"Florencie jihu" či barokní klenot - tak je nazýváno Lecce.
Lecce, které je hlavním městem provincie, jsme během svých pobytů v Salentu navštívili několikrát.
Poprvé jsme město navštívili v roce 2012. Z neznalosti místa a snad i poučeni blouděním v uzoučkých uličkách Narda, jsme nechali auto zaparkované vně hradeb a branou Porta Rudiae vstoupili do historického centra.
Porta Rudiae
Čekala jsem, že město bude krásné, ale to, co bylo za branou mi vyrazilo dech. Kostel tak obrovských rozměrů s nádhernou výzdobou mě ohromil. Zkoušela jsem ho fotit, ale nevešel se mi do záběru. Úzké uličky, které v podobných místech jsou, mi znemožňovaly, abych kostel "zabrala" celý. Stála jsem proti kostelu, záda přitisknutá na zdi protějšího domu a fotila a fotila. V duchu jsem si říkala, že kdyby tu nebylo už nic jiného, výlet stál za to. Až později jsem zjistila, že se jedná o baziliku Sv. Jana Křtitele na růženci z roku 1691, jejímž autorem je Giuseppe Zimbalo.
Bazilika Sv. Jana Křtitele
Pokračovali jsme po Via Giuseppe Libertini a kousek od baziliky stál další kostel. Nebyl tak zdobný, byl o poznání menší a byl zasvěcen Sv. Anně.
Kostel Sv.Anny
Po několika krocích stál další kostel, který byl zajímavý tím, že vypadal tak trochu jako nedokončený. Sloupy na vrchu portálu byly jako by useknuté, kostelu vizuálně chyběl vršek. Tento kostel byl zasvěcen sv. Tereze.
Kostel Sv. Terezy
Vedle kostela byla prodejna suvenýrů a pohlednic. Vzala jsem si do ruky malou knížečku - průvodce městem, ve které byla mapa historického centra. Měli jí v mnoha jazykových mutacích. Zeptala jsem se, zda jí nemají také v českém jazyce. Usměvaný pán se mi omluvil a řekl, že mají jen to, co vidím. Koupila jsem si tedy průvodce v italštině, rozevřela ho na stránce, kde byla mapa, abychom už dále netápali. I když to tápání bylo zatím velice hezké.
Kousek od prodejny suvenýrů se nám po pravé straně otevřelo náměstí a mě se znovu zatajil dech.
První pohled na Katedrální náměstí - Piazza del Duomo
Lecce je opravdu barokní klenot, těch několik řádků v českém průvodci opravdu nelhalo. Na Piazza del Duomo stála nádherná katedrála. Vedle ní vlevo vysoká věž zvonice - campanile a proti ní, na druhé straně Palazzo Vescovile - Biskupský palác a budova semináře. Prošli jsme náměstím ke katedrále, která nese název Nanebevzetí Panny Marie a prohlíželi si její interiér. Se stavbou této katedrály bylo započato v roce 1144 na popud biskupa Formosa. Roku 1659 za biskupa Luigiho Pappacoda byla přestavěna architektem Giuseppem Zimbalou do současné barokní podoby. Zvonice má čtvercový půdorys, má pět pater a její výška je 68 metrů a jejím autorem je také Giuseppe Zimbalo. Se stavbou biskupského paláce bylo započato roku 1649. Jeho současná podoba je z roku 1761.
Piazza del Duomo
Interiér baziliky
Opustili jsme náměstí a pokračovali po Via Vittorio Emanuele.
Po levé straně stál další nádherný kostel. Tento byl zasvěcen Sv. Ireně z Lecce, která byla až do roku 1656 patronkou města.
<
div style="text-align:center">
Kostel Sv. Ireny z Lecce
Došli jsme na místo, které je pokládáno za střed města a tím je Piazza Sant'Oronzo - Náměstí Sv. Horáce. V samotném středu náměstí je římský amfiteátr, který byl objeven počátkem dvacátého století při stavbě budovy Bank of Italy. Kopání a odkrývání památky začalo okamžitě a pokračovalo až do roku 1940. V současné době je k vidění zhruba třetina původního amfiteátru. Byl vystavěn někdy mezi I. a II. století po Kr. , jeho původní rozměry byly 102 x 83 metrů a mohl pojmout 25.000 diváků. V letních měsících je využíván ke koncertům a divadelním představením. Dominantou náměstí je 29 m vysoký románský sloup s bronzovou sochou patrona města S. Oronza (Sv. Horáce). Sloup sem byl přivezen jako dar města Brindisi v roce 1666, aby ozdobil původně holou plochu náměstí. (Druhý ze sloupů, kterými kdysi končila Via Appia, stojí v Brindisi stále). Dalšími zajímavými stavbami jsou kaple San Marco, kostel Santa Maria della Grazia a Palazzo del Sedile.
