Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

středa 22. února 2023

Italský deník 2022 - 4. část

Pokračování předchozí části 


Neděle 5. června 2022

Probudila jsem se chvilku před sedmou hodinou. Byl to ode mě výkon. Po hodně dlouhé době jsem spala déle, než obvyklých pět hodin. Když se probudil manžel, uvařila jsem po ranní hygieně kávu a posnídali jsme. Jak jinak, než bábovku. Transport přežila v pohodě. 


Pohled z okna ložnice

Po snídani jsme se vypravili k moři. Podle propozic měla být pláž vzdálená 300 metrů. Domnívali jsme se, že ta, na které budeme relaxovat, leží proti silničce, odbočující k rezidenci z Lungomare. Naše domněnka byla lichá. Tato pláž patřila k hotelu Pizzomunno, který stál za zdí, lemující z jedné strany uličku. Nahoře na zdi byla spousta polodivokých koček a dokonce i koťata. Kontejnery vedle zdi byly velkým lákadlem a navíc na zemi byly i misky. Lidé jim tam chodili přilepšovat. 


Kočky na zdi

Pokračovali jsme tedy na další pláž a tam se zeptali plavčíka, kde je pláž Castello. Chvíli přemýšlel a pak nás poslal směrem k historickému centru Vieste. Potom trochu znejistěl, zapnul si na mobilu data a poslal nás na jih. Směr chůze jsme si pro jistotu ještě ověřili dotazem u plážového baru na další pláži. Dostalo se nám ujištění, že je to „prossima spiaggia“, tedy ta následující. U plážového baru jsme předložili lístek, který nám dala paní domácí a plavčík nás doprovodil k deštníku, který otevřel a popřál nám hezký den. Deštník a lehátka v první řadě jsme měli naposledy v roce 2009. 

Moře bylo čisté a vonělo jako čerstvě pokosená tráva. Bylo hodně mělké, stačilo se prohřívat a voda byla tudíž příjemně teplá. Pokud jsme si chtěli zaplavat, museli jsme chodit vodou poměrně daleko a když jsme nabyli dojmu, že už se tu plavat dá, po několika tempech to opět nešlo. Písečná duna se táhla na obě strany. Teprve za ní se dalo plavat. Další duna byla ještě kus dál od břehu, ale za ní už byly bójky, označující plavební dráhu pro lodě a loďky. Na to, že byla neděle, navíc krásné počasí, tu bylo hodně málo lidí. Na třech lehátkách vedle nás si mezitím rozložila ležení parta Italů s malými i většími dětmi. Prohodili jsme s nimi několik zdvořilostních frází a dozvěděli se, že bydlí ve stejné rezidenci. Na pláži jsme vydrželi do půl dvanácté a pak se vydali zpátky, do dočasného domova. Avizovaných 300 metrů to tedy rozhodně nebylo. Tedy pokud v propozicích nebyla uváděna vzdálenost vzdušnou čarou. Podle krokoměru v chytrých hodinkách to bylo něco málo přes kilometr.

Až později jsme se dozvěděli, že se původně chodilo na pláž z rezidence přes zahradu té sousední. Patřila bratrovi pana domácího a když se nepohodli, bratr zavřel bránu. Východ ze zahrady byl přímo proti vchodu na pláž. Údaj o 300 metrech však v nabídkách cestovních kanceláří zůstal. Stejně tak i zavřená brána. Domácí opakovaně nabízeli, že nás budou na pláž vozit, kdykoli si o to řekneme. Nabídka odvozu visela i na recepci.

V apartmánu jsme si dali sprchu a já pak udělala první oběd. Po něm jsem si sedla na terasu a zapisovala do deníku předchozí den. Dokud si ještě vše pamatuji. Ve stínu terasy bylo příjemně, i když bylo dusno. Oleandry, které všude kolem kvetly, krásně voněly. 



Obloha hrozila bouřkou, ale pak se to vybralo a bylo opět azuro. Ve tři jsme šli znovu k moři a vydrželi tu lenošit až do šesté hodiny. Napadlo mně, že můžeme jít zpátky po mořském břehu a zkrátit si cestu přes pláž hotelu Pizzomunno. Bylo to mnohem příjemnější, než cesta po chodníku.


