Pokračování předchozí části
Středa 14. června 2023
O budíček se nám tentokrát postarali cestáři, kteří v osm ráno začali hoblovat ulici kousek od nás. Nebýt jejich pracovní aktivity, určitě bychom spali déle. Po včerejším výletě bychom si to i zasloužili. Včera při příjezdu jsem zaregistrovala, že konečně zalili asfaltem díru kousek od nás, kterou „vytvořili“ minulý týden. Nevím, jak tento styl práce nazvat, ale asi flikování? Udělat díru, pak zalít asfaltem a potom vedle vytvořit další, nebo rovnou uhoblovat kousek ulice. Po snídani jsme se vydali k moři. Foukal ostrý východní vítr a na moři byly vysoké vlny. Nikdo do něj nelezl. Až později ho šla pokořit velká parta italských dětí, které sem přijely čtyřmi autobusy a na vedlejší pláži Tamarici měly své dočasné sídlo. Zaregistrovala jsem i stupně vítězů, které stály vedle párty stanů.
K obědu jsem udělala lečo, ke kterému jsem vyndala z mrazáku český chléb. Stalo se už takovou tradicí, že první lečo bývá v Itálii. Tedy za předpokladu, že tam jsme i my. :-D Po třetí hodině jsme šli znovu k moři. Autobusy s dětmi už byly pryč. Vítr už nefoukal a vlny na moři byly menší, takže za dunou už se dalo plavat. Vydrželi jsme tu až do sedmé hodiny.
Vedle nás byli dva mladí Němci se třemi koliemi. Krásní psi, kteří poslechli na slovo. Vzpomněla jsem si na mazlíčky dcery a snachy. Dceřin pes je pošuk, který asi zažil coby štěně něco hodně ošklivého a dcera občas hledá to správné slovo, na které by poslechl. Fenka, která s námi bydlí v domě, je ještě mladá. I když se snacha hodně snaží, někdy jí Arbi překvapí. Každopádně by ti dva chlupáči určitě neseděli způsobně u lehátka, ale lítali by po pláži jako utržený vagon, tedy pokud by nebyli uvázáni. Po večeři jsme zůstali sedět na balkoně. Byl to první opravdu teplý večer, který nám to umožnil a který nám připomenul, jak dokáží být večery v Itálii hezké. Dokonce jsme při venkovním osvětlení hráli žolíky. Spát jsme šli po půl jedenácté a já nemohla hodně dlouho usnout.
Čtvrtek 15. června 2023
Probudil mně mobil, kde jsem si nařídila buzení na čtvrt na sedm. V noci jsem spala špatně, stále jsem se převracela a budila. Nejhlubším spánkem jsem usnula až nad ránem a ani neregistrovala, že opět prší. Když jsem vstala, bylo už po dešti. Jen mokrý balkón a nepořádek na něm dokládal, že opět lilo. Ale sluníčko už se klubalo a já si říkala, že tohle by byl ideální stav. Mohlo by pršet klidně každou noc, ale přes den by mělo být hezky. Po snídani jsme se znovu vypravili do Chioggie na trhy. Běžně tam nakupujeme dárky. Zaparkovali jsme na stejném parkovišti, mincí do automatu jsem dala méně, protože opakovaný vtip přesstává být vtipem. Přes zvedací most na kanále Lombardo jsme došli na Piazza del Popolo.
Povedlo se nám koupit parádní šaty pro nejmladší vnučku. Bylo to její přání. Šaty se nám moc líbily a shodli jsme se, že je to zatím to nejhezčí, co jsme zatím viděli. Naší blonďaté víle určitě budou slušet a doufáme, že se jí budou i líbit. Jako doplněk k nim byla i malá kabelka. Těm třem starším to bylo celkem jedno, co jim dovezeme. Jen kukačky chtěly náramky. On je to docela problém pro ně něco koupit. Obě se oblékají převážně do černého, trička nosí obrovská, kalhoty ještě větší a zdobí se korálky, řetízky a náramky. U jednoho trhovce jsme nakoupili pytlíčky s kovovými segmenty, takže si z toho můžou vyrobit originální šperky dle jejich vkusu. Jen pro Jiříka jsme zatím nic neměli.
