Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

čtvrtek 29. srpna 2013

Jihozápadním směrem - druhá část


Před nastoupením do auta a odjezdem ze Švihova jsem oběma pánům, tedy manželovi a našemu kamarádovi nabídla bagetu. Oba usoudili, že by asi bylo lepší dát si teplý oběd a bagetu můžeme pak schroupat k večeři. Dobrá!
Zatímco já obíhala s fotoaparátem hrad, moji společnící také úplně nelenili a zjistili, že ve Švihově není restaurace, kde by se nekouřilo. Náš kamarád, stejně jako já, nechodí do hospod, ve kterých se kouří.
Padl návrh, že pojedeme do Klatov, tam bude větší šance na to, se najíst.
Vyrazili jsme směrem na Klatovy a já znovu zalitovala, že nemůžu fotit. Nádherná panoramata Šumavy a jejího podhůří by stála za nějakou tu fotku.
V Klatovech jsme zastavili na náměstí před restaurací Beseda a můj muž vyrazil na výzvědy. Vrátil se a pronesl: "Tam je nahuleno, jak v komíně." Takže nic pro nás. Zahrádka mezi restaurací a kostelem byla plná. Opět jsem oběma pánům nabídla bagetu, když už jsem se s nimi dělala a opět jsem byla odmítnuta. Teplý oběd je prý teplý oběd. Musím přiznat, že já ani neměla hlad a to jsem na rozdíl od pánské části výpravy neměla ani kávu, či něco, co si při mém focení Švihova dávali.
Kamarád zůstal v autě a šetřil se a my s mužem vyrazili na obhlídku náměstí. Kolik je to let, kdy jsme tu byli naposledy? Dcera byla tehdy po úraze nohy a já se na ní vymluvila, když se celá parta rozhodla vystoupat na věž. Přeci tu chudinku malou nenechám samotnou na náměstí. Navíc, se mi tehdy nechtělo vyprávět všem, jak mě před lety hasiči pomáhali z věže na náměstí v Domažlicích. Pak jsem to spočítala, my tu byli naposledy před 25 roky.

Barokní kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce a vedle Černá věž

Klatovská radnice

Stáli jsme před kostelem, když se k nám připojil starší pán a nabídl se, že nás provede po městě a ukáže nám vše, co stojí za vidění. Byl milý, evidentně si přivydělával k důchodu, ale ujistili jsme ho, že všechna ta místa, která nám nabízí, jsme už viděli, tedy já kromě té věže.
Ptal se, kdy jsme tu byli a já mu řekla, že před 25 roky. "Tak to jste ještě šli do katakomb tudy. že?" , a ukázal nám boční stranu kostela. "Ted' se chodí jinudy, je to tam předělané. A lékárnu už jste také viděli?" Bylo evidentní, že by nás určitě rád doprovodil, ale náš cíl byl tentokrát mnohem prozaičtější, najít nekuřácký provoz.

Věže kostela sv. Vavřince

Objevili jsme další dvě restaurace, ale ty byly zavřené, jedna už asi delší dobu, soudě dle toho, jak vypadala. Přešli jsme náměstí a proti kostelu jsme objevili pizzerii Piccolo. Manžel šel dovnitř, aby se zeptal, zda se uvnitř kouří, či nikoliv. Vrátil se za dost dlouhou dobu a pronesl: "Je to dobrý, je tam volno a nekouří se tam." Vraceli jsme se přes náměstí ke kamarádovu autu a já si fotila dění na náměstí - zmrzlinářské auto, pódium, na kterém se schylovalo ke koncertu.

Zmrzlinář

Kamarád auto přeparkoval na druhou stranu náměstí a společně jsme vešli do pizzerie. Obsluha za pultem se po nás podívala, my si sedli a .... nic. Seděli jsme asi deset minut, v celé pizzerii byly krom našeho obsazeny ještě dva stoly a stále se nic nedělo. "Tak nevím, asi si nás nevšimli." "Jak dlouho tu už sedíme?" Zaregistrovala jsem, že druhá servírka otírá hadrem venku plastový stůl na předzahrádce. Když se vrátila, došla k pultu, vzala jídelní lístky, plácla s nimi o stůl a pronesla. "Jestli chcete jíst, tak vás upozorňuju, že jídlo bude za třičtvrtě hodiny." Podívali jsme se nevěřícně po sobě. "Dáte si něco k pití?" Její otázku jsem pokládala téměř za drzost a odpověděla: "K čemu, když tu nebudeme jíst." Zvedli jsme se a podnik opustili. Byli jsme mírně řečeno v šoku. Po čtvrt hodině ignorování jste upozorněni na to, že jídlo bude za třičtvrtě hodiny. "To snad není pravda", ucedil můj muž. "Asi jeli do Itálie pro recept na pizzu." Po kamarádově větě jsem se rozesmála.
Pokud se budete někdy chtít v Klatovech najíst v nekuřáckém prostředí, pizzerii Piccolo na Náměstí Míru raději obejděte obloukem.

Klatovské Náměstí Míru s barokním kostelem

Uprostřed slavná lékárna u Bílého jednorožce

Návštěva pizzerie nás natolik otrávila, že jsme se rozhodli Klatovy opustit a jet do dalšího cíle cesty, který napadl našeho kamaráda.


