavu. Začátkem prázdnin měla dcera pocit, že těch devět týdnů volna bude k nepřečkání a najednou bylo času málo. Mladí přijeli na oslavu rovnou z dovolené a my mohli posedět i s druhými prarodiči a společně připít na Sářino zdraví.


Ona si pak připila i s Emou oblíbenými rychlými špunty. Byla to už sedmá oslava v mé režii. Byla zima, párkrát zapršelo, ale odpoledne se i přesto báječně vydařilo.

Kapitola 2 - Altán
Nedalo se pracovat každý den, počasí nám nepřálo. Tedy nejen nám - počasí panující v srpnu nepřálo snad nikomu. Což o to, já jsem doma, ale manžel se vždy musel domlouvat, že pokud bude hezky, nepřijde pracovat. Stalo se také, že odjížděl za prací v deset dopoledne, protože v dešti se prostě střecha dělat nedá. V jednom slunečním odpoledni přijel pomoci zet'. Můj muž tomu byl rád, protože málo platné - chlap je chlap, nebojí se výšek a navíc měl už zkušenost s pokládkou kanadského šindele. Zet' je však zaměstnán, takže na jeho místo jsem nastoupila já a stal se ze mě pomocný pokrývač. Výšky mi od určité doby působí potíže. Na štafle si troufnu vylézt, ale abych stála úplně nahoře, tak jako kdysi, na to prostě už nemám. Dvě šprušle nahoru jsou pro mě už jen opěrkou, přes kterou nejdu. Takže jsem zařezávala na míru šablony kanadského šindele, jednu stranu v úhlu 62°, na druhé straně 118°. V práci s úhloměrem, železným pravítkem a řezákem jsem během těch dní nabyla docela slušné zručnosti. Ze zbytků, okrajů a pak i celých šablon jsem vyřezávala hřebenáče. A že jich bylo! Večer, když jsem se umyla benzínem, jsem pak pinzetou či jehlou dolovala ze svých rukou zasekané droboučké kamínky. V rukavicích dělat neumím. Muž trávil většinu času na štaflích uprostřed altánu, kde střídavě šrouboval palubky a přitloukal šindel. A já podávala a podávala.

První palubky jsou příšroubované

Kraj je oplechovaný, na palubkách je už kanadský šindel

Provizorní zakrytí průlezu a současně i větracího otvoru naimpregnovaným deštníkem

Je hotovo

Kapitola 3 - Třetí vnučka
Bětuška se narodila v sobotu za krásného slunečného počasí a my zprávu o jejím příchodu dostali před polednem, kdy jsme byli v plné práci. Natírala jsem v ten moment kraje palubek, které manžel řezal na míru. Zpráva mě dojala a byla jsem ráda, že jsou obě holky v pořádku. Popřáli jsme synovi k jeho dceři a požádali, aby gratulaci předal i snaše. Večer, kdy už jsme oba padali únavou, jsem si na chvilku sedla k počítači a zprávu o tom, že už jsem čtyřnásobná babička jsem rozeslala po síti.
V neděli jsme od rána pokračovali na střeše. Byli jsme oba unavení a já se přiznám, že už jsem chviličkama posedávala na hraně stolu, na kterém jsem řezala šindel. Odpoledne jsem telefonovala se synem, ptala se na malou a pak nás omluvila, že nestíháme návštěvu porodnice. Myslela jsem si, že to syn pochopil. Z rozhovoru jsem nabyla dojmu, že je to v pořádku a že omluvu přijal. Vždyt' altán budou také využívat, až se nastěhují. Navečer volal kamarád, že by se stavil. Zachovali jsme se nepohostinně a vysvětlili mu, že bohužel nemáme čas. Honilo nás i počasí, které hrozilo deštěm. Končili jsme v půl osmé večer, do průlezu ve střeše jsme uvázali deštník a nastěhovali zpátky nábytek.
V pondělí od rána lilo jako z konve. "Dnes se opět do porodnice nedostaneme, protože táta pracuje a já budu hlídat. Alča dělá druhé kolo konkurzu do práce. Pozdravuj od nás obě holky." Syn chápal. Alespoň jsem si to myslela. Dcera se vrátila navečer z pohovoru a byla št'astná. Místo získala. Cestou z konkurzu se stavila v porodnici a Bětušku vyfotila mobilem. Prohlížela jsem si fotky a byla jsem št'astná jako blecha. "Jo mami, a prý už je asi zítra pustí z porodnice."
Přeci se k nim hned první den nepohrnu, počkám, až se doma zkonsolidují.
V úterý jsme vyrazily s dcerou a vnučkami do ZOO. Počasí nebylo nic moc, byly jsme však vybaveny i pro případ deště. Ten se ukázal, během dopoledne párkrát krátce sprchlo, ale pak se udělalo krásně. Den jsme si užily.

Ema fotí želvu

Lemuři mi krásně zapózovali

Bororo

Holky se báječně vyřádily v pavilonu Bororo, který je na místě původního slonince. Seděly jsme s dcerou nad kávou a já telefonovala se synem. Dozvěděla jsem se, že holky půjdou zítra domů. Domluvili jsme se, že bych je přišla vyfotit před porodnici, aby měli zdokumentován vstup do běžného života. "Mami, klidně můžeš jít i dovnitř, nemusíš čekat před porodnicí."
Holky mě vysadily z auta cestou k domovu a pak odjížděly k dceřině kamarádce.
Ve středu ráno jsem jela koupit kytku a čekala u telefonu.

Kapitola 4 - První otřes
Ráno jsem telefonovala se synem, který mi sdělil, že snacha už je propuštěná a že se čeká jen na dětskou lékařku. Poprosila jsem ho tedy, aby mi jen upřesnil hodinu, že vyrazím. Ne, nevyrazila jsem! Další telefonát byl jako ledová sprcha. Byl mi vyražen dech synem, který mi hodně vulgárně sdělil, co si o mě a svém otci myslí. Vylil mi slovně na hlavu kýbl fekálií a ve finále řekl: "Jste hajzlové, který dali přednost altánu." Před slovo altán ještě patří nepublikovatelné výrazy. Seděla jsem a brečela jako malé dítě. Domnívala jsem se, že pochopil, proč jsme na návštěvu nepřišli.
Kolik zloby, kde se to v něm bere? Ta sprostota. Jak si může dovolit nás nazvat hajzly? Jak mohl změnit názor během půl hodiny? Sakra! Vždyt' já mám dnes svátek. Tekly mi slzy a klepaly se mi ruce. Pak jsem se zmohla jen na to, že jsem napsala SMS, ve které jsem mu poděkovala za "opravdu krásné přání ke svátku". Byla jsem oteklá od pláče, bylo mi zle. Kde se stala chyba? Proboha, co jsem to vychovala? Moje vymodlené dítě.
Telefon! Volal manžel, aby mi popřál ke svátku a já nebyla vůbec schopná mluvit. Koktala jsem a snažila se mu vylíčit, jakou mi syn způsobil bolest. Muž byl také otřesen. Pak jsem napsala další SMS dceři, abych jí popřála. Ten den máme svátek obě. Dcera vzápětí volala a byla z toho, co jsem jí byla schopná vykoktat hodně špatná. "Mami, co si to vůbec dovolil? To snad není pravda. Víš co, dej si frt'ana, to pomůže. Přeci to není vaše povinnost, jít do porodnice."
Tak jsem se opila. Ferneta jsem upíjela rovnou z lahve. Čím víc alkoholu kolovalo v mém oběhu, tím méně mi teklo slzí. Když navečer manžel přijel, byla jsem už veselejší. Deset tisíc, které jsem vyzvedla, abychom je dali nové vnučce do kolébky, jsem z obálky přesunula do své peněženky. Přeci si nevezmou peníze od hajzlů.
Dcera se zetěm jeli v pátek na další z šermířských akcí a já jsem měla u sebe zase vnučky. Vyrazily jsme si na nákupy. Chtěla jsem si udělat trochu radost a něco hezkého si koupit, ale nešlo to. Radost z hezké věci se nekonala.

