Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

středa 30. prosince 2015

S úsměvem ?



Blíží se konec roku a já se občas zamýšlím nad tím, jaký ten letošní byl.
Děláme to asi všichni, bilancujeme, říkáme si, že tohle bychom asi udělali jinak, támhleto že mohlo být lepší.

Do toho následujícího bychom měli vstupovat s radostí a vírou, že bude líp. Ale to ne, tohle motto má vedle svého názvu jedna z politických stran, kterou opravdu nemusím. Ale jo, asi bude líp - dostanu přeci přidáno celých 40 korun k důchodu. Manžel už obdržel výměr a má to "černé na bílém".

Zdroj: přišlo mi emailem

Poslední den roku klepe na dveře a já, ačkoli nepatřím mezi ty, kteří se dokáží veselit na povel (když už je ten Silvestr), se rozhodla vybrat ze svého fotoarchivu několik letošních fotek, které možná pobaví a snad vyvolají i úsměv. Nejsou všechny dokonalé, mnoho z nich je pořízeno mobilem, protože fot'ák sebou pravidelně nenosím.


Pilně jsem doplňovala krmítko pro ptáčky, věříc, že jim bude chutnat. Chutnalo i jiným :-D

Když už jsme u toho jídla, Vojta, Kuba s Matějem se také nenechali pobízet

Ba i Sára snědla nějakou "dobrotu"

Babičko, až ti ty boty nebudou, že mi je dáš, vid'?

Ač jsou holky ještě malé, občas potřebují mít soukromí

Seznamte se, to jsme my v celé kráse

Pane, koukejte to udělat pořádně! Dostanu totiž nové kolo

Kočička na prodej ?
Předvánoční trhy v Ředhošti

Rád se vozím, ale líný to určitě nejsem
Cattolica (Emilia-Romagna, Itálie)



Jako z Hitchcickova filmu - těch ptáků na střeše finančního úřadu bylo nespočet

Nespočet zákazníků bývá ráno i v jednom z obchodních řetězců, zejména mají-li dětské věci.
Občas něco chce dcera, jindy snacha. Vycvičená dobou, kdy nic hezkého nebylo, vyrážím ráno nakupovat.

Občas si i něco "výhodného" objednám. Ale kde je ta sleva? Nějak se to nepovedlo.

Občas dokážeme být pěkně škodolibí a pokud se někomu něco nepovede, dokážeme se tomu zasmát. A pokud se dokážeme zasmát i tomu, co se nepovedlo nám, je to malá výhra.
Nepovedla se mi bábovka.
Osvědčený a stokrát vyzkoušený recept, navíc pečeno pro ohlášenou návštěvu.
Vyfotila jsem jí mobilem, poslala jako MMS s prosbou, aby cestou k nám raději koupili něco ke kávě.

Prosba obchodníka
Kutná Hora, vinotéka v Barborské ulici

Když to bouchne!
Nevím, zda ohňostroj bouchl předčasně, či ho někdo zapálil o nějakou tu hodinu dříve, ale mela to byla....

... a pak už i obsluze ohňostroje zbývalo "hezky ruce na plece" a útéct do bezpečí
Peschici (Gargano, Itálie) Slavnost "Otevírání moře"


Názor nezmámého tvůrce - druhá fotografie je detail té předchozí.
Zastávka tramvají Vltavská - říjen 2015

Dotyčnému se na Mácháči asi nelíbilo, mě ano

Tento názor nemá chybu :-D
Nový Svět na Hradčanech

"Na názor Českých drah prostě kašleme!"
Nádraží ČD Lysá nad Labem

Co jste hasiči, co jste dělali,
když jste za požárem šlapat museli...
Hasičské muzeum Mantova (Lombardie, Itálie)

Benediktíni, či někdo jiný dospěl k názoru, že by si převor zasloužil mít vlastní uličku.
Malou, v areálu kláštera, ale přeci jen vlastní

Vyvolala některá z předchozích fotografií úsměv? Pokud ano, jsem tomu ráda.


Ty následující už moc k smíchu nejsou - spíš člověk skřípe zuby:

Listopad 2015 - Podolsko. Vidíte tu šipku s písmenem P v pozadí?

Tak tady je v detailu!
Možná to působí humorně, když je značka pro kotviště na kopečku vzdálená několik desítek metrů od vody.
Za normálních okolností by tady měla být voda. Nejen Orlická přehrada, ale mnoho dalších nádrží vypadá hodně podobně.

26. prosinec 2015 - III. nádvoří Pražského hradu - cedule před směnárnou.
Cizinec, který vyšel ven, nejen že skřípal zuby, ale nadával jako špaček.
Varování před pražskými taxikáři se k němu možná doneslo, ale že okrádá i směnárna?

Krásné a veselé a současně klidné a pohodové poslední okamžiky roku 2015.






úterý 22. prosince 2015

Advent


Na začátek se musím přiznat k tomu, že tento článek jsem začala psát 29. listopadu - tedy před třemi týdny. Zvažovala jsem, zda napsaný text předělat, nebo ho rovnou smazat.
Nakonec jsem se rozhodla rozepsaný text upravit a zrekapitulovat uplynulé adventní týdny.

