Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

pátek 30. prosince 2011

Připadala jsem si jako ....

... místo teček lze doplnit cokoliv.

Určitě už se každému stalo, že zaspal. Kdo bude tvrdit, že ne, tomu moc věřit nebudu.

Dnes je poslední pracovní den v tomto roce. Jsem stejně jako včera v práci a je to den, jako přes kopírák. Znovu přehlídka ztraceného času. Nemůžu říci, že bych z toho byla nadšená. Nikdo nechodí, jen občas zazvoní telefon. Dokonce i náš pan šéf, trávící své volno kdesi, si nás stejně jako včera, i dnes zkontroloval telefonicky, zda jsme v práci.
Pozitivní na tom je to, že jsem proběhla Holešovice a nakoupila nějaké věci na Silvestra, předplatila si na příští rok Opencard a můžu se věnovat blogu.

Ráno jsem se probudila do posledního letošního pracovního dne, rozsvítila jsem lampičku a podívala se na budík. Bude za chvilku zvonit. Zamáčkla jsem zvonění, abych nebudila manžela. Tiše jsem vstala a po ranní hygieně jsem se nalíčila. Oblékla jsem si svetr a džíny a šla si udělat snídani.
Ráno co ráno si pouštím televizi, protože to je v naší domácnosti jediný přesný uzkazatel času.
Pustila jsem si ČT24 a při jídle se zaposlouchala do rozhovoru s Věrou Špinarovou. Čekala jsem, až začnou v 6 hodin zprávy, které jsou pro mě signálem, abych opustila domov a vydala se na konečnou tramvaje. Dosnídala jsem, odnesla hrnek do dřezu a vzala si kabát. Nechápavě jsem se podívala na televizi. Dnes nejsou zprávy? Nebyly. Oči mi sjely na vedle stojící meteostanici. Ježišmarjá, ono je pět!!! Podívala jsem se na své hodinky a nich bylo také pět. Vytáhla jsem z kabelky svůj i služební mobil. Oba ukazovaly pár minut po páté hodině.
Já jsem idiot!!!
Vstala jsem o hodinu dříve. Jsem vzhůru od čtyř hodin a deseti minut.
To snad není pravda.
Ale byla.
Budík jsem nechtěla přeřizovat. Ono dostatečně stačí, když ho "šteluju" při změnách času. Na mobilu jsem si nastavila buzení za deset minut šest, shodila svetr a džíny a znovu zalezla do postele. Tiše a opatrně, abych nevzbudila manžela, který má volno a nikam nemusí. Než jsem usnula, slyšela jsem cvaknutí zamáčknutého budíku. Mobil mi zapípal deset minut před šestou a probudil mě. Ještě, že jsem usnula. V koupelně jsem opravila trochu rozmazané oči, učesala se, oblékla kabát a vyrazila.
Seděla jsem v téměř prázdné tramvaji a několikrát kontrolovala čas na svých hodinkách a na displeji tramvaje. Nikde nikdo. Znejistělo mě to. Jezdím denně se stejnými lidmi a není tu jediná známá tvář. Kolik je vlastně hodin? Až "U Kaštanu" nastoupila paní, se kterou jezdím denně.
Zaspání zná snad každý, ale jak se má definovat to, když někdo vstane o hodinu dříve a zjistí to až po 50 minutách? Předspání? Není to už projev demence?

Přemýšlím, zda se mám se svou blbostí pochlubit manželovi.
Ale asi jo. On se tomu určitě rád zasměje.
Já se tomu nakonec smála taky.

úterý 27. prosince 2011

Povánočně


Tak jsou za námi.

Nekrásnější svátky v roce, kterým byla v mnoha rodinách věnována spousta příprav.
I když jsou to pro mě svátky, při kterých hodně vzpomínám, jsem lehce nostalgická, mnohdy smutná, stejně je mám ráda. Tři dny vánoc uplynuly, tak jako každý rok nějak rychle. Musím přiznat, že pro mě toto období končí až Novým rokem. Mám už to tak od dětství.
Vánoce ve mně doznívají, i když chodím mezi svátky do práce. Dnes a zítra mám však volno a užívám si klidu. Konečně můžu zasednout ke klávesnici počítače, pročíst poštu, začíst se do blogu, navštívit oblíbené stránky. A konečně mohu zrekapitulovat právě proběhlé Vánoce.
Dnes budeme sami, dnes nikdo nepřijde. Také jsem toho náležitě využila a vstávala až v půl deváté.

Ve čvrtek před Vánoci jsem měla také dovolenou, ale byl to pro mě pracovní, nebo spíš pečící den.

V pátek jsem byla v práci. Dost dobře nechápu, proč nás tam musela být většina. Jen někteří si mohli vzít volno. Navíc si pan šéf usmyslel, že udělá poradu. V pátek, odpoledne, před Vánoci. Někde jsem četla, že by se bláznům nemělo odporovat. Ta slavná porada byla v podstatě k ničemu, ale musela být.
Odpoledne jsem cestovala domů poloprázdnou tramvají. Podél cesty a na všech křižovatkách byli policajti ve svítivě žlutých vestách. Když jsem se chystala přejít ulici na druhou stranu, byla jsem jedním z nich zastavena. Nad námi prolétal vrtulník a kolem mě prosvištěla auta, spěchající k letišti a odvážející nějakou hlavu státu z pohřbu Václava Havla. Než jsem došla k domovu, opakovalo se to ještě dvakrát. Manžel byl už doma. Zajeli jsme do obchodu pro pečivo a ovoce a já doufala, že jsem na nic nezapoměla.
Doma jsem se pak pustila do "výroby" bramborového salátu a do pečení štrůdlů.

Na Štědrý den ráno jsem vstávala hodně brzy. Vyzbrojena tavící pistolí a umělohmotnými udělátky na výrobu svícnů jsem se přesunula do garáže, kde zůstaly větve ze stříbrného smrku. Drátem jsem svázala několik větví, které budou zavěšeny na zdech a ozdobeny a pak vytvořila aranž do vázy.

Vzala jsem jednu z větví a vyšla před dům, kde jsem jí pověsila.

Na to, že byl Štědrý den, bylo teplo. Zadívala jsem se na své dílo a zjistila, že to vypadá divně. Na dveřích visel věnec z jehličí, vedle větev s mašličkami a kolem dveří kvetoucí listopadky. Připadala jsem si zvláštně, když jsem zarývala květináče s listopadkami do záhonu. Štědrodenní zahradník. Dokonce jsem ještě na zahradě objevila poupata a očka růží. Štědrodenní růže.

Ostříhala jsem pak několik větví cesmíny a nějaké větvičky z dalších koniferů a vrátila se do garáže. Umělohmotná udělátka na svícny, která jsem koupila v Lysé nad Labem na vánočních trzích, se osvědčila. Svícny jsem dozdobila mašličkami a vrátila se do bytu pro svíčky. Byla jsem přesvědčená o tom, že mám celou krabici červených svíček. Pokud jí mám, nenašla jsem jí. Objevila jsem krabici růžových, krabici modrých a jednu červenou svíčku.

Svícny jsem nechala v garáži, vzala větve a šla do domu. Jednu jsem pověsila dole na chodbě a druhou v chodbě bytu. Čerstvá vůně jehličí provoněla celý dům.
Dozdobila jsem větve a pak přežehlovala ubrusy. Manžel obalil řízky. Kapr se u nás doma nedělá, tedy abych upřesnila, nedělá se kapr - ryba. Můj muž tvrdí, že nejlepší kapr běhal po prasečím chlívku. Místo toho peču kapra sladkého.

.

Po obědě jsme se vypravili na hřbitov. Padal drobný déšt' a foukal studený ostrý západní vítr. Doufám, že svícen na hrobě vydržel.
Chvilku po našem návratu přijel syn s dárky pro nás a odvážel si nejen dárky, ale i dvě vánočky a krabici s cukrovím.
Řízky se smažily, prostřela jsem stůl a manžel aranžoval na mísy ovoce a cukroví. Dodělala jsem bramborovou kaši pro vnučky.

Dcera se zetěm a vnučkami dorazili v půl páté, jak bylo domluveno. Smažila jsem poslední pánev.
"Mamčo, nechceš s něčím pomoci?"
"Ne, to už jsou poslední, za chvilku to bude".
Manžel zjišťoval, co bude kdo pít a pak jsme zasedli k večeři. Holčičky byly neposedné. Byl kumšt, udržet je u stolu. Jen co se dojedlo, starší běžela ke stromečku a zklamaně se vrátila: "Nic tam není."
"Neboj, Ježíšek toho má hodně, určitě se dočkáme".
"Chci domů", ozvala se mladší vnučka a bylo vidět, že to myslí vážně. V očích měla slzičky.
Oblékly jsme s dcerou holky do kabátků a mě došlo, že jsem zapoměla koupit prskavky. Nedáváme je na stromek, ale používáme je na "přivolání Ježíška". Tento zvyk jsme v rodině zavedli v době, kdy naše děti věřily, že dárky nosí Ježíšek. Zatímco jeden z rodičů šel s dětmi po večeři zapalovat prskavky na zahradu, aby se Ježíšek "přivolal", druhý přenášel dárky pod stromek. Co ted'? Vzala jsem dvě baterky a vyšla ven za dcerou s vnučkami. Padal drobný déšt'. Obešly jsme dům a zatímco Sára kroužila baterkou a volala: "Ježíšku, my už jsme napapaný, můžeš přijít!", Ema, která baterku odmítla, se držela mámy jako klíště a stále opakovala, že chce jít domů. Stát v děšti na zahradě s malými dětmi, nebyl ten nejlepší nápad. Otevřela jsem vrata u garáže a chráněny před deštěm jsme se starší vnučkou svítily baterkami k obloze. Mladší se klepala strachy. Až pak jsme s dcerou zjistily, že se bojí toho, aby s Ježíškem nepřišel i čert. Dalo nám to velkou práci jí vysvětlit, že čert chodí jen s Mikulášem.
"Ale, co když přijde?"
"Neboj, určitě nepřijde". Nevěřila nám.
U ložnice se otevřelo okno a můj muž zavolal:
"Holky, pojd'te honem nahoru, už je tady Ježíšek".
Starší mi vrazila baterku do ruky a utíkala do domu. Mladší se držela mámy kolem krku a stále se třásla strachy. Když jsem došla do bytu, slyšela jsem jásavý hlas starší vnučky. Mladší stála v chodbě a opatrně nahlížela do obýváku - co kdyby tam ten čert byl.
Větší vnučka, která zná písmenka, rozdávala dárky a užívala si to. My si to užívali s ní. Oči jí zářily jako světýlka. A ta menší? Po počátečních rozpacích a obavách se rozzářila nad panenkou, kterou měla pod stromkem. Seděla jsem a sledovala ty dvě malé holky, které výskaly radostí nad každým balíčkem. Sára rozumovala a vždy, když někomu předávala balíček, pronášela větu: "To si zasloužíš". A já, stejně jako loni a předloni zopakovala stejnou chybu a to, že jsem fotila bez blesku. Už třetí vánoce jsem zdokumentovala-nezdokumentovala. A to jsem si říkala, jak si na to musím dát pozor.
Mladí odjížděli ve čtvrt na osm. Venku lilo jako z konve. Pomohli jsme jim s mužem odnést dárky do auta, rozloučili se a vrátili se zmoklí do bytu. Autosedačky zůstaly pod stromkem, holky v nich jen krátce poseděly. Slíbili jsme, že jim je na Boží hod dovezeme. Uvařili jsme si s mužem kávu, pustili si televizi a užívali si klid večera.

