Podzimně, dušičkově

Pach tlejícího listí, které padá ze stromů, ranní mlhy a Dušičky jsou neklamná známka podzimu.

Rok co rok jezdíme s mužem 28. října na hroby. Lhostejno o který den v týdnu se jedná. Letos to vyšlo na pátek, který prodloužil víkend. Dokonce jsem včera slyšela v rádiu výraz "Dušičkový víkend", současně s varováním, aby si lidé dávali pozor na cestách.

Zdědila jsem hroby. Nejdříve jen povinnost se o ně každoročně postarat a ted', kdy už jsem vlastně nejstarší v rodině (to je příšerná věc) i fyzicky. Povinnost se o ně postarat samozřejmě zůstala. Nevadí mi to. Už jsem se někde v některém ze svých článků přiznala k tomu, že mám hřbitovy ráda. Už od dětství, kdy jsem na jeden z nich chodila často s babičkou.

Ráno jsme vstávali krátce po šesté, čekala nás cesta na sever a navíc můj muž pronesl, že raději pojedeme brzy ráno, než se probudí sváteční jezdci, kteří běžně nejezdí. Měl pravdu. Vyjížděli jsme z Prahy krátce po sedmé hodině ranní a provoz byl minimální. Zatažená obloha a místy mlha. Přesně dušičkové počasí.

Zahájili jsme na Mělníku, odkud pocházela moje maminka a kde jsou pochováni téměř všichni příbuzní z maminčiny strany a babička s dědou.

Pokračovali jsme na sever do Rumburku. Když jsem přišla k hrobu, který jsem nechávala v létě opravit, měla jsem vztek. Nějaký pitomec vysypal na zasazené kytky hlínu. Můj muž chvilku uvažoval o tom, že takhle mohl zapracovat krtek, ale mýlil se. Ten krtek měl dvě nohy a asi dutou hlavu. S mužem jsme odstraňovali hlínu, odnášeli jí do kontejneru a pak čistili hrob. Posléze jsme museli čistit i sebe.

Svátek, nesvátek, moje sestra byla v práci, protože u nich ve firmě probíhá inventura. Krátce jsme jí navštívili a zdrželi jí od práce. Říkala, že to nevadí, protože stejně musí čekat na nějaké podklady ze skladu.

Po návštěvě u sestry jsme přejeli do Německa a já pronesla: "Hele, já vlastně nevím co tu chci? Vždycky jsem sem jezdila pro kočičí žrádlo". Ted' co už kočka není a my v neděli odnesli krabici kočičích konzerv a granulí dceři, nemám vlastně v Německu žádný nákupní cíl.

"Však ty něco objevíš", řekl můj muž.

Měl pravdu.

Koupila jsem si svíčky na adventní věnec, abych pak večer po příjezdu domů zjistila, že naprosto stejné mám doma už od minulého roku. Koupili jsme LED diodová světýlka na venkovní konifery a nějaké první dárky vnučkám k vánocům.

Po dvou hodinách strávených v Německu jsme přejeli hranice zpět a zavítali do naší oblíbené a hlavně osvědčené hospody. Za ty roky se z nás stali štamgasti, i když se frekvence našich návštěv prodlužuje. Už když jsme seděli v hospodě, začalo chvilkama svítit sluníčko.

Co ted'? Pojedeme domů? Asi bychom měli. V sobotu v osm ráno musíme být v Košířích. Dcera odjela se šermíři už dnes na Stránov a zet' je doma s holčičkama. Vlak mu jede zítra v půl desáté.

Nastupujeme na jeho místo a až do neděle budeme pečovat o holky.

Vyjeli jsme z Rumburka a provoz byl hodně silný. Před námi se motal v autě řidič v klobouku.

"A je to tady", zasyčel muž, "klobouk ! Sakra, tomu jsem se chtěl vyhnout". Kolem silnice ještě navíc postávali policajti a občas někoho stavěli.

Rozhodli jsme se, že si uděláme výlet a počkáme, až sváteční řidiči odjedou.

Auto jsme nechali na parkovišti v Jiřetíně pod Jedlovou a vydali se na Tolštejn. U lyžařského areálu Mezičky budují nové parkoviště, pracovalo se i o svátek. Stoupali jsme směrem do kopce ke hradu a občas "vykouklo slunce". Fotila jsem podzimní Lužické hory, ale slunečních fotek je málo. Převažují ty smutné bezsluneční - takové klasicky podzimní.

Na vrcholu Tolštejna fičel vítr a byla pěkná zima. Výhled, který se nám naskytl, ale stál opravdu za ten výstup.

^{Pohled na Luž a Lužické hory z Tolštejna}

^{Pohled na Studenec z Tolštejna}

Zatímco nahoru to šlo, cestou dolů mi luplo v koleně a já z vyhlídkové věže lezla dolů jako ortopedický pacient. Občas jsem se chytla oběma rukama zábradlí a jako na bradlech jsem překonávala víc schodů najednou, abych koleno nemusela ohýbat. Doskok byl hlasitý a můj muž se vždy zděšeně otočil, zda jsem neupadla. Ne, jen jsem ulevovala kolenu. Musel být na mě opravdu "hezký pohled".

"Je mi zima" pronesl muž. Dole v areálu hradu je postavená restaurace, rozhodli jsme se, že do ní zavítáme. Muž si dal čaj, já kávu a pak jsme neodolali a dali si ještě palačinku. Seděla jsem, nohu nataženou a koleno bolelo.

Venku se začalo šeřit a nás čekala ještě cesta zpátky do Jiřetína. Zaplatili jsme a vyrazili. Tedy, vyrazil muž, kterému byla zima a já se za ním belhala jako Peyrac.

"Hele, víš co? Já půjdu sám k autu, ty jdi svým tempem a já tě pak někde naložím". Docela jsem tu nabídku uvítala. V šeru jsem pajdala z kopce a vyhlížela světýlko jako Jeníček s Mařenkou Perníkovou chaloupku.

Muž mě naložil u konce sjezdovky na Mezičkách, pak se jel obrátit na nejbližší rozcestí.

Domů jsme přijeli krátce před devátou večerní.

Víkend, který nás čeká, bude náročný.

Budeme hlídat naše vnučky, které se mnohdy chovají jako neřízené střely. Navíc, nejedí všechno. Cestou domů jsem si lámala hlavu, co uvařit, aby to jedly. Program, který jsem si vymyslela, budu muset změnit, pokud koleno nepřestane bolet. Zatím stále bolí.

Pocit zodpovědnosti při hlídání vnuček, mě svazuje. U svých dětí jsem takhle bojácná nebyla. Asi fakt stárnu.