Cestou z trhů jsme se zastavili v Euro Spinu, potřebovali jsme hlavně pečivo. Dívali jsme se po cenách zeleniny a zjistili, že je tu ještě levněji než v diskontu v Rosolině. A v porovnání s trhem? Tady to bylo podstatně levnější. Na trhu jsme viděli rajčata za 4,50€ a tady byla za 1,49€, tedy za třetinu ceny. Podobné to bylo i u paprik. Tytam jsou asi doby, kdy nakupovat zeleninu na trhu bývalo nejvýhodnější. I když loni ve Vieste tomu tak bylo. On ten jih je všeobecně levnější, než tady na severu Itálie. Po návratu domů jsme si dali kávu a k němu naše oblíbené tartufo. Jeden čas bývalo k mání i u nás v Čechách, to když v Lidlu byly „italské dny“. Ale už několik let jsme ho neviděli. Takže si ho dopřáváme na dovolené. K obědu jsem ohřála lečo a po siestě jsme se vydali k moři. Opět bylo dost rozbouřené, vlny měly čepičky a plavat v něm nešlo. Před sedmou jsme naše ležení zabalili. Muž večer zjistil, že si bere poslední prášek, který musí užívat kvůli zánětu jícnu. Prý se přepočítal. Byla to jedna z mála věcí, které si chystal sám. Příště, bude-li nějaké, mu raději léky připravím sama. Pro jistotu. Stejně jsem lékárnu chystala, kromě jeho léků, sama. Povečeřeli jsme a pak se vydali do centra. Lékárnu jsme našli, ale už byla zavřená. Konečně jsme také koupili pohlednice. Musela jsem se pousmát, protože v Ravenně jsem se hrdlila nad tím, že bych za pohlednici měla dát 50 centů, když jsem přeci na Via Roma viděla tytéž za 30 centů. A v Rosolina Mare? Za jeden pohled rovnou 80 centů – ber, nebo nech ležet. Asi už jen málokdo je posílá. Mladí manželé s malými dětmi, se kterými jsme se pravidelně setkávali na pláži a vídali se i mimo ní, nám říkali, že poslali pohlednice elektronicky. Naši mladí nám je posílají také už nějaký ten pátek. To my jsme prostě staromilci. Po návratu domů jsme opět hráli na balkóně žolíky. Tentokrát bylo chladněji, než v předchozím večeru. Dokonce jsem si na sebe navlékla i bundu. Foukal studený a nepříjemný vítr a vypadalo to, že někde asi zapršelo. Spát jsme šli před jedenáctou.
Pátek 16. června 2023
Probudila jsem se po osmé a muž vstával chvilku po mně. Po ranní hygieně jsem udělala snídani a když jsem nesla hrnky s kávou na balkon, všimla jsem si, že v noci opět pršelo. Takže jsem se otočila a posnídali jsme uvnitř. Stolek a židličky jsem utřela až potom. Pak jsme se vypravili do lékárny a poslat pohledy. Jsme tu už téměř dva týdny a hrozí, že budeme doma dříve, než dorazí pozdrav. Vzala jsem si foťák, abych po dvou týdnech konečně zdokumentovala, kdeže to vlastně jsme.
V lékárně jsme pochodili. Na kus papíru jsem si ještě doma napsala účinnou látku, protože se jen těžko bude shodovat název léku, pod kterým je distribuován u nás, s názvem v Itálii. Panu magistrovi jsem podala papírek, on podal požadovaný lék, který jsem zaplatila. U nás je lék na předpis a já už se chystala na to, jak budu vysvětlovat, že „Il marito dimenticato....“a že když nebude lék užívat, může mít problémy. Najít dopisní schránku byl problém, prošli jsme celé centrum, ale na schránku jsme nenarazili.
Udělali jsme si kolečko městem, podívali se do kostela sv. Ignáce, který byl v době, kdy jsem tu před čtyřmi roky byli, stále uzavřený. Kostel je opravdu krásný. Moderní budova s krásným interiérem byla vysvěcena v roce 2014.
Kousek od kostela jsme před čtyřmi roky bydleli, zašli jsme se podívat na Villa Peggy. Byla jsem trochu v pokušení jít pozdravit domácí, ale pak jsem si to rozmyslela. Za ty roky se tu vystřídalo tolik hostů, že by museli mít místo hlavy computer, aby si každého pamatovali. Ještě tak kdyby seděli na lavičce před domem. Ale ta byla prázdná.
Pomalu jsme se vraceli zpátky a na kruháku manžela napadlo, že se ještě půjdeme podívat na Piazza San Giorgio. Moc se mi nechtělo, takže jsem si od muže vzala klíče a on pokračoval sám, doufajíc, že najde schránku na dopisy. Pošta jako taková v Rosolina Mare není. Zjistili jsme to na internetu.
