Po roce ...

Před rokem, byl to také středeční večer, jsem psala, že namísto chystání věcí na dovolenou sedím u počítače, protože jsem posedlá blogem.

Přešel rok a dalo by se říci, že posedlost zůstala. Někdy dokonce přemýšlím o tom, že by se z posedlosti mohla stát závislost. Ale to bych fakt nerada.

Mám blog ráda a nejen ten svůj.

Díky blogu jsem poznala báječné lidi, seznámila se s místy, kam jsem se nikdy nedostala a přečetla si spousty báječných článků a mnohdy se nechala dalšími blogery inspirovat. V době, kdy mi bylo opravdu nejhůř jsem cítila z komentářů empatii a podporu od mých virtuálních přátel.

I když musím přiznat, že s příchodem jara jsem začala dělit svůj volný čas mezi péči o zahradu a počítač. A volného času jsem toto jaro moc neměla. V zimě to bylo jiné, zahrada odpočívala a já měla více času vysedávat nad klávesnicí.

A ted' - opět po roce - se chystám na pravidelný třítýdenní ozdravný pobyt na jihu Itálie.

Před 13 lety, kdy jsem onemocněla, mi různí lékaři nezávisle na sobě řekli, že budu potřebovat každý rok lázně, nebo pobyt u moře. Volím druhou možnost, protože díky svým cestám jsem poznala kus Chorvatska a kus Itálie a navíc si mohu užívat naprosté svobody, která by v lázních určitě nebyla.

V pátek, brzy ráno odjíždíme. Oproti minulému roku, kdy jsem neměla ve středu večer téměř nic připraveného, jsem na tom letos o poznání lépe. Dokonce už mám zapakované nějaké tašky. Letos jsem musela balit zavazadla tak, abych je zvládla unést sama. Manžel se má podle doktora ještě šetřit a stále by neměl nic zvedat a nic těžkého nosit.

Budeme tedy jako Edmund Hillary a šerpa Tenzing Norgay.

Šerpou mě při nedávné návštěvě nazvala moje sestra. Zatímco manžel nesl kytku a bonboniéru, já za ním kráčela ověšená taškami a v rukou nesla skládací přepravku se zeminou a kytkami na hřbitov. Pozitivní na tom je, že mám díky tomu všemu, pokud mě nezlobí záda, docela slušnou fyzičku a vyrýsované svaly. Bicepsy mám jako v dobách svého mládí, kdy jsem aktivně sportovala.

Čeká nás cesta dlouhá necelých 1700 km.

Letošním cílem je Národní park Cilento, na jehož okraji se nachází městečko Ascea, ve kterém máme zajištěné ubytování. V této oblasti jsme byli už před čtyřmi roky a slíbili jsme si, že se sem ještě vrátíme.

Chystám se relaxovat, chodit po kopcích, prozkoumávat stará městečka a také psát pohádky.

Těmi pohádkami budu plnit slib, který jsem dala Edith.

Před mnoha lety, když byly naše děti malé, jsem jim vyprávěla pohádky, tak, jak to mámy dělají. Jen tak jsem si vymýšlela příběhy. A pak se stalo, že moje děti po nějaké době chtěly znovu tu pohádku, kterou jsem vyprávěla tenkrát. A já? Listovala jsem ve své paměti a lovila útržky příběhu a mé děti, které si příběh, na rozdíl ode mě pamatovaly, mě neustále opravovaly a říkaly: "Ne, mami, takhle to přeci nebylo". Po této zkušenosti jsem začala pohádky psát do sešitu.

Dnes jsou dospělé a já už delší dobu hledám ten zatoulaný pohádkový sešit, který by se ted' hodil nejen pro mé vnučky, ale i pro kulíšky. Hledám nejen sešit, ale od přestavby bytu i fotky z doby studií, které jsem také někam dobře uložila.