Před první adventní nedělí jsem zvládla umýt okna v našem bytě, včetně oken na chodbě, půdě a ve sklepě. Měla jsem báječný pocit z dobře vykonané práce a říkala si, že tentokrát snad proběhne vše v klidu a pohodě a že už se nebudu honit tak, jako v letech předchozích.
S mužem jsme začali věšet lucerničky na vysokou tůji v naší části zahrady. "Proč ty lucerničky nepověsíte zase dopředu jako loni?", ptala se snacha. Odpověděla jsem jí, že přední zahrada patří jim, že je loni lucerničky svým světlem rušily a že jsme jim při jejich lednovém úklidu slíbili, že už je tam dávat nebudeme. V duchu jsem se ptala, proč ta změna. "Nojo, ale na co budou děti koukat, vždyt' to bylo hezký." Připustila jsem, že to opravdu bylo hezký a pak zopakovala, že jim to loni vadilo a že je opravdu nechceme světlem rušit. Znovu jsem se v duchu ptala proč? Během několika málo okamžiků na nás nastoupil syn a opět vznesl stejný dotaz. Znovu a znovu jsem mu opakovala to, co jsem řekla snaše. "Ale vždyt' je tam můžete dát a my je budeme v osm, až půjdou děti spát, vypínat." To si snad dělá srandu! My pověsíme naše lucerničky na jejich část zahrady, o kterou tolik usilovali, kvůli čemuž jsme museli stěhovat sušení prádla, zlikvidovat ostružinu a přesazovat květiny, aby oni měli svou zahradu, kam my nebudeme chodit. Nahlas jsem to ale neřekla. Syn neustále argumentoval a snažil se o to, abychom jim vyhověli. Viděla jsem, že manžel je už notně nalomený a že je téměř ochoten nejen přerušit svou činnost na štaflích, ale dokonce i začít sundávat lucerničky z větví, kam je před tím navěsil. "Nezlob se, ale zůstane to tady na dolní zahradě, aby vás to nerušilo a bude to tu svítit celou noc." "Ale vždyt' na to nebude vidět!" Muž slezl ze štaflí. Sakra, zase budu muset bojovat sama. "Vidět to bude z oken, z ulice a i z druhé strany od Karlovarské." Syn to ještě zkusil, argumentoval cenou elektřiny. "Jsou to všechno "ledky" a vás to nebude stát nic. A nezlob se, když jsme to v lednu uklízeli, domluva zněla, že už to na přední zahradu dávat nebudeme". Pronesl něco nepublikovatelného a pak vztekle odešel. Jen jsem si v duchu říkala - jo chlapče, to tě žena nepochválí.
Klid a pohoda se začaly vytrácet.
A když můj "hodný a vstřícný" manžel pronesl: "Ájo a nepověsíme to teda nahoru?", začaly mi téct slzy. Kdyby mě v ten moment kopl pod koleno, bolelo by to méně. "Proč brečíš?" "Je to téměř přesně rok, co jsem se složila a pak zobala tři měsíce prášky na nervy. Nebo jsi už na to zapomněl?" Nechala jsem ho na zahradě a odešla do bytu. Hledala jsem v lékárně, zda tu ještě nezůstaly nějaké prášky, bez kterých jsem se nějaký čas neobešla. Když jsem nic nenašla, otevřela jsem lednici, vytáhla lahev s fernetem. Neobtěžovala jsem se s hledáním skleničky, ale zavdala jsem si notně z lahve. Hřálo to a já za půl hodiny šla zpátky na zahradu.
Pohoda a klid byly ty tam.
Jen jsem si stále říkala proč? A pak jsem si vzpomněla na mužovu moravskou babičku, která zemřela před třicetipěti roky a která se o mém manželovi vyjadřovala takto: "Hodnej - za vůz, aby hnůj nepadal!" Byla moudrá a měla (bohužel) pravdu. Můj muž ve své neskonalé dobrotě chce vyhovět tak nějak všem.
Lucerničky zůstaly na dolní zahradě.
Tak tuhle "bitvu" jsem vyhrála. Ale vždyt' já nechci s nikým bojovat. Byla jsem už ukolébaná relativním klidem ze společného soužití v domě. Když jsem se večer bavila s dcerou, řekla mi dvě podstatné věci: "Nojo, tatík, ten chce bejt se všema za dobře." A pak zaznělo: "Musíš bejt pořád ve střehu, znám svýho bratra, ten dokáže zaútočit, když to nejmíň čekáš."
Klid a pohoda? Co to je?


