Máme po Velikonocích.
Jsou také nazývány svátky jara a to letos o Velikonocích skutečně přišlo.
Konečně jsme se dočkali slunce, které prozářilo svět kolem nás.
To zlomyslné slunce si však také posvítilo na naše okna a já musela konstatovat, že jsem je asi opravdu měla umýt. Myslím si, ba co víc, jsem o tom přesvědčená, že se to stalo úplně poprvé, kdy jsem okna před Velikonoci neumyla. Nejdříve panovalo počasí, že by psa nevyhnal. V tomhle nečase mýt okna mi připadalo zbytečné. No nic, umyju je až v předvelikonočním týdnu, říkala jsem si.
Neumyla jsem je.
Místo toho jsem se povalovala, polehávala, posedávala - co jiného se dá dělat, když přijde choroba.
Manželovi jsem na "modré pondělí" sepsala seznam toho, co je potřeba nakoupit. Kromě obvyklého nákupu jsem ho požádala, aby se stavil v lékárně. Zásobena vitamíny a léky jsem se rozhodla, že k lékaři půjdu, jen když bude hůř. Nechtěla jsem riskovat to, že mě zase bude honit od čerta k d'áblu, jen aby nemusel sám rozhodnout, co mi je.
Tak nějak nemůžu zapomenout na to, jak jsem od vnuček, nebo od kolegů z práce, kde to tehdy lítalo, chytila střevní chřipku a od něj potřebovala jen neschopenku. Tehdy mě spěšně odeslal do Motola s podezřením na zánět slinivky. Bylo mi zle, kroutila jsem se v čekárně, pytlík pro případ akutní potřeby připravený a čekala. Když jsem se po třech hodinách dostala do ordinace, doktorka kroutila hlavou a nechápala, co tam vlasně chci. Já to tehdy nechápala také a mojí jedinou touhou bylo být co nejdříve doma.
Od té doby svého lékaře, pokud to opravdu není nezbytné, moc nevyhledávám.
Letošní Velikonoce byly jiné.
Jiné v tom smyslu, že jsem tentokrát neplánovala žádná slavnostní jídla, tak jako v letech předchozích. Kvůli manželově nemoci vařím už téměř dva měsíce dietní stravu, dva měsíce jsem nic nepekla, nepočítám-li dvakrát kuře pečené na vodě. Navíc všichni mladí na Velikonoce byli mimo dům. Abych jen pro sebe dělala bramborový salát, který miluju a k tomu si obalovala maximálně dva řízky, mi připadalo zbytečné.
Obarvím jen vejce, kdyby někdo přišel.
Na "Velký pátek" už mi bylo docela dobře. Bolesti hlavy ustoupily, dutiny díky lékům, které mám z ORL pro případ potřeby, přestaly zlobit. Že bych přeci jen něco velikonočního vytvořila?
Manžel dostal nákupní seznam. Já si vytáhla ze spíže mandle, které zbyly po vánocích, spařila je a oloupala. Z části jsem si nakrájela hranolky na ozdobu. Když to nepůjde, mandle si příležitostně opražím a kostku droždí a jeden tvaroh určitě zužitkuju jinak.
V sobotu jsem se cítila v pohodě natolik, že jsem se opravdu pustila do pečení. Těsto na velikonoční věnec jsem úplně poprvé zadělala v pekárně. Poměry surovin jsem si upravila podle receptu, dle kterého peču vánočky a mazance téměř čtyřicet let.
Těsto se dělalo samo a já si připravila druhé, tentokrát na tvarohový mazanec. Peču z tohoto těsta i tvarohovou vánočku, takže se výsledný produkt liší jen tvarem. Určitý rozdíl tu přeci jen oproti minulosti byl, do těsta jsem přidala mandle a rozinky spíš jen symbolicky, aby to mohl ochutnat i dietář. Když bylo těsto hotové, udělala jsem z něj dva malé mazance. Křížek navrch, potřít vejcem a šup s tím do trouby. Až po chvilce mi došlo, že jsem zapomněla na vrch mazanců nasypat nakrájené mandličky. Hlavně, že jsem mužovi říkala, že si je z toho bude muset oloupat. Otevřela jsem troubu, abych to zachránila, ale bylo pozdě. Vršek už byl zaschlý a mandle by nedržely.
Upletla jsem věnec, který jsem tentokrát nezapomněla posypat mandlemi. Ty zbylé jsem rozložila vedle věnce na pečící papír. Pak si je sním, až se opraží.
Večer jsem z mrazáku vyndala kuře, tedy vyndala jsem to, co jsem za kuře pokládala.