V jednom, ze zavazadel mám už nový, nepopsaný sešit a několik tužek. Nabíjím si baterky do fot'áku, abych mohla zdokumentovat cestu, protože letos vynecháváme trasu přes Europabrücke. Chystáme se projet údolím řeky Sill a podívat se na Brennersee. Trekové hole jsou už preventivně v autě, budou se hodit i potom dole na jihu.

Zítra už mám dovolenou, musím dobalit zbytek věcí. Pak mě ještě čeká zahrada, kde musím "vyštípat" rajčata a ošetřit kytky. Večer ještě připravit nějaké jídlo na cestu.

A pozítří? no přeci jedéééém.

Pokud bude fungovat připojení na internet, snad se krátce podívám, co je nového na blogu, pokud ne, budu tu zpátky 10. července.

Všem návštěvníkům mého blogu přeji krásné léto, prosluněné dny a spoustu báječných témat na psaní.

Zdraví šerpa Tenzing Norgay

V pondělí bude třináctého

Většina lidí nemá třináctku ráda.

A když je navíc třináctého v pátek, jsou jedinci, kteří tento den raději nevycházejí z domu.

Tento měsíc bude třináctého v pondělí.

Měl to být normální, běžný den.

Na tento den však odbory vyhlásily stávku proti vládním reformám.

Nevadí mi třináctka. Třináctého mám svátek, třináctého má narozeniny můj muž.

V podstatě mi nevadí ani odbory. Tedy jen potud, pokud se mně to osobně netýká.

Ale v pondělí třináctého, pokud odboráři splní to, čím vyhrožují, nebo straší, bude se mě to týkat velmi.

Žiju v Praze a jsem odkázána na městskou hromadnou dopravu.

Na pondělní ráno jsem objednaná na vyšetření do Motolské nemocnice. Jezdím tam autobusem, který s největší pravděpodobností nepojede. No co? Vezmu si své "botky šlapky" a vyrazím do Motola pěšky. Mohla bych to z Bílé Hory zvládnout za 40 minut, možná o něco více.

Potom jsem objednaná na plicní, pro změnu v Břevnově. Tam také jezdím autobusem od Motolské nemocnice.

Nebude-li zbytí, vystoupám na Vypich a odtud budu kráčet na břevnovskou polikliniku.

Ale co potom? Měla bych jet do práce. Ale z důvodu stávky nepojedou ani tramvaje.

Jít pěšky z Břevnova do Holešovic?

Nedovedla jsem vůbec odhadnout, jak dlouho bych šla.

Tuto teorii jsem dnes rozvíjela s manželem, když on vezl auto do servisu a mě do práce.

Dnes ráno se ještě mluvilo o tom, že metro v pondělí pojede. Měla jsem "geniální" plán. Až dojdu do Břevnova, zatelefonuji manželovi a ten přijede autem a odveze mě po prohlídce do Stodůlek na metro a potom mu to vyjde tak, že on pojede ke svému lékaři. Báječný plán. I když odboráři hrozí blokádou, nemůžou přeci blokovat všechny silnice a hlavní tahy se dají objet.

V práci jsme se celý den domlouvali, kdo jak v pondělí pojede, kdo koho sveze. Jen já si to zkomplikovala těmi doktory.

Jsem turista, nebude problém dojít z Palmovky od metra do Holešovic a odpoledne po čtvrté hodině už vše pojede.

Jak postupoval den a přicházely nové zprávy, začal se můj geniální plán bortit jako domeček z karet.

Metro taky nepojede.

Probírala jsem to se šéfem, který byl v dobrém rozmaru a říkal, že on si raději přivstane a pojede do práce už ve tři ráno, aby se tam dostal. Já mu sdělila, že u mně hrozí opačná varianta, že já se do práce nemusím dostat vůbec. Tvářil se, že mu to moc nevadí, ale v pondělí se u něj dobrý rozmar nemusí vyskytovat.

