Italský deník 2023 - 7. část

 Pokračování předchozí části

Neděle 11. června 2023

Spala jsem tentokrát lépe. Asi proto, že jsem byla více unavená. Podle krokoměru jsem měla za včerejšek v nohách něco málo přes 7 km po městské dlažbě. Probudila jsem se v šest, ale ještě se mi podařilo usnout a vstávala jsem až v půl osmé. 

Po snídani jsme se vydali k moři. Byla neděle a konečně hezké počasí. Bylo nám jasné, že u moře bude hodně lidí. A bylo. Voda v moři byla kupodivu teplá, s tím včerejškem naprosto nesrovnatelná. Když jsme se před polednem balili, už vedle místa, kde jsme měli lehátka, stála rodina se třemi dětmi, aby si na uvolněné místo rozprostřela své ležení.

V apartmánu jsem ze sebe osprchovala sůl a pak uvařila oběd. Nikam jsme nespěchali, rozhodli jsme se, že k moři půjdeme až ve čtyři hodiny, kdy je předpoklad, že někteří už budou mít slunce a moře dost a pojedou domů. Naše tušení bylo správné, část pláže se už vylidňovala. Volného prostoru byl na pláži dostatek. Na místě, kde jsme měli lehátka dopoledne, stál pojízdný plážový bar. Nebýt ho, mohli jsme znovu zaujmout svou dopolední pozici. Byli jsme kousek dál a sledovali nekončící fronty zájemců o zmrzlinové poháry, ledovou tříšť a nebo jen kusové zmrzliny. Když se fronta trochu zkrátila, muž si došel pro colovou zmrzlinu a pochvaloval si jí. 

Ne, abys mě fotil!! 

Skoro se to povedlo, jen ten kus zadní části se tam nějak připletl. :-D

Začal foukat ostřejší vítr a na moři se objevily vysoké vlny, ve kterých moc plavat nešlo. Spousta lidí postávala na břehu a do vln se odvážil jen málokdo. Před sedmou hodinou bylo na pláži ještě hodně lidí. Během chvilky obloha zčernala a začal foukat hodně ostrý východní vítr. Vypadalo to jako evakuace. Během chvilky se začala pláž vylidňovat a chodníky a ulice od ní byly najednou plné lidí, aut a motorek.

Přišli jsme domů, já udělala rychlou večeři, abychom se ještě stihli najíst na balkoně, než začne pršet a pak teprve šla do sprchy.

Déšť nepřišel, černé mraky rozfoukal vítr. Na balkoně jsme vydrželi, dokud se nezačalo šeřit. Pak jsme se přesunuli dovnitř, kde jsme opět hráli žolíky.

Pondělí 12. června 2023

Probudila jsem se chvilku po sedmé, ale nechtělo se mi vstávat tak brzy, tak jsem se obrátila na druhý bok....a napodruhé se probudila v půl deváté. To už se mi hodně dlouho nepodařilo, takhle dlouho spát. Po snídani jsme se vydali na Strada Sud, počasí napovídalo, že by tentokrát nemělo konání trhů nic bránit. Minulý týden se kvůli počasí nekonaly, i když mnoho trhovců tam se svými auty bylo.