Navíc nás čeká změna letního času na zimní, kterou nemám vůbec ráda. Je to i jeden z důvodů, proč nemám ráda podzim. Tahle změna času mě rok co rok vykolejí minimálně na měsíc.

Na blog se dostanu znovu nejdříve v neděli večer, pokud nepadnu po hlídacím víkendu vyčerpáním.

Přeji všem krásný víkend.

Mám ráda déšt'

Ráno jsem se probudila chvíli před tím, než mi zvoní budík. Bylo krátce po páté a já se zaposlouchla do zvuků, které pronikaly pootevřeným oknem. Tiše ševelil déšt' a projíždějící auta "čvachtala" na mokré silnici.

Mám ráda déšt'.

Vše je umyté vodou, která skrápí zem. Vzduch v dešti a po něm nádherně voní.

Voní čistotou. Pro mé nemocné plíce je to balzám.

Cestou k tramvaji jsem šlápla do louže a měla "jaro v botách". No prima, v práci se stále ještě netopí a já mám mokré nohy. Podívala jsem se na dva nově instalované billboardy a v duchu zaklela. Na takovéhle pitomosti se peníze vyhazují, ale aby pod nimi někdo opravil chodník, na to už finance nejsou. V chodníku jsou jámy, které se prohloubily při kopání děr pro billboardy. Kdyby alespoň ti pitomci sem dali nějaké osvětlení. Takhle se jde kus tmou po chodníku, který vypadá jako tankodrom a kde se logicky po dešti drží voda.

V tramvaji se naštěstí topilo, seděla jsem tak, abych měla mokré boty co nejblíž topení a sušila.

Ale i přes to všechno mám déšt' ráda.

V práci jsem si pod stolem zapnula kamínka, která máme téměř všichni a dosoušela boty. V rámci úspor se u nás stále ještě netopí, pan šéf šetří. Ale je mu jasné, že většina z nás má pod stolem nějaký tepelný zdroj, protože sedět v nevytopené hale je o zdraví. Nejsem si jistá, zda ho nebudou stát více ty přímotopy pod stoly, než kdyby se topilo. Kolega hlásil, že na teploměru máme krásnou vnitřní teplotu 14 ^o C.

Začínám znovu kašlat. Déšt' za to však nemůže.

Vyloženě miluju letní déšt'.

Voda, která skrápí horkem rozpálenou zem a kapky, které na ní dopadají, hned zasychají. Při letním dešti zouvám boty a jdu bosa v proudu vody. A ten vzduch... nádhera.

Letní déšt' pod stanem, kdy kapky bubnují do celty, je jeden z nejkrásnějších zvuků.

Jedna vzpomínka na déšt' je už stárá několik let, ale je nezapomenutelná.

Je to už pár let zpátky, kdy jsme s mužem vyrazili na Šumavu.

O Šumavě se říká, že když v Čechách prší, tak na Šumavě dvakrát.

Děti s námi už nejezdily, byly na prahu dospělosti a na nějaké nocování s rodiči ve stanu nebyly zvědavé. Stan jsme však měli pro čtyři. Přeci nepotáhneme sebou to šapitó se dvěma ložnicemi, když se jedná jen o pár dní. Půjčili jsme si stan od sestry a švagra, ale byli jsme upozorněni, že do stanu zatéká. Měli sice ještě jeden, novější, ale odjížděli s ním do Jesenice.

Nevadí, řekl manžel, však my si poradíme. Pár dní před odjezdem poprosil svého bratrance, zda by mu nemohl opatřit igelitovou fólii o rozměrech 2 x 3 metry. Prý to nebude problém. Bratranec nám jí svařil z pevného igelitu a my vybaveni půjčeným stanem a zajišt'ovací fólií jsme vyrazili na naše oblíbené místo v Horní Vltavici. Parta lidí, se kterými jsme celé roky jezdili, byla na místě. Někteří v pronajatých chatách, jiní v karavanech. Dívali se na nás a ptali se, kde jsme letos nechali děti a karavan. Vysvětlili jsme, že jsme tu sami a jen na pár dní a že to zvládneme ve stanu.

Stan jsme postavili na naše obvyklé místo k řece, kde v předchozích letech stával karavan. Když jsem vyndala z auta igelit, můj muž se na mě divně díval a ptal se, zda to není zbytečné. Věděla jsem, že přijde déšt, cítila jsem to celým tělem.

Díval se na mě a jeho pohled se zvedl k azurově modré obloze.

"Nejsi divná?"

"Ne, nejsem, fakt bude lejt".

"Víš, jak to bude vypadat blbě, když tady budeme pod igelitem?"

Nevěřil mi, ale já věděla, že přichází déšt'. Prosadila jsem si ten igelit a zdůvodnila mu, že jeho natažením si vybudujeme stříšku před stanem, kde můžeme mít vařič a na druhé straně boty. Nechtěl se se mnou hádat, ač tak vypadal, představa igelitové plachty nad stanem se mu nelíbila, ale ustoupil.

Večer jsme seděli s přáteli u ohně, hrálo se na kytary, vzpomínalo se na předchozí roky. Na obloze svítily hvězdy a my pak pod nimi odcházeli ke stanu. Po mráčku ani památky.

Kolem třetí hodiny mě probudilo mokro. Vnímala jsem mokrá záda a chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem. Slyšela jsem kapky dopadající na igelit. Pak mi to došlo - Šumava. Všimla jsem si, že muž je taky vzhůru.

"Hele, ležíme ve vodě", pronesl. "Měla jsi pravdu, že bude lejt a jí ti nevěřil".

"Jak to, že je tu mokro, vždyt' máme ten igelit?".

Pak jsme zjistili, že igelit nad hlavou je tak trochu na nic, když do stanu zatéká podlážkou. Molitanová skládací lehátka byla nacucaná a my leželi jako v mokrém mechu. Nechali jsme vše ve stanu a přelezli si do auta. Ráno vysvitlo slunce a my sušili. Já však věděla, že bude znovu pršet. Kamarád, který měl pronajatou chatu, přišel a nabídl nám u nich azyl. Přesunuli jsme mokré věci k nim na verandu a vypravili se do Volar, sehnat ještě nějakou igelitovou plachtu pod stan.

Když jsme se vrátili zpět, stan byl suchý a molitan se jevil také, že proschne. Spacáky jsme naštěstí použili jen jako deku, byly mokré minimálně. Stan jsme postavili znovu, ale na jiném místě, které se zdálo být výš, než to naše u řeky. Pod stan jsme strčili zakoupený igelit a náplastí z lékárny ho přilepili k bokům. Igelit od bratrance jsme znový natáhli nad stan. Molitany a spacáky jsme ještě nechali u kamaráda na verandě, aby opravdu doschly.

