Vánoční přání

Moji milí blogoví přátelé,

děkuji všem, kteří jste mi, i přes mou dlouhou neúčast, zůstali věrní a navštěvujete tyto stránky.

Dovolte mi tedy, abych Vám všem popřála krásné Vánoce, plné pohody, radosti a štěstí.

Hlavně přeji všem zdraví a věřte, že to opravdu není fráze.

Srdečně

Alena - SignoraA

Naposledy

Kolikrát já tohle slovo už použila?

Nepočítaně.

Hlavně ve větě: "Co když je to naposledy?"

Tahle věta zazněla i minulý rok v prosinci, kdy jsme se rozhodovali, kam a zda ještě vůbec vyjedeme do milované Itálie. Nakonec jsme vyjeli opět v červnu a znovu do Kalábrie. Navíc na stejné místo, kde jsme byli loni.

Třeba je to už naposledy, napadalo mě. Ale podobné myšlenky jsem měla i při dalších cestách.

Pečlivě jsem si do deníku zaznamenávala den po dni a popisovala naše výlety po blízkém a vzdálenějším okolí. Byla jich spousta, protože počasí na jihu bylo spíš výletní, než letní. Zatímco v téměř celé Evropě bylo krásně, na jihu byla cyklóna, která, jak jsem se dočetla: "vyklidila řecké pláže." A nejen ty řecké. Podobně bylo i v Kalábrii. Po necelém prvním hezkém týdnu, co se počasí týče, se to pokazilo. Dokonce mi v noci bývala zima a tepláky, které si beru na přenocování ve stanu se staly nedílnou součástí oděvu. Při našem odjezdu začátkem července domů, ukazoval teploměr v autě úžasných 17,5°C. No, nekup to. Čím víc jsme mířili na sever, tím víc stoupala teplota.

Před odjezdem byl muž opakovaně a hlavně bezvýsledně v autoservisu, protože zlobila klimatizace. Zlobila však jen nás, v servisu se vždy chovala předpisově. Moc nám to v Kalábrii nevadilo, obešli jsme se bez ní. Naopak jsem si koupila deštník, který se stal téměř každodenní potřebou. Nefunkčnost klimatizace nám začala vadit, až když teplota vzduchu strmě stoupala a teploměr ukazoval 37°C.

První klasický italský teplý večer a korzo se zmrzlinou jsme si užili až na Lago di Garda. Poslední večer v Itálii.

Po návratu domů jsme stihli vybalit, vyprat, vytrhat ten největší plevel a vyfasovali jsme vnoučata.

Hezky všechna najednou. Byl to záběr, navíc, když malý Jiřík dostal horečku a já se ho snažila nejen izolovat od tří holek, ale i léčit ho šťávou z čerstvých italských pomerančů, které nám v množsví poměrně velkém dala paní Catherine.

Byla jsem objednána na plicní pro pravidelnou dávku léků a hlavně na kontrolu.

"Ta vaše tachykardie se mi vůbec nelíbí a taky máte vysoký tlak."

Paní doktorka mi vysadila jeden z léků, které jsem užívala více než dvacet let a poslala mě pro jistotu na EKG. Vynechaný lék prý může způsobovat tachykardii. Domů jsem se vrátila tak, abych stihla udělat oběd a postavila se po bok pološíleného dědy. Je to náročné, hlídat čtyři děti.

Po dvou týdnech jsem cítila, že jsem unavená. Strašně unavená.

Měla jsem pocit, že to, co jsem načerpala v Itálii je pryč a že funguju v podstatě jen na rezervu.

Do toho přišly moje půlkulaté narozeniny. Ta únava! Při představě, že budu něco chystat, se mi dělalo mdlo.

Najít termín, který by vyhovoval všem, také nebylo jednoduché. Nakonec se podařilo. Nechystala jsem nic. Pozvala jsem všechny zúčastněné do nedaleké restaurace. Měla jsem obrovskou radost z myčky na nádobí od manžela a také z foťáku, který mi jako společný dárek daly moje děti. Oproti tomu původnímu to je dělo.

Pak nastalo volno od hlídání a já, abych nejen vyzkoušela nový foťák, ale také abych navštívila můj milovaný Český ráj, jsem vymyslela výlet. Velmi zdařilý, i když šplhání na Trosky mi připomenuly to, jak je čas neúprosný a jak letí. A také, že ubývají síly. Ono v jednom dni absolvovat Suché skály, Bozkovské jeskyně a Trosky unaví i mladší.

"Hele, už jsi byla na tom EKG?", zeptal se muž.

"Ne, ještě ne, chci ještě chvíli počkat, jak se projeví to vynechání léku a zda se upraví trochu ta tachykardie."

Trpaslíci byli u druhé babičky a my tu měli jen holky. Bylo to už v pohodě. Víc než babička s dědou či jimi vymýšlení různých aktivit, je zajímaly jejich mobily a také to, co uvařím. Jako kdyby tu nebyly.

Zjistila jsem, že se mi hůř dýchá. Aha, tak to budou ty vynechané léky.

Před půlkou srpna jsme odjeli za dcerou a její rodinou do Vysokých Tater. Pronajali si tu chatu se čtyřmi ložnicemi. Plán na to, že bychom mohli přijet už vznikl před jejich odjezdem. Zbývalo jen se domluvit s pronajímatalem, co on na to.

Jeli jsme rádi, byli jsme tu v roce 1975 a bylo nám jasné, že tohle už je asi opravdu naposledy.

Při stoupání do kopců se mi nejen hůř dýchalo, ale strašně jsem se potila. Nějak mě ten věk zmáhá.

Těch pár dní v Tatrách bylo úžasných, možná i proto, že jsme konečně viděli zelenou trávu. Co jsme neviděli, byly vrcholky hor, skrývající se v mracích. I tady nám to počasí moc nepřálo. Navštívili jsme Kežmarok, Levoču a vylezli na Spišský hrad. Poslední den jsme se rozloučili a cestou zpátky jsme udělali zastávku v Nízkých Tatrách. Při stoupání ke vchodu do Demänovské ledové jeskyně jsem měla pocit, že vyplivnu plíce. V propocené plátěné košili jsem se nakonec doplazila až nahoru. Převýšení od parkoviště ke vstupu je "jen" 97 metrů. A když už jsem se takhle přemohla, rozhodla jsem se, proti původnímu rozhodnutí, že nikdy nedám tolik peněz za focení, těch 10€ do fotovstupenky investovat. Už se sem nikdy nepodívám, tenhle výstup nahoru byl rozhodně naposledy.