Na Boží hod jsem vstávala dost pozdě, manžel byl už nejen vzhůru, ale i po snídani. Ani jsem se nepřevlékala a v noční košili dala vařit kaldoun. Až pak jsem se zcivilizovala. Muž mi udělal snídani a já se pustila do přípravy slavnostního oběda. Telefon zazvonil krátce po desáté. Volala dcera, že má doma plačící a hysterické dítě. U kočárku, který dostala mladší vnučka společně s panenkou, upadl nějaký nýtek a kočárek - golfáč se stále skládá.
"Máš od toho kočárku účet?", zeptal se mě muž.
"Nejsem si jistá, kupovala jsem ho začátkem listopadu, proč se ptáš?"
"Abychom ho reklamovali, Emě upadl nýtek a golfáč se skládá."
"A nebylo by lepší ho spravit?"
Muž se sebral a odjel do Košíř pro kočár. Musel svatosvatě slíbit, že ho opravený přiveze zpátky. Vrátil se s kočárkem, vzal ho do garáže a tam dal místo nýtku šroubek. Pak odnesl do auta sedačky. Obědvali jsme sami. Bylo to po mnoha letech poprvé, kdy u nás nebyl nikdo na Boží hod na oběd. Obě mladé rodiny byly u druhých rodičů.

Po obědě jsme s opraveným kočárkem, zapomenutými dárky a sedačkami, vyrazili do Košíř. Dcera holky oblékla a společně jsme se vydali do kostela "Ke kapucínům", podívat se na jesličky. Sára už tam s námi byla, pro Emu to bude premiéra. Když jsme procházeli kolem Lorety, zněla zvonkohra.
"Babí, co je to za hluk?"
"To jsou zvonečky a hrají moc hezkou melodii."
"Ale mě se to nelíbí, at' to přestane."
Na to jsem neměla jediný argument. Vnučky si svorně zacpávaly uši. Malí kulturní barbaři.

Před kostelem Panny Marie Andělské stála fronta. Udržet v ní holky byl kumšt. Stále někam utíkaly. Zatímco jeden z nás stál ve frontě, druhý naháněl vnučky. Vysvětlovala jsem jim, že se v kostele nekřičí, neběhá. Když jsme vstoupili dveřmi do chodby, holky se zklidnily. Postupovali jsme pomalu a já zodpovídala jejich všetečné otázky. Hlavně Sára se pořád ptala. Před vstupem k betlému jsem začala hledat mince, aby je holky mohly vhazovat do kasičky před jesličkami. Chovaly se vzorně. Jednu po druhé jsem zvedla, aby viděly dobře na jesličky. Sára neustále tvrdila, že nevidí. Nojo, zapoměli jsme doma brýle. Ač by se to nemělo dělat, vytáhla jsem fot'ák a pro vnučky jsem betlém zdokumentovala.

Nebyla jsem sama, takových, kteří si dokumentovali tu nádheru, bylo víc. Holkám se moc líbilo, jak ovečky před jesličkami bečely.
"Babí, proč ty ovečky bečí?", zašeptala Sára.
"Ony děkují, že jsi tam hodila korunky pro Ježíška."
"Tak mi ještě nějaké dej, mě se líbí ty ovečky."

Když jsme opouštěli kostel, byla už venku tma. Fronta před kostelem byla ještě poměrně dost dlouhá.

Ema, která byla do té doby hodná, začala zlobit. Jestli jsem se někdy vyjádřila o Sáře, že zlobí, tak to nebylo nic proti tomu, co dělala ta malá. Ještě štěstí, že nezlobila v kostele.
Vystoupali jsme po schodišti k Černínskému paláci a já si fotila Loretu.

Všimla jsem si, že na věži se svítí. Ozval se hlas trubky a pak zvonky. Koncert z věže. Vánoční trumpety a zvonkohra. Pro mě to bylo jako pohlazení. Tohle přesně patří k Vánocům. Stála jsem, poslouchala a bylo mi krásně.
"Babí, pojd' pryč, mě se ten hluk nelíbí."
"To není hluk, to je hudba a zvonky."
"Ale je to hluk a já chci jít pryč."
"A já taky", ozvala se ta mladší. Chvilku jsem zalitovala, že tu nejsme s manželem sami. My bychom se zastavili a zaposlouchali se. Malí, kulturní barbaři nás donutili k tomu, že jsme se vydali směrem na Pohořelec.
U dcery jsme poseděli, ochutnali cukroví a vypili kávu. Mladší vnučka pokračovala ve zlobení. Dcera se přiznala, že takhle zlobí už delší dobu.
"Takhle se vztekal tvůj bratr", řekla jsem dceři. "Řešila jsem to indiánskou metodou."
Dcera se pousmála a pronesla: "Neboj mami, taky už jsem na ní párkrát použila studenou vodu."
Vidím, že jablko nespadlo daleko od stromu. :-D

Na Štěpána jsem si naordinovala brzký budíček. Přijdou všichni mladí na oběd. Krůta se pekla, knedlíky kynuly a já přemýšlela, jak usadím šest dospělých a dvě děti ke stolu. A co nádobí. Na Vánoce vytahuji cibulák, ale ten má jen šest stejných talířů. Nakonec jsem to vymyslela. Holky dostanou polévku do misek a druhé jídlo na dezertní talíř. Vysoké židličky mají nohy hodně do široka a zabírají spoustu místa. Nakonec jsem to uspořádala, abychom se všichni vešli. Syn se snachou dorazili přesně, poprosila jsem je, aby si na chvilku sedli v obýváku, než dorazí druzí. Ema se rozhodla, že bude všechny ignorovat. Seděla ve vysoké židli, otočená bokem a mluvila jen se Sárou. Odmítla jíst. Což je u ní nezvyklé, protože je mnohem lepší jedlík, než její sestra. Vadil jí u stolu strýc a teta. Marné bylo všechno přesvědčování, Ema trucovala. Naservírovala jsem druhý chod a Ema stále seděla odvrácená u vystydlé polévky. Dcera se zlobila a říkala: "Mami, nech jí. Když nechce, tak at' má hlad." Napadlo mě, že jí přinesu do kuchyně malý stoleček a židličku, které mám pro ně ve vedlejší místnosti. Ke stolečku se okamžitě přesunula Sára s jídlem a Ema pomalu zvedla hlavu. "Ta polívka je studená", pronesla. "A budeš jí papat?" "Budu." Seděla potom se sestrou u malého stolečku, zády k nám všem a polévka do ní "padala jak Němci do krytu". Nakonec jedla i krůtu s knedlíkem.
Po obědě se syn se snachou chystali jít domů a my vyrazili s holkama na hřiště. Ale jak? Holky přijely obě ve slavnostním. Měly šatičky a hlavně byly bez čepic. Z domu do auta, z auta k nám - tak k čemu čepice. Dcera chtěla využít toho, že v Ikea začaly povánoční slevy a děti chtěla umístit do "dětského koutku". Ale holky nechtěly. Sára projevila přání sjet si skluzavku. Domnívala se totiž, že pojedou na Šestku, kde je sluzavka mezi patry. Marně jí bylo vysvětlováno, že se jede na Zličín do Ikea.
"Víš co, já s nima půjdu na hřiště, budou aspoň na vzduchu."
"Nojo mami, ale podívej se mají na sobě."
Zahleděla jsem se na Sářiny bílé punčošky. Šla jsem hrabat do skříňky, kde mám pro holky nějaké hadříky. Vytáhla jsem dvoje tepláky a nějaká trika s dlouhými rukávy. Problém nastal při hledání čepic. Znovu jsem začala hrabat na chodbě v šuplíku pod věšákem. Našla jsem svítivě červenou čepici po dceři. Syn, který jí viděl, dostal záchvat smíchu. "Moc se nesměj, já našla ještě tohle" a vyndala jsem kulicha s dopravními značkami, který nosil asi před dvacetí lety. Snacha si utírala slzy od smíchu a prosila mého syna, at' se jí v kulichu předvede.
"Mami, proč jsi to nevyhodila?"
"Já nevím, já do toho šuplíku skoro nechodím".
Holky byly "vánočně vystrojené", vypadaly jako dva malí hastroši. Já se oblékala a manžel byl s nimi už před domem. Na věšáku jsem objevila jednu svou čepici, která je menší a je pletena dvě hladce a dvě obrace. Podívala jsem se dole na holky, které padá velká čepice víc a pak dala tu svou Sáře.
"Mamčo, prosímtě, kdyby vás někdo potkal, tak já se k těm dětem nehlásím", pronesla dcera a pak přidala.
"To je poprvé, kdy jdou moje děti na hřiště v teplákách."
"No vidíš, tak mají premiéru."
Holkám zvláštní ustrojení moc nevadilo, jen Ema, občas zakřičela: "Nevidím!", to když jí velká čepice sjela přes oči. Na hřišti jsme byli sami, nikde nikdo.