Trhy se tentokrát konaly. Koupila jsem si za 15€ plavky, u nás je za ty peníze neseženu. Měla jsem už jedny podobné, ovšem v jiné barvě a ty báječně seděly. V podstatě mám většinu plavek z Itálie a jsem s nimi spokojená. Také se nám povedlo sehnal dlouhou lžičku. Muž si doma vzal sebou velkou sklenici marmelády a naše kuchyňka v apartmánu disponovala pouze malinkými lžičkami na malé italské kafíčko. Polévkovou lžící se do sklenice nedostal. V Chioggii jsme na trzích na dlouhé lžičky narazili, ale tam za jednu trhovec chtěl 3€. Zdůrazňoval, že je pevná a že to pro nás bude dobrý nákup, protože jinak se prý prodávají v sadě po šesti. V sobotu jsme se po dlouhé lžičce pídili v Rosolině, kde také nebyla k mání a pak v nákupním centru v Adrii, kde je sice měli, ale za sadu tří kusů chtěli 7,99€. A ejhle! Cena na trhu v Rosolina Mare byla 1€ za tři kusy. Tomu se říká terno. Také jsme koupili sadu jehel a cívku nití do overlocku, obé také po 1€. Popruh na termo batohu, který jsme nosili na pláž, se na jedné straně začal vytrhávat a držel už jen na čestné slovo. Pro kukačky jsme koupili náramky, snad se jim budou líbit. Bylo to jejich přání. Je těžké trefit se do vkusu dvou slečen. U jednoho stánku jsem si koupila tři malé benátské masky. Možná některou z nich věnuju jako dárek, možná, že si je nechám všechny. Každopádně mi udělaly radost. Roky toužím po velké benátské masce. Nakoupili jsme také zeleninu, která bývá na některých trzích opravdu za hodně příznivé ceny. A čím víc se blíží konec trhu, tím víc jí prodejci zlevňují. Přeci jí nepovezou zpátky. Asi jsme se trefili do příhodného času. Hezky jsme se prošli a vrátili se do apartmánu až v půl dvanácté. Opět jsme pozdravili sousedy, ale znovu bez odezvy. Muž ucedil, že na ně už prdíme, že to bylo třikrát a dost. Myslím si, že to bylo víckrát. 

Jít k moři už nemělo cenu, takže jsem udělala oběd a po něm jsem si vyprala nové plavky. Seděla jsem pak na balkoně a spravovala batoh. Nebylo to vůbec jednoduché. Propíchnout několik vrstev batohoviny a termovložky bylo náročné. Doma bych si pomohla kleštěmi, tady jsem jehlu opírala o kamennou část balkonu. Nakonec se to podařilo všít zpátky. Ale měla jsem pěkně rozpíchanou ruku.

Chvilku jsem si pak četla a před třetí hodinou jsme šli k moři. Vlny byly hodně vysoké, měly čepičky. Vlezla jsem tam a dostala nafackováno. Manžel šel o pár kroků dál, pak kašlal, smrkal mořskou vodu a říkal, že tohle opravdu nedá. Na pláži jsme vydrželi do sedmé hodiny. Po večeři jsem si sedla s deníkem a dopisovala ho tentokrát za dva dny. Většinou se deníku věnuji ráno, když muž ještě spí, ale dnes jsem spala i já. Na druhou stranu je dobře, že spím a nestraším brzy ráno. Když se začalo šeřit, šli jsme dovnitř a tak jako obvykle, jsme hráli žolíky. Spát jsme šli po jedenácté.

Pokračování příště.

Italský deník 2023 - 6. část

 Pokračování předchozí části

Sobota 10. června 2023

V půl jedné mně probudila bouřka, která trvala něco přes hodinu. Podařilo se mi usnout, ale spala jsem

 špatně a neustále se budila. Po sedmé hodině jsem vstala a po ranní hygieně šla opět utřít stůl a židličky

 na balkoně. Když jsem zametala jehličí a šištičky, vstával muž. Po snídani jsme zvažovali, co budeme

 dělat. Zatažená obloha a 19°C nevybízela k pobytu na pláži. Snad jen pro otrlé. Nakonec jsme se

 rozhodli, že se zajedeme podívat do centra Rosoliny.

Město je malé a nijak zvlášť hezké. Jeden kostel, který byl zavřený, několik památníků a budova

 radnice byly asi jedinými památkami. 

Památník věnovaný těm, kteří zahynuli na moři

Radnice na Viale Marconi

Památník padlým v 1. světové válce

Radnice

Radnice a kostel

Kostel a zvonice San Rocco e Sant'Antonio da Padova 

(Sv. Rocha a sv. Antonína Paduánského)

Kostel 

Kostel a radnice

Koupili jsme známky na pohlednice a kus vixlajvantu na balkonový stůl, který nebyl vůbec hezký, byl 

 k neumytí a navíc zapatlaný černou barvou. Muž pronesl, že ubrus ho pozvedne o nějaký ten level.