V domnění, že stačím trochu vychladnout, jsem si sedla na lavičku a snažila srovnat dech. Oslovil nás mladý muž u vchodu a ptal se, odkud jsme. Pak nás poslal dovnitř za slovenskou skupinou. Přišli jsme o úvodní slova a já si na propocené tělo oblékala mykinu až uvnitř. Při sestupování schodů dolů do útrob jeskyně, jsem začala litovat, že jsme sem vůbec lezli. Došlo mi, že stejné schody budeme muset absolvovat později směrem nahoru. Jeskyně je úchvatná, nový foťák fotil krásně a mě opustily myšlenky na výstup zpět. Byl náročný, těch posledních 198 schodů vedoucích nahoru, mě stálo hodně sil. Průvodkyně nám říkala, že tu sice nemají výtah, ale je tu zubačka. Což značí zatnout zuby a stoupat. Posledních pár schodů se nazývá "schody naděje". Tady prý už je naděje, že se člověk dostane ven.

Měla jsem toho plné kecky, ale nezabránilo mi to v tom, abychom se vydali k Chopoku a zkusili najít "Tři chaloupky", kde byl můj muž kdysi v mládí. Podařilo se to až při zpáteční cestě. Vysoké Tatry od Liptova byly už krásně vidět. Stejně tak byly vidět i při našem příjezdu. Sakra! To se nám nemohly ukázat třeba na Štrbském plese?

Pak následovala krátká zastávka u Liptovské Mary, odkud nám krásně Tatry zapózovaly.

Druhý den ráno jsem nemluvila. Vyluzovala jsem jen sípání a skřeky a cítila se nemocně. To ta jeskyně. Nakoupila jsem si citrony a prolévala se citronovou šťávou. Zajeli jsme koupit nový kuchyňský dřez. Původní dvojdřez musí kvůli myčce pryč. Novou desku jsme koupili už před odjezdem do Tater. Po návratu domů jsem se cítila jako vymáchaný pytlík od čaje. Nezbránilo mi to však v tom, abych mužovi nepomohla vystěhovat myčku do patra. Věděli jsme, že už do konce prázdnin nebudeme mít s největší pravděpodobností hlídání. Můžeme se pustit do práce.

Po obědě už jsem vůbec nevyluzovala žádné zvuky. Já už ani nemohla artikulovat.

"Nechceš si jít lehnout?"

Neprotestovala jsem.

Když jsem se prospala, byla vystěhovaná půlka kuchyně, do zdi vys
ekaná díra a vše pokryté jemným prachem. Muž nelenil. Jen jsem se skřípavě zeptala, proč to nepřikryl igelitem, nebo proč mě nevzbudil.

"Chtěl jsem tě překvapit a taky využít mladýho, než odjedou na dovolenou."

Překvapen byl však i on, protože zjistil, že voda je vedená na druhé straně zdi a že bude muset buď rozsekat dlaždice, které už rozhodně neseženeme a nebo že se bude muset vystěhovat knihovna a vysekat to z druhé strany zdi.

Dobře mi nebylo, stále jsem sípala a byla i přes spánek stále unavená.

Přeci ho v tom nemůžu nechat. Začala jsem vyklízet knihovnu a vynášet věci z místnosti na chodbu, aby se tu mohlo sekat. Když bylo vyklizeno, přišel nahoru syn a manželovi pomohl s knihovnou. Koberec a zbylý nábytek jsem preventivně přikryla. Stačí ten binec, který je v kuchyni. Měla jsem toho plné kecky.

V noci jsem se probudila, manžel vstával. U něj naprosto nemyslitelná záležitost. Něco se děje.

Dělo se. Sedla na něj střevní chřipka a místo pokračování úprav kuchyně trávil čas v posteli či na záchodě.

Já pozvolna uklízela vysekanou suť, pak bojovala s prachem, který byl opravdu všude. Nádobí, kterého bylo opravdu minimum, jsem myla v umyvadle a oplachovala ve vaně. Vodovodní baterie v kuchyni byla stále, ale pod ní bylo jen prázdné místo, díra ve zdi do vedlejší místnosti a kousek odpadní novodurové trubky trčící ze zdi.

Po čtyřech dnech, během kterých jsem se prala s likvidací prachu a současně odložila i oslavu Sářiných už 11. narozenin, které pravidelně pořádám, začal manžel fungovat. A ze mně se stal pomocník, který pomáhal stěhovat nábytek, uklízet po domácím zedníkovi, být k ruce a občas v omezených prostorách kuchyně uklohnit něco dietního.

Byla jsem stále unavenější. Navíc jsem se neustále potila. Já, které vždy dělalo problém, abych se při nemoci vypotila, jsem byla neustále mokrá jako myš.

Když se pak po návratu z Tater objevil zeť, aby pomohl manželovi zpátky s knihovnou, mohla jsem konečně vyklidit část chodby a umístit knihy na jejich místo. Večer jsem doslova padala únavou a těšila se do postele. Za normálních okolností bych sedla k počítači, ale neměla jsem vůbec chuť ho zapínat.

Konečně jsem se dočkala dřezu, myčka byla na svém místě a já mohla přestat s odnášením nádobí do koupelny. Muž předělával část linky, kterou musel zmenšit a pak jsme společnými silami vynesli upravenou část kuchyně do bytu.

Konečně jsem také mohla uspořádat Sářinu narozeninovou oslavu. Ještě jsme stihli následující den s holkama zajet na minigolf a byl konec prázdnin. Trpaslíci se vrátili s rodiči z Rumunska a dům ožil.

Jen já měla pocit, že bych potřebovala živou vodu.

Jiřík šel poprvé do školy. Lilo jako z konve a my ho šli doprovodit. I když bylo chladno, znovu jsem se potila a vyjít kopeček od školy k zastávce autobusu, mi připadalo jako horolezecký výstup. Měla bych si konečně zajít na to EKG, tohle není normální. Dokonce jsem zvažovala možnost, že začnu sama od sebe užívat lék, který mi doktorka v červenci vysadila a který mám stále ještě v lékárně. Doma jsem zamířila k lednici, kam jsem magnetem v červenci připlácla poukaz na EKG, ale nebyl tam. Zeptat se muže nešlo, rozloučili jsme se na zastávce autobusu, kdy já mířila k domovu a on k lékaři.