Po večeři jsme seděli na terase a hráli karty. Vůbec se mi nedařilo a když se na nás přišel opět podívat Iro a po něm za chvíli dorazil i kocour, byl důvod karty položit. Strašně nerada prohrávám. :-) Ve finále pak přišla i malá Sofia z vedlejšího apartmánu. Byla to taková malá treperenda s kouzelným úsměvem a nádhernými vlasy. Zvědavá, jako správná ženská. Byla ve věku naší Bětušky, jen o dva měsíce starší. Za chvilku jí odvolala maminka, která se omlouvala, že nás Sofia zdržuje. Ujistila jsem jí, že nezdržuje, že jsme na děti zvyklí. Pak nastalo u sousedů mytí hlavy, které se Sofii asi moc nelíbilo. Přišla se nám pak ještě ukázat v šatech a s maminkou opět vyrazily do centra. 

Kolem nás hřmělo a honily se blesky, ale bouřka šla někudy bokem. Svěží vzduch však potvrzoval, že někde zapršelo. Po tom dusném dni to bylo vítané osvěžení. Kolem jedenácté jsme šli spát. Usnula jsem okamžitě. Za hodinu mně probudila bouřka. Chvilku jsem poslouchala dopadající kapky deště a  burácení hromů. Vylezla jsem z postele a sušák s osuškami a plavkami jsem z terasy přetáhla do kuchyně. Pro jistotu. Manžel spal jako dudek a vůbec nezaregistroval, že stěhuji věci z terasy.


Pokračování příště.



čtvrtek 16. února 2023

Italský deník 2022 - 3. část

Pokračování předchozí části.



Sobota 4. června 2022

Probudila jsem se ve tři ráno. Ježišmarjá, já se z toho blbého nespaní asi zcvoknu. Převracela jsem se ve stanu na nové samonafukovací matraci a hledala polohu, ve které bych mohla znovu usnout. Současně jsem se snažila neprobudit manžela. Záviděla jsem mu, že spí. Asi po hodině se mi povedlo ještě usnout. Na druhý pokus jsem se probudila až v šest. Z tašky, kterou jsem nechtěla nechávat v autě, jsem vyndala deník a začala sepisovat předchozí den.

Když se probudil muž, absolvovali jsme ranní hygienu. Na umývárnách se uklízelo a většina obyvatel campu ještě spala. Mohutná černoška, oblečená v zeleném plášti s hadicí v ruce splachovala podlahu a když jsem jí přes to ťapala, mračila se. Za chvíli se mračila znovu, když jsem na umývárnu nakráčela s varnou konvicí. Jak se hodilo, že každé druhé umyvadlo bylo kvůli covidu zadělané překližkou. Položila jsem konvici na překližku a čekala, až se začne vařit voda. Udělala jsem kávu a posnídali jsme. Potom jsme začali balit. Když bylo vše v autě, šli jsme se podívat k moři. Slunce se koupalo na hladině a obloha byla jako vymetená.





Prostě to správné italské „azzurro“. Sebrala jsem si pár mušlí na památku a pomalu jsme se vraceli campem k autu. Ještě jsme se podívali, zda tu po nás něco nezůstalo, sedli do auta a vydali se na další cestu na jih. Nemuseli jsme čekat na otevření recepce, pobyt ve výši 23€ jsme si zaplatili už při příjezdu.

Jeli jsme po SS16 (strada statale, neboli státní silnice), která v podstatě kopíruje celé jaderské pobřeží Itálie.  Z Cesenatica až za Bellarii je čtyřproudá.


Město Rimini sdílí letiště s Republikou San Marino 

V Riccione jsme najeli na dálnici A14, která je nazývána také Adriatica. Cestou po dálnici jsme si udělali dvě zastávky, nebylo kam spěchat. Kochala jsem se rozkvetlými oleandry, které jí místy lemují.

Cestou jsem si z auta fotila poutní místo Loreto. Byli jsme tu v roce 2006. 
V Bazilice della Santa Casa je umístěna Svatá Chýše, 
která sem dle pověsti byla přenesena z Nazareta ve 13. století. 
Podle vzoru Svaté chýše byly pak budovány loretánské kaple - lorety.

Dálniční odpočívadlo u Silvi

Oleandry lemující dálnici A14

Dálnici jsme opustili v Poggio Imperiale a zaplatili 28€ mýto.