Kapitola 5 - Druhý otřes
V sobotu přišel další otřes. Volala snacha! Studeným hlasem mi oznámila: "Chci ti jen říct, že od pondělí přijímám návštěvy." Ptala jsem se, kdy tedy máme přijít: "Opakuji, že od pondělí přijímám návštěvy." Přeci není anglická královna udělující svým podanným audienci! A já nejsem žádná její podanná. Sakra! Proč mi volá? To mě chce zase poslat do kouta. Zeptala jsem se na děti, prý jsou v pořádku. A já blbec jsem se začala omlouvat, proč jsme do porodnice nepřišli. "Měli jste na to tři dny." V ten moment mi bouchly saze. Já se tu omlouvám a zase dostávám sprchu? Snaše jsem řekla, že už jsme s mužem ve věku, kdy se sami rozhodujeme, kam a kdy půjdeme a co budeme dělat v čase, který máme. Současně jsem jí řekla, jak mě bolelo, že nás náš syn nazval hajzly. "To je i můj názor."
Jsem opravdu blbec, který se i přesto znovu omluvil.
A pak jsem seděla, naštvaná sama na sebe. Proč jsem se omlouvala? Copak je mojí povinností jít do porodnice? Copak je na to nějaký zákon? Když se narodila Ema, Tomášovi rodiče také nepřišli do porodnice a nic se nestalo. Nikdo se necítil dotčeně.
"Babičko, proč se mračíš?" "Protože jsem pitomá." "Babi a proč?" "To už se tak starým lidem stává." "Ale ty babi nejsi stará." Začala jsem se smát a byla jsem ráda, že tu jsou ty dvě malé cácorky. Možná, kdyby tu nebyly, asi bych znovu sáhla po lahvi s fernetem.
Manžel, který v dílně pracoval na věžičce k altánu a který přišel na kafe, se ptal, čemu se smějeme. "Dědo, že babička není pitomá, vid'?" "Samozřejmě, že není." A tak chca - nechca jsem manželovi vylíčila obsah nepříjemného
telefonátu se snachou. "Proč ti volala?" "Asi aby mě vytočila. Ještě že tu jsou ty holky." Manžel seděl u kávy, holky si vedle kreslily a já cítila, jak mnou cloumá zlost. Sakra! Proč jsem tak pitomá? "A jak jste se tedy dohodly, na kdy nás pozvali?" "Od pondělí přijímá návštěvy." "Takže nikam nejdem!" Byla jsem ráda, že se manžel takhle rozhodl. Večer, když holčičky usnuly, jsme seděli v kuchyni a shodli jsme se, že počkáme, až nás opravdu pozvou na konkrétní den. "Víš Ájo, mě se totiž nechce stát od pondělka frontu a čekat, až budeme vpuštěni."
Ve středu přišel synovi doporučený dopis a manžel mu to telefonoval. "To nechcete vidět vnučku?" "Čekáme, až nás pozvete." Dostalo se nám tedy pozvání na následující den a sobotní telefonát syn nazval informačním šumem.
Muže jsem upozornila na to, že se mi po těch telefonátech vůbec nikam nechce a že se může stát, že z návštěvy odejdu a raději si sednu na schody v očekávání, že mě někdo vypustí z domu.
Návštěva proběhla v korektním duchu. Popřáli jsme snaše, předali jí novou kytici, protože ta předchozí zvadla. Pak jsme jim dali pro vnučku náušničky z bílého zlata, které jsem koupila po jejím narození. Krátce jsem si jí pochovala, potěšila se s vnoučkem. Ze zpožděním jsem pak přijala kytici a bonbonieru k svátku.
Nevím, možná jim časem odpustím, ale bohužel moje sloní pamět' mi nedovolí zapomenout na to, že jsme pro ně dva hajzlové.
Upřímně, začínám se hodně bát společného soužití pod jednou střechou.

Kapitola 6 - Třetí otřes
Třetí otřes jsem si způsobila opravdu sama. Koupila jsem si nové elegantní holínky, které se dnes nosí jako módní doplněk. Ty tam jsou doby, kdy se braly do lesa na houby, či na práci na záhumenku. Dnes je to vysoce módní záležitost. A já si dovolila si je vzít na první dobrou na záhumenek, protože bylo po dešti a zem byla zmáčená.
Vedle schodů do dolní zahrady máme šikmou plochu, sloužící pro transport sekačky na trávu, kol a kolečka. V zimě na ní moje děti rády jezdily, dnes se tam rády kloužou vnučky.
O počasí, které panovalo v srpnu jsem se už zmínila. Prostě bylo špatné a jediné, čemu se opravdu dařilo, byla plíseň. Poprvé za ty roky, kdy s vášní zahradničím, jsem likvidovala rajčata už v srpnu. Nebylo zbytí. Rostliny napadené plísní nenabízely už žádnou další úrodu a navíc se plíseň začala šířit i na plody. Bylo po dešti a já v nových apartních holínkách stála v mokré zemi a otrhávala plody rajčat. Červené, růžové, zelené. Pak jsem vytrhávala holé rostliny a odnášela je do popelnice. Nakonec jsem tahala ze země kovové spirály, které sloužily jako opora rajčat. Manžel za mnou přišel, aby pomohl. "Hele, já myslel, že sis ty holínky koupila na parádu." Tři bedýnky plodů jsem měla připravené k odnesení, napadené rostliny už byly v popelnici. Zítra ráno je odvezou popeláři. Můj zrak zamířil k jiřinám a já zjistila, že spousta květů už moc nezdobí. Vzala jsem si nůžky a začala stříhat odkvetlé jiřiny.
A pak jsem vstoupila na šikmou plochu!
Padla jsem jako podt'atá - zadek, záda, hlava a chvilku tma.
Nové parádní holínky se mi pomstily.
Ležela jsem na mokrém betonu a když jsem otevřela oči, stál nade mnou manžel: "Co děláš?" Ležela jsem a zkoušela se pohnout. Ruce se hýbaly, nohy také. Snad jsem si nic nezlomila. S pomocí muže a po několika neplatných pokusech jsem se zvedla a sedla si na schody. Svět kolem mě tančil. "Ájo, nesed' tady, ještě nastydneš. Kam jsi dala ty nůžky?" "Já nevím." Po chvíli je našel v záhonku, kam odlétly. Pomohl mi nahoru do bytu, já se svklékla a zalezla do postele. Vše se se mnou točilo a hlava bolela jako střep. Žaludek jsem měla jako na vodě.
Pak následoval klid na lůžku, kdy jsem upadala do stavů podobných spánku.
Do normálu jsem se dostala až třetí den, kdy mě opustila spavost. Normál je dost nadnesený výraz, protože mě bolelo celé tělo. Pochopila bych, že mě budou bolet ta místa, na která jsem upadla, ale bolel mě i kotník, obě kyčle a spousta dalších míst. Jednou větou - bolel mě celý člověk.
Když jsem byla ve středu u doktorky, shodly jsme se, že pády bolí tím víc, čím je člověk starší. Prostě - přímá úměra.

Ohlížím se za uplynulým časem prázdnin.
Radost z vnoučat střídá smutek z toho, co se stalo z mého syna. Kde se stala chyba? Co jsem udělala špatně? Zasloužím si, aby mě nazýval hajzlem? Co ještě mohu čekat dalšího?
V polovině srpna zemřela moje druhá tchýně, o které jsem se už kdysi zmínila a se kterou jsem přerušila styky v podstatě dlouho před tchánovou smrtí. Když mi to manžel telefonoval, pronesl: "Mám pro tebe jobovku ..." Přijala jsem tu zprávu jako fakt, protože už více než pět let jsem jí neviděla a z kusých zpráv o ní jsem věděla, že se pohybuje v neustálém alkoholovém rauši.
Neukápla ani slzička. Naopak, když mi koncem prázdnin zemřel kamarád, brečela jsem jako želva.

Prázdniny byly z větší části pracovní. Jsme už starší a práce nám nejde od ruky tak, jako tomu bylo dříve.
Užili jsme si holčiček, poznali v jejich společnosti pár hradů, zámků a dalších zajímavých míst.

Poslední prázdninový víkend jsme trávili, tak jako už mnohokrát, na Mosteckém okruhu na závodech trucků.
A byla to náramná podívaná.



Tento článek jsem začala psát už před třemi dny. Je napsaný, opakovaně ho čtu a zvažuju, zda ho mám publikovat, či ho znovu smazat, podobně jako ty předchozí.
Sbírám odvahu, protože jdu se svou kůží na trh.
Já, špatná matka!
Tedy dle názoru mého syna.

Pokud tyto řádky čtete, odvahu jsem sebrala.

sobota 9. srpna 2014

Alžběta


Krásné jméno, které nosila moje babička.
Toto jméno je od dnešního dne v naší rodině opět aktuální.

Vnučka, která se dnes narodila se jmenuje Alžběta.

Kolik jen obměn toto krásné jméno nabízí - Bětuška, Bětka, Bětulinka, Betynka, Alžbětka. Všemi těmito jmény jí můžeme oslovovat.

Je to už naše čtvrté vnoučátko a dalo by se říci, že už jsme zkušenými prarodiči. Přesto nás zpráva o jejím příchodu na svět dojala stejně, jako když se narodilo první vnouče, které zanedlouho oslaví už své 7. narozeniny.

Foto pořízené mobilem a zasláno synem - Alžběta H., narozena 9. srpna 2014, 53 cm, 4 kg

Vítej na svět, holčičko. Bud' zdravá, št'astná a dělej radost nejen svým rodičům a bráškovi Jiříčkovi, ale i nám všem.

pátek 1. srpna 2014

Ferda Mravenec - práce všeho druhu


Zvolila jsem tento titulek, i když by se možná více hodilo - "Jako veverka v bubnu".
Přesně tak si připadám. Jsem prostě veverka, ted' tak trochu střižená mravencem.

S úctou a láskou vzpomínám na svého tátu, který mě, coby malou holku, pověřoval činnostmi a pracemi, které se mi dnes náramně hodí. Vzpomínám i na maminku, která mu pak po mých prvních natěračských pokusech, zle vyčinila. Bylo jí totiž nad slunce jasné, že mé nové tepláčky s laclem, které jsem dostala od babičky, už nikdy pořádně nevypere.

Ted' je ze mě podavač, přidavač, lakýrník a pomocný truhlář. Tyto profese jsem přidala k již stávajícím, které jsou o prázdninách ještě rozšířeny o funkci bony, chcete-li chůvy. Na tu poslední profesi si však vůbec nestěžuji, vnoučata hlídám ráda a s láskou. Jen někdy, když už doslova padám tzv. "na hubu", přemýšlím, kde ta malá stvoření berou energii a kde si dobíjejí barterky.



Je jedna profese, která však chybí a která by se mi náramně hodila. A tou je opravář počítačů. Nebo jen ten, kdo se v tom vyzná. Můj počítač stále zlobí a zlobí. I to je jedním z důvodů, proč mu odmítám věnovat svůj drahocený čas, kterého se mi opravdu nedostává. Je totiž k vzteku, když napíšu článek a ten zmizí. A to vše jen proto, že se počítač rozhodne nefungovat a jen tak si zčerná.
Podaří se mi tento článek zveřejnit?

