Plním slib

Ve svém minulém článku jsem se pochlubila svým krejčovským výtvorem a tím byly šaty princezny Elsy, určené pro naší princeznu Emu. V komentářích jsem pak byla mnohými požádána o to, abych po předání šatiček a oslavě, ukázala, jak šaty sluší.

Jak už jsem se zmínila, šaty jsem dodělávala s teplotou, kašlajíc, smrkajíc, abych stihla původní termín 1. březen. Ema má narozeniny 2. března a oslava se měla konat v předvečer. Leč, nebyla jsem sama, kdo onemocněl, takže oslava byla odložena o týden a uskutečnila se až tuto neděli. Alespoň jsme se, my nemocní, mohli trochu pozdravit.

Oslavě předcházela práce na zahradě, respektive začátek uvolňování přední zahrady pro syna a jeho rodinu. Už v sobotu jsem vyrýpala velkokvěté sněženky, které jsem pak zasadila do květináčů. Snad zatáhnou i tam. Podobně budu postupovat i s dalšími cibulovinami, které bych chtěla zachovat. Můj muž mezi tím vykopal jeden z keřů rybízu, abychom vytvořili misto pro ostružinu, tedy pokud se jí po přesazení podaří zakořenit.

Večer jsem zjistila, že mě příšerně bolí kyčel. Asi důsledek první jarní zahradní činnosti.

V neděli jsem nevařila. Ráno jsme zajeli na malý nákup, koupili si dva kousky pizzy, vědomi si toho, že nás čeká bohatá oslava. Koupila jsem také dvě kytice. Ne, neslavíme MDŽ. Jedna byla určena pro Gábinu, která měla ten den svátek a druhá pro babičku Marii, coby hostitelku.

Pak jsme s mužem vyrazili v pracovním na zahradu a vykopali ostružinu, kterou jsme zasadili na místo rybízu. Uvidíme, zda se přesazení podaří. Vyhrabala jsem z trávníku tři pytle rezavých větviček z tůjí, zametla celý dvůr. Pak jsem začala s likvidací jahod, ale cítila jsem, že ještě nejsem v té formě, abych zvládla vše. Jahody počkají. Nahoře jsem svlékla propocené tričko a vlezla do sprchy. Bude to chtít ještě nějaký čas na rekonvalescenci.

Po pizze, která byla výtečná a srovnatelná s italskou, jsme se vypravili do Košíř.

V košíku jsme s mužem měli dárky pro Emu, něco malého pro Sáru, aby jí nebylo líto, že nic nedostala a také dárek pro Tomáše, který měl v sobotu svátek. Šaty jsem složila do veliké igelitové tašky. Přiznám se, že jsem měla trochu obavy z toho, aby šaty Emě byly. Šila jsem je bez jakékoliv zkoušky. Dcera vyšla před dům a já se s ní začala domlouvat, kdy šaty předáme. "Hned? Nebo až s ostatními dárky?" Můj muž se začal smát a pronesl: "Domlouváte se báječně, ale podívejte se támhle.." a ukázal na okno bytu druhé babičky. Za oknem se culila Ema. Bylo nám jasné, že dárek je prozrazen.

Ema miluje panenky Monster High a byla na oslavu oblečena podle jedné z panenek. Slušelo jí to. Se Sárou se vrhly k tašce a já šaty vytáhla. Dívaly se na ně s údivem, který pak byl ještě větší, když jsem se přiznala, že jsem šaty vlastnoručně ušila.

Sáru, která princezny nemusí, šaty zaujaly natolik, že si je chtěla vyzkoušet. Sundala tričko a navlékla šaty. Proběhla se v nich bytem a pak pronesla: "Sundejte to ze mně". Mezitím Ema už svlékala MH kostým a navlékla si šaty. Oči jí zářily jako sluníčka. Pro mě byl její výraz tou největší odměnou.

V šatech pak strávila celé odpoledne a po slavnostním obědě a předání dárků si přes ně navlékla ještě bundu, jak jinak - přeci s Monster High.

Dcera vytvořila opět nádherný dort, tentokrát s Elsou a dalšími postavičkami z Frozen, který byl báječný.

