Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

úterý 29. dubna 2014

Italský deník 4


Menhir, pecora a bauxit
(pokračování článku ve kterém mi šlo téměř o život)

V sobotu jsem si přispala trochu déle. Snad k tomu přispěla únava z včerejšího dne, možná dozníval i úžeh. Vstala jsem, udělala snídani pro oba, protože i můj muž byl vzhůru. "Jak ti je?" "Jsem docela v pohodě." "Přiznám se, že jsem o tebe měl včera hodně velký strach." Já ho měla taky.

Co s načatým sobotním ránem? Půjdeme na pláž. Tentokrát s kloboukem na hlavě a deštníkem, který nám v uplynulém týdnu několikrát sebral vítr. Za ten včerejšek jsem si v podstatě mohla sama.
Rozložili jsme deštník na pláži pod rezidencí hned u břehu a pod něj položili lehátka a osušky. Z tašky jsem vytáhla knížku s tím, že budu relaxovat. Pak mi to nedalo a následovala jsem manžela, abych otestovala vodu. Byla příjemná, ale nesrovnatelně chladnější, než včerejší odpolední Jónské moře. Doplavala jsem za vlnolam a pak zalezla do stínu deštníku. Zabrala jsem se do knížky a přestala vnímat okolí.
"Teda, to je ale záserec." Zvedla jsem hlavu a všimla si, kolik lidí je na pláži. Je vidět, že je sobota a také, že se už konečně počasí umoudřilo. Zavřela jsem knihu, otočila jsem se a všimla si, že si před nás rozložila své ležení početná tlustá italská rodina. Trochu se mi zvedlo sebevědomí, protože vedle nich jsem vypadala ještě k světu. Když jsme ráno zapichovali deštník, myslela jsem si, že si před nás, na mokrý písek, na který šplouchá moře, nikdo nevleze. Ó, jak jsem se mýlila. Prostě chtěli mít první řadu i za cenu, že jim občas jejich propriety propláchne moře. Měla jsem místy i pocit, že to, na čem spočívají mé nohy, není písek, ale jejich osuška. Když jsem šla do vody, musela jsem to ležení obcházet, abych jim nestoupla na mokré ručníky a osušky. Znovu jsem doplavala za vlnolam. Při plavání zpátky jsem se zahleděla na pláž a všimla si, že davy koupajícesechtivých se ještě víc zmnožily. Opatrně jsem obešla italské ručníky a vlezla pod deštník. Do nosu mě praštil cigaretový dým. Kromě dětí hulili všichni, kteří se usídlili před námi. Knížka a hlavně já, máme smůlu. Znovu jsem raději vlezla do moře, doplavala k vlnolamu a vylezla si na útes. Tady nikdo nekouřil. Chvilku jsem poseděla a pak s obavou, abych si znovu nepřivodila problémy s uhřátím, jsem vlezla do vody, ponořila se a namočila si vlasy. Doplavala jsem ke břehu v momentě, kdy italská rodina nekouřila. Rozdávalo se jídlo. Děti ječely, otec na ně řval a tři dospělé ženy pro změnu řvaly na muže. Seděli jsme s manželem a sledovali, co se bude dít. Muž pak začal gestikulovat, nadával nejen ženám, ale i dětem a pak se sebral a vztekle odešel. To je temperament.
Vzpomínám si, jak před deseti lety na parkovišti u Neapole zastavilo vedle nás auta, z něhož vystoupil zamračený muž, otevřel dveře na straně spolujezdce a nechal vystoupit svou partnerku. Té pak ve vší počestnosti na veřejnosti nafackoval, podržel jí dveře, aby mohla nastoupit, posadil se a odjel. Tehdy jsme zůstali v úžasu a s téměř otevřenými pusami jen koukat. Pak můj muž jen ucedil: "Tak takhle se to dělá."

Italská rodina nepřestávala i po odchodu muže se svými hlasitými lamentacemi a řevem. Jejich projevy neušly pozornosti i dalších lidí na pláži. Kousek od nás seděli naši italští sousedé z rezidence a také je pozorovali. Pak paní jen pokrčila rameny a naznačila, že nás tak trochu lituje, když to chytáme z první ruky. Pak manželovi přistála na lehátku jakási rýžová hmota, kterou po sobě děti začaly házet. "Už mě fakt pěkně serou. Nevím jak ty, ale já jdu nahoru". Zeptala jsem se kolik je hodin a usoudila, že půjdu také. Stejně se blížila doba, kdy chodíme na oběd. "Necháme tu ty věci?" "Jak chceš", zavrčel můj muž a bylo na něm vidět, že už by nejraději byl pryč. Nakonec, pod dojmem létajícího rýžového čehosi, jsme sbalili vše a odešli do rezidence.