Než se vrátil domů, bylo mi dobře.

Během září muž předělával ještě další část kuchyně a také jsme absolvovali pár výletů, využívajíce krásného počasí. Někdy jsem byla unavenější, jiné dny v pohodě. Průběžně jsem pátrala po poukazu na EKG. Nikde nebyl. Buď zmizel v propadlišti dějin, nebo jsem ho při rekonstrukci a předělávkách někam dokonale založila. Ani můj muž nevěděl, kam jsem ho mohla zabordelit. Ježišmarjá, to bude ostuda, až přijdu na plicní a budu muset přiznat, že jsem bordelář a požádat o nový poukaz.

29. září jsme měli sraz se spolužáky po padesáti letech a když jsem si chystala nějaké papíry, našla jsem poukaz na EKG. Jak se mohl ocitnout tady, nechápu. Ale důležité je, že jsem ho našla. Sraz se vydařil, sešlo se nás 12 a několik lidí se omluvilo. Domů jsem se vrátila v dobrém rozmaru. Následující den se mi odpoledne neudělalo dobře. Naštěstí jsem seděla ve svém oblíbeném koutku, takže jsem nikam nepadala. Nemohla jsem dýchat, hrudník sevřený jako v krunýři a po celém těle mrtvolný pot. Viděla jsem všechno rozmazaně a věděla, že když se pohnu, pozvracím se. Jak to dlouho trvalo, nevím. Muž mě našel a zvedl mi nohy nahoru. Když jsem se vzpamatovala, moje jediná myšlenka byla ta, jaké bylo štěstí, že mě to nepostihlo "včera na srazu". Muž mi změřil tlak. 108/64 není opravdu nic moc.

V následujícím týdnu jsem se konečně dokopala k tomu, abych šla na EKG.

"Zhoršilo se vám astma, tachykardii máte vysokou a to srdce se mi vůbec nelíbí. Je tam nějaká ischemie a vypadá to na otok plic." Pan doktor mi ukazoval starší EKG a porovnával ho s tím novým. Napsal zprávu pro doktorku na plicním a doporučil ECHO srdce.

Měla jsem pocit, že se mi zřítil svět.

Stále jsem však věřila tomu, že za veškerými problémy, které mám, jsou ty vysazené léky.

No nic. Příští týden jdu na plicní, paní doktorka mi vrátí prášky a zase bude líp.

Nebylo!

"Jděte se objednat na ECHO, pak do laboratoře a na rentgen."

Na ECHO mě neobjednali, udělali mi ho rovnou.

"Prodělala jste infarkt."

Lékař na kardiologii se ptal, proč jsem nepřišla už dříve, když mám takové potíže. Na vysvětlení, že jsem vše přičítala vysazenému léku, jen kroutil hlavou. "Vždyť vám muselo být zle."

Do laboratoře jsem odcházela se dvěmi žádankami na vyšetření krve. Naprosto apaticky jsem si nechala odebrat čtyři ampule krve. Já, která při odběru jedné omdlévá.

Na rentgenu, když jsem se znovu svlékala, jsem zjistila, že jsem celá upatlaná od gelu po předchozím vyšetření. Ještě, že jsem to v tom stavu vůbec zaregistrovala, jinak by po mně asi zůstal pěkný otisk.

A pak zpátky na plicní.

Plíce jsou relativně v pořádku, léky se mi už nevrátí, místo toho jsem na kardiologii vyfasovala recept na léky ředící krev.

Za dva dny jsem byla na poliklinice znovu. Syndrom bílého pláště opět fungoval, tlak vyletěl do závratných výšin. Znovu EKG a pak kardiologické vyšetření, kde mi pan doktor doporučil katerizaci srdce.

Jsem srab a opravdu se bojím, takže jsem katetrizaci odložila. Musím se s tím vším srovnat.

Musela jsem podepsat, že jsem si vědoma rizik, kterými je tlak a vysoký chlesterol, která mohou vést k smrti.

Vyfasovala jsem prášky na vysoký cholesterol a ze stravy vynechala spoustu jídel.

Ve středu jsem byla objednána do Vojenské nemocnice na scintigrafii srdce.

Strach byl takový, že jsem v pět hodin ráno sepsala závěť.

Co kdyby?

Když muž viděl, jak vypadám, jel se mnou.

Původně jsem byla zásadně proti, ale nakonec jsem byla ráda, že mě doprovodil.

Psychika se mnou parádně cvičí.

Příští týden jdu na další vyšetření a pak ....... ???

Možná, že píšu už naposledy.

Italský deník - 17. část - šestnáctá cesta z Itálie

Pokračování předchozí části

Sobota 1. července 2017

Vstávala jsem krátce před šestou. Po probuzení jsem usoudila, že už stejně neusnu a že můžu dělat něco užitečnějšího. Než se muž probudil, měla jsem dobalenou tašku s věcmi z koupelny, kde jsem mu nechala jen kartáček na zuby s ručníkem a hřeben. Stejně to vše patří do tašky na přespání. Podobně jsem to měla i s kuchyní, kde zbyly jen věci na snídani a potraviny v lednici, které přijdou do té cestovní. Po snídani jsem umyla zbytek nádobí a pak se pustila do úklidu kuchyňského koutu. Muž rovnal věci v autě a pak zabalil do tašky, kterou jsme nosili na pláž věci ze sušáku. Stejně to bylo vše zavlhlé, slané osušky během horké noci do sebe naabsorbovaly vlhkost. Naskládala jsem do cestovní ledničky chlazené pití, zbytek nějakých potravin a toasty a vypnula velkou lednici, abych jí odmrazila. Šlo to samo, teploměr ukazoval už 34°C.

V devět hodin bylo vše hotovo.

Opuštěná ložnice - povlečení si prý stáhnou sami

Druhá ložnice - ta, ve které jsem udělala den předem pěkný "pakovací" binec.

Využívali jsme jí v podstatě jako šatnu a odkládací prostor

Poslední záběr na apartmán, kde nám bylo opravdu dobře

Rozloučili jsme se s Veronikou a Francescem, kterým jsme předali klíče a pak zašli za Andreou a Tomášem, které jsme asi probudili. Odjížděli jsme před půl desátou.

