Životodárná tekutina

"Jsme jedné krve, ty i já". Tato věta je napsána ve slavných Knihách džunglí od anglického spisovatele Rudyarda Kiplinga, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Přesně tato věta mě napadla, když jsem na blogu zjistila, jaké je téma tohoto týdne. Proč mě napadla, nevím. Byla uložena někde v mé paměti z doby mého dětství, kdy jsem Knihy džunglí četla.

Krev je životodárná tekutina, která koluje v našich cévách a žilách. Jejím hlavním úkolem je dopravování živin a stopových prvků do tkání a odvádění odpadních produktů. Je složena z plazmy, červených a bílých krvinek a krevních destiček. Naše tělo má stálou teplotu a proto se řadíme, spolu se savci a ptáky, mezi teplokrevné. Plazi, obojživelníci a ryby mají krev, jejíž teplota se odvíjí od podmínek, ve kterých momentálně jsou. Hmyz má pouze hemolymfu, bez obsahu krvinek. Tolik teorie.

Patřím mezi lidi, kterým vadí pohled na krev.

Nemohla bych být zdravotníkem, ale o to víc si zdravotníků vážím a jejich práci obdivuji.

Asi jsem svým způsobem srab, ale když jsem si jako dítě rozbila koleno, nebo mě pokousal sousedovic pes, řvala jsem do té doby, dokud mi nebyla rána ovázána a já krev neviděla. To, že rána bolí, bylo podružné.

Tahle, dalo by se říci fóbie, je v naší rodině dědičná. Moje hodně hluboká vzpomínka mě vrací do dětství. Lékaři měli podezření na žloutenku a odeslali mě na odběr krve. Tehdy jsem nevěděla, co mě čeká. Vím jen, že jsem měla podivný pocit slabosti. Ten pak vystřídal úlek, když moje maminka, do té doby stojící za mnou, zkolabovala. Vzpomínám si ještě, jak jsme spolu seděly na schodech na poliklinice a čekaly, až maminka bude schopná chůze, abychom šly domů. Žloutenka se naštěstí nepotvrdila a já se po nějaké době uzdravila. Tehdy se u mně rozvinul odpor k odběrům krve.

Jako dítě jsem byla poměrně zdravá, ale občas nějaká nemoc přišla a když po ní následoval kontrolní odběr krve, doprovázel mě vždy táta. Občas jsem se sesunula ze židličky a můj odpor se prohluboval. Později z preventivních důvodů mi krev byla brána vleže.

V době studií jsem raději některé choroby přecházela, nebo léčila sama, abych se vyhnula eventuelním odběrům krve.

Čas pokročil, byla jsem vdaná a čekala své první dítě. Byla jsem odeslána v rámci prenatální péče, mimo jiné, také k odběru krve. Nad ránem jsem byla vzhůru a obávala se toho, co mně čeká. Můj muž, který to nemohl pochopit, mě dovezl na polikliniku. Seděla jsem zhroucená na lavici a nemohla se vůbec dívat na lidi vycházející ven, kteří si přidržovali gázu na místě po vpichu jehly. Přišla řada na mého muže, tak mě zavolal a ve frontě jsme se vystřídali. Několik lidí nesouhlasně hučelo, ale mě bylo tak zle, že jsem to téměř nevnímala. "Zapumpujte si" zazněl pokyn a já jednala jako stroj. Odvrátila jsem pohled a těšila se, až to bude za mnou. "Ježíšmarjá, vám ta krev vůbec neteče". Sestra pustila gumový pás, dala mi ho ke druhé ruce a znovu jsem pumpovala. "To přeci není možný, máte vůbec krev, ženská?" Krev netekla ani z druhé ruky. Sestra znervózněla a začala mi poklepávat na žíly. Stále nic. Potom zavolala druhou a opět následoval neúspěšný pokus připravit mě o mojí životodárnou tekutinu. Oběma se to podařilo zhruba po čtvrthodině a já odcházela se založenýma rukama, jako kdybych chtěla tančit kozáčka. Do tance mi vůbec nebylo a moje barva korespondovala se stěnami na poliklinice. Můj strach byl tehdy tak silný, že krev netekla a netekla.

Když jsem pak čekala druhé dítě, nastaly komplikace. Mé druhé těhotenství bylo rizikové a já trávila své dny v Motolské nemocnici, kde ke každodennímu rituálu patřil i odběr krve. Před prvním odběrem, kam nás na sesternu odvelely tři, jsem upozornila, že při braní krve někdy omdlévám a že je radno mi krev odebírat raději vleže. "Tak to tady nepůjde, nemáme tu lehátko, zavolejte sanit'áka". Moje spolupacientka z vedlejší postele také hlásila, že omdlévá. Usazeny na kulaté otáčecí stoličce jsme byly odvezdány do rukou upírek s nabroušenými jehlami. Za mnou a mou sousedkou stáli dva statní chlapi a zatímco my dvě jsme odběr zvládly bez omdlení, třetí paní, která říkala, že vše zvládne v pohodě, se tiše sesunula na zem.

Odběry krve pokračovaly denně a já si na ně zvykla. Přestala jsem omdlévat, ale žádnou radost mi to nezpůsobovalo.

Jednou jsem ale chtěla udělat výjimku a rozhodla se, že daruji krev. Nevím už tehdy, co mně k tomu motivovalo, ale rozhodla jsem se a šla na vyšetření. Absolvovala jsem odběr pro laboratoř s tím, že mě potom pozvou. Nepozvali mě k odběru, ale na další a další vyšetření a pak mi sdělili, že mám alergii a tudíž mou krev nemůžou potřebovat.

Odběry krve nemám ráda pořád. Zvládám to, ale nedívám se. Potom s rukou v křeči opouštím upíry. Ted' si tak uvědomuji, jak píšu, cítím podivný tlak v ohbí ruky.

Před pár lety, kdy ještě dcera bydlela u nás doma, jsme onemocněly a obě musely na sedimentaci. Dcera šla asi o dva dny dříve než já. Naše paní doktorka mi potom říkala: "Dcera asi bude po vás, taky nám tady omdlela."

