Jezerní slať

Opět jsem vybrala něco ze svého fotoarchivu a pozvu vás na další ze šumavských slatí a tou je Jezerní slať.
Navštívili jsme jí loni v dubnu, i když fotografie vypadají ještě jako zimní. 
Může za to její poloha. Slať, které se také někdy říká Kvildská, se nachází v nadmořské výšce 1058 - 1075 metrů mezi šumavskými obcemi Kvilda a Horská Kvilda. Je součástí I. zóny Národního parku Šumava.
Svou rozlohou, která je 103,5 ha, je čtvrtou největší slatí na Šumavě a patří k jednomu z nejstudenějších míst na našem území. Průměrná roční teplota je tu 2°C. Leží na rozvodí dvou řek. Větší část odvodňuje Kvildský potok do Vltavy, menší Hamerský potok do Vydry a pak Otavy.
Ač je její název Jezerní, jezero by jste tu hledali marně. Bývalo tu, ale už dávno zarostlo rašeliníky.
V 19. a 20. století se zde těžila rašelina. Část rašeliniště byla odvodněna a rašelina z části vytěžena. Roku 1933 byla na 34 ha vyhlášena přírodní rezervace a těžba rašeliny byla ukončena. I dnes jsou následky těžby patrné. V těchto místech se nevyskytuje kleč. Průměrná hloubka rašeliny tu je 2,5 metru. V částech nezasažených těžbou je to 7,6 metru.
Na slati se vyskytuje velké možství rostlin, které jsou ve střední Evropě velmi vzácné. Převážnou část tvoří kleč borovice blatky, ale vyskytuje se tu bříza zakrslá, jejíž výška nepřekračuje 50 cm. Mimo to jsou tu vzácné rašeliníky, suchopýr pochvatý, kleč horská a spousta dalších. Vyskytují se tu i vzácní živočichové, jako je rys ostrovid, tetřívek obecný, zmije obecná, ještěrka živorodá, myšivka horská a rejsek horský.
Vstup do rezervace umožňuje 300 metrů dlouhá naučná stezka. U vstupu stojí dvoupatrová vyhlídková věž, ze které jsou pěkné výhledy na téměř celé rašeliniště. Po povalkovém chodníku, který je doplněn informačními tabulemi, je možno zajít trochu hlouběji do slatě.
V zimním období je slať uzavřena, aby nebyla narušena zimoviště chráněných druhů živočichů.

Přijměte tedy pozvánku na další dubnovou procházku Šumavou. 

 Silnice z Borových Lad na Kvildu, po levé straně Teplá Vltava

 Před námi je Kvilda, nejvýše položená obec u nás, která leží v nadmořské výšce 1065 m. 

 Na Kvildě. Na dolním snímku - cesta vlevo vede k pramenům Vltavy. Je to odsud 5 km.

Udělali jsme si tu krátkou zastávku.

Sníh za kostelem sv. Štěpána

 Kostel sv. Štěpána, je novogotická stavba z let 1892 - 1894.

I když obklad vypadá na první pohled jako břidlice, jedná se o dřevěné šindele

 Oltář v kostele sv. Štěpána

Jsme u cíle. Na parkovišti u Jezerní slati je také zastávka autobusu, 

ten tudy však projíždí pouze v letní sezóně.

 V lesním půseku bylo místy bílo. V létě tudy vede cyklostezka, 

v zimě se tu upravují běžecké tratě

 A můžeme vejít ...

 Po zhruba 200 metrech lesem se před námi otevřel tento pohled

Porosty kleče se přizpůsobí sněhu a "lehnou si"

 Kolem potůčku už sníh taje

 Kleč

Vyhlídková věž

 Pohled z konce povalkového chodníku

 Sokol (zvaný též Antýgl) 1253 m

 

 Kam nedopadá slunce, je ještě sníh. Zanedlouho se to tu zazelená.

Díky slunci jsme na této fotce oba, i když jen jako stíny

Chodník slatí je ukončen vyhlídkovou plošinou, dál už se nesmí

Tady už je kleč vzpřímená

 Vyhlídková věž

Na sníh v lese napadaly větvičky a šišky ze stromů

 Pohled na slať z vyhlídkové věže

Dosud jsme Šumavu znali jen v létě, z počátků podzimu a zimy. Jaro na Šumavě pro nás bylo, po té spoustě pobytů či kratších návštěv, premiérou. Zatímco na Chalupské slati, která odtud není až tak daleko, panovalo už jaro a louky byly rozkvetlé, tady ještě vládla paní zima. 

Takhle jsem Jezerní slať kdysi dávno namalovala olejem

Slatí na Šumavě je mnohem víc, ale přístupných je jich pouze pět. Mohla bych ještě psát o další navštívené a tou je Tříjezerní slať, bohužel fotografie, které mám, nejsou digitální. 

Příště vás proto zavedu na další zajímavé místo, které určitě stojí za návštěvu.