Tentokrát jsme nejeli po adriatickém pobřeží, ale zvolili jsme trasu vnitrozemím.

Z Villapiana Scalo jsme jeli stejným směrem, jako v úterý do Civity, ale tentokrát jsme do ní neodbočili. Fotila jsem si za jízdy okolní hory, které jsou úžasné.

V duchu jsem si říkala, že bych se sem ještě někdy chtěla vrátit.

Vrchol Dolcedorme byl v mracích

Tam někde je Civita

Sobotní provoz byl téměř nulový

Hory, kopce a skály mě nikdy nepřestanou fascinovat

Tak taková je Kalábrie ...

... nejen moře, ale i úchvatné hory

U Frascineta jsme najeli na dálnici A2, která je až před Salerno bezplatná.

Vzpomínali jsme na naší první cestu po ní a přemýšleli, kdy jsme tudy jeli naposledy. Tehdy jí na spoustě míst opravovali, rozšiřovali a budovaly se tu nové tunely. Pak jsme se shodli, že to bylo pravděpodobně v roce 2011, kdy jsme si říkali, že se jí asi pravěpodobně chystají také zpoplatnit.

Po nějakých zúženích do jednoho jízdního pruhu, či po objíždění nově budovaných nadjezdů či tunelů ve výstavbě, tu nebylo památky. Jo, kdyby se takhle rychle rekonstruovaly dálnice u nás, to by byla paráda.

Jak už jsem se zmínila, je dálnice ze Salerna až do Reggio Calabria, ležící na špičce italské boty, bezplatná a to v celé délce 437 km. Při naší první návštěvě Itálie, nám tehdy Ciro vysvětlil, že je to dar celé Itálie chudému jihu. Nejde ani tak o tu bezplatnost, kterou samozřejmě využívají všichni, nejen chudý jih, ale o rychlost výstavby a jeji kvalitu.

Asi by si naši stavitelé dálnic měli vzít příklad z toho, že to někde jde.

Provoz na A2 byl minimální

Provoz po A2 byl bezproblémový. Fotila jsem si okolní krajinu a byla kopci uchvácena tak, jako před lety. Dojeli jsme plynule na dálnici A3. Kdysi se pod tímto číslem skrývala celá dálnice až do Reggio, ale došlo k jejímu přečíslování na "dvojku". To, aby bylo jasné, kde se platí a kde ne. Na mýtnici, jsme si vzali lístek a pokračovali na Neapol.

Silueta Vesuvu naznačuje, že jsme kousek od Neapole.

Provoz po dálnici byl opět v pohodě

Neapol jsme objeli po
vnějším okruhu a na jedné pumpě jsme si udělali zastávku. Došlo nám, že už jsme tady parkovali při našem prvním návratu a že už tehdy jsem si odtud fotila Vesuv. Došli jsme si na záchod, "poobědvali" pár toastů a když jsem si znovu, po letech, vyfotila Vesuv, pokračovali jsme na dálnici A1. I tady byl provoz plynulý, bez jakýchkoliv kolon.

Dálnice A1 je tříproudá a spojuje Milán s Neapolí

Policie někam veze koně

Kolem A1 jsou i starobylá města

Další zastávku jsme si udělali až u Říma, na odpočívadle Tevere (Tibera), doplnili jsme pohonné hmoty, osvěžili se a pokračovali dál.

Vzpomněla jsem si na film s úžasnou Meryl Streep - Ďábel nosí Pradu.

Foceno za jízdy při průjezdu Florencií

S prvními kolonami a se stojící dálnicí jsme se setkali až u Florencie. Naštěstí v opačném směru. Na sever se jelo jako po másle a směrem na jih stály několikakilometrové kolony. Průjezd Florencií a i Bologní byl bez problému. Najeli jsme na A22 a zvažovali, zda pojedeme nocovat do Verony, nebo na Lago di Garda. Nakonec zvítězila druhá varianta, protože je tu větší množství campů a tím pádem i větší šance, najít si místo pro stan.

V Pádu bylo opět obrovské množství vody. Zaujalo nás to už při cestě na jih. Tolik vody tady nepamatujeme.

Dálnici jsme opustili na sjezdu Verona Nord, zaplatili mýto 51,80€ a pokračovali k Lago di Garda. Zamířili jsme rovnou do Lazise, kde je camp spravovaný městem a kde jsme už několikrát nocovali. Na recepci jsme se zeptali na možnost noclehu a recepční nám předložila plánek, kde byly žlutým zvýrazňovačem označené volné piazzolly. Některá žlutá okénka už byla škrtnutá. Měli jsme na výběr dvě volná místa. Paní recepční nám řekla, ať se jdeme podívat a když si vybereme, máme se vrátit zpět a říci jí číslo.

První volná piazzola byla nedaleko recepce. Byla rohová a veliká. Postavit si tu stan by znamenalo, že se asi moc nevyspíme, protože kolem tohoto místa se bude v noci vracet většina těch, kteří jsou teď na návštěvě městečka, či někde dál. Navíc kolem budou jezdit auta. Druhá piazzolla byla až na samém konci campu. Uprostřed ní stál vysoký strom a z větší části na ní parkovalo holandské auto ze sousední piazzolly.

Těžká volba. Stanovat téměř na rynku, nebo se domlouvat s Holanďany, aby si přeparkovali na svou piazzollu. Nakonec jsme se "rukama, nohama" domluvili s Holanďany, kteří to očividně pochopili. Vrátili jsme se na recepci, nahlásili čísto piazzolly. Recepční si jí na plánku škrtla, požádala nás o doklady a pak nám vystavila ubytovací papíry. Zeptala jsem se jí, zda budeme platit hned, nebo až ráno. Prý až při odjezdu. Pasy si můžeme vyzvednout za 10 minut. V ten moment přijelo k bráně campu veliké obytné auto. Muž jen ucedil, že ti co přijeli, mají kliku, že jsme si vybrali místo vzadu se stromem, protože ten bydlík by se tam rozhodně nevešel. Co nevešel. Ten by tam ani nezajel.

