V modrobílém ráji

Včera jsme byli na výletě.

Byli jsme pozváni dál. "Nezouvejte se, prosím." Měla jsem tak trochu výčitky svědomí, protože my se doma zouváme a i když je to české specifikum, zouvám i návštěvy. V hale byly dlaždice a já si drhla podrážky kozaček na rohožce, abych zanechala co nejméně stop po tajícím a rozbředlém sněhu. Hostitel šel napřed, rozsvítil a prohlásil: "Pojd'te dál." Dál už pokračoval světlý koberec. Přeci tam nebudu hamtat v kozačkách! Zastavila jsem se v hale a ohnula se, že si kozačky zuji. "Opravdu se nezouvejte." Špatný pocit, který jsem měla z nepřezutí, byl okamžitě zapomenut. Ocitla jsem se totiž v modrobílém ráji. Místnosti vévodil osmiramenný porcelánový lustr s dekorem cibuláku. Kolem stěn prosklené vitríny plné cibuláku. Talíře s různými symboly, hladké a prolamované byly pověšeny na stěně. "To je všechno z porcelánky v Dubí." Málem se mi zastavilo srdce a já nevěděla, na co se dříve podívat. "Vy to také sbíráte?", zeptal se. "Ne, nesbírám, i když bych chtěla, ale mám to moc ráda." Hostitel nám pak ukazoval originální kousky, které se dnes už nevyrábí. Přiznám se, že se mi srdce tetelilo blahem a mé oči těkaly z jedné věci na druhou.

Taková nádhera.

Vzpoměla jsem si na dávnou návštěvu porcelánové manufaktury a muzea v Míšni. Zažívala jsem tehdy hodně podobné pocity.

Už jsem v některém z předchozích článků zmínila, že mám ráda cibulák. S touto vášní pro porcelán s kobaltovým dekorem jsem se nikdy netajila. Když jsme se před mnoha lety s manželem zařizovali, koupili jsme si porcelán, který byl k mání a tím byla Henrieta. Toužila jsem tehdy po kompletním jídelním servisu, ale naše finanční možnosti nám to neumožňovaly. Koupili jsme si nejprve talíře, které stály 420,- korun. Dnes směšná částka, ale v té době byl můj hrubý plat 1.100,- korun. Později jsme si přikoupili hrnečky na kávu. Byla to pro mě taková vzácnost, že jsem porcelán vystavila a používal se jen při výjímečných příležitostech. A já jsem si ty výjímečné příležitosti vůbec neužívala, protože jsem neustále sledovala svůj porcelán v rukách našich hostů a doufala, že přežije bez úhony. Pak jsem ho s obrovskou úlevou umyla, vyleštila a znovu vystavila. Za nějaký čas přibyl do sbírky mocca servis, kde už kromě hrnečků byla i konvička a cukřenka. Nikdy nebyl použit. Jen rozšířil mojí nevelkou sbírku.

Podařilo se mi sehnat cibulákový ubrus, utěrky a dokonce i látku, ze které jsem ušila závěsy na okno. Manžel sehnal umakart s cibulákovým vzorem a v naší původní staré kuchyni byl mezi dolními a horními skříňkami na zdi místo dlaždic.

Při jedné návštěvě u sousedky jsem zjistila, že moje, tolik vzácná Henrieta, je jen náhražkou za opravdový cibulák. S obdivem jsem si prohlížela prolamované talíře, které měla zavěšené v kuchyni a další krásné kusy tohoto porcelánu. Sousedka mi řekla, že jí to sehnala maminka, která pracovala v obchodě. Nikoho takového jsem neměla, byla jsme št'astná za to, co se nám podařilo sehnat a svou modrobílou sbírku, i když to nebyl pravý cibulák, jsem milovala.

Jak šel čas, začal se pravý cibulák objevovat i v obchodech. V té době jsme měli dvě malé děti se kterými jsem byla doma a manželův plat byl jediným zdrojem příjmů. Stávala jsem u výkladů a prohlížela si tu nádheru.

Jednou, až na to budu mít, tak si něco koupím.

Děti rostly, jejich nároky také a i když už jsem pracovala, peněz nikdy nebylo hodně. Občas jsem si však udělala radost a něco modrobílého koupila, ba i můj muž mě čas od času obdaroval nějakým kouskem.