"Vyjedeme nahoru na Koráb a tam si dáme ty bagety, co vy na to?" S manželem jsme souhlasně přikývli, vlezli do auta a jeli směrem na Kdyni.
Cesta vzhůru na Koráb mi připadala nějak delší, než kdysi před lety. A to se říká, že věkem se vzdálenosti zkracují.
Dojeli jsme na vrchol Korábu k horské chatě stejného jména. Zaujala nás nová rozhledna, která má kruhový tvar. "Ta původní byla dřevěná, že?" , pronesla jsem směrem ke svým společníkům. "Myslíš?" "Určitě jo, pokud mě pamět' neklame." "Tahle vypadá, že se nahoru jezdí výtahem." Moc se mi to nezdálo, ale když pánové myslí ...

Horská chata Koráb

Rozhledna Koráb

Vešli jsme do horské chaty, posadili se ke stolu a s manželem začali vzpomínat. "Jak je to dlouho?" Okamžitě se u stolu objevil číšník a ptal se co si dáme. Přinesl jídelní lístek a my si objednali. "Kdy jsme tu byli?" Dopočítali jsme se, že na Korábu jsme byli naposledy před 39 roky. Tehdy mladí, zamilovaní.
Jídlo bylo na stole a kamarád jen zkonstatoval. "No vidíte, tady máme jídlo za kratší dobu, než jsme čekali v té blbé pizzerii." Dali jsme mu za pravdu. U jídla jsme vzpomínali a ač neradi jsme museli konstatovat, že nám ten život nějak utíká. A v poslední době s
tále rychleji. Třicetdevět roků.
U stolu se znovu zastavil číšník, zda si ještě něco dáme. Kamarád si objednal kávu a manžel rozhodl, že "vyjedeme výtahem" na rozhlednu. Já a výšky! "Tak zavřeš oči a než se naděješ, budeme nahoře." Já a závrat'! Nakonec jsem se nechala přesvědčit. Naposledy jsem byla na rozhledně Milenka u Kunštátu, ale ta byla nízká. "To zvládneš." Pak se ještě zeptal kamaráda, zda "vyjede" na rozhlednu s námi. Odmítl, prohlídka Švihova ho dokonale vyčerpala. "Podívejte se i za mně, pak mi to budete vyprávět." U baru jsme si koupili lístky na rozhlednu, dostali jsme několik archů papíru s popisem toho, co je vidět, pak klíč a pokyn, že dveře máme za sebou zabouchnout.


Vyšli jsme před chatu, vystoupali po schodišti ke vchodu do rozhledny, manžel odemkl dveře a .... začala jsem se smát a zeptala se manžela, kdeže je ten výtah. "Mělas zase pravdu." Obrátil se a díval se, zda se neotočím a nevrátím se zpátky do horské chaty. Posilněna pivem jsem se rozhodla, že rozhlednu zdolám i přesto, že výšky nejsou mým hobby, trpím závratí, dokážu být parádně hysterická. Nahoru vylézt není takový problém, jen se nesmím dívat pod sebe, ale dolů ...
Před mnoha lety jsem nebyla schopná slézt v Domažlicích na náměstí z věže. Dřevěná konstrukce se v kamenné věži kývala, vrzala, bylo vidět až dolů a moje psychika zkolabovala natolik, že po několika pokusech jsem to prostě vzdala. Dopadlo to tehdy dost ostudně. Čekala jsem na kamenném ochozu věže do šesté večerní, až jí opustí všichni návštěvníci a pak v doprovodu domažlických hasičů jsem byla svedena dolů. Parta lidí, se kterou jsme tehdy byli a která si krátila čekání v nedaleké restautaci mě vítala a já se cítila hodně bídně. Od té doby uplynulo už hodně vody v řekách. Na pár věží jsem sice od té doby vylezla, ale podmínkou byly kamenné schody i když mnohdy vykotlané či chybějící a nesměla jsem vidět dolů pod sebe do hloubky. Vrcholem mé odvahy byl výstup na Střmen v Teplických skalách.
Přiznám se, že jsem chviličku u otevřených dvěří rozhledny zaváhala, ale opravdu jen chviličku. Schody nahoru byly točité, kovové a vyplňovaly celý tubus.


Jedna z podmínek byla splněna - neuvidím dolů. Vydali jsme se směrem nahoru. Nevím, zda to způsobil výstup stále dokolečka, či vypité pivo, ale trochu se mi točila hlava. Možná, že jsem byla i omámena svou odvahou. Dvakrát jsem se musela zastavit, aby se hlava přestala točit. Konečně! Byli jsme na vrcholu rozhledny. Uvědomila jsem si, že se celá rozhledna kývá a moje sebevědomí opět kleslo. Nojo, Koráb! A tak, jako to dělám na houpající se lodi, rozkročila jsem se, abych eliminovala houpání. Můj muž byl bledý a přiznal se, že se mu z toho houpání začíná zvedat žaludek. "Rozkroč se, pomáhá to." Vrchol rozhledny je trojúhelníkový, na jižní straně byla otevřená okna. Na zbylých dvou byla nejen zavřená, ale navíc zašroubovaná. Dívali jsme se na vrcholy kopců kolem a za chvíli přestali vnímat nejen vítr, který se vrcholem proháněl a hučel tubusem se schody, ale i to neustálé kývání. Fotila jsem krajinu otevřenými okny i skrze sklo. "Hele, támhle na tom kopci jsme kdysi byli a támhle taky." "Podívej, tam je krásně vidět Čerchov." "A támhle už je Německo."





Čerchov



Tam dole parkujeme

Cestou dolů jsem se musela znovu zastavit, opět se mi točila hlava. Počítala jsem schody a došla k číslu 165. Zatímco manžel šel za kamarádem zpátky do horské chaty a na kávu, já si obešla vrchol Korábu a udělala si ještě několik fotografií.