Obloha byla azurově modrá a po nočním dešti zůstaly jako memento jen naše molitanové podložky.

Když jsem z kufru auta vytáhla pláštěnky, muž se na mě opět díval s podezřením.

"Prosímtě, na co bereš do báglu ty pláštěnky, podívej se na oblohu."

"Bude zase lejt", odpověděla jsem.

Vypravili jsme se přes Zátoň do Lenory a v polovině cesty obloha nad Boubínem zčernala. V pláštěnkách jsme došli do Lenory, chvilku poseděli v hospodě a pak se vraceli zpátky cestou podle Teplé Vltavy k našemu stanu.

"Hele, jestli tam bude zase mokro, tak já jdu chrápat k Edovi na verandu", pronesl můj muž.

Ve stanu bylo sucho. Pod pláštěnkami jsme přenesli podložky a spacáky do stanu.

Muž remcal a říkal, zda by nebylo lepší, zůstat u kamaráda na verandě.

"Hele, jeli jsme pod stan, nebo na verandu?" zeptala jsem se ho, protože představa nocovat na verandě mě nelákala. Muž rezignoval.

V noci se krásně leželo, na igelit dopadal déšt' a jeho zvuk byl uklidňující a uspával. Igelit pod stanem a změna místa nám pomohly. Ve stanu bylo sucho. Metrová igelitová "předsíňka" se také osvědčila, před stanem nebylo po dešt'ové vodě ani památky.

Déšt' vydržel padat celé tři následující dny.

V pláštěnkách jsme procházeli stará, známá a oblíbená místa. Já byla spokojená, muž se tvářil nerudně a neustále říkal něco o mých blbých nápadech.

Denně ráno prohlašoval, že by bylo lepší jet domů.

"Přeci nejsme takoví srabi, které vyžene déšt'. A naví
c je tady krásně."

"Jseš normální? Jak může být krásně v dešti?"

"Je to přeci romantické".

"Já ti na romantiku se*u".

Vydrželi jsme.

V den našeho odjezdu ráno vysvitlo slunce. Svítilo po celou cestu domů.

Kamarád Eda, který ještě na Šumavě zůstával, nám pak po návratu říkal, že po našem odjezdu celý týden ani nekáplo.

I přesto všechno, mám déšt' ráda.

Článek na téma týdne - "Déšt'"

Králík, tak trochu jinak

O králičím masu se říká, že patří mezi nejdietnější.

Bývaly doby, kdy byl u nás králík na talíři dost často. Můj strýc v Brandýse choval králíky a občas mi zavolal: "Pošli si Jirku, nebo si přijed'. Budou králíci".

Když jsem dostala prvního králíka, dal mi ho strýc i s hlavou. Nedělalo se mi moc dobře při pohledu na králičí hlavu a navíc jsem nevěděla, co s ní. Co byste také chtěli od blondýny. Hlavu jsem nějak "odpreparovala" a vařila v hrnci pro tehdejšího našeho kocoura. Seděl v kuchyni a čekal. Já se podívala do hrnce a viděla obnažené králičí dásně s hlodavými zuby a bylo mi jasné, že hlavu kocourovi nedám. Uvažila jsem mu raději kus filé.

Králíka jsem upekla posoleného, potřeného česnekem, pokmínovaného a obloženého kouskem bůčku, tak, jak to vždycky dělávala maminka.

Strýc mi potom už dával další králíky raději bez hlavy a já je upravovala vždy podle receptu své maminky.

Strýc už není a dnes je pro mě králík vzácné jídlo.

Minulý týden přišel kolega a říkal: "Jedl jsem báječně udělaného králíka. To byla lahůdka." Požádala jsem ho o recept, který druhý den přinesl.

V pátek jsem přemýšlela, tak jako většinou pokaždé, co budu o víkendu vařit. Vzpoměla jsem si na kolegův recept a bylo rozhodnuto.

Králíka vcelku jsem ale nesehnala, koupila jsem tedy králičí stehna a pustila se do vaření.

Králík se musí den před přípravou naložit a zde je recept:

2 dcl vody

1 dcl oleje

1 lžička soli

1 lžička pepře

1 lžíce kečupu

1 lžíce hořčice

2 velké cibule na kolečka

5 - 6 stroužků utřeného česneku

Králičí stehna jsem omyla a naskládala do kastrolu a pak jsem šla udělat nálev. Cibule byly opravdu velké, tak jsem je nakrájela na půlkolečka, nebot' se tak i lépe krájí. Česnek jsem netřela, ale protlačila stroužky lisem do nálevu.

Zasypala jsem králika nakrájenou cibulí, zalila nálevem. Pak jsem kastrol překryla mikrotenovou fólií a dala ho na noc do lednice.

Ráno jsem králíka strčila do trouby a celou dobu přemýšlela, zda kolegu pochválím, nebo mu vynadám. Během pečení jsem stehna obrátila. Pak mi to nedalo a ochutnala jsem sosík, ve kterém králičí stehna byla a připadalo mi to nasládlé. Cibule asi byly hodně velké. Dodala jsem tedy ještě trochu soli.

Musím přiznat, že králík takto upravený, neměl chybu.

Kolegovi určitě nevynadám, jen pro příště dám více soli.

Jako příloha byl bramborový knedlík a dušené zelí. Prý je to výborné i se špenátem.

Odposlechuto

Asi to zažil každý. Nechtěně vyslechnutý rozhovor.

Při cestě do práce jsem si říkala, jak je báječné, že už je pátek. Přeci jen ten týden byl dost náročný. Po čtyřech týdnech marodění jsem nastoupila zpátky na ten bláznivý kolotoč. Ten mi ale vadil méně, než skutečnost, že se u nás v práci netopí. Pan šéf šetří.

Málo platné, že nás zákazníci litují, topit se prý hned tak nebude. Vyčíslil, kolik stojí topení za měsíc a místo toho jsme vyfasovali fleecové bundy.

Ten dnešní, ranní, nechtěně vyslechutý rozhovor mě pobavil natolik, že jsem se rozhodla se tu s vámi o něj podělit.

V ranní MHD se ozval zvonivý hlásek:

"Tatí, přídeš pro mě po "O"?

"Ne, dnes nemůžu."

"Ale tatí, já chci jít dneska po "O".

"Už jsem ti řekl, že to dnes nejde."

"A proč to nejde?"

"Protože se dnes neuvolním z práce".

"Ale já chci jít po "O".

"Opravdu to dnes nepůjde".

"A přídeš pro mě po "O"?

"Kolikrát ti mám opakovat, že dnes ne."

"Tak ty nepřídeš?"

"Ne, nepřijdu".