Holky mohly využívat obě skluzavky dle libosti, nečekaly, až se uvolní lanová dráha, aby mohly jezdit. V jeden krátký moment na hřiště zavítala paní s vnoučkem, ale moc se nezdrželi. Možná odešla kvůli zimě, nebo když viděla ty naše dvě strašidýlka, raději s vnoučkem odešla. Hřiště jsme si užili do sytosti.
"Holky, je zima, půjdeme domů."
"Babí, ještě ne, ještě si musím sjet skluzavku (pohoupat se na delfínech, jet po lanové dráze, prolézt rourou, vystoupat po šikmé ploše atd.atd)."
Pak se nám konečně podařilo holky přesvědčit, že půjdeme. Nalákala jsem je na čaj a linecká kolečka. Nejšt'astnější byl můj muž.
"Sárí, podívej se na dědu, je vidět, že je mu zima."
"Nojo, babi, má nos jako papriku."
"Čemu se vy dvě smějete," ozval se můj muž.
"Že je ti zima."
"Ale na tom není nic k smíchu", řekl muž, ale usmíval se u toho.

Vedla jsem Sáru za ruku a za námi šel muž s Emou.
"Emííí, pozor, tady je hovno, abys do něj nešlápla!"
"Sáro, to se neříká, říká se hovínko."
"Já vím babi, ale tohle není hovínko."
To dítě mělo pravdu. Doga, nebo bernadrýn? Každopádně jeho pán či panička je pěkné prase. Pes za to nemůže, ale jeho majitel, by si zasloužil to toho přinejmenším šlápnout. Lidi nepředěláme.

Před domem jsme se sešli s mladými všichni a šli společně na čaj a cukroví. Dopoledne jsem udělala chlebíčky, což uvítala zejména dcera. Seděli jsme, povídali si a holčičky běhaly po celém bytě.
"Holky, měli bychom jet domů."
"Ne, já chci zůstat na Bílé Hoře", pronesla ta mladší.
Větší se přišla zeptat, zda jim pustím nějakou pohádku a zda si může vzít jablíčko. Seděly pak a dívaly se na Shreka. Ta menší ho miluje a jak jsem zjistila, asi ho i dobře zná, protože hlásila, co tam bude.
Když skončil, manžel přepnul televizi na jiný program, kde vysílali nějakou pohádku s čertem. Ema "vystřelila" z pokoje a z chodby hlásila:
"Dokud tam ten čert bude, tak se nevrátím!"
Trauma z návštěvy Mikuláše s čertem trvá.
Sedla jsem si na chvilku k počítači a stahovala fotky z předešlých dvou dní. Zavolala jsem Sáru a ukazovala jí Ježíška v jesličkách, o kterém tvrdila, že ho nevidí. Stála vedle mého křesla a pak pronesla větu:
"Babí, to nebyl žádný Ježíšek, to bylo mimino a bylo kamenný."
Jako už mnohokrát, zase mě odzbrojila.
Mladí odjížděli kolem sedmé večerní.

My si s mužem sedli a říkali si, že konečně nastává vánoční klid.
Když jsem se probudila, zjistila jsem, že manžel sedí vedle v křesle, má svěšenou hlavu a také spí. Na obrazovce byl film Čokoláda, na který jsme se chtěli dívat. Téměř končil.

To nám ty vánoce utekly.

pátek 23. prosince 2011

Tak trochu jiné vánoce


"Ženský by měly bejt dneska doma", ozvalo se za mými zády.
"To máte pravdu, měly by být doma", odpověděl druhý hlas.
Otočila jsem se a zjistila, že na konečné tramvaje stojí pár mužů a já, jediná žena. Usmála jsem se na ně a věděla jsem, že mají pravdu. Bylo by lépe doma.
Ale bohužel. Zaměstnání v soukromé firmě nám tuto možnost neumožňuje. Musíme se vystřídat tak, aby tady stále někdo byl. A to i přesto, že nechodí téměř žádní zákazníci. Hrajeme na ně přesilovku.

Doma jsem byla včera.
Vstávala jsem téměř tak brzy, jako bych šla do práce. Měla jsem před sebou notný kus práce. Zadělala jsem na vánočky a šla se odměnit. Mojí odměnou byla krátká návštěva blogu. Ale opravdu jen krátká. Umístila jsem na blog přání k vánocům a začala se dívat na své oblíbené blogy. "Sakra, vánočka". Vypnula jsem počítač a urychleně se přesunula do kuchyně.
Kdyby jen jedna vánočka. Upekla jsem jich sedm. Peču klasickou, kynutou a pak také tvarohovou. Své dva potomky jsem si poněkud rozmazlila tím, že rok co rok pro ně vánočky peču. A letos navíc ještě jednu pro kamaráda, který je sám.

Celý tento týden utekl jako voda.
V úterý jsem dorazila z práce jako vždy za tmy. Manžel už byl doma a na stole voněla káva. Vánoce už opravdu t'ukají na dveře. Vypili jsme kávu a manželovi zazvonil telefon. "Hele, já budu muset jet dělat," a jmenoval zákazníka, kterému se něco pokazilo na topení.
Odjel a já přemýšlela, do čeho se pustit. Vzala jsem si papír a začala sepisovat, co budu ještě muset koupit. První řádek - vánočka.
Tak, než začnu psát dál, zkusím se domluvit se svými dospělými potomky.
Zkusila jsem licitaci, jakou by letos chtěli vánočku.
Dcera mi do telefonu řekla: "Mamčo, pokud si můžu vybrat, tak tvarohovou."
"Tak dobře", odpověděla jsem.
"A ty nebudeš dělat letos kynutou?"
"To víš, že budu."
"Ale tu mají mazlíčkové taky rádi."
Do sloupku vedle slova vánočka, kd už bylo napsané droždí, jsem připsala i tvaroh.
Syn byl u nás dole v garáži, něco si kutil na svém autě. V neděli jsem mu dávala recept na bramborový salát a slíbila mu domácí okurky. Vzala jsem tašku a šla do sklepa, do tašky jsem mu dala tři lahve okurek a vzpoměla si, jak jsem se při jejich zavařování v červenci opařila.
Prošla jsem do garáže. "Jiříku, nesu ti ty okurky."
"Jé, mami, ty jsi hodná, díky."
"Když už jsem tady, jakou bys chtěl vánočku?"
"Mno, pokud bych si mohl vybrat, tak obě."
"Tak se tady pro ně v sobotu dopoledne, nebo v pátek navečer stav."
"Moc děkuju, mami."
Vrátila jsem se zpátky do bytu a pokračovala v sepisování toho, co bych ještě měla koupit. Pokud něco zapomenu, budu muset v sobotu ráno "vyštvat" muže do obchodu.
Co ted'? Sýrové tyčky. Odvážila jsem mouku, Nivu a další ingredience a pustila se do těsta.
Rádlem jsem vykrajovala tyčky a dávala je na pečící papír. "Holky!" Umyla jsem si ruce a vzala do ruky telefon.
"Budeš chtít zase letos ty tyčky plešaté?" , vysypala jsem svůj dotaz dceři.
Chvilku bylo ticho a pak dcera nadšeně zařvala: "Jóóóó. Ty pečeš tyčky?"
"Jo, peču, je to moje druhé nejoblíbenější cukroví."
Dcera se začala smát: "Snad slanoví, ne?"
Dva plechy jsem udělala "plešaté", zbylé jsem posypala hrubou solí a kmínem.
Kolem osmé se vrátil manžel. "Je to cítit až do přízemí, že pečeš tyčky".
"Už dopékám poslední plech."
"Řekl bych, že jsi docela úspěšně vyhnala z bytu vůni vanilky."
Dopekla jsem a říkala si, že mám ještě chvíli času.
Lákala mě myšlenka usadit se v křesle a pustit si počítač. Ale vánoce nepočkají.

Vzala jsem balící papír, mašličky a odešla do pracovny balit dárky. Nejdříve jsem je dávala na hromádky a pak jsem přemýšlela, která komu patří. Než zavládne chaos, ve kterém se nevyznám a který by pod stromečkem mohl způsobit detektivní pátrání, vzala jsem fix a začala balíčky popisovat. Pěkně velkými a tiskacími písmeny. Starší vnučka, které byly v srpnu čtyři, už písmenka zná a bude dárky rozdávat. Když jsem nadepisovala balíček pro manžela, začala jsem se usmívat. Ne pro to, co v balíčku je, ale pro to, co jsem na něj psala. Není to tak dávno, kdy jsem psala "Jirka", pak jsem psala "Tatínek" a ted' píšu "Dědeček". Nějak nám to uteklo.

Ve středu v práci už byla předvánoční nálada. Přijel druhý spolumajitel firmy popřát hezké svátky. "Víte, co bych si přál ze všeho nejvíc?", ptal se mě, když mi potřásl rukou.
"Zdraví", odpověděla jsem mu.
"Ne, já bych si přál, abychom si takhle podávali ruku i příští vánoce".
"Tak to už asi nevyjde".
"Vy to s tím důchodem opravdu myslíte vážně?"
Ujistila jsem ho, že to opravdu myslím vážně.
Po práci jsem z tramvaje vystoupila u Kauflandu. Z kabelky jsem vytáhla seznam a systematicky postupovala obchodem. Všimla jsem si, že zlevnili vánoční dekorace a začala si je prohlížet. Objevila jsem malý dřevěný stromeček za 15 Kč. No, nekup to! Stromeček jsem dala do vozíku k již nakoupeným věcem, když mi zazvonil telefon.
"Kde jseš?"
"Stojím tady na prostředku u drogerie".
"Já taky, ale nevidím tě".
Kousek ode mě stála mladá dívčina, která se usmívala: "Ten, komu voláte, stojí z druhé strany". Poděkovala jsem jí a začala se chechtat. "Prosím tě, zavěs to, já tě vidím".
S manželem jsme pak procházeli Kauflandem, kde byl docela klid. Měla jsem kliku. Od tvarohu byly v regálu dvě prázdné krabice, v té spodní se, k mému štěstí, na dně krčily tři tvarohy. Na tvarohovou vánočku je totiž nutný tvaroh, který je balený v papíru jako máslo. Jen jednou jsem zkusila tvaroh z vaničky a z vánočky bylo cosi hnusného a rozteklého.
"Co máš ještě na tom seznamu?" ptal se manžel.
"Já myslím, že už mám všechno."
"Fakt? Vždyt' máme skoro prázdný vozík." Měl pravdu, rozhlédla jsem se kolem a viděla přeplněné vozíky vším možným.
"Ale opravdu máme všechno, co jsem chtěla koupit".