Co na to říci? Naše rodová linie pokračuje a máme dvě vnučky.

Budou také po nás?

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

"Sestro, odebrala jste pacientovi krev?"

"Ano, pane doktore, měl jí pět litrů."

Co mě dnes potěšilo

Zúčastnila jsem se fotografické soutěže na Margarity Veselém Blogu a musím se pochlubit, že jsem obsadila 4. místo se svými kočičími fotkami.

A obrovskou radost mi udělal diplom, který jsem dostala.

Blahopřeji všem, kteří se soutěže zúčastnili a děkuji za soutěž, jako takovou.

Zklamání

Ne nadarmo se říká, že se člověk učí celý život.

Ne, nemluvím tu jen o školách, které jsou důležité. Nechci se ani zmiňovat o dalším prohlubování vědomostí a znalostí vyplývajících z práce, kterou člověk vykonává. Jde mi o takzvanou školu života. Žiju už dost dlouho na to, abych neopakovala stále stejné chyby. A ted' - zasloužila bych si dostat ve škole života za pět. Dostala jsem pořádnou "t'afku". Dobře mi tak. Nepoučena z předchozích chyb a kopanců, kterými jsem si ve svém životě už prošla, jsem před třemi lety nabídla svou pomoc člověku, který jak jsem ted' zjistila, si jí vůbec nezasloužil. Napadlo mě v této souvislosti úsloví: " Čiň čertu dobře, peklem se ti odvděčí" a nebo by se také hodilo: "Za dobrotu na žebrotu".

Jistě každý z nás už v životě zažil nějaký konflikt. Osobně se musím přiznat k tomu, že konflikty jako takové nemám ráda. Ač jsem narozená ve znamení Lva a měla bych být dominantní, říkám si někdy, že se horoskopům opravdu nedá věřit. Jsem takový ten lev, na kterého když někdo zakřičí, stáhne ocas, sroluje uši a někam zaleze. A navíc ještě se snaží věci urovnat tak, aby život byl klidnější a hezčí.

Dostala jsem se do konfliktu. Do vyhroceného konfliktu, kdy mojí jedinou chybou bylo to, že jsem údajně přeslechla informaci. Druhá strana si to nenechala vysvětlit a kromě mé "asi hluchoty" mi bylo ve finále vyčteno vše, co jsem kdy udělala. Měla jsem pocit, že mi bylo vyčteno i mé narození. Škola života mi měla napovědět, že jsem Lev a tudíž bych také měla zařvat. Ale já nezařvala. Chyba? Ted' zpětně si říkám, že ano.

Došlo na pokračování, kdy se druhá strana vrátila a opět na mně řvala: "No tak já se ti teda omlouvám a jestli tuhle omluvu nepřijmeš, tak jsi u mně skončila!!" Tak jsem skončila. Přeci jen ze své školy života vím, že křik nemůže být pokládán za omluvu. Nesnáším ultimáta, nemám ráda slovo "musíš". Mrzí mě to, je to pro mně velké zklamání. Zklamání o to větší, že jsem během těch tří předchozích let nepoznala člověka, který ted' ukázal svou pravou tvář. Opět použiji jedno úsloví: "Chybami se člověk učí".

Abych to pro mně nepříjemné téma trochu odlehčila, tak se učím fotit makro. Moc mi to zatím nejde, ale učím se pilně.

Přání

Vám, kteří zavítáte na můj blog, je určeno toto přání.

Kvetoucí jaro

Mnohokrát jsem se přistihla při myšlence, jak jsou rozdílné určité oblasti v naší malé zemi. Pocházím ze severu Čech. Ač jsou tato místa nedaleko Prahy, kde už hodně dlouho žiju, některé kytičky se na severu nikdy nevyskytovaly a naopak. Třeba čekanka, která je ve středních Čechách běžná, nikdy na severu nekvetla. Úplně odlišná je například i květena na jihu Moravy. Vzdálenosti od jednotlivých oblastí jsou nevelké, ale rozdíly značné.

O to větší bylo pro mně překvapení, že některé kytičky kvetou tady, v blízkosti od Prahy a stejné kvetou v Alpách.

Přináším proto srovnání české květeny, pořízené v přírodní rezervaci Kulivá hora a květeny, kterou jsem vyfotila v Alpách.

Prvosenka jarní kvete u nás i v Alpách. První obrázek je pořízen na Kulivé hoře a druhý je z louky u Brandenbergu.

Podléška, jak je tato květina nazývána kvete stejně v listnatém lese na Kulivé hoře a v lese u Kramsachu. Vypadá to, jako by fotografie byly pořízeny v jednom lese. Nejsou.

Sasanka hajní - první foto je opět z Kulivé hory a druhé z louky u Brandenbergu.

Fialky (violka vonná) kvetou stejně na Kulivé hoře i v lese nad Kramsachem. Dokonce i stejně voní.

Na Kulivé hoře jsem objevila koniklec luční, na ten jsme v Alpách nikde nenarazili.

V Alpách, v lese nad Kramsachem nádherně kvetl devětsil bílý. U nás jsem ho viděla na Šumavě a v NP České Švýcarsko v povodí řeky Křinice. Na Kulivé hoře nebyl.

Takže květena Kulivé hory a Alpských údolí se přeci jen v něčem liší.

Na samý závěr pohled z Kulivé hory, z místa, kde vznikla polovina zveřejněných fotografií.

Druhá polovina fotografií byla pořízena zde.

Barvy mé dcery

Moje dcera, která je dnes propagační výtvarník, se od malička projevovala dost originálně. Jak už jsem se zmínila, velice špatně mluvila. A co navíc, zvolila si i své pojmenování barev. Bílá nebyla bílá, ale mlíková, zelená byla trávová, žlutá byla pampelišková. A takhle měla pojmenované všechny barvy. Jen u jedné barvy udělala výjimku a pojmenovala jí správně, tou barvou byla černá.