Po obědě jsem uvařila kávu a muž se díval na notebooku, co je nového. Vyšla jsem před rezidenci a podívala se z výšky na pláž. Hlučná tlustá rodina, kterou můj naštvaný manžel nazval cestou domů cigošema, se ještě rozmnožila a rozrostla.
Vrátila jsem se zpátky a všimla si, že muž má i navigaci z auta, kam zadával nějaké souřadnice. Při bližším pohledu jsem zaregistrovala, že na monitoru má zobrazený bauxitový důl. Hurá, uděláme si výlet! Přiznám se, že ani mě se na pláž po dopoledním zážitku moc nechtělo.

Takže triko, krat'asy, boty šlapky a kšiltovku na hlavu. Do batohu láhev s pitím a druhou ještě do auta, aby byla rezerva.
Podle navigace jsme projeli Otrantem, vyjeli na kopec Minerva a ... navigace vypadla z držáku. Zvedla jsem černou obrazovku a zeptala se muže, co s tím. "Do p....e, já to neuložil." Viděla jsem, že je pěkně dopálený. "Jirko, víš co? Pojedeme se podívat na menhir a dolmen, na který visí upozornění na silnici z Maglie." "A ty víš, kde to je?" "No, nevím, ale té cedule jsem si všimla už loni."
Otočil auto, objel kříž, který tu stojí na místě, kde byli popraveni obyvatelé Otranta, kteří se odmítli zříci katolické víry a jel podle směrovek na Maglii. Sledovala jsem, kde je ta cedule a odbočku jsme přejeli, protože byla pouze na druhé straně. Nenadával, jen vrčel.
Na místě, kde to šlo, se otočil a vraceli jsme se zpět. Odbočili jsme a vjeli do městečka Giurdignano. Upoutávky na menhir a dolmen byly téměř na každé křižovatce. A pak jsme vjeli do přírodního parku. Měla jsem zpočátku dojem, že bychom tam autem asi jezdit neměli, že máme boty šlapky a trasu si v pohodě projdeme. Když jsem svůj názor předložila, dostalo se mi odpovědi, že tu za á není žádné parkoviště, za bé tu není ani cedule, která by zakazovala vjezd, za cé je tu cedule s nápisem "Giardino Megalitico", tudíž za dé jedeme dál. Pomaloučku jsem projížděli po prašných cestách mezi zídkami, které ohraničovaly tu kus lesa, podruhé pastvinu a potřetí olivový sad a stále se řídili podle směrovek. Na jedné z křižovatek stál menhir.



Muž zastavil, já vystoupila a šla menhir vyfotit. "Myslíš, že je to ono?", ozvalo se z okénka auta. "Určitě, je to tady i napsané." Několik záběrů a já pak nastoupila zpátky do auta, abychom pokračovali i k dolmenu, na který nás opět naváděly další směrovky.

Dívala jsem se z okénka a v úžasu poprosila muže, aby zastavil. Na pravé straně byl olivový sad, ve kterém byly stovky ovcí, které byly zvědavé a přišly se podívat, kdože je to ruší v odpolední pastvě. Tiše, abych je nevylekala, jsem vytáhla fot'ák, abych je zvěčnila. Ovcím došlo, že jim evidentně nic nedám, tak poodešly, zapózovaly a potom se seřadily do řad a odcházely. Ten výjev měl úplně biblický rozměr. Seřazené ovce pochodovaly v řadách od nás pryč. Zahlédla jsem mezi nimi i pár koz. Možná tam někde v dálce stál most, na kterém byly spočítány. Chvíli
jsem ještě počkala, zda se nevrátí, ale zmizely v hloubi olivového sadu, jako by tu nikdy nebyly.




Vlezla jsem do auta a podle značek jsme pokračovali k dolmenu. Sad skončil, my jeli po prašné cestě rozkvetlou loukou a já měla stále silnější pocit, že to auto sem opravdu nepatří. Měli jsme ho někde zaparkovat a jít pěšky. Raději jsem svou myšlenku nevyslovovala nahlas. Směrovka ukazovala vpravo na ještě užší cestu. Už jsem to nemohla vydržet a řekla manželovi, aby tu auto nechal, že dál už opravdu půjdeme pěšky. Jako by neslyšel, či slyšet nechtěl, odbočil, aby mě asi po sto metrech požádal, abych vylezla a šla prozkoumat cestu. Na ní ležely obrovské balvany, mezi nimi mezery. Akorát tak na poškození spodku auta. Vrátila jsem se a řekla, že tudy neprojede, at' se jde sám přesvědčit. Vrátil se a nerad mi dal za pravdu.