Moji čtenáři zajisté zaregistrovali, že jsme kvůli květnovému krupobití přišli, mimo jiné, také o střechu altánu. Stalo se tak dva týdny před odjezdem na dovolenou a nebylo v našich možnostech a ani silách, střechu opravit. Naše dotazy u prodejce, kde jsme altán zakoupili, byly k ničemu. Altán se sice stále dováží a prodává, ale pouze jako celek, což je pevná kovová konstrukce a plátěná střecha. Jaké jsme měli štěstí, když se nám plátěná střecha po první sezóně používání poškodila a my při její reklamaci obdrželi náhradou novou střechu, se ani nemusím zmiňovat. Usoudila jsem, že střechy se zřejmě dováží, ale jsou určeny výhradně pro reklamace. Náš altán už není v záruční lhůtě, takže máme smůlu a navíc, nové střechy prý nejsou. Prodejce se na nás díval jako na neodbytný hmyz a mě došlo, že tady prostě neuspějeme.

Bylo sobotní dopoledne a my se v jiném hobby marketu rozhlíželi, z čeho novou střechu uděláme. Nakonec padlo rozhodnutí, že koupíme krycí plachtu a střechu provizorně zakryjeme, čímž snad uchráníme zahradní nábytek před vlivy počasí. Nebyla to žádná krása, ale účel to splnilo.
Střechu vyřešíme až po návratu z dovolené.

Pohled z okna - vpravo je vidět provizorně zastřešený altán (foceno začátkem června)

Manžel se v pondělí ještě zkusmo zastavil v Plachtárně v Hostivici, ve které nám před mnoha lety šili stanovou předsíň ke karavanu. Ve finále mu bylo sděleno, že střechu ušijí, ale bylo by to až na konci srpna a za cca 6.000 - 7.000,-- Kč. A znovu by to bylo jen plátno, které vlivem dešt'ů a slunce dostává co proto. Takže opět řešení na dvě, možná tři sezóny.
Fotografie poničené střechy a vyplněný formulář na škodu jsme poslali do pojišt'ovny. K našemu překvapení nám pojišt'ovna poukázala na účet 6.000 Kč, což bylo velice milé.
Bylo to krátce před odjezdem na dovolenou.

Další nemilá věc se přihodila před odjezdem. Hlídala jsem holky a nechala ležet fot'ák na skříňce vedle počítače. Chyba! Ne, určitě to nebyl úmysl, jen nešt'astná náhoda. Ema se točila na židli od počítačového koutku, zavadila o popruh fot'áku a ten spadl z výšky cca 75 cm na koberec. Vzpoměla jsem si na podobnou situaci, kdy jsem před rokem měla původní fot'ák na stolku u dětského hřiště a Ema, která se přiběhla napít, chytla za popruh a fot'ák spadl na dlaždice. Zareagovala jsem pozdě v obou případech a padající přístroj jsem nechytila. Že by se situace z doby před rokem opakovala? Fot'ák na první pohled fungoval, ale pak jsem zjistila, že přestal ostřit. Zaostřoval jen při úplně vysunutém objektivu. Ema byla nešt'astná: "Babičko, já jsem ti rozbila další fot'ák." "Emí, ty za to nemůžeš, to je moje chyba. Měla jsem si ho uklidit a nenechat ho válet." Když přijela dcera, nabídla se, že mi do Itálie půjčí svůj velký fot'ák. S díky jsem odmítla, protože si nevezmu "na triko" její zrcadlovku, kterou potřebuje při své práci a jejíž cena je mnohonásobně vyšší, než ten můj přístroj. Zapnula jsem počítač a hledala nějakou náhradní variantu. Pak jsem objevila na Mall.cz malý kompaktík, kterému dcera říká "krabička na mýdlo", který byl zlevněný ze 3.000,-- na 1.750,--. Dcera se na něj podívala a řekla, že vypadá dobře a má i slušné parametry. Já ho volila hlavně kvůli značce, která mi zaručovala, že bude mít stejné, nebo alespoň podobné ovládání, jako mé dva předchozí fot'áky. Učit se ovládat nový typ či značku dva dny před odjezdem se mi nechtělo. Navíc jsem se rozhodla, že zkusím ten spadnuvší reklamovat. Maximálně mi reklamaci neuznají a já zaplatím za opravu.
Následující den mi přišla SMS, že nový, objednaný fot'ák je připraven k odběru. Přerušila jsem balení tašek, sedla na autobus a jela do Nových Butovic. Zaplatila a převzala jsem nový přístroj a v nedaleké prodejně vyreklamovala ten neostřící. Paní v reklamacích se mi omlouvala, že mají na reklamaci 30 dní. Když to bude dříve, ozvou se mi. Ujistila jsem jí, že se lhůtou počítám a že stejně nebudu v republice, takže mi to vůbec nevadí.
Krabička od mýdla na první pohled a pokus nezklamala. Ovládání bylo stejné, jen o něco méně funkcí. Jediné, co mi chybělo, byla absence hledáčku. Dcera se večer stavovala a fot'áček se jí líbil. Zvažovala jsem, zda si nemám pořídit ještě jednu rezervní baterii. V původním fot'áku jsou běžné baterie AA, tento měl baterii Li-on. "Mami, neblázni, to je zbytečné. Mě podobná baterie vydrží v pohodě na 300 fotek." Nechala jsem se ukolébat, vždyt' tolik fotek v jednom dni neudělám a navíc mi zbývají už jen dva dny do odjezdu.

Altán byl přikrytý provizorní plachtou, problém s fot'ákem vyřešen a naše myšlenky už byly směrovány jinam. Dobalit věci na 23 dní, pokud možno nic podstatného nezapomenout a v pohodě dojet na místo.
Povedlo se, ale o tom bude jiný článek. :-D

Podvečer v Torre dell'Orso a deník 2014

Během pobytu na jihu jsem psala pilně do sešitu poznámky a poznatky z navštívených míst a přiznám se, že ani jednou mě nenapadlo, vzpomenout si na střechu. Z pravidelných telefonátů s dcerou jsem byla informována, že v Čechách panuje krásné, slunné a teplé po
časí. Kéž by tomu bylo také v Salentu. :-D Tady v Čechách bylo líp! Na střechu jsem si nevzpoměla, ale mnohokrát jsem zalitovala svého rozhodnutí, nekoupit si náhradní baterii. Fot'ák přestával fotit vždy v momentě, kdy jsme byli vzdáleni od rezidence a měli prohlédnutou polovinu místa, které jsme navštívili. Nejprve se zahřál, pak mi naznačil, že baterie je vybitá a zhasl. Po vychladnutí znovu byl ukazatel baterie v pořádku a fot'ák se uráčil opět několik obrázků udělat, aby během okamžiku zopakoval svou fintu s vybitou baterií. Spoustu času jsme proto věnovali obíhání prodejen s fotopotřebami, či s elektrosortimentem, ve snaze koupit novou, či náhradní baterii. Ten typ, který jsem poptávala, nebyl k mání. Jen v Lecce mě velice milá prodavačka říkala, že by nebylo moudré baterii kupovat, že jí sice mají, ale stojí 50€, zatímco celý podobný kompakt, včetně baterie, stojí 60€. Fotila jsem pak mobilem a měla občas vztek nejen na fot'ák, ale i na sebe samu. Dva dny před odjezdem domů mi přišla SMS, že reklamovaný fot'ák je opravený a připravený k vyzvednutí.

Tři týdny utekly jako voda a my se vrátili domů. Byl pondělní večer, vystoupila jsem z auta, odemkla vrata, vešla na příjezdovou cestu a podívala se na altán přikrytý modrou plachtou. Ufff. Vždyt' já na něj úplně zapomněla. I můj muž se přiznal, že na tom byl podobně.
Z auta jsme vyndali jen ledničku a přemístili z ní věci, které by mohly podlehnout zkáze.

V úterý jsem vybalovala věci z tašek a prala a prala. Nejprve došly kolíčky a pak i místa na šňůrách. Manžel si prodloužil volno, protože sám naznal, že po tak dlouhé cestě potřebuje odpočívat. Po obědě jsme jeli na nákup a vyzvednout fot'ák. Neplatila jsem nic, dostala jsem k němu jen protokoly o opravě a dočetla se, že mi byl opraven objektiv. Fot'ák putoval mezi naší zemí a Polskem, kde má firma Fuji servis.
Navečer přijely holky. Ema byla v pyžámku a po příjezdu si šla okamžitě lehnout. Cestou z prodlouženého víkendu v autě zvracela. Zatímco dcera čistila auto, já vařila bylinky a snažila se rozptlýlit Sáru, která byla z Emy dost špatná. Emě bylo zle, několikrát zvracela. "Co jedla?", ptala jsem se dcery. "Všechno možné, znáš jí. Ale asi jí nesedla salátová okurka." Když bylo auto vyčištěné, Ema vyfasovala malý kyblík a holky odjely domů.

Osaměli jsme a pak seděli s mužem na zahradě v altánku přikrytém provizorně plachtou a já se zeptala: "Přemýšlel jsi už o tom, z čeho uděláme tu střechu?" "Asi z kanadského šinele." "Nojo, ale to je strašně těžký, ta hliníková konstrukce to neunese." "Já si myslím, že by mohla." "Proboha, vždyt' je to stavěný na hadrovou střechu a ty na to chceš dát šindel!" "A co jinýho!", muž na mě už vrčel. Chápala jsem, že je rozladěný z Emy a že moje otázky jsou útočné. "To by se musely nějak zpevnit sloupky." "A nevíš jak, ty chytrá!" "No já nevím, třeba do nich dát nějaký železný tyče a pak na to udělat tu konstrukci střechy." "Prosímtě, ty roury jsou profilovaný, ty by to měly unýst." "A co když ne?" Něchtěla jsem se vzdát. "Hele, víš co? Zítra, až se vrátíš domů, zajedeme do Hornbachu a podíváme se po nějakém materiálu." Raději jsem si vzala konev a šla zalévat zahradu. Tušila jsem, že se schyluje k hádce.