Vysílač ze země
Vysílač shora - byli jsme kousek nad ním
Při návratu jsem se dala do řeči s paní, která na Korábu pracuje a která nám připravila vynikající a hlavně rychlé jídlo. Jsou tu pouze ve dvou a mají práce nad hlavu. Kromě restaurace mají na starosti i ubytování a rozhlednu. Musí se hodně otáčet, aby vše zvládli. Nabídla nám, že tady můžeme i přenocovat, mají volné pokoje. Vzpoměla jsem si, jak před těmi 39 roky, když jsme tu byli, bylo obsazeno. Docela jsem zalitovala, že jsem nezabalila věci na přenocování.
Tak třeba někdy příště.

Manžel dopil kávu a já si zatím v restauraci fotila z nástěnky původní podobu rozhledny, na kterou jsem si pamatovala z návštěvy v roce 1974.

Původní rozhledna, která byla postavena roku 1938 a zbourána v roce 1983
Nová podoba rozhledny

Před návštěvou pizzerie na Klatovském náměstí jsem varovala, ale návštěvu Korábu s horskou chatou a rozhlednou mohu každému vřele doporučit.
Jo a jsou tu prima lidi.

pátek 23. srpna 2013

Kde zase jsem?


Hned na samém začátku se musím všem omluvit, že nestíhám odpovídat na komentáře, natož navštěvovat blogy. Myslela jsem si, že už si konečně najdu čas, ale ... člověk míní, život mění.

Mám rozepsané pokračování našeho italského pobytu, stejně tak mám rozepsané pokračování sobotního výletu. Ted' jsem si konečně udělala chviličku času, abych se opravdu ještě jednou všem omluvila.

A kdeže jsem?
Hlídám a nejen to.

Naše první vnučka Sára měla v úterý šesté narozeniny, strašně to uteklo. Už je to velká holka. Do školy však ještě nejde na doporučení dětské psycholožky už vzhledem k datu narození, ale také kvůli tomu, že má problémy s výslovností hlásky "Ř" a také sykavky prý nějak "šumluje". Paní psycholožka na jaře doporučila odklad, dcera chvíli váhala, ale pak o odklad požádala a bylo jí vyhověno. Sára si proto ještě o rok prodlouží bezstarostné dětství a pobude ve školce.


V úterý po obědě jsme vyrazili na "dámskou jízdu" tedy obě vnučky, dcera a já do nákupního centra.
Cílem však nebyly nákupy, ale to, že je tam mezi patry veliký tobogan a dole v přízení je herna s balónky. A když už byly ty narozeniny, měla Sára slíbeno, že se pojede do balónků.
Počasí nebylo ten den nic moc, poprchávalo a foukal studený a ostrý vítr. Dcera zaparkovala na střeše a chvíli jsme pozorovaly letadla. Dokonce se mi podařilo udělat pár snímků přistávajících letadel. Letadla si totiž fotím i z naší zahrady, nebot' nám létají přímo nad domem. Emě byla zima, tak s dcerou odešly dovnitř a my se Sárou ještě chvíli zůstaly. Věděly jsme, kde se sejdeme - přeci dole u balónků.

Sára sjela do přízemí toboganem a já po jezdící plošině. U balónků seděla dcera a na klíně měla plačící a naříkající Emu. "Co se stalo?", zeptala jsem se dcery. "Ema udělala letadlo." A pak mi dcera popsala, že Ema přecházela z jedné části herny do druhé, zakopla v kruhovém otvoru, který je asi 30 cm nad zemí. Místo toho, aby zbrzdila pád tím, že dá ruce před sebe, roztáhla je a padla z výšky hlavou na dlažbu. "Emí, ukaž se mi", poprosila jsem mladší vnučku. Moc nechtěla, ale pak se ke mě otočila. Na čele obrovitou bouli, napuchlý nos a já zaregistrovala, že jí začíná natékat oko. Ono se říká, že my, babičky jsme více bojácné, co se týče vnoučat, ale já jsem určitě extrém. Já byla totiž plašan i co se týkalo mých dětí. A ted'? Ted' jsem superplašan. Sára byla ze své mladší sestry vyděšená a začínala plakat. Takhle si určitě svoje narozeniny nepředstavovala. Já jí už doma před obědem, kdy jsem jí předávala kytičku, slíbila, že jí odpoledne koupím nějakou malou hračku. Dceři jsem řekla, že by podle mně měla Emu vzít a jet k nějakému doktorovi, protože se mi nelíbí. Dcera ví, že jsem plašan! "Mami, to bude dobrý, víš přeci, kolikrát už spadla." "Ty jsi máma, ale já bych s ní jela, nelíbí se mi." "Ještě chviličku posedíme a pak uvidím." "Tak jo, my jdeme koupit nějakou malou hračku."