To, že špatně mluvila, mě dost trápilo. Je to hrozný pocit, když matka nerozumí svému dítěti. Vždyt' její bratr v roce a půl mluvil báječně, rozeznával všechna auta podle značek a já se díky němu naučila rozlišovat náklad'áky. Tak proč ta holka je jiná? Pořád jsem ty svoje děti srovnávala a porovnávala. Byla to chyba. Zatímco syn se od mala jevil jako intelektuál a rozvíjel debaty na úrovni, dcera si drmolila to své úájíblk a ajt'ááúú.

Na druhou stranu můj chytrý chlapeček byl tak trošku neobratné dřevo. Na tříkolce sice seděl, ale bud'to řídil, nebo šlapal. Zkoordinovat tyto dvě činnosti byl pro něj nadlidský úkol. Dcera v 10 měsících chodila a v 15 měsících jezdila na tříkolce, tak rychle, že jsem jí mnohdy nestačila. Ponořila jsem se do odborné literatury a vyčetla si, že syn se rozvíjí intelektuálně, zatímco dcera si rozvíjí zejména motoriku. Ale srovná se to.

Když byly mé dceři tři roky, měla absolvovat tříletou prohlídku. Pro mně to byla nepředstavitelná věc, vždyt' neumí pořádně mluvit, co nám doktorka řekne? Rozhodla jsem se praktikovat pštrosí politiku. Pštros také strčí při problému hlavu do písku a dělá, že problém neexistuje. Ve třech letech jsme tedy nikam nešly. Po více než dvou měsících nám přišla pozvánka ke tříleté prohlídce. Tak, ted' tomu už neunikneme.

Došly jsme na středisko, paní doktorka mou mlčící dceru prohlédla a pak řekla sestře, aby nás vzala vedle navlékat korálky. No nazdar. Syn žádné korálky nenavlékal, co je to za novinku?

Seděla jsem s dcerou, která vyfasovala tkaničku a čekaly jsme co bude. "Tak, návlékni žlutý korálek" "Nehim" ozvalo se moje dítě. "Ájo, pampeliškovej". Dcera z krabičky vybrala žlutý korálek a zručně ho navlékla na tkaničku. "Ted' navlékni bílý" "Nehim". "Mlíkovej", zněl můj pokyn a dcera navlékla bílý korálek. Sestra pod stolem do mě lehce kopla a tiše se ptala: "Jak říkáte zelenému?" "Trávovej" "Tak, ted' navlékni trávovej". A dcera navlékala barevné korálky a my se se sestřičkou pochechtávaly, až přišla paní doktorka. Smála se také a prohlásila, že takhle originální dítě tu ještě neměla. Pak se krátce zamyslela a pronesla: "Víte, já dodnes myslela, že nejoriginálnější byl váš syn". Na můj tázavý pohled pronesla: "Když jsem mu ukazovala obrázek, aby pojmenoval barvy, tak tu, kterou jeho vrstevníci jmenovali jako modrou, on pojmenoval petrol".

Svérázné a originální pojmenovávání barev mé dceři vydrželo hodně dlouho. "Do školky pudu v tom hovínkovým kabátě". A já si uvědomila, jaké to bylo štěstí, že na středisku neměli hnědé korálky.

Barevný svět

Kolik odstínů barvy může mít třeba obloha?

Je jich nepočítaně. Jen těch odstínů modré, červené či žluté barvy je několik. Takový pohled se mi naskýtá z okna.

Jsme obklopeni barvami a žijeme v barevném světě. Většina z nás vnímá a vidí barvy. Patřím mezi ty št'astné, kteří se mohou pohledem na barevný svět kolem nás pokochat.

Žijí ale mezi námi ti, kteří toto nevidí vůbec a to jsou slepci a pak další, kteří jsou barvoslepí.

Mám kamaráda, který je barvoslepý. Paradoxně mu tato vada byla zjištěna až na prahu dospělosti, když si chtěl udělat řidičský průkaz. Možná za našich mladých let se dětští lékaři nezabývali důkladnějším vyšetřením zraku, nebo jim jeho vada unikla. To už dnes těžko někdo zjistí.

Barvoslepost je odborně nazývána "daltonismus". Prvním, kdo tuto vadu popsal byl roku 1798 anglický přírodovědec John Dalton, který barvoslepostí trpěl. Barvoslepost však ve většině případů neznamená, že je vidění černobílé. Naopak, většina barvoslepých vidí barvy, ale některé nejsou schopni od sebe rozlišit a vnímají je stejně - například modrou a žlutou, nebo červenou a zelenou. To je případ i mého kamaráda.

Barevný svět kolem nás se neustále rozvíjí.

V oblasti medicínské nastal obrovský pokrok, dnes jsou léčeny nemoci, které dříve byly hrozbou. Jsou diagnostikovány i vady, které v předchozích dobách bývaly zjištěny pozdě. Mé vnučce, při tříleté prohlídce, zjistila lékařka vadu zraku. Takže nosí brýle a má 3 a půl dioptrie. Má k tomu dispozici, můj muž i moje sestra mají také vadu zraku, ale jim byla zjištěna až ve škole. Takže pokrok. Navíc, čím dříve je vada zraku zjištěna, tím větší je šance na to, aby se zlepšila.

Můžu nahlédnout i do oblasti techniky. Počítač, na kterém píšu tento článek, je dnes pro většinu lidí samozřejmostí, bez níž by si už nedovedli představit komunikaci, psaní textů či práci s fotografiemi.

Doma jsme měli psací stroj a to byla velice ceněná věc.

Můj první fotoaparát se jmenoval Pionýr. Film do něj se vkládal na dřevěných cívkách a bylo možno udělat 12 černobílých obrázků. A dnes? Digitální fotoaparáty nebo mobily, ze kterých jsou poměrně slušné fotografie, jsou pro nás také samozřejmostí. A fotografie jsou barevné.