"No tak já řeknu mamince, že čůráš do umyvadla".

V hromadném dopravním prostředku bylo chvilku ticho jako v kostele a pak jsme se začali jeden po druhém tiše pochechtávat. Tatínek s dítětem na první zastávce kvapně vystoupil. To už se smáli všichni nahlas. Jen ti, kteří nastupovali, se na nás chechtající se, dívali s nechápavým výrazem.

Dítě někdy dokáže přivézt dospělého do hodně úzké uličky.

Pro ty, kteří nemají děti, jen malá vysvětlivka - jít po "O" znamená pro děti, které chodí do školky, jít domů po obědě.

Pauza

Byla jsem nucena udělat si blogovou pauzu.

Není to proto, že by mi blog začal vadit, nebo že nemám témata o kterých bych psala, či fotografie, které bych tu mohla prezentovat. Opak je pravdou. Témat a fotografií mám spoustu, ale to, čeho se mi nedostávalo, byl čas. Přitom se mi po blogu a zejména blogových přátelích zastesklo. Prostě mi ti moji lidé chyběli.

Čas - už ve svém předchozím článku jsem se zmínila o tom, že musím zlikvidovat kytky. Ten výraz není úplně přesný, spíš by se hodilo zazimovat, ovšem v některých případech to jako likvidace vypadalo.

V pátek ráno jsem vstávala brzy, manžel byl doma, tak jsme společně vyrazili na velký víkendový nákup. Kdyby jen víkendový. Za dobu mé nemoci muž kupoval jen to nejnutnější, takže se jednalo o doplnění základních potravin. Bylo krásné i když studené dopoledne. Tím, že jsem ve čtvrtek nestihla předpověd' počasí, krátce jsem zapnula počítač, abych se podívala na stránky Českého hydrometeorologického ústavu. Je to jasné, noc na sobotu bude mrazivá, je rozhodnuto.

Vzala jsem si fot'ák a oběhla jsem celý dům, abych si naposledy zdokumentovala letošní "kvetení".

Muž mi mezitím začal snášet z oken truhlíky, které jsem v květnu stěhovala do bytu sama. Tehdy nemohl, protože byl po operaci. Když jsem viděla tu záplavu květů, bylo mi mých kytek líto.

Pracovní stůl jsem si dala na trávník do míst, kam svítilo sluníčko. Zahájila jsem báječně, protože mi hned na začátku jeden truhlík spadl, girlandy květů byly natolik dlouhé, že se převážil. No báječně, mám z toho řezanku. Stříhala jsem jednotlivé větve a z vrcholů jsem si dělala "řízky" na příští rok. Odpoledne se zastavily naše děti, tak pomohly s vynesením největších oleandrů do patra a mezipatra domu. Potom ještě odtransportovaly agáve do garáže. Na chvilku jsem přerušila práci a těšila se z přítomnosti vnuček. "A babí, proč ty kytičky takhle stříháš?"

"Aby se mi vešly do regálu".

"A babí, můžu si vzít ty kvítky?"

"Samozřejmě, já ti ještě nějaké natrhám, abys měla pěknou kytičku."

Vzpoměla jsem si, jak jsem v létě lamentovala nad mladší vnučkou, která za mnou přišla s olámanými květy muškátů. A ted', paradoxně, jim ty květy dávám.

Potom za mnou přišel syn a řekl mi větu, která mě dojala. "Víš mami, pro vás s tátou už je to rutina, ty vnoučata, ale pro nás je to novinka. Tak vám chci říct, že v květnu budete mít další vnouče". Měla jsem obrovskou radost a v podstatě jí mám pořád. Když pak všichni mladí odjeli, nevnímala jsem to, že mě zebou nohy a že likviduju své milované kytky. V duši mě hřálo to synovo sdělení. Slunce se schovalo a já zjistila, že je mi opravdu velká zima. S mužem jsme přenosili truhlíky do garáže a rostliny, které jsem předchozí den ještě chemicky "neošetřila", jsem před garáží postříkala. Bylo bezvětří, tentokrát jsem se "neotrávila".

Když kytky oschly, byla už skoro tma. Nanosili jsme něco do domu, zbytek do garáže.

Byla mi pěkná zima. Bolely mě nohy, bolela mě i záda. Bylo krátce před osmou hodinou večerní, když jsem se dostala do bytu. Uvařila jsem konev čaje s citronem a na stůl postavila láhev s rumem. Muž přišel chvilku pro mě a pronesl: "Jsem servaný, jako rybíz". To já byla také. Dali jsme si čaj s rumem, abychom se zahřáli. Usnula jsem v sedě asi půl hodiny po příchodu domů, v ruce jehlice s rozpletenou čepicí pro vnučku. Když jsem navlékla zpátky oka, která mi ve spánku spadla, šla jsem se podívat po manželovi. Seděl v kuchyni za stolem a také spal.

V noci na sobotu jsem spala hodně špatně, záda mě bolela. Dvakrát v noci jsem se šla podívat na teploměr, abych zjistila, že je něco málo nad nulou. Muž se také převracel a špatně spal.

V sobotu ráno byly 2 stupně pod nulou. Byla jsem ráda, že jsme stihli vše dát pod střechu. Dívala jsem se z okna na jinovatkou zšedlou trávu a na bílou lavici, kde ještě včera bylo moje středozemí. Vzala jsem si vázací drát a šla na chodbu "zmenšit" oleandry, aby se kolem nich dalo procházet. Večer jsme se domů dostávali přes větve, které zabíraly celé schodiště.

Pak jsem šla do garáže a podívala se na souvislou plochu květin. Připadala jsem si jako v krematoriu, ostatně tak se cítím téměř každý podzim.

Pokračovala jsem ve stříhání a přípravě sadby na příští rok. Měla jsem pocit, že kytky neberou konec. Nohy a záda bolely. Šla jsem na zahradu a přinesla si zahradní židli, abych trochu ulevila nohám.

Potom se objevil muž: "Tak ty jsi marodila čtyři týdny a ted' tu sedíš na tý studený židli. Máš rozum?" Šel nahoru do bytu pro halogenová kamínka.

Vrátil se a pronesl: "Mám průser".

"Co jsi shodil?"

"No, takovou tu velikou, co fialově kvete".

Zvedla jsem své bolavé tělo a šla se podívat. Bouganvilea ležela na schodišti, zem všude a květináč na střepy. Sebrala jsem svou středozemní kytku a šla hledat vhodný květináč. Manžel zatím likvidoval nepořádek.

Ostříhala jsem polámané větve a bouganvileu jsem přesadila do nového květináče.

Vrátila jsem se do garáže a pokračovala ve stříhání muškátů.