O první adventní neděli jsme rozsvítili světýlka v oknech a stromeček na dolní zahradě.
Můj muž nemusí vážnou hudbu, ve Státní opeře byl se mnou za čtyřicetileté soužití všehovšudy jednou. V září mě odmítl doprovodit do Šárky, kde se v přírodním amfiteátru konalo představení Rusalky. Přiznám se, že jsem ho nenutila. Ted' jsem projevila přání, že bych si ráda poslechla Českou mši vánoční od Jakuba Jana Ryby a můj muž, světe div se, řekl, že půjde se mnou. Foukal silný vítr, zem bičovaly provazy deště. Vyrazili jsme se třičtvrtě hodinovým předstihem. Kostel Sv. Rodiny už byl plný a mě se podařilo "urvat" jednu z posledních přistavených židliček za kostelními lavicemi. Muž stál vedle mně, když se objevila paní, která mu řekla, že si může dojít pro židličku. Postavil si jí vedle mě. A zatímco ten podvečer se v Břevnovském kláštěře konal první adventní koncert, přenášený televizí, tamní chrámový sbor vystoupil s "Rybovkou" také v klášteře, ale pro změnu v Řepském.
Klid a pohoda se pomaloučku začaly vracet.
Počasí bylo ohavné, vítr rval ze stromů zbylé listí, ulicemi tekly proudy vody a já se začala cítit předvánočně naladěná.
Večer jsem mluvila s dcerou, která se ptala, jaké to bylo. "Já jsem nadšení, bylo to nádherné." "A co tatík?" "Ten to přežil."

V pondělí jsem se vypravila do centra. Chtěla jsem jednak splnit svou členskou povinnost v Knižním klubu a také jsem se chtěla pokusit sehnat dárek pro Emu. Původně jsem ho měla objednaný v jednom e-shopu, kde mi byl potvrzen, aby mi druhý den bylo sděleno, že už bohužel není. Létala jsem po obchodech v centru a sháněla a sháněla. Povedlo se a já už se těšila, jak jí budou zářit pod stromečkem oči. Zpátky jsem se vrátila po půl jedné a cítila jsem, že nějak nejsem ve své kůži. Ohřála jsem oběd a po něm jsem zůstala bezmocně sedět za stolem. Zimnice! Klepala jsem se jako "drahý pes" a nebyla schopná vstát od prázdného talíře. Nakonec jsem u stolu usnula. Nevypadalo to jako usínání, spíš jako kolaps. Po dvou hodinách jsem se odplížila do lékárničky a vytáhla teploměr. No prima! 39,5°C - to mi fakt scházelo. Klepala jsem se zimou, natáhla jsem si tepláky a bundu a zabalila se do deky. Spolkla jsem paralen, upadla na gauč a okamžitě usnula.
Mé plány na to, že budu v klidu a hlavně bez honění péct cukroví, vzaly za své. Proležela jsem čtyři dny s horečkou a stále čekala, až něco propukne. Neměla jsem rýmu, nekašlala jsem. Jen mě bolely všechny kůstky v těle - a že jich tam je!
Vzpomněla jsem si na svou doktorku, která mi říkala, že každá nemoc je z 80% stavem duše. Ta moje byla zraněná tím naprosto zbytečným "tyjátrem" kolem vánočního osvětlení. Nebo jsem chytla nějakého bacila, když jsem byla před začátkem adventu na očním. Vyfasovala jsem ve svých 62 letech první předpis na brýle na blízko a mám šedý zákal. Zatím prý ještě nemusím na operaci. Nebo jsem prostydla v kostele při "Rybovce", či mně ofouklo cestou tam nebo zpátky?


V neděli jse
m zapálila druhou svíčku. Už jsem neměla teploty, ale cítila jsem se mizerně. Byla jsem jako vymáchaný pytlík od čaje.
V pondělí jsem se pustila do výroby cukroví. S týdenním zpožděním a s pramalou chutí do jakékoliv činnosti jsem pracovala a odpočívala. Šlo mi to "jako psovi pastva". Muž zůstal doma a snažil se pomáhat. Hlídal troubu, občas se něco upeklo trochu víc. Každý den jsem však vnímala pokrok v tom, že méně odpočívám a déle pracuji na přípravě cukroví. Ve středu jsem konečně opustila byt a absolvovala s mužem nákup. Ne, ještě to nebylo ono. Byla jsem zpocená a těšila se zase domů. Stihla jsem si však nechat udělat brýle a využít % slevu dle věku na obroučky. Bylo to v minutě dvanácté, protože druhý den už optika tuto možnost nenabízela. Asi mi procházka po nákupním centru prospěla a já se ve čtvrtek cítila dobře.
V sobotu jsme se vypravili, tak jako tradičně, na vánoční trhy do Lysé nad Labem a tam nakoupili nějaké dárky.


V neděli už svítily na adventním věnci svíčky tři. Dívala jsem se v televizi na adventní koncert a při tom natírala polevou cukroví. Už abych to měla hotové a mohla se pustit do úklidu. Už týden se v kuchyni nedá hnout. Všude se "povalují" plechy na pečení, krabice na hotové cukroví jsou nedílnou součástí linky.
V pondělí jsem zapnula počítač a ejhle! V pravém dolním rohu pro mně neznámá ikona a tři vykřičníky. Co to je? Pak přišlo upozornění, že za pár dní končí záruka. Nakonec si ho po všech peripetiích odvezl "počítačový Honza". Pranic se v tom nevyznám, jsem pouhý uživatel, který se před technikou uklání a přistupuje k ní s pokorou. Pokud jsem to nakonec pochopila dobře, měla jsem v počítači operační systém Windows 8.1 a můj "hodný a obětavý" manžel, který si do svého notebooku sám nainstaloval W 10, naznal, že by to mohl nainstalovat i do mého počítače. A ono se to asi poněkud nepovedlo a oba operační systémy se nějak "potkaly" a znemožnili instalaci aktualizací. No čert aby se v tom vyznal. Nejdřív jsem byla nemocná já, pak onemocněl počítač.
Konečně jsem se pustila do úklidu bytu a zkonstatovala, že máme nějak hodně věcí. Chtělo by to probrat a něco vyházet. Ale to chce víc času, který mi ted' chybí.


