Pokračování předchozí části
Neděle 26. června 2022
Před pátou ranní na stromě nad stanem začali řvát ptáci. Že je zobáky nebolí, napadlo mně. Za chvíli někdo mlátil dveřmi u auta. Vzpomněla jsem si na seriál Inspektor Kojak a hlášku: „Když jsem vzhůru já, ať je vzhůru celý Manhattan“. Pokoušela jsem se ještě usnout, ale nedařilo se mi to. V sedm jsme vylezli ze stanu. Venku to už žilo. Většinou touhle dobou kempy ještě spí, ale tady už byl cvrkot. Na piazzolle vedle nás už bylo zabaleno. V noci jsem zaregistrovala světla, když na tuto piazzollu zajíždělo auto. Naproti přes uličku se už také balilo a přitom ti Němci přijeli až chvilku po nás.
Na umývárce řádila zběsilá černoška. Všechno mydlila nějakým prostředkem, roztírala koštětem a pak vše splachovala hadicí. Abych se dostala na záchod, musela jsem obejít celou budovu a vlézt tam druhou stranou. Stejně to řešily i další dámy. Ranní hygienu jsem zvládla a opustila budovu opět zadním vchodem. Muž mi pak potvrdil, že na pánech je to obdobné. Vodu na kávu jsem šla vařit opět na umývárnu. Černoška se oháněla velikou stěrkou, kterou stahovala vodu s mydlinami do kanálků. Na polovině umývárny bylo ještě namydleno a po podlaze tekla voda z položené hadice. Čekala jsem, až se mi začne vařit voda. U vedlejšího umyvadla si čistila zuby prošedivělá paní. Černoška nás od umyvadel beze slov vyhnala stěrkou, obě jsme couvly a vyprskly smíchy. Pak jsme se konečně mohly vrátit k umyvadlům. Já i paní jsme se usmívaly. Černoška si vzala hadr, nějaký sprej a začala leštit zrcadla. A já si vzpomněla na Mílu Myslíkovou ve filmu Marečku, podejte mi pero. Jen jsem tu vzpomínku neměla s kým sdílet. Byla jsem si jistá, že jsme v tomto kempu jedinými Čechy. Voda se konečně začala vařit. Vzala jsem konvici, řekla „arrivederci“ a vracela se k autu. Chápu, že se uklidit musí, ale vše jde dělat s citem a pochopením, že po ránu všichni míří na záchod a pak se jdou umýt. Na druhou stranu jsem takhle vzorně čistý kemp ještě nezažila. Po snídani se s hrnky na umývárnu vydal manžel. Nabyla jsem dojmu, že pokud se ještě na umývárně objevím, majzne mě černoška hadrem. Já mezitím balila to málo, co jsme z auta vytahali z tašky na přenocování. Když se muž vrátil, obalila jsem hrnky utěrkou a dala je také do tašky. Už je po cestě potřebovat nebudeme.
Potom jsem manželovi pomohla zbourat stan a když bylo vše v autě, vydali jsme se na poslední část cesty k domovu.
Odjížděli jsme v půl deváté a já poslala zprávu přes WhatsApp, že jsme na cestě. Ale telefon opět zlobil. Zase nefungovala data, která jsem si před dovolenou koupila. Stejné problémy s telefonem jsem měla i při cestě na dovolenou, kdy při průjezdu Rakouskem také neráčila data fungovat. Telefon mi tehdy zprovoznil až muž na pumpě za Tarvisiem. Docela mě to namíchlo. Večer jsem se v kempu připojila na místní wi-fi, ale aby fungovala, musela jsem data vypnout. Tentokrát jsem je zapnula hned, jak jsme z kempu vyjeli. Já a technika se moc nemáme rády, všechny vymoženosti mně potkaly hodně pozdě. Muž zastavil na odpočivadle, vzal si můj mobil a opět se mu povedlo data zprovoznit. Snažil se mi to vysvětlit, ale stejně jsem to nepochopila.
Zbývalo nám už jen málo kilometrů, když se za Bolzanem objevila na tabuli informace, že je na dálnici nehoda. Během málo okamžiků dálnice stála. Kolony před námi byly nekonečné. K dálničnímu sjezdu do Bressanone, který je u nás známější pod německým názvem Brixen, zbývalo jen málo. Okolo nás v odstavném pruhu projížděla auta na tento sjezd. My ještě chvíli vyčkávali. Před námi na dálnici byly ještě dvě pumpy a my měli v plánu u jedné z nich natankovat. Nakonec jsme také vjeli do odstavného pruhu a v Bressanone opustili dálnici. Zaplatili jsme 12,80€ mýto a vydali se do Rakouska. Doufali jsme, že cestou narazíme na pumpu a doplníme nádrž. Oproti dřívějším rokům, kdy bývaly pohonné hmoty v Rakousku oproti Itálii levnější, tomu tentokrát bylo naopak.