V pozdním odpoledni přišel na návštěvu náš kamarád. Udělali jsme si "garážový mejdan". Seděli jsme u pracovního stolu, já ve vat'áku, muž ve staré bundě a popíjeli kávu. Já nepopíjela, já jí vypila na ex a pak si znovu navlékla rukavice a pokračovala v přípravě sadby.

Do bytu jsme se vrátili krátce před osmou hodinou a já se těšila, jak se podívám na Letopisy Narnie. Viděla jsem asi prvních dvacet minut a opět jsem usnula, tentokrát bez pletení.

Měla bych se podívat na počítač, zda někdo nepíše, či se podívat na blog. Myšlenku jsem zavrhla už cestou do koupelny a rovnou padla do postele.

V neděli ráno bylo něco málo pod nulou. Jinovatka znovu zdobila trávník. Před osmou hodinou jsem vzbudila manžela, aby stihl start Formule 1 a přitom už jsem vařila oběd.

Potom znovu do garáže a opět v rukách zahradnické nůžky.

Po obědě jsem se vrátila zpět do garáže. Manžel přišel chvíli po mě a sdělil mi, že kočka to má za sebou. Se slzami v očích jsem zvažovala, zda nechat kytky a jít kopat hrobeček, nebo zda dodělat kytky a kočku pochovat potom. Tak nám to ta holka stará kočičí nezvládla. Marodila se mnou. Zatímco mě čeká nástup zpátky do práce, kočku už nečeká
nic.

Během odpoledne jsem kytky dodělala. S mužem jsme je pak po postřiku proti škůdcům umist'ovali na místa, kde budou trávit zimu. Když bylo z větší části vše na svých místech, pustila jsem se do úklidu garáže. Stále jsem oddalovala to nevyhnutelné, co nás ještě čekalo. Kočku jsme pochovávali už za šera.

Počítač jsem opět vůbec nepouštěla.

Ráno jsem vstávala v nekřest'anskou hodinu, to je ve čtvrt na šest. Cesta do práce za naprosté tmy. V tramvaji jsem si četla a občas jsem se musela hodně soustředit na to, kde jsem, abych nepřejela. V práci jsem měla to, čemu se říká "spadlý řemen". Téměř čtyřtýdenní pauza vykonala své. Pak jsem likvidovala resty, které se tam za dobu mé nepřítomnosti nakupily a zjistila, že zanedlouho půjdu domů.

Odpoledne mi telefonovala dcera, že se s holkama staví pro nové čepice. Byly tu dříve, než jsem dojela z práce.

Jednu čepici jsem měla hotovou, druhou jsem dodělávala až dnes odpoledne. Holky v nich potom odjely v půl osmé domů. Věděla jsem že bych ještě potřebovala srovnat kytičky v pracovně a hlavně vyluxovat koberec na schodech, kam v sobotu manželovi spadla kytka. Ale co, zítra je také den. Stáhnu fotky, které jsem udělala já, nebo manžel a potom se konečně podívám na blog.

Tak tu jsem a rekapituluju, proč jsem měla pauzu.

Omlouvám se, že jsem tentokrát nikomu neposlala žádný komentář, ani jsem nereagovala na milá slova mých návštěvníků.

Slibuju, že se polepším. Kytky měly kvůli počasí přednost.

Konec sezóny

Polovina října a krásné dny jsou ty tam.

Nemám ráda tenhle čas.

I když musím přiznat, že dnešní den byl celkem povedený. Svítilo sluníčko a pokud se člověk teple oblékl, bylo příjemné být venku.

Každý večer zasedám k televizi a čekám, jaká bude předpověd' počasí. Včera jsem jí prošvihla, protože jsem telefonovala se sestrou. A my dvě, když se do toho dáme, meleme a meleme a nedíváme se na čas. Dělí nás téměř 150 kilometrů. Čím větší dálka, tím více informací. Zejména, když moje sestra byla minulý týden v Krkonoších a musela mi povykládat o výletech a výšlapech, které podnikali. Já sama znám Krkonoše pouze v zimě a navíc jen z lyží. Na Sněžce jsem sice byla jednou na podzim, ale šli jsme tehdy z polského Karpacze. Výlet do Krkonoš plánujeme už několik let. A kdyby jen ten?

Zjišt'uju, že mám podstatně víc plánů, než času.

Ráno, než jsem šla k doktorovi, jsem si pustila televizi, abych se podívala na předpověd' počasí.

Milý meteorolog s úsměvem sdělil, že o víkendu bude krásně, slunečno, jen v noci má mrznout.

A je to tady. Konec sezóny mých kytek.

Nemám tenhle čas vůbec ráda.

Zajeli jsme s manželem do Hornbachu, nakoupila jsem si postřiky proti přezimujícím škůdcům a pak jsem ještě dvakrát prošla venkovní areál a hledala substrát pro řízkování. Marně.

"Hele, nevadí, zajedeme ještě do OBI", pronesl můj manžel. V OBI měli poslední 3 pytlíky se substrátem. Preventivně jsem ještě přikoupila další chemii.

Odpoledne jsem vyrazila na zahradu.

Sbírala jsem semínka kytek na příští rok a vyrývala malé semenáčky oleandrů, které byly i s květináči zapuštěny v zemi. Malé byly, když jsem je v květnu zakládala do země, ted' už jsou z nich pěkné rostliny. Evidentně se jim dařilo.

Manžel zatím likvidoval rajčata, za týden se lehce začervenaly pouhé tři plody a už by venku stejně nedozrály. Vzal dvě krabice s rajčaty a odešel nahoru do bytu.

A já pak po jeho odchodu podnikala chemický útok na přezimující škůdce.

Výrobci radí, aby lidé při provádění postřiků pracovali s ochrannými pomůckami. Vzpomínám si, jak jsem před pár lety v pláštěnce stříkala růže a přišla se na mě podívat půlka ulice, kterou jsem svým oblečením evidentně pobavila. Od této mé estrády používám jen gumové rukavice.

Pofukoval takový zrádný větřík, jednou foukl k jihu, podruhé k severu. Pokud jsem pracovala vedle domu, dokázala jsem proudění větru "vychytat" a cíleně kropit rostlinstvo, které bude přezimovat v domě. Malé oleandry, malé ibišky to byla pohoda. Postupovala jsem podél domu a otravovala potencionální hmyz. Na dvou velikých ibišcích byly černé mšice makové. Dostaly několikanásobnou dávku postřiku, když jsem před tím olámala květy a poupata, které byly napadeny nejvíc. Tak tohle opravdu nemám ráda. Utěšovala jsem se tím, že v domě stejně už tak krásně nepokvetou, jako venku.

