Konečně

Jiný nadpis snad ani není možný, takže - konečně.

Konečně se dostávám k tomu, abych sedla ke klávesnici počítače a napsala pár řádků na blog. Ano, v posledním červnovém článku jsem svým čtenářům napsala - nashledanou v červenci. Nevyšlo to, i když jsem moc chtěla.

Občas jsem zasedla k počítači s tím, že až zkontroluju poštu, otevřu administraci blogu a něco snad napíšu. "Babí, a můžu hrát hry?" Odmítněte něco vnoučeti. Takže jsem mnohdy ani poštu nestihla přečíst, jen jsem proběhla očima kdo píše a vyklidila pole.

Večer pak, když už by byla trocha času, jsem většinou relaxovala po dni tráveném ve společnosti vnoučat. Na počítač jsem nemohla, protože holky spí v místnosti, kde ho mám a s manželovým notebookem se nekamarádím.

Z Itálie doma jsme už celých dlouhých šest týdnů. Původně jsme se chtěli ještě trochu "pocourat" po památkách a prodloužit si naše putování, ale telefonát ve čtvrtek před koncem pobytu nás hnal k domovu. "Mami, prosímtě, nemáš náhodou v hlavě manuál na svou ledničku?" Zbystřila jsem. "Co se děje?" "No já jen, že jsem přišla zalévat a na vaší lednici svítí červenej výstražnej trojúhelník." I přes horko, které bylo, mě zamrazilo. "A ta lednička chladí?" "Vypadá to že jo." "A co mrazák?" "Ten taky mrazí." Instruovala jsem dceru, aby "prošt'ouchla" dole vzadu odtokový kanálek, který se občas zanese. Máme ledničku s automatickým odmrazováním a čas od času se do kanálku něco dostane a pak míváme na dně lednice trochu vody. Dcera postupovala podle instrukcí a u mně stoupala nervozita. "Tak co?" "Mami vyčistila jsem to uchošt'ourem, ale pořád to svítí." Do naší debaty se vložil muž. "Zkus jí vytáhnout ze zásuvky a pak zase zapojit." "Pořád to svítí." "Tak to nech bejt, nějak to dopadne."

Po tomto rozhovoru bylo rozhodnuto, že pojedeme rovnou domů a nebudeme se stavovat ani v Bologni, Padově a Benátkách. Jo, plány jsou od toho, aby se měnily.

Přemýšlela jsem nad tím, jak tu lednici máme dlouho, když se ozval muž: "Hele, jak je ta lednice vlastně stará?" "Zrovna o tom přemýšlím. Bylo to určitě v zimě, když jsme jí kupovali, protože jste mi shodili kytky z okna, když se stěhovala nahoru." Lámala jsem si hlavu a vzpomínala, že jsem tehdy uvítala mrazivé počasí, kdy jsem měla tašky s jídlem na parapetu okna. Sakra, když jsme jí byli vybírat, měli jsme sebou Sáru a ta se nám málem v Elektro Worldu ztratila, když se schovala do jedné prázdné kóje po elektrospotřebiči. A pak jsem to dala dohromady. "V lednu to bylo pět let, kdy jsme jí koupili." "To by ještě měla být v pohodě." "To by měla." Asi bych měla být v pohodě i já, napadlo mě. Moje myšlenky však už byly soustředěny na lednici v opuštěném domě a v horku, které panovalo. Co odešlo? Lednice je dvoukompresorová, takže mohla odejít jen půlka. Pokud to bude vršek, tak vyhodíme vše, co v ní zůstalo. Tuky na pečení, které díky "éčkům" mají půlroční záruku, nějaké sýry, majolku, načatou marmeládu, vajíčka..... Nojo, ale když to bude spodek... raději nedomyslet. V duchu už jsem viděla rozmrazené maso, které protéká pod spodními dvířky, roztátá zelenina na kuchyňské podlaze a masařky, vznášející se nad tím élentem jako messerschmitty. Brrrr!

Domů jsme dorazili v neděli v půl desáté večer. I přes nastávající šero jsem viděla další pohromu. Trávník, či spíš to, co z něj zbylo, vypadal jak savana. Zvadlé kytky na zahradě mě přinutily vzít si okamžitě hadici a za šera vše pokropit.