Včera jsem večer zapálila poslední svíčku na adventním věnci. Dopoledne jsme trávili ve sportovní hale Na Třebešíně, kde probíhal školní florbalový turnaj. Sára nás na něj zvala před více než měsícem. Dokonce nás zvala srdečně a já v tom předvánočním shonu na něj zapomněla. Přeci jí nemůžeme zklamat. Tak jsme fandili a asi dobře, protože jejich tým vyhrál svou skupinu. Sára je jediná holka, která je ve florbalovém týmu. Po poledni jsme z haly odvezli dceru s notně otrávenou Emou domů a se Sárou zůstal v hale jen tatínek. "Babi, já jsem tak ráda, že jste přijeli, mě to tam vůbec nebavilo." "Vidíš Emíšku, ale vydržela jsi to. Sára taky vydržela tvoje baletní vystoupení a taky jí to nebavilo."


Tým, za který hrála Sára, nakonec prohrál ve finále a obsadil celkově druhé místo. Dcera mi pak hlásila, že se Sára přiřítila domů s medailí na krku, št'astná jako blecha.


Po obědě jsem se s pilkou vypravila do "zakázané zóny" v podobě přední zahrady, abych uřízla zbytek stříbrného smrku. Po mnoho let mi sloužil jako zdroj chvojí na kytice do vázy a na výrobu dekorací na hroby. Dole jsem potkala syna. "Jé, to je dobře, že tě vidím. Jdu na ten smrk." "Na jakej smrk?" "No na ten, jak jsem slíbila, že ho zlikviduju až těsně před vánoci." "Aha!" "Mám ho uříznout celej, nebo zase jen větve?" "Tak tam něco nech, nám se ty větve taky hodily." Ořezala jsem ho řádně, přiřízla jsem kus cesmíny, která lezla do cesty a svými pichlavými listy mohla ohrožovat vnoučata a pak ještě kus tůje. V garáži jsem vytvořila dekorace do bytu a dva svícny na hroby. Muž pak po mně uklidil zbylé větve, zatímco já jsem se myla benzínem. Jeden svícen muž dal rovnou do auta.


Večer jsem u zapáleného adventního věnce dávala do pořádku své ruce. Udělala jsem si manikůru, abych vypadala jako člověk.
Ráno jsem byla vzhůru časně. Čekala mě endoskopie v Motole a moje nervová schránka mi nedovolovala klidný spánek. Muž slíbil, že mě odveze. Vzbudila jsem ho v půl sedmé a vyrazili jsme. Já na ORL a muž pak zpátky od nemocnice domů posnídat.
Když jsem št'astně opouštěla nemocnici, zavolala jsem muže, že může vyrazit z domova. Autobus od nemocnice mi jel téměř hned a na Vypichu jsem čekala jen tři minuty. Nastoupila jsem do auta a vyrazili jsme "tam k nám domů".
Cesta na můj rodný sever byla deštivá a mlžná. V Lužických horách bylo mléčně bílo a mlhou jela auta jen krokem. Teplota byla kolem 2°C a já byla ráda, že je tomu tak. Kdyby trochu přituhlo, mohla by to být v té mlze pěkná polízanice. Uklidili jsme hrob, poobědvali v naší oblíbené restauraci a pak jeli mlžnými horami domů. Noční nevyspání spolu s bolavou hlavou po endoskopii způsobily, že jsem v autě usnula jako špalek a prospala polovinu cesty. V Praze bylo odpoledne 10°C, což je rozdíl proti mému rodišti. Doma jsem se převlékala a zahleděla se z okna. Snacha dávala děti do auta a syn stál za plotem, díval se směrem ke zbytku stříbrného smrku a mračil se. Asi jsem ho ořezala hodně.
Večer jsem si spařila a oloupala mandle a zítra se pustím do vánoček.

Doufám, že se dostaví pohoda a snad i trochu klidu.

čtvrtek 19. listopadu 2015

Smutně i vesele


Znáte určitě tu větu: "Mám pro tebe dvě zprávy, dobrou a špatnou, tak kterou chceš slyšet dřív?"
Většina z nás se rozhodne pro tu špatnou, to abychom to měli za sebou. Pak očekáváme tu dobrou, či lepší, aby se ta první špatná lépe snášela.
Možná v duchu této věty začnu tím smutnějším, čili špatným.