Sedli jsme si do auta a jeli na konec campu. Vystoupila jsem a manželovi ukazovala, kudy tudy. Do uličky k piazzolle musel couvat. Holandské auto už tam nebylo. Holanďan stál v uličce a usmíval se. Čekala jsem spíš, že se na nás bude mračit, poté, co si musel dál auto jinam. Úsměv nás překvapil. Muž najel na piazzollu a chvilku jsme vymýšleli, kam postavit stan. Prostor byl trochu křivý a kde křivý nebyl, byly kořeny stromu. Navíc ze sousední piazzolly trčela skrz keře, kterými jsou místa rozdělená, oj tažného zařízení od karavanu. I další sousedé asi také usoudili, že na tuhle piazzollu přeci nikdo nemůže přijet. Nakonec jsme našli místo, které jakž takž vyhovovalo. Bylo sice trošku "z kopce", ale na tu jednu noc to přežijeme. Postavili jsme stan, nastěhovali do něj matrace a deky.

Vydali jsme se do městečka na večeři a večerní procházku. Holanďané odvedle se na nás stále usmívali, takže jsme jim lámanou němčinou vysvětlili, že se zdržíme jen jednu noc a ráno budeme pokračovat domů. A že si zase můžou pak to své "PKW zurück" zase na místo. Asi rozuměli, protože se i nadále usmívali a pak nám podobným způsobem, jako my jim, sdělili, že oni tu jsou na tři týdny. Cestou kempem jsme se dívali, jak veliké obytné auto, které přijelo, když jsme byli na recepci, stojí na posledním volném místě. V podstatě měli kliku, že jsme si vybrali piazzollu se stromem. Vyzvedli jsme si pasy a pak zaregistrovali ceduli, na které bylo napsáno "Camping completo". Bylo to tam v několika jazycích. Když jsme tu nocovali poprvé, byla tu spousta volných míst. A to jsme sem tehdy dorazili už za tmy. I v předchozím roce jsme si mohli vybírat, kde si postavíme stan. A teď? Podobnou zkušenost jsme zažili i při cestě na jih. Camp, který býval volný, že by se tu jeden bál, byl také obsazenější, než dříve. A to jezdíme tam i zpátky ve stejnou dobu. Že by se lidé vraceli k campingu?

Do městečka jsme šli po pobřeží. Neobcházeli jsme hradby tak jako v předchozím roce. Korzovaly tu davy turistů a i v městečku byla spousta lidí. Najít volné místo v restauraci? Vyloučeno! Loni jsme to chápali, hrál se fotbal. Koupili jsme si alespoň zmrzlinu, prošli se starobylými uličkami. Kostel, který jsme loni navštívíli, se opravoval. Na pobřeží jsem si pak fotila úchvatný západ slunce.

Večerní Lago di Garda

Městský přístav v Lazise

Brána s nápisem, aby nedošlo k mýlce

Přírodní divadlo, které mě nikdy asi neomrzí.

Každý den stejné a pokaždé úplně jiné

Večerní korzo, kdy jsem si vzpomněla na slova maminky:

"Už svítí lucerny, měla bys jít spát."

Vrátili jsme se do campu, z lednice jsme vytáhli toasty a pivo, které bylo ještě krásně studené a pozdně povečeřeli z vlastních zdrojů. Pak jsme ještě chvilku poseděli, došli se vysprchovat a pak zalezli do stanu.

Neděle 2. červernce 2017

Spala jsem špatně, stále jsem se budila. Samonafukovací matrace na křivém podkladu nenabízí žádný komfort. Ve srovnání s úžasně pohodlnou postelí ve Villapiana, se zdejší ležing podobal tortuře. :-D

Když začalo svítat, poslouchala jsem probouzející se ptáky a jejich koncert. Chvíli jsem psala deník, ale v tureckém sedu už moc dlouho nevydržím sedět. V leže na břiše také psát nejde.

Vylezla jsem ze stanu a došla si na záchod. Pokud otevírání zipu manžela probudilo, předstíral hluboký spánek. Ale možná jsem opravdu byla tak tichá, fakt nevím. Každopádně, když jsem se vrátila, spal jako dudek. Znovu jsem chvíli psala, pak jsem si lehla a čekala, až se muž probudí. Bylo nanejvýš důležité, aby byl na další cestu odpočatý.

Ještě nám do cíle chyběla slušná porce kilometrů.

Když se muž probudil, po ranní hygieně jsem uvařila kávu ke snídani a pak jsme začali balit.

Ráno v Lazise. Za modrým křesílkem je vidět trčící oj od sousedů

Z piazzolly, ze které k nám trčela oj karavanu, nás pozdravil starší německý pár. Podivovali se, že už jedeme domů, protože i oni tu byli na delší dobu. Vysvětlili jsme jim, že jsme měli "drei wochen urlaub in Kalabria" a že teď už putujeme domů. Podivovali se nad tou Kalábrií, prý je to moc daleko a navíc je to tam strašně nebezpečné. Co na to říci? Popřáli jsme jim hezký pobyt a pokračovali v balení.

S názorem, že je to v Kalábrii nebezpečné, jsme se setkali i u nás doma.

Holanďané ještě spali. Když jsem si ještě před odjezdem došla na záchod, všimla jsem si, že na spoustě piazzoll se balí.

Na recepci jsme zaplatili 33€ za noc a vydali se na zpáteční cestu. Bylo pár minut před půl devátou.

Před nájezdem na dálnici A22 jsme v Torre de Castiliogne natankovali poslední italskou naftu. Měli bychom už v pohodě dojet do Rakouska, kde je o poznání levněji.

Nedělní ráno na dálnici A22 a beránci na obloze

Dolomity

Mraky nad Dolomity trochu začaly houstnout

Provoz po nedělní ranní dálnici probíhal v pohodě. Byl sice místy hustější, zejména u větších měst, ale důležité bylo to, že se stále jelo.

Při každé cestě, a že už jich bylo, se snažím fotit kostel, který stojí v Bolzanu těsně u dálnice.

Beru to jako výzvu. Vyjde mi to tentokrát?

Houstnoucí mraky před Alpami

Na italských dálnicích oceňujeme informační tabule, na kterých jsou uvedeny ceny PHM,

včetně vzdálenosti pumpy. Zeleně svítí vždy ty nejlevnější.