Následující den jsme se v Hornbachu parádně chytli. A důvod? Kanadský šindel. Zjistila jsem jeho váhu a když mi "můj drahý" sdělil, že pod něj ještě bude dávat palubky, bouchly mi saze a oznámila jsem mu, že vytvoří past. Ty duté hliníkové nohy váhu neunesou a střecha se zřítí. Se slovy: "To radši budu sedět na sluníčku a zakážu všem, aby pod tu střechu lezli", jsem se otočila a nechala ho stát v uličce u kanadského šindele. "Můžeš si tam pak sednout sám!" Domů jsem šla pěšky, protože kdybych s ním sedla do auta, asi bych řekla víc, než bych sama chtěla. V duchu jsem si jen říkala, jaké štěstí je to, že je Ema nemocná a nemáme sebou holky. Když jsem dorazila domů, emoce trochu polevily. Muž snaživě obíhal s konví mou květenu.

V podobných intencích probíhaly naše hovory, týkající se altánu, až do neděle. Odpoledne přišel na návštěvu kamarád. Seděli jsme v altánku a on se, netuše, zeptal, zda už jsme vymysleli z čeho uděláme střechu. Nepustila jsem vůbec muže k řeči a vysypala na kamaráda manželův plán s palubkami a šindelem. Kamarád se podrbal na hlavě a pak řekl: "Hele a co do těch rour nastrkat roxory a pak to všechno zalejt betonem? A když ty roxory ještě zahrábneš do země, to musí pak unýst i slona." Dívali jsme se na něj s mužem jako na zjevení. On se totiž zjevil v pravý okamžik, protože jinak bychom se s největší pravděpodobností pozabíjeli ve sporech o budoucí střechu.

A tak se ze mě stal podavač, přidavač, natěrač, pomocný truhlář a to vše okořeněné o přítomnost holčiček, které se opravdu snaží pomáhat.
Nábytek z altánu jsme přestěhovali na trávník, já pak obalila sloupky a konstrukci na pruhy nastříhaným mikrotenem, aby je muž moc nezacákal betonem. Holky nosily v konvičce dědovi vodu, aby měl beton tu správnou hustotu a já pak následující den sloupky myla a myla, protože jsem zapoměla zalepit malířskou páskou dírky, které muž vytvořil odvrtáním původních úchytů. Holky mi pomáhaly, kam až dosáhly.
Sloupky jsme nechali dva týdny v klidu, aby beton ztvrdnul a mezitím se ze mně stal natěrač. Palubky a trámky nejprve prostředkem proti houbám a škůdcům dřeva a pak po vyschnutí dvakrát lazurou. I holčičky měly své štětečky, ale když jsem zjistila složení lazury a došlo mi, že jsme zapoměli koupit ředidlo, raději jsem natírala sama.

Příprava betonu s donáškou vody

První várka natřených prken

Fot'ák jsem v Mall.cz reklamovala. Přiznám se, že jsem tak trochu na rozpacích. Stále nevím, zda bych byla ráda, kdyby mi opravený fot'ák vrátili, či mi na účet připsali zpátky částku, kterou jsem za něj dala. Malý fot'áček do kapsy by se hodil. Na druhou stranu se mi však přehřívání přístroje natolik nelíbilo a k focení jsem přistupovala s obavami a vzpomínkami na svého bývalého kolegu, kterému kvůli chybě baterie vybouchl mobil. Tak nevím, nechám to vše náhodě. Ta at' rozhodne za mě.

Kvůli chybějící střeše na altánu jsem porušila červencovou tradici, aneb "Bělohorský southwork", který se už mnoho let koná u příležitosti mých narozenin. Letos se prostě negrilovalo! Pozvala jsem všechny do nedaleké restaurace a myslím si, že byli všichni spokojení. Přiznám se, že spokojená jsem byla i já, protože mi ubylo hodně starostí, hora práce, kterou vždy mám a spousty nádobí, které se opravdu samo neumyje. Že bych southwork jednou provždy zrušila? :-D


Dnes, posledního července, jsme začali se stavbou střechy. Tedy, abych byla přesná, začal s ní muž. Já mu za
tím jen fandila. Zítra ráno musím natřít trámky na místech, které dnes řezal a pak se konečně pustím do sklizně zbylého rybízu. Zatím jsem sklízela jen takové množství, které stačilo na koláč. Má krásnou barvu, takhle zralý snad ještě nikdy nebyl. Kvůli počasí, které panuje a kvůli pracem, kterým se mimořádně věnuji, nebyl na sklizeň a zpracování čas. A to už začaly zrát i ostružiny! Ke svým výše jmenovaným profesím tedy ještě mohu připojit - zaměstnanec podniku Fruta Mochov.

Končím slovy Jana Nerudy - "Vším, čím jsem byl, jsem byl rád...".

pátek 6. června 2014

Pryč z Prahy


Jaro se chýlí ke konci
a léto klepe na dveře.
Prahu si fotí Japonci
a já se těším na moře

Loni při toulkách Salentem
jsme našli krásné místo.
A na něj ráno pojedem.
Už je to téměř jisto.

Následky krup jsou stále znát,
krátký čas byl na nápravu.
Přestanu nad tím rozjímat,
zahradu házím za hlavu.

Věci dle seznamu vybírám
a do tašek je dávám.
Skříně otvírám, zavírám,
v duchu už Praze mávám.

U dveří narůstá hromada tašek
a moje nervozita úměrně tomu.
Plápolám po bytě jako šašek,
vybírám, co ještě vzít mám z domu.

Kvůli své dobrodružné povaze
odjíždím, i když je mi neblaze.
Bolavá záda stále bolí,
budu si pomáhat trekovou holí.

Klíče a instrukce jsem předala,
dům letos prázdný nebude.
Včera jsem ještě jahody trhala,
vnučkám a dceři hodně zbude.

Budou tu spolu hospodařit,
bydlet a kytky zalévat.
Snad se všem bude dobře dařit,
já na ně budu vzpomínat.

Výčitky ale stejně mám,
italský deník není hotov.
A to už nový otvírám,
přesto však dám si pohov.

Zítra, až slunce bude svítit
dám nový deník do batůžku.
Budu psát postřehy a muž řídit.
Jo, nesmím zapomenout tužku!

Opouštím na čas nejen Prahu,
rodinu i blogové přátele.
Mám tedy aspoň malou snahu -
mějte se všichni vesele.

Nashledanou v červenci. Úžasný

Torre Dell'Orso - Due Sorelle (Dvě sestry) - zdroj fotografie INERNET - stránky města

středa 28. května 2014

Murphyho zákony


Chvilku jsem přemýšlela, zda by nebylo vhodnější nazvat tento článek "První a poslední". Tedy ve smyslu, že to bude první a současně i poslední květnový článek. Na víc se prostě nezmůžu. Souhra okolností a dnešní počasí, kdy nemůžu pracovat na zahradě, mi umožňují napsat tento jediný květnový článek.
Zůstanu tedy u původního nadpisu.

"Co se může pokazit, pokazí se."
Jeden z nejznámějších Murphyho zákonů, který hovoří za vše.
Tedy alespoň v mém případě. Dokonce ted' a tady.

Problémy nastaly už poslední dubnový den. Seděla jsem a "klovala" komentáře na některém z mých oblíbených blogů. A najednou.... monitor zamrkal a počítač zhasl. První pokus, druhý, třetí ... No co, zítra je také den, řekla jsem si. Odpoledne a večer jsem trávila ve společnosti manžela a dcery s vnučkami na "Čarodějnicích" a na počítač zapoměla.
První májový den jsem ho ráno zkusila zapnout a ejhle - normálně fungoval. Čekala nás však cesta s dcerou na chatu do Křivoklátských hvozdů, tak jsem počítač vypnula.
Čas na chatě v krásném prostředí a ve společnosti dvou cácorek utíkal rychle a prodloužený víkend byl za námi.
Po návratu domů jsem počítač znovu zkusila zapnout. A zase jen proběhl modrý proužek pod problématickým nápisem Windows XP a monitor zčernal. Vzpoměla jsem si, že můj pracovní počítač v podobných případech zmodral a kolega "ajt'ák" to nazýval "modrá smrt". Tak ten můj rovnou zčerná.

Tak je to tady zase, znovu začal zlobit počítač. Není to poprvé, ale já doufala, že po minuloroční přeinstalaci bude nějaký čas klid. Rozepsaný "Italský deník" by si jistě zasloužil dokončit, už jen proto, že první týden v červnu znovu odjíždíme.
Asi by to chtělo nový počítač. Ale na ten ted' nejsou finance, musíme si opatřit nějaká € na dovolenou, zaplatit domovní daň, pojištění domu a muž musí s autem do servisu a na STK. Počítač se odkládá.

I následující prodloužený víkend jsme odjeli na Křivoklátsko. Počasí už nebylo tak krásné, jako předchozí víkend a nějak mě ten čerstvý luft ofoukl.
Jiřiny už měly být touto dobou v zemi, moje babička razila heslo, že prvního května musí do země brambory a jiřiny. Každý rok jsem to zvládla, letos jsem měla zpoždění.
Zde se hodí znovu Murphy: "Jestli se cítíš dobře, uklidni se, ono tě to přejde."
Zrýt a zkypřit záhon byla "brnkačka". Pak zakleknout a sázet do země jednotlivé hlízy už bylo trochu horší. Kolena se začala ozývat a zvednout se a pak opět zakleknout, mi činilo stále větší a větší potíže. Ve finále jsem lezla ze záhonu a zvedala se do vzpřímené polohy pomocí lopatky. Jen jsem doufala, že mě při tom vidí co nejméně lidí. Určitě by je pohled minimálně pobavil. V předklonu a pajdajíc jako ortopedický pacient, jsem pak uklízela bedničky od hlíz a sbírala kameny, které se snad v záhonech líhnou.