Doma jsme si uvařili kávu. Muž šel do garáže se stojánkem na stromek, aby ten náš pokřivený, stříbrný smrk nějak upravil a já vytvářela domácí nudličky do kaldounu. Je to polévka, která se v naší rodině vaří na vánoce už po mnoho generací. Jen na rozdíl od mé babičky a maminky nedělám do ní makaronky, ale nudle. Muž přinesl do pokoje strom. Když z něj sundal "gumicuky", jeho větve se rozprostřely a zabraly půl obýváku. No, nazdar! Holkám jsme koupili autosedačky, protože z těch co mají, nám pomalu a jistě rostou. Kam je dáme mi vůbec není jasné a kam se vejdeme my? To bude docela slušný masakr.

"Jirko, prosímtě, nanos mi z půdy ještě ozdoby, já až zítra dopeču, tak ustrojím stromeček."
Zatímco manžel nosil ozdoby, já šla pokračovat v balení. Šlo mi to "jako psovi pastva". Raději jsem se šla odměnit, zapnula jsem počítač a začala pročítat blogy. Uvědomila jsem si, že bych měla vytvořit vánoční přáníčka, abych je včas odeslala na emaily našim přátelům. Opustila jsem blog a pustila se do díla.

Ve čtvrtek jsem vstávala v půl sedmé. O dovolené je to "proti přírodě", ale vánoce nepočkají. Malou chviličku na blogu a pak kuchyň. Tři kynuté a čtyři tvarohové vánočky a potom biskupský chlebíček, pečený v keramické formě ve tvaru kapra, vrátily do bytu znovu vůni vanilky.
Když manžel odpoledne přijel, měla jsem už z větší části ozdobený i ten stříbrný smrk. Mnoho let zdobím umělý stromek, který je štíhlý a pravidelný. Tenhle je tak nějak rozkročený přes půlku pokoje. Moc se mi mé dílo nelíbí, ale už to tak nechám.
Naskládala jsem prázdné krabice od odzdob do přepravky a odnesla jí na chodbu. V kuchyni jsem rozehřála čokoládovou polevu a natřela kapra. Šupiny jsem vytvořila z mandlových lupínků. Uvařila jsem si brambory na salát a přinesla jablka na štrůdl. To mě čeká v pátek, až přijdu z práce.
Zjistila jsem, že je téměř jedenáct hodin. To mi ta dovolená pěkně utekla.

Vánoce, které jsou obrazně řečeno za dveřmi, budou letos jiné.

Budou tak trochu nostalgické.

Letos poprvé jsem před vánoci nejela do Rumburka za maminkou s dárky a s cukrovím. Při pečení jsem na ní neustále vzpomínala. Vždyt' na mnoho cukroví jsou recepty právě od ní.
Bude to už deset měsíců, co odešla.

Vánoce budou poznamenány úmrtím našeho prvního českého presidenta Václava Havla. Ne, nechci se rozepisovat o tom jaký byl. Slov a vět bylo vysloveno mnoho, stejně tak toho bylo mnoho napsáno. Jedněmi milován, druhými nenáviděn. Ale zase nás na malou chvilku všechny spojil. Napadá mě paralela s rokem 1989, kdy ty vánoce byly také tak trochu jiné.

Sedím v práci a píšu si blog. Chvíli co chvíli projde šéf, aby nám dokázal, že tady je. Dokonce má na dnešek v úmyslu udělal ještě nějakou poradu.
Tajně jsem doufala, že se mi podaří z práce "zdrhnout" o něco dříve. Takových, jako jsem já, tu je víc. Není co dělat, zákazníci nechodí a my? Jsme jako sprinteři, zakleknutí ve startovních blocích. Až zazní výstřel, vyrazíme vstříc vánocům.

Budou letos tak trochu jiné.

sobota 17. prosince 2011

Křest Pohádek pro kulíšky


Kniha Pohádek pro kulíšky byla pokřtěna včera večer v čajovně "U Džoudyho". Nebyl to první křest, kterého jsem se zúčastnila, ale byla to pro mě první návštěva čajovny. Přiznávám se, že nepatřím mezi vyznavače čaje. Piju ho většinou jen tehdy, když jsem nemocná.

Prostor voněl čajem, voněl očekáváním a také malými dětmi, které se křtu účastnily se svými maminkami.
V příjemném a milém prostředí jsem měla tu čest konečně osobně poznat ty, se kterými se už nějakou chvilku virtuálně známe. Edith jsem znala z fotografií a konečně jsme si mohly podat ruku a promluvit si spolu.
Zpočátku jsem měla obavu, že budu asi jediným zástupcem starší generace. Prostor čajovny se naplnil tak, že byl malý. Mnoho těch, kteří přišli, si neměli kam sednout.
Povídala jsem si s maminkou nejmenšího kulíška, malé kouzelné holčičky Emmy, která při narození měla jen desetinu porodní váhy mých dětí.
Poznala jsem Petru Šolcovou, která sice není blogerka, ale do knihy přispěla mnoha svými pracemi.
Došlo také k setkání s mými oblíbenými blogery.Smějící se
Na fot'ák jsem tentokrát nezapoměla, tak zde je několik fotek. Nejsou příliš kvalitní, ale berte je jako reportáž z akce:

Příprava křtu Pohádek pro kulíšky

Křest knížky zahájen Klárou Csirkovou, ředitelkou Nedoklubka

Ta, které patří největší dík, za to, že se kniha vůbec objevila - Edith Holá

Na křtu promluvil také Standa Rulc z Blog.cz

Maminka nejmenšího kulíška Emmy, jejíž jméno jsem zapoměla, i když jsme se vzájemně přestavovaly

Maminky z Nedoklubka děkují Edith

Křest mlékem

Kniha Pohádek pro kulíšky je pokřtěna

Část spoluautorů knížky na společné fotografii.

S Punerank a Malkielem jsme se viděli poprvé v životě. Díky blogu jsme však spolu "prokecali" notný kus večera, protože se už vlastně dost dlouho známe. Smějící se Je jen škoda, že s Punerank také nepřišel Tygr

Edith se svým mladším synem Matějem

Je dobré se zastavit, nechat stranou vánoční přípravy a posedět v příjemné společnosti. A navíc ještě, když je to pro dobrou věc.
Největší dík patří určitě Edith Holé, ale i těm, kteří do knížky přispěli. Jsem přesvědčena o tom, že jí budou kupovat nejen maminky kulíšků, ale i ty ostatní. Koupila jsem jí pro své vnučky a už se těším, jak jim z ní budu číst.
Díky této knížce jsme se my, blogeři, také na chvilku ocitli v rolích celebrit, když jsme se podepisovali. Smějící se

Cestou domů tramvají jsem se do knížky začetla a ani nezaregistrovala, že už se blížím na konečnou. Počasí bylo hnusné, pršelo. Šla jsem proti větru, ale usmívala jsem se. Ten večer, který je za námi, byl báječný. I když jsem tam opravdu byla asi nejstarší.


P.S. Ted' se navracím do reality. Tedy, abych upřesnila, do předvánočních příprav. Jdeme s manželem pokácet stříbrný smrk, který ač je křivý, poslouží letos jako vánoční stromek. Teplota venku je 2 stupně, fouká vítr, ale neprší. Tedy zatím. Večer se sem vrátím, abych reagovala na případné komentáře tady a i u předchozího článku.

Krásný adventní víkend všem.

pátek 16. prosince 2011

Jak jsem se stala zlodějkou


Někdy stačí hodně málo k tomu, aby se člověk cítil bídně.