Poseděli jsme, pojedli, popili výborného vína a ani nezaregistrovali, že se venku setmělo. To, že nastal večer, jsme zjistili, když si Ema ustlala na gauči a usnula. Bylo toho na ní asi moc. Přiznám se, že jsem jí trochu záviděla. také bych se s chutí natáhla. Byla jsem přejedená a přepitá, ale hlavně unavená ze zahrady.

Sáře šaty také slušely

Princezna Ema - Elsa

Foukání už šesti svíček. Utíká to, utíká ..

Bylo toho na mně trochu moc...

Doma, po návratu, jsme si s mužem dali už jen minerálku a pak se dívali na seriál Policie Modrava. Spoustu míst jsme poznávali, byla nám důvěrně známá. Shodli jsme se, že bychom se měli na Šumavu zase někdy vrátit. Na delší čas, ne jen na krátkou návštěvu. Děj mi připadal místy nelogický, nenavazoval na sebe. A pak mi to došlo! Já u toho usnula. Zmožená oslavou, ale hlavně prací na zahradě.

Ráno jsem vstávala rozlámaná. Ke kyčli se přidala ještě záda. Měla jsem pocit, že mi někdo mezi lopatky zabodl nůž a při otáčení hlavou bolest ještě víc sílila. Chybí mi cvik a hlavně pohyb!

Na seriál jsem se podívala včera znovu při jeho repríze a ejhle? Děj tentokrát navazoval a měl i logiku. Po obědě jsem chvilku pokračovala v likvidaci jahod, ale bolest zad a kyčle mně donutily, abych se vrátila do bytu.

Stáhla jsem fotografie z nedělní oslavy a začala psát tento článek.

Nedopsala jsem ho. Muž totiž přijel domů a požádal mě, abych ho doprovodila do hobby marketu. Jeli jsme se podívat na zatravňovací dlaždice a zemní šrouby k sušáku na prádlo. Courání po hobby marketu mě dorazilo. Kyčel bolela jako pes, záda jakbysmet a já už toužila, abych byla doma a sedla si. Ještě to opravdu není ono.

Před

Mezi

A po ...

Dnes mě opět sluníčko vytáhlo ven. Kyčel už bolí méně, záda budu muset rozhýbat a to nejlépe prací.

Zlikvidovala jsem zbytek jahodového záhonu, vyplela další kus, kde budou zatravňovací dlaždice a sušák na prádlo.

Nakonec jsem sama odstěhovala pergolu, která zbyla po ostružině. A ejhle, záda bolí méně.

Opravdu to chtělo pohyb.

Ach ty čtvrtky

V dobách, kdy jsem ještě chodívala do práce, mi jednou kolegyně řekla, že ten nejblbější den z týdne je čtvrtek. Zdůvodnila to tím, že lidé už bývají unavení z práce a jsou tudíž protivnější. Navíc se ten den prý stává i nejvíce malérů. Tehdy jsem se jí ptala, proč to třeba není pátek, že mohou být lidé unaveni ještě více. "No, protože už se těšej na víkend." Přiznám se, že jsem jí tak trochu podezírala, už jen proto, že jsme měli ve čtvrtek prodlouženou pracovní dobu a i když se držely jen služby, občas hrozilo to, že některá z nás tam bude muset zůstat až do konce.

Před nedávnem jsem napsala článek o blbém dni a kdyby nebylo Emy a jejího baletu, ani bych si neuvědomila, že to byl čtvrtek.

Čtvrtek v minulém týdnu jsem do baletu s Emou nemusela. Byly jarní prázdniny a holky trávily ten den s tatínkem, který si vzal dovolenou, doma. Měla jsem volno. V půl desáté jsem vyrazila z domova a jela do centra. K Vánocům jsme dostali od dcery předplatné do divadla. Výhodou je to, že se pro předplatitele prodávají lístky o dva dny dříve, než začne jejich oficiální prodej. Chtěla jsem tam být dříve, než minulý měsíc, kdy jsem přišla čtvrthodinku před otevřením pokladny a byla jsem sedmá.