Dokonce i moje děti, když dospěly a stály na vlastních nohách, občas přinesly jako dárek něco kouzelně modrobílého. Věděly, že mám cibulák ráda, i když mou vášeň nikdy nesdílely. Pro mě malý klenot, pro moje děti užitková věc.

Poštěstilo se mi dokonce sehnat i několik krásných kousků na burze, co na tom, že byly použité. Rozšiřovala jsem svojí sbírku Henriety a jako oko v hlavě opatrovala prvních pár kousků originálního cibuláku.

Moje bývalá kolegyně v práci věděla, jak se mi cibulák líbí. Když jsem odcházela do důchodu, dostala jsem na památku od svých kolegů nádherné šálky, cukřenku a talířky. Dojalo mě to a udělalo mi to obrovskou radost.

I k Vánocům jsem dostala pár kousků porcelánu s cibulákem. Krásné misky rozšířily mojí sbírku. Mám těch "vášní" víc a proto mi moje dcera dala pod stromeček předlohu na vyšívání. Jak jinak ? Přeci s cibulákem.

Nedávno jsem něco hledala na Aukru a jen tak pro zajímavost jsem se podívala, zda tu také někdo nenabízí cibulák. To, co jsem objevila mě přikovalo k počítači a já šla spát ve tři ráno. Ještě, že nemusím vstávat do práce. Manžel byl doma, neměl práci, tak jak je tomu v poslední době dost často. Díval se na mě, když jsem druhý den vstávala až hodinu po něm. Já, ranní ptáče. "My jsme si dneska nějak přispali, co? " "Já šla spát až ve tři." Díval se na mě a kroutil hlavou. "A proč tak pozdě?" "Já něco objevila na Aukru." Když jsem manželovi ukázala svůj objev, podíval se na mě a pronesl. "Mám supr nápad, budeš mít kulatiny, já si vždycky lámu hlavu, jaký dárek ti dát. Ted' už vím, co koupím."

Včera jsme jeli s manželem pro další modrobílou nádheru. Muž nechtěl riskovat poškození při zasílání poštou, proto raději zvolil osobní odběr. Nevím jak můj muž, ale já si myslela, že přijedeme, prohlédneme si co kupujeme, zaplatíme, poděkujeme a pojedeme. Ani jeden z nás netušil, že se ocitneme v modrobílém ráji u člověka, který cibulák miluje a sbírá ho. A který nás navíc provede svou sbírkou.

Hostitel nás po prohlídce první částí, pozval do druhé poloviny. O historii tohoto porcelánu a o technologii výroby a dekoru věděl hodně. Řekl nám, že první kousky podědil po svém tatínkovi a přirozeně pokračoval ve sbírce. Jeho děti jsou na tom podobně, jako ty naše. Jeho radost nesdílejí. "Až tady jednou nebudu, at' si s tím udělají co budou chtít."

Dojmy z návštěvy a radost z dárku, který dostanu až v červenci, ve mě doznívaly celý večer. Dokonce i v noci se mi o cibuláku zdálo.

<
div>A navíc? Poznali jsme velice sympatického pána, který mi na závěr návštěvy věnoval dárek, samozřejmě kousek cibuláku, prý jako pozornost. Kdybychom cokoliv potřebovali, co se této nádhery týká, máme se mu kdykoliv ozvat.

Santa Maria al Bagno

Asi už se každému stalo, že někdy něco objevil. Ti št'astnější narazili na poklad, další našli třeba na chodníku ztracenou minci.

Občas něco nacházím při hledání určité konktrétní věci. Někdy objevím něco zajímavého, pozoruhodného při procházce, může to být i starý, pokřivený, ale svým způsobem krásný strom, jindy skalní útvar. Nádherné pocity zažívám při pohledech z kopců do údolí, kdy se otevře před mým zrakem krajina. A také zůstávám v úžasu stát, když procházím uličkami a přede mnou stojí architektonický klenot, nebo to, co z něj zbylo a z čeho dýchá historie.

Podobně a úplnou náhodou jsme objevili Santa Maria al Bagno.

Malé městečko, ležící na pobřeží Jónského moře, je jednou z částí města Nardò.

V Itálii jsou města a městečka spojována do "comune", kde bývá správa a úřady této oblasti. Pro toto městečko je to už výše zmíněné Nardò.

^{Zdroj: internet}

V dřívějších dobách byla Santa Maria al Bagno, jejíž název v češtině zní Sv. Marie v lázni, významným sídlem. Lokalita byla osídlena již v pravěkých dobách, jak dokládají nálezy hrnčířských střepů, čepelí a šipek v jeskyni Grotta del Fico.