Ráno bylo hůř, začala se ozývat záda a to do té míry, že jsem stěží vylezla z postele. Zvednout se ze záchodu mi dalo dost práce. Asi bych se měla jít podívat na doktora. Pak mi došlo, že tam bude až odpoledne. Uvázala jsem si "kočku", polkla jeden z mála prášků na bolest, na který nejsem alergická a pomaloučku jsem se rozhýbávala. Kolem poledního už bylo lépe a já návštěvu doktora odložila. Muž po návratu domů na mě chvilku koukal a pak mi řekl, že chodím jako kačer. To mi opravdu hodně pomohlo.

Následující den byla ve školce besídka ke Dni matek. Počasí "pod psa", každou chvilku pršelo a záda stále tupě bolela. Besídka byla krásná, chvilkami až dojemná a já si uvědomila, co všechno se děti ve školce naučí. Problém nastal, když jsem se po jejím ukončení zvedala z nizoučké dětské židličky. Dcera se mi pochechtávala a já litovala okamžiku, kdy jsem se rozhodla si na to nízké cosi sednout. Jo, kdybych zůstala stát, bylo by lépe. Autobus od školky mi jel zanedlouho a já se těšila domů, až si zase uvážu kočku. Přemýšlela jsem, co budu dělat. Měla bych dokončit ten deník. Doma jsem si vzala pilulku na bolest, zapnula počítač a .... pak si pustila zprávy v televizi, která na rozdíl od počítače fungovala. S Italským deníkem to začalo vypadat více než špatně. Muž mě po návratu domů našel schoulenou a spící na gauči před zářící televizní obrazovkou.

Další den jsem do závětří u domu opatrně a s ohledem na bolavá záda vynášela květináče s loňskými muškáty a nové sazenice, které jsem vypěstovala. Truhlíky slíbil vystěhovat můj muž. Ve vzpřímené poloze jsem pak obírala uvadlé lístky a zastřihovala uschlé výhony. Pak mě zahnal déšt'. Zkusila jsem zapnout počítač a ejhle, fungoval. Dcera mi zavolala přes Skype, abychom se domluvily na hlídání holek. Skype vypadával zhruba po půl minutě, aby se pak na protokolu zobrazilo, že jsem s dcerou hovořila 508 hodin a nějaké drobné k tomu. Pak opět počítač zhasl. Jo, technika a k tomu Murphy: "Člověk se může mýlit, ale něco dokonale zašmodrchat se dá jen pomocí počítače."


Víkend byl ve znamení hlídání. Užila jsem si všechna tři vnoučata, v jejichž přítomnosti mě záda jako zázrakem přestala bolet. Kam se hrabou všichni doktoři.

A pak se konečně v pondělí udělalo krásné počasí a já se snažila dohánět skluz v jarních pracech. Růže už jsou v důslednu neustálých dešt'ů napadené černou skvrnitostí a začaly shazovat listí. Rozmíchala jsem přípravek na postřik a postříkala růže.
Vyplela jsem plevel z velkého záhonu, který tam narostl od jarního rytí, když se obloha zamračila.
Murphy: "Nikdy nic nefunguje bez toho, aby se to nepokazilo." Postřik proti skvrnitosti mi spláchl déšt'. Muž přijel odpoledne domů a našel mě naštvanou a otrávenou, pozorující provazy deště, které skrápěly zem. V půl šesté večer jsem šla do mokré a lepivé země zasadit rajčata. Takový byl můj plán. Sedíc na bobku na prkně přes záhon jsem hloubila v mokré zemi šikmé jamky na rajčata a pak je uvazovala k opěrám. Moje kolena řvala bolestí. Můj muž stál na chodníku, s rukama v bok mě pozoroval a pak pronesl: "Teda, to tě obdivuju, že můžeš ještě sedět na bobku, to já už pár let nezvládám." Zavrčela jsem na něj, že může jít obdivovat cokoli jiného. "No, tak jo, ale lidská práce mě fascinuje a dokážu se na ní hodiny dívat." Přemýšlela jsem, zda po něm nemám hodit sázecí lopatkou a těšila se na to, až budu sázet poslední dva řádky. To si budu moci kleknout na chodník.

Ráno přijela dcera a já se pochlubila, že jsem ta rajčata zvládla v mokrém marastu zasadit. Výhodou bylo to, že jsem je nemusela zalévat. Foukal ostrý vítr a já zjistila, že dvě sazenice jsou zlomené. Znovu prkno, opět na bobek, vyrýt zlomené a zasadit nové. Ještě, že si těch sazenic dělám dost.
Dcera pak odešla do garáže brousit lavičku, kterou výhodně koupila na chatu a já se pustila do muškátů. Použitelné exempláře jsem zakládala do zeminy pro další použití, špatné do kýble na vyhození a zeminu do pytlů. Když jsem stěhovala třetí pytel do schodů před kůlnu, luplo mi v zádech. Stála jsem pod schody, obléval mě pot, chtělo se mi zvracet. Z garáže se ozvala dcera: "Mamčo, proč nic neřekneš a proč to taháš sama?" Moje chyba! Další pytle se zeminou jsem už pak nechávala u vjezdu do garáže a s opatrností jsem čistila truhlíky.

Noc byla bolestná. Problém představovalo i obyčejné obrácení se v posteli. Muž mi ráno řekl, že jsem ho budila, protože jsem kňučela. Nebyla jsem si toho vědoma. Stejný problém, který tu už byl. Vylézt z postele, vstát ze záchodu. Nehty jsem zatínala do dlažic ve snaze se narovnat. Bolelo to víc, než před tím. Rozhýbávala jsem se na chodbě, kterou jsem se šourala, opírajíc ruce o lemy dřevěného obložení. Zvažovala jsem, že si vezmu hůl, která zůstala v domě po babičce. Když jsem se konečně trochu srovnala, udělala jsem chybu - sedla jsem si. A vše začalo znovu. Od stolu se vstávalo o něco lépe, ale opět trvalo, než jsem se rozbýbala. Ale zahrada a kytky opravdu nepočkají.
Bolest vystřelovala páteří nahoru a bolela mě levá noha. Zjistila jsem však, že největší bolesti mám, když sedím.
Dcera s holčičkama přijela po obědě. Holky "vyfasovaly" štětce a spolu s maminkou natíraly novou lavičku na chatu. Já sázela do truhlíků muškáty. Nezalévala jsem je, aby se s nimi dalo manipulovat s bolavými zády. V podvečer jsem měla osazených svých 13 truhllíků, kterými zdobím dům. Ošetřila jsem je ještě přípravkem proti savému a žravému hmyzu. Muž je vynosil do patra a já je pak zalévala. Holky odjížděly kolem osmé večerní s tím, že ve čtvrtek nepůjdou do školky a přijedou k nám po ránu, aby stihly druhý nátěr. Na noc kočku na záda a prášek na bolest.

Holky dorazily dopoledne. Osazovala jsem muškáty do závěsných květináčů do altánku. "Co si dáme k obědu, holky moje?"
Obě unisono prohlásily, že chtějí buchtičky se šodó. Svlékla jsem rukavice, vyšla do bytu a zadělala na buchtičky. Pak jsem se znovu vydala ven a našla bolestí zkroucenou dceru. "Co se ti stalo?" "Jsem přesně tvoje dcera, včera jsem koukala na tátu, jak ukládá stůl spolu s natřenou částí lavičky, tak jsem to chtěla také takhle vynést ven. No a luplo mi v zádech."
Dopadla podobně jako já. Po obědě jsem už nepokračovala v zahradničení, ale vzala jsem si druhou štětku a natírala spolu s dcerou. Zjistila jsem, že mě v této pozici bolí záda o něco méně, než když se ohýbám tu pro sazeničku, či kyblík se zeminou. Bylo natřeno, muž přijel z práce, dali jsme si kávu a zanedlouho holky odjely. Přijedou si zítra pro lavičku. Do kytek už jsem se nepouštěla, šla jsem uvařit večeři a pak si pustila zprávy. Z toho, co předpovídali meteorologové, jsem moc radosti neměla.

V pátečním dopoledni jsem se věnovala orchidejím, které byly od středečního podvečera sundány z okna kvůli umístění truhlíků. Vyvazovala jsem výhony, které pokvetou, otírala listy a pak je stěhovala na jejich "letní místo." Polovina okna musí zůstat volná, aby bylo možné zalévat truhlíky. Mladí přijeli kolem poledne, řídil Tomáš a dcera měla sedačku sklopenou do pololeže. Pak se vyhrabala z auta a já si uvědomila, že chodí ještě hůř, než já. Přiznala, že noc byla krutá a že se jí na chatu v tomhle stavu moc nechce. Jsou však domluveni s Tomášovým bratrem a bylo by hloupé nejet. "Zkus to nějak rozhejbat, mě to docela pomáhá." "Jo, mami, kdyby to šlo."
Když mladí odjeli, zkusila jsem zapnout počítač. Povedlo se! Podívala jsem se na radar a bylo mi jasné, odkud to přijde. Stěhovala jsem květináče s kytkami na letnění za dům, abych zachránila maximum možného. Zabezpečila jsem plastový stůl a ke květináčům, které by mohl povalit vítr, jsem natahala konve s vodou. Pak jsem si vzala fot'ák a fotila si dramaticky zamračenou oblohu. Vyfotila jsem si i kvetoucí kytičky a altán s krbem. Dívala jsem se na černou oblohu a všimla si ptáků létajících nízko. I ti vědí, že něco přijde.


Před čtvrtou hodinou začal foukat vichr a padat obrovité kapky vody, které na rozpáleném chodníku před domem usychaly. Bylo naprosté ticho a pak to začalo. Seděla jsem na schodě před domem, krytá stříškou a sledovala provazy vody padající k zemi. Uvědomila jsem si, že to není voda! Rány se ozývaly z okolních střech a parapetů, jak do nich mlátily kroupy. Chodník byl bílý kroupami a zelený listím z ibišků, které kroupy nemilosrdně servávaly z mladých výhonů. Rajčata se mlátila ve vichru, jako by uhýbala tomu ledovému, co přicházelo z vrchu. Za pět minut bylo po všem. V mírném dešti jsem se šla podívat na to, co zbylo. Ze střechy do sudu se ještě valily proudy vody a sud přetékal jako sopka vyvrhující lávu. V crocsech mi to na ledových kuličkách pěkně klouzalo.