Dcera tu byla naposledy ve čtvrtek večer a v pátek hned po práci odjížděla za rodinou na chatu. Zachovala jsem se jako totální srab a nechala jsem muže jít nahoru, aby byl u lednice jako první. Pilně jsem zalévala a vůbec se mi nechtělo jít do bytu. "Ta lednice je v pohodě Ájo", ozval se z mnou muž a pak mi vysvětlil, že k tomu rozsvícení výstrahy došlo pravděpodobně při vypnutí proudu, když se 18. června překládalo elektrické vedení, které bylo nalezeno v pouhé hloubce 20 cm. Kdo to tehdy kolaudoval?? Jiné vysvětlení muž neměl.

Ještě hodně pozdě večer jsem stihla dát prát první várku prádla a po té, co jsme se vysprchovali, jsem do vany namočila prosolené plážové osušky. Ráno jsem pokračovala v praní.

Navečer se cestou z chaty zastavili mladí a rovnou nám tu nechali holky. "Mami, prosímtě, mohly by tu zůstat i přes víkend? My totiž máme turnaj v Linci." Samozřejmě, že ano, na holky jsme se těšili, i když nám bylo jasné, že náš čas bude ted' převážně určen jim. K holkám se občas připojil i malý Jiříček, takže bylo opravdu o zábavu postaráno. Stíhala jsem uvařit, vyprat a občas vytrhnout nějaký ten plevel na zahradě.

Podnikli jsme společně několik výletů a naplánovali si další.

Průhonice

Království železnic

Konečně jsem se také dostala do Národního muzea na výstavu Archa Noemova, která je v nové budově už od května. Musím se přiznat, že mou hlavní motivací bylo to, abych se přesvědčila, zda moje fotografie z jednoho italského národního parku, jsou opravdu její součástí. Jsou tam!

Koncem minulého roku jsem byla oslovena Národním muzeem, zda bych jim neposkytla fotografie pro chystanou výstavu. Vzhledem k tomu, že jsou rozpočtovou organizací, mi bylo řečeno, že jediným honorářem bude zveřejnění mého jména u fotografií. Pokládám si za obrovskou čest, že jsou moje fotky k vidění a je to pro mně mnohem víc než jakýkoliv honorář. Národní muzeum je pro mně synonymem našeho kulturního dědictví, místem, které vzniklo díky velikánům naší země a současně i místem, do kterého jsem vždy vstupovala s až posvátnou úctou. Ale přiznám se, tetelila jsem se blahem. :-D

Další motivací bylo to, že se výstava určitě bude líbit dětem a nemýlila jsem se. Výstavě dominuje obrovitá lod', v níž jsou umístěny exponáty zvířat, které jsou součástí přírodovědných sbírek. Pro děti je tu herna, ve které si mohou kreslit a vybarvovat příběhy zvířat, mohou zkusit řídit archu a také zachraňovat zvířata. Je tu i sál, ve kterém se promítají báječné dokumentární filmy o jednotlivých biotopech naší planety.

A do třetice? Holky a děda se konečně svezli novým úsekem metra.

Výstava v Národním muzeu určitě stojí za shlédnutí

S holčičkama jsme i sportovali a k naší obrovské radosti se Sára naučila plavat. Ema nechtěla zůstat pozadu a odmítla rukávky. Prý jí bude stačit jen destička do ruky. Plavaly tedy pod bedlivým dozorem.

Také jsme část prázdnin prolenošili na zahradě, protože v horku, které panovalo, se nic jiného dělat nedalo. Malý bazének nestačil, takže muž smontoval starý bazén, který zůstal po našich dětech.

Když nechělo pršet a déšt' se postarala Sára

Holčičky s rodiči odjely na přelomu července a srpna na týden do Chorvatska. Relax se nekonal. Zavařovala jsem, doháněla resty, které jsem odkládala kvůli společnosti vnuček. Oběhla jsem si doktory, zajela do svého rodiště na hrob. Oba rodiče by měli koncem července svátek.

Cestou do svého rodiště jsem "ulovila" Ještěd, který z těchto míst bývá vidět výjímečně

Splnili jsme slib v podobě výletu s kamarádem na Vysočinu. Špatně chodí, ale podařilo se nám ho přesvědčit k tomu, že s námi vylezl na hrad Lipnice. I když pak po celou dobu, kdy jsme s mužem prošli každé zákoutí, vyšplhali na všechny věže, kam vylézt lze a prohlédli si všechny místnosti hradu, seděl na lavičce na nádvoří. Byl pak nakonec rád, že nezůstal sedět v autě, jak původně plánoval. Lipnice je nádherná a výhodou návštěvy tady je to, že se zde můžete volně pohybovat a zůstat tu, jak kdo dlouho chce.