Starověký přístav Emporium Nauna byl dobyt Římany roku 269 před Kr. Původně rybářská osada se postupem času rozrůstala, její vliv sílil a stala se kromě přístavu i lázněmi. K tomu dopomohly nálezy termálních pramenů. Jméno dostalo sídlo právě podle lázní a bylo známo jako Sancta Maria De Balneo. Bylo situováno na Via Traiana, která z Říma pokračovala po pobřeží Salenta na jih. Ve správě Římské říše zůstalo až do jejího zániku v roce 476 po Kr. Ve 12. století osídlil toto místo Řád německých rytířů, za jehož nadvlády zde vzniklo opatství a byl vybudován velký klášter. Santa Maria se stala důležitým místem pro zastavení poutníků při křížových výpravách do Svaté země.

Jako mnoho dalších sídel na pobřeží se i Santa Maria stávala častým cílem útoků pirátů a zejména Saracénů. Ti ničili budovy, zbourali kostel a termální lázně. Obyvatelé ve strachu před nimi postupně opouštěli svá obydlí a stěhovali se do bezpečnějšího vnitrozemí.

Za vlády Karla V. v 16. století se začaly na pobřeží budovat obranné věže. Jednou z těchto věží byla i Torre del Fiume di Galatena (Věž řeky Galatena), která je dnes známější jako Ouattro Colone (Čtyři sloupy). Kromě obranné funkce bylo jejím úkolem ochránit zdroj pitné vody, který byl hojně využíván i Saracény. Věž měla tvar komolého jehlanu se čtvercovou základnou a kolem ní stály čtyři pětiúhelníkové bašty o výšce 16 m. V horní části byly řetězové lávky, které propojovaly celou stavbu. Střední část věže se však brzy zřítila, bud' v důsledku nepřátelského útoku, nebo vlivem geomagnetických změn. Zůstaly rohové bašty, které stavbě daly dnešní jméno.

Po několik staletí bylo toto místo na pobřeží zanedbáváno. Později se zde začala budovat honosná sídla pro letní pobyt šlechty. Ve druhé polovině devatenáctého století se začalo budovat přímořské městečko a letovisko obyvateli z Nardò.

V letech 1943 - 1947 zde žila početná komunita Židů, kteří přežili nacistické tábory. Ve městě byly některé budovy přizpůsobeny novým obyvatelům, byla zde vybudována synagoga, dokonce i kibuc. Mezi tehdejšími obyvateli byli Ben Gurion, Moše Dajan, Dov Shilansky a Golda Meir. Tento akt byl roku 2005 oceněn prezidentem Carlem Azegliem Ciampim.

Roku 2009 bylo otevřeno Muzeum paměti a pohostinství, ve kterém jsou památky na tuto dobu, včetně tří nástěnných maleb, které zde vytvořil některý z bývalých vězňů.

^{Zdroj: internet}

Santa Maria al Bagno je v současné době malým přímořským letoviskem a je jednou z částí města Nardò. Je uváděno, že má 4000 obyvatel, ale jako dovětek je možné se dočíst, že "v posledních letech bylo centrum obydlené i v zimě". :-D

Toto městečko jsme objevili při našich cestách po Salentu úplnou náhodou.

Vydali jsme se na výlet autem po pobřeží, chvíli jsme bloudili v uličkách dalšího letoviska St. Catherina, až jsme konečně dorazili k moři. Před námi stála zvláštní stavba. Parkoviště bylo téměř prázdné, zaparkovali jsme ve stínu stromů, já si vzala fot'ák, manžel kameru a šli jsme si zdokumentovat hodně zajímavou stavbu, aniž bychom tušili, co to je.

Při pohledu z útesů jsme v dálce zahlédli Gallipoli, místo, kde jsme dočasně bydleli.

Zatímco v Nardò jsem měla pocit, že to jméno je neitalské, tady jsem zažívala pocit, že vůbec nejsem v Itálii. Stavba za vysokými palmami působila orientálním dojmem. I můj muž přiznal, že si připadá jako Lawrence z Arábie. Kolem věže bylo oplocení. Vášnivý fotograf však chce mít objekt zdokumentován z několika úhlů, tak jsme věž obcházeli. Zjistili jsme, že z druhé strany je hotel, na terase lehátka a v malém zálivu několik koupajících se. Hezké místo, řekla jsem si.