Odpoledne mě muž vyzvedl a jeli jsme domů už opraveným autem. A potom se pochlubil, že šel z Holešovic do Břevnova pěšky, aby rámcově odhadl, jakou dobu bych potřebovala na pěší přesun. Šel dvě hodiny. Na rozdíl ode mně je vysoký a dělá dlouhé kroky. Jdeme-li spolu, zvolní krok, abych nemusela vedle něj cupitat. Pro mě to znamená, že já bych na překonání trasy mezi Břevnovem a Holešovicemi potřebovala ještě nějaký čas navíc. Tak nevím? Je docela reálné, že já do práce v pondělí nepůjdu - nebo nedojdu?

Vadí mi, že si odboráři berou nás, kteří jezdí MHD, jako rukojmí.

Nesouhlasím s některými připravovanými změnami, proti kterým je stávka vyhlášena.

Vadí mi, že v budoucnu budou odcházet lidé do důchodu v 70 a více letech. Moje vnučky dokonce v 72 letech a později. Nedovedu si dost dobře představit, jakou pracovní výkonnost bude mít 70 letý klempíř, nebo kominík, pokud se vůbec udrží na střeše. Při nedávné nehodě autobusu na Zličíně bylo řidiči, který zemřel za volantem 60 let. Nebude riskantní nastoupit do autobusu řízeném 70 letým řidičem? Když jsem před lety odcházela ze školství a nastupovala do firmy, ve které pracuji, bylo mi 42 let a už jsem byla pro někoho stará. Zaměstná potom nějaká firma šedesátníky a sedmdesátníky? Nebude po prosazení důchodové reformy nezbytným vybavením firem služební rakev? Co kdyby....

Večer jsem se dívala po hodně dlouhé době na zprávy, kde mluvili odborářští bossové a jeden z nich prohlásil: "Celá Praha se dohodla". Sakra, já se s nikým nedohodla, já se jen s největší pravděpodobností, jako mnoho dalších, nedostanu do práce. A pokud ano, bude to dost náročné.

Manžel při své testovací pouti mezi Holešovicemi a Břevnovem fotil mobilem ještě klidné město. Jaké bude v pondělí, je ve hvězdách.

Nedostává se mi času

Nadpis přesně vystihuje to, čím ted' procházím. Chybí mi čas.

Pořebovala bych ještě stihnout tolik věcí a čas je v současné době mým nepřítelem.

Za týden odjíždíme na ozdravný pobyt na jihu Itálie.

Spíš bych měla napsat, měli bychom odjíždět.

Na cestu bychom měli vyrážet bud' ve čtvrtek odpoledne, nebo v pátek brzy ráno.

Jsme zkušení cestovatelé, máme trasu už mnohokrát projetou v několika variantách, takže by to měla být brnkačka.

Ale není.

Manžel jde v pondělí opět na kontrolu k lékaři po operaci a věří, že bude uschopněn.

Minulý týden se z auta začaly ozývat podivné zvuky. Začala jsem trnout, že se bude opakovat scénář z minulého roku, kdy nás auto nechalo před dovolenou ve štychu. Tehdy jsme na ní odjeli jen díky tomu, že mi v práci šéf půjčil náhradní auto.

V pátek přijel manžel do servisu a byl ujištěn, že nikdo žádné zvuky neslyší. Auto bylo připojeno na počítač a ani ten nevyhodnotil žádnou závadu na elektronice. Ale i já ty divné zvuky slyšela. Když jsme v pátek odjížděli, z klimatizace se ozvýval hlasitý zvuk a muž usoudil, že je to horkem, protože auto stálo několik hodin na Slunci. Prý se musí klimatizace vychladit. Nevychladila se za celou cestu domů.

V pondělí muž odvezl opět auto do servisu a bylo zjištěno, že odešel chladič klimatizace. Dnes by měl přijít a zítra by měl být namontován.

Ještě nepřišel voucher a další papíry z CK, kde jsme dovolenou platili. Ale po mém telefonátu do CK jsem byla ujištěna o tom, že by měl přijít.

