Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

úterý 29. března 2016

Velikonoční reminiscence



Máme po Velikonocích.
Jsou také nazývány svátky jara a to letos o Velikonocích skutečně přišlo.



Konečně jsme se dočkali slunce, které prozářilo svět kolem nás.

To zlomyslné slunce si však také posvítilo na naše okna a já musela konstatovat, že jsem je asi opravdu měla umýt. Myslím si, ba co víc, jsem o tom přesvědčená, že se to stalo úplně poprvé, kdy jsem okna před Velikonoci neumyla. Nejdříve panovalo počasí, že by psa nevyhnal. V tomhle nečase mýt okna mi připadalo zbytečné. No nic, umyju je až v předvelikonočním týdnu, říkala jsem si.
Neumyla jsem je.
Místo toho jsem se povalovala, polehávala, posedávala - co jiného se dá dělat, když přijde choroba.
Manželovi jsem na "modré pondělí" sepsala seznam toho, co je potřeba nakoupit. Kromě obvyklého nákupu jsem ho požádala, aby se stavil v lékárně. Zásobena vitamíny a léky jsem se rozhodla, že k lékaři půjdu, jen když bude hůř. Nechtěla jsem riskovat to, že mě zase bude honit od čerta k d'áblu, jen aby nemusel sám rozhodnout, co mi je.
Tak nějak nemůžu zapomenout na to, jak jsem od vnuček, nebo od kolegů z práce, kde to tehdy lítalo, chytila střevní chřipku a od něj potřebovala jen neschopenku. Tehdy mě spěšně odeslal do Motola s podezřením na zánět slinivky. Bylo mi zle, kroutila jsem se v čekárně, pytlík pro případ akutní potřeby připravený a čekala. Když jsem se po třech hodinách dostala do ordinace, doktorka kroutila hlavou a nechápala, co tam vlasně chci. Já to tehdy nechápala také a mojí jedinou touhou bylo být co nejdříve doma.
Od té doby svého lékaře, pokud to opravdu není nezbytné, moc nevyhledávám.

Letošní Velikonoce byly jiné.
Jiné v tom smyslu, že jsem tentokrát neplánovala žádná slavnostní jídla, tak jako v letech předchozích. Kvůli manželově nemoci vařím už téměř dva měsíce dietní stravu, dva měsíce jsem nic nepekla, nepočítám-li dvakrát kuře pečené na vodě. Navíc všichni mladí na Velikonoce byli mimo dům. Abych jen pro sebe dělala bramborový salát, který miluju a k tomu si obalovala maximálně dva řízky, mi připadalo zbytečné.
Obarvím jen vejce, kdyby někdo přišel.

Na "Velký pátek" už mi bylo docela dobře. Bolesti hlavy ustoupily, dutiny díky lékům, které mám z ORL pro případ potřeby, přestaly zlobit. Že bych přeci jen něco velikonočního vytvořila?
Manžel dostal nákupní seznam. Já si vytáhla ze spíže mandle, které zbyly po vánocích, spařila je a oloupala. Z části jsem si nakrájela hranolky na ozdobu. Když to nepůjde, mandle si příležitostně opražím a kostku droždí a jeden tvaroh určitě zužitkuju jinak.

V sobotu jsem se cítila v pohodě natolik, že jsem se opravdu pustila do pečení. Těsto na velikonoční věnec jsem úplně poprvé zadělala v pekárně. Poměry surovin jsem si upravila podle receptu, dle kterého peču vánočky a mazance téměř čtyřicet let.
Těsto se dělalo samo a já si připravila druhé, tentokrát na tvarohový mazanec. Peču z tohoto těsta i tvarohovou vánočku, takže se výsledný produkt liší jen tvarem. Určitý rozdíl tu přeci jen oproti minulosti byl, do těsta jsem přidala mandle a rozinky spíš jen symbolicky, aby to mohl ochutnat i dietář. Když bylo těsto hotové, udělala jsem z něj dva malé mazance. Křížek navrch, potřít vejcem a šup s tím do trouby. Až po chvilce mi došlo, že jsem zapomněla na vrch mazanců nasypat nakrájené mandličky. Hlavně, že jsem mužovi říkala, že si je z toho bude muset oloupat. Otevřela jsem troubu, abych to zachránila, ale bylo pozdě. Vršek už byl zaschlý a mandle by nedržely.



Upletla jsem věnec, který jsem tentokrát nezapomněla posypat mandlemi. Ty zbylé jsem rozložila vedle věnce na pečící papír. Pak si je sním, až se opraží.
Večer jsem z mrazáku vyndala kuře, tedy vyndala jsem to, co jsem za kuře pokládala.

V neděli ráno jsem zjistila, že místo kuřete jsem vytáhla kuřecí čtvrtky. To je tak, když se kupuje do zásoby. Čtvrtky jsem kupovala v Makru a pak si z nich dělala balíčky sama. Ten jeden se jako celé kuře tvářil. :-D Plán kuře s nádivkou se rozplynul. Nádivku jsem udělala letos dietnější bez koření. Oč méně vajec, o to více veky. I másla v ní bylo pomálu. Uzené nahradila šunka a jít někam do přírody hledat kopřivy, jsem zavrhla předem, protože je na ně ještě brzy a navíc bych je musela hodně dlouho hledat. Zeleň v nádivce obstarala rucola. Hodily se i bílky, které zbyly z věnce. Nádivku jsem upekla v malém pekáčku a pak do trouby dala kuřecí čtvrtky. Bez tuku, jen s vodou. Do hovězího vývaru jsem udělala něco šunkových knedlíčků.
Manželovi "slavnostní" oběd chutnal. Já ho snědla a vzpomínala na játrové knedlíčky, na vychucenou nádivku. Bylo mi jasné, že i přes veškerou snahu tomu něco chybí. Jak říkávala maminka - bez koření není vaření.