Dcera přišla za chviličku do hračkárny za námi v náručí s Emou. Už neplakala, ale oko měla zateklé a zavřené. "Chtělo by to minimálně led", řekla jsem, já babička-plašan své dceři. Dcera odešla, Sára si vybrala malé autíčko a šly jsme k pokladně. Dcera seděla s Emou v náručí. Vůbec se mi nelíbila. Začala si navíc stěžovat, že jí bolí bříško. "Hele, já nechci být špatným prorokem, ale spadla na hlavu." "Nojo mami, ale já jsem si ted' objednala kafe a poprosila o led, možná by mi ho přinesli i bez toho kafe, ale netroufla jsem si." Přišla servírka, přinesla kávu a pytlík ledu. Podívala se na Emu a řekla: "Ježišmarjá, co se jí stalo." Dcera popsala úraz a servírka řekla: "Já bych s ní šla k doktorovi." Konečně! Byly jsme v přesile a dcera kapitulovala. "Hele, my tu se Sárou zůstaneme, kafe vypiju a zaplatím já a ty koukej jet." Dcera jen hlesla, že mě bude informovat a s Emou v náručí odešla.
"Babičko, kam šla maminka s Emou?" "Jely do Motola." "To je dobře, mě je Emy líto." "Mě taky a budeme doufat, že bude v pořádku." Zavolala jsem manželovi a řekla mu, co se stalo. "Já pak pro vás když tak přijedu, pokud tam vydržíte." "Myslím si, že Sára vydrží v pohodě a kdyby ne, tak přijedeme autobusem." Sára, která většinou v balóncích řádí, byla zaražená. Stále se ke mě vracela, stále se ptala. Dokonce i servírka přišla, zda něco nepotřebujeme a jestli už mám nějakou zprávu.
První SMS - holky se ozvaly z chirurgie a prý je berou jako akutní, takže nebudou čekat. Míchala jsem laté dlouhou lžičkou a hořklo mi v ústech. Ano, jsem plašan. Ale raději budu stokrát plašan, než něco zanedbat a pak si to vyčítat.
Sára si ke mě sedla a já se jí zeptala, zda nechce zmrzlinu, když už má ty narozeniny. "Babi, chci."
Objednala jsem zmrzlinu a servírka se znovu ptala na Emu. Řekla jsem jí, co zatím vím. Překvapila mě, že měla zájem. Většinou bývají lidé neteční.
Sára snědla zmrzlinu a říkala, že půjde na chviličku na tobogan. Zůstala jsem sedět a jen sledovala, jak spěchá po rampě nahoru. "Babí, můžu ještě?" "Můžeš, kolikrát chceš, ale dávej na sebe pozor." Druhá káva byla dopita, Sára si několikrát sjela tobogan a přišla, že má žízeň. Šly jsme koupit pítí a pak se znovu dívaly na letadla. SMS - holky mají za sebou rentgen a čekaji na neurologii. Odepsala jsem, že jim se Sárou držíme palce. Telefon - manžel. "Víš něco nového?" Řekla jsem mu, že čekají na neurologii a my se Sárou vydržíme. "Tak já pro vás holky přijedu." Zhruba po půl hodině projevila Sára přání znovu si zařádit v baloncích. Sjely jsme dolů, Sára samořejmě toboganem. Sedla jsem si na lavičku a přišla SMS - na Emě nic nenašli, nemá nic zlomeného, neurologicky je prý v pořádku a čekají jen na zprávu pro jejich doktorku. Dceři jsem zavolala, tak mi vše ještě jednou vylíčila. Dodala, že musí Emu dva dny pozorovat, v noci jí budit, svítit jí do očí, aby se jí rozšiřovaly zorničky, sledovat její reakce a při sebemenším zhoršení jet okamžitě do Motola.
Servírka, která nesla kávu ke stolku mě zaregistrovala na lavičce a přišla se znovu zeptat. Řekla jsem jí obsah telefonátu a ona se usmála a řekla: "Zaplat'pánbůh, to jsem ráda." Poděkovala jsem jí za zájem a ona se vrátila ke své práci.

Za chvilku dorazil manžel, Sára vyběhla z balónků a líčila dědovi, co se stalo Emě.
Sešli jsme se pak všichni u nás doma. My přijeli z obchodního centra, dcera s Emou z Motola a zet' z práce.


Ema trošku komunikovala, ale byla unavená.
A pak přišel problém. Máme v chodbě obrovské zrcadlo a Ema se v něm uviděla. Já stoupala nahoru po schodech a Ema čekala a plačíc pronesla: "Babičko, já mám pocit, že se ze mně stala zrůda." Bylo mi jí nesmírně líto. Jak utěšit malou čtyř a půl letou holčičku, která je parádnice a která o sobě říká, že je malá princezna. Kdyby to byl její pr
vní úraz v obličeji. Už se jí "podařilo" rozbít si čelo a má nad okem jizvu a pak spadnout na rozbirou skleničku. Tehdy jí doktoři sešívali horní ret a má jizvičku jako kdyby měla rozštěp. A ted'? Pro ní něco hrozného. "Emí, neboj, tohle se zahojí a jednou se tomu třeba zesměješ." Plakala a nevěřila. "Mami, máš někde ty bráchovy fotky?" "Dokonce je mám naskenované." Zapnula jsem počítač a ukázala Emě, že její "strejdí" (můj syn) měl také podobný úraz, kdy mu zateklo a zmodralo oko. Nevěřícně se dívala a plakala. "Neplač, to by se ti to očičko mohlo ještě zhoršit." Přestala plakat a jen seděla. Odmítala jíst, odmítala pít a začala být apatická.
Plašan ve mně se znovu ozval. Když pak řekla, že jí bolí bříško, bylo mi na omdlení. Dcera se šla podívat do dílny, zda už její manžel dokončil práci na autě, kvůli které k nám dojíždí.
Vrátila se a říkala, že ještě něco natře a pak že pojedou.
"Víte co holky? Jděte se na chviličku natáhnout a my půjdme se Sárou hrát pexeso." Dcera si lehla vedle Emy a četla jí. Za chvilku přišla za námi do pokoje s tím, že Ema spí. Po půl hodině jí probudila. Ema odmítala i mluvit a mě bylo stále hůř. Jeden blbej pád! Zet' přišel nahoru, vzal Emu do náruče. Šla jsem s nimi k autu a nesla Emy boty. Z auta apaticky zamávala a dcera slíbila, že pokud bude horší, jedou do Motola.
Nestála jsem za nic. Hlavou mi táhly černé myšlenky. Bylo mi jasné, že tomu pádu nemohl nikdo zabránit, že to byla blbá náhoda.
Ani jsem nevečeřela a tupě jsem se dívala před sebe.
SMS - jsem už z toho nervózní, nechce nic jíst. Dceři jsem zavolala, at' jí dá jen něco k pití a nenutí jí do jídla a at' se mi zase když tak ozve. Chodila jsem po bytě jako lev v kleci. Lehnout jsem si šla až hluboko po půlnoci. V posteli jsem se převracela a spánek nepřicházel. Jen ten plašan ve mě burcoval černé myšlenky.