Když jsme se vraceli zpátky na parkoviště, všimla jsem si auta, které zaparkovalo u plotu. Vyšli z něj dva muži, otevřeli branku v zídce a nechali jí dokořán. Jako by nám říkali - vejděte a podívejte se. Nikde žádné upozornění na zákaz vstupu, nikde cedulka s nápisem "Proprieta privata" (soukromý majetek).

Tak jsme vešli. Manžel sice chviličku protestoval a říkal, že nás asi vyhodí, ale já usoudila, že to je s největší pravděpodobností maximum, co se nám může stát. "Hlavně nesmíme prozradit, že jim rozumíme, budeme dělat hlupáky." S tímto obraným plánem jsme vešli do nádherné zahrady plné květin a vysokých palem.

Dojem orientu ještě zesílil. Mezi věžemi bylo krásné a široké schodiště, které vedlo nad budovu, která také vypadala orientálně. Manžel zůstal ve stínu zahrady, já hrdině stoupala po schodech, abych se rozhlédla.

Když muž viděl, že nás nikdo nevyhání, vystoupil na plošinu za mnou. Naskytl se nám výhled na moře a znovu na Gallipoli. Ještě pár záběrů a potom jsme zahradu opustili.

Cestou k autu jsme se shodli na tom, že je to hodně zajímavé místo. Poslední pohled na věže, poslední záběr.

Ulice z parkoviště vedla po nábřeží městečka s úzkými uličkami, ve kterých bylo, kam oko dohlédlo, auto vedle auta. Zjistili jsme proč. V přístavu byla v moři hlava na hlavě. "Chceš se tady vykoupat?" zeptal se manžel. Vzpoměla jsem si na naše zaplacená lehátka a slunečník na Baia Verde a odpověděla jsem, že ne. Plavky jsme sebou sice měli, ale představa, že nejprve hledáme místo k zaparkování, pak se někde v uličkách převlékáme do plavek a posléze z plavek, abychom se "tlačili" v moři, mě nelákala.

^{Zdroj: internet}

Netušila jsem, jak zajímavé místo to je. Vše jsem zjistila až pak, po návratu do Čech. Kolik historických událostí se tu odehrálo a kolik zajímavého je tu k vidění. Kdybych to tehdy věděla, požádala bych muže, aby někde zaparkoval a šli bychom se podívat. Z tohoto důvodu jsem použila tři fotografie, které jsem našla na italském webu. Já totiž fotila jen věže a útesy.

Zkusím to v červnu napravit.

Salento nás oslovilo a letos tam zavítáme znovu. Možná se i Santa Maria al Bagno stane jedním z našich letních cílů.

Tyto a další fotografie jsou v Galerii.

Všechno je jinak ....

... aneb, plány jsou od toho, aby se měnily.

Dnes odpoledne jsme si měli převzít holčičky, protože jejich rodiče se chystali do Podbořan na zimní šermířskou bitvu, tak, jako mnoho let před tím. Tak zněla domluva, kterou jsme ještě upřesňovali, když si k nám dcera se zetěm ve středu večer přijeli pro holky.

Včera jsem si lámala svou blond'atou hlavu, jak vše skloubit, abychom mladé nezdržovali v odjezdu. Také jsem dumala nad tím, co uvařit. Holky jsou totiž nevyzpytatelné. V sobotu jsem vařila jejich oblíbené italské těstoviny a Sára, která je miluje, oznámila, že je jíst nebude. Ema pro změnu zase nejedla polévku. Se Sárou jsem to vyřešila šalamounsky, holé těstoviny jsem jí omastila máslem, pocukrovala a posypala tvarohem. Dokonce si i přidala. Obě zaručeně jedí kuřecí řízek s bramborovou kaší, ale už se také stalo, že Ema jedla jen tu kaši. Co uvařit? Rajskou? Nebo koprovku? Hlavně, aby to jedly.

Další problém, který jsem řešila, byl program pro holky. Přeci je nenechám sedět celý den u televize, aby se dívaly na pohádky. Počítač z preventivních důvodů při jejich příchodu vypínám. Jednou stačilo! Minulý víkend odmítly jít ven, nenalákala jsem je ani na to, že půjdeme do Boroviček sáňkovat. A tento má být ještě ošklivější počasí.

Včera jsem celé odpoledne dávala dohromady loutkové divadlo. Některé loutky by potřebovaly nové oblečení, velký král a vodník mají hlavy na stranu a kulisy už také nejsou tím, čím kdysi bývaly. Ale bude to pro ně překvápko.