Cesta vedla malebným údolím a nabízela krásné pohledy na okolní krajinu, řeku Isarco a upravené obce. Jediné, co jí hyzdilo, byly objekty, kde mnozí museli kvůli covidu trávit neplánovaně nějakou dobu. Sice měla každá buňka vlastní klimatizaci, ale děkuju pěkně za takový hotel. Před Vipiteno jsme natankovali. Bylo to o něco levnější, než byly avizované ceny na dálnici.
Na Brenneru jsme si udělali zastávku v outletu. Ne, že bychom něco potřebovali, ale spíš nás k tomu vedla zvědavost. Už jsme tu nějaký ten rok nebyli. Některé obchody, které tu bývaly, už tu nebyly a naopak tu byly místo nich jiné. Nejen, že jsme se tu naobědvali, ale také jsme si tu koupili oba boty. Sandály Sketcher mi udělaly velkou radost. Vypadaly dobře jak pro běžnou chůzi po městě a současně se budou hodit i do terénu.
Z Brenneru jsme se vydali na naší tradiční trasu údolím řeky Sill a pak centrem Innsbrucku na Zirl a Seefeld. Od spolužačky, která žije v Bavorsku, jsem věděla, že okolí Garmisch-Partenkirchenu bude uzavřené kvůli summitu G7. Měli jsme naplánováno, že ze Seefeldu pojedeme na Mittenwald, odtud na Walchensee a potom podél alpských jezer dojedeme zadem do Mnichova. Naše plány ztroskotaly už v Zirlu, ve kterém byla uzavřena silnice nahoru do Seefeldu. Auta, která jela před námi, projížděla Zirlem směrem na Telfs a muž se pustil za nimi. „Víš, kam jedeš?“ „Nevím, za nima.“ Muže jsem přesvědčila, aby zastavil, až to bude možné. Potom jsem pracně vytáhla náš starý atlas Evropy. Vozíme ho v kapse na zádech předního sedadla. Ven šel jen díky tomu, že jsme posunuli sedačku dopředu. Auto jsme měli opravdu hodně plné. Doma máme perfektní a podrobné mapy, které jsou určitě mnohem aktuálnější, ale nevozíme je, spoléháme na mnohokrát projetou trasu. Na mapě jsem mu ukázala, kam míří a kam bychom nejspíš museli dojet. Navíc, když už je zavřená silnice u Zirlu, bude to podobné i na dalších místech a objeli bychom celé Bavorsko. Muž naznal, že se asi budeme muset vrátit. Data v mobilu mi fungovala, navigace doporučovala trasu po dálnici A12 směrem na Kufstein. A tam se budeme moci rozhodnout, zda budeme pokračovat na Salzburg, nebo na Mnichov. Nojo, dálnice! Ale my si koupili rakouskou známku jen na cestu na jih, u Innsbrucku se dálnici vyhýbáme. Já se rozhoduji většinou rychle, můj muž musí vše promyslet a trvá mu to někdy hodně dlouho. Začala jsem být netrpělivá: „Nad čím přemýšlíš?“ „No, já nevím, jestli by to ještě někudy nešlo objet.“ Vymýšlel ještě další varianty, kudy jet. A já měla pocit, že rostu. „No a co kdybychom jeli na Jenbach a pak Bad Tölz?“ A zase to váhání. Já neřídím, můžu jen navrhovat trasy a navigovat. „Prosímtě, poslechni si můj názor. Koupíme dálniční známku, pojedeme na Salzburg, odtud na Linec a pak na Dvořiště a přes Budějovice domů.“ „No, já nevím, co ten Mnichov?“ Připomněla jsem mu, jaké bývají kolony na okruhu okolo Mnichova v neděli odpoledne. Mnohokrát jsme tam zůstali stát. Tím že jezdíme přes Ga-Pa, vyhýbáme se okruhu a projíždíme v podstatě centrem. Občas se také stane, že popojíždíme na dálnici z Ga-Pa, než se do Mnichova dostaneme, ale proti obchvatu je to tady zlaté. Mužovi chvíli trvalo, než uznal, že můj návrh asi bude nejlepší řešení.