Gargano je naše srdeční záležitost už od roku 2005, kdy jsme tu byli poprvé. Od té doby se sem moc rádi vracíme. Tentokrát mi ty vzdálenosti připadaly nějaké delší. Opět jsem si vyfotila krávy na mostě, byly tu snad pokaždé, kdy jsme tudy jeli. Běžně se vyskytují na silnicích, můžete tu potkat i obrovské stádo ovcí, které se rozhodlo právě přejít na druhou stranu. Dovolenkový ráj, kde se nemusí nikam spěchat a kde se člověk může kochat nádhernou přírodou, která tu je. Silnice a silničky jsou tu místy klikaté, při cestě k moři se musí překonat značný výškový rozdíl. Gargano se tolik liší od zbytku Itálie, až má člověk někdy pocit, že se tu zastavil čas.

Krávy na mostě

Cagnano Varano

Někteří spěchají

Ischitella

Čas se ale nezastavil ve Vieste, které se za těch šest let, kdy jsme tu byli naposledy, hodně rozrostlo. V místech, kde bývaly pastviny, stojí nové domy a tam, kde se konaly tradiční trhy, stojí další domy a vedle nich vyrostl veliký supermarket s obrovským parkovištěm.

Ač máme město z přechozích pobytů několikrát projeté a prochozené, povedlo se nám v labyrintu ulic a uliček parádně zakufrovat. A to tak, že jsme některými místy projeli opakovaně.  Až po několika dnech jsme zjistili, že je uzavřena jedna z hlavních ulic Via Madonna della Liberta  a ve změti jednosměrek a zakázaných vjezdů  se zabloudí velice snadno.  Nakonec se povedlo vymotat se z jednosměrek starého města a dojet na nově vybudovaný kruhový objezd. Tak ten tu také nebýval. Ve finále jsme pak oba přehlédli místo, kde jsme měli z Lungomare Enrico Mattei odbočit do uličky, kde máme zaplacené bydlení. Zastavit nešlo, víkendový provoz byl poměrně silný. Dojeli jsme k benzínové pumpě až téměř na konci Lungomare, kde bylo možno se otočit. Zapnula jsem si data na mobilu a zadala adresu. Vraceli jsme se 1,4 km směrem k centru, abychom si teprve nyní všimli cedule se šipkou, označující rezidenci. Dva slepejši. :-)  Ulička k rezidenci je úzká a jsou místa, kde se dvě auta navzájem nevyhnou a jedno musí vycouvat. My měli to štěstí, že jsme žádné auto nepotkali.

Zaparkovali jsme a vydali se k recepci. Tam nás uvítali domácí s jedním ze synů. Všichni byli příjemní a milí. Hlavně syn, který znal několik českých slov. Došlo mi, že tady si svou italštinu rozhodně zdokonalím. Rezidence je rodinná, její majitelé tam bydlí a jsou k dispozici kdykoliv. Pan domácí nás doprovodil k apartmánu, který bude na tři týdny naším domovem a pak nám řekl, že si můžeme autem dojet až ke vstupnímu chodníku. Zpátky na parkoviště to musíme pak objet druhou stranou. Cesty v rezidenci nejsou tak široké. Muž šel zpátky na parkoviště a když přijel, vynosili jsme z auta věci, vybalili, dali vše na místo a pak si sedli na terasu a relaxovali. Po chvilce se přiřítil pes, který se dožadoval hlazení a mazlení. Byl domácích a jako první mi samou láskou oslintal koleno a upatlal tričko. Nevadí, mám toho na převlečení dostatek. Domácí mu říkali Iro, možná se to italsky píše jinak.


Náš dočasný domov. 
Fotila jsem to mobilem, abych mohla fotky přes WhatsApp poslat mladým.

První návštěvník

Po večeři jsme seděli na terase. V rezidenci moc lidí nebylo, jen vedle nás bydlela mladá maminka s holčičkou. Večer se obě hodily do gala a vyrazily někam mezi lidi. U nás už by touhle dobou děti dávno spaly. Během chvilky se znovu přiřítil Iro a chvilku po něm dorazil krásný rezavobílý kocour. Mám pro kočky slabost, zejména pro ty rezavé. Zřejmě byli ti dva kluci chlupatí na sebe zvyklí. Zatímco Iro zůstával disciplinovaně na terase, kocour se snažil dostat do apartmánu. Když jsem viděla, jak se manželovi ježí vousy, přivřela jsem dveře. A i když jsme po nějaké době zalezli dovnitř, kocour se vytrvale snažil o to, dělat nám společnost. Vyčkával, zda si to nakonec nerozmyslíme.