Na prostranství před domem se točil vítr. Já se točila kolem oleandrů, které jsou už některé vyšší než já. Vypadalo to, jako když provádím nějaký podivný rituální tanec. Prevít vítr vyhrál a mě se několikrát stalo, že to co jsem foukla na kytky, jsem měla vzápětí zpátky v obličeji. Po třech hodinách bylo dobojováno a kytky byly ošetřeny.

Uklidila jsem vše do kůlny a šla domů. Svlékla jsem to otrávené a postříkané šatstvo raději před bytem na chodbě. Do bytu jsem vešla pouze ve spodním prádle, muž sedící v kuchyni se na mě jen tázavě podíval, ale nic nekomentoval. Za ty roky už ví, o co jde.

Má zase doma jedovatou babu.

Stála jsem pod sprchou a splachovala ze sebe zbytky chemického roztoku na hubení přezimujících škůdců. Vzala jsem šampon, abych si umyla i vlasy. Málo mydlil, tak jsem si přidala ještě notnou dávku a znovu vetřela do vlasů. Sakra, proč ten šampon nemydlí. Sáhla jsem po obalu a zjistila, že jsem si do vlasů napatlala kondicionér. No, to se mi povedlo. Znovu jsem sprchovala vlasy, tentokrát ne od postřiku, ale od kondicionéru. V podstatě, obojí je chemie.

Dnes to byl zatím jen začátek.

Začátek konce.

Konce mé květinové sezóny.

Nemám tohle období roku vůbec ráda.

Pro ilustraci několik fotek, na kterých jsou muškáty v květu. Zítra, nejpozději pozítří z nich budou jen malé zbytečky. Z vrcholů stonku sadba na příští rok a v truhlíku ostříhaný keřík.

.

.

.

.

.

Snad pro hezčí den

Od rána prší a je doslova psí počasí.

To znamená, že by ani psa nevyhnal.

Po krásných dnech babího léta se nám podzim připomenul hodně silně.

Nevadí mi déšt', vím, že je potřebný. Potřebuje ho příroda, potřebujeme ho i my lidé.

Mám déšt' ráda, zejména ten letní, protože krásně voní.

Ale nemám ráda déšt', který je provázen větrem a zimou. A to dnes bohužel bylo. Než jsem došla na autobus, měla jsem mokrou bundu i přesto, že jsem se skrývala pod velikým deštníkem. Vítr hnal vodní kapky téměř vodorovně a každou chvíli si pohrával s deštníkem a obracel jeho dráty.

Psí počasí a nálada pod psa.

Doma jsem si udělala hrnec čaje a šla stáhnout do počítače fotky. Včera odpoledne se udělalo na chvilku hezky, sice byla zima, ale nepršelo. Vzala jsem si fot'ák a šla vyfotit oleandry, které kvetou tak krásně, až je mi líto, že zanedlouho budou nastěhovány do domu.

Před více než týdnem jsem vás pozvala na malou ukázku z mé zahrady.

Přijměte tedy pozvání k prohlídce několika oleandrů. Mám k nim zvláštní vztah a patří mezi mé oblíbené rostliny.

První oleandr mám už téměř 40 let (sakra, to to uteklo). Opatřila jsem si ho "krádeží prostou" a to tak, že příborovým nožem, za zády své kolegyně, jsem odpižlala dva malé výhonky v Menze na Albertově. Jeden pro mě, druhý pro ní. Dnes je z něj obrovský keř, k jehož stěhování je potřeba dvou lidí.

Druhý oleandr jsem si koupila před mnoha lety v Holešovické tržnici. Zvolila jsem barvu tmavě růžovou, aby se vyjímal vedle toho prvního bílého. Oni tehdy také jiný neměli. :-D

Později, když jsme začali cestovat na jih, jsem zjistila , že oleandry lemují cesty a rostou všude kolem. Vypravila jsem se s kapesním nožíkem na vycházku kolem přístavu ve Vrbosce na Hvaru a stejně jako můj první exemplář, jsem ho prostě ufikla.

Ale ouha. S ním jsem si dovezla spoustu škůdců a hmyzu, takže poté, co zakořenil, nakazil mé dva předchozí exempláře. Trvalo mi několik sezón, než jsem za pomoci chemických postřiků a ručního stírání jednotlivých listů od puklic, své oleandry vyléčila.

Řeklo by se, že tři stačí.

Poprvé v Itálii a moje nadšení nebralo konce. Do té doby jsem netušila, kolik barev oleandry mají. Domnívala jsem se, že jsou to ty tři, které mám doma a ze kterých jsem už pro své kamarády a známé, vypěstovala spoustu dalších.

Vzpoměla jsem si na to, jak jsem si z Chorvatska zavlekla hmyz a škůdce. Jen jsem se kochala tou nádherou a barevnou škálou. Pak jsem si všimla, že Italové přijeli se zvláštním zemědělským strojem, jakýmsi plotostřihem a oleandry ostříhali. Sebrala jsem si pár větviček a z první italské cesty mám tento. Ale nedala jsem ho mezi ty své vzrostlé hned, byl notnou chvíli v karanténě.

Cestou zpět jsme nocovali na Lago di Garda, na jehož březích rostou také oleandry a tam jsem objevila oleandr, který měl barvu do oranžova. Jeho fotku vám tu nenabídnu, protože včera už nekvetl.

Místo toho vám nabídnu ukázku dalších oleandrů. A protože jsem tak trochu pedant, dávám na každý z nich cedulku, odkud pochází.

Přiznávám se, že oleandry nekupuji, většina z nich byla opatřena tak, jako ten první. Když jsem viděla, jak brutálně jsou keře střihány a že ani těm mým neuškodilo, když se kousek ořízly, chodím na své výpravy vyzbrojena kromě fot'áku i malým nožíkem.

Výjimku jsem udělala v minulém roce, kdy jsem objevila v katalogu zahradnictví Petro v Mělníce žlutý oleandr. Do něj jsem peníze investovala. Nevím však, zda jsem nekoupila "zajíce v pytli", protože po dvou sezónách na zahradě, ještě nekvetl. Další žlutý jsem si přivezla minulý rok z Kalábrie, ten už kvetl, ale jen jednou v červenci.

Ještě jedna barva oleandru mi chybí. Krvavě červený se žlutým středem. Viděla jsem ho letos dvakrát. Poprvé na hlavní třídě v kalabrijském městě Paola a podruhé u vykopávek Paestum, kde kvetl před jednou z restaurací. Takže, pokud to vyjde i příští rok a já opět vycestuji do jižních krajin ... možná svou sbírku, která má více než dvacet exemplářů, zkompletuji.