 Udělali jsme si okruh Rosolinou a došli zpátky k autu. Na městečku bylo vidět, že veškerý rozvoj a asi

 i většina rozpočtu míří do jeho přímořské části Rosolina Mare. 

Viale del Popolo

Kostel z Viale del Popolo

Viale del Popolo

 

Nádherně kvetoucí oleandry v jedné z uliček

Dva v jednom - aneb vodárna a vysílače

Ukázka místní květeny

Školní hřiště - nebylo to u školky, ale u základní školy (Scuola elementare)

Tohle lze jen závidět, tady se pošta doručuje i v sobotu.

Působili jsme tu asi poněkud nezvykle a pár místních obyvatel na nás tak koukala. Pravděpodobně sem

 mnoho turistů nezavítá. Tady opravdu chcípl pes.

Něco málo o městě: Rosolina je město s zhruba 6200 obyvateli a leží v deltě Pádu. Jeho součástí je přímořská část Rosolina Mare, Volto a ostrov Albarella Celé jeho území se rozprostírá v místech, kde se v minulosti ústí Pádu do moře neustále měnilo a až jeho regulace do kanálů trojúhelníkového tvaru umožnila vznik města. Z archeologických vykopávek lze doložit, že se tu vyskytovalo osídlení už v dobách etrusko-římských. Ve druhé polovině 12. století se Pád rozdělil na dvě hlavní větve, z nichž jedna (Po delle Fornaci) tekla v místech dnešní Rosoliny. Tato větev se dále dělila na tři toky Tramontana, Levante a Scirocco. Ve druhé polovině 16. století hrozilo, že Pád Tramontana zaplaví Benátskou lagunu a poškodí přístavy Chioggia a Benátky. Proto mezi roky 1600 až 1604 došlo ke kácení stromů v Porto Viro a k regulaci toku, který se odklonil na jih. Stejný postup pak následoval i s dalšími větvemi Pádu. Nové pásy území, které vznikly díky regulaci Pádu, byly přiděleny bohatým rodinám a benátskému patriciátu. Byly využívány zejména zemědělsky a daly vzniknout dnešním městečkům. Rosolina se roku 1806 stala autonomní obcí Napoleonského království. Po roce 1811 jí ovládali Habsburkové a roku 1866 byla připojena k Benátsku. Od 1. ledna 1948 je samostatnou obcí.

Přímořská část Rosolina Mare začala být budována v 50. a 60. letech 20. století na tenkém písečném poloostrově, který je zhruba 8 km dlouhý a 1 – 3 km široký. K jeho vzniku došlo během staletí, kdy se zde ukládaly sedimenty řek Pádu a Adiže. Původně zde začaly vznikat rybářské osady a ty pak vystřídala v severní části poloostrova výstavba rekreačních komplexů, hotelů, kempů. Z Rosoliny Mare se stalo jedno z hlavních center turistického ruchu v této oblasti. A zatímco v létě je hodně navštěvováno, v zimních měsících se počet obyvatel velmi výrazně snižuje. Za zmínku a návštěvu určitě stojí botanická zahrada Porto Coleri v jižní části poloostrova.

Volto se rozkládá podél Via Romea, tedy E55 od Adiže k odbočce do Rosoliny. 

Ostrov Albarella leží jižně od Rosolina Mare. Jeho délka je přibližně 3,5 km a šířka 1,5 km. Je v soukromém vlastnictví. Původně patřil Benátské republice, pak se dostal do majetku šlechtických rodin a od roku 1988 jej vlastní skupina Marcegaglia. Má kolem 150 stálých obyvatel a je zaměřen výhradně na turistický ruch. Je zde velice silně omezena jakákoliv doprava a jediným tolerovaným dopravním prostředkem je tu kolo. S pevninou je spojen mobilním mostem. Vstup je povolen pouze těm, kteří tu mají zajištěné ubytování. 

Manžel navrhl, že se zajedeme podívat do Adrie, která je odtud 5 km. Proč ne? Nevím, na co se díval,

 ale 5 km to rozhodně nebylo. Cesta byla zajímavá, část vedla podél částí řeky Pád - Po di Levante a Po

 di Venezia, mířících do Jaderského moře naprostou rovinou.