To jen až bude někdo nadávat nad cenami PHM u nás

Zpočátku svítilo sluníčko, ale pak se začaly na obloze objevovat mraky. Teplota klesala, vrcholky hor se už skrývaly v mracích. Při stoupání na Brenner už teploměr v autě ukazoval jen 12,5°C. To je sešup. Vzpomínala jsem na náš první návrat z Itálie, kdy jsme na jedné z posledních italských pump vyhrabávali z kufru dlouhé kalhoty a svetry, o kterých jsme se domnívali, že jsme je vezli naprosto zbytečně. Od té doby si oba necháváme v autě něco s dlouhým rukávem a už se nám i stalo, že jsme si pouštěli topení. Nebylo se čemu divit, z auta jsme tehdy pozorovali partu dětí v bundách a v čepicích.

Na hranicích s Rakouskem stálo obrněné auto a dva horští myslivci, sledovali projíždějící kolem. Zaparkovali jsme ve velkém parkovišti brennerského outletu a já si odtud fotila ty dva bdělé strážce. Potom jsme přešli kolem nich do budovy outletu.

le="color:#000080">Jsme bdělí a ostražití ...

Outlet Brenner

Koupili jsme tu za super cenu sandály pro Sáru, které byly zlevněné o více než 80%. Takhle levné Geoxy jsme ještě neviděli. Manžela zaujaly krásné kožené boty, ale bohužel je neměli v jeho čísle. Dali jsme si tady kávu, chvilku jsme zvažovali, zda využijeme nabídky zdejších restaurací, ale nic nás nezaujalo. Došli jsme si na záchod a pak v dešti přešli zpátky do parkoviště. Pár toastů jsme ještě měli sebou v cestovní lednici a bude-li hlad, nějakou tu sušenku v cestovní tašce jsme sebou také měli.

Sedíc v autě s toasty jsme sledovali obrovitého černocha v bílé mikině s kapucí a s růžovým batohem na zádech, který se opatrně pohyboval od nádraží směrem ke krytému parkovišti. Využíval sloupů, mezi kterými se přesouval hodně rychle, či aut za kterými se krčil. Stále se opatrně díval skrz parkoviště k místu, kde stáli horští myslivci. Ti se ale nedívali do parkoviště. Bděle a ostražitě sledovali přijíždějící auta. Když se černoch dostal až na okraj parkoviště, rozeběhl se loukou dolů, směrem do Rakous.

Dojedli jsme toasty, odpadky hodili do koše a pak vyjeli z parkoviště. Znovu jsme projeli kolem horských myslivců, kteří si nás opět prohlédli. Musela jsem se pousmát při vzpomínce, kdy se o mém muži jedni z našich sousedů vyjádřili, že vypadá jako z druhého břehu. Nikdo nás ale nezastavil. Pokračovali jsme směrem do údolí řeky Sill a na černocha s růžovým batohem, jsme narazili kousek před Griesem. Upaloval po krajnici, jako by mu hořelo za zadkem.

Počasí stále nebylo žádná sláva. Chvilkami pršelo a teplota, která panovala, byla pro naše organismy dokonalým šokem. Ono přijet z míst, kde ani v noci neklesala teplota pod 30°C do 12,5°C, je sakra rozdíl. Projížděli jsme malebnými městečky v údolí Sill, snažila jsem se fotit si okolní kopce a při podjetí Europabrücke jsem si ho fotila také. Manžel mi nabídl, že zastaví, abych si ho mohla vyfotit lépe, ale při představě, že vylezu z auta do té zimy, jsem mu poděkovala a jelo se dál.

Malebným městěčkům tentokrát chybělo slunce

Europabrücke

Při sjíždění do Innsbrucku jsem si chtěla vyfotit město shora, ale bylo v mlze. Stále drobně pršelo.

Vyfotila jsem si alespoň skokanský můstek na Bergiselu,

kde se koná pravidělně "Turné čtyř můstků"

Sjezd do Innsbrucku - co k tomu dodat?

Zajeli jsme k pumpě v centru, kam jezdíme docela pravidelně a muž natankoval plnou nádrž. Já si oblékla mikinu a došla si na záchod. Po návratu mi trvalo notnou chvíli, než jsem se v autě jakž takž zahřála. Vyjeli jsme z centra a kolem letiště opustili Innsbruck.

Muž začal mluvit o tom, že se díval do mapy a objevil ještě jednu cestu do Garmisch-Partenkirchenu. Jen jsem si vzdychla a doufala, že znovu nezprovozní navigaci. Jako by mu to bloudění cestou na jih nestačilo. Svůj nápad, jet jinudy, zrealizoval hned v Zirlu. Výsledkem byl průjezd celým alpským městečkem, které je mimochodem velice malebné. Narušili jsme nedělní odpolední klid v uličkách, kde byly nádherně upravené zahrádky a kdy se někteří obyvatelé přišli podívat k plotu, kdo že to tam jede do té slepé uličky. Zdůrazňuji uličky, protože byla tak úzká, že z ní muž musel ve finále vycouvat. Když se mu konečně povedlo se širším prostoru otočit, pokorně se vrátil na trasu, mnohokrát projetou a skutečně vedoucí do Ga-Pa. Celou dobu jsem mlčela, jen můj škodolibý výraz naznačoval, co jsem si o jeho nápadu na jeho novou trasu myslela.

Je v tomhle naprosto nepoučitelný a miluje různé zkratky. Co na tom, že po nich najedeme spousty zbytečných kilometrů?

Zirl

Přiznám se, že si vůbec nejsem jistá tím, že existuje ještě jiná varianta spojení mezi Innsbruckem a Ga-Pa. Když jsme tudy začali jezdit, proseděla jsem nad mapami a plánovači cest spoustu času, abych nakonec našla trasu, která je za prvé kratší, oproti té, kterou doporučují všichni cestovatelé a kde navíc pravidelně bývají kolony, za druhé se kompletně vyhýbá rakouské dálnici, kde bychom museli mít dvouměsíční, či dvě desetidenní dálniční známky a to jen na pár kilometrů, no a za třetí je ta cesta malebná a není tu takový provoz, jako na dálnici. Mohla bych napsat ještě i za čtvrté, že jsou tu o poznání levnější pohonné hmoty, že si člověk může zaparkovat v podstatě kdekoliv a pokochat se nádherou alpských velikánů.