Když bylo umyté nádobí, dala jsem vařit vajíčka.
Letos se mi už podruhé za sebou povedlo sehnat bílé. Rozhodla jsem se tedy pro voskovou batiku. Koupila jsem si předražené německé barvy pro barvení za studena, aby se vosk neroztékal. Odpoledne jsem zdobila bílá vejce včelím voskem.



V mládí jsem vajíčka tímhle způsobem barvila pravidelně, ted' už jen tehdy, když seženu bílá vejce. Jinak to jistí cibulové slupky. Když byla všechna vajíčka ozdobena, rozdělala jsem barvy podle návodu. U první mi došlo, že misky, ve kterých jsem vejce barvila loni, jsou mělké a vajíčko není celé ponořené. Vytahla jsem hrnky, kde přeci jen hladina byla vyšší. Ponořila jsem do první barvy vejce. Všechny barvy byly rozmíchané, prvních pět vajec se barvilo.


Zkusmo jsem zkontrolovala první. Místo modré jsem vytáhla vejce tyrkysové. Ale co? Tyrkysovou mám ráda. Vajíčko jsem dala schnout na proložku a ponořila další. Když došlo na hrneček se žlutou, bylo vajíčko takové nijaké. Vytáhla jsem ho s tím, že ho po oschnutí ponořím do barvy znovu. Výsledek? Vejce bylo stejně vyblité jako předtím. I ostatní barvy se značně lišily od těch, které byly na krabičce. Kde se stala chyba? Vytáhla jsem krabičku s návodem, kterou jsem už mezitím dala do koše na papír a znovu četla návod. Udělala jsem to správně. Tak sakra, proč to nebarví? Vyhrabala jsem potravinářské barvy a snažila se roztoky trochu přibarvit.
Barvením jsem "zabila" celé odp
oledne. Barvy chytaly na všechno, jen ne na vejce. Igelit, kterým jsem před tím pokryla linku, abych jí nezabarvila, měl na jednom místě pravděpodobně dírku, takže pod ním se rozlévala červeno oranžová skvrna. Moje ruce hrály všemi barvami a já si je opakované umývala pískem na nádobí.
Když jsem přerušila práci a šla na záchod, zjistila jsem v koupelnovém zrcadle, že mám zelený nos a kus tváře. Asi jsem se tam podrbala. Bylo to víc zelené, než vajíčka, která měla být obarvena.
Nakonec jsem se s tím poprala. Přiznám se, představovala jsem si výsledek jinak. Přemýšlela jsem, jaké barvy jsem používala v minulém roce, protože ty opravdu barvily. Pak jsem si vzpoměla na roky uplynulé a na pytlíček barev z Druchemy, který stával pár haléřů. Ale barvil! Vejce jsem nechala schnout, abych z nich pak mohla oškrábat vosk a pustila se do drhnutí obarvené pracovní plochy.
Konečně bylo hotovo, opustila jsem kuchyň a odešla do obýváku. Naštvaná, že jsem ztratila celé odpoledne a nespokojená s výsledkem.
"Vypadáš jak Trojan."
"Cože?"
"No, já jen, že jsi stejně flekatá jako Trojan v tý reklamě."
Rozsvítila jsem na chodbě a prohlížela se ve velkém zrcadle. Opravdu, jako Trojan. Jen jsem chvíli přemýšlela, kde jsem to chytla, jestli to mám z domova a zda to mám odnést na dětské. Zelené skrvny jsem měla nejen v obličeji, ale i na předloktích, ba zdobily i triko. Barevná, jako ta kraslice.

Vlezla jsem do sprchy a drhla se peelingovým gelem. Jen jsem si tak v duchu říkala, jaké bylo štěstí, že se manželovi ve čtvrtek podařilo sehnat bojler. Sice pro něj musel jet až do Strakonic, protože to bylo jediné místo, kde ho byli schopni dodat do Velikonoc, ale ještě, že tak.
Při představě, že jsem si mohla ohřívat vodu ve varné konvici a drhnout se ve škopku, mě přestala štvát i ta cena za bojler.

Včera ráno jsem naaranžovala ta nepovedená vajíčka do věnce a beránkovi, kterého manžel koupil, jsem uvázala mašli. Koledníci mohou přijít.


Uvařila jsem další dietní jídlo a tentokrát kromě soli jsem na plátky masa dala trochu oregana. Snad to bude malá změna. Manželovi to opět chutnalo. Začínám se trochu bát, že mu dieta zachutná natolik, že už nebude chtít, abych vařila něco normáního.

Koledníci nepřišli žádní.

Odpoledne jsem šla zkontrolovat zahradu. Rozkvetly už první narcisky a viděla jsem i prvního letošního motýla. Nebyl to motýl ledajaký, ale přímo klenot v podobě otakárka fenyklového. Měla jsem sice fot'ák sebou, ale stihla jsem ho vyfotit až nad sousedovic skleníkem. Byla jsem zvědavá, jak a hlavně zda se to povedlo, proto jsem se pustila do stahování fotek. S hrůzou jsem zjistila, že jsem fotky stahovala naposledy 12. března. Tehdy jsem je stáhla, abych měla prázdnou kartu na oslavu Eminých narozenin a pak ve finále fot'ák zapomněla doma. Fotky se stahovaly dlouho, pak jsem je řadila do souborů podle data pořízení a zaregistrovala, že někdo klepe na dveře.
Tak jsem se konečně dočkala prvních dvou koledníků v podobě syna a malého Jiříčka. Ten odříkal koledu, vybral si jedno z nepovedených vajíček a k tomu "vyfasoval" pytlík s velikonoční nadílkou. Syn pak dostal druhý pro Bětušku. K počítači jsem se vrátila, abych ho vypnula a na motýla zapomněla.