Těch 100 metrů mezi vysokou trávou, spálenou sluncem do zlatavé barvy, vonícím planým koprem a květinami, jejichž názvy neznám, couval na širší komunikaci. A mračil se a vrčel. Já šla před autem a dávala pozor, aby nenacouval do nějaké jámy či kamene. To byl zážitek. Na širší cestě se otočil, já nastoupila a jelo se zpátky. Touha vidět dolmen byla u mého muže ta tam: "Stejně to byl tvůj nápad." Vrátili jsme se kolem menhiru a cedule s nápisem Megalitická zahrada do uliček města Giurdignano.

Projevila jsem alespoň přání, podívat se do centra města, když už tady jsme.
Zaparkovali jsme na malém náměstíčku proti kostelu a šli se projít. Udělala jsem několik fotografií a pak na náměstíčku zahlédla informační kancelář. Vstoupili jsme dovnitř. Uvnitř byla starší paní a dvě mladé dívky a já se zeptala na menhir a dolmen. Starší paní vytáhla knížečku o městě a okolí, rozevřela jí uprostřed a do mapy nám začala kreslit, kudy se dostaneme do Megalitické zahrady. Nemohla tušit, že odtud jedeme. Já se postavila proti ní a na mapě jsem jí ukazovala, kde už jsme všude byli. A na závěr jsem pronesla větu "Non abbiamo trovato dolmen, solo pecora e pecora." (Nenašli jsme dolmen, jen ovci a ovci). Všechny tři se začaly chechtat a já zprvu nechápala, čím jsem je tak pobavila. A pak mi to došlo. Stačilo říct "pecore", což je množné číslo. Takže my prostě našli ovci a ovci a ovci. Nojo, u nás v češtině je ta ovce i ty ovce. Italština rozlišuje posledním písmenem množné číslo. Začala jsem se smát taky. Jedna z mladých dívek se nám ochotně nabídla, že sedne k nám do auta a k dolmenu nás doprovodí. Bylo už však téměř půl sedmé a muž se nechtěl vracet a opět riskovat couvání loukou. Poděkovali jsme, rozloučili se a já dostala tu knížečku, do které mi byla zakreslena trasa od infocentra k menhiru a dolmenu. Myslím si však, že se ty "holky" z infocentra chechtaly nad mým popisem ještě hodně dlouho. Prostě jsem pecora.
Až pak v pozdním večeru, kdy jsem prolistovala knížečku, zjistila jsem, že menhirů a dolmenů je v Giurdignanu mnohem více. Nejen ten jeden jediný, který jsme objevili.

Palazzo Baronale

Patron města Sv. Roch

Kostel Proměnění Páně

Hodinová věž

Kostel Proměnění Páně a sloup Sv. Rocha

Území, na kterém leží Giurdignano bylo osídleno už v době bronzové, o čemž svědčí výskyt menhirů a dolmenů nejen v městečku, ale i v jeho blízkém okolí. Stejně jako další místa v této oblasti bylo později osídleno kulturou Messapi. Ve 2. a 3. století po Kr. bylo využíváno jako zimoviště římské armády, jak dokládají pozůstatky nekropole. Po rozpadu římské říše se dostalo pod byzantskou nadvládu. Po nich přišli Normané. Roku 1192 byl vládcem nad městem Nicholas De Noha, později se dostalo v léno Karla I. z Anjou. Vládci nad městem se střídali, město bylo prodáváno a pak byl jeho majetek děděn potomky tehdejších vládců. Posledním pánem byl Francesco Capece, který ho měl v držení až do roku 1806.

Z Giurdignana jsme vyjeli jinou silnicí, než tou, kterou jsme sem přijeli. Před námi byl nádherně vidět maják na Punta Palascia a před ním se rozprostírala jako na dlani pláň, na které někde musí být bauxitový důl. Zřejmě i můj muž, při pohledu na krajinu, která se před námi otevírala, měl stejné myšlenky.
"Hele, víš co Ájo, já ještě zkusím najít ten důl i bez navigace. Co si pamatuju z mapy, tak přibližně vím, kde by mohl být." Přijeli jsme znovu na kopec Minerva, vjeli do uličky pro jedno auto, směřující k potápěčské škole. Na jednom místě se ulička rozdvojovala. Vlevo dolů k moři a k potápěčům, nahoru někam, kde to ještě neznáme. Uzoučkou a prašnou cestou jsme dojeli k závoře, vedle níž stála cedule, která patřila k dolu. Hurá!