Začaly se mi horšit oči. V mém věku se už asi není čemu divit. Brýle na dálku nosím už skoro deset let. Ale ted' vidím špatně už i na blízko. Navléknout jehlu je pro mě problém, přestala jsem téměř číst, protože na to špatně vidím. Když se na něco podívám, mám před očima stíny. Objednací lhůty na oční jsou u nás hodně dlouhé. Objednávala jsem se začátkem září a sestra na očním se mně ptala, kdyže jsem u nich byla naposledy. Přiznala jsem se, že jsem tam byla počátkem ledna. "Tak vás zase objednám na leden." Bouchly mi saze a pronesla jsem něco v tom smyslu, že užívám kortikoidy a paní doktorka mě upozornila na to, že pokud pocítím jakékoliv zhoršení, mám se ihned objednat. "Sestřičko, mám-li přijít opět až v lednu, tak to mě asi přivede už pes, kterého si do té doby budu muset určitě opatřit. Zdůrazňuji znovu, že užívám kortikoidy a hrozí mi zákal." Neochotně mě objednala na konec listopadu. Koupila jsem si brýle na blízko v supermarketu, abych byla schopná fungovat. Asi to nebude to "pravé ořechové", protože se mi při jejich nošení zvedá žaludek.

Mám strach!
Určitě nejsem sama, kdo má strach z invaze uečenců do Evropy a ze všeho toho, co se kolem děje.
Na vlastní kůži jsem zažila kontakt s muslimy. Byla jsem v obchodě a stála před regálem, abych si vybrala co potřebuji. Ano, trvá mi to ted' déle, když na všechno špatně vidím. Neurvalý chlap mě hrubě odstrčil a na moje místo posunul zahalenou muslimku. Odlétla jsem a vrazila do vozíku paní v mém věku. Omlouvala jsem se a ona jen kývla hlavou směrem k muslimům a ucedila: "Musíme si asi zvykat." Sakra, ale já si nechci na tohle zvykat! Já jsem tady doma! Ano, oni si myslí, že jsou nadřazená rasa, ale slušnost by měla být základním kodexem všech, muslimy nevyjímaje.

V pondělí jsme byli s manželem v divadle. Místo k zaparkování auta jsme našli hned, metro nám jelo okamžitě. Měli jsme proto před představením více než půl hodiny času a rozhodli se, že si projdeme Václavák. Opět se dostavil ten pocit strachu, který mi svíral žaludek. Vůbec jsem se tu necítila bezpečně. Když se potom v protisměru začala na Václavské náměstí z Opletalky valit policejní auta se zadrátovanými skly a další s kamerami (či co to bylo) na střechách, usoudili jsme, že procházce je konec a urychleně zamířili do divadla. Byli jsme mezi prvními, kteří se uchýlili do bezpečí. Ale i to už je pofiderní, vzpomenu-li si na útoky v Paříži.

Moje dny však nejsou jen smutné.


"Babičkuju" na plný úvazek. Zet' prodělal koncem srpna plastiku křížových vazů v koleně. Meniskus už nešlo zachránit. Jen jsem si v duchu říkala "sportem k trvalé invaliditě". Více než šest týdnů byl imobilní a pak začal pomaloučku chodit. Kvůli pracovní době dcery, která pracuje do šesté večerní a domů se dostává kolem sedmé, jsme se s druhou babičkou "podělily" o vyzvedávání holek. Ema začala už také chodit do školy. Abychom to ale neměly tak jednoduché, holky jsou každá v jiné budově, ač chodí do stejné školy. Ne, nestěžuju si! Ve společnosti holek zapomínám na starosti a užívám si každé chvilky, kdy mohu být s nimi. Jsou-li u nás, připojuje s k nim Jiříček a to pak je to pravé Eldorádo. :-D

S celou rodinou jsme s manželem oslavili rubínovou svatbu. Rozhodli jsme se, že všechny pozveme už ted'. Většinou se slaví až zlatá svatba, ale víme, co bude za deset let? Během prvního pololetí odešli tři moji spolužáci! Poprvé v životě jsem v předvečer čtyřicátého výročí pekla svatební koláčky. Když se vdávala dcera, koláčky napekla Tomášova teta, která nás také loni před vánoci opustila. Při synově svatbě koláčky objednala maminka Gábiny. Takže jsem měla premiéru. Koláčky se povedly (až na povidlové, u kterých se trochu roztekla náplň) a doufám, že všem chutnaly. Alespoň nikdo si nestěžoval. :-D
Spolu s vnučkami jsme pak ještě upekly manželovi jeho oblíbené vanilkové rohlíčky. Měla jsem z holek obrovskou radost, jak jim šla práce od ruky.



Listopad je u nás ve znamení oslav. Kromě již zmíněného výročí slaví týden po něm ve stejný den narozeniny manžel a Tomášův tatínek, narozeniny má manželův bratr, dnes je neteři kulatých čtyřicet a v sobotu má jubileum náš rodinný přítel. Odpoledne jdeme popřát Bětušce ke svátku.

Emu, stejně jako loni, vozím do baletu. Sára jezdí s námi a dobu, kdy Ema "baletí", si krátíme procházkami po Smíchově, či sedíme před sálem a hrajeme pexeso, nebo karty. Zažívám s nimi neuvěřitelně srandy. Nedávno jsme šly po nákupním centru na Smíchově, když Ema pronesla: "Babi, nevíš co se stalo tý paní?" Otočila jsem se v očekávání nějaké katastrofy a došlo mi, že se vnučka ptá na muslimku zahalenou od hlavy k patě v černém hábitu. Dostala jsem nezadržitelný záchvat smíchu a nebyla v ten moment schopná holkám cokoli vysvětlit. Jen mě tak napadlo, že naše sdělovací prostředky oznamovaly, že v mnoha školách se už děti učí o islámu. Tak u holek ve škole ještě ne.