Sedla jsem si na balkon s deníkem a když jsem dopsala předchozí den, vzala jsem si osmisměrky a chvilku luštila. Když se muž vrátil, dali jsme si dopolední kávu. Schránku na dopisy našel a pak se odměnil zmrzlinou.
Pustila jsem se do přípravy oběda a pak po krátké siestě jsme se vydali k moři. Zjistila jsem nemilou skutečnost. Když se muž vrátil z jihu města, vytáhl lehátka z kufru auta. Myslel to dobře, nebude se muset vracet do apartmánu s klíči od kufru. A jedna z mírumilovných hrdliček se trefila přesně dovnitř složeného lehátka. Kdybych si toho všimla ještě doma, nebyl by to takový problém. Ale na pláži? Naštěstí jsem hrdliččí kalamitu zvládla díky balíčku papírových kapesníků a mořské vody. Balíček jsem použila celý. Na veřejných plážích nejsou koše na odpadky, proto to taky někdy vypadá. Igelitový pytlík, ve kterém jsme měli lahev s pitím posloužil na odnos exkrementů, které skončily v koši u vedlejší placené pláže. Na břehu bylo veliké srocení lidí. Muž se šel podívat a řekl pak, že moře na pláž vyvrhlo obrovskou mořskou želvu a že tam jsou i policisté na vodních skútrech. Nechtěla jsem se zařadit mezi zvědavce, takže jsem z očištěného lehátka sledovala po chvíli odjíždějící policisty a dav lidí, který se pomalu rozcházel. Moře bylo nádherně teplé, ale byly na něm opět vysoké vlny, takže se plavat nedalo. Když jsme lezli z vody, zdravili jsem se se „skorosousedem“. Ten nám říkal, že už se před pár dny připojil na místní Facebook, aby byl informován o dění v Rosolině. Oznámil nám, že se včera utopil v moři nějaký pán a dosud ho nenašli. Tak proto létala včera celé odpoledne nízko nad mořem a pláží helikoptéra. Dopoledne byly na moři veliké manévry, lodě, které mohly vyplout byly na moři a stahovaly se ke břehu, aby se pokusily tělo najít. I odpoledne byli plavčíci se svými záchrannými čluny na moři a pokračovali v pátrání. Co je proti tomu jedna vyvržená želva. Nicméně jsme mu o ní sousedovi řekli. Když jsme se uvelebili na lehátkách, přišel soused s mobilem a ukazoval nám, že už je želva na místním Facebooku. V pozdějším odpoledni začal foukat ostrý jižní vítr a na obloze se začaly objevovat mraky. V mokrých plavkách, ve větru a bez slunce to nebylo moc příjemné, takže jsme naše ležení v šest hodin zabalili. Doma jsem si umyla hlavu, moře mi ve vlnách několikrát pěkně „nafackovalo“. S ručníkem na hlavě jsem si sedla na balkón. S mužem jsme se shodli, že hřmí. To už tady dlouho nebylo. Vzala jsem si mobil a prohlížela si různé meteorologické weby. Podle norského yr.no by mělo být hezky, italský MeteoAM naproti tomu uváděl, že bude na 85% pršet. Nakonec jsem se podívala na meteoradar, který ukázal, že nad Chioggií je veliká bouřka mířící na jih. Další bouřky byly nad Padovou, Udine a na Istrii. Plážoví sousedé s dětmi vyráželi na večerní procházku do města. Připadala jsem si tak trochu jako sýček, když jsem je varovala. Zatím jen hřmělo a obloha byla modrá, ale na východě už bylo podezřele tmavo. Během čtvrthodiny to přišlo. Nejprve vítr a pak obrovské kapky vody. Rychle jsme sebrali vše, co jsme měli na balkoně na stole. Plavky ze sušáku a osušky jsme sbírali už v dešti.
Zažili jsme už hodně bouřek, ale takovou ještě ne. Běsnění živlů mlátilo okenicemi a z nebe lily provazy vody. Z ulice se stala řeka. Blesky rozsvěcovaly oblohu do běla a hrom nepřestával bít. Běsnění živlů se utišilo až po půlnoci. Přemýšlela jsem, zda se naši plážoví sousedé dostali v pořádku domů.
Pokračování příště.