Stoupla jsem si na práh auta, abych se rozhlédla, kterým směrem se vydat a pak jsem spatřila kopec s červenou hlínou. To bude ono. Vydali jsme se po uzoučké vyšlapané pěšince a došli k bauxitovému dolu. Nádhera, až se tajil dech. Bylo už téměř sedm hodin večer, slunce bylo nízko a část jezírka v bauxitovém dole byla ve stínu, ale i tak to byla krásná podívaná. Tak jsme to konečně po několika neplatných pokusech našli.

Jezírko v místě bauxitového dolů vzniklo působením spodních vod. K objevení ložisek bauxitu došlo ve čtyřicátých letech minulého století. Bauxit, z něhož se vyrábí hliník, byl v těchto místech těžen přibližně dvacet let. Bauxitová ruda se odtud odvážela do přístavu v Otrantu, odkud jí lodě dopravovaly až do průmyslového komplexu města Marghera,
které leží v aglomeraci Benátek a kde byla zpracovávána. Vzhledem k tomu, že náklady na dopravu a zpracování byly velice vysoké, byl důl v roce 1976 opuštěn. Pronikáním spodní vody a usazením sedimentů vznikly na jeho okraji bažiny, roste tu rákosí. Žije tu několik živočišných druhů, jedním z nich je ropucha obecná. Přiznám se, že tu bych tady opravdu potkat nechtěla.









Udělala jsem několik snímků tohoto úkazu, kterým dokládá příroda svou moc. Z opuštěného dolu vytvořila nádherný výtvor. Z některých míst bylo vidět za jezírkem i moře. Rozhodli jsme se, že toto určitě nebyla naše poslední návštěva tohoto místa. Přijdeme sem znovu, v příhodnější denní dobu, abychom mohli jezírko vidět a i zdokumentovat, když je celé ozářené sluncem.

Cestou od jezírka jsem se zahleděla k moři a všimla si, že nedaleko je Torre Serpe, kterou jsme viděli už počátkem uplynulého týdne. Dodatečně jsem si uvědomila, že jsem cestou k ní viděla červenou zem, takovou, jaká je vidět při cestě z Prahy do Karlových Varů. Na ní jsem si vzpoměla při tom pondělním stoupání ke věži, ale do souvislosti s bauxitovým dolem, jsem si jí nedala.


Po návratu do rezidence jsem si všimla červeného prachu, který byl všude. Prolezl i látkou mých botek šlapek a obarvil ponožky na červeno. Vlezla jsem do sprchy a viděla, jak ten červený prach obarvuje vodu, která ze mně stékala.
Převlečená jsem si vlezla na balkón a pomocí vlhkého hadru jsem se snažila své světlemodré boty zbavit červeného nánosu.


Slunce zapadlo, venku se stmívalo a my seděli na balkóně a pili kávu. Zaregistrovali jsme, že kolem rezidence se prochází noví hosté. Od odjezdu tanečnic před týdnem jsme tu bydleli jen my a italský manželský pár nad námi. Jinak tu nebyl nikdo. I v dalších budovách to vypadalo podobně. Docela nás to překvapovalo, protože v jiných destinacích bývá touto dobou už opravdu hodně lidí. Otranto je prý ospalé místo. Ta neobsazenost to možná dokládá.
Pak se ti nově příchozí dočkali. Přijela paní z agentury a vyřizovala s nimi papíry pro pobyt, aby je pak zavedla do bytu proti nám. Konečně nás bude v domě trochu víc. Rozhodli jsme se, že uděláme test. Z domu vyšel už jen pán, paní z agentury mu ukázala garáž, do které byl vjezd pod naším balkónem, předvedla, jak se otevírají vrata a odjela. Pán najel autem před vchod, aby vynosil věci a my ho otestovali. "Buongiorno", pronesl můj muž a pán odpověděl také "Buongiorno".
"Já ti to říkala, že to nejsou Italové." "Ježišmarjá, vy jste Češi?" Ted' jsme zase byli pro změnu překvapeni my. "To jsem rád", vesele pronesl pán. "My si vás tak trošku otestovali." "A jak?" "Schválně jsme řekli buongiorno a čekali jak odpovíte." Pán nechápal a my mu vysvětlili, že Ital by odpověděl v tuto hodinu "buonasera", tedy dobrý večer. V podstatě se buonasera používá už v pozdním odpoledni po siestě. Ven z budovy vyšel i zbytek rodiny, aby pomohli se zavazadly. Maminka, dvě téměř dospělé děti a malá holčička. Pán své rodině oznámil, že jsme Češi a že tu alespoň nebudou úplně ztraceni. Velké děti prý obě umí anglicky, ale tady s angličtinou trochu narazili, protože jim místní nerozumí. "Budete-li cokoliv potřebovat, klidně se na nás obrat'te. Budeme-li moci, pomůžeme nebo aspoň poradíme."
"Jak už jste tu dlouho? Jste totiž báječně opálení." "Už dva týdny a jeden ještě zbývá." A odkud jste?" "Možná s náma nebudete mluvit, ale my jsme z Prahy." Pán se začal smát a pak prohlásil, že on se v Praze narodil a až pak přesídlil na sever. "A kam?" "To asi nebudete znát, my jsme z Rumburka." Ted' jsme se začali pro změnu smát my a já pak přiznala, že je to moje rodné město. "Svět je fakt malej", prohlásil náš nový soused. Dali jsme mu za pravdu.