Bychom a by - samý podmiňovací způsob.

Čas, který chybí. Ráno ve čtvrt na šest vstávám a jedu do práce. Důsledky ekonomické krize se začaly projevovat až ted', což ve výsledku znamená, že svou práci z důvodu nedostatku zákazníků stíhám za polovinu pracovní doby, ale musím tu být celých osm a půl hodiny. Jen tak přemítám, kolik užitečnějších a hlavně důležitějších věcí bych v tomto čase dokázala udělat. Nemám tuhle pracovní nečinnost ráda. Jsem mnohem spokojenější, když jsem zasypána lejstry a nevím, kam dřív skočit. Sedět a lelkovat, to mě ubíjí a paradoxně unavuje víc, než když něco dělám. Asi jsem divná.

Domů se dostávám, pokud to dobře jede, v půl páté.

O zahradě jsem už psala, všechno je na svém místě, ted' jen údržba, pletí, zalévání a sklízení.

Dělala jsem letos všechno z větší části sama, muž po operaci mi sice občas dělal společnost, ale to hlavní bylo na mně. Výsledkem jsou bolavá záda, která s někdy většími a jindy menšími problémy, zlobí už měsíc.

Kvůli práci na zahradě, kde jsem trávila čas od příchodu z práce až do šera, jsem poněkud zanedbala byt. Projevilo se to občasným objevením se zavíječe, který také bývá nazýván potravinovým molem. Už mě to jednou postihlo a já od té doby mám devadesát procent potravin v uzavřených obalech. Oproti tehdejší kalamitě není výskyt škůdce tak markantní, ale občas se nějaký proletí a já tleskajíc ho honím po bytě. Mé pocity jsou smíšené, od zlosti po lehkou hysterii a to vše s pocitem, že jsem prase, které má doma hmyz. Zbývají mi už poslední dva regály ve špajzu, vše ostatní je umyté, ošetřené a přebrané.

Včera jsem narazila na malý zdroj a doufám, že vzhledem k počtu zavíječů, to byla trefa do černého. Cereální kroužky s medem, které mají naše vnučky rády, sice byly v plastové krabičce, ale ta byla špatně zavřená a podle stop, byla potravou pro zavíječe.

Dnes dodělám špajz a pokud se ještě někde objeví hmyz s třepotajícími křidélky, asi mě raní mrtvice. Hned po prvním objeveném zavíječi jsem do všech místností dala lepící proužky, které mají nalákat samečky a znemožnit množení. Dnes, až bude vše hotovo, dám do všech místností nové, čerstvé a budu doufat, že už se na nich nic neobjeví. Vyděsil mě totiž článek mého oblíbeného blogera Malkiela, který se potýkal s obdobným problémem. Na konci jeho článku bylo, jakou rychlostí a v jakých počtech se zavíječi množí a tato čísla mě vyrazila dech.

Při představě, že bych to nechala být, mohla bych se vrátit do bytu, který by připomínal entomologickou expozici.

Vím, že bych si měla začít pomalu chystat věci, které povezeme sebou. Jedeme na tři týdny a to těch věcí bývá dost. Vozím si sebou průměrně 10 knížek, které za dovolenou přečtu a nerada bych, aby se mnou putovaly knihy, které mám už přečtené.

Chtěla bych si ještě došít šaty, které mám rozešité už nějaký čas.

Také bych ráda trávila víc času tady, na blogu.

Občas bych ráda viděla zprávy v televizi.

A zase ten podmiňovací způsob - měla bych.

Nevím, co ještě stihnu do odjezdu udělat.

Potřebovala bych, aby den měl minimálně 30 hodin.

Zažívám zvláštní a smíšené pocity.

Vím, že si už nutně potřebuju odpočinout, že moje tělo začíná protestovat. Bolavá záda a špatné spaní jsou signálem, že už jedu na rezervu.