Prošla jsem svůj archiv digitálních fotografií, patřím mezi ty šílence, kterým se říká zahrádkáři a na čem jiném doložit barevnost, než na květinách? Tak tady jsou:

Bílý anglický muškát. Bílé jsou také sněženky, konvalinky, růže, kopretiny a spousta dalších.

Žlutá růže není jedinou květinou v této barvě, máme žluté pampelišky, blatouchy, narcisy, tulipány...

Zase růže, tentokrát v barvě oranžové, ale krásné jsou i gladioly, nebo měsíček zahradní.

Lososová barva je přechodem mezi oranžovou a růžovou, jako ukázka jsou tu jiřiny.

Zástupce červených květin amarylis, těch červených je asi nejvíc - růže, tulipán, gladiol, ibišek....

Růžovo-fialový syrský ibišek, v tomhle odstínu je také spousta kytek, třeba muškáty, cínie...

Bouganvilea - poprvé jsem jí viděla před mnoha a mnoha lety v Jugoslávii, kde roste jako venkovní keř. Ty moje jsou venku jen přes léto a od té doby, co je mám už značně povyrostly.

Poslové jara krokusy jsou v mnoha barevných odstínech. Tady jsou fialové.

A nelze opomenout kytičku, která tuto barvu symbolizuje - violka vonná, kterou všichni znají jako fialku. Skromný jarní kvítek s kouzelnou a nezaměnitelnou vůní.

"Modrá je dobrá" zní v jedné písni. Modrých kytiček je také dost. Tady je na ukázku lobelka. Modré jsou luční zvonky, čekanka. Nedávno jsem si koupila modrou růži o níž to prodejce tvrdil. Je malá, nevím, zda letos pokvete.

Barvy květů jsem se snažila seřadit podle barev spektra. Já vím, chybí zelená. Zelená je barva jara, kdy po zimě začne růst tráva a na stromech se objevují pupeny. Zelená doplňuje všechny kytky.

Líbí se mi barevný svět, ve kterém žijeme.

Kam s ním

Kam s ním? Kdysi pod tímto názvem napsal Jan Neruda svůj slavný fejeton.

Jeho nadpis jsem použila proto, že jsem řešila obdobnou otázku. Ne, nechtěla jsem odklidit slamník, ale potřebovala jsem někam dát knihy, které zbyly po mé mamince. Správně by měl nadpis asi znít: "Kam s nimi?"

Jsme rodina knihomolů. Vzpomínám na svého dědu, který měl spoustu knih a k lásce k nim vedl i nás, svá vnoučata. U mně se mu to povedlo dokonale. Maminka také patřila mezi knihomoly a po dědově smrti si převezla jeho knihy k nám domů. Byt byl veliký, nebyl problém v něm knihy mít. Vyrůstala jsem mezi knihami a byly to moje společnice. Když jsem opouštěla své rodiště, vzala jsem si jich sebou spoustu.

Šel čas, knihy přibývaly a maminka zůstala ve velkém bytě sama.

Když se pak stěhovala do garsonky, začala také řešit tuto "nerudovskou" otázku. Bylo jasné, že všechny knihy si do ní vzít nemůže. Udělala výběr knih, které se stěhovaly s ní, další rozdala a zbytek nechala v bytě, který po ní obývala moje neteř.

Poslední dva roky, při každé naší návštěvě, nám maminka "vnucovala" knihy a nejen ty. Zdůvodňovala to větou: "Holky, až tady nebudu, co si s tím počnete". Během těchto dvou let se jí podařilo rozdat zhruba polovinu knih. Dokonce i pan doktor, který jí chodil navštěvovat, si odnášel knihy. Přes všechnu její snahu zlikvidovat svůj knižní fond, zbylo knih mnoho.

Byt jsme museli vyklidit v rekordním tempu a mimo jiné jsme řešili, co s knihami. Sestra řekla, že by je vyhodila. Měla zkušenost, že po švagrově smrti, knihy které po něm zbyly, také nikdo nechtěl. Navíc nemůže kvůli svým očím číst. Ve mně se probudil knihomol, který má ke knihám vřelý vztah a řekla jsem, že se o to postarám. Domů jsme si dovezli 4 krabice knih. Kam s nimi? Aby co nejméně překážely, stály krabice v pracovně před skříní. Denně jsem je měla na očích a věděla jsem, že se jich musím zbavit co nejdříve. Sepsala jsem jejich seznam a ten v prvním kole nabídla rodině. V druhém kole jsem nabídla knihy známým a potom i kolegům v práci. Ale i přesto jich zbylo pořád moc. Jako by neubyla žádná. Se seznamem jsem "obíhala" antikvariáty, abych si vyslechla, jsme zahlcení, knihy nebereme.

Až minulý týden se objevilo světlo na konci tunelu - Klášter Sv. Karla Boromejského. Na tuto možnost mě v podstatě navedl kamarád Eda, jemuž v lednu zemřela maminka. Vozil jí do denního stacionáře při klášteru a pak po její smrti jim věnoval její ošacení. Prý si to velmi rádi vzali. Dokonce se vyjádřil, že jim odkáže veškerý svůj majetek a v tom smyslu sepíše i závět'. Bude to jakási forma díků za péči, která byla poskytována jeho mamince.

Zavolala jsem a konečně dosáhla malého úspěchu, který mě naplnil radosti. V řepském klášteře Sv. Karla Boromejského by si knihy rádi vzali. Hurá! Upozornila jsem je i na skladbu knih, že jsou mezi nimi i tzv. Harlequinky, které maminka v posledních letech ráda četla. Prý to nevadí. Staří lidé ve stacionáři i v nemocnici, kterou tato kongregace spravuje, je prý čtou rádi. Celé pondělní odpoledne jsem strávila s knihami. Přinesla jsem si menší krabice, aby s nimi mohly manipulovat jeptišky a třídila knihy podle žánrů. Každou krabici jsem označila, aby hned na první pohled bylo patrno, oč se jedná. S manželem jsme knihy odnosili do garáže a zaplnili jimi kufr auta.