Amfiteátr
Patron města - Sv. Horác
Kaple Sv. Marka
Kostel Santa Maria della Grazia
Palazzo del Sedile
K Piazza Sant'Oronzo se váže jedna vzpomínka. Obcházeli jsme náměstí, já fotila a muž filmoval. Chtěli jsme si oba tu krásu uchovat.
Jih Itálie je všeobecně chudý. Ono se říká, že se Itálie dělí na dvě části - nahoru od Říma je to Evropa, dolů od Říma Balkán. Dokonce se některé severní regiony snaží o to, aby byla Itálie rozdělená, nebot' mají pocit, že na chudý jih doplácí. Také není tajemstvím, že jižany nazývají hanlivě "terroni". Terra je sice země, ale "terrone" se překládá jako "buran z jihu". Málo platné. Jih je krásný, ale je opravdu oproti severu chudý. Proto není vůbec neobvyklé potkat zde žebráky, jsou před mnoha kostely i v uličkách historických měst. Stejně tak lze potkat prodejce, kteří si svůj "obchod" nosí v náručí, či taškách a batozích. Jsou všude - ve městech, na křižovatkách, kde číhají na auta, která zastavují před semaforem, jsou i na plážích. Já si za ty roky vypěstovala svůj způsob obrany, která spočívá v tom, že prodejci odpovím svojí mateřštinou a než se vzpamatuje, jsem pryč. I když musím přiznat, že si občas něco koupím. Krvácí mi srdce, když vidím malé dítě, které se snaží něco prodat. Tento způsob obživy je povětšinou doménou imigrantů.
Fotila jsem amfiteátr, když mě oslovil obrovitý černoch, který nabízel náramky, kabelky a sluneční brýle. "Máš to hezký, ale já fakt nic nechci." Myslela jsem si, že se opět ztratím, když se za mými zády ozvalo: "Ahoj, jak se máš?" Můj muž stál přede mnou. Otočila jsem se a podívala se do rozesmáté tváře černocha, o kterém jsem si myslela, že ho svou češtinou odbydu. "Ty umíš česky?" "Umím." Začali jsme si povídat, připojil se k nám i můj muž. Tenhle pouliční prodejce, původem ze Senegalu, totiž vystudoval vysokou školu báňskou v Ostravě. Padl na mě smutek. Vzdělaný a inteligentní člověk, který ani po tolika letech nezapoměl češtinu a kterého bída vyhnala z jeho země, se živí jako pouliční prodejce. I to je obraz jihu Itálie.
Z Piazza Sant'Oronzo jsme potom došli ke hradu, který byl vybudován za vlády císaře Karla V. v letech 1539 -1549 na místě původní knížecí pevnosti z konce třináctého a počátku čtrnáctého století. Hlavní funkcí hradu byla obrana proti tureckým nájezdům. Později byl využíván jako kasárna. Roku 1983 ho armáda předala do správy města. V současné době je používán jako centrum kultury, jsou zde pořádány výstavy a další kulturní akce. Není to moc pohledná budova, působí svými mohutnými zdmi jako pevnost uprostřed města
Hrad Lecce
Hrad jsme obešli a přes Piazza Sant'Oronzo jsme se vydali po Via Prato. Zde byl k vidění Justiční palác, proti němu Palazzo Carafa.
Justiční palác
Palác Carafa
Za Justičním palácem jsem si všimla dalšího kostela, ke kterému jsme se vypravili. Kostel je zasvěcen Církvi Ježíše Krista. Znak Tovaryšstva Ježíšova nad vstupem je nepřehlédnutelný.
Kostel jezuitů
Chtěla jsem pokračovat dál, ale muž měl obavy, že bychom mohli zabloudit. Nevyvracela jsem mu to. Vrátili jsme se stejnou cestou, kterou jsme sem přišli. Některé kostely, které jsme míjeli cestou sem, už byly otevřené. Zašli jsme se do nich podívat. Byly stejně krásné tak, jako zvenku. Naše první návštěva Lecce končila u brány Porta Rudiae.
Druhá návštěva se odehrála v následujím roce. Už jsme měli nějaké povědomosti o místě a věděli, že se dá v centru zaparkovat. Auto jsme zaparkovali hned vedle hradu na Viale Marconi.
Na hradní zdi se daří rostlině Capparis spinosa, jejíž nerozvinutá poupata,
naložená do soli, jsou i u nás dobře známá. Jsou to kapary.