Usnula jsem nad ránem.
Zdál se mi příšerný sen o Emě padající z výšky. Bezmocně jsem řvala na manžela, at' jí chytí. V mém zlém snu jí nechytil a ona dopadla na zem. Sen pokračoval. Ema neměla tvář.
Probudila jsem se a měla jsem propocenou noční košili. Vstala jsem a šla se převléknout do suché. Okno bylo vyklopené a já si říkala, že ho otevřu dokořán, protože je venku horko. Pohled na teploměr mi řekl, že 10°C zas takové horko není.
Vrátila jsem se do ložnice a ten sen se stále vracel.

Ráno jsem vstávala s tupou hlavou, žaludkem na vodě a s nervy na pochodu.
Zavolala jsem dceři, abych se zeptala jak na tom Ema je.
"Představ si, že se po desáté večer probudila, sprdla nás, že nedostala nic k večeři. Pak se najedla, napila a spala dál. A ráno mě sprdla znovu, že jsem neposlechla pana doktora a v noci jí nebudila. A přitom já jí budila každou druhou hodinu. Ježišmarjá mami, já jsem tak št'astná, že mě seřvala a že je v pořádku."

A já si oddechla a jen řekla: "Škoda, že jsi mi večer, když tě sprdla poprvé, nezavolala. Mohla jsem možná klidně spát a nemusel se mi zdát ten debilní sen."

Včera odpoledne a dnes jsem holky hlídala, dcera finišuje s prací. Ema je opravdu v pohodě a svému oku říká, že je borůvkové.
Já jí říkala, že se tomu jednou zasměje.
Ale, že se zasměje už dva dny po pádu, to jsem opravdu nečekala.

úterý 20. srpna 2013

Jihozápadním směrem - první část


Nad nabídkou výletu jsem zaváhala opravdu jen krátce a to kvůli nemocným očím.
Nemohla jsem však odolat a to hlavně proto, že já, milovnice historie a památek, jsem letos ještě žádnou nenavštívila. Každý rok se snažím, tedy nejen já, ale i manžel, podniknout výlet do nějakého hradu či zámku a rozšířit si vědomosti. Dříve to bylo nějak snažší. Ne, nejde tady o věk, ale o čas.


Minulý víkend jsme měli v plánu nějaký výlet podniknout, ale polehávala jsem s bolavým krkem, rýmou a navíc zánětem spojivek. V úterý na můj svátek se tu stavoval kamarád, aby popřál a já si tak trochu postěžovala, že jsme letos nezvládli ani jednou navštívit jakoukoliv památku. Můj muž jen zavrčel, že i když jsem v důchodu, mám stejně nejvíc práce o víkendech, tak ani nejde na nějaký výlet vyrazit. Večer jsem nad tím přemýšlela, pak jsem si vzala kalendář a podívala se do něj. Já mu dám práci o víkendech! Jediné, co jsem dělala o víkendu, bylo zavařování okurek den po mých narozeninách. A pak jsem mu ten kalendář předložila a ukázala: "Hele, tady, tady a i tady jsme hlídali, tady byla oslava, přiznávám, ano tuto neděli jsem dělala okurky, pak jsme hlídali." "No vidíš, a když už jsme konečně měli volný víkend, tak sis vymyslela, že budeš marodit." Měl pravdu.

I tento víkend jsme měli mít hlídací, ale jen z poloviny. Dcera se chystala, že s partou lidí pojede na vandr a vezme sebou Sáru, která by pěší přesun v pohodě zvládla. Ema ne, ta se ještě ráda nechá nosit. "Dědo, můžeš mě kousek ponýst, mě už bolej nožičky." Na mě to naštěstí už nezkouší, protože jsem jí opakovaně odmítla s tím, že mě bolí záda. Ale dědeček? Ten má sice problémy se zády mnohem větší než já, přes půl roku lítá po doktorech s chronickou blokací, ale když se na něj mladší vnučka podívá, dědeček jí vždy vyhoví. Záda, nezáda.
Zet' měl na víkend akci na Točníku a když se tam ohání mečem, těžko může dohlížet na své mladší dítě.
Dcera ještě nebyla úplně rozhodnutá, zda se vandru se Sárou zúčastní, ale my byli "v pohotovosti" a připraveni na víkend s Emou. Plánovala jsem, že bychom společně s ní mohli vyrazit na nějakou nedalekou památku, abych si i tento rok mohla ve svých "plánech výletů" odškrtnout hrad či zámek. Ale kam? Není to takový živel jako Sára, hned jí bolí nohy, courá se, prudí.