V neděli ráno jsem zjistila, že místo kuřete jsem vytáhla kuřecí čtvrtky. To je tak, když se kupuje do zásoby. Čtvrtky jsem kupovala v Makru a pak si z nich dělala balíčky sama. Ten jeden se jako celé kuře tvářil. :-D Plán kuře s nádivkou se rozplynul. Nádivku jsem udělala letos dietnější bez koření. Oč méně vajec, o to více veky. I másla v ní bylo pomálu. Uzené nahradila šunka a jít někam do přírody hledat kopřivy, jsem zavrhla předem, protože je na ně ještě brzy a navíc bych je musela hodně dlouho hledat. Zeleň v nádivce obstarala rucola. Hodily se i bílky, které zbyly z věnce. Nádivku jsem upekla v malém pekáčku a pak do trouby dala kuřecí čtvrtky. Bez tuku, jen s vodou. Do hovězího vývaru jsem udělala něco šunkových knedlíčků.
Manželovi "slavnostní" oběd chutnal. Já ho snědla a vzpomínala na játrové knedlíčky, na vychucenou nádivku. Bylo mi jasné, že i přes veškerou snahu tomu něco chybí. Jak říkávala maminka - bez koření není vaření.
Když bylo umyté nádobí, dala jsem vařit vajíčka.
Letos se mi už podruhé za sebou povedlo sehnat bílé. Rozhodla jsem se tedy pro voskovou batiku. Koupila jsem si předražené německé barvy pro barvení za studena, aby se vosk neroztékal. Odpoledne jsem zdobila bílá vejce včelím voskem.
V mládí jsem vajíčka tímhle způsobem barvila pravidelně, ted' už jen tehdy, když seženu bílá vejce. Jinak to jistí cibulové slupky. Když byla všechna vajíčka ozdobena, rozdělala jsem barvy podle návodu. U první mi došlo, že misky, ve kterých jsem vejce barvila loni, jsou mělké a vajíčko není celé ponořené. Vytahla jsem hrnky, kde přeci jen hladina byla vyšší. Ponořila jsem do první barvy vejce. Všechny barvy byly rozmíchané, prvních pět vajec se barvilo.
Zkusmo jsem zkontrolovala první. Místo modré jsem vytáhla vejce tyrkysové. Ale co? Tyrkysovou mám ráda. Vajíčko jsem dala schnout na proložku a ponořila další. Když došlo na hrneček se žlutou, bylo vajíčko takové nijaké. Vytáhla jsem ho s tím, že ho po oschnutí ponořím do barvy znovu. Výsledek? Vejce bylo stejně vyblité jako předtím. I ostatní barvy se značně lišily od těch, které byly na krabičce. Kde se stala chyba? Vytáhla jsem krabičku s návodem, kterou jsem už mezitím dala do koše na papír a znovu četla návod. Udělala jsem to správně. Tak sakra, proč to nebarví? Vyhrabala jsem potravinářské barvy a snažila se roztoky trochu přibarvit.
Barvením jsem "zabila" celé odp
oledne. Barvy chytaly na všechno, jen ne na vejce. Igelit, kterým jsem před tím pokryla linku, abych jí nezabarvila, měl na jednom místě pravděpodobně dírku, takže pod ním se rozlévala červeno oranžová skvrna. Moje ruce hrály všemi barvami a já si je opakované umývala pískem na nádobí.
oledne. Barvy chytaly na všechno, jen ne na vejce. Igelit, kterým jsem před tím pokryla linku, abych jí nezabarvila, měl na jednom místě pravděpodobně dírku, takže pod ním se rozlévala červeno oranžová skvrna. Moje ruce hrály všemi barvami a já si je opakované umývala pískem na nádobí.
Když jsem přerušila práci a šla na záchod, zjistila jsem v koupelnovém zrcadle, že mám zelený nos a kus tváře. Asi jsem se tam podrbala. Bylo to víc zelené, než vajíčka, která měla být obarvena.
Nakonec jsem se s tím poprala. Přiznám se, představovala jsem si výsledek jinak. Přemýšlela jsem, jaké barvy jsem používala v minulém roce, protože ty opravdu barvily. Pak jsem si vzpoměla na roky uplynulé a na pytlíček barev z Druchemy, který stával pár haléřů. Ale barvil! Vejce jsem nechala schnout, abych z nich pak mohla oškrábat vosk a pustila se do drhnutí obarvené pracovní plochy.
Konečně bylo hotovo, opustila jsem kuchyň a odešla do obýváku. Naštvaná, že jsem ztratila celé odpoledne a nespokojená s výsledkem.
"Vypadáš jak Trojan."
"Cože?"
"No, já jen, že jsi stejně flekatá jako Trojan v tý reklamě."