V úterý jsme jeli do kláštera. Podle domluvy jsem se měla ohlásit na vrátnici, předat knihy a nechat tam svou vizitku. Počasí bylo do slova a do písmene aprílové. Krátce svítilo Slunce, které střídal prudký déšt' doprovázený větrem. Vešla jsem do vrátnice, oslovila vysokého pána, který tam seděl, že jsem domluvená na tom, že jim vezu knihy z pozůstalosti. "Kolik toho je?" "Máme to v pěti krabicích". Vyšel s námi před klášter a popsal nám, kam máme knihy složit. Je to prý místo, kam jim lidé nosí věci, které jim darují. "Chcete tady nechat mou vizitku?" "Není třeba, nechte jí u těch věcí". Podle popisu jsme ono místo našli. Byl to přístřešek pod vlnitým plechem, obehnaný pletivem. Chvíli jsme na sebe s mužem koukali a on pronesl: "To snad nemyslí vážně?" Vystoupili jsme z auta a šli se podívat zblízka. Jediný přístup do tohoto prostoru byl zahrazen starým nábytkem, který byl už notně zkroucený deštěm. Co nepoškodil déšt', dokonaly matrace na nábytku, které byly také promočené. Hmm, tady asi taky někdo řešil "nerudovskou" otázku, co se slamníkem. Uprostřed tohoto nepořádku trčel rozmočený kufr. Celý tento prostor ostře kontrastoval s renovovanou budovou kláštera. Plechový přístřešek z jedné strany otevřený dešti a ne zcela zastřešený a vedle novotou svítící fasáda.

"To můžem rovnou ty knížky hodit na skládku", zněl rozlobený hlas mého muže. Stála jsem tam v dešti a bylo mi smutno. Moje srdce knihomola trpělo. "Zkus jít znovu na tu vrátnici". Zavrhla jsem to s tím, že se s nimi domluvím znovu, protože se mi tenhle přístup hrubě nelíbil. Muž celou cestu domů nadával a říkal, že jsme ty knihy měli rovnou nechat cikánům, kteří si vzali maminčin nábytek na topení. Prý by to mělo alespoň nějaký efekt, než nechat knihy ležet venku v dešti. A mě bylo smutno. Bylo mi líto všeho. Vzpomínala jsem na maminku s jakou usilovností sháněla knížky své oblíbené autorky Vlasty Javořické, aby měla kompletní celé její dílo. Vzpomínala jsem, kolik z těch knih jsme jí věnovali my a kolik knižních hřbetů jsem vídala jako dítě doma a pak i při návštěvách v garsonce. Déšt' a vítr moji chmurnou náladu jen umocňovaly.

Včera jsem znovu volala do kláštera. Vylíčila jsem jim, jak jsme knihy nepředali. "Ale my si je rádi vezmeme", zněla odpověd' na druhé straně. "Ano, já vám je samozřejmě ráda dám, ale do ohrady na déšt' ne. Tam je odmítám nechat. Připadá mi to jako veliká neúcta ke knihám." Byla jsem požádádána, abych chvíli počkala "na drátě". "Víte", zazněl hlas z druhé strany, "v tom přístřešku by ty knihy ale nezůstaly dlouho". Cítila jsem, jak mnou začíná cloumat vztek. "To přeci nemyslíte vážně, venku prší a my máme dát knihy na déšt'?" Chvíli bylo ticho a pak jsem slyšela, že to máme prý zkusit znovu nechat knihy na vrátnici, že slouží dnes jiný vrátný, než ten, který nás poslal do přístřešku. Sestřičky si je prý přeberou, něco nechají v klášteře pro své klienty a pacienty. Zbytek si pak odvezou do diakonie v Broumově.

Odpoledne jsme jeli znovu do kláštera. Sloužil jiný vrátný a já mu musela zdůraznit, že jsem opravdu domluvená s jejich sekretariátem, že si knihy má nechat ve vrátnici. "A kolik toho je?" zazněla otázka a já se začala bát, že se situace ze včerejšího dne bude opakovat. Nakonec jsme nechali knihy ve vrátnici i s mou vizitkou. Jeli jsem domů a mě napadlo staré české přísloví: "Blbej kdo dává, blbější kdo nebere".

Jsem z toho všeho dost rozpačitá. Nevím, asi můj vztah ke knihám, který je víc než vřelý, způsobil mou špatnou náladu. Déšt', který bičoval večerní Prahu, mojí náladu také nezlepšil.

Seděli jsme doma s manželem u kávy a on se najednou zeptal: "Hele, co myslíš, až jim dá Eda ty milióny po matce, nechají je také v tom přístřešku?"

Jarní Alpy

Dva kouzelné víkendové dny, strávené v Alpách, utekly jako voda.

Na vrcholcích hor panuje ještě ta pravá zima a vysoko položené lyžařské areály fungují, zatímco dole v údolích už je jaro.

I počasí nám celkem přálo.

Z Prahy jsme vyjeli brzy ráno a ve Stodůlkách jsme najeli na dálnici D5. Na Rozvadově jsme natankovali a pokračovali na Regensburg a Mnichov a odtud jsme pokračovali směrem na Rosenheim a pak po A93 na Innsbruck. Sjíždíme z dálnice na Kramsach a stoupáme do kopců.

Naší první zastávkou byl nízko položený lyžařský areál nad Kramsachem. Poslední pláty sněhu naznačují, že tady už se dlouho nelyžuje.

V okolních lesích rozkvétají podléšky a devětsil bílý. Říčky mají vysoký průtok vody, jsou zásobovány tajícím sněhem. Řeka Branderburger Ache, která je v letních měsících potůčkem, se valí dolů do údolí a její barva je kouzelně modrá.

Pokračujeme do malebné vesničky Brandenberg. Okolní louky jsou rozkvetlé sasankami a prvosenkami. Vesnička je kouzelná a za ní se vypíná pohoří Rofan, které také bývá nazýváno Branderbergerskými Alpami. Nejvyšší vrchol Rofanu je Hochiss se svými 2299 m. I v tomto období se tu ještě lyžuje.