Ani když se umeju, tak mně dovnitř nepustíte?

První noc ve Vieste. Spalo se celkem dobře, ovšem jediná nevýhoda byl rošt na manželské posteli, který byl vcelku. Kdykoli se muž převracel a já měla pocit, že se převrací každou chvíli, byla jsem vzhůru. Věděla jsem, že když bude opravdu nejhůř a já se budu stále budit, máme ještě jedno lůžko v přední místnosti, kde je kuchyňský kout.


Pokračování příště.


čtvrtek 9. února 2023

Italský deník 2022 - 2. část

Pokračování předchozí části.



Pátek 3. června 2022

Budík mi zazvonil ve 4:45 a v 5 hodin jsem budila manžela. Původní záměr byl, vyjet v 6 hodin ráno. Kamarádka, žijící v Bavorsku, mě upozornila, že opět jsou v pondělí Letnice, takže je prodloužený víkend a v některých spolkových zemích na svátek Letnic navazují prázdniny. Takže pojede každý, kdo může. Vzpomněla jsem si, jak jsme se v roce 2019 sunuli a stáli v kolonách při průjezdu Alpami. Tehdy to však byla sobota. Chtěli jsme se tomu vyhnout a doufali, že těch, kteří pojedou v pátek, bude méně.


Svítání

Od domu jsme odjížděli chvíli před půl sedmou. Prahu jsme projeli centrem na magistrálu, protože probíhala oprava Barrandovského mostu a mohly tam být zácpy. Na každém semaforu nám svítila červená, jako kdyby se na nás semafory domluvily. Z magistrály jsme pokračovali po D1 a z Mirošovic jeli na České Budějovice. Překvapilo mně, jaký pokrok nastal ve výstavbě dálnice D3. Cesta ubíhala v naprosté pohodě a provoz byl minimální. Udělali jsme si malou zajížďku a v Budějovicích navštívili Globus. Už před lety jsme si oblíbili chléb Horal, který v Globusu pečou a který vydrží týden, ovšem za předpokladu, že není dříve sněden. Zakoupili jsme dva bochníky a pokračovali na Dolní Dvořiště. Tady jsme natankovali plnou nádrž a koupili rakouskou dálniční známku.

Vydali jsme se vstříc novým dobrodružstvím.

Jeli jsme stále po E55, která vede ze Švédska až do Řecka. Kousek od hranic je už čtyřproudá a cestování po ní je pohodlné. Od Freistadtu je označená jako rychlostní silnice S10 a přechází plynule do dálnice A7. Trasu přes Linec a pak dále na Salzburg po dálnici A1, jsme si projeli v roce 2019, kdy jsme byli na týden v Rosolina Mare. Cesta probíhala v pohodě, jen před Lincem jsme se trochu motali stavbou na dálnici. Jako u nás na D1. Tohle motání se nám pak ještě připomenulo, ale o tom později.  Kousek před Salzburgem jsme se zastavili na odpočívadle, došli si na záchod a zkonstatovali, že už je to jako v Německu, tedy zpoplatněné. Také jsme zde poobědvali.


Vzdálené vrcholky Alp

Jako u nás....

Alpské vrcholky a modrá obloha

Odpočívadlo Langwied - Salzburg

Mohli jsme zastavit až na odpočívadle na Tauernské dálnici A10, ale vzpomněli jsme si, jak jsme tu trávili před třemi roky více než hodinu ve frontě na záchod a kdy jsme také čekali na to, až se uvolní místo na parkovišti. Tentokrát to vypadalo podstatně lépe, zejména proto, že byl pátek a němečtí motoristé ještě nevyjeli v hojném počtu.






Nad vrcholky hor se začaly objevovat mráčky

Cesta po A10 probíhala v pohodě, nikde žádné stojící kolony, žádné velké zácpy. Jen zvýšený počet aut s německými SPZ. Mýto za projetí Tauernským tunelem stálo 13€. Kochala jsem se pohledy na Alpy, některé vrcholky byly už v mracích. Původně modrá obloha se začínala kabonit.

