Co mě čeká

Jsem už ve věku, kdy bych měla spíš rekapitulovat a bilancovat, než se zamýšlet nad svojí budoucností.

Co mě čeká?

Co bude v budoucnu?

Bude ještě vůbec nějaká budoucnost?

V současné době svou budoucnost vnímám tak, že mě příští rok čeká odchod do důchodu. Mám z toho tak trochu rozporuplné pocity. Na jednu stranu se těším, že už nebudu muset vstávat denně krátce po páté a cestovat přes půlku Prahy, ale na druhou stranu si říkám, zda mi nebude chybět každodenní kontakt s lidmi. Budu mít víc času na vnučky a na své koníčky, ale budu mít zase o něco méně peněz. Spousta pro i proti.

Přemýšlím i nad tím, co mě čeká.

Není to žádná budoucnost, ale čeká mě ted' o víkendu sraz se spolužáky ze základní školy. Věnovala jsem jeho přípravě poměrně dost času, shánění kontaktů, dopisování si se spolužáky, vytvoření a rozeslání pozvánek. Nemám vůbec představu, kolik se nás sejde. Za těch 43 roků, kdy jsme se na konci deváté třídy rozešli, se nám podařilo uskutečnit jen jeden sraz. Tenhle bude teprve druhý. Už nikdy se všichni nesejdeme, i kdybychom chtěli, protože pár spolužáků zemřelo. Jo, už se kácí i v našem lese. Možná se objeví i náš učitel, který v roce 1968 emigroval do Německa a od té doby tam žije. Pozvánku jsem poslala i jemu.

A i tady mám hodně rozporuplné pocity, protože se po třech měsících vracím do svého rodného města, ve kterém jsem nebyla od té doby, co zemřela maminka.

Těším se však na dnešní večer. Je "Noc kostelů" a my máme se sestrou naplánováno, že navštívíme při této příležitosti jednu z nejvzácnějších památek v našem městě, kterým je Loretánská kaple a kostel sv. Vavřince. Kromě komentované prohlídky tohoto nádherného areálu, bude v prostoru chrámu i varhanní koncert.

A co dál? Za tři týdny, touhle dobou, budu sedět v autě a po mnohokrát projeté trase budu putovat na každoroční pobyt na jihu Itálie.

Po návratu, kdy jak předpokládám, se vrátím odpočatá, začnu péct cukroví. Ne, nechystám se už na Vánoce, ale začátkem srpna se žení náš syn.

Pak se rychle přiblíží konec prázdnin a nástup starší vnučky do školky. Podařilo se to na druhý pokus a já jsem moc zvědavá, jak se adaptuje v kolektivu. Je introvert, stydí se lidí. Na druhé straně však potřebuje společnost dětí jako sůl.

O nějaké své vzdálenější budoucnosti moc nepřemýšlím. Už hodně dlouho se řídím heslem "Carpe diem" (Užívej dne). Došla jsem k poznání, že je důležité prožít a vychutnat si každý okamžik, který právě je. Přestala jsem odkládat cokoliv "na pak" nebo "na někdy jindy". Mohlo by se stát, že "pak" a "někdy jindy", už by nemusely nastat, protože v poslední době, se veškeré moje plány zbortily, jako domeček z karet. Můj muž má heslo: "Plány jsou od toho, aby se měnily". Něco na tom je.

Budoucnost - někdy přemýšlím, co čeká moje děti a moje vnučky. Jaký budou prožívat život? Ještě ho mají v podstatě před sebou.

Přemýšlím občas i nad tím, zda se někdy v budoucnu podaří objevit lék na rakovinu, lék na AIDS. Vždyt' medicína od dob mého mládí udělala obrovský pokrok. Třeba se někdy v budoucnu stane ten zázrak, že dnes nevyléčitelné nemoci se stanou léčitelnými.

Zamýšlím se i nad tím, zda zůstane zachována tato kultura, nebo nás všechny "převálcují" vyznavači islámu. Nedávno se mi dostal do ruky článek, který pojednával o demografickém vývoji a nevypadalo to vůbec optimisticky.

Kdysi, před mnoha lety jsem četla sci-fi povídku. Napamatuji se na její název, natož na autora, ale byla o tom, že nějakému člověku se dostaly do rukou noviny. Četl a podivoval se, o čem se v nich píše. Zamýšlel se nad událostmi, které se staly a nestaly. A potom si všiml data. Ty noviny byly "mladší o dva dny". Defacto, ten člověk si četl o tom, co se stane zítra a o čem pozítří budou noviny psát. Pročetl si černou kroniku a tam popisovali hroznou smrt člověka, který si zkracoval cestu železničním tunelem a další zprávy. Dostal se na poslední stranu a četl si výsledky sportovních utkání. Krátce zauvažoval nad tím, že by se tyto noviny daly využít. Zamířil do sázkové kanceláře a vsadil podle novinových výsledků na sportovní utkání. Druhý den vyhrál a byl neskonale št'astný. Plánoval, co si pořídí za vyhrané peníze. Pozval své přátele a výhru s nimi oslavil. Po oslavě šel domů, nechtělo se mu obcházet celý blok, tak se rozhodl, že si tak jako mnohokrát předtím, zkrátí cestu železničním tunelem.....

Nevím, zda bych chtěla znát svou budoucnost.

A nevím také, zda bych někdy něco udělala jinak, nebo lépe, kdybych jí znala.

Nadějné vyhlídky do budoucna

Nedělám si příiš velké iluze o budoucnosti.

Zejména o budoucnosti, kterou nám chystá vláda s oběma komorami parlamentu. Nedávno jsem četla, jakým způsobem se bude měnit věk odchodu do starobního důchodu. Spočítala jsem si, že moje starší vnučka, které budou koncem srpna čtyři roky, půjde do důchodu v 72 letech. Ta mladší také v 72 letech a nádavkem jí k tomu budou přidány ještě 4 měsíce. No, mají holky neveselé vyhlídky.

Dost dobře si nedokážu představit, jak po střechách leze 70 letý pokrývač, který klade tašky, nebo 70 letý kominík. A to vůbec nepřemýšlím nad těmi, kteří tvrdě fyzicky pracují. Asi to dopadne takhle:

Maturita je začátek

Občas se v noci probudím hrůzou, že jsem se něco nenaučila a že budu "tasená".

Vypadá to téměř jako paranoia, když si uvědomím, že od mé maturity uplyne příští rok 40 let. Ale ještě dnes, po tolika letech se to občas stane.