Muž chtěl vyjít ven garáží, ale nemohl. Pod vraty se do ní vevalila voda, kterou nepobraly kanály. Zvedl vrata a do garáže vpluly kroupy.






Dívala jsem se po rozmlácených květináčích a utlučených kytkách. Jahody a rybíz byly z části sklizeny. Všude spousta orvaného listí, v truhlících místo muškátů ledové kouličky. "Ájo, pojd' se podívat sem." Muž stál v altánku pod střechou, tedy spíš jen pod tím, co zbylo.



Sešla jsem po schodech před garáž a dívala se na smutné holé větve fuchsií. Květy a listy ležely v bílém nadělení pod zídkou. Stejně dopadly i muškáty na zídce. Podívala jsem se na severní stranu domu a všimla si otevřeného okna do ložnice. No nazdar!
Kroupy byly až u dveří ložnice, které jsou vzdálené čtyři metry od okna. Postel vypadala jako kompost. Záclony a závěsy zdobil zelený rozsekaný pažit, který byl ještě ráno muškáty, spolu s kousky rašeliny, které vlivem vichru vylétly z truhlíku. Koberec pod oknem mokrý a koš s vypraným a vyžehleným prádlem, které jsem neuklidila na místo kvůli bolavým zádům, volal po novém praní.
Zahradu jsem nechala zahradou a šla uklízet ložnici. Prošívané deky jsem odnesla do kuchyně, kde je lino a tam je svlékala. Deky jsem pak sušila. Prádlo jsem roztřídila a dala prát první várku. Čistila jsem koberec a likvidovala zbytky po řádění živlů. Muž pak umyl okno. Ano, byla to moje blbost, že jsem nezavřela okno. Do ložnice jsem dala kamínka z koupelny a ustlala pro nás v pokoji, kde spávají vnučky. Ještě, že tenhle víkend nehlídáme.
Pendlovala jsem mezi pračkou a půdou, kde jsem věšela prádlo. Při obhlídce čtyř truhlíků ze severní strany domu mi bylo jasné, že je budu muset znovu osadit. Murphy: "Jestliže se nám něco konečně povedlo, v budoucnu zjistíme, že by bylo lepší, kdyby se to nepovedlo." Aneb, kdyby truhlíky byly dány na okno o pouhé dva dny později, vše bylo jinak.

V sobotu jsem se probudila v půl čtvrté. Přemýšlela jsem, co udělat nejdříve a co počká. Usnout se mi nepodařilo, proto jsem v půl šesté vstala. Podařilo se mi zapnout počítač a tam jsem hledala, samozřejmě, že marně, náhradní střechu k altánu. Objevila jsem jen dotazy dalších majitelů stejného altánu. Altán však nemůžeme nechat tak, jak je, už s ohledem na nábytek. Hledala jsem dál, jak to vyřešit. V noční košili jsem se snažila u klávesnice počítače najít nějaké řešení. To, že jsem se ráno nerozhýbala mi došlo v momentě, kdy jsem se pokusila vstát z kancelářského křesla. Nešlo to! Opřená o područky jsem se pak postavila na vlastní nohy a v předklonu jsem se plazila do koupelny. Asi jsem bolestí zařvala víc, než jsem sama chtěla, či už můj muž usoudil, že už je čas vstát, nevím. Každopádně mě viděl ve stavu, ve kterém jsem byla v předchozích třech ránech před rozhýbáním. Díval se na mě a pak jen ucedil: "Jsi zralá na to, abych tě odvez k doktorovi." Po půl hodině se mi podařilo se rozhýbat natolik, že jsem se oblékla a vyrazili jsme k volební místnosti. Při vystupování z auta jsem zavyla, pak jsem se srovnala a vstoupila dovnitř. Byli jsme tam jediní a já se snažila zachovat dekorum a jít rovně. Pak znovu do auta, koupit nějaké potraviny a naproti v Hornbachu koupit krycí plachtu. Prodavač v oddělení květin mi sdělil, že mají obrovské slevy, protože je včera postihlo totéž co nás. Platíčko s deseti muškáty stálo celých 39,-- Kč. Koupila jsem si dvě, abych mohla znovu osadit zničené truhlíky. Klasických muškátů jsem přes zimu vypěstovala spousty, ale převislých nějak méně. Loni tomu bylo naopak. Kdybych tušila, jak levně muškáty koupím, asi bych si pro příště odpustila jejich množení. Dá to dost práce a navíc je to náročné na místo.
S plachtou a muškáty jsme v dešti přijeli domů a já se pustila do přípravy oběda.
Odpoledne vylezlo sluníčko a já se vydala na zahradu. Byl to hodně smutný pohled. Hrabala a zametala jsem otrhané listí. Práce ve stoje šla, ohýbání bylo horší. Pak, když oschla poškozená střecha altánu, šla jsem manželovi pomoci s plachtou. S bolavými zády jsem byla téměř k neužitku, jen něco někde podržet, u něčeho postát.
Odpoledne se přihnaly další hrozivé mraky, takže plachta, která opravdu nezdobí, ale na druhou stranu vyřeší problém s děravou střechou, prošla prvním testem. Vydržela!

Před

Po

V neděli jsem se pustila do osazení poškozených truhlíků, přesazovala jsem další kytky a stěhovala je na jejich letní místo. Při cestě do domu jsem si všimla, že jedno rajče je nějaké divné. Takže znovu prkno, zelézt mezi sazenice, protože samozřejmě nemůže být poškozené rajče v přední řadě. Bylo přeražené kroupami a posazené níž. Muž odpoledne zavolal našemu příbuznému do pojišt'ovny, aby se zeptal, zda se na kroupy a poškozený altán vztahuje některá z pojistek. Prý se na to podívá, at' mu pošleme fotky.
Murphy: "Pojistky zahrnují absolutně všechny typy neštěstí, kromě těch, které se stanou tobě."
Večer jsem zkonstatovala, že pohyb mým zádům docela svědčí, že nějak bolí méně. I po posílání fotek, kdy jsem seděla chvíli u počítače, jsem vstala, aniž bych zavyla bolestí.

V pondělí jsem opět přesazovala další kytičky a dávala je na místo. V kapse mi zazvonil telefon: "Mami, prosímtě, můžu ti přivézt holky? Já bych je vyzvedla po "o" ve školce a šla bych k doktorovi. Ty záda totiž bolej čím dál tím víc."
S cácorkami jsme trávily odpoledne na zahradě, holky si kreslily, pak něco stavěly a čas od času přišla SMS od jejich maminky, jak ubývají pacienti, kteří dozazili před ní. Nojo, pondělky u našeho obvod'áka jsou pokaždé výživné, to tam bývá asi tolik lidí, kolik jich pak přijde během následujících čtyřech dnů.
Dcera dorazila kolem čtvrté odpolední a ukazovala mi léky, které dostala. Oboje jsem znala a také je kdysi na svá záda užívala. Po jedněch jsem se osypala a myslela, že mám neštovice, po druhých jsem se dusila. Těžký život alergika.

V úterý jsem přesadila oleandry a ibišky, které jsou sice pokojové, ale já je rok co rok letním venku. Mraky se honily po obloze, sem tam z nich spadlo pár kapek, ale vydržela jsem. Kolem jedné hodiny začalo hřmít a sousedka, která přišla k plotu, mi řekla, že se mají opakovat stejné bouřky jako v pátek. Néééééé!!! To já nechci, už takhle si připadám jako veverka v bubnu. Sázím a vyrývám a sázím a ......
Odpoledne jsme jeli v dešti popřát Tomášovi k narozeninám a pak jeli do směnárny koupit eura. Za devět dní jedeme.
Večer muž otevřel poštu a zjistil, že ho náš příbuzný urguje, aby vyplnil oznámení pro pojišt'ovnu. Měl ho v poště už od pondělka. Po vyplnění jsem vše oskenovala a poslala do pojišt'ovny. Že by ten předchozí Murphyho zákon neplatil?

Problémy s počítačem přetrvávají. Jsou dny, kdy nejde vůbec spustit. O funkčnosti, či spíš nefunkčnosti mého počítače se mohla přesvědčit dnes Kitty. Zlobí i Skype, který nám během hovoru několikrát vypadl.
Záda stále bolí, i když už o něco méně. Opustila jsem své kancelářské křeslo a sedím pevně opřená na kuchyňské židli. Přemýšlím zda a jak vstanu. Zase zařvu bolestí?
Jo a aby se to nepletlo, dnes mi navíc "klekla" meteostanice.

Dnešní den trávím doma. Sice jsem jednu chvíli vyšla na zahradu, ale bylo tam opravdu nevlídno. Zlikvidovala jsem jen pár slimáků, kterým se vyhlásila válku. Krásné čtyři řádky kopru padly kvůli jejich nenažranosti.
Jsem už smířená s tím, že nestihnu na zahradě do odjezdu udělat vše, co jsem si naplánovala. Vždyt' přeci plány jsou od toho, aby se měnily. I Murphy k tomu dodává: "Jestliže jde vše podle plánu, stala se někde chyba."
Těžko se smiřuju s tím, že už nedopíšu do svého odjezdu Italský deník 2013. Poznámky k němu mám, osnovu také, ale chybí mi čas k jeho dokončení.

Omlouvám se svým čtenářům, at' už pravidelným, či jen náhodným, že nestíhám reagovat.
Také se omlouvám všem svým blogovým přátelům za to, že zanedbávám návštěvy na jejich blozích.