Moje plíce, které jsou postiženy astmatem, potřebují pročištění a posílení ranním mořem. To bývá tou dobou klidné a já plavu a vdechuju tu čistou směs vzduchu a odpařovaných solí.

Vím však také, že až se vrátím, bude zahrada zaplevelená a dá hodně práce, abych jí uvedla do stavu, v jakém jí ted' zanechám. Také komplikuju život své dceři, která bude muset dojíždět k nám, aby nakrmila kočku a zalila kytky v bytě a zahradu, pokud nebude pršet. V rezervě jsou naši přátelé, kteří zaskočí ve dnech, kdy dcera nebude moci přijet.

Z nedostatku času a nakumulované práce jsem v depresivní náladě. Často převládají blbé pocity a výčitky, že tu všechno nechávám na ostatních. Když byly mé dnes dospělé děti doma, bylo vše jednodušší. Ted' už mají oba své životy.

A já vlastně ani nevím, jestli se mám těšit.

Po dešti

Ráno jsem vstávala brzy, i když jsem nemusela. Je sobota a mohla jsem si přispat. Já ale už delší dobu špatně spím.

Den od rána byl krásný a prosluněný a už po šesté hodině ranní ukazoval teploměr téměř 19 stupňů. Šla jsem na zahradu a říkala si, že by potřebovalo zapršet. Konečně jsou všechny moje kytky na svých místech, začínají zrát jahody, rybíz už se také červená. Je ale hrozné sucho. Tráva je místy žlutá a jakoby vypálená. Pozitivní na tom je to, že se nemusí sekat, není téměř co. Zato plevel, tomu se daří i v suchu. Je to boj a já nemám pocit, že bych v něm byla vítězem. Ale bojovala jsem statečně.

Po obědě jsem se pustila do úklidu kůlny. Byly v ní věci bez ladu a skladu. Květináče, ze kterých jsem přesazovala kytky, nářádí, několik párů rukavic a ejhle, zase květináče. Vystěhovala jsem vše ven, spoustu nepotřebných věcí vyhodila. Bylo dusno, ale já ve své činnosti neustávala. A pak jsem se podívala na oblohu a bylo mi jasné, že si musím pospíšit a urychleně nastěhovat věci zpět do kůlny. Vzdálený hrom mi zdůraznil, že se žene bouřka.

Déšt' přišel nečekaně rychle. Obrovské kapky vody dopadaly na zem, první okamžitě usychaly, ale voda padala s takovou intenzitou, že po chodníku tekl potůček. Pak přišly kroupy, malé a zvonivé. Ze svého úkrytu jsem pozorovala, jak se odrážejí a zvoní na kovových věcech. Hřmělo a déšt' s kroupami sílil a voda létala i do kůlny. Opustila jsem úkryt, který moc úkrytem nebyl a než jsem doběhla ke vchodu do domu, byla jsem promoklá.

Vlezla jsem rovnou do sprchy, abych ze sebe smyla prach z kůlny a cákance ze zeminy, která původně byla v kbelíku vedle mě v kůlně a pak se mrška přestěhovala na mé nohy, které ozdobila pihami.

Pršet přestalo za hodinu a já se vydala zpátky na zahradu, abych zjistila, zda kroupy nenapáchaly velkou škodu. Vzduch voněl, svět byl čistý a umytý a mě, astmatikovi, se báječně dýchalo. Poslouchala jsem zpěv ptáků ze zahrad a prohlížela si své zelené království. Některé kytičky byly polehlé, jiné byly pocákané zemí, jako já před tím, ale žádné větší škody jsem nezaznamenala. Konečně dostala zem tak potřebnou vodu.

Dešt'ové kapky zůstávaly na rostlinách a vypadaly jako malé, skleněné perly.

Některé kapky vody, byly jako korálky navlečené na šňůrce.

Zelená barva lahodí oku, alespoň se to říká. Na červenou je také hezký pohled.