V pondělí měly holky ředitelské volno a dcera slíbenou dovolenou. V pátek večer volala zoufalá dcera, že jí dovolenou nedali. Pro holky jsme si zajeli v pondělí ráno s mužem, který na rozdíl od dcery volno měl. Chtěli jsme si je původně vzít k nám domů už po společné oslavě narozenin obou dědečků, (kteří kromě toho, že se narodili ve stejný den, se i stejně jmenují), ale holky ještě čekala narozeninová párty jednoho ze spolužáků.
Dcera se chystala do práce, holky si zabalily pár věcí k nám a vyrazili jsme z bytu. Odpoledne pro ně přijede po práci táta, abychom se mohli s dědou večer věnovat kultuře.
Emě trvalo notnou chvíli, než si obula kozačky, když se zdola ozvalo: "No, to je zase porod!" (Sára)
Po obědě šly holky s dědou na chvilku na hřiště: "Koukej se pořádně oblíknout, at' zase neremcáš, že je ti zima." (Ema k dědovi). Nemusím ani zdůrazňovat, že jsem se v obou případech smála tak, až mi tekly slzy.
Vnoučata nás svou přítomností obohacují a jak z předchozího vyplývá, i my dospělí je občas obohatíme nějakou tou větou, kterou vyslovíme a kterou ony pak použijí. Tentokrát v tom ale my s dědou nejedeme. :-D

Tak takové jsou mé dny.


P.S. Čtu to po sobě opakovaně, brejlím do textu skrz koupené čtecí brýle a stále nacházím chyby. Na oční jdu až příští pátek.

středa 19. srpna 2015

Konečně

Jiný nadpis snad ani není možný, takže - konečně.

Konečně se dostávám k tomu, abych sedla ke klávesnici počítače a napsala pár řádků na blog. Ano, v posledním červnovém článku jsem svým čtenářům napsala - nashledanou v červenci. Nevyšlo to, i když jsem moc chtěla.

Občas jsem zasedla k počítači s tím, že až zkontroluju poštu, otevřu administraci blogu a něco snad napíšu. "Babí, a můžu hrát hry?" Odmítněte něco vnoučeti. Takže jsem mnohdy ani poštu nestihla přečíst, jen jsem proběhla očima kdo píše a vyklidila pole.
Večer pak, když už by byla trocha času, jsem většinou relaxovala po dni tráveném ve společnosti vnoučat. Na počítač jsem nemohla, protože holky spí v místnosti, kde ho mám a s manželovým notebookem se nekamarádím.

Z Itálie doma jsme už celých dlouhých šest týdnů. Původně jsme se chtěli ještě trochu "pocourat" po památkách a prodloužit si naše putování, ale telefonát ve čtvrtek před koncem pobytu nás hnal k domovu. "Mami, prosímtě, nemáš náhodou v hlavě manuál na svou ledničku?" Zbystřila jsem. "Co se děje?" "No já jen, že jsem přišla zalévat a na vaší lednici svítí červenej výstražnej trojúhelník." I přes horko, které bylo, mě zamrazilo. "A ta lednička chladí?" "Vypadá to že jo." "A co mrazák?" "Ten taky mrazí." Instruovala jsem dceru, aby "prošt'ouchla" dole vzadu odtokový kanálek, který se občas zanese. Máme ledničku s automatickým odmrazováním a čas od času se do kanálku něco dostane a pak míváme na dně lednice trochu vody. Dcera postupovala podle instrukcí a u mně stoupala nervozita. "Tak co?" "Mami vyčistila jsem to uchošt'ourem, ale pořád to svítí." Do naší debaty se vložil muž. "Zkus jí vytáhnout ze zásuvky a pak zase zapojit." "Pořád to svítí." "Tak to nech bejt, nějak to dopadne."
Po tomto rozhovoru bylo rozhodnuto, že pojedeme rovnou domů a nebudeme se stavovat ani v Bologni, Padově a Benátkách. Jo, plány jsou od toho, aby se měnily.
Přemýšlela jsem nad tím, jak tu lednici máme dlouho, když se ozval muž: "Hele, jak je ta lednice vlastně stará?" "Zrovna o tom přemýšlím. Bylo to určitě v zimě, když jsme jí kupovali, protože jste mi shodili kytky z okna, když se stěhovala nahoru." Lámala jsem si hlavu a vzpomínala, že jsem tehdy uvítala mrazivé počasí, kdy jsem měla tašky s jídlem na parapetu okna. Sakra, když jsme jí byli vybírat, měli jsme sebou Sáru a ta se nám málem v Elektro Worldu ztratila, když se schovala do jedné prázdné kóje po elektrospotřebiči. A pak jsem to dala dohromady. "V lednu to bylo pět let, kdy jsme jí koupili." "To by ještě měla být v pohodě." "To by měla." Asi bych měla být v pohodě i já, napadlo mě. Moje myšlenky však už byly soustředěny na lednici v opuštěném domě a v horku, které panovalo. Co odešlo? Lednice je dvoukompresorová, takže mohla odejít jen půlka. Pokud to bude vršek, tak vyhodíme vše, co v ní zůstalo. Tuky na pečení, které díky "éčkům" mají půlroční záruku, nějaké sýry, majolku, načatou marmeládu, vajíčka..... Nojo, ale když to bude spodek... raději nedomyslet. V duchu už jsem viděla rozmrazené maso, které protéká pod spodními dvířky, roztátá zelenina na kuchyňské podlaze a masařky, vznášející se nad tím élentem jako messerschmitty. Brrrr!