Nákup v supermarketu nebyl moc velký, vešel se do košíku do ruky. Zaplatila jsem a na konci pokladny jsem si přendávala nákup do igelitky. Procházela jsem ochranným rámem. Píp píp píp.
"Vrat'te se!" zazněl pokyn pokladní.
Dav ve frontě za mnou zahučel a už se těšil, jak naloží se mnou, se zlodějkou. Vyndavala jsem z tašky jednu věc po druhé a pokladní je kontrolovala.
"Je to v pořádku."
Srovnala jsem znovu věci do igelitky, udělala dva kroky a znovu píp píp píp.
"Pojd'te zpátky!"
Dav za mnou dychtivě očekával kořist, kterou si odvedou v klepetech. Dělalo se mi mdlo.
"Otevřete tu kabelku."
Rozepnula jsem zip kabelky, pokladní do ní nahlédla. Dav za mnou čekal a v očích se mu zračil výraz psa, těsně před uchopením kořisti.
"Co tam máte?"
"Své osobní věci."
Začínala jsem být naštvaná. Pokladní se na mě dívala jako na zlodějku a dav za ní s ní evidentně souhlasil. Nikdo neremcal, že zdržuji frontu, všichni čekali a těšili se, až mě odsud povedou. To, až pak budeme vyprávět doma, že jsme viděli, jak chytili zlodějku, to bude něco. Vzpoměla jsem si na povídku Raye Bradburyho "Zástup". Pokladní zvedla telefon na kase. Začínalo se mi dělat špatně od žaludku.
Přišel urostlý chlap v bundě Security.
"Tak copak tady máme?"
"Paní nám píská a její nákup jsem už kontrolovala."
"Půjdete se mnou."
"Ne, to tedy nepůjdu, nevím proč bych s vámi měla jít."
"Protože se musím podívat, zda jste si něco nevzala a nezaplatila."
"Ale já jsem nic neukradla."
"To by mohl říct každý."
Došlo mi, že pokud budu od pokladny odvedena, bude to pro dav za mnou důkaz toho, že jsem opravdu něco ukradla.
"Klidně zavolejte policajty, fakt jsem nic neukradla."
Dav za mnou zahučel a jeho pohledy byly ostřejší.
"Ukažte mi, co máte v té tašce!"
Nevím, zda má právo člověk od ochranky kontrolovat tašku, ale já vzala svou kabelku a vysypala její obsah na pokladnu. Peněženka, dva mobily, dva svazky klíčů, krabička s léky, brýle, deštník, látkové a papírové kapesníky, načatá krabička Tictacu a rukavice. Měla jsem už pěkný vztek. Podala jsem pánovi od Security kabelku.
"Můžete se podívat."
Viděla jsem, jak mu rudne krk a bylo mi jasné, že není z této situace vůbec nadšen. Dav za mnou se ztenčil, vydrželi jen ti, kteří by mě rádi viděli přinejmenším za katrem. Stáli a vyčkávali. "Securit'ák" se na mě podíval, vzal kabelku a vrazil jí mezi ochranný rám. Nic. Kabelku mi vrátil. Pak udělal totéž s peněženkou. Opět nic, žádný zvuk.
Dav za mnou vyčkával a pokladní se na mě dívala jako na nejhoršího zločince. Některé věci nechával na kase a pak zkusil deštník ... píp, píp, píp.
"Odkud máte ten deštník?"
"Tak to vám opravdu neřeknu, mám ho už dlouho."
"To by mohl říct každý", přisadila si pokladní.
Cítila jsem, jak mi stoupá tlak a míra mého vzteku je vysoká. Co nejdříve vybouchnu a pak si přestanu brát servítky.
"Fakt nevím, odkud ho mám, je možná z Německa, nebo z Itálie, vím však že ho mám dlouho a už jsem od něj ztratila i futrál."
Z davu někdo zamručel "Nojo, Itálie, nebo Německo?"
Věděla jsem, že už dlouho nevydržím být slušná. Cítila jsem, že za chvilku pošlu někoho tam, kde nohy ztrácejí slušný výraz.
"Ale my tady taky prodáváme deštníky", zazněla jedovatá poznámka pokladní, která se nechtěla vzdát.
"Takovéhle?" roztáhla jsem deštník.
Pán od Security řekl: "Jé, máte zlomený jeden drát."
Pokladní znejistěla a bylo na ní vidět, že přestřelila. Dav, čekající na kořist, vypadal v ten moment jako smečka zmoklých psů. Securit'ák si prohlížel deštník a objevil na jeho tyčce plastový proužek, který se používá na ochranu zboží. Odlepil ho a strčil ho do rámu. Píp, píp, píp. Omluvil se mi, popřál mi hezké svátky a odešel.

Pokladní seděla a začala kníkat, že tohle se jí ještě nestalo. Nezaslechla jsem jediné slůvko omluvy. Neměla jsem sílu cokoliv říct. Bylo mi jasné, že když otevřu pusu, pošlu jí s prominutím do prdele. Mlčky jsem vzala deštník, strčila ho do kabelky a odcházela.
Ten deštník nosím v kabelce stále, je malý a já ho používám jako "nouzovku". Když prší už ráno, nebo když vím, že bude pršet, beru si velký deštník na tyči. Kvůli starému, poškozenému, nouzovému deštníku a pokladní, která evidentně na všechny zákazníky pohlíží jako na potencionální zloděje, jsem se cítila hodně bídně.
Chodím do různých obchodů a v žádném jsem s deštníkem nepípala. Až tady.

Jak se stát zlodějkou? Snadno a velice rychle.
Mužovi jsem po návratu domů vylíčila své odpolední story.
"Prosímtě, nepamatuješ si, odkud mám ten deštník?"
"Kterej, máš jich několik."
"Ten malej modrej."
"Jo ten? Ten jsi kupovala ve výprodeji v Německu za tři eura."

Tak nevím, jestli ještě někdy půjdu nakupovat do Sparu.

čtvrtek 15. prosince 2011

Není trh, jako trh

Vánoce patří k nejkrásnějším svátkům.
Při vyslovení tohoto slova slyším zvuk zvonků a vzpomínám na snášející se sníh, který pokrýval zem svou bílou peřinou. Zvuk varhan při půlnoční a pak cesta zpátky domů ztichlou krajinou. Takové jsou v mých vzpomínkách.

Vánoční trhy - to také krásně zní.
Na pražském Výstavišti probíhají každým rokem.
Vzpomínám si, jak jsem před mnoha a mnoha lety, v době, kdy jsem se svým mužem chodila, poznala na jednom z nich svou budoucí tchýni. Byla jsem k nim několikrát pozvána, ale chybělo udělat jen jeden krok, ke kterému jsem se nemohla odhodlat. Se svým nastávajícím jsem mnohokrát dojela na konečnou tramvaje na Bílé Hoře, doprovodila ho až téměř k domu a pak na něj v přilehlém parčíku počkala. Odvaha k seznámení mi chyběla.
A pak byly vánoční trhy.
Můj nastávající mě tehdy zavolal do práce, zda bych mu odpoledne nepomohla s výběrem bundy k vánocům. Souhlasila jsem a dali jsme si sraz v centru Prahy. Domnívala jsem se, že se podíváme společně do jednoho z obchodních domů v centru.
"Pojedeme do "fučíkárny", jsou tam vánoční trhy". Procházeli jsme obě křídla Sjezdového paláce, dívali se po bundách a on si stále nemohl vybrat. "Hele, támhle je moje máma". Na útěk bylo pozdě. "Tak tě konečně poznávám", široce se na mě usmála. Byla vysoká a hodně urostlá, řekla bych "prostorově výrazná". Ztratila jsem řeč a cítila obrovské rozpaky. Také mi okamžitě došlo, že to na mě byla bouda. Bundu jsme tehdy nekoupili. "Pojedeš k nám a nechci slyšet žádné výmluvy".
Jela jsem tam, kde už jsem měla prochozené okolí, plná rozpaků a ještě ten večer poznala budoucího tchána. Byl mi nesympatický, na rozdíl od manželovy maminky.
Tahle báječná a hlavně férová ženská, kterou jsem pak oslovala "máti", odešla před téměř 25 lety. Tchán jí přežil o 22 let. Naše vztahy se nezměnily. Neměla jsem ho ráda a on neměl rád mě. Někdy dokázal být hodně zlý. Respektovala jsem to, že je to manželův otec. Ale nebyl a ani nemohl tu být žádný cit.
Kdykoliv jsou na pražském Výstavišti vánoční trhy, vzpomenu si na seznámení s tou báječnou ženskou. Můj muž naštěstí zdědil její povahu a i podobu, jen na rozdíl od své maminky je hubený.

Také letos jsme nevynechali a navštívili trhy.
Minulý pátek jsme vyrazili od nás z práce. V pokladně jsme si koupili vstupenky a můj muž začal hartusit.
"Co je to za blbost, to už by taky mohli prodávat vstupenky do Kotvy nebo Bílý Labutě!".
Vánoční trhy byly minulý víkend spojené s "Hrnčířskými a řemeslnými trhy", které naštěstí zachránily celé této akci reputaci.
Srovnávala jsem tyto současné s předchozími a došla k závěru, že jsou rok od roku ubožejší. Ještě, že tu byly ve vedlejším křídle řemeslníci. Součástí vánočních trhů je výstava betlémů a to je jedna z mála věcí, které tu stojí za podívání. Zboží nevalné kvality, mnohdy vypadající jako z vietnamské tržnice. Výjimkou snad byl jen stánek porcelánky z Dubí, která nabízela cibulák a další porcelán. Náladu trochu vylepšoval doprovodný program v koutě haly, odkud zněl Vivaldi. Zakoupili jsme se slevou kalendář na příští rok, oříšky ve wasabi, které máme rádi a prošli spojovací chodbou do náhradního křídla.
Tady byl úplně jiný svět.
Keramika, sklo, řezbáři - nádhera, až přecházely oči. Malé děti v chodských krojích, které doprovázeli dospělí muzikanti, tu zpívaly koledy a panovala tu pravá předvánoční atmosféra. Udělala jsem si radost a koupila si nádherného keramického čerta na františky.

Také jsem tu koupila dárek pro syna a snachu, ale nebudu raději psát, co to je. Moje dospělé děti a jejich kamarádi občas sem na blog zabloudí a já bych je ráda překvapila. Věřím však, že je dárek potěší. Muž mi potom koupil "štrůdlák". Sama jsem si ho vybrala. "Dám ti ho pod stromeček", pronesl. "Víš, jak krásně by se vyjímal na štědrovečerním stole?" "Tak jo, alespoň ho nebudu muset balit". Štrůdl na něm bude a já ho stejně zařadím mezi vánoční dárky.

Večer jsme seděli v kuchyni, já slepovala a zdobila upečené cukroví a hodnotili kvalitu trhů.
"Hele, vzpomínáš, jak před lety tam byly mraky zboží?", pronesl můj muž.
"To jo a taky vzpomínám, jak jste na mě s mátí tehdy ušili boudu".
"Nojo, to byl její nápad, víš, kolikrát tě ona už čekala a já pak vypadal jako pitomec, když jsem zase přišel sám."
Povídali jsme si a já mazala a mazala. Vzpoměla jsem si, jak jsem seděla v říjnu v Motole a čekala na endoskopii. Vedle mě seděla paní a začaly jsme se spolu bavit, abychom si ukrátily čekání. Paní pocházela z Lysé nad Labem. Říkala jsem jí, že občas do Lysé na výstaviště jedeme na nějakou zahrádkářskou výstavu.
"Tak to musíte určitě přijet na vánoční trhy". Potom mi řekla, že jsou třikrát, od pátku do neděle, před Vánoci.