Alpy tentokrát byly v mracích

Počasí se později trochu umoudřilo, občas vysvitlo i sluníčko. Cesta přes Seefeld a Ga-Pa probíhala v pohodě, až za zmíněné druhé město. Zatímco jsme v předchozím roce stáli před tunelem, ted' se doprava zastavila za ním. Proč? To netuším. Když jsme se pak po víc než půlhodině rozjeli, nikde jsme neviděli důvod toho, proč jsme všichni stáli.

n style="color:#000080">Stojíme v koloně

Pro srovnání jsem vyfotila ceny na německé pumpě.

A pak se říká, že je Německo drahé

Cesta do Mnichova pak už probíhala bez problémů, průjezd městem také. Počasí bylo jako na houpačce, chvilkami pršelo, aby zase na chvilku vykouklo sluníčko. Za Mnichovem jsme najeli na dálnici A93 a mířili k domovu.

Na jednom z odpočívadel nás zaujala parta kempujících Rumunů. Obsadili tu dva stoly, měli sebou vařič na propan-butan, kde si něco vařili a mezi stoly měli postavený stan. Záchody, hned vedle, měli jako bonus. Proti gustu žádný dišputát.

Rumunské kempování

Odtud jsme pak pokračovali bez většího zdržení na Rozvadov a pak po naší D5 domů.

Naše D5

Vrata jsem odemykala přesně v 19:20 hodin.

Dočetli jste až sem?

Moc vám všem děkuji za čas, který jste četbě věnovali a také, samozřejmě, za komentáře, kterými jste na deník reagovali.

Dokončuji článek v hluboké noci na úkor spánku, vědoma si toho, že stejně špatně spím. Mám už asi cestovní horečku, což mně vůbec nepřekvapuje. Coby zkušený cestovatel bych už jí asi mít neměla, ale opak je pravdou. Čím víc cest mám za sebou, je to stále horší. I to balení je nějak náročnější. :-D

Je noc, každý normální člověk spí. Jen já sedím u klávesnice a píšu tyto řádky.

Až budou zveřejněny, budu už, dopadne-li vše podle plánu, znovu v Kalábrii.

Za případné komentáře k poslední části deníku všem předem děkuji.

Budu se na vás těšit zase v červenci. :-D

Italský deník - 16. část

Pokračování předchozí části

Středa 28. června 2017

Vstávala jsem hodně brzy, před pátou ranní. Oblékla jsem se, vzala si foťák a stativ a v trekových sandálech, které skýtaly jsous takous úlevu, jsem se belhala na pláž. Bolelo to jako čert a já zvažovala, že to vzdám. Ale pak mi došlo, že už mi moc času na focení východu slunce nezbývá. Mým obrovským štěstím bylo to, že večer přistěhovali na pláž loď pro plavčíka. Stát bych asi opravdu nevydržela.

Obloha byla tmavěmodrá, až skoro černá a nad mořem byl světlejší proužek. Usadila jsem se na loď, rozložila stativ a pak už jen sledovala to úžasné přírodní divadlo. Občas jsem jen zmáčkla spoušť foťáku.

Svítalo.

Obloha nad mořem byla už ozářena sluncem, které zatím ještě nevyšlo.

Na světle modrém pozadí pluly černé mraky, které později zoranžověly a pak zezlátly. Obloha už byla z půlky modrá a nad zlatými mraky byl pás červánků. Ma moře vyplouvali rybáři a na pláž přilétli velcí tmaví ptáci.

Pruh nad mořem znachověl a z něj se vylouplo slunce. Hodina čekání na pláži se vyplatila.

Kde a hlavně kdy budu mít ještě možnost tohle vidět?

Slunce už ozařovalo celou oblohu. Složila jsem stativ a belhala se zpátky do apartmánu.

Ještě poslední záběr, než opustím pláž

Masážním balzámem jsem si v apartmánu natřela bolavou nohu a pak si chvíli četla. Kolem mně bylo naprosté ticho, všichni ještě spali. Opatrně jsem otevřela dveře ložnice a na chvíli si ještě lehla. Dokonce se mi podařilo i usnout.

Když jsem se probudila, noha bolela méně.

Po snídani jsme se vypravili na pláž a čas trávili četbou na lehátku, či plaváním.

Kotník už skoro nebolel.

Po obědě a siestě jsme se vypravili k moři a stavili se pro Nikolku. Filípkovi zase nebylo moc dobře, kašel ho trápil a navíc měl po antibiotikách průjem.

Nikolka chtěla do vody. Zatímco ráno bylo moře klidné, odpoledne na něm byly vysoké vlny. Opatrně jsem sestupovala po kamenech do moře a Nikolka mě následovala. Přišla vlna a podrazila mi nohy v momentě, kdy jsem podávala ruku Nkolce, aby šla za mnou. Naštěstí jsem to nestihla, Nikča zůstala na břehu. Já se sbírala z vody, Nikolka se rozplakala.

Vrátily jsme se obě na lehátko a ta malá cácorka mi řekla: "Babi, já jsem se o tebe bála."

Další pokus o vstup do vody jsem už nezkoušela. Ona stačila jedna bolavá noha.

Vydrželi jsme na pláži až do půl šesté, pak jsme se zabalili, vrátili Nikču rodičům a vydali se do Corigliana na nákupy. Dokoupili jsme ještě nějaké dárky pro vnoučata. Noha začala znovu bolet a já už se opravdu jen šourala. Jen jsem si tak v duchu říkala, jakou jsem měla včera kliku, že to nebolelo.

Při cestě zpět jsem si skrz čelní okno fotila (pro změnu) západ slunce

Po návratu do rezidence jsme lehce povečeřeli a pak se znovu účastnili karaoke večera, který se protáhl až do půl druhé.

S tím ranním vstáváním, kvůli východu slunce, to byl hodně dlouhý den.

Čtvrtek 29. června 2017

Vstávala jsem později než obvykle, ale přeci jen o něco dříve, než můj muž.

Od rána pálilo slunce a foukal vítr. Bylo mi jasné, že dnes opět nebudou na pláži deštníky.

Po snídani jsme přesto na pláž šli. Preventivně jsem si vzala klobouk a doufala, že se předposlední den pobytu na pláži nepřipálím, tak jako tomu bylo loni. Klobouk mi opakovaně bral vítr z hlavy a já ho honila po pláži. Na to, jak byl vítr silný, jsem čekala i vysoké vlny. Ale ty kupodivu nebyly.