Ráno jsem vstávala brzy, i přesto, že jsem šla spát ve dvě hodiny ráno. Brouzdala jsem se večer po blozích, komentovala a dokonce i někomu napsala, že se už na počítač s největší pravděpodobností nedostanu.

Ranní sprcha, pak snídaně. Teple jsem se oblékla a vyrazila na autobusovou zastávku. Na poště na mě čekal balík. Rozhodla jsem se, že ho vyzvednu raději dopoledne, abych trochu ušetřila odpolední čas. Při čekání na autobus jsem zavolala dceři, že bychom u nich mohli být tak kolem půl čtvrté. Manžel přijede ve dvě, nakoupíme, cestou domů odvolíme a pak si přijedeme pro holky.

"Mami, on ti to táta neřekl?" "A co?" "No, že já zůstávám doma a Tomáš jede sám, ona se mi totiž asi vrátila ta blbá chřipka, škrábe mě v krku a holky také začínají nějak chrchlat. Nechala jsem je už včera ze školky doma." "No vidíš, nic mi neřekl, já ted' čekám na autobus, abych se odpoledne nezdržovala s návštěvou pošty." Dcera trochu znejistěla a pak řekla, že si ted' vůbec není jistá tím, že to otci řekla. "Mami, já ted' přemýšlím, jestli jsem mu to fakt řekla, nebo jestli se mi to nezdálo, když se tu povaluju v pelíšku." Začala jsem se smát a připoměla dceři, jak jsem měla živý sen a pochovala jsem souseda. Věřila jsem svému snu do té doby, než nastoupil do tramvaje, kterou jsem jela. Živý a zdravý.

Přijížděl autobus, rozloučila jsem se s dcerou: "Kdybys něco potřebovala, tak se ozvi."

Seděla jsem v autobuse a pípla mi SMS. Dceři to nedalo, tak zavolala svému otci a ten se jí přiznal, že mi o změně plánů zapoměl říct. Holt stárneme.

Takže mé plány na víkend se mění. Samozřejmě, že pojedeme nakoupit, děláme to tak každý pátek. Pak pojedeme odvolit a svůj hlas dáme, tak jako před dvěma týdny Karlu Schwarzenbergovi. A potom zamíříme k domovu, místo do Košíř pro holčičky.

Těšila jsem se na ně, tak jako vždy a doufám, že nebudou moc nemocné. Stejně tak doufám, že i dcera se uzdraví. Bud' to poprvé nedoléčila, nebo je to jiná choroba. Ve středu byly všechny tři holky, ta velká i dvě mrňavky v pohodě. Jen Sára měla trošku rýmu.

A já? Budu mít čas na počítač, i když ... už od středy čekám na kamaráda své dcery, který nám léčí počítače. Manžel si u něj objednal novou Wi-fi a já potřebuji udělat něco s antivirem. Když jsem se vracela z pošty domů, mával mi z auta.

Musím také udělat něco s přezimujícími kytičkami. Objevila jsem totiž na fuchsiích molice, musím je zlikvidovat, než se rozletí po celém domě. Kvetou mi ibišky, orchideje, dokonce už vykvetla i klívie.

Jak se říká, plány jsou od toho, aby se měnily.

A ná závěr - tak trochu rarita.

V tomto domě bydlím od roku 1974, manžel od narození. To, co jsme viděli z okna minulý víkend nás oba trochu vyvedlo z míry. Naše ulice je úzká, je to jednosměrka, souběžná s Karlovarskou. Chodníky jsou na mnoha místech propadlé z doby, kdy se tu kopal plyn, dávala elektřina do země a budovaly se nové telefonní sítě. Po opravě chodníků voláme už několik let marně. Naše ulice je taková zanedbávaná a my si už celkem zvykli. O víkendu jsme slyšeli zvenčí hluk, manžel se šel podívat a zavolal na mě: "Pojd' sem honem, tohle jsi ještě neviděla." Měl pravdu. Naší ulicí projížděl náklad'ák, za ním jel bagr a nakládal sníh. Vzpoměla jsem si na dobu, kdy bylo naší povinností uklízet chodníky a na to, jaký jsem vždy měla vztek, když si někdy na naší ulici vzpoměli na úřadě a pak tudy projeli hasiči s pluhem za traktorem a z úzké ulice nahrnuli sníh na uklizené chodníky.