Druhý den se našim cílem stává údolí Zillertal, které se rozkládá pod Zillertalskými Alpami.

Tyto jsou podstatně vyšší, jejich nejvyšším vrcholem je Hochfeiler s 3510 m. V Zillertalských Alpách je možné celoroční lyžování na některém z ledovců. Část území se nachází v Itálii v Jižním Tyrolsku.
Auto jsme zaparkovali v Zellbergu. Procházeli jsme údolím podle řeky, která má stejné jméno jako hory kolem - Ziller. Její tok je klidný, v širokém korytu protéká mezi horami, aby se pak vlila do řeky Inn.

V údolí mezi horami panovalo jaro. Na vrcholy kopců jezdily lanovky a jarní lyžařská sezóna byla v plném proudu.

Přijměte pozvání do jarních Alp. Pro lepší představu, kde se tato místa vyskytují, jsou zde mapky:

Rofan:

Zillertal:

^{Zdroj: Mapky s rozdělením Alp na jednotlivé oblasti jsou staženy z internetu.}

Průměrná cena za ubytování v soukromí je cca 25 Euro za noc se snídaní.

Další fotografie z jarních Alp jsou zde.

Radovat se z maličkostí

Dnes, po hodně dlouhé době, je den, který se vymyká dnům předchozím.

Mám radost.

Po hodně dlouhé době mám opravdu radost.

Tenhle pocit mě naplňoval už od rána, celý den jsem se usmívala. Vím, asi to byl výjimečný den, takový, jaký už jsem hodně dlouho neprožila.

Od prosince minulého roku jsem prožívala své soukromé peklo. Problémy, maléry, nemoci, smrt byly mými společníky. Pronásledoval mě neustále pocit, že překonávám překážky, které mi někdo staví do cesty, bojuji proti neodvratnému osudu. V bezesných a z větší části probdělých nocí jsem mockrát cítila, že už dál nemůžu, že to prostě nezvládnu. A i když byly v těch dnech malé radosti, byly okamžitě potlačeny smutkem, problémy a někdy i depresí.

Dnešek byl jiný.

Možná to způsobilo Slunce, které od rána svítilo a všem lidem prosvětlovalo den.

V práci se mi podařila věc, o kterou jsem bojovala už dva týdny. Prorazila jsem bariérou tupých hlav. Dokonce jsem se od rána usmívala i na kolegu, kterého opravdu nemusím, na rozdíl od našeho šéfa, kterému donáší. Moje malé vítězství mě naplnilo báječným pocitem a radostí, a říkala jsem si, že den by mohl být hezký.

Po několikadenní snaze jsem konečně našla umístění pro knihy, které zůstaly po mé mamince. Věřím, že v klášteře u Boromejek, které spravují nemocnici, LDN a stacionář, najdou tyto knihy uplatnění. Naplnilo mě to štěstím, protože knihy miluju a bylo mi líto se jich zbavit, aniž by někomu přinesly nějaký užitek.

Po práci jsme šly s kolegyní domů a já se stále usmívala. Ještě jsem jí říkala, že by se po dvou úspěších, mohl dostavit ještě úspěch třetí. Samozřejmě, že jsem opět usnula v tramvaji a na nějaký "třetí" jsem zapoměla.

Čekala jsem u semaforu, až padne zelená, abych mohla přejít. Podívala jsem se na druhou stranu ulice a v tom jsem jí uviděla. Začala jsem se usmívat a současně mě v očích začaly pálit slzy.

Na druhé straně ulice stála moje dlouholetá kamarádka a taky se usmívala. Silnici jsem doslova přelétla, vrhla se k ní se slovy: "Strašně ráda tě vidím." Asi to vypadá divně, ale já vše vysvětlím.

Svou kamarádku znám už více než 25 let. Bývaly jsme kolegyně v práci a výborně jsme vycházely. Já cholerický, pracovitý lev a ona pohodová, klidná ryba, která mě často uklidňovala i usměrňovala. Spolu jsme se báječně doplňovaly. Občas jsme se vídaly i potom, co jsem změnila pracoviště.

Jsou to asi tři roky, kdy jsem čekala na autobus, kterým jezdím na pravidelné kontroly do Motola. Na stanici přišla moje kamarádka a já se ptala, kam cestuje. Říkala, že do Motola. Seděly jsme pak spolu v autobuse a povídaly si o tom, jak nám čas utíká, děti stárnou a rodí se vnoučata. A taky, že stárneme i my a začaly jsme si povídat i o tom, jaké máme zdravotní problémy. Kamarádka mi řekla, že jede na onkologii a pak vyprávěla, jakým peklem si už prošla. V tu chvíli mi moje problémy připadaly natolik malicherné, že jsem jen mlčky seděla a poslouchala její vyprávění.

Vyprávění o nemoci, o boji s ní, o víře v uzdravení a potom zase o propadech a beznaději. Před nemocnicí jsme se rozešly a já jí popřála, at' kontrolní vyšetření dopadne dobře. Seděla jsem pak před ambulancí a čekala na svého doktora. A můj věrný průvodce - strach, se ten den někam ztratil. Mé myšlenky provázely mojí kamarádku a já přestala vnímat to, co mě čeká za dveřmi ambulance.

Proboha, proč ona?

Potkaly jsme se znovu po měsíci a ona zářila štěstím. Výsledky dopadly na výbornou, vše je v normě. Radovala jsem se s ní. Během roku jsme se několikrát viděly a vždy byla v pořádku. Nějaký čas jsme se potom neviděly.

Bylo to jednoho loňského srpnového odpoledne, šla jsem z práce a slyším: "Ahoj Ájo". Zvedla jsem oči a dívala se do neznámé tváře. Jen ten hlas a unavený úsměv. S šokovaným výrazem jsem se dívala na svou kamarádku. Měla zvláštně tmavou barvu obličeje, neměla obočí, neměla řasy a na hlavě měla uvázaný šátek. Zachovala jsem se jako totální idiot a "vypadlo" ze mně: "Jak na tom jsi?" Jen co věta dozněla, dala bych si pár facek. Odpověděla: "Stojí to za hovno, ale ještě žiju".