Fotka motýla se vůbec nepovedla, tak místo něj kousek keramiky

Následovala sprcha, převlečení se do slavnostního oděvu, lehké nalíčení s pak rozhodování zda si obout lodičky, nebo jít v kozačkách. Venku lilo jako z konve a volba obutí tím byla rozhodnuta. Kozačky vyhrály. Pak ještě větší kabelku, aby se do ní vešel deštník. Manžel se také hodil do gala a před šestou jsme odjížděli na Petřiny k metru. Karlovarská byla beznadějně ucpaná, obyvatelé Prahy se vraceli domů z velikonočního víkendu. Sunuli jsme se k Vypichu a já začínala být nervózní. Místo k parkování jsme našli hned u vchodu do metra a to jelo za dvě minuty. Už jsem věděla, že to stihneme.
Když jsme vylézali v centru z metra, už nepršelo. Louže byly na spoustě míst přes celý chodník, občas ještě káplo ze střechy. Obloha se však už projasňovala a vylézalo i slunce.

Do divadla jsem se těšila, lístky jsem kupovala už koncem ledna. Když mě skolila viróza, měla jsem trochu obavu, že jsem se těšila marně a preventivně si zajistila náhradníka.
Knihu Barbary a Allana Peasových "Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách", jsem před lety četla a byla jsem zvědavá, jak bude vypadat její zpracovaní pro divadlo. Dramatizace a režie se ujal Miroslav Hanuš a to už pro mně byla záruka, že zklamáni určitě nebudeme.
Divadelní představení bylo báječné. Smála jsem se tak, že mi tekly slzy z očí a trvalo mi dlouho, než jsem našla ve velké kabelce kapesník. Ne příliš často se v divadle stává, že se ozve potlesk po replice, tady se to dělo pravidelně.
Závěrečný několikaminutový potlesk, po němž následovalo nepočítaně děkovaček, včetně hudebního přídavku, byla ta nejkrásnější tečka za uplnulými Velikonocemi.

Cestou domů, když vystoupila většina lidí z metra a já viděla svou tvář v protějším okně, zjistila jsem, že se stále usmívám.

středa 23. března 2016

Sama doma



Jsem sama doma.

Za normálních okolností bych si ten den užívala trochu jinak, ale ...
... skolila mě nějaká choroba, takže se povaluju s knížkou, nad kterou usínám.
Občas udělám změnu a přesunu se do obýváku, kde se koukám na televizi, ale i tady usínám.
Jediné místo, kde neusínám je sezení nad klávesnicí počítače, ale také to není ono.

To, že není něco v pořádku, mi došlo ve čtvrtek večer. Začalo mě škrábat v krku. Uvařila jsem si hrnec čaje, vzala si prášek, odstěhovala se z ložnice, abych na manžela neprskala bacily a udělala si pelech tam, kde obvykle přespávají vnučky.
Tomu všemu předcházela první práce na zahradě. Původně jsem neměla v úmyslu pracovat, šla jsem jen pověsit umělohmotná vajíčka na keř, když už jsou ty Velikonoce. Slunečné počasí mě však motivovalo k další činnosti a já se domů vrátila zpocená jako krysa. Aby to nebylo málo, vzala jsem fot'ák a vrátila se znovu na zahradu.
V pátek ráno mi bylo lépe. V krku mě sice škrábalo, ale udělala jsem si obklad a cucala pastilky na bolavý krk. Určitě to zažehnám.
V sobotu jsem se cítila ještě lépe, než předchozí den. Pokračovala jsem v léčbě, doufajíc, že se to nezhorší.
Na neděli jsme totiž měli lístky do Lucerny, které jsme našli pod vánočním stromečkem.
Folkový zpěvák Pavel Žalman Lohonka tu slavil své sedmdesáté narozeniny.

Zdroj: Internet - web Paláce Lucerna

Neděle byla v pohodě a já už se těšila na večer.
Odpoledne se u nás stavovala dcera s Emou pro bílá vajíčka, která jsem jí koupila. Ptala jsem se, kde je Sára. Prý leží doma s horečkou. "Mami, ty taky pěkně chraptíš". "To už je paráda, měla jsi mě slyšet v pátek ráno, to jsem jen kokrhala, navíc ani nemám teplotu." "No, zníš hezky." Pak jsem se dcery ptala, jak do bude se Sárou. V pondělí má dcera volno, tak s ní zůstane doma a pak se když tak domluvíme.

Z domova jsme odjížděli autem na Petřiny k metru. Lucerna byla vyprodaná, fronta se táhla pasáží už od Rokoka, kde se otáčela. Zařadili jsme se a když jsme postupovali frontou která narůstala, její konec byl až ve Štěpánské.
Měla jsem trochu výčitky, nebyla jsem stoprocentně zdravá, ale kolem mě to kýchalo, smrkalo, kašlalo a mně došlo, že nejsem sama se zdravotní indispozicí.
Koncert byl pěkný, křtila se knížka a nové CD. Kmotrem knihy byl Miroslav Donutil, CD pokřtil Václav Neckář.
Lucernu rozezněli nejen folkoví bardi, jako Wabi Daněk, nebo Robert Křest'an, ale zazpíval i Aleš Brichta či Xindl X, od něhož zazněla v premiéře písnička Popelka, mimo jiné, moc hezká. Před přestávkou, před bouřící Lucernou, vystoupil Václav Neckář. Po jeho zdravotních problémech je div, že se dokázal vrátit "na prkna, která znamenají svět".
Po přestávce pak už vystoupil Žalman se svou skupinou, který na těch sedmdesát vůbec nevypadá. Zazněly písničky, které asi zná většina a pak i ty z nového CD. Seděla jsem, poslouchala a užívala si to. Jen mně tak v duchu napadlo, že tahle muzika už není ten klasický folk, se kterým začínal, ale že už zní hodně jazzově. Když pak na konci koncertu představoval pět mladých hudebníků, kteří s ním hráli, začal jménem a pak dodal - vedoucí jazzové sekce. Můj odhad byl dobrý.