I toto místo nese stopy původního etruského osídlení ze 6. století př.n.l. Původní ves Adrias, byla vybudována na kůlech v mokřadech řeky Pád v podstatě na dohled mořského břehu. Byl zde vybudován prosperující přístav. V té době tudy protékala jedna z větví Pádu. Adria se pak stala řeckou kolonií a ve 3. století př.n.l. byla obsazena Galy. Později se dostala pod nadvládu Říma. Přístav se zanášel, město začala ztrácet svůj význam a k moři musel být vybudován umělý kanál.

Postupné zanášení delty Pádu vzdalovalo město od moře. Přístav ztratil své postavení, z města se stalo méně významné místo. V 15. století během války o Ferraru byla Adria napadena Benátčany, kteří město vyplenili. Stala se z něj obec uprostřed malarické bažiny. Když začaly v 17. století rekultivace toku Pádu, znovu začala Adria nabývat na významu. Byla pak pod nadvládou Napoleona, kdy byl zaveden občanský zákoník, založeny veřejné školy. Po porážce Napoleona se stala součástí Habsburské říše a pak se stala součástí sjednocené Itálie.

Adria už na první pohled byla o poznání mnohem zajímavější, než předchozí město. Jen to příšerné

 počasí. Dlouho jsme jezdili, abychom našli místo k zaparkování. Po delší době se nám podařilo

 zaparkovat kus od centra u Canale Bianco, což je uměle vytvořený kanál, který odvádí vodu do

 Levantského Pádu. Proč nebylo možné najít místo k parkování nám došlo, když jsme v mírném dešti

 přešli most a zjistili, že jsou tu trhy. Prošli jsme je, aniž bychom si cokoli koupili. Spousta trhovců už

 své stánky kvůli počasí balila. Foťák jsem měla pod pláštěnkou a ani ho nevytáhla. V dešti a

 pošmournu by fotky města v kombinaci se zmoklými stánky asi za moc nestály. Zajeli jsme pak do

 nákupního centra, ne prioritně kvůli nákupům, ale kvůli záchodu. A potom při vyjíždění z obrovského

 parkoviště muž vyjel jiným výjezdem, než tím, kterým bychom jet měli. Došlo nám to až po hodně

 dlouhé době, že nejedeme správným směrem. Vyrazili jsme totiž do vnitrozemí. Na polích stála místy

 voda, která se nevsakovala. Území protkané rameny řeky Pád a kanály, všude nadjezdy a mosty. Otočit

 se tady dost dobře nešlo. Povedlo se to až na pumpě, kam jsme zajeli. Muž zprovoznil navigaci,

 abychom se z toho labyrintu nějak vymotali. Pak už jsme pokračovali plynule do našeho dočasného

 domova.

Protože jsem kvůli počasí nefotila, stáhla jsem z internetu několik fotografií Adrie. Při slunečním svitu

 vypadá město velice hezky.

Bazilika Santa Maria Assunta (Nanebevzetí sv. Marie) 

Zdroj: Internet

Katedrála San Pietro e Paolo (Sv. Petr a Pavel) 

Zdroj: Internet

Canale Bianco (Bílý kanál) , který protéká městem

 Zdroj: Internet

Tentýž kanál na pohlednici z roku 1937

Zdroj: Internet

Po návratu jsem udělala rychlý a opožděný oběd a po něm jsme si dali kávu. Obloha byla stále šedá, ale

 kapky deště, které během dne padaly, se už neobjevovaly. V půl čtvrté jsme šli k moři. Lehátka s

 deštníkem zůstala v kufru auta, vzali jsme si jen plážové podložky. Co kdyby. Na pláži bylo minimum

 lidí. Co by tam také v tomhle počasí kdo dělal? Do moře jsme vlezli do půlky lýtek. Bylo hodně

 studené. Leželi jsme na pláži, četli si a já dokonce usnula. Asi jsem doháněla spánkový deficit. V půl

 šesté vylezlo sluníčko. Ač jsme měli v úmyslu zůstat tu jen krátce, vydrželi jsme na pláži do půl sedmé.