Než jsem si došla pro fot'ák, náklad'ák se sněhem mi ujel a já stačila vyfotit jen záda bagru. Přešla jsem tedy do jiné místnosti a přes stromy sousední zahrady jsem zdokumentovala nakládání sněhu.

A pro znalce Bílé Hory - už je jednoduché určit, ve kterém domě bydlím. :-D

Nardo`

Zvláštní název pro hodně zajímavé město.

Čárka, která je za písmenem "o", by měla být nad ním - tedy Nardo má být psáno s obrácenou čárkou nad "o". Snažila jsem se napsat název správně, ale nedaří se. Proto název města bude psán bez čárky. Omlouvám se nejen čtenářům, ale i městu.

Cestou po Salentu jsem si všimla ukazatele s názvem tohoto města a připadalo mi hodně neitalské. Jako by se sem ten ukazatel nehodil, jako by sem připutoval z jiné země. Když jsme ho míjeli již po několikáté, pronesla jsem směrem k manželovi: "Co je to za divný název?" Podíval se na mě jako kdyby mě viděl poprvé a pak pronesl: "Tam je jeden z nejznámějších zkušebních okruhů." Motorista každým coulem se opravdu nezapře a blbá blondýna také ne. Manžel mi vysvětlil, že je to testovací okruh pro vozidla, něco o něm četl, ale neměl tušení, že pojedeme okolo. Blondýnou jsem sice zůstala, ale tak blbě už jsem si nepřipadala. "Docela bych ho chtěl vidět." V duchu jsem si řekla, proč ne. Už jsme byli v Imole, navštívili jsme Maranello a tři týdny jsou dost dlouhá doba na to, abychom poznali okolí. Vždyt' máme naplánováno prozkoumat podpatek pomyslné italské boty.

Při cestě do městečka Leuca jsme se zeptali Lugiho, který nás tam vezl, zda je možné, abychom se podívali na okruh Nardo. Vyvětlil nám, že to není možné, že i on sám tam byl pouze jednou. Okruh je veřejnosti běžně nepřístupný. Pouze ve výjímečných případech, kdy se koná nějaká akce, je okruh otevřen i pro veřejnost. "Nic tam není k vidění, je to jen taková "una grande ruota" (veliké kolo), i když je prý vidět i z vesmíru."

Při cestách po Salentu mě zvláštní název města lákal stále více a více.

Plány cest po poloostrově jsme měli připravené už z domova. Desky plné připravených materiálů a mapek obsahovaly návštěvy měst a míst, o kterých jsme se dočetli v Baedekru, turistických průvodcích a na internetu. Věděla jsem, která místa tady bych chtěla navštívit, co bych chtěla vidět. O městě Nardo nebyla nikde zmínka.Zakomponovali jsme tedy návštěvu města do svých toulek po Salentu.

Navigace nás zavedla do ospalého města, rozpáleného slunečním žárem. Před námi jelo jediné auto a nikde nebylo ani živáčka. Dalo se to vysvětlit i dobou siesty. Dojeli jsme k bráně, na níž byla směrovka "centro storico" a všimli si, že auto bránou projelo. "Jed' za ním, dovede nás do centra." Manžel se na mě podíval s výrazem, když sis to vymyslela, at' je po tvém a pokračoval za autem. Za branou jsme se ocitli o 400 roků zpátky, pominu-li televizní antény, občas plastová okna a pár aut či motorek, které tu byly zaparkované v odpoledním žáru. Z asfaltového povrchu před branou jsme projížděli po oblýskaných kamenech a uličky se čím dál, tím více zužovaly. "Tady si tak nejspíš urazím zrcátka", zavrčel manžel. Auto, které jelo před námi se v labyrintu uliček někde ztratilo. "Kudy mám jet?" "Já nevím, já jsem tady poprvé." Vnímala jsem staré domy a před námi zahlédla kostel. Ulička končila, dál to nešlo. Viděla jsem, že muž začíná mít zlost. "Tak couvni a odboč, někam to povede." Vedlo! Dojeli jsme na dvorek, kde byla zaparkovaná motorka a kde se sušilo prádlo. Nikde nebyl jediný človíček, kterého bychom se mohli zeptat, jak se odsud dostat.