I ptákům se na hradní zdi líbí
Nasypala jsem do parkovacího automatu dostatek mincí, aby nás potom netlačil čas a vydali jsme se do samotného centra, kterým je Piazza Sant'Oronzo. - Náměstí sv. Horáce. "Co myslíš, bude tady zas?" Oba jsme si vzpoměli na vystudovaného inženýra ze Senegalu. Nebyl tam. Bylo tu i celkově málo lidí, protože jsme tu byli celkem brzy. V podstatě ještě v době, kdy je siesta. Uličky začnou ožívat až o něco později.
V římském amfiteátru byly připravené židle a kulisy pro nějakou nadcházející akci.
Od amfiteátru je krásný pohled na Palazzo del Sedile
Žehnající patron města - Sv. Horác
Odtud jsme pokračovali po Via Vittorio Emanuele na Piazza Duomo. Byla by škoda tuto nádheru vynechat.
Pohled, který se neomrzí - Duomo
Do katedrály jsme vstoupili bočním vchodem. Chystala se tu svatba. Interiér byl vyzdoben květinami, které omamně voněly. Kněz za oltářem si chystal věci na obřad a turisté si vše fotili. Jen jsem si v duchu říkala, že kdyby to bylo u nás, zřejmě by nás z kostela vyhodili. Podobnou zkušenost jsem zažila i před pár roky v Římě, kam jsme se tehdy "přimotali" přímo ke svatebnímu obřadu. Naše průvodkyně nás tehdy jen požádala o ticho. U nás by to bylo nemyslitelné.
Z Piazza Duomo jsme šli po stejné trase jako v minulém roce a Portou Rudiae jsme opustili historické centrum. Pokračovali jsme podél hradeb. Po naší levé straně byla rušná Via Taranto, od které nás odděloval zelený pás s nádherně kvetoucími oleandry a keři, jejichž název neznám.
Došli jsme k Universitě Salento, před kterou byl čilý ruch. My s naším věkem jsme tu vypadali poněkud nepatřičně. Nedaleko university, uprostřed rušné křižovatky, stojí přibližně 10 m vysoký obelisk, který byl postaven roku 1822 na počest Ferdinanda I. Bourbonského. Na návrh Luigiho Cipolli jej vytvoříl sochař Vito Carluccio. K obelisku se váže také jedna kuriozita. Bourboni si přáli, aby byl obelisk černý. Byl proto natřen, ale barva vydržela pouze do prvního deště, který jí smyl.
Cesta od obelisku zpět k městským hradbám je lemována alejí olendrů. Vstup do historického centra je branou Porta Napoli, která je také nazývána Arco di Trionfo - vítězný či triumfální oblouk. Tato stavba byla vybudována v roce 1548 na počest císaře Karla V. jako projev vděčnosti za vybudování opevnění chránící město.
Porta Napoli
Vedle Brány Porta Napoli, která z vnitřku města působí velice strohým dojmem stojí kostel Santa Maria della Porta. Původní stavba z roku 1548 byla přestavěna v novoklasicistním slohu mezi roky 1852 - 1858.
Zadní část kostela Santa Maria della Porta působí zajímavěji, než jeho portál
Odtud jsme pokračovali po Via Principi di Savoia a na pravé straně si všimli dalšího z kostelů, který se jmenuje Panny Marie Providence. Je však známější pod názvem Alcantarine.
Kostel Alcatarine
Na malém náměstíčku Piazzeta Chiesa Greca jsme objevili nejstarší kostel ve městě kostel Sv. Mikuláše řecké církve. Jeho počátky se datují až do 9. století. Roku 1765 byl přestavěn v novoklasicistním slohu. Dodnes slouží řecko-byzantské církvi.
Svatý Mikuláš Řeků
Na dohled od něj byl vidět obrovský palác - Palazzo del Governo, ve kterém původně byl klášter celestýnů. Dnes je sídlem provinční vlády a dalších úřadů.
![]()
"480" src="http://nd06.jxs.cz/658/580/dbd3de33c1_96782633_o2.jpg" alt="" />
Palazzo del Governo
A pak následovala jedna z nejkrásnějších sakrálních staveb v tomto městě, kterou je Bazilika Santa Croce (Svatý kříž), která je vystavěna na místě původního kláštera ze čtnáctého století. Byla stavěna v několika etapách. Se stavbou bylo započato v roce 1549 a dokončena byla roku 1646. Pracovali na ní nejvýznamější architekti a kameníci Lecce. Bohužel jsem nemohla zachytit tu nádheru svým fotoaparátem, protože probíhala oprava fasády.