 Když jsme odcházeli, přicházelo na pláž docela hodně lidí. Že by na večerní koupání? Moře bylo

 klidné, hladina jako na rybníku.

Udělala jsem večeři a pak chvíli luštila na balkoně osmisměrky. Když se začalo šeřit, šlo se dovnitř. Na

 mobilu mi zbývalo ještě zhruba 800mB dat, která by měla propadnout. Byla to odměna za dobití, ale

 časově omezená. Bylo mi jasné, že je nezvládnu vyčerpat a že to propadne. I když jsem se snažila o to,

 aby tomu tak nebylo. Napadlo mně, že bych mohla zkusit naladit nějaký televizní program. Muž to

 dovedl k dokonalosti tím, že přes hotspot přehrál část seriálu, který jsme měli z domova rozkoukaný,

 na notebooku. A pak už jen točící se kolečko na monitoru a zpráva od operátora, že data jsou

 vyčerpána. Takže nepropadla a my viděli notný kus seriálu Zlatá labuť. Hraje v něm syn mé

 spolužačky a má hodně zápornou roli. A my se můžeme jen těšit na pokračování, až přijedeme domů.

Pokračování příště.

Italský deník 2023 - 5. část

 Pokračování předchozí části

Čtvrtek 8. června 2023

Budík na mobilu jsem měla nařízený na čtvrt na sedm s tím, že vstanu a v půl probudím manžela. Ten vstával pár minut po mně. Našim cílem byla Chioggia, kde se každý čtvrtek konají tradiční a vyhlášené trhy. A já italské trhy miluju. Vyjeli jsme z Rosoliny chvilku po sedmé. Už den předtím jsem si na mobilu našla parkoviště, na kterém jsme parkovali před čtyřmi roky. Tehdy jsme ho objevili náhodou, když jsme jeli do parkovacího domu. Zaparkovali jsme a já do parkovacího automatu naházela mince, raději na delší čas, kdybychom se zdrželi. Z parkovacího automatu vypadl lístek s tím, že tu můžeme pobýt 5 hodin. Nepřečetla jsem si informaci na automatu a domnívala se, že hodina bude za 1€. Nebyla! Hodina stála 70 centů. Na druhou stranu je lépe mít časovou rezervu, než překročit parkovací dobu, jako se nám to „povedlo“ před lety v Pise. Nebylo to tehdy v centru, bylo to dost daleko od věhlasné Piazza dei Miracoli a necelá půlhodina nás tehdy stála 22€. K autu s parkovacím lístkem jsem se vracela s přiblblým úsměvem. S mužem jsme se shodli, že před těmi čtyřmi roky to tu bylo opravdu za 1€. 

Z parkoviště jsme šli uličkou na zvedací most Ponte Levatoio, překlenující kanál Lombardo a pak pokračovali do centra. 

Ponte Levatoio. 

Jeho střední část se otevírá pro velké lodě na základě telefonické objednávky

Pohled na kanál Lombardo z kruhového výřezu na mostě

Trhy, které jsou pro toto město tradiční a konají se každý čtvrtek, už byly v plném proudu. Jen několik málo opozdilců ještě vybalovalo své zboží. Rozkládají se po celé Corso del Popolo. Tedy od vstupní brány do historického centra Porta Garibaldi, která byla postavena v roce 1530 až k malebnému mostu Ponte di Vigo, který vede přes kanál Vena. 

Porta Garibaldi

Nábřeží u kanálu Perottolo, propojujícího kanály Lombardo a Vena

Katedrála Santa Maria di Assunta

Zvonice katedrály. 