"Jirko, víš co? Pojedeme ráno do Lysé na vánoční trhy. Uvařeno mám, tak v tom nevidím problém".
"Tak mě ráno vzbud'", řekl muž, popřál mi dobrou noc a šel si lehnout. Dívala jsem se na komisaře Moulina a patlala se s cukrovím.









Ráno jsem muže probudila a jelo se do Lysé nad Labem. Až na dálnici jsem si uvědomila, že jsem si sebou chtěla vzít fot'ák. V mládí erotik, nyní sklerotik. S tím už asi nic nenadělám.

Malé středočeské město "strčilo do kapsy" celé slavné pražské vánoční trhy. Zboží od českých výrobců, vánoční slevy a spousta doprovodného programu. Hudebníci, kteří hráli koledy, zajímavá módní přehlídka. Byli tu i řemeslníci, kteří prodávali své výrobky. Před areálem vozili poníci malé děti. Chovatelé tu měli ovečky, kozy a králíčky. Děti se s nimi mohly potěši
t. Spousta venkovních stánků, které nabízely i ochutnávky. Nikdy by mě nenapadlo, jak báječně chutná ohřátý ovčí sýr. Sice malou chviličku zapršelo, ale celkový dojem z vánočních trhů byl ohromný.
Nakoupili jsme nějaké dárky a mě začala konečně odeznívat deprese z toho, že jsem neměla pro své blízké nic. Ono to jde těžko, když se marodí a nesmí se ven. Ještě, že jsem si připoměla paní, se kterou jsme trávily společný čas v čekárně. Vzpomínám a dálku jí děkuji za báječný tip.

I když bych měla v příštích letech zůstat věrna tradici a navštívit pražské vánoční trhy, nevím, zda tuto tradici nezruším. Na máti vzpomínám i bez vánočních trhů.

S určitostí však vím, že příští rok opět pojedu do Lysé nad Labem a nejen proto, že se zde neplatí vstupné.
Hlavním důvodem je to, že takhle by vánoční trhy měly vypadat.

středa 7. prosince 2011

Mikulášské reminiscence


"Mikuláš, ztratil plášt',
Mikuláška sukni.
Přišli k nám pod okno,
byli oba smutní."

Tato říkanka mě, ani nevím proč, vždy napadne při vyslovení slova Mikuláš.
Tento svatý, který je patronem námořníků a rybářů, má svůj svátek v kalendáři 6. prosince, což je datum jeho úmrtí. V předvečer chodí do rodin, nebo na různá veřejná prostranství svatá trojice: Mikuláš, anděl a čert.
U nás je dodržována tradice mikulášské nadílky, kdy se dětem nadělují drobné dárky.

A já, jako mnoho let před tím, jsem na tento den zavzpomínala.

Jako dítě jsem měla z Mikuláše obrovský respekt. Chodil k nám domů jen s čertem, byl vysoký a já se bála, že ví o všech mých prohřešcích. Dárky nám nosil v dlouhé punčoše. Nevzpomínám si, kolik mi tehdy bylo roků, ale byla jsem malá holka. Toho roku přišel Mikuláš tak jako obvykle a předával nám punčochu. Zatímco moje sestra měla v punčoše sladkosti a v té době tak vzácné "jižní ovoce", já našla polínko, uhlí a pár brambor. Bylo mi vysvětleno, že jsem hodně zlobila. Když se polepším, příští rok mohu také dostat něco lepšího.
Uhlí jsem dostala jen jedenkrát. Zda jsem se polepšila, nevím, ale tato vzpomínka zůstala a překryla vše, co jsem kdy jako dítě od Mikuláše dostala.

Nástupem do školy mi bylo objasněno, že nechodí žádný Mikuláš s čertem, ale že jsou to převlečení lidé. Strach jsem tehdy měla, hrozba uhlí nade mnou stále visela, ale prohlížela jsem si Mikuláše hodně podezíravě. Pak jsem se osmělila a šla pátrat po domě. Vždyt' ten hlas znám.
Stála jsem a poslouchala. Hlas byl opravdu hodně povědomý. A jakto, že si Mikuláš tyká se sousedem nahoře a říká mu Františku? Ráno jsem urychleně vyběhla po schodech o patro výš.
Bingo! Za dveřmi stály Mikulášovy boty. Samozřejmě, že jsem o svém detektivním pátrání nemlčela a pochlubila se odpoledne rodičům.
Tradice punčoch u nás zůstala zachována. Jen se věšely na parapet okna, aby do nich mohl Mikuláš něco nadělovat.

Když jsem studovala střední školu, byla jsem jednou požádána o to, abych se zúčastnila mikulášské nadílky coby anděl. Já, která jako dítě dostala uhlí, polínko a brambory? Maminka mi pomohla se zhotovením andělské řízy, s křídly pomohl tatínek. Své, tehdy do pasu dlouhé vlasy, jsem měla nakadeřené. Obcházeli jsme tehdy domy a domky a v mnoha nás pohostili skleničkou. A jak to dopadlo?
Byl ze mě padlý anděl. Alkohol hřál a koordinace pohybů začala být vláčná. Sjela jsem schody do parku po zádech. Křídla ulomená a padlý anděl ležel pod schody v říze, která jízdou po schodech s rozbředlým sněhem, pozbyla andělské bělosti.

V srpnu 1978 se mi narodil syn a 5. prosince toho roku, kdy jsem vzpomínala na předchozí dny, kdy chodil Mikuláš a říkala si, že letos ještě ne, že je syn ještě malý, že až příští rok, přišla smutná a neočekáváná zpráva. Toho dne mi zemřel táta. Od tohoto dne mám spojený tento den se smutnou vzpomínkou.

Svým dětem jsem Mikuláše domů zvala. Náš kamarád je urostlý a sošný a pro ztvárňování Mikuláše jsme si nemohli vybrat lépe. Druhý kamarád vypadal v mládí jako čert, ani se nemusel líčit. Tito dva k nám chodili několik let po sobě. Jeden rok, když bylo synovi pět let, to trochu přepískli. Čert měl tehdy na zádech obrovitý pytel, ze kterého koukaly vycpané dětské punčocháče, na nich byly šněrovací bačkůrky a v pytli měl magnetofon. Po příchodu k nám, se z pytle ozval dětský pláč. Syn utekl a odmítl si vzít koledu. Uhlí, polínko a brambory byly proti tomu slabý čajový odvar. Po jejich odchodu nebyl k utišení. V následujícím roce jsem zvažovala, zda Mikuláše s čertem zvát. Přišli a já je požádala, aby byli mírní. Jejich návštěva proběhla v klidu, děti zazpívaly, zarecitovaly a dostaly koledu.
Když děti prokoukly, že ti dva jsou strejdové Eda a Mirek, začala jsem jim koledu dávat do zádveří v přízemí. Sedávaly u okna a čekaly, až ulicí projde Mikuláš. I když věděly, že do kostýmů se oblékají lidé, ta trocha tajemna, které tento den přináší, zůstávala. Teprve, až když viděly jak prošel Mikuláš, chodily si do přízemí pro koledu.

O několik let později chodil můj syn rok co rok v mých svatebních šatech a v dlouhé paruce jako anděl. Chodil rád, protože občas dostávali v rodinách finanční odměnu, což pro studenty byly peníze, o kterých rodiče nevěděli. Potom, když vyrostl z mých svatebních šatů, chodit přestal.

Ted' chodí zase. Ne jako anděl, ale jako Mikuláš. Anděla dělá jeho žena a čert je bratr zetě.
V pondělí jsme se domlouvali s dcerou, v kolik máme přijít. Nechtěla jsem, stejně tak jako loni, rušit mladou rodinu svou přítomností, když za dětmi přijde Mikuláš. Časově vše "klaplo" a my se s přestrojeným synem a snachou míjeli v brance. Oba jsme nesli tašku s ovocem a nějaké pamlsky pro holky. Vyšli jsme do patra, přezuli se a můj muž zat'ukal. V bytě bylo ticho. Vešli jsme a na konci chodby stála starší vnučka. V očích slzičky a roztřesným hláskem pronesla: "Ted' tu byl čert". "No, tak to máme štěstí, že jsem ho nepotkali", pronesl můj muž. Pozdravili jsme se s dcerou, která nám v kuchyni vařila kávu. "U nás byl totiž jenom Mikuláš", řekla jsem vnučce. "A co tam dělal?" "Přinesl vám tam tyhle taštičky". Z dětského pokoje se ozvala druhá vnučka "A proč?" "Asi si myslel, že budete u nás, tak nás poprosil, jestli vám to nedovezeme".
Holky popadly každá tašku a začaly v ní kramařit. Zet', který vyprovázel svatou trojici, se vrátil do bytu a říkal, že se holky pěkně bály.
Všimla jsem si, že na stolku je pytlík s brambory. "Copak to tady je?" zeptala jsem se vnučky. Opět se jí vrátily slzičky do očí: "To mi dal čert, že jsem zlobila". "Tak ti z nich maminka může udělat kaši". Vnučce se rozzářily oči, utřela si slzičky a zavola na maminku. "Mamí, uvaříš nám bramborovou kaši?" "To víš, že jo, ale až zítra". Strach z čerta byl v ten moment pryč.
Potěšili jsme se chvilku s holkama, dopili kávu a rozloučili se.

Tradice v naší rodině pokračují a je to tak dobře.

neděle 4. prosince 2011

Vůně vanilky


Už to vypuklo.
Celý dům je provoněný vanilkou a já trávím veškerý volný čas v kuchyni.

Ve čtvrtek skončilo mé "nicnedělání" a doktor usoudil, že můžu jít do práce. Sice ještě kašlu, ale veškeré výsledky mám v normě. Rozhodla jsem se, že využiju toho, že jsem ještě doma a začnu péct.