Na Bílé Hoře mi ujela tramvaj! Počkala jsem na další, ve Spálené přesedla na jinou a u divadla vystoupila. Když jsem vstoupila do pasáže, všimla jsem si, že je tam černo. Ne, nemíním tim určitou menšinu obyvatelstva. Neměla jsem brýle, tak jako obvykle, tudíž jsem viděla na přibližně čtyři metry a to, co bylo dál, mi splývalo.

Při chůzi blíž jsem začala vnímat frontu. Aha, napadlo mě, asi je nějaké představení od jedenácté a lidé tu čekají na otevření divadla. Přišla jsem ještě blíž a všimla si, že to není hlouček čekajících, ale disciplinovaně seřazená fronta lidí. Proboha! Vždyt' jsem tu dřív než před měsícem! Procházela jsem kolem fronty a když jsem zjistila, že zatáčí za roh, zeptala jsem se, zda tu čekají na lístky. Dostalo se mi odpovědi: "Ano, čekáme. Postupujte dál, tady to nekončí." Pokračovala jsem podél fronty vinoucí se pasáží. Stále nekončila. Šla jsem dál ulicí V Jámě a poslušně se zařadila přibližně v desetimetrové vzdálenosti od vstupu do pasáže. Chvilku jsem přemýšlela, zda tu mám vůbec zůstat stát a nechat divadlo divadlem.

Pralo se to ve mně. Kabát mám teplý, na hlavě baret a v kabelce rukavice. Asi vydržím. Pohledem na hodinky jsem zjistila, že se bude pokladna otevírat za více než půl hodinu. Otočila jsem se za sebe a zjistila, že už dávno nejsem poslední a že je za mnou pořádně dlouhá fronta. Když jsem se dívala na hodinky podruhé, oslovila mě paní, která stála přede mnou a ptala se, kolik je. "Za pět minut třičtvrtě." "Děkuji vám. Nejela jste sem ted' devítkou?" "Jela." "Já si vás všimla, máte hezkou čepici." "Děkuji." Paní mi pak vysvětlila, že si cestou od tramvaje všimla fronty V Jámě a i když chodí pokaždé do pasáže, zamířila rovnou sem. Já si to holt prošla pasáží, bez brýlí jsem neměla šanci frontu vidět. Daly jsme se do řeči a myslím si, že jsme tomu byly obě rády. Čas ve frontě nám alespoň utíkal trochu rychleji. I když utíkal není ten správný výraz. Pak se k nám připojila ještě jedna paní a starý pán stojící za námi. Pán byl obdivuhodný, vypadal velice dobře, hádala bych mu maximálně pětasedmdesát, ale pak se nám přiznal, že je ročník 1922 a že v lednu oslavil 93. narozeniny. Vydržel hodinu a pak řekl, že jde domů na oběd, že by se žena zlobila, kde je takovou dobu. A já se při těch řečech ve frontě dozvěděla, že někteří nedočkavci tu jsou už od osmé hodiny ranní a že důvodem téhle dlouhatánské fronty je to, že se prodávají lístky na dvě generálky hry, která bude mít začátkem března premiéru. Připadala jsem si jako pitomec a nechápala. Proč, když máme jako předplatitelé výhodu předčasného nákupu, prodávají i levné lístky na generálky? Jedna z paní to zhodnotila slovy, že jsou to pitomci. Začala mi být zima, zábly mě nohy. Doufám, že tohle čekání přežiju bez následků. Naposledy jsem takhle stála ještě "za komančů" ve frontě do Odeonu. Tehdy vyšly dva díly knihy Já Claudius. Fronta se táhla z ulice Na Florenci, až do pasáže U Rozvařilů. Uhnala jsem si tu zánět močových cest a kdykoli jsem šla na záchod, raději bych vše vybrečela. Byla to hodně bolestivá záležitost.

Fronta na lístky se pomaloučku posouvala. Abych předešla tomu, co jsem už zmínila, občas jsem z fronty vybočila a udělala malou procházku. Prodávalo se ve dvou pokladnách, dalším zjištěním bylo to, že někteří měli ve frontě i sedátka. Po dvou a třičtvrtě hodinách jsem přišla na řadu. Když mi paní pokladní podávala lístky, zeptala jsem se, kolik tu bylo přede mnou lidí jako já, tedy nás, co máme předplatné. "Vy jste druhá." V ten moment jsem si připadala jako totální idiot.