Nardo se pro nás stalo dokonalým labyrintem. Vystoupila jsem z auta a manželovi ukazovala kam až může couvnout, aby nedošlo k maléru. Nakonec jsme se z dvorku dostali a já si musela vyslechnout komentář na téma stárá historická města. Kolem kostela, který jsem z auta zahlédla jsme se vraceli zpátky k bráně, kterou jsme přijeli. Manžel si hlídal zrcátka a já sledovala cestu .Zhruba v polovině jsme zjistili, že dál už to nepůjde. Cesta, po které jsme přijeli, byla jednosměrná. Napravo byla směrovka na "centro", vlevo na SS 101, což je hlavní komunikace, po které jsme jezdili na téměř všechny výlety. "Tady prosímtě odboč." "Jestli mě zase vedeš někomu na dvorek... " Z labyrintu historického centra jsme se dostali mimo hradby. Auto jsme zaparkovali před řadou uzavřených obchodů vně hradeb, parkovací automat jsme "nakrmili" několika mincemi a vydali se pěšky tam, kde jsme už jednou autem byli.

^{Zdroj: Oficiální stránky města Nardo}

První zmínky o tomto městě se datují do 7. století př. Kr. Dokládají to archeologické nálezy a rytiny v nedalekých jeskyních Baia di Uluzzo. Původně zde byla řecká kolonie, která nesla název Neríton. Roku 269 před Kr. byl Římany dobit přístav Emporium Nauna (dnešní Santa Maria al Bagno, která spadá pod toto město) a Nardo, které se v té době jmenovalo Neritum, bylo jimi podmaněno. Vláda Říma nad městem a jeho okolím trvala až do rozpadu Římské říše v roce 476. V bitvách mezi Ghóty a Byzantinci se dostalo pod nadvládu Byzantské říše. V této době se do města stěhovalo veliké množství mnichů, kteří zde šířili východní náboženství. Krátce se Nardo dostalo do majetku Lombardů. V letech 901 - 924 se stalo cílem Saracénů ze Sicílie, tak jako většina přímořských měst. Roku 1055 dobyli město Normani. Za jejich nadvlády založili benediktíni opatství Santa Maria di Nerito. Město v té době vzkvétalo. V době rozkvětu feudalismu bylo město lénem rodu Del Balzo. I v této době se o město válčilo. O nadvládu bojovali Benátčané, Aragonci, Turci a mnoho dalších. Od roku 1497 se stalo vévodstvím a bylo lénem rodiny Acquaviva. V době vlády této rodiny byla ve městě založena universita (vystavěna v letech 1588-1612). Rodina Acquaviva, za pomoci správců, vládla Nardo tvrdou rukou a krutostmi až do roku 1806. Poté zde krátce vládli Bourboni a od roku 1861 se stalo součástí sjednoceného italského království.

Do širšího povědomí se město dostalo v letech 1943 - 1947, kdy v jeho části Santa Maria al Bagno, pobývalo 100.000 židů, kteří přežili tábory smrti a kteří odtud potom putovali do nově se rodící země - do Izraele. V roce 2005 bylo město za tento akt oceněno státním vyznamenáním.

Současné Nardo má necelých 32.000 obyvatel a spravuje tuto oblast - viz mapka:

^{Zdroj: oficiální stránky města Nardo}

První památkou, kterou jsme uviděli byl kostel Sv. Františka z Paoly, který leží na Via Roma.

Pokračovali jsme na Piazza Diaz a po pravé straně jsme si všimli mohutného opevnění. Netušili jsme k čemu patří, ale doufali jsme, že to zjistíme.

Do historického centra jsme vstoupili z Náměstí Cesare Battisti, jemuž dominuje hrad dřívějších vládců nad městem - rodiny Acquviva. Opevnění, které bylo k vidění na Via Roma, bylo zadním traktem hradu. V současné době je zde sídlo radnice.

U brány před vstupem do města jsem si vyfotila plánek historického centra, mohl by se hodit. V žádných turistických průvodcích (a že jich máme poměrně dost) není o Nardo ani zmínka. Při prohlídce plánu nám došlo, kde jsme udělali chybu při cestě autem.

Pokračovali jsme směrem do centra a viděli mnoho zajímavých staveb. Mosty, které nad úzkými uličkami propojovaly domy, staré portály.

Došli jsme ke kostelu, který jsme viděli z auta.

Kostel sv. Josefa.

Uličkami, kde jsme nepotkali jediného člověka, jsme pokračovali dál labyrintem uliček. Došli jsme k mohutnému kostelu.

Kostel je zasvěcen Sv. Dominikovi a leží na stejnojmenném náměstí.