Tauernský tunel




Mraky nad horami houstly

Skončilo stoupání a my klesali směrem k Villachu. Pokračovali jsme po dálnici A2, která vede údolím řeky Gailitz, a za hranicemi se jmenuje Slizza. I dálnice tu mění své označení. Z rakouské A2 se stává italská A23. Údolí se otevírá a nabízí další pohledy na horské velikány a blankytně modrou vodu v řece. Po překročení hranic u Tarvisia jsme si udělali zastávku na pumpě a dali si kávu. Teploměr ukazoval 31°C, bylo dusno a obloha byla olověně šedá. Asi něco přijde. 

V několika místech  je A10 rozdělena na dva samostatné proudy.

V údolí řeky Gailitz/Slizza

Za Udine v Palmanova jsme najeli na dálnici A4. Provoz byl v pohodě a cesta ubíhala. U odbočky na Latisano začaly padat první dešťové kapky. Nepšelo moc, ale trvale a otravně. Během okamžiků se na dálnici rozsvítila upozornění „Con pioggia“ s omezením rychlosti na 110 km/hod. Tedy při dešti omezit rychlost. Někteří řidiči upozornění ignorovali a jeli dál jako o závod.

U Benátek jsem si zapnula data, abych se podívala na to, jak dlouho ještě bude pršet. A stalo se, že jsem muže včas neupozornila na to, kudy jet a on sjel z tangenziály. Došlo mi to o několik vteřin později. Neplánovaně jsme se podívali k benátskému letišti Marco Polo, tam jsme se otočili a v místě, kde jsme tangenziálu opustili, jsme se na ní zase vrátili. Stále otravně pršelo.

Silnice E55 od Benátek na jih má romantické jméno - Via Romea

V místě, kde se z čtyřproudé tangenziály stává normální silnice E55, byla hodně ošklivá bouračka. Dodávka byla zabodnutá do příkopu, zadek opřený o stromy v lese. To musela být pirueta. Stále drobně, leč vytrvale, pršelo. První kolona byla před mostem přes lagunu u Chioggie. Důvod? Další bouračka, kdy tentokrát dodávka přeletěla svodidla a téměř skončila v laguně. V té byla spousta vody. Před třemi roky jí tam tolik nebylo. V jižní části laguny byly i lodě. To jsme nezažili ani když jsme tudy jeli poprvé v roce 2009, natož před třemi roky. Tehdy byly vidět jednotlivé kanály a na laguně byla spousta ostrůvků. A teď ucelená vodní plocha.

Jižní část Benátské laguny, přes kterou vede most 

Pro srovnání foto z roku 2019, kdy tu bylo podstatně méně vody.
 
Tak tudy jsme projížděli několikrát před třemi roky. „Hele, tamhle je ten obchod, kde jsme nakupovali.“ „Jéé, a támhle jsme si dali kafe a zmrzlinu.“  Moc se nám tu tehdy líbilo.   Stále vytrvale pršelo. Přemýšlela jsem nad tím, jak budeme v dešti stavět stan. Nebyla to lákavá představa.

Mířili jsme na jih, přejeli jedno z ramen Pádu v jeho deltě. Podle internetu by se už mělo počasí zlepšovat. Ale stále padala voda.

Na pumpě kousek před Comacchiem jsme natankovali plnou nádrž. Takhle „levnou“ pumpu už asi nepotkáme. Po pár kilometrech se obloha začala protrhávat, Chvilku bez deště a opět chvilku déšť.

Před Ravennou se dokonce objevilo slunce a i duha.



Camp jsme hledali docela dlouho. Ravenna se po E55 objíždí poměrně daleko a když jsme se pak vraceli k moři, kde se dalo předpokládat, že tam nějaký camp bude, připadala mi cesta nekonečná. Nakonec jsme byli úspěšní. Co nás překvapilo, byla veliká obsazenost campu. Na recepci jsme dostali mapku, byla nám zaškrtnuta poslední dvě volná místa a my se šli podívat. Na tom prvním bylo zaparkované velké auto, na druhém byla po celé ploše natažená jakási textilie. Vrátili jsme se zpátky na recepci a sdělili, že obě piazzolly jsou "occupato", tedy obsazené. Děvčata na recepci se chvilku radily a pak nás poslaly mezi obytná auta, kde byl také jeden volný prostor. Prý úplně poslední.



S tím naším pidi stanem jsme tam působili trochu nepatřičně. Po postavení stanu jsme si otevřeli každý plechovku s pivem, povečeřeli jsme a chvíli poseděli. Pak jsme si dali sprchu a zalezli do stanu. Usnula jsem téměř okamžitě.


Pokračování příště.