Noc kostelů

O akci, která se jmenuje "Noc kostelů" jsem poprvé zaslechla něco málo v loňském roce. Ve sdělovacích prostředcích a v tisku proběhla zpráva o jejím konání. Vyslechla jsem si jí a potom jí vypustila tak, jako mnoho dalších informací.

Musím se hned na začátku přiznat k tomu, že nejsem věřící.

Do kostelů však chodím ráda. Nechávám se unášet velebným tichem a se zájmem si prohlížím památky a umělecká díla, která v nich jsou. Kostely jsou pro mně historickými klenoty.

Nejsem dokonce ani pokřtěná, na rozdíl od mého manžela, který mi někdy říká, že jsem pohan. Tatínek byl vychován ve víře v katolické rodině, ale během války za pobytu v lágru, svou víru ztratil. A moje milovaná babička, i když se sebevíc snažila, svého syna už k víře nevrátila. Za pobytů u ní jsme museli poctivě před jídlem odříkávat Otčenáš a před spaním večerní motlitbu.

Maminka pocházela z evangelické rodiny. Obě babičky naléhaly, aby mně, prvorozenou, nechali pokřtít. Moji rodiče se ale nedokázali domluvit, ve kterém kostele by se obřad křtu měl odehrát. Jsem tedy nekřtěnec, podle mého muže pohan.

Jako malé dítě jsem s babičkou navštěvovala kostel denně. Babička bydlela kousek od kostela, do kterého chodila poklízet a vždy tam nosila květiny. Dětství trávené u babičky patřilo k nádherným okamžikům a bylo doprovázeno zvoněním zvonů. Kostel byl krásný a byl obklopen hřbitovem. Možná z této doby patří návštěvy hřbitovů k mým oblíbeným činnostem. Jen tak se procházet mezi pomníky, číst si jména lidí, kteří tady byli a už nejsou a občas najít známé jméno.

V pátek 27. května 2011 byla po celé naší zemi "Noc kostelů".

Jejím smyslem bylo nejen ukázat nám, nevěřícím, tyto skvosty, které jsou krásné architektonicky a jsou i plné památek, ale prostřednictvím programů připravených v atmosféře noci vzbudit zájem o společenskou i kulturní hodnotu kostelů. Tato akce ale nebyla určena jen nám, nevěřícím, byla určena i farníkům, aby došlo k určitému propojení obou světů.

Do svého rodného města jsem jela z více důvodů. Tím prvním byl sraz se spolužáky, který jsem na dálku organizovala a druhým byla úprava hrobu poté, co do něj byla uložena maminka. Třetí důvod je naše zmlsaná kočka, která nežere jiné konzervy, než německé. Když jsme jezdívali za maminkou pravidelně, nebyl problém přejet hranice a kočičí konzervy koupit. Ted' jsme tam však nebyli tři měsíce a kočičí zásoby z února se povážlivě ztenčily.

Na "Noc kostelů" mě upozornila moje sestra a já zahrnula tuto akci do svého víkendového programu.

Přiznám se, že jsem proto v pátek odešla dříve z práce, abych vše stihla. Využila jsem nepřítomnosti šéfa. Byla jsem ráda, že jsem vyjela dříve, protože za Jestřebím byla totálně zacpaná silnice, hodnoceno stupněm 7 a půl. Kdybych zůstala v práci do konce pracovní doby, nestihla bych to.

Celým Rumburkem zněly zvony, které na tuto akci upozorňovaly.

Naším cílem byl klášterní kostel sv. Vavřince, do kterého jsem před mnoha a mnoha lety chodívala na půlnoční mši. I přesto, že jsem bezvěrec, na půlnoční jsme chodívali jako rodina pravidelně. Prostě to k Vánocům patřilo.

Usadili jsme se v lavicích a vyslechli si přednášku o historii kostela a přilehléhlého kláštera s Loretou, která je nejseverněji umístěnou loretánskou kaplí v Evropě.