Peklo se vrátilo.

Stály jsme spolu na chodníku a její dvě malá vnoučata se na nás dívala. "Prosímtě, bojuj, už kvůli těmhle prckům". Na víc jsem se nezmohla. Šla jsem domů a v duchu si nadávala. Proč jsem se jí na to ptala, vždyt' se stačilo podívat a každému musí dojít, jak na tom je. Chovám se jako hovado. V noci jsem nemohla spát.

Druhý den jsem se jí šla omluvit, za svou netaktnost a neomalenost. Unaveně se usmála a říkala, že se nezlobí. Zná mě už prý hodně dlouho, ale takhle vyděšenou a šokovanou mě prý nikdy neviděla. A navíc, musí si zvykat na zvědavé otázky a pohledy lidí.

Pak už jsem jí neviděla. Při mých návratech z práce jsem se dívala na její dům a přemýšlela, jak na tom asi je. Dokonce jsem se někdy přistihla při myšlence, zda ještě je.

Před pár týdny jsem šla kolem nich a viděla její dceru, jak zavírá branku. Chvíli jsem sama se sebou bojovala. Mám se zeptat? Nebo raději ne? Ne, už nechci být netaktní. Pouze jsme se pozdravily.

Až dnes. Stály jsme a obě se usmívaly. Vítr rozfoukával její "hřívu". Dívala jsem se na ní a ona říkala: "Tohle mi narostlo od června. Po tom ozařování mi všechno slezlo". Pak začala vyprávět, vyprávět o boji s nemocí, o tom, kdy už to vzdávala. "Víš, já vím, jak na tom jsem. Mám to v sobě a může se to kdykoliv vrátít. Ale ted' chci žít, už se nechci do toho pekla vrátit". Výsledky z vyšetření má v normě.

Stála jsem tam a měla jsem obrovskou radost. Radost z toho, že žije, z toho, že vypadá tak báječně. Radost z našeho setkání.

Dnešní radost "do třetice" je ta největší.

Krtek

Můj nedávný článek měl nadpis Krteček a s krtkem, o němž se chci dnes zmínit, má, až na určitou podobu, pramálo společného. Krteček je postavička z animovaných filmů, všemi generacemi milovaná, na rozdíl od krtka, který je pokládán, zejména zahrádkáři a zahradníky za škůdce.

Musím se hned na úvod přiznat, že skutečného krtka jsem nikdy v životě neviděla. Viděla jsem jen důsledky jeho činnosti na mnoha loukách, zahradách i v parcích. Také jsem ho viděla na fotografiích a něco si o něm přečetla.

Krtek obecný (Talpa europea) se řadí mezi savce. Je to menší hmyzožravec, jehož tělo je pokryto černou srstí. Jeho typickým znakem je tvar předních tlapek, které jsou uzpůsobeny k hrabání v zemi. Jsou otočeny ven od těla a mají deset prstů s dlouhými drápy. Krtek vyniká výborným čichem a sluchem, ale vzhledem k tomu, že většinu života tráví pod zemí, jeho zrak je velice slabý. Vyhrabává si labyrinty chodeb, ve kterých se pohybuje s velikou jistotou a rychlostí. Je také dobrým plavcem. Jeho potravu tvoří žížaly, hmyz, larvy, ale dokáže ulovit i žáby nebo myši. Je rozšířen po celé Evropě a části Asie. Tolik teorie.

Ráda bych tu popsala, jak s krtkem bojovali naši známí.

Náš kamarád si před lety koupil chalupu v jedné středočeské obci. Spíš než chalupa by tato nemovitost měla mít přízvisko statek. Shluk budov a stájí, stodola a obrovský pozemek - to vše stálo na návsi. Pro místní obyvatele se stal okamžitě "mužem na odstřel". Dávali mu okázale najevo, že mezi ně nepatří a nikdy patřit nebude. Prvním důvodem byla cena, kterou za nemovitost zaplatil a na kterou nikdo ze vsi, i když mnozí by si statek také rádi koupili, neměl.

A druhým důvodem, který byl ještě horší, bylo to, že je to Pražák. V těsném sousedství, za zdí bylo malé stavení, ve kterém chalupařil také Pražák. Ten však chalupu nekoupil, zdědil jí a vesnice ho trochu brala jako svého. Tento soused ale neustále popichoval, roznášel drby, snažil se všemi silami škodit a co bylo hlavní, našeho kamaráda nenáviděl ještě víc, než celá vesnice dohromady.

Kam se však na sousedovo škození hrabal krtek.

Na statku se scházela spousta lidí, kteří jezdili pomáhat s přestavbou, nebo jen tak na návštěvy. Za zdí se ozývalo sousedovo nadávání. Kamarádova manželka, po nějaké době, začala zahradničit. V pátek po příjezdu mívala slzy v očích, protože dílo, které v neděli opouštěla, bylo zlikvidováno krtkovou činností. Sháněla informace, jak se s krkem vypořádat. Zvala velké návštěvy s dětmi, které si hrály mezi krtinci a doufala, že hlukem a dupáním nad krtčími cestičkami, krtka ze zahrady vypudí. Ale krtek byl usilovný, na zahradě se mu líbilo a neustále pokračoval ve své destrukční činnosti.

Kamarád zakoupil pasti a líčil na krtka. Moje dcera to tehdy oplakala a říkala: "Strejda je hnusnej, chce zabít krtečka".

Sedávala u krtčích kopečků, kde nebyly pasti, aby krtka varovala.

Boj s krtkem trval už několik měsíců. Kamarád se jednou večer sebral, a šel na "nepřátelské území". Vstoupil do hospody a všem, kteří tam byli, poručil rundu. Sedl si ke krajnímu stolu a chvilku vyčkával. Potom si k němu přisedl jeden z místních a dali se do řeči. A přišla také řeč na krtka.