Snažila jsem se nefotit stánky pod ní, ale ne vždy se to povede

Trhy na Corso Popolo

 

Ponte di Vigo

Udělali jsme si oba radost. Asi největší jsem měla ze silikonové stěrky. Jednu takovou jsem už doma měla, koupila jsem jí na stejném trhu před čtyřmi roky a až doma jsem jí náležitě ocenila. Od té doby jsme se při dalších návštěvách Itálie po ní dívali a to nejen na trzích, ale i v kamenných prodejnách. Nikde nebyla k mání. S mužem jsme si říkali, že asi jedinou možností budou trhy v Chioggii. A bylo tomu tak. U jednoho ze sýrařů jsme dokonce objevili i sýr Cacio cavallo, který je specialitou jihu. Neměl u něj uvedenou cenu a navíc tu stála dlouhá fronta nakupujících. Máme ještě čas na to, ho koupit. V lékárně jsem koupila Tea tree olej, který jsem zapomněla doma. Měli jsme sice sebou repelenty, ale i přesto jsem byla od komárů pěkně pokousaná. Bydlet blízko Benátské laguny je, co se komárů týče, trochu  rizikové. Ani předražený náramek na ruce nefungoval. Asi těm zmetkům chutnám.

Zajeli jsme potom ještě na Sottomarinu, abychom si ověřili, zda odtud stále plují lodě do Benátek. Na internetu se nám to nepodařilo najít. Lodě plují každý den, jen cena byla oproti roku 2019 o něco vyšší. Zdražuje se všude.

Plují! Hurá!

Pokud by někoho více zajímala Chioggia, její památky a historie, je možnost přečíst si o ní část deníku z roku 2019 - TADY

Cestou „domů“ jsme natankovali, abychom mohli podnikat další výlety. Vrata jsem otevřela na druhou stranu do ulice, muž zacouval do protější uličky a potom vjel do dvorka. Zaparkoval šikmo pod schody a pak se dala vrata pohodlně zavřít.

K opožděnému obědu jsem udělala dvě zalévací polévky do hrnečku a pak ohřála zbytek úterního oběda, kdy jsem z konzervy a rajčat udělala omáčku k těstovinám. Siesta se tentokrát nekonala, oblékli jsme si plavky a vydali se k moři. Kolem páté se zvedl vítr a v mokrých plavkách nám bylo poněkud neútulně. Nicméně jsme na pláži vydrželi do čtvrt na sedm. Zabalili jsme lehátka, přivázali je na podvozek od tašky a vrátili se do apartmánu.

Po večeři jsme opět poseděli na balkóně. Zjistili jsme, že máme nové sousedy. Do apartmánu pod námi přijeli dva mladí Němci. Doprovodil je sem osobně majitel agentury na motorce. Chvíli jsem na balkoně psala deník, pak si četla a nakonec luštila osmisměrky. Muž mi mezitím nastartoval uvnitř starý notebook, který už je jen vhodný na hraní her. Notnou chvíli trvalo, než noťas vůbec ožil. Bez připojení k internetu je to už opravdu jen hračka. Takže jsme ve finále seděli v kuchyni u stolu a hráli na notebookách hry. To jsme dopadli! :-D

Kolem desáté začalo hřmít. Bylo to takové soustavné hřmění. Došlo mi, že jsme nechali na balkoně sušák s plavkami a osuškami. Bylo možné ho tam mít jen když byla jedna jeho polovina sklopená a ta druhá visela na balkonových dveřích. Balkon byl opravdu nevelký. Poprosila jsem muže, aby otevřel druhé menší křídlo vchodových dveří, aby šlo se sušákem manipulovat, aniž bychom museli sundat visící věci a pak jsme sušák nastěhovali dovnitř. Pod plavky, ze kterých ještě trochu kapala voda, jsem dala na zem hadr na podlahu. Prostor kuchyně se nám zmenšil. 

Snažila jsem se fotit blesky, ale nedařilo se.

 Jen občas rozsvícená obloha nad námi.

Během chvilky se spustil déšť. Tedy spíš lijavec, kdy z nebe padaly provazy vody. Ze všech stran se blýskalo, nad Rosolinou se potkalo několik bouřek. Jen mě tak napadlo, že kdyby k tomu došlo den předtím, kdy jsme si šli kvůli brzkému vstávání dříve lehnout, mohli jsme mít osušky a plavky řádně vymáchané.

Při dešti se dobře usíná. Bouřky po hodině skončily a dopadající kapky mě uspaly.