Na dobu svých studií vzpomínám ráda. Je to možná i tím, že jsme byly dobrá parta holek. Snad to způsobil pobyt na intru, kde nás většina bydlela, nebo něco, co nás stmelovalo dohromady. Tím byl zejména náš třídní profesor, moudrý a sečtelý člověk, který nás nejen učil, ale výuku nám i zpestřoval. Hodiny literatury byly doplňovány exkurzemi do Památníku písemnictví a návštěvami divadel, hodiny filozofie doprovázel svými glosami a životními moudry. Dalším stmelujícím prvkem byl profesor, který nás učil základům tehdy ještě československého práva. Vzdělaný, moudrý doktor práv a filosofie, který svým lidským přístupem pomohl spoustě studentů, kteří se dostali do problémů. Naše studia probíhala v době normalizace, kdy stačilo slovo, nebo věta někde pronesená a průšvih byl na světě. Další byla mladá profesorka, která nás učila technologii a které jsme s drzostí sobě vlastní začaly tykat. Ona to přijala. Nastoupila k nám jako čerstvá absolventka, od doby ukončení jejích studií uběhly jen prázdniny a my byly její první studentky. A určitě ke vzpomínkám přispívají pravidelné srazy. Vzpomínám si, kdy při srazu po deseti lelech od maturity, seděla s námi profesorka a náš bývalý třídní obcházel stůl, u každé z nás se zastavil a většinu z nás poznal. Ke každé měl nějakou vtipnou glosu. Došel k naší profesorce, zarazil se a přemýšlel: "Tak tady jsem v koncích, kterápak vy jste?" "Já jsem ...., pane kolego". Náš pan profesor už nežije, ale asi nejsem sama, která na něj vzpomíná. Nežije ani druhý, který se s námi také pravidelně scházel a který ve svých osmdesáti letech studoval v Olomouci na universitě třetího věku a získal svůj třetí doktorát. A naše paní profesorka? Jezdí na naše srazy pravidelně a náhodný kolemjdoucí nepozná, že nás učila. Rozdíly setřel čas.

Škola, kterou jsem studovala byla zaměřena na ekonomiku služeb. Od klasické ekonomické školy se lišila tím, že jsme kromě klasických předmětů, jaké má ekonomka, měli navíc základy práva, psychologii, filozofii a hlavně technologii. Byl předpoklad, že po absolvování této školy, budeme pracovat ve službách.

Moje maturita byla ohrožená. Život studentský a zejména čas trávený na intru sváděl občas k tomu, hodit se marod. A to zejména v případech, kdy se člověk něco nenaučil a hrozilo, že by mohl být vyvolán. Vychovatelky směly omluvit jeden den a v ostatních případech jsme museli navštěvovat zdravotní středisko, aby naše nepřítomnost byla potvrzena lékařem.

A ten nás za ty roky měl přečtený. Někdy se nás u něj v čekárně sešlo tolik, že nás do ordinace bral hromadně, zvlášt' kluky a zvlášt' holky, aby nápor studentů zvládl.

Podala jsem si přihlášku na vysokou školu a pak po maturitním plese se mi do školy nechtělo a tak jsem ráno zašla na středisko a hodila se marod. Celý týden jsem se povalovala na intru, občas se podívala na nějaké učení a užívala si týdnu flákání. Když jsem šla po týdnu na kontrolu, bylo mi zle. Horečka a bolesti v krku, na které jsem vyfasovala antibiotika. Trávila jsem na intru druhý týden a tentokrát jsem se moc nepoflakovala. Bylo mi dost blbě. A pak jsem dostala zarděnky, to byl teprve malér. Z internátu volal ředitel mým rodičům, aby si zařídili můj převoz domů. S touhle nemocí jsem na intru zůstat nemohla. Táta poprosil kamaráda, který měl auto a byl ochoten mě odvézt. Bylo mi zle a celkem jedno, kde v ten moment budu. Doma jsem zůstala další tři týdny, než lékaři uznali, že jsem schopná vrátit se do normálního života.

Přijela jsem na intr a moje spolubydlící mi oznámila, že se mám hlásit v ředitelně. Ráno jsem se šla hlásit, byla jsem pozvána dovnitř a tam mi bylo doporučeno, že bych měla po 5 týdenní absenci přerušit ročník a v září nastoupit znovu do 4. ročníku. Bylo to týden před písemnými maturitami. Byla jsem jako opařená. Proč? Vždyt' to přeci zvládnu. A když ne, tak holt půjdu znovu do čtvrt'áku. Jediný, kdo mě tehdy podržel byl můj třídní profesor.

Začala jsem se učit jen čtyři maturitní předměty. Bylo mi celkem lhostejné, jaké budou další známky, jen jsem chtěla mít tohle všechno za sebou.

První písemná práce byla z češtiny a já si zvolila téma "Proč jsem si vybrala tuto školu". Bylo to psáno formou úvahy a já se krátce zamyslela a bylo mi jasné, že musím tzv. vařit z vody. Přeci nemůžu napsat, že jsem chtěla původně studovat chemickou průmyslovku, ale neumím rýsovat, nejde mi bez pravítka rovná čára. Na zdrávku jsem nešla, protože se mi dělá blbě z krve. A napsat větu, kterou vyslovil můj táta: "Hele, Andula Vondráková chodí v Lípě na ekonomku, tak tam pudeš taky", se mi nezdála nejvhodnější, abych jí prezentovala coby svou maturitní práci. A tak jsem psala a psala a vymýšlela si spousty důvodů pro.

Druhá písemka byla z ruštiny a já měla tušení, že by mezi tématy, která byla vyhlašována ráno v 8 hodin v rádiu, mohl být kosmos. Vypravila jsem se do knihovny, potom do papírnictví pro čtverečkovaný papír, který jsem nastříhala na proužky a slepila a vytvořila si několikametrový tahák. Psala jsem na něj o Ciolkovském, o pokusech Koroljova. Popisovala jsem první sputniky, měla jsem tam všechny psy, kteří odlétli do kosmu a potom počínaje Gagarinem, všechny kosmonauty, kteří se do kosmu dostali. Vše doplněné daty a počty obletů. Na taháku jsem pracovala dva dny a i když od té doby uplynulo 39 let, pořád si z něj spoustu věcí pamatuju. Nastal den "D" a profesor nám na tabuli začal psát jednotlivá témata. Jak pokračoval, začala jsem propadat skepsi a když dopsal, vytáhla jsem z kapsy, jako harmoniku složený svůj tahák. Položila jsem ho před sebe a se zoufalstvím se dívala na tabuli. Profesor prošel kolem mě a pohledem zavadil o mé dílo: "Co to máte?" "Kosmos, pane profesore". "Hmm... tak ten je vám, víte k čemu, že?" Nakonec jsem zvolila okecávací téma, kterým bylo "Těžba nerostů, průmysl a zemědělství Sovětského svazu". Psala jsem a okecávala na papíře to, co jsem vylovila ze své paměti. Ozval se hlas profesora: "Za deset minut končíme" a já si s hrůzou uvědomila, že nemám ani slovo o zemědělství. Švihla jsem tam honem větu, že Sovětský svaz je vyspělá země i co se týče zemědělství. "Na severu chovají soby a na jihu velbloudy". Udělala jsem tečku a profesor práce sbíral.

Třetí písemka byla z technologie a já byla jediná holka, která ze dvou maturitních ročníků zpracovala téma kovy a jejich slitiny. Snad jsem si tím chtěla dokázat, že jsem asi měla studovat tu chemii, nevím. Každopádně jsem díky této písemce byla chválena.

Ze základů práva se písemka nepsala, naštěstí.