Přednáška byla velice zajímavá a dozvěděli jsme se mnoho naprosto nových skutečností. I v současné době v klášteře a kostele pracují badatelé a objasňují historii. Mile mě překvapilo, že se v kostele mohlo fotit. Po prohlídce kostela jsme se přesunuli do kapucínského chóru, který je umístěn za oltářem. Tato místnost zůstala ve stejném stavu jako v roce 1950, kdy byl zatčen a převezen do vězení poslední kvardián rumburského kláštera páter Mansuet. V tomto nedotčeném prostoru jsme vyslechli další část přednášky. Po prohlídce kostela následoval varhanní koncert, po něm jsme prošli do křížové chodby, ve které byla instalována výstava, která prezentovala křížové cesty ve Šluknovském výběžku.

Prošli jsme si chodbu, prohlédli si jen zvenčí Loretu a došli k nejkrásnějšímu místu, jímž jsou Svaté schody s kaplí Kalvárie.

Většina návštěvníků prohlídku chodby vynechala, protože v kostele bylo připraveno občerstvení. I když jsme z prohlídky přišli pozdě, ochutnali jsme také.

Vrátili jsme se zpět do kapucínského chóru. Autorka výstavy, která byla instalována v křížové chodbě, připravila pro návštěvníky přednášku o křížových a poutních cestách a o církevních stavbách všeobecně. Přednáška byla velice zajímavá. Paradoxem je to, že já se v tomto městě narodila, prožila tu své dětství a část mládí a až "na stará kolena", zjišt'uju, kolik je v mém rodišti a jeho blízkém okolí zajímavých míst, která by si zasloužila delší návštěvu.

Následoval druhý varhanní koncert s možností vystoupat na kůr a dívat se varhaníkovi na ruce a zejména nohy. Varhaník si udělal přestávku a vysvětloval, jak se na varhany hraje. Je to pěkná složitost.

Po koncertě jsme opustili kostel a vydali s
e k sestře domů.

Začínalo se trochu šeřit, blížila se devátá hodina večerní a my pomalu došli na Dobrovského náměstí, na kterém stojí nejstarší farní kostel ve městě, který je zasvěcen sv. Bartoloměji.

Tento svatý je patronem města. Všimla jsem si, že v kostele je rozsvíceno. Podle propagačních materiálů se měla "Noc kostelů" odehrávat pouze ve sv. Vavřinci a potom v evangelickém kostele, který není úplně v centru města. Šli jsme blíž a slyšeli zvuk varhan. Ve dveřích stál kostelník, který nás zval dál. Také tady nám dovolil fotografovat.

Prošli jsme si kostel, který není běžně, vyjma mší a kulturních akcí, veřejnosti přístupný. Zvuk varhan v tomto kostele byl čistší a kostelník nám říkal, že tyto varhany byly před dvěma roky restaurovány.

Ptali jsme se, proč neměli také uvedeno na propagačních materiálech, že se k této akci také připojují. Kostelník nám řekl, že se pan farář rozhodl sám, že kostel nechá otevřený, aby se mohli lidé do něj také podívat.

"Noc kostelů" se konala poprvé v roce 2005 ve Vídni a během několika let se rozšířila nejen po celém Rakousku, ale překročila i jeho hranice. V Česku byla poprvé v roce 2009 a zúčastnili se jí dva kostely - v Plzi a v Brně. Záštitu nad touto akcí převzali primas český a arcibiskup pražský Dominik Duka a ministr kultury Jiří Besser.

Můžu říci, že jsem ted' bohatší. Ne, nemám žádné velké jmění, ani jsem nenašla poklad. Jsem bohatší o kulturní zážitek díky této akci, která má určitě smysl. Viděla jsem dvě nádherné památky, které jsem navíc měla možnost si zdokumentovat. Přiznám se, že jsem zpočátku měla zvláštní pocit a ani jsem nefotila. Když jsem potom viděla spoustu dalších fotografů, osmělila jsem se také.