Pátek 9. června 2023

Vzbudila jsem se kolem šesté a skrz pootevřené okenice jsem zaregistrovala, že se venku klube slunce. Zhruba hodinu jsem se převalovala ve snaze znovu usnout. Nepovedlo se. Takže jsem tiše, abych nevzbudila manžela, vstala a zavřela dveře u ložnice. Po ranní hygieně jsem na balkoně utřela stolek a židličky, zametla jehličí a malé šištičky z pínií a pak si sedla s deníkem v kuchyni. Muž ještě spal. Když se probudil, udělala jsem snídani a po ní jsme se vypravili k moři. Trochu jsme se obávali, že po noční bouřce bude moře studené, ale bylo velice příjemné. U břehu se vytvořil ostrůvek z písku a i duny v moři změnily svá místa. 

Na pláži se objevili i "pojízdní" prodavači všeho možného. 

Na oběd jsme se vrátili do apartmánu a po něm a siestě jsme šli opět k moři. Okolo páté začal opět foukat silný a ledový vítr, tentokrát od jihu. Preventivně jsme zavřeli deštník, protože hrozilo, že by ho vítr mohl poničit. Rozloučili jsme se s partou lidí, kteří lehávali vedle nás na pláži a kteří tu byli na týden. Ten se jim, co se počasí týče, moc nevyvedl. Vydrželi jsme na pláži do půl sedmé, i když já si už v šest na sebe navlékla plážové šaty. 

Po večeři jsme opět chvíli poseděli na balkoně. Já luštila osmisměrky, manžel si četl. Když se začalo šeřit, přesunuli jsme se do kuchyně a do téměř jedenácti hodin jsme hráli žolíky. Podle předpovědi počasí mělo v noci opět pršet. Raději jsme sušák přesunuli dovnitř. Co kdyby?

Pokračování příště. 

Italský deník 2023 - 4. část

 Pokračování předchozí části

Úterý 6. června 2023

Probudila jsem se už v šest hodin, ale přišlo mi hloupé vstávat tak brzy. Obrátila jsem se na druhý bok a podařilo si mi ještě usnout. Napodruhé jsem se vzbudila až před půl devátou. To už se mi hodně dlouho nepovedlo. Zjistila jsem, že v noci opět pršelo. Až později jsem si uvědomila, že jsem v noci slyšela bouřku, ale zaspala jsem jí. Snídali jsme uvnitř a já po snídani šla na balkon utřít vodu z nábytku a koštětem jí vyhnat na schody. Nebyla to jen voda, ale i spousta jehličí z pinií. Pak jsem si sedla na balkon s deníkem. Podle předpovědi mělo opět pršet. Muž si telefonoval s bratrem, který byl tou dobou v Maďarsku, a ten mu řekl, že počasí tam také za moc nestojí. A navíc prý jeho kamarád je na Istrii a tam je vyloženě hnusně.

Vydali jsme se do centra koupit deštník. Jeden máme v autě stabilně, ale už je to taková chudinka. Navíc můj muž nerad chodí pod deštníkem ve dvou, takže mi ho většinou nechává a raději mokne. Prošli jsme spoustu obchodů a pochodili až na Viale dei Pini. Kousek odtud jsme před čtyřmi roky bydleli. Když jsme šli do centra, všimli jsme si, že se obloha opět hrozivě mračí a cestou zpět do apartmánu začalo pršet. Tentokrát muž nepohrdl novým deštníkem. I když remcal. Já jsem mrňavá a on je vysoký, takže chůze ve dvou pod jedním deštníkem rozhodně není ideální.

Bylo to jako na houpačce. Chvíli déšť a chvíli sluníčko. Chudáci ti, kteří tu jsou jen na týden, napadlo mně znovu. Zkusila jsem přeorganizovat balkon. Byl poměrně úzký, v rohu byla skříňka na plynovou bombu. Vedle ní se vejde jedna židle. Sušák na prádlo šel dát jen do vchodových dveří, navíc jedno jeho rameno muselo zůstat zavřené. Navíc ještě muselo být otevřená i druhé půlkřídlo dveří, abychom prošli. Další variantou bylo to, že budeme sedět ve dveřích. Připadala jsem si opět, jako když skládám puzzle.