Při prohlídce hradu jsme se pravidelně míjeli a pak scházeli s rodinou z jižní Moravy. Shodli jsme se, že návštěva hradu stojí určitě za to. Kdybych měla dojmy zhodnotit jedním slovem, bylo by to nadšení. Sem se určitě ještě vrátíme a vezmeme sebou vnoučata.

V Lipnici jsme se zastavili v restauraci, kterou provozují potomci Jaroslava Haška, pobavili se s jeho pravnukem, který nás obdaroval svým CD. Zašli jsme také na hřbitov ke hrobu autora jednoho z nejslavnějších českých románů.

Po návštěvě Řečice, která byla hlavním důvodem toho, proč chtěl kamarád na Vysočinu, jsme pak jeli k Sázavě. Kamarádovi jsem vypracovala itinerář, kde nás "vyhodí" z auta a kam pak bude pokračovat. Poslala jsem ho do penzionu na Stvořidlech. My si s mužem udělali pěší procházku kolem Sázavy. Vody bylo zoufale málo a já vzpomínala, jak jsme před lety vezli do Světlé lodě. Tehdy se Stvořidla dala proplout, ted' se dalo po kamenech téměř přejít řeku.

Byla jsem ulovena u Sázavy

a současně se mi povedlo, kromě již zmíněného Ještědu i několik dalších zajímavých úlovků:

Popletená vážka, o které jsem se domnívala, že žije u vody. Šňůra na prádlo posloužila jako odpočívadlo.

Srdíčko

Už jste někdy viděli cosi, co vypadá jako kolibřík? Je to dlouhozobka svízelová

Čas jsem trávila také ve společnosti Jiříčka, který je úžasně pracovitý. Konečně jsem se dostala k tomu, že jsem vyryla všechny košíky s cibulovinami a když nebylo tak úmorné horko, pokračovala jsem ve stěhování květin a vyklízení přední zahrady. Když jsem viděla vnoučka, jak umí pracovat s lopatou, doslova jsem užasla. Každý večer mi pomáhal se zaléváním, na které se ptal už od rána: "Babiko, dy budeme salejvat?"

Bětuška roste do krásy

Týden, kdy tu vnučky nebyly, utekl jako voda. V sobotu odjel syn s rodinou na dovolenou a v neděli před obědem jel manžel na Florenc pro dceru s rodinou. Odpoledne mi dovezla holky. Byl to můj nápad. Původně je chtěla přivézt až v pondělí ráno, ale já si říkala, že po noci, kterou trávily v autobuse, se potřebují vyspat. Dcera byla ráda, prý jsem i jí darovala minimálně hodinu spánku navíc
, když nebude muset vypravovat holky. Únava z cesty na nich byla vidět.

Konečně už také můžeme chodit z domu bez toho, aniž bychom balancovali na prknech přes výkop. Po třech měsících práce je částečně hotová první třetina naší ulice. Původně měla první etapa trvat dva týdny s tím, že může být prodloužena v souvislosti s klimatickými podmínkami. Po telefonátech od dcery jsem věděla, že je u nás před domem zaparkovaný bagr a nic se neděje. O tom jsem se mohla na vlastní oči přesvědčit v prvním týdnu po návratu. Až pak se konečně začalo pracovat a hlavně prášit.

To je dřina!!!

Občas v ulici pracovalo i víc dělníků

V neděli se vrátil z dovolené syn s rodinou. Měli původně v plánu procestovat celý jih naší země, ale po noci strávené v kempu u Jindřichova Hradce naznali, že na Šumavě bylo poněkud chladněji a tudíž se tam dalo spát. Vrátili se tedy na Šumavu. Malý Jiříček se zapojil hned do společnosti holek, které neviděl tři týdny a šli společně zkontrolovat úrodu.

Mám mu ty jahody ukázat? Nebo je radši zbaštím sama?

Konečně také začalo pršet.

Příroda po dešti už zoufale volala a i my lidé jsme byli vysokými teplotami zdecimováni. A to se řadím mezi milovníky

slunce a tepla.

O špíně, která byla v ovzduší, se můžete přesvědčit tady.

Konečně jsem se dostala k závěru článku, na kterém jsem začala pracovat už včera.

Ráno mi přiveze dcera holčičky a já vůbec netuším, zda a kdy se znovu dostanu na blog.

Proto předem děkuji za případné komentáře.

A abych nekončila ponuře a se špínou na přístřešku u altánku - na závěr jeden originální smajlík.