Plni dojmů jsme z Lucerny odcházeli v půl jedenácté. Chvilku jsme čekali na metro a doma pak byli po jedenácté.
Cítila jsem se dobře, rozhodnutá, že ráno vstanu a pojedu do Motola na endoskopii.
Minulý týden jsem jí odložila, Gábina potřebovala pohlídat Bětušku, když šla na rehabilitaci.
Ráno jsem se probudila brzy, hlava bolela jako střep, z nosu mi teklo a v krku jsem měla knedlík.
Šla jsem se napít, do nosu si stříkla sprej na rýmu a znovu jsem zalezla.
Pan doktor by asi ze mně dnes neměl radost, kdybych mu tam přišla s rýmou.
Když muž vstával, divil se, že jsem doma.
Chtěla jsem mu říct, proč jsem doma, ale vyšel ze mně chraplavý zvuk.
"Tak už je mi to jasný", pronesl.
Polehávala a posedávala jsem, nosíc sebou krabici papírových kapesníků.
Okolo desáté přišla Gábina, domluvit se na zítřku, kdy má další rehabilitaci. Vypadala podobně jako já. Červený nos a huhlající hlas. Můj muž se začal chechtat a jen ucedil: "Teda, vy ste dvojka." Gábina se dokonce přiznala, že ani nebyla schopná odvést Jiříčka ráno do školky. Nakonec jsme to vyřešili, Gábina půjde na rehabilitaci (riskne to, prý by o ní nerada přišla) a hlídat půjde raději dědeček, děti prý jsou zatím v pořádku. Navíc totiž "lehla" i její maminka, která byla v pozici náhradníka. Tak jsem jí řekla, že padla i Sára. Teda my jsme rodina!
Během včerejška jsem "zlikvidovala" další krabici kapesníků. Ještě, že jsem si nedávno koupila tři, byly v akci.
Muž zvládl hlídání obou malých prcků v pohodě.
Odpoledne volala dcera a ptala se, jak mi je. Prý by potřebovala pohlídat ve středu nemocnou Sáru. Řekla jsem, že klidně, že si můžeme marodit hezky spolu. Dcera se odmlčela a pak řekla: "Hele, ale ty nezníš vůbec dobře, já to ještě nějak promyslím. Ona Sára má jen horečku a když tě slyším, tak byste si mohly ty vaše nemoce pěkně nakřížit."
Nakonec nás znovu zachránil muž.
Ráno odjel do Košíř hlídat nemocnou Sáru.

A já jsem sama doma.

neděle 20. března 2016

Třináctá cesta z Itálie



Dokončení Italského deníku, jehož předchozí část jste si mohli přečíst tady.

Neděle 29. června 2014
Tři dlouhé týdny, které nezačaly úplně nejlépe, utekly jako voda a nás čekal návrat do reality všedních dnů. Tedy hlavně mně, protože coby důchodce už nikam nemusím. Já už jen můžu. Dokonce i můj muž se rozhodl, že pracovat půjde o den později. V duchu jsem se radovala, protože už mu snad konečně došlo, že není zaměstnanec, ale že už několik let pracuje na živnostenský list a že je to on, kdo si může vybrat. Stejně pak ve finále bude fakturovat jen odpracované hodiny. Ale jak se říká, starého psa novým kouskům nenaučíš. Mohli jsme přijet třeba o jedenácté večerní a muž přesto vstal v šest, odjel na Berounsko a tam dodržoval pracovní dobu. Někdy jsem se ho v legraci ptala, zda tam má také píchačky. Takže konečně! Protože neřídím, bývá po dvou dnech cesty unavený a já uvítala, že si konečně odpočine po cestě, než půjde pracovat.