Do maturity zbýval měsíc, když jsem se dozvěděla, že nebudu puštěna k maturitě a to i přesto, že jsem písemky zvládla. Důvodem bylo to, že jsem propadala z matematiky. Za těch 5 týdnů, kdy jsem chyběla, se probíraly kombinace, variace, permutace a já se to už nedoučila. Po nemoci jsem se učila jen ty čtyři maturitní předměty.

Rodiče byli pozváni do školy. Čekala jsem na nádraží a z vlaku vystoupila maminka, protože táta se doma zotavoval ze druhého infarktu. "Co se děje?" "Mami, asi mě nepustí k maturitě"
a zdůvodnila jsem to nemocí, kterou jsem trávila doma. O dvou týdnech, které jsem trávila na intru jsem nemluvila. Maminka šla do školy, já seděla venku na lavičce a nervózně popotahovala s cigarety. Čas se vlekl. Potom ze školy vyšla maminka se širokým úsměvem a řekla: "Maturovat budeš!" "Jak jsi to dokázala?" "Nijak, to jsi dokázala ty." "???" "Hele, v prvním pololetí jsi měla z matiky za jedna a podle klasifikačního řádu ti smějí zhoršit známku maximálně o dva stupně, takže budeš mít na konci z matiky za tři. Ale nemysli si, že ti příště projde nějaké flákání." Došlo mi, že praskly ty dva týdny. Maminka mávla rukou a prohlásila, že byla taky mladá a že taky v životě udělala pár kopanců. "Ted' je nejdůležitější, abys odmaturovala".

O svat'áku jsem se moc neučila. Sem tam jsem se na něco podívala, ale bylo mi nad Slunce jasné, že to, co jsem do hlavy neuložila během čtyř let, za týden nedoženu. Měla jsem jen pár problémových otázek, které jsem do hlavy nemohla dostat a na ty jsem se dívala večer co večer. Nejhorší otázkou z padesáti technologických byly pro mně detergenty. Vše ostatní celkem šlo, ale tahle otázka byla pro mně hrozná. Sice jsem do hlavy dostala pět základních vlastností detergentů, ale hlouběji do problematiky se mi nedařilo proniknout. Budu-li mít štěstí.... dopadne to snad dobře.

Nastaly ústní maturity.

Ve slavnostních šatech jsme stály všechny před maturitní komisí a došlo na její představování. Předseda komise byl profesor z Ústí a vypadal strašně přísně. Prohlížel si nás ledovým pohledem za skly brýlí a nám moc veselo nebylo. Zejména těm prvním osmi, které byly v abecedě přede mnou.

Můj den "D" bylo úterý a já šla maturovat jako první. Spala jsem špatně, protože dlouho do půlnoci jsem rozebírala neúspěch své spolužačky, kterou od maturity vyhodili. A znovu si četla ty zatrolené detergenty.

Z intru jsem odcházela se slovy: "Holky, jestli si vytáhnu detergenty, máte mě tu za půl hodiny zpátky".

Jako první předmět byla technologie a my si tahaly dvě obálky - dvě otázky. Otevřela jsem první a udělalo se mi zle. Detergenty - já si to snad přivolala. Druhé téma bylo vytápění a klimatizace. Naše mladá profesorka stála kousek od potítka, kde jsem si připravovala podklady a tiše se zeptala, zda to umím. Já tiše ucedila, že topení jo, ale s detergentama jsem v pr...i. Šla jsem si sednout před komisi a podívala se na jejího předsedu. Ledové oči si mě měřily a pronesl, abych začala. Vyjmenovala jsem těch zatracených pět základních vlastností, pak k čemu jsou a měla jsem temno a prázdno. Pokud někoho zajímá to, co jsem nebyla schopná uložit do paměti, je to tady. Naše mladá profesorka viděla, že víc ze mně nedostanou. "Tak bychom mohli přejít ke druhé otázce", zněl její návrh. Ledové oči si mě stále měřily a nebyly s mou odpovědí spokojené. Na druhé části jsem se zachránila. Když pak mé odpovědi hodnotili, bylo mi řečeno, že hodně napomohla písemná část, která prý byla nejlepší z celé školy.

Jako druhé následovalo právo a já si vytáhla pasáž z Občanského zákoníku, týkající se dědictví a druhá otázka se týkala sociálního zabezpečení. Tady jsem se cítila jako ryba ve vodě. Vždyt' studium práv byl můj sen.

Z českého jazyka jsem si vytáhla satiru v literatuře a přebírání cizích slov do naší mluvnice. Moje spolužačka, která byla den předtím od maturity vyhozená si tu satiru vytáhla taky, ale jak říkala, měla okno. Večer pak na intru věděla, co měla říkat a já v podstatě díky ní, jsem tuto otázku měla v čerstvé povědomosti.

A ruština? Té které jsem se bála nejvíc. Rozbor básně Evžen Oněgin, kterou jsem milovala a jako druhé téma "Mé město a okres" - mé oblíbené tzv. okecávací téma. Navíc jsem věděla, že náš profesor má rád památky a chodí do kostela, tak jsem se rozpovídala o památkách v mém městě, o nejseverněji umístěné Loretě. Popisovala jsem barokní kostel, křížovou cestu a na okres nezbyl čas.

S veselou myslí jsem odkráčela na intr a oznámila své spolubydlící, která šla den po mně, že má na obálce v místě, kam se lepí známka, u tématu z ruštiny "Mé město", malou zelenou tečku. Jo a já, že mám za to u ní pivo.

Nechala jsem své spolužačky ještě se učit a odjela jsem vlakem domů, abych rodičům oznámila, že jsem to zvládla.

Druhý den jsem počkala před školou na svojí spolubydlící. Šly jsme od školy rovnou do hospody a u jednoho piva to tehdy neskončilo.

Potom byl slavný maturitní večírek, na kterém mě profesor ruštiny vyzval k tanci a svěřil se mi, že měl sto chutí roztrhat mojí písemku. Pokládal soby a velbloudy za provokaci. A potom jsme už česky mluvili o památkách v mém městě, které, ač není příliš daleko, on neznal. Později o prázdninách jsem ho potkala s celou rodinou v mém rodném městě při prohlížení památek.

Letošní maturanty čeká skládání tzv. státní maturity. Já maturovala v době normalizace a témata maturit byla vyhlašována rozhlasem. Ze slova "maturita" se stal letos strašák. Občas čtu v novinách, či vidím v televizi, když už stihnu zprávy, že se maturanti hroutí, páchají sebevraždy, nebo pokusy o ně. Proč? Tady přeci nejde o nic, jen o první zkoušku. Život přináší další a další zkoušky a ta maturita je opravdu jen začátek.

Držím přesto všem maturantům palce, aby první zkoušku zvládli.

Servaná jako rybíz

Tak přesně takhle se cítím. Jako rybíz, servaný do poslední kuličky.

V podstatě si za to všechno můžu sama, protože jsem megaloman. Došla jsem k tomu poznání letošní jaro. Miluju kytky, což je sice vlastnost pozitivní, ale... mám jich moc. Navíc, nejen že jich mám moc, ale některé jsou už hodně velké. A ještě navíc, letos jsem na to všechno sama. Muž je po operaci a nemůže nic nosit. Chybí mi manželova pomoc, chybí mi jeho silné ruce, které lehce vynášely metrové truhlíky do patra a usazovaly je na parapet. Ruce, které zvedaly obrovité agáve a dávaly je na místo, kde budou trávit letní období. S některými pomohl syn, s některými zet'. Využila jsem jejich návštěvy u nás, aby odstěhovali ty největší.