Zhruba dva kilometry před sjezdem na Kufstein se dálnice zastavila. Důvod? Němci kontrolovali vjezd na své území kvůli summitu G7. Dálnice stažená do jednoho jízdního pruhu, v tom druhém postaveny buňky. Naštěstí kontrolovali jen namátkově. Asi jsme jim podezřelí nepřipadali. :-) Zdrželi jsme se tu déle než hodinu. Potom jsme pokračovali konečně dál. Opustili jsme Inntal Autobahn a po německé dálnici A8 jeli směrem na Salzburg. Projížděli jsme kolem jezera Chiemsee a já si vzpomínala, jak jsem tu před lety fotila labutě. Tentokrát jsme zastávku neudělali. Před Salzburgem v protisměru se také kontroloval vjezd do Německa. I tady byla hodně dlouhá několikakilometrová kolona. Dálnice po překročení rakouských hranic je značená jako A1. Ze Salzburgu jsme pokračovali na Linec a i tady byla rychlost na spoustě míst omezená. Přibližně 50km před Lincem se dálnice zastavila. Jeden pruh aut se disciplinovaně přesunul do odstavného pruhu, druhý zůstal stát u svodidel a vytvořila se ulička pro záchranáře. Dlouhou dobu se nic nedělo. Potom se začala auta pomalu rozjíždět. Důvodem bylo auto, odstavené na kraji dálnice.
Dojeli jsme do Lince, slunce už bylo hodně nízko a mužovi svítilo do očí. Oba jsme přehlédli místo, kde jsme měli odbočit. Stalo se! Opustili jsme dálnici a já muže navigovala směrem, kterým jsme měli jet. Orientovala jsem se podle slunce a snažila zapnout na mobilu data a pak navigaci, abychom se z městských ulic vymotali. Na světlech vedle nás zastavilo auto a paní se nás z okénka ptala, kam potřebujeme jet. Velice ochotně nám pak vysvětlila cestu. Ovšem německy, takže jsme si zapamatovali první dvě křižovatky. Naštěstí jsem zprovoznila navigaci na mobilu a podařilo se nám vrátit zpět na dálnici, která se zde opravovala a na kterou jsme se kvůli slunci netrefili.
Za Lincem jsme se zastavili na odpočívadle s restaurací. Slunce zapadalo, začínalo se stmívat. Dali jsme si hodně pozdní večeři a pak pokračovali k českým hranicím. V Dolním Dvořišti jsme na pumpě natankovali a smutně konstatovali, že cena nafty za ty tři týdny povyskočila nahoru o 4 koruny. V přepočtu to u nás bylo už dražší, než v Itálii. A ta bývala vždy drahá.
A tečka na závěr? Nebo spíš dohra? Zhruba za týden po návratu domů jsme našli ve schránce oznámení, že má muž na poště doporučený dopis. Vypravil se pro něj a domů přišel "jako spráskaný pes". Cestou na dovolenou jsme v Linci překročili na dálnici povolenou rychlost a byla nám vyměřena Oberösterreich-Strafamt pokuta ve výši 180€. Nabízela se i varianta, že namísto platby si manžel "půjde sednout" do vězení v Linci. Přesně popsán kilometr, kde jsme se prohřešku dopustili. Na mapě jsem zjistila, kde jsme jeli rychleji, než bylo povoleno. A došlo mi to. Před Lincem se dálnice opravovala v místech, kde jsme z ní sjížděli. A oba jsme se spíš dívali na to, kudy pojedeme, než jak rychle jedeme. A bác!
Náš rodinný přítel je renomovaný právník, sice už na penzi, ale stále činný. Muž se za ním vypravil a společně vymysleli, že pošlou odvolání proti výšce pokuty. Dokonce koketovali s myšlenkou, že pokud to nevyjde, pojede si to muž odsedět. Nepojede sám, pojede s ním i pan JUDr., který dle svých slov pozve televizi, aby: "Natočili, kterak jde chudý český důchodce do kriminálu." Prý je okurková sezóna a stejně nemají co točit. A já, člověk přízemní, který má rád vše srovnané, jsem mezitím zjišťovala, kterak pokutu zaplatit z účtu, vedeného v českých korunách.
Odvolání s doručenkou jsme poslali a čekali. Odpověď přišla, pokuta byla snížena na 110€, dokonce i posezení ve vězení bylo pokráceno. Rodinný přítel pronesl, že to zkusíme "noch einmal", tedy ještě jednou, když to tak hezky vyšlo. Ano, jsem srab. Muže jsem přesvědčila, že nebudeme dráždit hada bosou nohou a že by to podruhé třeba nemuselo vyjít. A vězení? Projeté pohonné hmoty do Lince a zpět, to v době, kdy se cena nafty blížila k 50 Kč za litr, další dálniční známka... Možná by ten "výlet s právníkem" vyšel na víc než těch 110€. Takže jsem zaplatila. Když si muž potom vyslechl, že je "měkkej", svedl to na mně. Přátelství s panem doktorem trvá, i když si kvůli mně neudělali chlapci výlet do Lince.
Až zítra pojedeme opět kolem Lince, bude se naše auto pohybovat rychlostí koňského spřežení. Pro jistotu. 🤣😂