Většina našich věcí už byla z předchozího večera v autě. Zbývala jen cestovní lednička, do níž jsem přestěhovala nějaké zbytky a jídlo na cestu. Vzpomněla jsem si na předchozí rok, kdy jsem v předvečer odjezdu dojídala to i ono a pak na ty konce. To už se nesmí opakovat.
Po poslední snídani jsem umyla naše cestovní hrnky a pak ještě vařila vodu na kávu do termosky. Prásk! Rána jako hrom a sklenice se zbytkem instaní kávy se rozprskla na dlaždicích. Střepy byly až u postele, což v tak malém prostoru nebyl žádný div. Začala jsem se sběrem větších kusů střepů a dávala je do koše na odpadky. Voda na kávu se dovařila, nalila jsem jí do termosky a pokračovala v úklidu. Naprosto zbytečném úklidu! Kdybych jen dávala pozor. Muž odnesl koš se střepy do popelnice a já si vzala hadr na podlahu a zbytek vytírala. Nikdy bych nevěřila, jak dlouho vydrží káva barvit vodu.
Pak následovala ještě rychlá sprcha, posledních pár věcí do cestovní tašky a kontrola, zda jsme něco v apartmánu nenechali.
Když jsme odevzdávali klíče na recepci, sloužil "knírek". Věnoval nám široký úsměv, popřál "buon viaggio" a pak řekl, že máme zase přijet. "Tůdle - nůdle", pomyslela jsem si, ale místo toho jsme poděkovali a šli k autu. Sem už nikdy! Itálie ano, Salento také, ale Torre Dell'Orso už ne. Pípl mi mobil se SMS. Napadlo mně, že je to dcera, která zjišt'uje, zda už jsme vyjeli a kde jsme. Nebyla to dcera, pípla mi připomínka, že kamarádka má dnes narozeniny. SMS s gratulací jsem psala už z auta. Během chvilky kamarádka volala, aby osobně poděkovala. Upozornila jsem jí, že jsem v Itálii, ale pronesla, že má volné minuty a zítra končí měsíc. "Prokecaly" jsme spolu notný kus cesty, z Torre až do Vernole, a já se dozvěděla spoustu novinek a i drbů.
Před Lecce jsme najeli na jeho obchvat a po objetí půlky města jsme se napojili na čtyřproudou silnici SS613, která se od Brindisi přečíslovává na SS379, aby pak před Fasanem opět získala další označení SS16 a odtud pokračuje do Bari. Nikde jsme neodbočovali, nikam jsme nesjížděli, z Lecce jsme jeli po stále stejné čtyřproudovce, která třikrát změnila svoje označení. Podívali jsme se vlevo směrem k Ostuni, které bylo ozářené sluncem a svou bělostí svítilo na pozadí azurově modré oblohy. "To nemohlo bejt takhle před dvěma tejnama?", ucedil manžel. "Mohlo, ale to bysme se asi váleli na pláži." "To je fakt, máš pravdu." Ostuni zůstalo i se vzpomínkami na něj za námi a my pokračovali k Bari. Už při našem prvním pobytu v Salentu v roce 2012, jsme zaregistrovali, že nejlevnější pohonné hmoty jsou v těsném sousedsrví Bari. Na jedné z pump jsme natankovali plnou a pokračovali v cestě. Za Bari jsme najeli na A14, která bývá také označována jako Adriatica.
Na mýtě jsme si vzali kartičku pro pozdější placení s tím, že pokud to všechno dobře dopadne, měli bychom sjíždět z dálnice někde u Verony. Neplánovali jsme žádnou zastávku za poznáním nějakých památek, ale tu většinou neplánujeme nikdy a necháváme to náhodě.
U Molfetty jsme zastavili na odpočívadle Dolmen di Bisceglie a udělali si přestávku na oběd. Slunce pálilo a horký vzduch se ani nehnul. Teplota vzduchu byla 36°C a nám bylo jasné, že bude asi hůř.
Provoz na dálnici byl dost slabý, večer určitě zhoustne. Cesta probíhala plynule, nebe jako vymetené bez jediného mráčku. V duchu jsem se ohlédla za uplynulými třemi týdny a pak si uvědomila, že víc dní z naší dovolené pršelo, než nepršelo.
Pokračovali jsme stále severním směrem. Další zastávku jsme udělali na odpočivadle Gargano. Zaparkovali jsme na krytém místě, ale vyjít ven z auta, kde bylo díky klimatizaci příjemně, byl šok. Teploměr na budově Sarni, který byl ve stínu, ukazoval 39°C. Klimatizovaný prostor byl příjemný. Koupili jsme si zmrzlinu a vyšli ven. Jako když člověk dostane facku, ale parádně horkou. Poprosila jsem manžela, aby mi zmrzlinu podržel a vrátila se dovnitř. Na toaletách jsem si namočila ruce až na ramena a mokrýma rukama si prohrábla vlasy. Muž se na mně díval jako na cvoka. Než jsme došli zpátky k autu, voda na mně uschla. Ani ta zmrzlina nás moc neosvěžila, i když byla výborná, citronová. Pokračovali jsme dál po dálnici a já se dívala na kombajny, sklízející obilí a tetelící se vzduch nad už posečenými poli. U Apricena jsem se podívala směrem na Lesinské jezero. Díky krásnému počasí a jasnu, byly nádherně vidět Tremitské ostrovy, což nebývá moc často. Jak je to dlouho, kdy jsme na nich byli? Pak jsem se dopočítala, že už je to dlouhých devět let. Čas je opravdu neúprosný.
Provoz na dálnici byl stále slabý. Na odpočívadle Piceno jsme si došli nejprve na kávu, ke které si muž dal další zmrzlinu. Já si po kávě koupila lahev s chlazenou vodou. Cesta probíhala bez větších zádrhelů. Projížděli jsme místy, kudy jsme jeli už mnohokrát a kochali se pohledy na Jaderské moře a vlevo na stále ještě zasněžené vrcholky Apenin.