Začala jsem úrazem. Vzpoměla jsem si, jak jsem se v létě při zavařování okurek opařila a tři týdny pak chodila se zalepenými a ovázanými prsty. Dokonce i na fotkách ze svatby syna je vidět, jak jsou prsty červené.
Tentokrát jsem se neopařila, ale ukopla si malíček. Není to správný výraz. Já si ho otočila do pravého úhle. Máme bytelný nábytek a nohy stolku se rozšiřují. Ve středu večer jsem šla zhasnout světýlka v okně a malíčkem jsem kopla do nohy stolku. Ne, hned to nebolelo. Bolest nastoupila po chvilce, ale o to intenzivněji. Noc na čtvrtek byla krutá. Nevěděla jsem, kam s nohou. Než jsem našla takovou pozici, abych se malíčkem neopírala, či aby ho nepřikrývala deka, byly to manévry. Do rána mi noha zmodrala a já přemýšlela, jak se dostanu k doktorovi. Stála jsem ve sprše a dívala se na oteklou a modrou nohu.
Je zvláštní, že já si podobné úrazy přivodím vždy v zimě.
V době studií jsem nohou v pantofli nakopla na intru ukončení hromosvodu, které bylo na balkoně a totálně si zdemolovala druhý prst. Na cestu domů jsem si půjčila tenisky od spolužačky, které jsme říkaly "Drobek" proto, že nás všechny o dvě hlavy převyšovala. Dopajdala jsem tehdy na nádraží, sedla do vlaku a jela na sever. Pak jsem s hrůzou zjistila, že na Jedlové intenzivně sněží. No, nazdar. V Rumburku bylo půl metru sněhu a já se belhala od nádraží, v plátěných teniskách, hledajíc stopy těch, kteří šli přede mnou. K nám na kopec už jsem se brodila jen sněhovými závějemi a mokro a chlad způsobily, že mě noha přestala bolet.
Doma to také tehdy vonělo vanilkou.
S ovázanou nohou a v maminčiných kozačkách jsem se pak vrátila zpátky na intr. Od té doby mám nehet jako dráp. Ale bolelo to hodně dlouho.

Druhý, podobný úraz jsem si způsobila opět před vánoci, když jsem nakopla křeslo. Neúmyslně, ale o to bolestivěji. Tehdy to odnesl palec. Nehet se mi obrátil nahoru, spousta krve a já se opět léčila sama. Nohu jsem si ráchala v hypermanganu a při pomyšlení, že bych měla jít k doktorovi, který by mi nehet strhával, mě obestírala hrůza. V botách, které mi půjčila tchýně, jsem odpajdala zimu. Nehet narostl znovu, ale od úrazu se dělí na dva.

Co ted'? Vždyt' já si nemám od koho půjčit větší boty. Sice tu zůstaly po dceři v botníku červené "martensky", ale už jsou hodně "délesloužící" a kvůli jejich šněrování bych si musela pěkně přivstat. Ale pokud se do žádných jiných nedostanu, budu muset těmi "martenskami" vzít zavděk.

Vylezla jsem ze sprchy a zamířila k lékárničce. Vytahala jsem náplasti a malíček přitáhla k noze.
U botníku jsem chvíli "licitovala", které boty zvolit. Trefila jsem se až na třetí pokus, kdy jsem se do boty vešla. Bolelo to jako čert, ale po pár krocích jsem zjistila, že je to mnohem lepší, že se s tím dá chodit.
S doktorem jsem svůj úraz zkonzultovala a on řekl, že se s tím stejně nedá dělat nic jiného, než co už jsem udělala.

Po návratu domů jsem se rozhodla, že se pustím do pečení.
Vyndala jsem z lednice vajíčka a tuk a vzala si své oblíbené recepty.
Zadělala jsem několik těst a v pátek začala péct.



Končila jsem v hluboké noci a ani nazapínala počítač. Včera jsem začala hned ráno a pokračovala v započatém díle.

Po obědě jsem šla na hodinu na zahradu. Svítilo sluníčko a já vyhrabovala listí. Je sice prosinec, ale na mnoha keřích je ještě listí a je stále zelené. Dokonce jsem ještě objevila dvě poupátka na růžích. Mráz, který byl začátkem listopadu, asi nebyl tak silný, aby růže poškodil. Dokonce i chryzantémy u vchodu do domu jsou ještě v plném květu.

Odpoledne jsem pokračovala v pečení. A potom přišli na návštěvu jedni mladí a pak druzí mladí. Mladší vnučka se několikrát ujistila, zda je mi opravdu už dobře a pak řekla, že je ráda. Já ty holky vlastně neviděla 5 týdnů, pokud nepočítám Skype. Po jejich odchodu jsem pokračovala v započatém díle.



Udělala jsem si takovou menší blogovou pauzu a peču. Usmívající se A baví mě to.

Zítra jdu do práce. Prý chodí málo zákazníků, tak věřím, že se dostanu k tomu, abych si pročetla co je nového na mých oblíbených blozích.
Omlouvám se, že nereaguji na komentáře a ani nekomentuji.
Vracím se zpátky do kuchyně.

Krásnou druhou adventní neděli, Vám všem.

čtvrtek 1. prosince 2011

Perníková chaloupka


Advent je období, které mnozí tráví přípravami na nejkrásnější svátky v roce, kterými jsou beze sporu Vánoce.

A k Vánocům patří neodmyslitelně pohádky.

Ne, nebudu vyprávět pohádku, která je notoricky známá.
Budu vyprávět o jiné perníkové chaloupce v čase adventním.
K vánočním přípravám patří kromě jiného, také pečení cukroví. Mnozí mohou namítnout, že už je to přežitek, že se cukroví dá koupit, že je to nezdravé. Možná mají pravdu. Na zkoušku jsem občas nějaké cukroví koupila, ale s tím domácím se to nedá srovnat. A proto peču. Moje dcera peče také a já jsem ráda, že postupně přebírá tuto symbolickou štafetu.
Perníky a perníčky jsou vždy první na řadě a v naší rodině se pekly pravidelně vždy koncem listopadu, aby do Vánoc změkly. Cukroví dávám na půdu, moje dcera na balkon a je záruka, že tam změkne každé.
Rok co rok v tomto období jsem tloukla v hmoždýři koření a pak na vále zpracovávala těsto, které se díky medu velice lepí. Příprava perníkového těsta mě nebavila, bývala jsem zalepená, až za ušima. Těsto jsem nechala chvíli odpočinout. S hotovým těstem se už pak pracovalo dobře. Z těsta jsem vykrajovala tvary, které jsem potírala rozšlehaným žloutkem a pekla. Zdobení perníčků bylo oblíbenou činností nejen mojí, ale i mých dětí. Možná i to je důvod, proč perníčky ted' už peče dcera a já si už po několikáté dávám pauzu.
Ale dříve jsem je pekla pravidelně.

Jeden rok jsem dostala nápad a vykrajovala různě velké hvězdičky, které jsem potom slepovala do stromečků a zdobila. Moje děti byly nadšené a perníkové stromečky bývaly i báječným dárečkem pro návštěvy. Zkoušela jsem hledat nějakou fotografii, ale bohužel jsem jí nenašla. Když jsem ještě neměla digitální fot'ák, snažila jsem se fotit jen podstatné věci. Byla jsem limitovaná 36 obrázky, které šly na kinofilm nafotit a focení perníčků, či cukroví jsem pokládala za zbytečné. Zatímco na digitál vyfotím ted' každou blbost.
Každý stromečky chválil a já zpychla.
Když už dokážu tohle, bude "brnkačka" udělat perníkovou chaloupku. Udělala jsem tedy novou várku těsta a poté, co šly moje děti spát, zasedla jsem ke stolu a vytvořila si šablony na chaloupku. Těsto jsem rozválela, vykrájela tvary podle šablon a dala péci. Vychladlé díly jsem částečně ozdobila, pak jsem chaloupku slepila bílkovou polevou a dozdobovala jí. Můj muž, který vstával brzy ráno do práce, na rozdíl ode mně, která jsem v té době byla doma, šel brzy spát. S perníkovou chaloupkou jsem si "hrála" do tří hodin do rána. Oči se mi klížily, ale nevzdávala jsem to. Těšila jsem se, jak budou mým dětem zářit na Mikuláše oči. Chaloupka byla hotová a já přemýšlela, kam s ní. Bylo by dobré, aby poleva uschla a já jí pak někam přemístím. Ve tři hodiny ráno není mozek moc připravený na to, aby myslel. Posadila jsem perníkovou chaloupku na kuchyňskou židli, zasunula jí pod stůl a trochu popotáhla ubrus, aby moje dílo nebylo vidět. Co kdyby děti vstaly dříve než já.
Padla jsem do postele a ani neslyšela manžela, který vstával do práce. Probudila jsem se a děti ještě spaly. Výborně, stihnu chaloupku uklidit, aby byly překvapené. Překvapená jsem ale byla já hned po příchodu do kuchyně. Nevěděla jsem, zda mám brečet, nebo se smát. Kouzlo nechtěného, nebo zákon schválnosti? Můj muž si ráno sedl na židli, na kterou si NIKDY nesedal. Neomylně si sedl tam, kde seděla perníková chaloupka. Židli samozřejmě zasunul, myslel si, že nepoznám, kde ráno seděl. Tekly mi slzy a dívala jsem se na to dílo zkázy. Pak jsem si představila, jak asi vypadalo jeho pozadí, když dosedl a začala se přes slzy smát. Do kuchyně přišel syn a nechápavě se na mě díval. Vysunula jsem z pod stolu židli. "Tak to byla Jiříčku perníková chaloupka".

Byl to můj zatím jediný pokus o perníkovou chaloupku. Kdykoli však peču perníčky, nebo jen pro dceru tluču směs koření do perníčků, vzpomenu si na to, kolik mi tehdy ta perníková chaloupka dala práce. Možná se jednou k nápadu vytvořit perníkovou chaloupku vrátím. Třeba by vnoučata mohly mít radost.
Pro ty, kdo by chtěl vyzkoušet chaloupku, perníkové stromečky, či jen perníčky, zde je recept:

18 dkg cukru
2 celá vejce
10 dkg medu
30 dkg hladké mouky
na špičku nože amonium (lze nahradit jedlou sodou)
skořice
hřebíček
badyán
anýz
nové koření
citronová kůra
žloutek na potření

Poleva:
15 dkg cukru moučky
1 bílek
št'áva z 1/2 citronu
Polevu třeme tak dlouho, až je hladká.

