Přísahám a slibuji... o doktorech z pohledu pacienta

Hippokratova přísaha - Přísahám a slibuji, které se mnozí lékaři v poslední době zpronevěřují.

Možná svým článkem někoho popudím, možná bude někdo se mnou souhlasit, ale tady vyjadřuji názor člověka pacienta, který si už nějakou tu nemoc prodělal.

Před téměř 13 lety jsem dost vážně onemocněla. Po základních vyšetřeních u nás na poliklinice jsem byla odeslána do jedné z pražských fakultních nemocnic k dalším vyšetřením. A pak vše nabralo rychlost, další vyšetření, CT a pak předoperační vyšetření. Následoval nástup do nemocnice a po něm operace. Po týdnu jsem byla propuštěna do domácího ošetření a v následujících dnech mě manžel odvezl na kontrolu k lékaři, který mě tehdy operoval. Očekávala jsem, že dostanu propouštěcí zprávu a budu odeslána k dalšímu léčení tam, odkud jsem byla poslána, tedy zpět ke specialistovi na naší poliklinice.

Nestalo se tak. Tento lékař si mě ponechal ve své péči, dal mi jen zprávu pro praktického lékaře. A já od té doby chodím do nemocnice každé čtvrtletí na pravidelné kontroly k "tomu svému lékaři". Je to kapacita ve svém oboru a vůbec by se nemusel věnovat ambulantním pacientům. Ambuluje také jen jedenkrát v týdnu několik hodin.

Ale hlavně - tento lékař neděkuje a neodchází. 

Jsem to já, kdo mu po každém vyšetření děkuje. Za tu dobu jsme si mezi sebou vytvořili takové zvláštní partnerství. Já k němu přicházím vystresovaná, nevyspalá, nebot' má nervová soustava mi před vyšetřením nedovolí spát. Jsem vždy dokonale vyprázdněná, protože moje psychika a pocit, že tam zase jdu, způsobuje střevní potíže. Zažívám tyto pocity hrůzy, ale je zvláštní, že jakmile si vyzvednu v kartotéce kartu a odcházím si sednout před vyšetřovnu, dostávám se do relativního klidu. Sedím se složkou s mým chorobopisem a očekávám jeho příchod. Ted' už jsem tady a ted už nic nezměním.

Za ty roky už i naše konverzace doznala změny. On ví, že jsem psycho a tak se mě ptá: "Tak co? Od kolika jste dneska vzhůru?" a nebo "Tak kolikrát jste dneska byla?" Tyto otázky mi paradoxně pomáhají, protože o mě ví, ví co se mnou dělá moje "psýcha".

Za ty roky co tam chodím jsem navázala kontakty i s dalšími pacienty. Chodí za ním stále stejní lidé, někteří i častěji než já a při čekání jsem ještě neslyšela nějaký negativní názor na tohoto lékaře. Naopak ho všichni chválí, nejen za jeho schopnosti medicínské, ale za empatii a hlavně lidskost.

Jen na malé dokreslení. Stalo se mi jednou, že jsem potřebovala po dovolené léky a vypravila jsem se do nemocnice. U vchodu na kliniku visí tabule s rozpisy a u nepřítomných na klinice jsem objevila toho svého lékaře. V kartotéce jsem poprosila, zda mi může některý z lékařů alespoň napsat léky. Prý ano, at' se posadím a vyčkám, že mě zavolají. Seděla jsem a čekala a najednou jsem uviděla známou postavu v tričku a krat'asech, jak kráčí chodbou. Přišel ke mně a povídá: "Na kterou ambulanci vám dali kartu?" Nevěděla jsem a on obešel ambulance a s kartou vyšel ven, potom objevil ještě další paní v čekárně, znovu si vzal její kartu a odcházel s námi na vyšetřovnu.

Cestou nám vysvětlil, že má sice dovolenou, ale přišel se podívat na JIP na paní, kterou operoval. A když už tady je, tak se kouknul na ambulanci, jestli tu nebude náhodou někdo z těch, kteří za ním chodí.

A tenhle doktor neděkuje a neodchází. Tenhle doktor léčí, pomáhá a má o svou práci zájem i v době své dovolené.

Než jsem začala psát článek na tohle téma, napsala jsem už v několika komentářích pod články jiných blogerů svůj názor na tuhle problematiku. V podstatě jsem o tom vůbec nechtěla psát.

Ale doslova a do písmene mě nadzvedl ze židle názor odborářského předáka MUDr. Engela.

Pominu-li, že svým zjevem - knír, patka a způsob mluvy - mě evokuje Hitlera, tak nemohu pominout jeho umanutost. Kam se poděla jeho přísaha?

Vadí mi, že spousta doktorů, o kterých se předpokládá, že jsou vysoce vzdělaní a tudíž inteligentní, se nechá vláčet jako stádo za odborářským bossem, kterému vůbec nejde už o medicínu.

Vadí mi, že jako rukojmí si vzali nás pacienty. Nejhorší na všem je vyhrožování, že uzavřou porodnice, nebudou se starat o předčasně narozené děti. Kam se poděla přísaha?

Ministr zdravotnictví udělal ústupek v podobě dvou  miliard. Šéf lékařské komory Kubek řekl : "To bych bral."

A co na to lékařské odbory? Další požadavek na to, aby všichni revoltující lékaři měli garantováno, že se na svá místa budou moci vrátit zpět. Ale, vždyt' dali výpověd'. Na jejich místa, která se chystali opustit, jsou přijati už jiní lékaři. Tento požadavek je mnohdy nereálný.

A to co mě opravdu zvedlo ze židle?

Dvě miliardy jsou málo! A navíc, podle Engela by měly být použity jen na platy doktorů. Sestrám se nedá nic, ty neprotestovaly! Dělá to na mě dojem, že pan doktor Engel by nejraději ony dvě miliardy rozdělil jen mezi těch 3800 doktorů, kteří protestovali. 

Ne, ještě to neskončilo. Dnes se bude opět jednat.

Ustupovat se však dá jen potud, pokud člověk při couvání a ustupování nenarazí zády na zed'. Pak už není kam ustupovat.

Kde je ta pomyslná zed'?

Chápu, že ve zdravotnictví jsou problémy, které by se vyřešit měly. Nedávno jsem četla, kolik je u nás doktorů na obyvatele, docela jsem tím počtem byla překvapená.

Dobří doktoři, jako ten o kterém jsem se zmínila na začátku, léčí a věnují se pacientům.

A ti druzí? Těm o pacienta jde až v druhé řadě.