Piceno - pohled na moře z odpočívadla

U Ancony začala doprava houstnout, aut na dálnici bylo více, ale stále jsme ještě jeli. Obloha se zatáhla a hrozila deštěm. U nájezdu Cattolica se dálnice poprvé zastavila. Od Rimini to byla doslova tragédie. Tři proudy dálnice chvilku jely, další okmažiky stály a to se opakovalo v malých obměnách až do Bologni. Navíc se spustil déšt'. Až v ten moment nám došlo, že se tentokrát vracíme v neděli a spolu s námi jedou, nebo spíš stojí v kolonách ti, kteří se vrací od moře. Déšt' padal s obrovskou intenzitou, po kraji dálnice se valila voda. Na jednu stranu úleva v tom, že se trochu ochladí vzduch, ale na druhou obava, že při rozjetí a následném brždění, to někdo nezvládne a dálnice se pak totálně zacpe. Cesta Rimini - Bologna, která měří něco kolem 100 km a kterou běžně ujedeme za hodinu, nám trvala celé tři a půl hodiny. V Bologni se doprava trochu zlepšila, i když ve srovnání se sobotním průjezdem, to bylo hustší a tím i pomalejší. Přestávalo pršet, ale obloha byla stále černá. Až za Bologní, když jsme najeli na dálnici A1 se doprava trochu zrychlila, ale jen trochu. I tady se občas celá kolona zastavila. Potřebovala jsem už dost akutně na záchod a manžela, kterého jsem při zastávkách před Bologní napájela kávou z termosky, jsem se raději ani neptala. Před nově vybudovaným odpočivadlem u Modeny sjížděla polovina aut. Bylo nám jasné, jaké fronty tady asi budou na záchodech, takže jsme pokračovali až za sjezd na dálnici A22 a na první pumpě Campogalliano zastavili. Vedle nás zaparkovala modrá fabie s podobnou SPZ, jakou máme my. Bylo to první české auto, které jsme ten den viděli a to po ujetí bezmála 900 kilometrů! Vzájemně jsme se pozdravili a pak při čekání před toaletami jsme se dali do řeči. Čtyři mladí lidé, o generaci a možná i více mladší, byli milí. Jeli z Rimini, kde se byli na víkend vykoupat a chtěli dojet nonstop do Prahy. Na rozdíl od nás všichni čtyři řídili, takže se prý budou střídat. Ptali se, odkud jedeme my a pak vyjádřili obdiv nad tou dálkou, ve které jsme podle nich byli. "Také pojedete dál?" "Ne, my sjedeme u Verony a tam se poohlédneme po noclehu, navíc žena neřídí." Pak jsme se rozloučili a popřáli si vzájemně št'astnou cestu.
Když jsme vyšli z pumpy, začaly padat první kapky deště. Bylo to příjemné, po tom úpalu, který přes den panoval, ale stavět stan v dešti asi nebude nic moc.
Pokračovali jsme stále severním směrem a déšt' po chvíli ustal. Dokonce po levé straně bylo chvíli vidět zapadající slunce. Snad tomu ujedeme. Zvažovali jsme, zda pojedeme na noc do Verony, opět do kempu Castel San Pietro, který je v městských hradbách a odkud jsou nezapomenutelné pohledy na Veronu, či pojedeme na Lago di Garda, kde je spousta kempů a tudíž i větší šance najít místo pro stan. Vzhledem k notně pokročilé hodině a zdržení v kolonách, jsme se rozhodli pro Lago di Garda. Dálnici jsme opustili na sjezdu Verona Nord a jeli směrem k jezeru, rozhodnuti, že zkusíme hned ten první kemp. V Castelnuovo jsme si všimli šipky, upozorňující na kemp a vydali se podle nich. Kemp se jmenoval Campeggio Gasparina. Muž zastavil a já se vydala do recepce, zeptat se na nocleh. Prý bez problémů, volných míst je tu spousta. Jen prý budou potřebovat ráno číslo piazzoly. Dlouho jsme nehledali, padal soumrak a na jednu noc je jedno, kde přespíme. Vybrali jsme si místo a pustili se do stavby stanu. Dnešní stany jsou postaveny snadno, to nejsou ta "áčka" u dob našeho mládí. Ani jsme nezatloukali všechny kolíky, jen ty krajové, aby bylo kam zapíchout pruty pro uchycení vnitří části.

Ložnice už je připravená

Pak jsem do stanu nastěhovala věci na spaní a vytáhla muže na večerní procházku k jezeru. Na cestu jsme si z cestovní ledničky vytáhli toasty, které jsem připravila předchozí večer v Torre. Obloha byla tmavá a kupily se znovu mraky. Na jihu světla Peschiery a na severu už skoro černo. V mracích ani nebyly vidět Dolomity, které s jezerem tvoří neodmyslitelnou kompozici. Možná přijde déšt'.


Večerní Lago di Garda

Vrátili jsme se ke stanu, odešli se vysprchovat a pak zalezli dovnitř. Cítila jsem se docela unavená a okamžitě jsem usnula.
V noci mě probudila bouřka. Hromy se odrážely od vysokých kopců za jezerem, déšt' bubnoval do stanu a opíral se do něj ostrý vítr.
Chvilku jsem přemýšlela o tom, zda 4 kolíky u stanu nejsou přeci jen málo.

Pondělí 30. června 2014
Ráno mě probudil zpěv ptáků a sluníčko, které prosvětlovalo stan. Vylezla jsem ven a vylila z gumových pantoflí vodu. Tak se mi to nezdálo, v noci opravdu byla bouřka a pršelo. Ted' bylo slunečno, obloha vymetená, jen foukal silný, ale teplý vítr. Byl jako fén. Alespoň stan po nočním dešti trochu oschne. Vytáhla jsem tašku s hygienou a šla provést ranní očistu. Když jsem se vrátila ke stanu, muž spal. Jen at' spí, říkala jsem si, čeká nás ještě spousta kilometrů. Opatrně, abych ho nevzbudila jsem z kapsy ve stanu vytáhla klíče od auta. Věci na převlečení jsem měla připravené na sedadle. Mohla jsem klidně zůstat v tom, v čem jsem spala. Pyžamo vypadá jako tričko a tříčtvrteční tepláky. Navíc po ránu v kempu se oblečení moc neřeší, spousta lidí chodí v opravdovém echt pyžamu a už jsem potkala i paní v růžovém župánku a s natáčkami na hlavě. Než jsem otevřela auto, pípl mi ze stanu mobil. Samozřejmě, že se muž probudil. Vlezla jsem pro mobil, abych se podívala, kdo píše. Ejhle! Přišla mi zpráva, abych si vyzvedla opravený fot'ák. Řekla bych, právě včas. Muž vylezl ze stanu a ptal se, kdo mi píše. Řekla jsem mu, že je opravený fot'ák. "A kolik to bude stát, ti napsali?" "Nic tam není, jen abych si ho vyzvedla." "Tak uvidíme." Muž odešel na umývárnu, já vytáhla židle z auta a když se vrátil, šla jsem uvařit vodu na snídani. Věci ze stanu jsem pak složila do auta a stan jsme nechali ještě chvíli schnout. Stejně ho raději hodíme doma přes šňůry, než ho definitivně zabalíme. Po snídani jsem umyla hrky, zabalila je s konvicí do tašky a až pak jsem vlezla do stanu a konečně se převlékla z pyžama. Muž to neřešil, převlékal se rovnou u auta. No, nemají to ti mužští jednodušší? Nakonec jsme stan jen složili a hodili ho na tašky na zadním sedadle.