Mé poslední dny mají stále stejný scénář, ráno krátce po páté vstávám, cestuji přes půlku Prahy do zaměstnání, den prosedím v práci, kde ve volných chvílích přemýšlím, co všechno musím ještě udělat. Domů se vracím kolem půl páté.

Chybí mi čas. A ten, který mi zbývá, trávím na zahradě až do tmy a snažím se stíhat to, co rok co rok děláme ve dvou. A víkend, který jsem mohla práci věnovat, jsem pro změnu trávila střídavě na záchodě a poleháváním, sužována žaludečními nevolnostmi.

Jen co dovolilo počasí a pominuly mrazy z počátku května, začala jsem vynášet truhlíky a květináče, ve kterých přezimovaly kytky ze sklepa a chodby na zahradu. Stěhovala jsem květináče různých rozměrů, které jsem byla schopná unést sama. Vynášela jsem z domu sazenice muškátů, kterých se mi přes zimu podařilo vypěstovat obrovské množství. Stěhovala jsem sazenice rajčat, aby se otužily a nespálilo je první ostřejší Slunce, nebo je neumlátil první větší déšt'. Ted' teprve vidím, kolik práce na jaře zastane můj muž. Až letos mi došlo, jaké množství nádob s květinami a rostlinami každé jaro stěhuje, zatímco já si jen sázím a přesazuju.

Stalo se to, co se stát mělo. Luplo mi v zádech a já v předklonu a zbrocená potem jsem lezla po schodech po čtyřech, abych si vzala nějaký prášek na bolest. S bolavými zády, která zlobí už druhý týden, stále pracuji na zahradě. Přesazuji, ošetřuji a umist'uji svoje kytky na jejich letní místa. Čas je v těchto momentech mým nepřítelem. Letošní jaro se svými kytkami ani nemluvím, ani netruchlím nad tím, když některá z nich nepřežila zimu.

Miluju svou zahradu a současně jí ted' nenávidím.

Já vím, že moje dřina bude pak vyvážena kvetoucími oleandry, kterých mám asi dvacet. Bude kvést bouganvilea, která už je tak obrovská, že při jejím stěhování jsem téměř shodila lustr na schodišti. Budu pravidělně odstřihovat bodavé špičky agáví, které by pro svůj rozměr měly spíš být v expozici botanické zahrady, aby někoho neporanily. Budu se poslední rok věnovat svým pěti daturám a jestli ty "potvory" opět nevykvetou, na podzim je nechám na zahradě zmrznout. Už dostaly "žlutou kartu".

Moje zahrada, moje středozemí. Zaměřila jsem se na kytky a rostliny, které rostou v mírnějším klimatickém pásmu, než žijeme my. Mojí největší "vášní" jsou oleandry. Znamená to, že na jaře musí z domu ven a na podzim zase zpět do domu.

Ven dávám i klasické ibišky, které vždy na zahradě pookřejí a potom mě celou zimu odměňují množstvím květů.

Sakra, ale na jednoho člověka, je to práce jako na kostele.

Včera večer jsem se rozbrečela. Utahaná jako pes jsem vlekla další truhlík s muškáty. V ložnici je u okna jen úzká ulička a otevřené okno jí ještě zmenšilo. Ve snaze vybalancovat s truhlíkem uzoučkým prostorem jsem drkla o okno. Černá zemina s rašelinou se sypala na bleděmodrý koberec a do postele. Byla jsem ráda, že jsem v tu chvíli sama. Výrazy, které se ze mně sypaly byly nepublikovatelné. Lítaly kolem jako vlaštovky. Když se mi konečně podařilo usadit truhlík na parapet, začala jsem hrstmi sbírat zem z koberce a postele a urovnávat v ní téměř vysypané muškáty. Z očí mi tekly slzy. A pak ... vysavač, hadr a poslední zbytek sil.

Pozdě v noci, když jsem ležela ve své posteli a únavou nemohla usnout, jsem přemýšlela, zda jsem vše uklidila a zda někde ještě nezůstal nějaký zbytek zeminy.

No co, jestli ležím v hlíně, tak si vlastně už zvykám.

K napsání článku mě vedla jednak únava, protože se řídím heslem "Sdělená bolest - poloviční bolest" a potom také báječný článek mého oblíbeného blogera Malkiela, kterému jsem se v komentáři přiznala, že jsem sběratel. K té největší a toto jaro vysilující "sběratelsko-zahradnické vášni" jsem se ale nepřiznala.

Tak až ted'.

Na ukázku něco z minulého léta.

Oleandry, které se mi daří pěstovat, mám ráda. Na jihu rostou jako plevel, jsou v dělících pásech dálnic, lemují cesty a svými barvami dotvářejí scenérii krajiny. Je jich mnoho druhů a barev. Chodím vybavena nožíkem a ze svých procházek si nosím větvičky, které pak doma zakořeňuji a rozšiřuji svou sbírku. Na každém mám zavěšenou cedulku, kde jsem ho uřízla. První úlovek však není z jihu, je z menzy na Albertově a já ho mám už od roku 1974.

Mám před sebou další víkend a ráda bych, aby byl víkendem pracovním (ne jako ten předchozí). A pokud vše zdárně zvládnu a stihnu, určitě se potom "pochlubím" fotkami z letos "proklínané" zahrady.

Taormina

Stála jsem na nejvyšším místě Teatro Greco a prohlížela si úchvatné divadlo, které mi nabízelo toto místo. Vlny Jónského moře narážely na sicilské pobřeží hluboko pode mnou. Při pohledu vlevo byla v dálce vidět jižní Kalábrie. Když jsem se podívala doprava, byl přede mnou zasněžený vrchol Etny, z něhož stoupal dým. Občasný zvuk, který zněl jako vzdálený buben, doprovázel kouřová znamení. Etna je stále živá. Vysoko na úbočí Monte Tauro se rozprostíralo městečko, které právem patří mezi nejkrásnější města Evropy - Taormina.

Město bylo založeno roku 396 př. n. l. Kartáginci a jeho původní název byl Tauromenion. Po Kartágincích město ovládli Řekové, kteří kolonizovali většinu pobřeží. Ve druhém století př. n. l. ovládl Taorminu Řím. Nadvláda nad touto oblastí se střídala. Po Římu ovládali toto pobřeží Ostrogóti, po nich se dostalo pod silný arabský vliv. Sicílie byla pod nadvládou Normanů, Francouzů a Španělů. Roku 1860 vyhnal Garibaldi španělské Bourbony a Sicílii připojil k Itálii. Každá éra a každá nadvláda po sobě zanechala bohaté kulturní dědictví a velice různorodé architektonické památky. Typický je svérázný sicilský dialekt, ve kterém se mísí jednotlivé jazykové prvky. Sicilané své město nazývají Taurmina. Stejně typická je i sicilská kuchyně, která se odlišuje od kuchyně pevninské. Pokrmy jsou ostřejší a pikantnější a cukrovinky, které se zde vyrábějí, nikde jinde neuvidíte a neochutnáte.