V sobotu mě čeká cesta na můj rodný sever a pak třídní sraz po 42 letech od maturity. Musím se přiznat, že když jsem v pátek a v sobotu viděla tu spoušt' na zahradě, koketovala jsem s myšlenkou, že svou účast odvolám a raději budu napravovat škody. Na sraz pojedu, některé jiné věci, které už nestihnu, budou muset počkat na to, až se v červenci vrátím.
Snad už mám vybráno, i když Murphy říká: "Život je řada průšvihů po sobě nepravidelně jdoucích."

úterý 29. dubna 2014

Italský deník 4


Menhir, pecora a bauxit
(pokračování článku ve kterém mi šlo téměř o život)

V sobotu jsem si přispala trochu déle. Snad k tomu přispěla únava z včerejšího dne, možná dozníval i úžeh. Vstala jsem, udělala snídani pro oba, protože i můj muž byl vzhůru. "Jak ti je?" "Jsem docela v pohodě." "Přiznám se, že jsem o tebe měl včera hodně velký strach." Já ho měla taky.

Co s načatým sobotním ránem? Půjdeme na pláž. Tentokrát s kloboukem na hlavě a deštníkem, který nám v uplynulém týdnu několikrát sebral vítr. Za ten včerejšek jsem si v podstatě mohla sama.
Rozložili jsme deštník na pláži pod rezidencí hned u břehu a pod něj položili lehátka a osušky. Z tašky jsem vytáhla knížku s tím, že budu relaxovat. Pak mi to nedalo a následovala jsem manžela, abych otestovala vodu. Byla příjemná, ale nesrovnatelně chladnější, než včerejší odpolední Jónské moře. Doplavala jsem za vlnolam a pak zalezla do stínu deštníku. Zabrala jsem se do knížky a přestala vnímat okolí.
"Teda, to je ale záserec." Zvedla jsem hlavu a všimla si, kolik lidí je na pláži. Je vidět, že je sobota a také, že se už konečně počasí umoudřilo. Zavřela jsem knihu, otočila jsem se a všimla si, že si před nás rozložila své ležení početná tlustá italská rodina. Trochu se mi zvedlo sebevědomí, protože vedle nich jsem vypadala ještě k světu. Když jsme ráno zapichovali deštník, myslela jsem si, že si před nás, na mokrý písek, na který šplouchá moře, nikdo nevleze. Ó, jak jsem se mýlila. Prostě chtěli mít první řadu i za cenu, že jim občas jejich propriety propláchne moře. Měla jsem místy i pocit, že to, na čem spočívají mé nohy, není písek, ale jejich osuška. Když jsem šla do vody, musela jsem to ležení obcházet, abych jim nestoupla na mokré ručníky a osušky. Znovu jsem doplavala za vlnolam. Při plavání zpátky jsem se zahleděla na pláž a všimla si, že davy koupajícesechtivých se ještě víc zmnožily. Opatrně jsem obešla italské ručníky a vlezla pod deštník. Do nosu mě praštil cigaretový dým. Kromě dětí hulili všichni, kteří se usídlili před námi. Knížka a hlavně já, máme smůlu. Znovu jsem raději vlezla do moře, doplavala k vlnolamu a vylezla si na útes. Tady nikdo nekouřil. Chvilku jsem poseděla a pak s obavou, abych si znovu nepřivodila problémy s uhřátím, jsem vlezla do vody, ponořila se a namočila si vlasy. Doplavala jsem ke břehu v momentě, kdy italská rodina nekouřila. Rozdávalo se jídlo. Děti ječely, otec na ně řval a tři dospělé ženy pro změnu řvaly na muže. Seděli jsme s manželem a sledovali, co se bude dít. Muž pak začal gestikulovat, nadával nejen ženám, ale i dětem a pak se sebral a vztekle odešel. To je temperament.
Vzpomínám si, jak před deseti lety na parkovišti u Neapole zastavilo vedle nás auta, z něhož vystoupil zamračený muž, otevřel dveře na straně spolujezdce a nechal vystoupit svou partnerku. Té pak ve vší počestnosti na veřejnosti nafackoval, podržel jí dveře, aby mohla nastoupit, posadil se a odjel. Tehdy jsme zůstali v úžasu a s téměř otevřenými pusami jen koukat. Pak můj muž jen ucedil: "Tak takhle se to dělá."

Italská rodina nepřestávala i po odchodu muže se svými hlasitými lamentacemi a řevem. Jejich projevy neušly pozornosti i dalších lidí na pláži. Kousek od nás seděli naši italští sousedé z rezidence a také je pozorovali. Pak paní jen pokrčila rameny a naznačila, že nás tak trochu lituje, když to chytáme z první ruky. Pak manželovi přistála na lehátku jakási rýžová hmota, kterou po sobě děti začaly házet. "Už mě fakt pěkně serou. Nevím jak ty, ale já jdu nahoru". Zeptala jsem se kolik je hodin a usoudila, že půjdu také. Stejně se blížila doba, kdy chodíme na oběd. "Necháme tu ty věci?" "Jak chceš", zavrčel můj muž a bylo na něm vidět, že už by nejraději byl pryč. Nakonec, pod dojmem létajícího rýžového čehosi, jsme sbalili vše a odešli do rezidence.

Po obědě jsem uvařila kávu a muž se díval na notebooku, co je nového. Vyšla jsem před rezidenci a podívala se z výšky na pláž. Hlučná tlustá rodina, kterou můj naštvaný manžel nazval cestou domů cigošema, se ještě rozmnožila a rozrostla.
Vrátila jsem se zpátky a všimla si, že muž má i navigaci z auta, kam zadával nějaké souřadnice. Při bližším pohledu jsem zaregistrovala, že na monitoru má zobrazený bauxitový důl. Hurá, uděláme si výlet! Přiznám se, že ani mě se na pláž po dopoledním zážitku moc nechtělo.

Takže triko, krat'asy, boty šlapky a kšiltovku na hlavu. Do batohu láhev s pitím a druhou ještě do auta, aby byla rezerva.
Podle navigace jsme projeli Otrantem, vyjeli na kopec Minerva a ... navigace vypadla z držáku. Zvedla jsem černou obrazovku a zeptala se muže, co s tím. "Do p....e, já to neuložil." Viděla jsem, že je pěkně dopálený. "Jirko, víš co? Pojedeme se podívat na menhir a dolmen, na který visí upozornění na silnici z Maglie." "A ty víš, kde to je?" "No, nevím, ale té cedule jsem si všimla už loni."
Otočil auto, objel kříž, který tu stojí na místě, kde byli popraveni obyvatelé Otranta, kteří se odmítli zříci katolické víry a jel podle směrovek na Maglii. Sledovala jsem, kde je ta cedule a odbočku jsme přejeli, protože byla pouze na druhé straně. Nenadával, jen vrčel.
Na místě, kde to šlo, se otočil a vraceli jsme se zpět. Odbočili jsme a vjeli do městečka Giurdignano. Upoutávky na menhir a dolmen byly téměř na každé křižovatce. A pak jsme vjeli do přírodního parku. Měla jsem zpočátku dojem, že bychom tam autem asi jezdit neměli, že máme boty šlapky a trasu si v pohodě projdeme. Když jsem svůj názor předložila, dostalo se mi odpovědi, že tu za á není žádné parkoviště, za bé tu není ani cedule, která by zakazovala vjezd, za cé je tu cedule s nápisem "Giardino Megalitico", tudíž za dé jedeme dál. Pomaloučku jsem projížděli po prašných cestách mezi zídkami, které ohraničovaly tu kus lesa, podruhé pastvinu a potřetí olivový sad a stále se řídili podle směrovek. Na jedné z křižovatek stál menhir.



Muž zastavil, já vystoupila a šla menhir vyfotit. "Myslíš, že je to ono?", ozvalo se z okénka auta. "Určitě, je to tady i napsané." Několik záběrů a já pak nastoupila zpátky do auta, abychom pokračovali i k dolmenu, na který nás opět naváděly další směrovky.

Dívala jsem se z okénka a v úžasu poprosila muže, aby zastavil. Na pravé straně byl olivový sad, ve kterém byly stovky ovcí, které byly zvědavé a přišly se podívat, kdože je to ruší v odpolední pastvě. Tiše, abych je nevylekala, jsem vytáhla fot'ák, abych je zvěčnila. Ovcím došlo, že jim evidentně nic nedám, tak poodešly, zapózovaly a potom se seřadily do řad a odcházely. Ten výjev měl úplně biblický rozměr. Seřazené ovce pochodovaly v řadách od nás pryč. Zahlédla jsem mezi nimi i pár koz. Možná tam někde v dálce stál most, na kterém byly spočítány. Chvíli
jsem ještě počkala, zda se nevrátí, ale zmizely v hloubi olivového sadu, jako by tu nikdy nebyly.




Vlezla jsem do auta a podle značek jsme pokračovali k dolmenu. Sad skončil, my jeli po prašné cestě rozkvetlou loukou a já měla stále silnější pocit, že to auto sem opravdu nepatří. Měli jsme ho někde zaparkovat a jít pěšky. Raději jsem svou myšlenku nevyslovovala nahlas. Směrovka ukazovala vpravo na ještě užší cestu. Už jsem to nemohla vydržet a řekla manželovi, aby tu auto nechal, že dál už opravdu půjdeme pěšky. Jako by neslyšel, či slyšet nechtěl, odbočil, aby mě asi po sto metrech požádal, abych vylezla a šla prozkoumat cestu. Na ní ležely obrovské balvany, mezi nimi mezery. Akorát tak na poškození spodku auta. Vrátila jsem se a řekla, že tudy neprojede, at' se jde sám přesvědčit. Vrátil se a nerad mi dal za pravdu.