Cestou domů tramvají jsem si říkala, jak je dobře, že jsou prázdniny, protože bych horko těžko stihla Emu vyzvednout a odvézt do baletu.

Doma jsem si ohřála oběd a pak si uvařila hrnec čaje.

Snad tenhle výlet neodstonám.

Pustila jsem se do šití. Čekala mě ta nejhorší práce a tou bylo vsazení vlečky na záda tak, aby pokračovala i v průramcích. Na stroji už toho moc šít nebudu. Zbývala už převážně jen ruční práce. Rozměřila jsem vlečku, rozpočítala sklady a vztekala se nad klouzavou organzou. Prošpendlila jsem jí, pak jí přistehovala. Na zádech jsem jí dvakrát ručně přišila zadním stehem a pak přistehovala stříbrnou gumu, pod kterou budou sklady vlečky skryty. Pak jsem nastehovala vlečku do průramků. Navlékla jsem si stříbrnou nit a tou jsem pak přišívala ručně na obou stranách řetízkovým stehem gumu. Stříbrnou nití se nešije dvakrát nejlépe.

Když jsem měla v půl osmé vlečku kompletně přišitou na zadním díle, šla jsem udělat konečně večeři. Muž už trochu vrčel. Vrátila jsem se k šití a zjistila, že jsem vlečku přišila obráceně. Začala jsem nadávat dost hlasitě, až tak, že to vyrušilo manžela a přišel se za mnou podívat. "Hele, ale to snad nevadí". Nojo, chlap! Ten tomu rozumí jako kůň kafi!

Ukázala jsem manželovi, že už mám obroubenou vlečku na předních dílech a to opět stříbrnou nití, ovšem o něco silnější a o to hůř zpracovatelnější. A ted' mám ty řetízky na rubu. Což o to, mohla bych je vyšít znovu, ale co bych dělala se založenou organzou, která by trčela dopředu. Moje zlost na sebe samu nebrala konce.

"Prosímtě, jdi pryč! Já to musím celé vypárat a obávám se, že u toho nebudu moc společenská."

A tak jsem párala, nadávala, vztekala se.

A přitom jsem si vzpoměla na kolegyni Marušku a její teorii o blbém čtvrtku. Vždyt' ta holka měla pravdu!

Manžela jsem zaregistrovala, když mi přišel popřát dobrou noc. Šila jsem do půl jedné do noci a měla jsem konečně přišitou vlečku tak, jak měla být už v půl osmé.

V pátek jsem vstávala krátce po sedmé a zjistila, že mě škrábe v krku. Výlet pro lístky nebude tak úplně zadarmo. Celé dopoledne jsem s ovázaným krkem, cucajíc Tantum verde a větrové bonbóny pokračovala v šití. Sešila jsem rukávy, vsadila je do šatů. Konečně je vlečka přišitá, jsem si v duchu říkala.

Odpoledne jsme s mužem jeli do mého rodiště. Byly to už čtyři roky, kdy zemř
ela maminka. Cestou tam jsem koupila růži na dlouhém stonku, s vědomím, že tam stejně zmrzne. Jeli jsme krajinou se zasněženými kopci a sněhem podél silnice. Na hřbitově jsem si všimla na hrobě téměř stejné růže, jakou jsme vezli my a zapálené svíčky. Asi už sestra dostala rozum a začala na hřbitov chodit. Mohly jsme se potkat a mnohé si vyjasnit.

Ze hřbitova jsme jeli rovnou cestou k domovu. Courat se po městě se mi moc nechtělo a navíc jsem začínala i kašlat. Zatrolený čtvrteční výlet pro lístky!

I přes občasné smrkání a kašlání jsem se kochala pohledem na slunce zapadající za hory, oblohu zrůžovělou nastávajícím večerem a temně modrými mraky, které celou tu scenérii rámovaly. Litovala jsem toho, že jsem si nevzala fot'ák. Dokonce byl po výjezdu z lesa vidět i Ještěd, který bývá k vidění v těchto místech velmi vzácně.

Doma jsem vzala opět do ruky jehlu a pokračovala hluboko přes půlnoc v šití. Necítila jsem se zdravotně dvakrát dobře.