Domů jsme dorazili v neděli v půl desáté večer. I přes nastávající šero jsem viděla další pohromu. Trávník, či spíš to, co z něj zbylo, vypadal jak savana. Zvadlé kytky na zahradě mě přinutily vzít si okamžitě hadici a za šera vše pokropit.


Dcera tu byla naposledy ve čtvrtek večer a v pátek hned po práci odjížděla za rodinou na chatu. Zachovala jsem se jako totální srab a nechala jsem muže jít nahoru, aby byl u lednice jako první. Pilně jsem zalévala a vůbec se mi nechtělo jít do bytu. "Ta lednice je v pohodě Ájo", ozval se z mnou muž a pak mi vysvětlil, že k tomu rozsvícení výstrahy došlo pravděpodobně při vypnutí proudu, když se 18. června překládalo elektrické vedení, které bylo nalezeno v pouhé hloubce 20 cm. Kdo to tehdy kolaudoval?? Jiné vysvětlení muž neměl.
Ještě hodně pozdě večer jsem stihla dát prát první várku prádla a po té, co jsme se vysprchovali, jsem do vany namočila prosolené plážové osušky. Ráno jsem pokračovala v praní.
Navečer se cestou z chaty zastavili mladí a rovnou nám tu nechali holky. "Mami, prosímtě, mohly by tu zůstat i přes víkend? My totiž máme turnaj v Linci." Samozřejmě, že ano, na holky jsme se těšili, i když nám bylo jasné, že náš čas bude ted' převážně určen jim. K holkám se občas připojil i malý Jiříček, takže bylo opravdu o zábavu postaráno. Stíhala jsem uvařit, vyprat a občas vytrhnout nějaký ten plevel na zahradě.
Podnikli jsme společně několik výletů a naplánovali si další.


Průhonice

Království železnic

Konečně jsem se také dostala do Národního muzea na výstavu Archa Noemova, která je v nové budově už od května. Musím se přiznat, že mou hlavní motivací bylo to, abych se přesvědčila, zda moje fotografie z jednoho italského národního parku, jsou opravdu její součástí. Jsou tam!
Koncem minulého roku jsem byla oslovena Národním muzeem, zda bych jim neposkytla fotografie pro chystanou výstavu. Vzhledem k tomu, že jsou rozpočtovou organizací, mi bylo řečeno, že jediným honorářem bude zveřejnění mého jména u fotografií. Pokládám si za obrovskou čest, že jsou moje fotky k vidění a je to pro mně mnohem víc než jakýkoliv honorář. Národní muzeum je pro mně synonymem našeho kulturního dědictví, místem, které vzniklo díky velikánům naší země a současně i místem, do kterého jsem vždy vstupovala s až posvátnou úctou. Ale přiznám se, tetelila jsem se blahem. :-D
Další motivací bylo to, že se výstava určitě bude líbit dětem a nemýlila jsem se. Výstavě dominuje obrovitá lod', v níž jsou umístěny exponáty zvířat, které jsou součástí přírodovědných sbírek. Pro děti je tu herna, ve které si mohou kreslit a vybarvovat příběhy zvířat, mohou zkusit řídit archu a také zachraňovat zvířata. Je tu i sál, ve kterém se promítají báječné dokumentární filmy o jednotlivých biotopech naší planety.
A do třetice? Holky a děda se konečně svezli novým úsekem metra.



Výstava v Národním muzeu určitě stojí za shlédnutí

S holčičkama jsme i sportovali a k naší obrovské radosti se Sára naučila plavat. Ema nechtěla zůstat pozadu a odmítla rukávky. Prý jí bude stačit jen destička do ruky. Plavaly tedy pod bedlivým dozorem.




Také jsme část prázdnin prolenošili na zahradě, protože v horku, které panovalo, se nic jiného dělat nedalo. Malý bazének nestačil, takže muž smontoval starý bazén, který zůstal po našich dětech.



Když nechělo pršet a déšt' se postarala Sára

Holčičky s rodiči odjely na přelomu července a srpna na týden do Chorvatska. Relax se nekonal. Zavařovala jsem, doháněla resty, které jsem odkládala kvůli společnosti vnuček. Oběhla jsem si doktory, zajela do svého rodiště na hrob. Oba rodiče by měli koncem července svátek.