Poloha tohoto městečka, mírné klima a bujná vegetace učinili z Taorminy během 19. století oblíbené sicilské letovisko. Mezi jeho obdivovatele patřili J. W. Goethe a Albert Einstein. V letních měsících se Taormina stává cílem mnoha návštěvníků a je nesnadné sehnat zde ubytování. V této době jsou i ceny v restauracích a obchůdcích velmi vysoké. Od podzimu do jara je Taormina navštěvována málo, i když, jak tvrdí průvodci, je zde v této době takové teplo, že se dá i koupat v moři.

Vstupem do historické části města je Porta Messina, před níž na Via Pirandello je autobusové nádraží. Autobusy přivážejí a odvážejí návštěvníky z pobřeží, kde je jednak vlakové nádraží Taormina-Giardini, ale současně také veliké parkoviště a autobusový terminál. Pokud se návštěvník rozhodne nevyužít autobusu k dopravě vzhůru do města, čeká ho půlhodinové ostré stoupání do kopce.

Vejděme tedy bránou Porta Messina, od níž pokračuje hlavní ulice Corso Umberto I., která protíná celé město a končí bránou Porta Catania. Naše kroky nás zavedou na první náměstí Piazza Vittorio Emanuele, které bylo původně antickým fórem, což dokládají zbytky malého odeonu z doby římské a ještě starší mramorové schodiště z původního řeckého chrámu.

Náměstí vévodí Palazzo Corvaia, ve kterém se mísí pozdně gotický a arabský styl. V této budově se nachází Turistická informační kancelář. Další dominantou je Chiesa Santa Caterina. Odtud je možno pokračovat vlevo k Teatro Greco, nebo rovně do centra Taorminy, kterým je náměstí Piazza IX Aprile.

Na tomto náměstí stojí Torre dell'Orologio (Hodinová věž) a je zde také vyhlídková terasa, která nabízí pohledy na Etnu.

Na dalším náměstí, kterým je Piazza del Duomo, návštěvníky zaujme barokní kašna z roku 1635, na jejímž vrcholu je zvláštní socha, ani člověk, ani zvíře. Dóm je zasvěcen Sv. Nicolovi. Vedle dómu je velký kostel Chiesa San Giuseppe. Za náměstím stojí gotický palác Palazzo di Santo Stefano, ve kterém je sbírka moderního umění. Kousek odtud je gotický klášterní komplex Badia Vecchia, ve kterém je archeologické muzeum. Za klášterním komplexem vede vzhůru k vrcholu Monte Tauro točitá cesta ke kapli Madonna della Roca a původní normanské pevnosti Castello di Taormina, nebo jinak nazývanou Castello Saraceno.

Z Piazza della Catedrale po Via Roma vede cesta do městského parku, odkud lze opět dobře pozorovat Etnu. Městský park je zvláštní, protože kromě bujné vegetace a nádherných květin jsou zde k vidění sochy, které opravdu stojí za to.

Z městského parku po schodišti La Villa Comunale vystoupá návštěvník na Via del Teatro Greco a cestou vzhůru se ocitá u nejslavnější památky tohoto města, kterým je Teatro Greco. Divadlo bylo založeno ve 3. století př. n. l. řeckými osadníky a zhruba po 100 letech bylo za vlády Říma zbouráno a vystavěno znovu. V letních měsících se zde konají koncerty a divadelní představení. Pohled z vrcholu divadla je okouzlující a nezapomenutelný. Cestou zpět po Via del Teatro Greco míjí návštěvník nezbytné stánky se suvenýry a obchůdky s občerstvením.

Neodolala jsem a koupila si na památku lva, který je vyroben z lávového kamene Etny. Nezbývá ještě, než ochutnat nějakou místní specialitu a potom dojít zpět na Piazza Vittorio Emanuele a odtud k Porta Messina. Autobus, který zanedlouho přijel nás odvážel zpět serpentinami k terminálu a parkovišti.

Turističtí průvodci doporučují neubytovávat se v místních hotelích pro neúměrně vysoké ceny, výhodnější je ubytování v soukromi nebo v nedalekém campu San Leo, který leží na mysu pod městem.

Přijměte proto pozvání na krátkou návštěvu města, které mám moc ráda, města, do kterého bych se ráda vrátila.

O tomto krásném městě jsem se zmínila už v předchozím článku, kdy jsem se vyjádřila, že bych tu ráda trávila zimní měsíce. V této době město bývá klidné, málo navštěvované. A než se brodit sněhem, než se nechat bičovat deštěm, nebylo by krásné chvilku tady pobýt? Je to jen sen, ale sen krásný.

Další fotografie z Taorminy jsou k vidění v Galerii.

Moje města

Moje město - když nad tím přemýšlím, zjišt'uju, že nemám jen jedno, já svých měst mám víc.

Jsou to města, která se mi zapsala do srdíčka, nebo mi v nich bylo dobře, města kde jsem žila a žiju a která mám ráda. Města důvěrně známá, se svou neopakovatelnou atmosférou, každé svým způsobem něčím typické.

Na prvním místě bych jmenovala Rumburk.

Je to malé město na severu Čech, i když v době mého narození bývalo městem okresním. Tady jsem přišla na svět, udělala své první krůčky a chodila do školy. Je to město mého dětství. Město bezstarostnosti. V té době bylo ještě všechno přede mnou. Žila jsem tu se svými rodiči a sestrou poklidným životem a tehdy by mně nenapadlo, že svoje město, ve kterém jsem znala téměř všechny ulice, všechna zákoutí, kde jsem měla své kamarády, někdy opustím.

Škola mě bavila a byl předpoklad, že budu dál studovat. V mém rodném městě jsem si mohla vybrat mezi dvěma školami. První možností byla střední všeobecně vzdělávací škola, ze které se později stalo gymnázium a druhou možností byla zdravotnická škola, kde pro můj odpor ke krvi bylo předem vyloučeno, že bych tu mohla studovat. V nedalekém Varnsdorfu sice byla a vlastně ještě je průmyslovka, ale dodnes mám problém udělat rovnou čáru i za pomoci pravítka a rýsování, které je na průmyslovce hodně důležité, bývalo ve škole pro mně tím nejhorším předmětem.

Druhým mým městem se proto stala Česká Lípa.

Město mých studií, město mých prvních lásek. V tomto městě jsem prožila čtyři roky, tady jsem kromě vzdělávání se, nabývala i zkušenosti životní, tady jsem se poprvé milovala. Toto město ve mně zanechalo svou stopu a zde jsem zanechala svou stopu i já. Tady jsem si také zamilovala divadlo. Nemalou měrou k této celoživotní lásce přispěl náš třídní profesor, který s námi navštěvoval místní divadlo. A bylo to nejen divadlo místní, ale jezdil s námi i do divadel v Praze.

Milovaly jsme tyto výlety, které měly vždy stejný scénář. Dopoledne návštěva Památníku písmenictví, odpoledne volný program a večer návštěva některého z divadel. A tady začala láska k městu, ve kterém žiju.