Po obědě jsme seděli chvilku na balkoně, než nás vyhnal další déšť. Opět střídavé počasí. Jít k moři? Výsledek byl víc než nejistý. Během odpoledne přišly dvě bouřky. Z balkonu jsme sledovali, jak místní silničáři hoblují ulici, asi byl optimální čas, dělat to během siesty. Většinou Italové siestu dodržují a všude bývá klid. Tady si na ní asi moc nepotrpí. Možná si všimli, že je začátek sezóny a ulice Via della Chiesa a další, svým povrchem připomínají tankodrom.

Na vedlejší zahradě řezali nalomenou větev pinie, pravděpodobně důsledek jedné z nočních bouřek. Hrozila pádem na ulici. Obdivovala jsem prošedivělého pána, který s hbitostí veverky šplhal s motorovou pilou opakovaně do výšky, až nad úroveň střechy. A pak opět pršelo. Vzala jsem si plastovou židli, dala jí mezi dveře, kde jsem dobře viděla na čtení. Kolem šesté se vyklubalo sluníčko. Na nás nesvítilo, balkón byl situovaný jihovýchodně, ale ozářilo domy naproti. Vydali jsme se alespoň na procházku. Oba jsme doma opět zapomněli mobil, o foťáku nemluvě. Docela mě to mrzelo, bylo by co fotit.

Po večeři jsme si chvilku četli a pak opět uvnitř hráli do půl jedenácté karty.

Středa 7. června 2023

Probudila jsem se v sedm hodin, chvíli se převalovala a doufala, že se mi ještě podaří usnout. Nepovedlo se to, takže jsem po asi 20 minutách vstala, tiše zavřela dveře od ložnice a po ranní hygieně si sedla na balkon s deníkem. Jsme tu už od soboty a ještě jsme nebyli u moře, nepočítám-li nedělní procházku, abychom věděli, kam chodit.

Před osmou se ozvala sbíječka. Asi opraváři místních komunikací pokračují v započatém díle. Před naše dočasné sídlo dorazili ve čtvrt na devět. A pokud ještě někdo do té doby spal, byl probuzen. Včetně mého muže.

Po snídani jsme se konečně vydali k moři. Teplo nebylo moc závratné, ale konečně svítilo sluníčko. Obloha nad pevninou opět hrozila mraky, ale všimli jsme si, že se vůbec nehýbou. Voda byla studená. Žádný div. Po dvou dnech dešťů a teplotách 17°C to tak muselo dopadnout.

Po obědě a siestě jsme šli k moři znovu. Zatímco dopoledne nás bylo na pláži opravdu jen pár, odpoledne se to slušně zalidnilo. Zalezla jsem pod deštník do stínu, netoužila jsem po tom, abych se hned spálila. Dívala jsem se na nedaleko ležícího pána, který tu byl už ráno, když jsme přišli. Bylo mi jasné, že tu musel být i přes poledne. Barva jeho kůže o tom vypovídala více než dostatečně. Tohle asi bude hodně bolet.

Kolem čtvrté hodiny přijel na pláž pojízdný bar se zmrzlinou a ledovou tříští. Vzpomněla jsem si na Palinuro, kde bylo také něco podobného. Tehdy na pásech, na rozdíl od tohoto, který měl kolečka.

Okolo páté začal foukat ostrý a ledový vítr a od pevniny se hnaly černé mraky. Záměr zůstat na pláži až do večera padl. Pláž se začala vylidňovat, protože i slunce se skrylo za mraky. Zabalili jsme ležení a vydali se k domovu. Tam jsem se podívala na internet v mobilu a zjistila, že podle radaru jsou nad pevninou hodně silné bouřky, táhnoucí se v dlouhém pásu. Déšť ale nedorazil, asi se zastavil nad lagunou. Po večeři jsme seděli na balkóně. Konečně to bylo možné. Když se začalo šeřit, šli jsme dovnitř a opět hráli karty. Hru jsme ukončili tentokrát dříve, ráno se bude brzy vstávat.

Pokračování příště