Tento recept už jsem jednou na svůj blog dávala ve článku s recepty na vánoční cukroví, ale jsou tam uvedeny dva perníkové recepty. Tento se hodí na chaloupku lépe.

pondělí 28. listopadu 2011

Vopruz

Hodně dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak nazvat dnešní článek.

Uvažovala jsem nad hezkým a slušným nadpisem "První adventní víkend", nebo "Začátek příprav", ale potom "Vopruz" vyhrál na celé čáře.

Ještě v pátek večer jsem si "klovala" do mé krásné a bezdrátové klávesnice u svého počítače.
Kdysi, v době studií a i později, jsem psávala všemi deseti. Kdeže loňské sněhy jsou. Možná, kdybych psávala pravidelně a procvičovala psaní, asi bych si tu dovednost uchovala. Ale já za dobu svých zaměstnání psávala na stroji málokdy. Píšu ted' čtyřmi prsty, někdy i šesti, ale poměrně dost rychle.
Zadívala jsem se na monitor a musela si protřít oči. "Co jsem to tady napsala?". Slovo, které mělo mít osm písmen, mělo tři. Vrátila jsem se a chtěla slovo opravit. Šlo to velice těžko. Kurzor odmítal pracovat. No nic, asi mi došly baterky v klávesnici. To se stává. Vyndala jsem baterky z fot'áku, strčila je do klávesnice a ... pár prvních slov bylo v pořádku, ale potom se to znova zaseklo. Muž naštěstí ještě nespal. Vylíčila jsem mu problém s klávesnicí a on ucedil: "Máš v hajzlu baterky". Takhle chytrá jsem byla také. "Hele, ale už jsem tam vrazila baterky z fot'áku." "A??" "Chvilku to šlo, ale už to zase blbne". Nerad, ale šel. Vyndal ze svých zásob úplně nové baterky, tak zvané "funglovky" a dal je do klávesnice. "Zkus to". Otevřela jsem si Open Ofice a začala psát. Díval se na mě a já si připadala jako trotl. Klávesnice fungovala. Manžel odcházel a mezi dveřmi ucedil něco o blondýnách. Zavřela jsem stránku, vrátila se na blog a chtěla pokračovat. Opět pár slov v pořádku a pak to znovu začalo blbnout. Vzala jsem klávesnici (výhoda té bezdrátové) a šla za manželem do kuchyně. Vyndal znovu baterky a ze skříňky si vytáhl nějaký přístroj. Nevím jaký, pro nás, technicky nezdatné blondýny, je jeho název nepodstatný. Manžel baterky proměřil a řekl, že jsou v pořádku. "Asi se ti ta klávesnice rozhodla dát sbohem". Nevzdávala jsem to. Sebrala jsem klávesnici a šla zpátky k počítači. Zkoušela jsem psát komentáře svým oblíbeným blogerům a statečně t'ukala. U některých písmen jsem měla pocit, že je tam budu muset natlouci kladivem. Napsání jednoho komentáře mi trvalo v průměru 10 minut a pak ho ještě opravit a doplnit chybějící písmena. Hrůza. Ráno bude moudřejší večera, rozhodla jsem se, vypnula počítač a šla spát.

V sobotu ráno u nás doma začaly předvánoční přípravy.
Můj muž se rozhodl, že umyje okna a já slíbila, že nebudu komentovat kvalitu práce. Venku bylo krásné slunečné počasí, konečně začal foukat vítr. Stěhovala jsem své milované kytky z jedné místnosti do druhé, aby mi "nenastydly".

Snad k tomu všemu přispěl čerstvý vzduch, který se otevřenými okny dral do domu, snad svítící sluníčko, nebo se konečně moje tělesná schránka rozhodla, že už je na čase se zmátořit.
Každopádně mi bylo už podstatně lépe, než v předchozích dnech. Abych se manželovi revanšovala za pomoc, udělala jsem jeho oblíbený bramborák, plněný plátkem uzeného.
Odpoledne jsem se "vrhla" na přebírání věcí, které už nikdo nebude nosit. Vzhledem k mé "schránčlivosti" byl můj muž velice překvapen, když jsem do chodby vynesla už třetí tašku s věcmi. "Já to raději hned odnesu do auta, aby sis to zase nerozmyslela". Vytáhla jsem ze skříně záclony, aby byly na oknech jiné. Když už jsem byla ve vyhazovací náladě, probrala jsem i záclony a pět jich také vyhodila. Manžel se na mě díval s dost nechápavým výrazem. Nedivím se mu. Patřím k lidem, kteří se jen těžko loučí s věcmi.
Co kdyby to šlo přešít.
Když tenhle svetr rozpářu, budu mít klubíčka a z nich můžu uštrykovat ponožky.
Díky těmto úvahám se mi doma kupí věci. Ale když mě to potom popadne, začnu toho vyhazovat spousty. A pak se mi občas stane, že usilovně hledám nějakou věc, která "padla za vlast" při mém vyhazování.
Když bylo hotovo, řekla jsem si, že se odměním. Sedla jsem k počítači a byla zvědavá, co klávesnice. Odpočinula si?
Bylo to jako přes kopírák. Chvilku fungovala a pak jsem do jednotlivých kláves musela tlouci, aby se na monitoru zobrazilo příslušné písmenko.
Ještě, že funguje myš. Uvědomila jsem si, že moje krásná a bezdrátová myš, umřela už před několika lety a že už od té doby mám několikátou "drátovou".
Seděla jsem a pročítala své oblíbené blogy, ale nemohla nikomu napsat komentář.
No to je ale vopruz.

V neděli jsem raději počítač nezkoušela. Zastavily se tu naše děti, dcera si přijela pro větve na adventní výzdobu a když jsem totéž nabízela snaše, dívala se na mě a v očích měla veliký otazník. Až když jí dcera řekla, že začal advent, byla docela překvapená.
Riskla jsem to a ozdobila okna, když už je ten advent. Přemýšlela jsem o možnosti eventuální kontroly, která by mě mohla načapat, jak omotávám na zábradlíčko nad parapetem girlandu a navěšuji na ní zvonečky, šišky a mašličky. Musela bych v ten moment předstírat, že ta, která je v okně, nejsem já. To by však ta kontrola musela vidět stejně blbě na dálku, jako já. Asi bych řekla: "Moment, já vám jí zavolám" a bleskurychle bych na sebe hodila noční košili a nasadila si brýle. Naštěstí nikdo nepřišel a mě naopak čerstvý vzduch báječně pročistil plíce. Stejně je to divné, v horečkách si mě doktoři předávali jako horký brambor a já pendlovala MHD z jedné čtvrti do druhé a ted', kdy už se doléčuji, mám zaracha.
To je tedy taky pěkný vopruz.


Po obědě jsem se pustila do práce, kterou jsem odkládala třičtvrtě roku. Věděla jsem, že to budu muset udělat, ale neustále jsem si říkala, zítra, jindy, ted' ne. Ale už nebylo zbytí. Začala jsem přebírat písemnosti, které jsme v březnu přivezli z maminčina bytu. Krabice na ně jsem měla koupené už od května!! V chmurné a nostalgické náladě jsem strávila půlku odpoledne a pak většinu věcí skartovala. Maminka měla pedanticky a chronologicky vše založené, počínaje složenkami za nájem, konče veškerými doklady o dovážení obědů. A mezi tím dopisy a doklady. Chaos, který v papírech byl, jsem způsobila já, když jsem po její smrti hledala rodný a oddací list a tátův úmrtní list. Nechala jsem si jen některé doklady a krabici starých fotografií.
V podvečer jsme s mužem zasedli k televizi, abychom se podívali na poslední letošní závod Formule 1. Je to zvláštní, je už advent a ještě se jedou formule.
Zapálila jsem první svíčku na adventním věnci a zazvonil mi telefon.

Zpráva, kterou jsem vyslechla mě vrátila znovu do pochmurné nálady, kterou jsem měla nad přebíráním maminčiny pozůstalosti. Náš kamarád prohrál boj s tou nejhnusnější nemocí. Vzpomínala jsem na něj a uvědomila si, že jsem ho naposledy viděla někdy v létě a že vypadal báječně. Pral se s tou "mrchou" už pár let a byl jen o rok starší než já.

Dnes ráno jsem šla na oční. Chodím jedenkrát za rok. Tím, že užívám kortikoidy, musím absolvovat pravidelnou kontrolu, protože mi hrozí šedý zákal. Před pár roky mi poradila paní doktorka, abych užívala betakaroten, který má pozitivní účinky na oči. Díky její radě, kdy denně ráno polykám jednu tobolku, se moje oči vůbec nezhoršily. Brýle na dálku mám stejné už čtyři roky.

Odpoledne jsem jela "pro změnu" ke svému praktickému lékaři. Měl výsledky ze čtvrtečního odběru krve (zatímco já mám jen modřinu jako hrom) a kromě zvýšené sedimentace, jsou všechny hodnoty v normě. Potěšila jsem ho, nebot' jsem mu sdělila, že už se také cítím podstatně lépe. "A také už lépe vypadáte". Tak zase ve čtvrtek a prý mě už asi uschopní. Jo a konečně mi napsal vycházky.
Zarach skončil.
Vycházela jsem z polikliniky a zavolala manželovi, kde se ráčí vynacházet. Prý akorát odemyká auto. Dala jsem si s ním sraz na zastávce autobusu a jeli jsme koupit novou klávesnici. Takovou úplně obyčejnou, s drátem.

Na rozdíl od té mé luxusní, bezdrátové, jde na ní psát, aniž bych musela do jednotlivých kláves mlátit.
Jsem tomu ráda.
Ono mít počítač s nefunkční klávesnicí, je pěkný vopruz.

Ted' konečně se můžu vrátit na své oblíbené blogy a zanechat tam svou stopu.Usmívající se