Třetím mým městem je Praha.

Prvotní popud opustit rodnou hroudu a vrhnout se do víru velkoměsta začal při pravidelných návštěvách se školou. V době volna jsme s kamarádkou procházely uličkami Malé Strany, či Starého Města a vnímaly tu báječnou atmosféru.

Po maturitě jsem chtěla studovat dál, ale jak už jsem ve svých předchozích příspěvcích psala, ze studií sešlo. Ale touha odpoutat se z malého města byla natolik silná, že jsme si s kamarádkou sehnaly v Praze podnájem. Děsila jsem se představy, že budu i nadále žít doma, po čtyřech letech relativní svobody a volnosti, bych se měla vrátit k rodičům. Vyhlídka na to, že každé ráno budu společně s nimi opouštět byt a odcházet do zaměstnání, nedej bože do stejné továrny, byla pro mně černou můrou. A co pak? Co po práci? Být doma a při každém odchodu oznamovat kam jdu, s kým jdu a v kolik se vrátím. Mým rodičům se mé rozhodnutí nelíbilo, ale prosadila jsem si svou a odstěhovala se. Musím ocenit i to, že při stěhování na podnájem mi tehdy pomohl táta, který při loučení řekl: "Pořád máš u nás svůj domov, máš se kam vrátit." Začátky byly více než těžké. Možná to u někoho vyvolá úsměv na tváři, ale do svého prvního zaměstnání po maturitě, jsem nastoupila za 900 korun hrubého. Po všech srážkách mi zůstávalo 720 korun, podnájem stál 200 a já se chtěla líbit, chtěla jsem chodit hezky oblékaná, chtěla jsem chodit do svých milovaných divadel. Nikdy jsem se rodičům nepřiznala k tomu, že opravdu nemám peníze. Když chtěli, abych přijela domů, vymlouvala jsem se, že mám na ten konkrétní den lístek do divadla, místo abych přiznala, že nemám na jízdenku. Bydlela jsem na Smíchově a měla jsem prochozené téměř celé centrum Prahy. Věděla jsem, kde je jaká památka a jako orientační body jsem používala názvy hospod. To mi zůstalo do dnešních i dní.

V Praze žiju bezmála čtyřicet roků, vdala jsem se, narodily se mi tu děti. Prahu miluju, ale jako typický pražák se necítím. Vždycky budu považována za "náplavu", přes to, že můj děda byl pražák narozený na Žižkově.

Už mnoho let žiju na okraji města v domku se zahradou, o kterou s velkým nadšením pečuji - já, původně holka ze severočeského činžáku. Připadám si tady více jako venkovan, než ve městě mého dětství.

Do města, ve kterém jsem prožila dětství se vracím stále. I když musím přiznat, že naposledy jsem tam byla letos na pohřbu maminky. Nějak se mi tam ted' nechce. Předtím jsem jezdila pravidelně a zjišt'ovala, že město má nádherné okolí. Až v hodně dospělém věku jsem si uvědomila, že v blízkosti Rumburku je spousta nádherných míst, která jsem nikdy nepoznala.

Do města svých studií se také stále vracím. Mám tu přátele, se kterými se ráda vídám a se spolužačkami ze školy tu děláme pravidelné srazy.

Miluju stará města, která mě oslovují svými historickými centry, procházím po křivolakých uličkách a přemýšlím o tom, kolik stop zde zanechaly nohy lidí, kteří po stejných místech kráčeli dávno přede mnou. Jen namátkou tu můžu jmenovat města, která mají atmosféru a která kromě třech měst, která jsem uvedla, mají místo v mém srdci. Kdybych chtěla vyjmenovat všechna, psala bych ještě hodně dlouho. Kutná Hora je historický klenot, který stojí za to vidět ho. České Budějovice, Jindřichův Hradec, Třeboň, Tábor, Hradec Králové, moje milované Brno, nejkrásnější město Moravy Kroměříž .... dalo by se psát hodně dlouho. Naše země je krásná a má mnoho a mnoho krásných nejen měst, ale i míst.

Mezi mé největší koníčky patří cestování. Sice se v posledních letech můj zájem soustředil na Itálii, ale procestovala a poznala jsem mnoho nádherných míst a navštívila města, na která vzpomínám. Drážd'any jsem poprvé navštívila v době svých studií, tehdy působily ponurým dojmem, který umocňovaly trosky památek, které tu byly ponechány jako memento války. Ani nádhera Zwingeru celkový dojem nenapravila. Dnešní Drážd'any jsou už jiné. Památky byly opraveny a město rozkvetlo. Po původní ponurosti není památky.

Psát o Paříži by vydalo na celý článek. Bylo to po Vídni druhé město, které jsem navštívila hned po té, kdy nám bylo umožněno cestovat, kdy se pro nás otevřely hranice. Procházky po Montmartru mezi malíři, návštěva blešího trhu a pohled z Eiffelovky... tehdy jsem si začala pnit své cestovatelské sny. Mohla jsem procházet místy, o kterých jsem do té doby jen četla.

Městem, které mi také zůstalo pod kůží je Dubrovník. Toto město je právem nazýváno perlou Jadranu. Celé historické centrum je možné obejít po hradbách a mít celé město jako na dlani.

Moje milovaná Itálie - "Italia bella". Jezdím sem už několik let
a i letos mám v plánu tuto zemi navštívit. Mým nejoblíbenějším italským městem je Florencie, ve které jsem byla už třikrát a věřím, že sem ještě zavítám. Při procházkách po tomto městě si připomínám renesanční umělce, kteří toto město svými díly dotvářeli.

Nemohu opomenout ani "věčné město" Řím, kterému jsem už věnovala celou kapitolu. Návštěva to byla krátká, ale věřím tomu, že nebyla poslední. Pro jistotu jsem si to "pojistila" vhozením mince do fontány di Trevi. Pro ilustraci fotografie slavných Španělských schodů, které jsou tradičním místem schůzek a setkání a jež byly prezentovány v mnoha filmech.

Každý z nás se někdy zasní. Mám ráda snění s otevřenýma očima. Naše země, se svými bohatými dějinami, spoustou památek, krásnými městy a malebnými vískami se mi líbí. Je to moje země.

Ale když přijde podzim se svými plískanicemi, sněhová břečka a pak zima, začínám snít o tom, že se jednou odstěhuju na toto období na jih. To nevlídné a hnusné počasí prožiju v jednom z nejkrásnějších měst Evropy, abych se potom na jaře znovu vrátila sem, k nám domů. Tím městem je Taormina.

Škoda, že je to jen sen.

Fotografie České Lípy je použita z oficiálních stránek města.

Bude? Nebo nebude?

Už delší dobu jsme masírováni sdělovacími prostředky o blížícím se konci světa.

Aby toho nebylo málo, na trhu je několik DVD, která vycházejí z mayského kalendáře. Různými formami, at' už dokumentárními nebo hranými, jsme zde přesvědčováni o tom, že posledním dnem naší matičky Země je rok 2012. Navíc je ještě vše umocněno Nostradamovým proroctvím.