Moje oleandrová "vášeň" jde tak daleko, že už jsem dvakrát vypěstovala oleandry i ze semínek. Oleandry, které mají květy s jednoduchými úbory, někdy vytvoří lusk a v něm jsou semínka.

Doufám, že pohled na barevné květy je příjemnější, než dívání se na to, jak prší.

Krásný večer všem.

Jde to i nejde

Dá se žít bez elektřiny?

Myslím si, že to jde i nejde.

Bez elektřiny jsme se ocitali dobrovolně.

Byla bez ní chata našeho kamaráda na nádherném místě v Lukách pod Medníkem. Stála na břehu Sázavy a pobyt tam byl kouzelný. Jezdívali jsme sem vlakem z Bráníka, na zádech batoh a v něm vše potřebné na zdejší pobyt. Svítilo se petrolejkou, nebo svíčkou, vařilo se na ohni venku, nebo na liháčku. V zimních měsících se topilo v kamnech a vařilo se na nich. Ticho, klid a hlavně romantika.

Jen šumění Sázavy. Když se večer měsíc odrážel na její hladině a zněly kytary, nikomu z nás elektřina nescházela.

Bez elektřiny se občas ocitneme nedobrovolně a to tehdy, když vypadne proud. Dnes už to tak časté není, v naší čtvrti je proud veden v zemi, ale občas se to stává. Pamatuji si, jak ve vedlejší ulici stávala trafostanice. Stačila sebemenší bouřka, trafačka vypadla a my byli bez proudu.

Mám stále doma dvě petrolejky a zásobu svíček.

V srpnu 2002 zasáhly naší zemi povodně. Pracuji v Holešovicích, kousek od Vltavy. Bylo to pondělí 19. srpna, kdy jsem se vrátila do práce po dovolené. Vzpomínám, jak jsem šla vybavená holínkami a gumovými rukavicemi a před očima jsem si promítala záběry z televizích zpráv. Věděla jsem, že to nebude žádný hezký pohled, byla jsem připravená na nejhorší, ale i přesto jsem byla v prvních momentech v šoku. Bláto, špína, bez elektřiny.

Když se začaly vodní toky zvedat, byla jsem v Chorvatsku a relaxovala. O ničivých povodních jsem neměla sebemenší tušení. Seděli jsme s mužem na terase, popíjeli crno vino, když přiběhla naše domácí a prý máme jít okamžitě k nim. Na její vyděšený výraz dodnes vzpomínám. V pokoji před televizí seděl Stipe, držel si hlavu v dlaních a opakoval jen "hrůza, hrůza". Volali jsme dceru, která v té době bydlela v centru Prahy. Byla v pořádku a právě pomáhala kamarádce odstěhovat se z Karlína. Mluvila jsem s kolegou z práce. Řekl jen, že museli opustit pracoviště, ale že se snažili zachránit co se dá.

V neděli ráno jsme se po magistrále vraceli domů. Viděla jsem zbořené domy v Karlíně a všude přítomné bláto. Z domova jsem zavolala kolegovi, zda mám vůbec jít do práce. Ano, ráno mě vyzvedne.

Stále mám před očima špinavý pruh na zdech a oknech tam, kam dosáhla voda, zničený nábytek.

V celé čtvrti nešel proud. Nedobrovolně bez elektřiny. V holínkách a rukavicích jsme se celý den snažili zachránit a umýt co šlo. Jediné spojení se světem byly mobily. Bez elektřiny nefungovala ústředna, nebyla teplá voda, která by úklid usnadnila. Lidé, kteří měli u nás v opravě auta se chodili ptát, jak to s jejich vozy dopadlo. Většina aut byla odvezena, další byla na heverech. Bez elektřiny je však nebylo možné sundat dolů.

Dva dny jsme fungovali bez proudu. Až třetí den se podařilo sehnat agregát a začalo se postupně vše vracet do normálnějších kolejí.

Dodnes je na bílých cihlách, ze kterých je budova postavena, vidět tmavý pruh, kam dosáhla voda. A každé jaro přicházejí řemeslníci, aby otloukli odfouknutou omítku, napenetrovali podklad a znovu nahazovali zdi.

Předchozí vzpomínání je smutné.

Smutné bývají i konce vztahů, kdy ti, kteří se z lásky brali, pak končí a používají zbraně nejtěžšího kalibru. Náš kamarád se rozvedl. Nebyl první, nebyl ani poslední. Starší syn už stál na svých nohách, mladší mu byl svěřen do péče. Přišel mu doporučený dopis s doručenkou a on přemýšlel, co důležitého mu chce sdělit jeho ex. V obálce byl čistý list papíru. Za tři dny mu v bytě odpojili proud. S klukem, který chodil na základní školu si nejen neposvítili, ale ani si neuvařili. Půjčili jsme mu plynový vařič, baterky, nafasoval svíčky. Několik dní trvalo, než mu znovu proud zapojili, musel mít i revizní zprávu. To, že se jeho bývalá žena mstila jemu, by se snad dalo pochopit, ale v bytě zůstal i její syn. Dáma pak vytáhla kopii dopisu s podepsanou doručenkou, kde upozorňovala na to, aby její bývalý muž byl doma a nechal elektroměr přepsat na sebe. Až tehdy mu došlo, proč mu přišel čistý list papíru.

Elektřina je důležitá a potřebujeme jí.

Ano, dá se bez ní také nějakou chvíli žít. Dobrovolně.

A pak, když opustíme romantické chvíle na chátách bez elektřiny, nebo dny strávené pod stanem, vracíme se do svých domovů, kde si uvaříme v rychlovarné konvici kávu, posadíme se před klávesnici počítače a píšeme podobné nesmysly, jaké jsem tu ted' napsala já.

Psycho ?

Co může s člověkem udělat jeho podvědomí?

Myšlenky, kterým se bráním a které stejně v pravidelných intervalech vyplouvají na povrch a naléhavě se připomínají.

Možná se nad tím, co tu píšu někdo pousměje, někdo se bude možná chechtat nahlas, najdou se i mnozí, kteří to nepochopí.

Nemám ráda braní krve.

Vím, nebolí to, ale...

Určitá rodinná zátěž, nebo rodinné dědictví?

Moje maminka také neměla ráda braní krve. Jako dítě jsem nad tím moc nepřemýšlela, ale vzpomínám si, jak mě v mém dětství provázela na odběr krve.

Nevěděla jsem do čeho jdu. Vzpomínám si jen, že jsem byla usazena na kulaté stoličce, podobné té, jaké bývaly u piana, jen měla bílou barvu. A pak si vzpomínám na ránu, když moje maminka, stojící za mnou, omdlela. Potom jsme spolu seděly na schodech, maminka měla nějakou gázu v ruce a k té čichala. Až po chvíli se zvedla, že konečně zvládne jít domů.