Před polednem dorazili na pláž Andrea s Tomášem a děti. Filípkovi postavili stan a jeho vchod "zakolíčkovali" osuškami. Byl už bez teplot, vypadal spokojeně, jen jeho občasný kašel dokládal, že je ještě trochu marod. Kvůli antibiotikům musel být ve stínu. Když jsem se pak na něj dívala, jak spí, došlo mi, že už je z nejhoršího venku.

Na pláži jsme vydrželi do půl dvanácté, snažíce se využít poslední dny, které zbývají do odjezdu. Ale myšlenky na cestu domů se mi stále vtíraly do hlavy a způsobily to, že jsem po návratu do apartmánu začala čistit boty, které už nebudeme potřebovat.

le="color:#000080">Až pak jsem se pustila do přípravy oběda. I ten byl takový předcestovní, zbytkový. V mrazáku jsme měli knedlík, který jsem tu uvařila a v lednici zbytek zelí. Maminka tomuto jídlu říkávala "mišmaš", ale v tomhle chyběl zbytek masa a zejména výpečky, které by mu dodaly tu správnou chuť. Se šunkou to ale bylo také jedlé.

Po obědě jsem si sedla s knížkou na terasu a když už jsem nad ní potřetí usnula, vzdala jsem to a naznala, že by bylo lepší si jít lehnout. Muž už ležel notnou chvíli. Spali jsme oba až do čtyř.

Ony ty jižní národy moc dobře ví, jak je siesta pro organismus důležitá.

Ještěrka relaxovala ve stínu na verandě

Po siestě jsme šli znovu k moři a čas trávili poleháváním na lehátku či plaváním.

Večer jsme zašli k našim bývalým sousedům. Filípek už spal a Nikolka se ke spánku chystala. Sice chvilku protestovala, že ještě nepůjde, když tu má "babičku a dědu", ale když začala mému muži usínat na klíně, nechala se dobrovolně odnést do postele.

Večer probíhal v pohodě, i když bylo stále horko. Zavlažovací systém v kombinaci s vlhkou trávou byl příjemný. Probrali jsme společně kdeco, věděli jsme, že je to náš poslední společný večer, protože zítra už budeme balit. Shodli jsme se, že se musíme znovu všichni setkat.

Ani jsme nezaregistrovali, že se čtvrtek překulil do pátku.

Pátek 30. června 2017

Poslední den pobytu. Stejně mám pocit, že ty tři týdny uletěly závratnou rychlostí.

Po snídani jsme se vydali autem do Villapiana Lido, kde měly být trhy. Nebyly!

Pokračovali jsme do Villapiana Scalo, kde jsme chtěli nakoupit víno. Měla jsem vyhlédnuté místní červené víno, na jehož etiketě byl obrázek Dolcedorme, hory, na kterou jsme viděli. Podobný nápad asi mělo víc lidí a vyhlédnuté víno v regále už nebylo. Měla jsem ho koupit, už když jsem ho viděla poprvé. Objevila jsme však toskánskou Vernacciu ze San Gimignana. Vybrala jsem z regálu všechny tři zbylé lahve. Zavzpomínala jsem si nejen na úžasné toskánské město, ale i na muzeum tohoto vína. To, že na něj natrefíme v Kalábrii, se rovnalo téměř zázraku. Přikoupili jsme toastový chleba a zajeli se podívat do nedalekého Sparu, co kdyby tam náhodu měli víno, pro které jsme původně jeli. Na parkoviště jsme vjeli v půl deváté a k našemu překvapení zjistili, že se tu otevírá až v devět hodin. Čekat na otevření se nám nechtělo. Starému pánovi, který tu už čekal, jsem rozměnila 2€ minci, aby měl € na vozík. Když jsme se vraceli do auta, už ho spokojeně před sebou tlačil ke vchodu. Čekat na otevření? Já bych to asi nezvládla. Jsem v poslední době tak nějak zrychlená a půlhodinu čekání bych pokládala za naprosto promarněný čas, který jde využít podstatně lepším způsobem. Navíc s nejistým výsledkem. Červené víno, sice trochu jiné, jsme nakonec koupili v Conadu při zpáteční cestě a v devět hodin už jsme byli na pláži.

Moře bylo vyloženě ledové, dělali jsme si legraci, že je to jako na Baltu. Bývalí sousedé dorazili až před jedenáctou. Filípek se usmíval a bylo vidět, že už je v pohodě. My se v půl dvanácté sbalili a šli do apartmánu. Udělala jsem poslední oběd a pak poprosila muže, aby sundal ze skříně kufr. Byly v něm složené všechny tašky. Do kufru jsem dala věci, které jsem sebou opět a opakovaně vezla zbytečně a pak nakoupené dárky. Do velké tašky jsem na dno složila jednu prosolenou plážovou osušku a pak jsem na ní ukládala lahve s vínem, které jsem obalovala dalšími osuškami, či použitými utěrkami, aby víno v pohodě přežilo cestu.

Žádná siesta se tentokrát nekonala.

Když balím, dokážu udělat pěkný binec

K moři jsme šli v půl čtvrté a poslední čas u něj jsme trávili spolu s Andreou, Tomášem a dětmi. Filípek začal lézt. Na mém lehátku mu to šlo náramně. Všichni jsme pak šli společně do moře, abychom se s ním rozloučili. Plavalo tu ho..o, jak symbolické. Opravdu nechápu toho, kdo to z lodi vypustil do moře. Exkrementu jsme se všichni vyhnuli a já pohladila, tak jako už tolikrát, hladinu, doufajíc, že to nebylo naposledy.

Večer jsem balila další tašky, které muž odnášel od kuchyňského okna do auta. Když bylo vše podstatné v autě, udělala jsem toasty na cestu. Venku se už setmělo. Do skládací tašky jsem dala sirup, zbylá vajíčka, nějaké sušenky a šli jsme si naposledy sednout na chvilku k Andree a Tomášovi. Děti už spaly.

Rozloučili jsme se po jedenáctíé hodině.

Spala jsem špatně, asi už se dostavila cestovní horečka.

Chvílemi jsem se budila a přemýšlela, co ještě budu muset ráno dobalit a na co jsem zapomněla.

Pokračování příště.