Slyšela jsem poměrně dost lidí, kteří říkají: "Proč se do toho ještě pouštět, vždyt' příští rok stejně bude konec světa."

Všem těmto skeptikům a dalším, kteří byt' jen chvilku zauvažovali o pravdivosti tohoto sdělení, bych chtěla předat tuto potěšující zprávu.

Přišlo mi dnes emailem.

Stříbrný smrk

Seděly jsme dnes s dcerou na zahradě a využívaly nádherného, téměř letního počasí. Dívala jsem se na sousední zahradu, na které roste stříbrný smrk a můj pohled upoutalo cosi zvláštního na jeho vrcholu. Bylo tam totiž něco červeného. Přiznám se, že vidím špatně na dálku a brýle nosím opravdu minimálně, protože na blízko je nepotřebuji a mnohdy mi překáží. Dohadovaly jsme se s dcerou, co by to mohlo být. Dcera říkala, že by to mohly být šišky, ale smrk má šišky směrem dolů. Mě zase připadala barva "toho něčeho" nezvyklá.

Smrk mají sousedé na zahradě asi 35 roků, vzpomínám si, jak ho na Vánoce zdobívali lucerničkami. Dnes už by ho těžko ozdobili, protože je z něj impozantní strom. Smrk se však ozdobil sám, něčím červeným.

A já, místo toho, abych si došla pro brýle a podívala se na zvláštní červené konce větví, donesla jsem si fot'ák. Při stahování fotek jsem zjistila, že moje dcera měla pravdu, jsou to šišky.

Musím se přiznat, že červené šišky jsem viděla poprvé v životě a proto jsem se rozhodla, že je ukážu i tady, na svém blogu.

Nevěra může přinést i štěstí

Nadpis vypadá podivně a možná někoho zarazí.

Jak by mohla nevěra přinést štěstí.

Vždyt nevěra je špatná, odsouzeníhodná, tak jaképak štěstí?

Paradoxně to však byla nevěra, která udělala tři lidi št'astné.

Budu vyprávět jeden skutečný příběh. Příběh tří lidí, se kterými jsem se setkala a v podstatě ještě setkávám. Nebudu je tu jmenovat, zasvěcení ví o koho se jedná.

V jedné pražské ulici žil manželský pár. Byli to artisté, kteří cestovali od jara do podzimu po městech v naší zemi a do svého domu se vraceli vždy, když už počasí nedovolovalo předvádět jejich umění. Děti neměli. Paní se jednou při produkci zranila a lékaři jí definitivně sdělili to, že dětí se už nikdy nedočká.

Při jedné z jejich produkcí se na ně přišla podívat mladá žena. Byla v zoufalé situaci a byla ochotná dělat cokoliv. Po nějaké době, kdy působili ve městě kde žila, se k artistům připojila. Důvod, pro který to udělala, někteří lidé nikdy nepochopili. Tato mladá žena utekla z domova, kde nechala své dvě malé děti. Žila v hrozném manželství, kdy její muž pil a pak jí bil. Jednou jí zranil a způsobil jí úraz, který jí poznamenal na celý život. Nějaký čas trávila v nemocnici, kde jí dávali dohromady a odtud se už domů vracet nechtěla. Vrátila se ke svým rodičům, kde očekávala, že bude přijata a doufala, že tady vytvoří zázemí pro své děti. Rodiče jí tehdy pomohli postavit se na nohy, ale potom na ní začali naléhat a přemlouvat jí k návratu k manželovi a dětem. Zkusila to, ale situace se opakovala znovu. Zase pití a potom bití. K rodičům se už vrátit nechtěla, tak přijala práci s ubytováním v jednom městě. Požádala o rozvod a snažila se získat jakýkoliv byt, kde by mohla začít znovu se svými dětmi. Její manžel však nelenil a požádal o svěření dětí do své péče. Jako důvod uvedl to, že matka své děti opustila. Soud prohrála, děti získal do péče otec a jí byly nařízeny alimenty.

S artisty putovala a dělala jim asistentku. Oni byli vděční za společnost mladé dívky, která jim nahrazovala děti, kterých se nedočkali a ona u nich v jejich domě získala azyl. Měla své soukromí, kde jí nikdo nevyčítal, že opustila děti. Tito tři lidé putovali po zemi, aby svým uměním bavili lidi. Čas však je neúprosný, lidé stárnou, jejich fyzická zdatnost slábne a poutě už také nebývaly to, co kdysi. Došlo zákonitě k tomu, že artisté přestali putovat a zůstávali delší dobu ve svém domě. Našli si zaměstnání a jen někdy, občas, svým uměním ještě pobavili lidi při několika málo příležitostech.

Já je poznala před 37 lety a domnívala se, že jde o klasickou rodinu. Rodiče a dcera, tak na mně působili. Nikdy jsem se neptala, kdo jsou, čím jsou. Byli všichni milí, zdravili jsme se a občas pronesli nějakou větu.

A potom se rozpoutala bouře. Taková ta klasická, maloměstská.

Drbny z naší ulice stály v hloučku a jako tlampač rozhlašovaly, že ona mladá žena čeká dítě. Říkala jsem si, co jim je do toho, věk na to má, tak proboha proč by nemohla mít dítě?

Hlas drben však zněl dál a rozhlašoval světu zprávu, že pan domácí byl nevěrný své ženě, která ted' chodí a trápí se, protože on je ten, který čeká dítě s jejich schovankou. Ta věta mě zarazila. S jakou schovankou, ona není jejich dcera? Až pak jsem se dozvěděla, že ona milá žena není dcerou dvou sympatických, usmívajících se lidí. Hlas ulice však byl zlý, odsuzující.

Mé děti už trošku odrůstaly, další jsme s manželem neplánovali. Při nejbližší příležitosti jsem mladé ženě nabídla věci po svých dětech. Byla překvapená a dojatá a ptala se: "Ty mě neodsuzuješ?"

Proč bych jí měla odsuzovat. Za co? Já vím, působilo to nemorálně, ale ona byla v ten moment št'astná. Od té doby se datuje naše přátelství. Vyslechla jsem si celý jejich příběh, občas jsem vídala i její děti z prvního manželství, které jezdívaly za maminkou na krátké návštěvy. Když se jí narodilo dítě, odpustila i artistova žena svému manželovi nevěru a byli št'astní všichni. Jejich dům se rozezněl dětským pláčem.

Potom se nevěra zopakovala a narodilo se druhé dítě.

Drbny pomalu stárly, jedna po druhé odcházela. Nikdo už nekomentoval zvláštní rodinu. Mladá maminka se dvěma dětmi a dva starší, št'astní lidé.

Já se při návštěvách vždy usmívala, když jsem slyšela děti, které staršímu pánovi právem říkaly tatínku a jeho manželce babičko.

V tomto životem napsaném příběhu nevěra učinila tři lidi št'astné. Ti dva starší se dočkali potomků a dědiců, kterým mohli předat svůj majetek a mladá žena měla děti, které vychovala v klidu a láskyplném prostředí.

Zní to jako pohádka? Možná ano, ale je to skutečný život.

"Tramtadadá, mám to za sebou"

Tento nápěvek by si dnešní den mohl prozpěvovat můj manžel.