Plány jsou však od toho, aby se měnily.
V pátek dopoledne jsem dceři poslala SMS s dotazem, zda jedou a kdy si tedy mám přijet pro Emu. "Jé, mami, já se strašně moc omlouvám, nikam nejedu, jsem ted' v Jiřicích a hlídání nepotřebuju."
Takže máme volný víkend, hurá.
Muž přijel z práce a ptal se, kde mám Emu. "Holky jsou v Jiřicích a my máme volný víkend." "A jak je tobě?" "Už to jde, i ty oči se zklidňují." "Tak víš co? Vyrazíme na nějaký výlet."

Zavolali jsme kamarádovi, pozvali ho na večer a při lahvi vína jsme upekli plán. Několikrát se ptal, zda opravdu máme volno. Ujistili jsme ho, že ano. Seděli jsme nad mapou a zvažovali, kam se vydáme.
"Už jste někdo z vás byl na Švihově?"
Zjistili jsme, že ani jeden z nás tam nikdy nebyl. Mužův bývalý kolega tam měl chalupu, na kterou nás zval, ale nikdy k návštěvě nedošlo. Smrt byla rychlejší.
Na webu jsme zjistili otevírací dobu a navíc to, že na Švihově se během léta konají i divadelní představení. Což jsem brala jako plus, protože nám s mužem bylo jasné, že kamarád, který chodí o holi, určitě nezvládne oba okruhy. Zatímco my budeme procházet památky, on se může podívat na představení.
"Pojedeme naším autem?" "Ne, pojede se mým." Kamarád si totiž na začátku prázdnin koupil nové auto a od té doby nás přemlouvá k jakémukoliv výletu. Dokonce chtěl na mé červencové narozeniny dojet pro mou sestru a pak jí zase odvézt zpátky. Sice hůř chodí, ale o to lépe řídí. A řídí rád. Kdysi byl profesionálním řidičem.
Před dvěma lety jsme společně s ním podnikli nostalgický výlet na Šumavu.

Domluvili jsme se, že přijede v půl deváté.
Víno bylo dopito, kamarád se rozloučil a mě zazvonil telefon: "Jé, ahoj mamčo. Hele, nevzala by sis zítra holky? Já bych jela za Tomášem na Točník a zůstali bychom tam do neděle." "No, vidíš a my se před chvílí domluvili s Edou, že pojedeme zítra na Švihov, když jsi nepotřebovala hlídání." "Tak to neva, já to jen zkusila, nějak si to zařídím a vy si to užijte."
Tak to bylo o fous.

Ráno jsem vstávala brzy. Po sprše jsem vyndala bagety, namazala je a naplnila salámem a sýrem. Do krabičky jsem dala krájenou salátovou okurku a vše, včetně pití umístila do chladící tašky. Pak jsem udělala snídani a šla probudit manžela.
Kamarád přijel o něco dříve, my byli připraveni a přiznám se, že i natěšeni.
Na dálnici kousek za Berounem jsme předjeli auto se zetěm a jeho bratrem, mířícími na Točník.

Obloha byla azurově modrá, cesta ubíhala a jediné, co mě trošku mrzelo, bylo to, že jsem nemohla fotit skrz okénko auta. Kamarád má na zadních oknech sít'ky, které však na druhou stranu vyhovovaly mým očím. Nemůžu mít přeci všechno. Ale projížděli jsme okolo mnoha velice zajímavých míst, která by stála za to, aby byla zdokumentována.

Zaparkovali jsme před Švihovem a vydali se bránou do nádvoří hradu. Kamarád se v pokladně ptal, jak náročné jsou prohlídkové okruhy a zda to on s holí zvládne. Pokladní si ho prohlédla a pak řekla, že hrad by nezvládl, ale že druhý okruh by zvládnout mohl, že je tam jen pár schodů. My si s mužem zakoupili oba okruhy.
Do první prohlídky zbývalo několi minut. Kamarád si sedl pod deštník před hradní "osvěžovnou", manžel se usadil vedle a mě začala "pálit" chodidla. Přeci tu nebudu jen tak sedět a čekat. S fot'ákem jsem obcházela nádvoří a fotila si věže z různých úhlů. Jako na potvoru, většinou proti slunci. Zdokumentovala jsem i kastelánovu kočku, o které paní, která tu prodávala šperky, říkala, že se jmenuje Rolnička.

Hezké jméno pro kočku.

Prohlídka začala a mě překvapilo, jak je nás ve skupině málo, my dva s mužem, druhý manželský pár o něco mladší než my a pak maminka se dvěma holčičkami. Že by se i tady projevila krize a lidé nechodili na návštěvy památek? Když jsme se později v interiérech hradu setkali s další skupinou, která byla velice početná, svůj úsudek jsem poopravila. Dalo by se říci, že jsme měli štěstí a nemuseli se nikde tlačit. I čas na prohlídku exponátů byl delší.