Téma "krtek" se probíralo celý večer a kamarád se se spoustou rad, jak na krtka, vrátil zpátky. Vyzkoušel mnoho způsobů likvidace, ale krtek opět vyhrál. Do hospody začal chodit pravidelně, zapojil se mezi místní hasiče a zjistil, že vesnice ho už trochu bere. Kdo ho nebral, byl jeho soused. Ten, když zjistil, jak se věci mají, začal kamarádovi dělat ještě větší naschvály.

Čas plynul, nastala zima a zahrada s krtinci byla pod sněhem. Vztahy s místními byli na slušné úrovni, občas přišel někdo z vesničanů na návštěvu, či s něčím pomoci. Přišlo jaro a žena se opět pustila do zahradničení. Zakoupila sazenice, vytvořila záhony, aby po týdnu opět zaplakala nad dílem krtka. A potom nějaká moudrá hlava přišla se zaručeným receptem. Zahrada byla na mírném svahu, tak bylo kamarádovi doporučeno, aby na nejvyšším místě rozrýpal krtinec, vylil do něj obsah propan-butanové láhve a pak vše zapálil. Výsledek prý je to zaručený a úspěch se dostaví.

Udělal, co mu bylo doporučeno. Vylil, zapálil a zalehl na zem. Ozvala se ohlušující rána. Zvedl hlavu a viděl, že zahrada je ve stejném stavu, jako byla předtím. V tom uslyšel řev a nepublikovatelné nadávky souseda. Opatrně přistoupil k plotu a viděl na sousední zahradě, která byla o něco níž, kráter. Nad kráterem stál řvoucí soused. Sazenice jahod s kusy zeminy zdobily kamarádovu střechu.

Jak to dopadlo? Krtek se na zahradě už neobjevil.

Náš kamarád po nějakém čase statek prodal. Soused mu nikdy neodpustil, jak mu vyhodil zahradu do povětří a jeho schválnosti, které dělal, byly k nevydržení. Ono přeci jen přijet na chalupu a těšit se na příjemně prožitý víkend trochu hatí, když máte před vraty složenou fůru hnoje, vedle které stojí soused a s nevinným výrazem prohlašuje: "No víte, oni to ti pitomci složili o kus vedle".

Seznamte se, to jsem já

Seznamte se, tohle jsem já, v celé své kráse ve věku necelého roku, tedy přesněji v deseti měsících.

Narodila jsem se před mnoha lety a rodiče mi vybrali jméno Alena. Ale tímto jménem mě neoslovovali, říkali mi Ája. Stejně tak mi říkali i spolužáci ve škole, dokonce i učitelé mě tímto jménem oslovovali. Na střední škole se nás ve třídě sešlo sedm děvčat se jménem Alena. Při počtu třicetidvou studentek, to byla téměř čtvrtina třídy.

Čas pokročil, blížil se konec mých studií a maturita. Nastalo velké fotografování na maturitní tablo.

S hlavou plnou snů a ideálů jsem chtěla pokračovat ve studiích, ale člověk míní, život mění.

Místo školy jsem nastoupila do zaměstnání a seznámila se se spoustou báječných lidí. Jedna starší kolegyně měla dceru, která byla stejně stará jako já a jmenovala se stejně, Alena. Ptala jsem se jí, proč své dceři vybrali toto jméno. A ona mi odpověděla, že v době, kdy čekala dceru, v rozhlase se četly na pokračování "Příběhy holčičky Alenky". Aha, tak proto nás v té třídě bylo sedm.

Se vzpomínkami na různé své životní etapy jsem začala seznamovat čtenáře blogu, který jsem si založila. Musím však přiznat, že původní záměr byl jiný.

Zpočátku blogování jsem seznamovala čtenáře s turistickými cíly, s místy která mám ráda, která jsem navštívila a ke kterým jsem si vytvořila vztah.

Potom jsem čtenáře seznamovala s popisy našich cest na jih a zpátky a prokládala je poznatky z dalších míst.

Následovalo seznámení s mými fotografiemi a pak jsem začala psát své úvahy na různá témata, zejména inspirována zadanými tématy týdne. Blog začal být trochu osobnější a já své čtenáře seznamovala s útržky mého života, se svými názory, poznatky a se svými vzpomínkami.

Jak šel čas, já se od původního záměru prezentovat jakýsi cestovní deník, dost odchýlila. Moji občasní čtenáři, díky vzpomínkovým článkům, začali o mně vědět něco víc. Začala jsem se zapojovat do diskusí pod články dalších blogerů. Došla jsem k poznání, že jsem se ocitla v komunitě lidí, kteří báječně píší, fotografují, glosují život, nebo jen tak filozofují. Zjistila jsem, že mi jsou tito, pro mně dosud neznámí lidé blízcí. Těším se na každý jejich nový článek a současně mi působí radost, když reagují na moje články. Cítím tu zpětnou vazbu.

Jsem št'astná, že jsem se díky blogu, seznámila na internetu s lidmi, které pokládám za své virtuální přátele.

Dnes mi přišlo emailem

Ráda se s Vámi podělím o to, co mi dnes přišlo emailem:

Dispečer profesionálního hasičského sboru přijde do místnosti nejvyšší pohotovosti, kde hasiči tráví čas mezi výjezdy. Rozhlédne se, zastaví se, usměje se a dá si z automatu kávu. Ostatní kolegové se na něj tázavě dívají a on, potom co kávičku velmi pomalu dopil, říká:

"Pánové, POMALINKU se zvedejte, hoří finanční úřad!"

Dopis z finančního úřadu:

Vážený pane inženýre,

vracíme Vám k přepracování Vaše daňové přiznání.

V kolonce "Vyživované osoby" nemůžete uvádět:

- vláda, parlament, státní a městští úředníci a půl miliónu cikánů.

Váš daňový správce

Svým kamarádkám Lence a Janě děkuju, směju se i ted', kdy to přepisuji na svůj blog.