Název článku mě napadl okamžitě potom, co mi přišla SMS od manžela, na které bylo: "Hotovo J."

V mé duši zavládla obrovská radost a úleva. Nejdříve jsem informaci volala dceři, synovi a potom našemu kamarádovi.

Musím vysvětlit, co je hotovo.

Manžel má za sebou plánovanou operaci.

Od včerejška jsem nestála za nic. Moje nervy pracovaly a já měla větší strach, než můj manžel, kterého se to týkalo.

Včera v půl dvanácté telefonát od manžela. Radostně jsem mu sdělila, že mě těší, že ani v nemocnici nezapomíná na tradiční čas našich telefonátů. V předchozím zaměstnání odcházel v půl dvanácté na oběd a cestou mi telefonoval. Po změně zaměstnání hodina telefonátu zůstala a dny, kdy nevolá, jsou výjimkou.

Včera mi však sdělil, že už téměř 4 hodiny sedí v Motole a čeká. Za tu dobu mu byla vystavena neschopenka a změřen tlak. Nic víc, zatím. Na můj dotaz proč, mi odpověděl, že nemají volná lůžka a za dobu co čeká, umístili "už 2 pacienty" a čeká jich tam ještě osm. Za půl hodiny telefonoval, že ho posílají domů s tím, že si má ve tři hodiny zavolat, kdy ho vlastně odoperují. Po třetí hodině mi telefonoval znovu, že ještě nemají hotový operační plán a má si prý volat za půl hodiny. Moje nervy začaly pracovat.

Dokážu pochopit, že na chirurgii může nastat kalamita, kdy je obsazen větší počet lůžek.

Pochopím, že se to může stát třeba v případě nehody, nebo může dojít k akutní operaci. Když už je ale naplánovaný chirurgický výkon na určitý den, navíc s předstihem téměř tří měsíců, nejde mi na rozum, že nechají na chodbě sedět 8 - 10 lidí s tím, že pro ně není postel. Pochopila bych, že chybí postele pro 2 - 3, které mohou být obsazeny z důvodů, které jsem uvedla. Proč se plánují operace, když pak pacienti čekají na chodbě a neví, zda budou operováni nebo nebudou.

Seděla jsem v tramvaji a zvonil mi telefon. Manžel! Má okamžitě odjet zpátky do nemocnice, pokud tam nebude do 17 hodiny, může se stát, že postel, která je pro něj připravena, může být zase obsazena. Spěchala jsem v dešti, promoklá až na spodní prádlo, domů. Malý deštník nestačil, déšt' padal v úhlu, kdy mi promáčel bundu, ze které voda stékala na kalhoty. Manžela jsem ještě zastihla doma, během tří minut pro něho přijel kamarád a oba odjeli. Já a moje nervy jsme zůstaly za oknem a mávaly.

Nebyla jsem schopná se na nic soustředit. Nalila jsem si sklenici mléka a sedla k počítači. Nemohla jsem se dostat na blog, kde mi bylo sděleno, že je chyba serveru.

Otevřela jsem poštu a tam jsem objevila veršíky na ukradené pero v Chile. Začala jsem se usmívat, konečně. Telefon znovu zazvonil a ozval se mi manžel. Sdělil mi číslo pokoje, na kterém je "ubytován". Hurá! Operovat by ho měli zítra kolem poledne.

Hledala jsem nějaké rozptýlení, když blog byl stále nedostupný. Řadila jsem fotky, rovnala archiv a pak "vytvořila" včerejší příspěvek. Zkusila jsem otevřít blog a ejhle, zdařilo se. Potom jsem zkusila kamarádce okomentovat článek a blog mi sdělil, že mám špatný výpočet. Proboha, jaký výpočet?

Dala jsem kočce večeři, nalila si druhou sklenici mléka a šla se podívat na zprávy. Při nich jsem usnula na gauči a když jsem se probudila, byl byt divně tichý. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem sama. Zvláštní pocit, který mě donutil k tomu, že jsem zamkla vchodové dveře. Když sama, tak raději pod zámkem. I když vlastně můžu být každému ukradená.

Vrátila jsem se k počítači, abych zjistila, že nefunguje myš. Tak to přišlo opravdu v ten nejblbější moment. Původně jsem měla bezdrátovou klávesnici i myš. Myš mám ted' připojenou na pevno, ale klávesnice asi nekomunikuje. Jsem technický antitalent, tohle vždy dává dohromady manžel. A ten je ted' v nemocnici. Tak jsem počítač vypnula "natvrdo" a po sprše zalezla do ložnice.

Noc byla bezesná a každou chvíli jsem byla vzhůru. Divný pocit, že vedle mě nikdo neleží, nikdo vedle mě nedýchá. Ticho a prázdno.

Ráno jsem vstala do ztichlého bytu, na teploměru byla únorová teplota. Vytáhla jsem zimní svetr s rolákem, ze skříně vytáhla teplejší bundu a vyzbrojena velkým deštníkem jsem vyrazila do práce. Čekala jsem na zazvonění telefonu. Konečně! Volal ale kamarád, který odvážel včera odpoledne manžela, zda už něco vím. Potom další zvonění, dcera. Minuty se nesnesitelně vlekly, čas pomaloučku odtikával a já byla vděčná za každého, kdo přišel a něco ode mně potřeboval. Musela jsem na chvíli odpoutat své myšlenky od manžela a od nemocnice a zabývat se tím, co je mou prací.

A potom pípla SMS "Hotovo J." Nastala obrovská úleva. Rozdělila jsem se o tuto informaci s dětmi a našimi přáteli. Obratem jsem mu poslala SMS, že jsem št'astná i za něj. Přestalo pršet. Odpoledne jsem jela zařídit něco do centra a pak jsem jela s euforickým pocitem domů. Usmívala jsem se na všechny kolem sebe a určitě si mnozí mysleli, že jsem se zřejmě zbláznila, či že jsem požila a mám veselou opičku.

V šest hodin jsem se dočkala zazvonění mobilu. Volal manžel, hlas měl sice ještě zastřený, ale má to za sebou. Podívala jsem se z okna a zjistila, že po propršeném dni konečně vysvitlo Slunce.

A já tu sedím nad manželovým notebookem, na kterém mi jde psaní "jako psovi pastva". Chybí mi myš, hledám diakritická znaménka, občas tu na něco sáhnu a své zápisy mažu. Můj počítač od včerejška stávkuje.

I když bylo dnešní počasí hnusné, pršelo a padal mokrý sníh, byla zima, prostě počasí, že by psa nevyhnal, pro mně to byl krásný den.

"Tramtadadá, tramtadadá, má to za sebou."

Dnes mě pobavilo

Dnešek je takový pošmourný a uplakaný den. Počasí se pokazilo, zima je jako v ruském filmu a cestou domů jsem promokla. Pramálo důvodů k radosti.

Až pak .... otevřela jsem si email a tam byla tato tato říkanka. Vzala jsem fot'ák, vyfotila první propisku, která se mi dostala do ruky a na fotku jsem říkanku přepsala.

Uznejte, že jsem si jí nemohla nechat jen pro sebe.

Krásný den všem.