Ráno v kempu. Mezi obytnými vozy a karavany se náš stan vyjímal. :-D

Vzala jsem si fot'ák, muž kameru a vyrazili jsme k jezeru. Bylo nádherně jasno, hory v dálce byly vidět. Vítr zvedal vlny na jezeře, u břehů byly spousty klacků a dalších věcí, které sem vlny donesly. Občas voda šplouchla až na chodník, který spojuje města a městečka na břehu jezera. Fotila jsem vlny, tříštící se vodu a zaregistrovala, že fot'ák se začíná přehřívat. Tak tohle ještě neudělal. To že mi naznačil, že se vybíjí baterie a pak, že zhasl, už jsem si za ty tři týdny zvykla. Ale tohle je novinka. Fot'ák začal vyloženě pálit. Vzpomněla jsem si na kolegu, kterému v kapse vybouchl kvůli baterii mobil a on pak marodil. Fot'ák jsem raději vypnula. "Ájo, ty už nebudeš fotit?" Manželovi jsem řekla, že se toho fot'áčku začínám bát, protože pálí. Podíval se na něj a pak řekl, at' ho nechám odpočinout, že se pak uvidí.




Z preventivních důvodů jsem raději fotila ze zelené plochy, chodník nebyl úplně bezpečný



Na lodi plující z Peschiery to muselo parádně houpat



Vítr "česal" stromy na břehu

Voda "vyhazovala" klacky a další nepořádek na břeh




Vrátili jsme se k autu, došli si ještě před cestou na záchod a pak se zastavili na recepci, abychom zaplatili za pobyt. Rozloučili jsme se a vyjeli.
Tentokrát jsme nebloudili, ani nejezdili kukuřicí. Od kempu jsme se orientovali díky značkám a bez problémů jsme najeli na čtyřproudou SR450, která propojuje dálnice A4 a A22. I tady se dají, podobně jako před Bari, koupit podstatně levnější pohonné hmoty, než na samotné dálnici. Zajeli jsme k pumpě a oba vystoupili. Zatímco manžel tankoval, já zkusila fot'ák. Horký už nebyl a zase fotil. Udělala jsem si pár obrázků na zkoušku, pak si sedla do auta a vydali jsme se na cestu.


Na dálnici A22 jsme najeli u Affi. Kdykoli tudy jedeme, fotím si Dolomity. Siluety kopců vytváří zvláštní kulisy a já si je představuji jako obry. Vidím čelo, nos či bradu. Někdy je místo nosu pršáček. S mužem této oblasti říkáváme "údolí spících obrů". Fantazie a představivost tu fungují na plné obrátky. Byla jsem připravená s fot'áčkem na "obry". Ale ouha, dva obrázky, pak jsem chtěla udělat třetí, displej zčernal a fot'ák se vypnul. Když jsem to po chvíli zkusila, situace se opakovala. I přes všechny peripetie se pár obrázků povedlo.





Vidíte toho obra???


Provoz po dálnici byl pohodový, oproti víkendům jelo o něco víc kamionů, vždyt' byl pracovní den. Při příjezdu k Alpám jsem si všimla, jak poklesla venkovní teplota a navíc, že se nad stále zasněženými vrcholy, začínají kupit bílé mraky. Ty pak postupně houstly, některé tmavly a spousta alpských vrcholů se v nich skrývala. Vyfotila jsem si displej v autě, teplota v téměř pravé poledne ukazovala celých 12°C. Měla jsem na sobě krátkou sukni a hedvábné tílko. Ideální oblečení do takové teploty.






Na mýtě ve Vipiteno jsme uhradili dálniční poplatek a "šplhali" se nahoru na Brenner. Horské štíty v mracích nebyly téměř vidět. Při sjezdu z Brenneru dolů do Innsbrucku jsem viděla skupinu dětí s učitelkou, všechny měly na sobě bundy a čepice. Bylo krátce po jedné hodině a teplota v Innsbrucku byla 11°C.

Stoupání na Brenner, po zaplacení mýta mám připravená € na průjezd Brennerským průsmykem

Sjezd do Innsbrucku, hory nad ním jsou v mracích

Opatství Wilten v Innsbrucku

Aktuální teplota, krátce po jedné hodině dne 30. června 2014

Zastavili jsme se na pumpě nedaleko nádraží a zatímco manžel tankoval, já se snažila vyhrabat z tašek něco teplejšího na sebe. Vytáhla jsem triko, které vypadalo, jako by prošlo zařívacím traktem přežvýkavce a ve kterém jsem včera ráno uklízela tu kávovo-střepovou nehodu. Taška s čistými věcmi byla až úplně vzadu a při představě, že budeme tahat celý obsah kufru, jsem převlečení se do teplejšího oděvu vzdala. Muž se vrátil z pumpy a ptal se, co tam blbnu. "Hledám něco teplejšího na sebe, v tom tílku jsem tady za cvoka." "A to by ti nestačila džíska?" "Asi jo, ale nevím, ve které tašce je." Není v žádné, je i s mojí bundou za sedadlem." V ten moment se mi chtělo zvolat "Hurá." Můj muž byl prozíravý, že bundy nechal volně ležet. "Já jsem je tam hodil, protože jsem si myslel, že by se mohly hodit večer u jezera, někdy tam bývá přece chladno." Oblékla jsem si bundu a hned mi bylo lépe. Nejeli jsme daleko, zaparkovali jsme v nedalekém nákupním centru West, kde jsme trochu opožděně poobědvali. Abych nevyšla ze cviku, dala jsem si těstoviny, které byly výborné. Manžel zvažoval guláš, ale když zjistil, že jako přílohu k němu podávají červené zelí, znejistěl a pak jen pípl: "Ich auch", a dostal také těstoviny. Při návratu k autu jsme zkonstatovali, že proti včerejšku, kdy touto dobou se teplota pohybovala kolem 40°C, je to parádní sešup.