V sobotu se připojila teplota a rýma jako trám. Z nosu mi teklo jako z vodovodu Ne, neležela jsem. Nabalená jsem seděla a šila a šila a šila. V dosahu jsem měla krabici s papírovými kapesníky.

Neděle byla obdobou soboty. Když jsem sklonila hlavu, z nosu mi vyloženě teklo. Vím, měla bych asi ležet, říkala jsem si, ale mám důkležitý úkol a tím je došít ty šaty.

Šaty jsou hotové a určitě i plné bacilů z mého kýchání, kašlání a smrkání. Já jsem ostatně hotová také a jsem jen ráda, že oslava bude až tento víkend. Včera jsem jen poslala dceři SMS, aby za nás Emě popřála a začala jsem se konečně kurýrovat.

Doufám, že se jí šaty budou líbit.

Jsou k vidění při kliknutí na odkaz.

Šaty pro princeznu Elsu

Už jsem se v některém z dřívějších článků zmínila o tom, že šiju princeznovské šaty pro svou vnučku Emu, která měla včera narozeniny.

Už o nich mluvila v minulém roce, když vedle mě seděla v autobuse a ptala se, jak se mi líbí šaty, které má Elsa. Já jí odpověděla, že jedinou Elsu, kterou znám, je lvice Elsa. Její zdrcující pohled, kterým se na mě tehdy podívala, nezapomenu. Prostě babička se projevila jako úplný debil. Naštěstí pro mně to bylo v autobuse, Ema je taktní a odpustila si komentář.

Pak, kvůli jejímu nemocnému oušku a později rozražené hlavě, jsem princeznu Elsu viděla a to dokonce několikrát.

V lednu se mně dcera zeptala, zda bych něco takového dokázala spíchnout. Proč ne? Když budu mít nějaký obrázek, můžu se o to pokusit.

S dcerou jsme nakoupily látky, já si stáhla z internetu několik obrázků pro inspiraci a pustila se do šití. V průběhu práce mi docházelo, že zvolený materiál není ten nejvhodnější. Ale zvládla jsem to!

Přestala jsem vysedávat u počítače a seděla střídavě za šicím strojem, nebo pod lampičkou na gauči. Jehla, různé nitě, nůžky, špendlíky se staly mými tichými společníky. Občas mi společnost dělaly i vnučky a tehdy jsem šití odnášela za zavřené dveře, aby šaty zůstaly překvapením.

Dokumentovat své šití jsem začala se zpožděním, ale nějaké fotky z jeho průběhu, kdy větší podíl měly mé ruce s jehlou, než šicí stroj, přeci jen vzniklo.

Vrchní sukně z úpletu, v ní vložené dvě sukně z tylu

Špendlík vedle špendlíku - dávám dohromady sukni a horní díl šatů

Je to nastehované dohromady, ted' se to bude sešívat

Detail ze zadní části šat - guma kryje vlečku z organzy.

Přišíváno ručně, stříbrnou nití řetízkovým stehem.

O peripetiích s přišíváním vlečky jsem se se zmínila tady

Řetízkovým stehem je obšita celá vlečka - samozřejmě ručně.

Do pasu jsem opět ručně řetízkovým stehem přišila stříbrnou gumu

Guma kolem pasu je pošita korálky a flitry.

Šaty jsou dokončené.

Pohled ze zadu - uchycení vlečky z organzy gumou, která je stejně jako pas pošita flitry a korálky

Tady jsou hotové šaty.

Vlečku jsem na žádost dcery nechala vzadu delší, aby se "vlekla"

Detail korálkové a flitrové ozdoby v pase na přední části

Detail vločky na předním díle.

Základ tvoří háčkovaná vločka ze stříbrné příze, ta je pošita flitry a korálky.

Tento obrázek jsem nejprve stáhla z internetu.

Poté jsem ho vytiskla a odnesla si ho do svého šicího koutku pro inspiraci.

Eminy narozeniny budeme slavit o víkendu a já doufám ve dvě věci. Tou první je, že se Emě šaty budou líbit a tou druhou, že budu snad zdravotně v pořádku natolik, abych mohla šaty osobně oslavenkyni předat.