Těch 100 metrů mezi vysokou trávou, spálenou sluncem do zlatavé barvy, vonícím planým koprem a květinami, jejichž názvy neznám, couval na širší komunikaci. A mračil se a vrčel. Já šla před autem a dávala pozor, aby nenacouval do nějaké jámy či kamene. To byl zážitek. Na širší cestě se otočil, já nastoupila a jelo se zpátky. Touha vidět dolmen byla u mého muže ta tam: "Stejně to byl tvůj nápad." Vrátili jsme se kolem menhiru a cedule s nápisem Megalitická zahrada do uliček města Giurdignano.

Projevila jsem alespoň přání, podívat se do centra města, když už tady jsme.
Zaparkovali jsme na malém náměstíčku proti kostelu a šli se projít. Udělala jsem několik fotografií a pak na náměstíčku zahlédla informační kancelář. Vstoupili jsme dovnitř. Uvnitř byla starší paní a dvě mladé dívky a já se zeptala na menhir a dolmen. Starší paní vytáhla knížečku o městě a okolí, rozevřela jí uprostřed a do mapy nám začala kreslit, kudy se dostaneme do Megalitické zahrady. Nemohla tušit, že odtud jedeme. Já se postavila proti ní a na mapě jsem jí ukazovala, kde už jsme všude byli. A na závěr jsem pronesla větu "Non abbiamo trovato dolmen, solo pecora e pecora." (Nenašli jsme dolmen, jen ovci a ovci). Všechny tři se začaly chechtat a já zprvu nechápala, čím jsem je tak pobavila. A pak mi to došlo. Stačilo říct "pecore", což je množné číslo. Takže my prostě našli ovci a ovci a ovci. Nojo, u nás v češtině je ta ovce i ty ovce. Italština rozlišuje posledním písmenem množné číslo. Začala jsem se smát taky. Jedna z mladých dívek se nám ochotně nabídla, že sedne k nám do auta a k dolmenu nás doprovodí. Bylo už však téměř půl sedmé a muž se nechtěl vracet a opět riskovat couvání loukou. Poděkovali jsme, rozloučili se a já dostala tu knížečku, do které mi byla zakreslena trasa od infocentra k menhiru a dolmenu. Myslím si však, že se ty "holky" z infocentra chechtaly nad mým popisem ještě hodně dlouho. Prostě jsem pecora.
Až pak v pozdním večeru, kdy jsem prolistovala knížečku, zjistila jsem, že menhirů a dolmenů je v Giurdignanu mnohem více. Nejen ten jeden jediný, který jsme objevili.

Palazzo Baronale

Patron města Sv. Roch

Kostel Proměnění Páně

Hodinová věž

Kostel Proměnění Páně a sloup Sv. Rocha

Území, na kterém leží Giurdignano bylo osídleno už v době bronzové, o čemž svědčí výskyt menhirů a dolmenů nejen v městečku, ale i v jeho blízkém okolí. Stejně jako další místa v této oblasti bylo později osídleno kulturou Messapi. Ve 2. a 3. století po Kr. bylo využíváno jako zimoviště římské armády, jak dokládají pozůstatky nekropole. Po rozpadu římské říše se dostalo pod byzantskou nadvládu. Po nich přišli Normané. Roku 1192 byl vládcem nad městem Nicholas De Noha, později se dostalo v léno Karla I. z Anjou. Vládci nad městem se střídali, město bylo prodáváno a pak byl jeho majetek děděn potomky tehdejších vládců. Posledním pánem byl Francesco Capece, který ho měl v držení až do roku 1806.

Z Giurdignana jsme vyjeli jinou silnicí, než tou, kterou jsme sem přijeli. Před námi byl nádherně vidět maják na Punta Palascia a před ním se rozprostírala jako na dlani pláň, na které někde musí být bauxitový důl. Zřejmě i můj muž, při pohledu na krajinu, která se před námi otevírala, měl stejné myšlenky.
"Hele, víš co Ájo, já ještě zkusím najít ten důl i bez navigace. Co si pamatuju z mapy, tak přibližně vím, kde by mohl být." Přijeli jsme znovu na kopec Minerva, vjeli do uličky pro jedno auto, směřující k potápěčské škole. Na jednom místě se ulička rozdvojovala. Vlevo dolů k moři a k potápěčům, nahoru někam, kde to ještě neznáme. Uzoučkou a prašnou cestou jsme dojeli k závoře, vedle níž stála cedule, která patřila k dolu. Hurá!


Stoupla jsem si na práh auta, abych se rozhlédla, kterým směrem se vydat a pak jsem spatřila kopec s červenou hlínou. To bude ono. Vydali jsme se po uzoučké vyšlapané pěšince a došli k bauxitovému dolu. Nádhera, až se tajil dech. Bylo už téměř sedm hodin večer, slunce bylo nízko a část jezírka v bauxitovém dole byla ve stínu, ale i tak to byla krásná podívaná. Tak jsme to konečně po několika neplatných pokusech našli.

Jezírko v místě bauxitového dolů vzniklo působením spodních vod. K objevení ložisek bauxitu došlo ve čtyřicátých letech minulého století. Bauxit, z něhož se vyrábí hliník, byl v těchto místech těžen přibližně dvacet let. Bauxitová ruda se odtud odvážela do přístavu v Otrantu, odkud jí lodě dopravovaly až do průmyslového komplexu města Marghera,
které leží v aglomeraci Benátek a kde byla zpracovávána. Vzhledem k tomu, že náklady na dopravu a zpracování byly velice vysoké, byl důl v roce 1976 opuštěn. Pronikáním spodní vody a usazením sedimentů vznikly na jeho okraji bažiny, roste tu rákosí. Žije tu několik živočišných druhů, jedním z nich je ropucha obecná. Přiznám se, že tu bych tady opravdu potkat nechtěla.









Udělala jsem několik snímků tohoto úkazu, kterým dokládá příroda svou moc. Z opuštěného dolu vytvořila nádherný výtvor. Z některých míst bylo vidět za jezírkem i moře. Rozhodli jsme se, že toto určitě nebyla naše poslední návštěva tohoto místa. Přijdeme sem znovu, v příhodnější denní dobu, abychom mohli jezírko vidět a i zdokumentovat, když je celé ozářené sluncem.

Cestou od jezírka jsem se zahleděla k moři a všimla si, že nedaleko je Torre Serpe, kterou jsme viděli už počátkem uplynulého týdne. Dodatečně jsem si uvědomila, že jsem cestou k ní viděla červenou zem, takovou, jaká je vidět při cestě z Prahy do Karlových Varů. Na ní jsem si vzpoměla při tom pondělním stoupání ke věži, ale do souvislosti s bauxitovým dolem, jsem si jí nedala.


Po návratu do rezidence jsem si všimla červeného prachu, který byl všude. Prolezl i látkou mých botek šlapek a obarvil ponožky na červeno. Vlezla jsem do sprchy a viděla, jak ten červený prach obarvuje vodu, která ze mně stékala.
Převlečená jsem si vlezla na balkón a pomocí vlhkého hadru jsem se snažila své světlemodré boty zbavit červeného nánosu.


Slunce zapadlo, venku se stmívalo a my seděli na balkóně a pili kávu. Zaregistrovali jsme, že kolem rezidence se prochází noví hosté. Od odjezdu tanečnic před týdnem jsme tu bydleli jen my a italský manželský pár nad námi. Jinak tu nebyl nikdo. I v dalších budovách to vypadalo podobně. Docela nás to překvapovalo, protože v jiných destinacích bývá touto dobou už opravdu hodně lidí. Otranto je prý ospalé místo. Ta neobsazenost to možná dokládá.
Pak se ti nově příchozí dočkali. Přijela paní z agentury a vyřizovala s nimi papíry pro pobyt, aby je pak zavedla do bytu proti nám. Konečně nás bude v domě trochu víc. Rozhodli jsme se, že uděláme test. Z domu vyšel už jen pán, paní z agentury mu ukázala garáž, do které byl vjezd pod naším balkónem, předvedla, jak se otevírají vrata a odjela. Pán najel autem před vchod, aby vynosil věci a my ho otestovali. "Buongiorno", pronesl můj muž a pán odpověděl také "Buongiorno".
"Já ti to říkala, že to nejsou Italové." "Ježišmarjá, vy jste Češi?" Ted' jsme zase byli pro změnu překvapeni my. "To jsem rád", vesele pronesl pán. "My si vás tak trošku otestovali." "A jak?" "Schválně jsme řekli buongiorno a čekali jak odpovíte." Pán nechápal a my mu vysvětlili, že Ital by odpověděl v tuto hodinu "buonasera", tedy dobrý večer. V podstatě se buonasera používá už v pozdním odpoledni po siestě. Ven z budovy vyšel i zbytek rodiny, aby pomohli se zavazadly. Maminka, dvě téměř dospělé děti a malá holčička. Pán své rodině oznámil, že jsme Češi a že tu alespoň nebudou úplně ztraceni. Velké děti prý obě umí anglicky, ale tady s angličtinou trochu narazili, protože jim místní nerozumí. "Budete-li cokoliv potřebovat, klidně se na nás obrat'te. Budeme-li moci, pomůžeme nebo aspoň poradíme."
"Jak už jste tu dlouho? Jste totiž báječně opálení." "Už dva týdny a jeden ještě zbývá." A odkud jste?" "Možná s náma nebudete mluvit, ale my jsme z Prahy." Pán se začal smát a pak prohlásil, že on se v Praze narodil a až pak přesídlil na sever. "A kam?" "To asi nebudete znát, my jsme z Rumburka." Ted' jsme se začali pro změnu smát my a já pak přiznala, že je to moje rodné město. "Svět je fakt malej", prohlásil náš nový soused. Dali jsme mu za pravdu.

Pak pozdě večer na nás zaklepal s prosbou, zda nemáme redukci do zásuvky, že by si rádi uvařili kávu. S díky a redukcí odcházel a na chodbě pronesl: "Jsem rád, že jste našimi sousedy."
I my byli rádi, že máme konečně sousedy, se kterými si můžeme "pokecat".

Pokračování příště.