Něco málo k historii Švihova:
První zmínka o majitelích švihovského panství se datuje k roku 1194, kdy je zmiňován zemanský rod Držkrajů, kteří si nad řekou Úhlavou, v místech, kde se dnes nachází kostel sv. Jiljí, vybudovali prvotní tvrz.
Na místech, kde se nyní vodní hrad Švihov nachází stávala původně také tvrz, kterou postavil v první polovině 14. století pravděpodobně Vilém ze Švihova, který je připomínán poprvé v roce 1342. Ve druhé polovině 14. století byl majitelem tvrze a přilehlého statku Břeněk Švihovský z Rýzmberka, o kterém se dochovala zmínka z roku 1394, kdy se jako člen odbojné panské jednoty postavil proti králi Václavu IV. Roku 1396 se Břeněk stal dvorským sudím a později se přiklonil k Václavu IV. Břeňka vystřídal v držení počátkem 15. století Vilém Švihovský z Rýzmberka, který se jako katolík účastnil bojů proti husitům. Roku 1425 táborská a sirotčí vojska oblehla švihovskou tvrz v počtu 8000 pěších a 1000 jízdních vojáků. Posádka, která měla 130 mužů se po patnácti dnech obléhání vzdala, proto, že byly prokopány příkopy a voda byla vypuštěna. Tvrz s městečkem se dostala pod ochranu města Klatov, které stálo na straně podobojí. Vilém Švihovský zůstal na straně katolíků a byl pokládán za jejich vůdce. Roku 1433 bránil Plzeň proti vojskům vedeným Prokopem Holým. Když se roku 1436 ujal vlády král Zikmund, dostal Vilém svůj švihovský majetek zpět.
Jeho jediný syn Půta Švihovský, který byl velice vzdělaný a zastával významný a i výnosný úřad nejvyššího sudího Království českého, získal od krále Vladislava II. Jagellonského roku 1473 právo ke stavbě několika hradů na svých panstvích. Tohoto práva využil a roku 1480 nechal švihovskou tvrz zbořit a na jejím místě nechal postavil pevný a rozsáhlý hrad, podle návrhů tehdejšího stavitele Pražského hradu Benedikta Rejta. V době stavby Švihova se pustil roku 1490 i do stavby dalšího hradu Rabí, což mu způsobilo finanční potíže. Zvyšoval a zaváděl nové roboty a svými poddanými byl nenáviděn. Zemřel náhle v roce 1504 a jeho utlačovaní poddaní jeho smrt spojili se zásahem vyšší moci. Podle pověsti, která se traduje nejen na Švihově, ale i na Rabí, ho odnesl čert.
Po jeho smrti se stali majiteli švihovského panství jeho synové Václav a Jindřich, kteří si rozdělili nejen hrad, ale i přilehlé panství. Toto rozdělení vyvolalo potřebu stavebních úprav hradu. Kromě obytných prostor bylo budováno i dokonalé opevnění, které bylo přizpůsobeno i dělostřeleckému útoku, doplněné o důmyslnou soustavu vodních příkopů, napájených Úhlavou.
Hrad byl dokončen roku 1530, ale oba bratři se velice zadlužili. Celé panství prodali potom roku 1548 Heraltovi Kavkovi Říčanskému z Říčan a na Štěkni a po jeho smrti v roce 1563 ho zdědili synové Zdeněk a Heralt mladší. Ti se nepohodli a už roku 1566 prodal Zdeněk svou polovinu Heraltovi, který pak panství držel až do roku 1595. Ten se pustil do vnitřních úprav hradu, ale nebyl dobrý hospodář a zadlužil se. Opevnění začalo pustnout a v roce 1595 bylo panství odhadnuto pro věřitele. Nároky věřitele však skoupil Humprecht Černín z Chudenic a v roce 1598 se stal majitelem celého panství.
Hrad v majetku Černínů odolal během třicetileté války i dvěma útokům Švédů, aniž by byl dobyt.
Po třicetileté válce v roce 1655 nařídil císař Ferdinand III. Habsburský, aby byl Švihov, stejně jako některé další hrady v Čechách, zbořen. Černínům se podařilo po mnoha intervencích a odkladech úplné demolici zabránit. Hrad zůstal ušetřen, zbořena byla jen zlatá bašta a severní a východní část opevnění. Ke konci 17. století přestali Černínové hrad využívat k bydlení a jako sídlo začali používat zámek v nedalekých Chudenicích. Švihov pak začal sloužit pouze k hospodářským účelům. Černínové nechali zazdít mnoho oken a hrad se stal sýpkou.
Černínové vlastnili Švihov do roku 1945. Na základě Benešových dekretů byl hrad zkonfiskován a přešel do majetku Národního pozemkového fondu. Rekonstrukční práce začaly roku 1949.
Veřejnosti byl poprvé otevřen roku 1952. Roku 2002 byl prohlášen Národní kulturní památkou.

Po prohlídce prvního okruhu jsme se znovu sešli s kamarádem, který na nás čekal. Nechtělo se mi sedět před hospodou a čekat, zeptala jsem se manžela, kolik máme času a když mi řekl, že 25 minut, vyrazila jsem s fot'ákem vně hradu. Nedokázala jsem odhadnout čas a nevěděla, zda je někde na cestě most, či alespoň lávka, po které bych se dostala přes vodní příkop, tak jsem se vrátila stejnou cestou do hradu. Pánové dopíjeli kávu a ptali se, zda si něco nedám. Neměla jsem hlad ani žízeň a na chvíli jsem si k nim sedla. Kdybych nosila hodinky a věděla, kolik mám času, určitě bych zkusila jít dál.
Byli jsme zavoláni k prohlídce druhého okruhu. Bylo nás opět jen sedm a kamarád se ptal průvodkyně, zda si myslí, že prohlídku zvládne. Podívala se na něj a jeho hůl a usmála se. Snad ano. Hned první schody, které byly vysoké a do kruhu byly prubířským kamenem. Kamarád je zvládl, ale bylo vidět, že svého rozhodnutí jít na prohlídku, už lituje. Průvodkyně ho ujistila, že to byly ty nejhorší schody a že to další už bude v pohodě. Shodli jsme se s manželem na dvou věcech. A to, že tento druhý okruh je mnohem zajímavější, než první a že dáma, která seděla v pokladně a která prodala člověku, který chodí o holi vstupenku, je káča, která určitě ani neví, jak prohlídka vypadá. Kamaráda mi bylo líto, měla jsem o něj několikrát i strach, protože těch schodů bylo sakra hodně.
Po prohlídce jsme šli znovu před hospodu, kamarád se posadil a bylo vidět, že mu opravdu není dvakrát do skoku.
"Hele, nebude vám vadit, když tu chvíli budu sedět?" Ujistili jsme ho, že určitě nebude a já se ho ptala, zda je v pořádku a něco nepotřebuje. "Za chvíli, až si odpočinu, tak budu v pohodě." Manžel zůstal s ním a já se vydala opačným směrem, abych si obešla hrad i z druhé strany. V ohradě se pásly ovečky a kozy a na jejím plotě byly i obrázky zvířátek, která na Švihově žijí. Musela jsem se smát, když jsem si přečetla, že malí beránci se jmenují Vladimír a Remek.