Na tomto článku pracuji od pondělí. O záhadném zmizení jsem psala v předchozím článečku a ted' jen doufám, že se mi napotřetí podaří článek dokončit.

Ve článku jsou odkazy na farnost v Rumburku. Na každou památku je zpracován samostatný text, ze kterého se případní zájemci mohou dozvědět o jednotlivých stavbách více.

Když se daří ...

... tak se daří. Alespoň takhle se to říká.

Také se o některých dnech dá říci: "Den blbec". Já mám takové zvláštní dny hezky seřazené za sebou.

Víkend byl nadmíru zdařilý, dalo by se říci, že neměl chybu. Murphyho zákon říká: "Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán" a já bych ho aplikovala tak, že po každém úspěšném a bezproblémovém dni, musí nutně nastat den blbec.

Nechci se rozepisovat o své práci. S naší firmou to nevypadá zrovna nejlépe, projevuje se to, že lidi nemají peníze, šetří, nekupují už tak drahé pohonné hmoty a tudíž nejezdí. Nemají proto potřebu dávat auto do servisu. Včera, když jsem dělala měsíční uzávěrku a viděla všechna čísla, obestřela mě hrůza. Je to špatné a já budoucnost nevidím v moc pozitivním světle. Pokud se nestane zázrak...

V pondělí jsem začala psát článek o Noci kostelů, která se konala v pátek. Obklopila jsem se dostupnou literaturou, brožurou o mém rodném městě a psala a psala. Cvak ... a seděla jsem ve tmě. To, že vypadl proud mě nepřekvapilo. Občas se to stává. Určitě znáte přísloví o kovářově kobyle a ševcově ženě. Já si ho ještě rozšířila o elektrikářovu domácnost. Manželova původní profese je elektrikář. Šel tedy s baterkou prozkoumat, co a proč se stalo, že jsme se ocitli ve tmě. Venku zjistil, že nesvítí celá ulice. Chvilku trvalo, než se "proud dostavil" a já došla k názoru, že ráno je moudřejší večera a článek dopíšu až v úterý.

V úterý jsem zjistila, že to, na čem jsem pracovala pondělní večer, zmizelo.

Byla jsem z toho dost otrávená.

Začala jsem psát znovu od začátku, ale opět článek nedokončila.

Včera večer jsem pokračovala ve psaní, ale asi opravdu existuje nějaká vyšší moc, která nechce, abych o tak krásné akci, jakou byla Noc kostelů psala. Nevím a nechápu, co se stalo, proud šel, já nedělala nic tak mimořádného, jen jsem znovu psala a hlavně vzpomínala. Jednak na velice zdařilou akci a pak jsem z paměti lovila slova, kterými jsem vše popisovala už v pondělí. Text byl napsán a já se pustila do fotografií, abych jimi doprovodila napsaný text. Klikla jsem na "Uložit do rozepsaných", otevřela Galerii a zpracovávala fotky. Pak jsem se vrátila zpátky k, na druhý pokus napsanému článku, abych zjistila, že mi z něj zůstal jen nadpis.

Opravdu nejsem věřící, nevěřím ani na žádné paranormální jevy. Jsem dokonce přesvědčená o tom, že v našem bytě, po osamostatnění dětí, už žiju jen se svým mužem a kočkou. Na existenci nějakého šotka, nebo skřítka, který s námi sdílí obydlí, také nevěřím. A navíc, já seděla celou dobu u počítače.

Nevím a nechápu. Přemýšlím, zda mám na stejné téma začít psát potřetí.

Jako malou ochutnávku článku, který mi dvakrát "zmizel" malou ukázku z Noci kostelů.

Stalo se Vám už někdy něco podobného? Jsem realista, ale aby se stejná věc stala dvakrát, už je mimo mé chápání.