Cestou do svého rodiště jsem "ulovila" Ještěd, který z těchto míst bývá vidět výjímečně

Splnili jsme slib v podobě výletu s kamarádem na Vysočinu. Špatně chodí, ale podařilo se nám ho přesvědčit k tomu, že s námi vylezl na hrad Lipnice. I když pak po celou dobu, kdy jsme s mužem prošli každé zákoutí, vyšplhali na všechny věže, kam vylézt lze a prohlédli si všechny místnosti hradu, seděl na lavičce na nádvoří. Byl pak nakonec rád, že nezůstal sedět v autě, jak původně plánoval. Lipnice je nádherná a výhodou návštěvy tady je to, že se zde můžete volně pohybovat a zůstat tu, jak kdo dlouho chce.


Při prohlídce hradu jsme se pravidelně míjeli a pak scházeli s rodinou z jižní Moravy. Shodli jsme se, že návštěva hradu stojí určitě za to. Kdybych měla dojmy zhodnotit jedním slovem, bylo by to nadšení. Sem se určitě ještě vrátíme a vezmeme sebou vnoučata.
V Lipnici jsme se zastavili v restauraci, kterou provozují potomci Jaroslava Haška, pobavili se s jeho pravnukem, který nás obdaroval svým CD. Zašli jsme také na hřbitov ke hrobu autora jednoho z nejslavnějších českých románů.
Po návštěvě Řečice, která byla hlavním důvodem toho, proč chtěl kamarád na Vysočinu, jsme pak jeli k Sázavě. Kamarádovi jsem vypracovala itinerář, kde nás "vyhodí" z auta a kam pak bude pokračovat. Poslala jsem ho do penzionu na Stvořidlech. My si s mužem udělali pěší procházku kolem Sázavy. Vody bylo zoufale málo a já vzpomínala, jak jsme před lety vezli do Světlé lodě. Tehdy se Stvořidla dala proplout, ted' se dalo po kamenech téměř přejít řeku.

Byla jsem ulovena u Sázavy
a současně se mi povedlo, kromě již zmíněného Ještědu i několik dalších zajímavých úlovků:


Popletená vážka, o které jsem se domnívala, že žije u vody. Šňůra na prádlo posloužila jako odpočívadlo.

Srdíčko

Už jste někdy viděli cosi, co vypadá jako kolibřík? Je to dlouhozobka svízelová

Čas jsem trávila také ve společnosti Jiříčka, který je úžasně pracovitý. Konečně jsem se dostala k tomu, že jsem vyryla všechny košíky s cibulovinami a když nebylo tak úmorné horko, pokračovala jsem ve stěhování květin a vyklízení přední zahrady. Když jsem viděla vnoučka, jak umí pracovat s lopatou, doslova jsem užasla. Každý večer mi pomáhal se zaléváním, na které se ptal už od rána: "Babiko, dy budeme salejvat?"


Bětuška roste do krásy

Týden, kdy tu vnučky nebyly, utekl jako voda. V sobotu odjel syn s rodinou na dovolenou a v neděli před obědem jel manžel na Florenc pro dceru s rodinou. Odpoledne mi dovezla holky. Byl to můj nápad. Původně je chtěla přivézt až v pondělí ráno, ale já si říkala, že po noci, kterou trávily v autobuse, se potřebují vyspat. Dcera byla ráda, prý jsem i jí darovala minimálně hodinu spánku navíc
, když nebude muset vypravovat holky. Únava z cesty na nich byla vidět.


Konečně už také můžeme chodit z domu bez toho, aniž bychom balancovali na prknech přes výkop. Po třech měsících práce je částečně hotová první třetina naší ulice. Původně měla první etapa trvat dva týdny s tím, že může být prodloužena v souvislosti s klimatickými podmínkami. Po telefonátech od dcery jsem věděla, že je u nás před domem zaparkovaný bagr a nic se neděje. O tom jsem se mohla na vlastní oči přesvědčit v prvním týdnu po návratu. Až pak se konečně začalo pracovat a hlavně prášit.



To je dřina!!!

Občas v ulici pracovalo i víc dělníků


V neděli se vrátil z dovolené syn s rodinou. Měli původně v plánu procestovat celý jih naší země, ale po noci strávené v kempu u Jindřichova Hradce naznali, že na Šumavě bylo poněkud chladněji a tudíž se tam dalo spát. Vrátili se tedy na Šumavu. Malý Jiříček se zapojil hned do společnosti holek, které neviděl tři týdny a šli společně zkontrolovat úrodu.

Mám mu ty jahody ukázat? Nebo je radši zbaštím sama?

Konečně také začalo pršet.



Příroda po dešti už zoufale volala a i my lidé jsme byli vysokými teplotami zdecimováni. A to se řadím mezi milovníky
slunce a tepla.
O špíně, která byla v ovzduší, se můžete přesvědčit tady.


Konečně jsem se dostala k závěru článku, na kterém jsem začala pracovat už včera.
Ráno mi přiveze dcera holčičky a já vůbec netuším, zda a kdy se znovu dostanu na blog.
Proto předem děkuji za případné komentáře.

A abych nekončila ponuře a se špínou na přístřešku u altánku - na závěr jeden originální smajlík.