Odtud jsme pak došli do samotného centra, kterým je Náměstí Salandra. Uprostřed náměstí se tyčí Mariánský sloup, je zde i budova university.

Konečně! Město není bez lidí, jak se na první pohled zdálo. Na náměstí bylo několik dělníků, kteří chystali slavnostní osvětlení. Dokonce i v kavárně sedělo pod deštníky pár hostů a všichni se na nás dívali jako na zjevení. Toto město asi turisté a zvědavci moc často nenavštěvují.

Vedle budovy university, která dnes slouží Provinčnímu soudu a sídlí zde i městská policie, se nachází Kašna s býkem. Býk je i ve znaku města. Na protější straně náměstí je budova, která nese název Sedile.

Výraz je odvozen od nehybných, povětšinou kamenných lavic, umístěných ve výklencích zdí. Původně sakrální stavba, na jejímž vrcholu jsou umístěny sochy svatých - uprostřed patron města San Gregorio Armeno, je využívána jako infocentrum. V době naší návštěvy bylo zavřené, ale v přihrádkách na dveřích byly k dispozici mapy města a další propagační materiály.

Mapu jsem oskenovala, popsala jí a pro případné návštěvníky tohoto zajímavého města je k dispozici v Galerii, společně s dalšími fotografiemi. Nechtěla jsem jí zmenšovat.

Po Via Duomo jsme pokračovali ke katedrální bazilice Santa Maria Assunta, kterou jsme si prohlédli nejen zvenčí, ale i zevnitř.

Potom jsme si ještě prohlédli kostel Neposkvrněného početí, který byl uzavřen.

Podle směrovek a mapy jsme putovali k nejstaršímu kostelu Sv. Terezy. Byl celý obalený lešením, nebylo z něj téměř nic vidět. Vyfotila jsem proto jen detail na rohu u kostela.

Mám takový zvyk, že v každém městě, které navštívíme, si koupit nějaký malý suvenýr. V poslední době už jen pohlednici. Bylo už pozdní odpoledne a vše bylo zavřené, vyjma pošty a několika barů či kaváren. V jednom baru, kam jsme zavítali, jsem si koupila pohlednici. Starý pán za pultem se mile usmíval a ptal se, odkud jsme. Když jsem mu odpověděla, že jsme Češi, odpověděl, že jsme první z této země, kteří k němu zavítali. Potom zavolal dva své kamarády, kteří v baru seděli, hráli karty a radostně jim oznamoval, že jejich město navštívili Češi.

Zvláštní město, ve kterém jsme za více než tři hodiny, které jsme v něm pobyli, nepotkali žádného jiného turistu. Místní, i když byli milí, se na nás dívali, jako bychom k nim spadli z Marsu. I potom později, když jsme se uličkami vrátili zpět za hradby k autu, jsme nepotkali žádného člověka. Obchody, u kterých jsme auto nechali ve stínu stromů, už byly otevřené. Z několika vyšli ven prodavači a dívali se na nás také jako na zjevení.

Nardo určitě stojí za vidění.

Prošli jsme asi polovičku historického centra a viděli hodně zajímavých staveb. Bohužel, mnoho jich působí omšelým dojmem. Je to možná způsobeno i tím, že turista v Nardo je raritou. Jih Itálie je hodně chudým regionem a turisté jsou jedním ze zdrojů alespoň nějakých příjmů. A když chybí turisté, logicky chybí i finance na obnovu památek.

yle="text-align:left">Můj muž, na rozdíl ode mně, měl o Nardo nějakou povědomost. Tím, že je vášnivý motorista a zajímá se o vše, co tzv. voní benzínem, věděl alespoň o Pista Nardo. Zkušební okruh, který byl dostavěn v roce 1975 a patřil italské firmě FIAT, je od května 2012 ve vlastnictví Porsche. Od samotného města je vzdálen 30 km. Luigi nám řekl, že je vidět z vesmíru. Zapátrala jsem na Google Earth a okruh našla. Podle stínu mraků nad okruhem věřím, že je opravdu z vesmíru vidět.

^{Zdroj obou snímků: Google Eart}

^{Zdroj: stránky Pista Nardo}

Pojedete-li někdy do Salenta, navštivte Nardo. Určitě se nebudete prodírat davy turistů, nebude vám nikdo vstupovat do záběru při fotografování. Návštěva však stojí za to.

Fotografie jsou v Galerii, včetně oskenovaného plánku historického centra.