Jeli jsme kolem letiště Innsbruck na Zirl a Seefeld. Za Mittenwaldem jsme nepokračovali, tak jako obvykle na Garmisch-Partenkirchen, ale jeli jsme vpravo na Walgau. Času jsme měli dost, nikam jsme nespěchali, protože na nás dnes nikdo čekat nebude. Mladí jsou mimo Prahu, jedni se vrátí zítra a druzí až v neděli. A já zatoužila "prozkoumat" další část Alp.
Svého rozhodnutí jsem nelitovala a i manžel řekl, že to byl prima nápad jet tudy. Dojeli jsme k jezeru a zaparkovali. I přes zimu jsme vystoupili a šli se podívat. Jezero se jmenuje Walchensee. Jeho jméno jsme si přečetli na cedulích u parkoviště. Být hezké počasí, byla by tu určitě spousta lidí. Chvilku po nás přijelo ještě jedno auto. Kromě nás a páru z druhého auta tu byly jen kachny, které se většinou krčily zimou na břehu jezera. Nádherná průzračná voda, ve které se odráželo horské panorama, vypadala jako malý ráj. Nebylo mi moc teplo, když jsem se procházela po břehu a fotila si tu krásu kolem. Ještě, že jsme sem jeli. Po chvíli displej fot'áku zčernal a vypnul se. Po kolikáté už? Už se mi ho nepodařilo zapnout. Vytáhla jsem mobil a zkoušela fotit. Bylo mi jasné, že to nebude nic moc.

Walchensee - škoda jen toho počasí


Kačenky na břehu

Jedna mi dokonce zapózovala

Voda tady je průzračná

Po procházce jsme vlezli zpátky do auta a manžel zapnul topení. Byli jsme oba "zmrzlí jako drozdi". Pokračovali jsme podél jezera po horské silnici a já se kochala tou nádherou kolem. Muž mi několikrát nabídl, že zastaví. Přiznám se, nechtělo se mi z vyhřátého auta do zimy. Možná, kdyby fungoval fot'ák, asi bych se přemluvila.
Pokračovali jsme pak kolem dalšího jezera Kochelsee a já zatoužila po tom, že bychom sem třeba někdy mohli přijet na delší dobu. Řekla jsem to manželovi a on pronesl: "Proč ne." Tak uvidíme, třeba jednou odložíme plavky na dno skříně, vezmeme batoh na záda, do rukou trekové hole a vyrazíme.
Na dálnici A95 do Mnichova jsme se vrátili u Sindersdorfu. Provoz byl mírný, nikde žádné kolony. Mnichovem jsme projeli bez větších problémů a odtud pokračovali už tradičně po A9, později po A93 na Regensburg. U Pfreimdu jsme sjeli na A6, která už na našem území pokračuje jako D5. Cestou opakovaně pršelo, jindy lilo, či nás zalévala průtrž mračen. Po padajíci vodě vysvitlo sluníčko a na obloze se rozzářila duha. Fotila jsem jí mobilem.
Nikdy v životě jsem ještě neviděla tolikrát duhu, jako ten poslední červnový den roku 2014.

Dálnice v Bavorsku a dvojitá duha

Dálnice u Schwarzenfeldu po dešti, za ní rybník a duha

Pohled z D6

U Waidhausu, málem jsem to tím mobilem nestihla vyfotit
Z Rozvadova na Plzeň

Slunce, zbytek duhy a pole u Nýřan

Poslední kapky deště, poslední duha, opět dvojitá kousek za Plzní

Cestou k domovu jsme se stavili v obchodě, kam chodíme na běžné nákupy a koupili si nějaké potraviny. Těšila jsem se na náš čerstvý a voňavý chléb. Doma jsme byli krátce po půl osmé. Oběhla jsem zahradu s hadicí, protože v Praze ten den určitě ani nekáplo a zkonstatovala, že zítra bude nutné proběhnout se se sekačkou. Vynosili jsme věci z auta a zkonstatovali: "Tak jsme doma".

Dovětek
Druhý den ráno jsem si jela vyzvednout reklamovaný fot'ák, který jsem před odjezdem, předala prodejci. Ptala jsem se, kolik budu platit. Prý nic, chyba byla v softwaru. Přitom jsem při reklamaci nahlásila, že fot'ák přestal ostřit po pádu z necelého metru na koberec. Prý to uznali jako závadu. Vyfasovala jsem spousty papírů a podivovala se, kudy ten můj fot'áček putoval. Byl v Polsku, pak ve Finsku. Takže nejen my jsme cestovali.
Ten nový, který jsem si koupila jako náhradu, jsem šla reklamovat. Přehřívající se baterie mě tak trochu děsila. Popsala jsem závadu, nahlásila číslo účtu, pro případ, že by vada byla neodstranitelná a pak podepsala reklamační protokol. Prý se mi ozvou.

Jediný doklad toho, že modrý fot'áček existoval
a soustředěný (zamračený) výraz autorky. Fot'ák totiž neměl hledáček.

Začaly prázdniny, muž odjel následující den na Berounsko pracovat a já tu měla holky. Plynul den po dni a já na modrý fot'áček téměř zapomněla. Vzpomněla jsem si až začátkem srpna. Zavolala jsem a dozvěděla se, že už mi byly poukázány peníze na účet. Vada prý byla neodstranitelná. Zbyl mi jen ten vlastnoručně háčkovaný futrál, aby se fot'ák neodřel.
Moje dcera to komentovala slovy: "Teda mami, ty si ale dokážeš parádně půjčit fot'ák na dovolenou."