Takto jsem vyfotila baziliku Santa Croce - v rámci možností
Následující čtyři fotografie jsem stáhla z internetu, přesněji z oficiálních stránek města Lecce a baziliky Santa Croce, nebot' se domnívám, že by byla obrovská škoda, kdyby v tomto článku nebylo její foto, lépe řečeno foto, které nehyzdí lešení. A navíc - já takhle dokonalé fotografie, které vykreslují detaily, nevyfotím.
Zdroj - INTERNET - oficální stránky města Lecce
Zdroj - INTERNET - stránky Baziliky Santa Croce
Interiér baziliky byl nádherný, není divu, že je zmiňována ve všech průvodcích.
Fasády všech těchto nádherných staveb jsou vytvořeny z místního zlatavého pískovce, který se snadno zpracovává a který postupem času ztvrdl, aby nám zanechal dědictví o umění tehdejších mistrů. Krása, která se nazýva lecceské baroko.
Přes Piazza Sant'Oronzo jsme se vrátili zpátky ke hradu. Parkoviště bylo přeplněné a několik aut už čekalo, až se zde uvolní místo. S nadcházejícím večerem začalo Lecce ožívat.
Něco málo z historie - již ve třetím tisíciletí př. Kr. byla na tomto místě osada, kterou založili Ilyrové. Vznik města se datuje kolem roku 1200 př. Kr., bezprostředně po zničení Tróje. Město neslo jméno Sybar. Ve třetím století př.Kr. si celou oblast Salenta podmanil Řím a dal městu nové jméno Lupiae (vlčice). Dodnes je vlčice erbovním zvířetem tohoto města.
Město bylo pod nadvládou Říma a i tady, jako na mnoha dalších místech, vznikalo křest'anství. Jedním z prvních byl Publius Oronzio, který zde šířil novou víru a byl po jmenování svatým Pavlem prvním biskupem města. Byl pak zajat a císařem Nerem byl předhozen lvům. Stal se mučedníkem. Po zániku západořímské říše roku 476 se město dostalo na čas pod řeckou nádvládu, ty vystřídali Ostrogóti. Potom se město dostalo pod nadvládu východořímské říše a zůstávalo ve stínu mocnějšího Otranta. Vladci nad městem se střídali a město upadalo. Teprve Normané dali impuls k jeho obnově a rozmachu a město přejmenovali na Litium. V patnáctem století bylo součástí Neapolského království a španělský vliv je znát na mnoha budovách. V šestnáctem století bylo město a celé okolní území ohrožováno tureckými nájezdy. Za Karla V. byl vybudován obranný hrad a opevnění města. Roku 1571 došlo k bitvě u Lepanta, ve které byla poražena turecká flotila. Osmanská říše tím ztratila nadvládu nad Středomořím. Od této doby se datuje začátek zlaté éry města. Do města přicházely mnišské řády, které přinášely bohatství. To se projevilo stavbami velkolepých kostelů a paláců, které dodnes ohromují svou nádherou návštěvníky města.
Roku 1656 postihla město morová epidemie s tisícovkami obětí. Dle církve se stal zázrak a mor byl zažehnán na přímluvu Sv.Oronza, který se tak stal novým patronem města. Roku 1848 mělo město vlastní vládu a podílelo se na liberálním hnutí na jihu. Od roku 1865 se stalo součástí sjednocené Itálie. V letech 1895 - 1915 došlo k velikému rozmachu a město se rozrostlo i kolem původních hradeb. V historickém centru jsou na mnoha místech vidět necitlivé stavební zásahy, které někde dost hyzdí.
V současné době má kolem 90.000 obyvatel a je hlavním městem provincie, která nese stejné jméno.
A když už jsme u toho jména - z původního Sybar, přes Lupiae, Litium se jmenovalo i Licea, Lippiae, Lycia, Licium, Liccia až došlo k současnému jménu Lecce. Všechna uvedená jména lze prý nalézt v historických dokumentech.
Lecce jsme během loňského pobytu navštívili ještě dvakrát a stále bylo co objevovat. Chodili jsme po místech, která jsme znali, věděli jsme, kde mají tu nejlepší zmrzlinu a kam zajít na vynikající pizzu. Zjistili jsme, že je i dobré porušit siestu a vyhnout se davům turistů. A i když jsme prošli některými uličkami mnohokrát a památky v nich viděli z různých úhlů, stále jsme ještě neviděli zdaleka všechno, co toto město nabízí.
Určitě to ještě napravíme.
Moc rádi se totiž vracíme do Florencie, té toskánské, ale i do této na jihu v Salentu.
O Lecce se říká, že zabloudit v jeho úzkých uličkách je nebezpečné, ale současně i krásné.
Fotografie z Lecce jsou v Galerii - (Evropská města / Lecce), nebo i na tomto
odkazu.