Když jsem studovala střední školu, onemocněla jsem. A pak jsem dostala papír do laboratoře a šla. Sedněte si, zapumpujte si .... za chvíli mě probudila zima. Ležela jsem na bílé pohovce, pod nohama jsem měla podložku a nade mnou dvě starostlivé oči s dotazem: "Už je vám dobře?"

Dívala jsem se a nechápala. Proč tu ležím a kde vlastně jsem? Sestřička z laboratoře mě upozornila na to, že jsem omdlela při braní krve. Nechápala jsem proč.

Při dalších odběrech jsem už preventivně hlásila, že omdlívám. Od té doby mi byla krev odebírána v horizontální poloze a já, kupodivu, nikdy neomdlela. Ale ráda jsem to nikdy neměla.

Pak jsem čekala své první dítě a v rámci prenatální péče jsem, mimo jiná vyšetření, také musela navštívit laboratoř. Noc před tím jsem strachy nespala. Manžel mě odvezl autem a místo mě stál frontu před odběrním místem. Seděla jsem na lavičce v čekárně a klepala se jako drahý pes. Pak jsem manžela vystřídala ve frontě a jen vzpomínám, jak dav za mnou hartusil. A tehdy došlo k tomu, že můj strach byl tak silný, že i při napíchnutí žíly, moje krev netekla. Zkusily první ruku, zkusily druhou ruku, pak si na mě zavolaly posilu. Chudinky sestry v laboratoři si se mnou nevěděly rady. Byla jsem tam tehdy asi čtvrt hodiny a s provrtanými žílami na mnoha místech se konečně dočkaly "ty upírky" mé životodárné tekutiny. Samozřejmě, že jsem zase omdlela. Probrala jsem se ležíc na dřevěné lavici na Břevnovské poliklinice. Můj muž měl o mě strach, ale na druhou stranu nechápal, proč jsem sebou sekla. Já to nechápala také. Ovšem moje podvědomí si tuto zkušenost uložilo do své databanky.

Když jsem čekala své druhé dítě, mé těhotenství bylo rizikové a já pobývala určitý čas v Motolské nemocnici, kde k pravidelnému rituálu patřily odběry krve. Předem jsem upozornila na to, že omdlívám. Pravidelně proto za mnou postával statný sanitář, abych nepadla až na zem. Za dobu pobytu v nemocnici jsem si na odběry krve zvykla, ale ráda jsem je mít nezačala.

Bavila jsem se na toto téma s mojí sestrou a ta mě ujistila, že je na tom obdobně. Také omdlívá. Asi opravdu rodinná zátěž.

Před několika lety jsem marodila a paní doktorka si mě pozvala na sedimentaci. Samozřejmě, že jsem strachy už noc předtím špatně spala. V té době moje dcera marodila také. Odběr proběhl v pořádku, to znamená, že jsem neomdlela. Pak jsem se bavila se sestřičkou a ta mi sdělila, že dcera asi bude po mě. Nechápavě jsem se na ní podívala. "No víte, já jí před dvěma dny tady brala krev a ona omdlela". Ježíšmarjá, my jsme teda rodina. Další psycho.

Dnes ráno jsem byla na krvi.

Od tří hodin jsem byla vzhůru. Proč nespíš, říkala jsem si, vždyt' to nebolí, už jsi to zažila tolikrát. Moje vnitřní já se ale klepalo strachy a nedalo mi spát.

Do laboratoře mě vezl manžel. Za těch 37 let, kdy jsme spolu, mě už zná.

Coby inteligent jsem se usadila proti dveřím do odběrní místnosti. Přede mnou bylo bílé křeslo. Prázdné. To zvládnu. Za chvilku přišla druhá sestra a křeslo už prázdné nebylo. S odvráceným zrakem jsem těkala po čekárně a přemýšlela, že bych si šla sednout jinam.

Já, která odvrací zrak i když je v televizi záběr na jehlu v žíle, jsem seděla a měla první řadu.

Můj žaludek mi tancoval a já byla ráda, že jsem na lačno.

Odběr jsem zvládla, muž mě pak odvezl domů.

A já tu ted' sedím a píšu. Levou ruku mám křečovitě skrčenou do ostrého úhle, abych neviděla náplast a místo vpichu. Jsem psycho? Možná ano, možná ne. Ovšem mám jednu stoprocentní jistotu, ze mě by se nikdy nemohl stát uživatel drog.

Podzimní makro

Už týden má nadvládu podzim.

Počasí nám však nahrazuje to, co v létě chybělo a to bylo Slunce.

Je jen škoda, že už je nízko a dny jsou kratší. Ale i když kratší, jsou krásné.

Dnes (než jsem se poprala s vkládáním fotek, měla bych napsat včera) jsem šla relaxovat na zahradu a když jsem procházela kolem rozkvetlé fuchsie, rozhodla jsem se, že jí musím zdokumentovat. Vrátila jsem se do bytu pro fot'ák a když už jsem ho měla v ruce, tak jsem se prošla po zahradě a fotila.

Vždyt' já na té své zahradě nebyla dva týdny.

Zvu Vás proto na prohlídku mé zahrady, i když je ted' trochu zanedbávána.

Fuchsie se nádherně rozrostla a kvete. Je vidět, že můj muž o zahradu pečuje a pilně zalévá.

Detail květu fuchsie z předchozí fotky.Jiřiny nádherně kvetou, tak na ukázku jeden z květů.Oleandry, kterých mám více než dvacet, také kvetou. Zanedlouho je budeme muset "nastěhovat" na zimu do domu.

Další rostlina, která přezimuje na chodbě - solanum. Říká se jí také hořcový stromek.

V domě bude také přezimovat plumbago - olověnec.Begónie budou také "zimovat" v domě.Muškáty přezimují ve sklepě. Každý rok si z nich připravuji "řízky" na příští jaro. Jsem docela úspěšná, už několik let se mi daří je pěstovat.

Je to jen malá ukázka, kromě převislých a klasických muškátů, mám i anglické.

Surfínie stále kvetou, i když jejich listy už moc nezdobí. Ale ještě mají spoustu poupat.Afrikány mají mnoho různých květů.

Lichořeřišnice hýří barvami.Slunečnice také ještě kvetou.

Fotek jsem na zahradě udělala spoustu. Tohle je malá ukázka toho, čemu můj muž říká "bush".

Na závěr malý doklad toho, že by bylo potřeba se zahradě víc věnovat. Musíte však uznat, že odkvetlá pampeliška je nádherná.

A já si můžu jen povzdechnout, za ty dva týdny jich na zahradě odkvetlo několik. To zase ten trávník bude vypadat.