Rozsvítila jsem na chodbě a prohlížela se ve velkém zrcadle. Opravdu, jako Trojan. Jen jsem chvíli přemýšlela, kde jsem to chytla, jestli to mám z domova a zda to mám odnést na dětské. Zelené skrvny jsem měla nejen v obličeji, ale i na předloktích, ba zdobily i triko. Barevná, jako ta kraslice.
Vlezla jsem do sprchy a drhla se peelingovým gelem. Jen jsem si tak v duchu říkala, jaké bylo štěstí, že se manželovi ve čtvrtek podařilo sehnat bojler. Sice pro něj musel jet až do Strakonic, protože to bylo jediné místo, kde ho byli schopni dodat do Velikonoc, ale ještě, že tak.
Při představě, že jsem si mohla ohřívat vodu ve varné konvici a drhnout se ve škopku, mě přestala štvát i ta cena za bojler.
Včera ráno jsem naaranžovala ta nepovedená vajíčka do věnce a beránkovi, kterého manžel koupil, jsem uvázala mašli. Koledníci mohou přijít.
Uvařila jsem další dietní jídlo a tentokrát kromě soli jsem na plátky masa dala trochu oregana. Snad to bude malá změna. Manželovi to opět chutnalo. Začínám se trochu bát, že mu dieta zachutná natolik, že už nebude chtít, abych vařila něco normáního.
Koledníci nepřišli žádní.
Odpoledne jsem šla zkontrolovat zahradu. Rozkvetly už první narcisky a viděla jsem i prvního letošního motýla. Nebyl to motýl ledajaký, ale přímo klenot v podobě otakárka fenyklového. Měla jsem sice fot'ák sebou, ale stihla jsem ho vyfotit až nad sousedovic skleníkem. Byla jsem zvědavá, jak a hlavně zda se to povedlo, proto jsem se pustila do stahování fotek. S hrůzou jsem zjistila, že jsem fotky stahovala naposledy 12. března. Tehdy jsem je stáhla, abych měla prázdnou kartu na oslavu Eminých narozenin a pak ve finále fot'ák zapomněla doma. Fotky se stahovaly dlouho, pak jsem je řadila do souborů podle data pořízení a zaregistrovala, že někdo klepe na dveře.
Tak jsem se konečně dočkala prvních dvou koledníků v podobě syna a malého Jiříčka. Ten odříkal koledu, vybral si jedno z nepovedených vajíček a k tomu "vyfasoval" pytlík s velikonoční nadílkou. Syn pak dostal druhý pro Bětušku. K počítači jsem se vrátila, abych ho vypnula a na motýla zapomněla.
Fotka motýla se vůbec nepovedla, tak místo něj kousek keramiky
Následovala sprcha, převlečení se do slavnostního oděvu, lehké nalíčení s pak rozhodování zda si obout lodičky, nebo jít v kozačkách. Venku lilo jako z konve a volba obutí tím byla rozhodnuta. Kozačky vyhrály. Pak ještě větší kabelku, aby se do ní vešel deštník. Manžel se také hodil do gala a před šestou jsme odjížděli na Petřiny k metru. Karlovarská byla beznadějně ucpaná, obyvatelé Prahy se vraceli domů z velikonočního víkendu. Sunuli jsme se k Vypichu a já začínala být nervózní. Místo k parkování jsme našli hned u vchodu do metra a to jelo za dvě minuty. Už jsem věděla, že to stihneme.
Když jsme vylézali v centru z metra, už nepršelo. Louže byly na spoustě míst přes celý chodník, občas ještě káplo ze střechy. Obloha se však už projasňovala a vylézalo i slunce.
Do divadla jsem se těšila, lístky jsem kupovala už koncem ledna. Když mě skolila viróza, měla jsem trochu obavu, že jsem se těšila marně a preventivně si zajistila náhradníka.
Knihu Barbary a Allana Peasových "Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách", jsem před lety četla a byla jsem zvědavá, jak bude vypadat její zpracovaní pro divadlo. Dramatizace a režie se ujal Miroslav Hanuš a to už pro mně byla záruka, že zklamáni určitě nebudeme.
Divadelní představení bylo báječné. Smála jsem se tak, že mi tekly slzy z očí a trvalo mi dlouho, než jsem našla ve velké kabelce kapesník. Ne příliš často se v divadle stává, že se ozve potlesk po replice, tady se to dělo pravidelně.
Závěrečný několikaminutový potlesk, po němž následovalo nepočítaně děkovaček, včetně hudebního přídavku, byla ta nejkrásnější tečka za uplnulými Velikonocemi.
Cestou domů, když vystoupila většina lidí z metra a já viděla svou tvář v protějším okně, zjistila jsem, že se stále usmívám.