Obešla jsem hrad, fotila si hradní kapli a oba paláce. Po cestě jsem došla až k mostu přes vodní příkop. Došlo mi, že mezi oběma prohlídkami mi chybělo opravdu jen pár kroků k tomu, abych k mostu došla a obešla celý hrad. Ale nevadí, alespoň je více času na to, aby se náš kamarád dal do pořádku. Zpátky jsem si šla prohlédnout obnovenou část původních hradeb, o kterých nám průvodkyně řekla, že v současné době slouží také jako protipovodňová zábrana. Jejich součástí jsou i protipovodňová vrata. Všimla jsem si, že tu není žádný plot, tak jsem si cestu zpátky zkrátila vnitřkem hradeb. Natrhala jsem krásné a št'avnaté pampelišky. Kozy u plotu už na ně čekaly. Skrz pletivo nešly fotit a já záhy zjistila, že jsem těch pampelišek přinesla málo.

Když jsem přišla zpátky, kamarád už byl v pořádku a přiznal, že měl tep asi 180 a docela strach, aby to s ním neseklo. "Měl bys jít vynadat tý káče v pokladně", řekl můj muž. Kamarád jen mávl rukou a řekl, že to byla jeho blbost, že se do toho pustil.
Původní plán na odpoledne byla návštěva nedalekého zámku Červené Poříčí, kolem kterého jsme sem přijeli. Odehrávala se tu nějaká historická bitva, spojená s dobovým tržištěm a díky níž byl zámek zcela mimořádně otevřen.
"Hele, vadilo by vám hodně, kdybychom do toho Poříčí nejeli a místo toho se vydali ....... " A prozradil nám cíl cesty. S mužem jsme se na sebe podívali a současně vyhrkli: "No jasně!"

Došli jsme k autu, sedli do něj a pokračovali do Klatov, kde jsme plánovali poobědvat.
O návštěvě Klatov a dalším pokračování našeho výletu až příště.

Přijměte proto prosím pozvánku na prohlídku národní kulturní památky - Vodního hradu Švihov.


Červená bašta a vstupní věž

Vstupní věž, jižní palác a bílá bašta

Pohled na věž od bílé bašty, vzadu vykukuje věžička červené bašty



Vstupní brána do hradu

I přes zákaz fotografování jsem neodolala a vyfotila propojení jižního a severního paláce

Druhé porušení zákazu focení - lávka mezi jižním a severním palácem ve výšce 17 m

Vodní příkop s obrannou věží

Obranná věž a vzadu špejchar

Špejchar a věž Kašperka

Kačenky u vodního příkopu

Zrcadlení Švihova

Kašperka, vstupní věž a za stromy jižní palác

Další zrcadlení Švihova

Jižní palác a za ním hradní kaple Panny Marie

Zadní strany hospodářských budov

A do třetice porušení zákazu focení - nevíte, ze které je to pohádky?

Opouštíme hrad, záběr na věž a klenbu z cihel

Červená bašta a severní palác

Hradní kaple Panny Marie a severní palác

Jižní palác, kaple a severní palác

Kašperka, bílá bašta, oba paláce a hradní kaple

Bílá bašta, jižní palác a kaple

Ještě jednou totéž z jiného úhlu

Podobný pohled, ale už bez vodního příkopu

Bílá bašta, ve které se nachází černá kuchyně, věž a jižní palác

Kašperka a budova špejcharu

Stejný pohled jako ráno, jen Slunce ho nasvítilo trochu víc
Zdroj: publikace Švihov od N.Kubů a T.Durdíka, vydal Gloriet r. 2006 - scan
Pro ilustraci, kde všude bývaly vodní příkopy


Stejný zdroj, jako u předchozího scanu

A několik fotografií na závěr:

Víte o tom, že se na Švihově točily Tři oříšky pro Popelku? Letos tam je plánována výstava

Písničku Jiřího Suchého Klokočí znají asi všichni.
Kdo však zná keř Klokoč zpeřený? Já se přiznám, že jsem ho viděla poprvé v životě. Dokonce jsem se osmělila a poprosila průvodkyni, zda si ho mohu vyfotit. I když to bylo v místech, kde se fotit nesmí, bylo mi to dovoleno.
P.S A také mám několik semínek, která nám dovolila pod keřem sebrat. "Po babičce klokočí ....."

Kačenky, kačeny, kachny se vyskytují asi na všech vodních tocích. Tyto byly téměř ochočené.