Soumarské rašeliniště

Návštěvci Šumavy a zejména vodáci určitě znají Soumarský Most. Pro ně se stal v poslední době výchozím místem, odkud lze, i přes různá omezení počtu vodáků a po zaplacení registračního poplatku, splouvat horní tok Vltavy, tedy Teplou Vltavu. Podmínkou je dostatečný stav vody.
Kdysi  tolik živelné splouvání řeky je to tam.
Jméno tomuto místu dala legendami opředená Zlatá stezka, která tudy vedla z Pasova do Prachatic a tady se soumaři, kteří vozili sůl, vyhýbali bažinám. Stával tu kdysi starobylý most, ale jeho pozůstatky se dosud nepovedlo nikomu objevit.
Teplá Vltava tudy protéká širokým údolím, zvaném Vltavský luh. U mostu, který po spoustě přestaveb a rekonstrukcí, z nich poslední byla roku 1998, se samozřejmě jmenuje Soumarský, se po obou březích řeky rozkládá tábořiště, které pamatuji, jako trvale přelidněné a velice hlučné místo. Dnes je to klidné místo pro rekreaci.

Opět jsem se tedy ponořila do svého fotoarchivu a zavzpomínala na konec srpna roku 2017.
Přijměte tedy pozvání na Soumarské rašeliniště.

Rašeliniště, které má rozlohu 85 ha a leží v nadmořské výšce 741 - 750 m, se vyvíjelo od konce doby ledové po dobu 9 tisíc let. Stalo se místem chladnomilné severské přírody, zatímco okolní krajina zarůstala lesní vegetací. Druhy, které zde přetrvaly od konce doby ledové, se nazývají glaciální relikty.
V dobách, kdy jsme začali jezdit na Šumavu, se v těchto místech intenzivně těžila rašelina. Celé rašeliniště bylo odvoděno sítí povrchových kanálů, v důsledku čehož poklesla hladina podzemní vody hluboko pod povrch a silně se rozkolísala. Horní vrstva rašeliny se provzdušnila, začala se rozkládat a v důsledku toho bylo celé původní vrchoviště rozvráceno a vzácná severská společenstva téměř vymizela.
Těžbu v těchto místech firma Rašelina Soběslav ukončila v roce 2000 a dnes je tento kousek naší země unikátní ukázkou revitalizace přírody.
Podoba rašeliniště se radikálně změnila po roce 2000, kdy došlo k obnově rašelinového mokřadu.
Roku 2012 byla jeho část zpřístupněna návštěvníkům formou naučné stezky, která je dlouhá 1520 metrů. Z toho 601 metrů vede po povalkovém chodníku. Je na ní 7 zastavení s informačními tabulemi a doplňuje jí 9,3 metrů vysoká dřevěná vyhlídková věž. Je z ní hezký rozhled na Soumarské rašeliniště. Lze dohlédnout na hřeben Boubína, Stožec či Želnavskou pahorkatinu. Kromě rašeliníků, které se sem navracejí, tu roste vlochyně, klikva, vřes, suchopýr, ostřice, sítina, borůvky, brusinky a spousta dalších rostlin. Náletové stromy zastupuje převážně bříza pýřitá a borovice blatka.
Žije zde ohrožený tetřívek obecný (tetrao tetrix) a proto je rašeliniště přístupné pouze od června do října. Ochránci přírody prosí návštěvníky o respektování nároků tetřívka na nerušený život ve svém odvěkém domově. Setkat se tu můžete i se spoustou zástupců z říše obojživelníků, vyskytují se tu zmije a mnoho druhů hmyzu.

Tábořiště Soumarský Most  

Teplá Vltava, focená ze Soumarského mostu. Její voda je zbarvena rašelinou

Soumarský most

 Zvonek okrouhlolistý (Campanula rotundifolia) Díky, Dorko :-)

 Teplá Vltava 

Vstup na naučnou stezku Soumarským rašeliništěm je z tábořiště na levém břehu Teplé Vltavy. Jen malý kousek před sezónní restaurací, či osvěžovnou pro vodáky a návštěvníky tábořiště.

 Ukázka toho, jak vypadá rašeliník

 Vřes obecný (Calluna vulgaris)

 Sítina rozkladitá (Juncus effusus)

 Voda se sem vrátila

 Mokřad mezi dvěmi vyvýšenými místy je pozůstatkem odvodňovacího kanálu 

Vychýlené břízy

 Vyhlídková věž je focena v protisvětle, z druhé strany je přístup zakázán

 Tady probíhala intenzivní těžba rašeliny

 Pohledy z vyhlídkové věže

 Věž, opět v protisvětle

 Zde je kontrolována hloubka spodní vody a současně i vrstva rašeliny

 Vřes obecný (Calluna vulgaris)

 Obnažené kořeny stromů

 Jako by tu stál obrovský pták

 Teplá Vltava

 Vltavský luh

Podél břehu Teplé Vltavy jsme se vrátili zpět na tábořiště. Na Soumarský most už jsme se nevraceli. Vyzuli jsme si boty a tok přebrodili na druhou stranu, kde jsme měli postavený stan.