Pak pozdě večer na nás zaklepal s prosbou, zda nemáme redukci do zásuvky, že by si rádi uvařili kávu. S díky a redukcí odcházel a na chodbě pronesl: "Jsem rád, že jste našimi sousedy."
I my byli rádi, že máme konečně sousedy, se kterými si můžeme "pokecat".

Pokračování příště.

čtvrtek 17. dubna 2014

Kulturní zážitky


Letošní jaro je ve znamení dvou nových a navíc původních českých muzikálů.
Byla jsem s naší "kulturní partou" na obou předpremiérách, či chcete-li veřejných generálkách.

První z nich byla předpremiéra muzikálu Antoinetta - královna Francie, na které jsem byla v pondělí 7. dubna.
Sraz jsme měli, tak jak je zvykem, v kavárně Karolína. Já přišla poslední. Nevím, ale co jsem v důchodu, tak jsem nějak zlenivěla a zpohodlněla. V mém "pracovním životě" mi postačovalo pět až šest hodin spánku a já vstávala ve čtvrt na šest. Dokonce mám pocit, že jsem toho po svém návratu kolem půl páté odpolední, stíhala víc, než ted', kdy jsem celý den doma. Začal mi chutnat spánek a já se mnohdy přemlouvám k tomu abych vstala. Ještě chvilku....
A pak at' se mi nikdo nediví, že chodím poslední.

Chvíli jsme poseděli a já se dozvěděla, že je to 666 let od založení této univerzity. Letopočet 1348 si pamatuji, ale že to je přesně 7. duben, jsem neměla tušení. Jedna z naší party před odchodem do důchodu tady přednášela.
Z Karolína jsme šli všichni společně do Divadla Hybernia.

Před představením vystoupil před oponu režisér muzikálu a já přemýšlela, odkud ho znám. Kde já ho už viděla. Došlo mi pak až později, že Radek Balaš byl jedním z porotců při soutěži Stardance.
Nebudu tady popisovat děj muzikálu, který pojednává o poslední královně Francie Marii Antoinettě, kterou rozmařilý život přivedl pod gilotinu.
Jen několik postřehů - Monika Absolonová v titulní roli byla skvělá. Z královny v nákladných róbách, milující život v přepychu, se postupem děje stává vězenkyně republiky v šedých hadrech. Byla jsem velice překvapená tím, jak báječně zpívá Michal Novotný, kterého jsem do té doby znala jen jako činoherce z Vinohradského divadla. Diváci seriálů ho mohou znát jako počítačového experta v Kriminálce Anděl, či jako doktora Dárečka Vágnera z Ordinace. V tomto muzikálu ztvárnil krále Ludvíka XVI. a když odcházel na popravu, měla jsem v očích slzy. Fantasticky zpívá Bohuš Matuš, jemuž to v paruce slušelo mnohem víc, než v obligátním šátku. I další pěvecké výkony byly báječné. Svým "křestem ohněm" si tu prošly i obě dcery Karla Gotta, starší Charlotte hrála dceru Antoinetty, zatímco Nelly se objevila v davu dětí.
Zaujalo mě také promyšlené rozdělování jeviště oponami, na které byly promítány obrazy, doplňující děj muzikálu, at' už to byla vrata Versailles, snášející se listí, či padající gilotina.
Libreto k tomuto muzikálu napsal Jiří Hubač, texty písní složil Pavel Vrba a autorem hudby je Jiří Škorpík, kterého si diváci mohou pamatovat jako jednoho ze členů seskupení 4TET (je to ten nejmenší).

Muzikál mohu každému, kdo má tento žánr rád, doporučit. Pro citlivější povahy raději doporučuji na druhou část po přestávce kapesník. Při loučení uvězněné Antoinetty s malým synkem, tekly slzy z očí i mému kamarádovi. A stokrát si můžete říkat, že se to stalo už před více než dvěma sty roky, že je to jen hra, která za chvilku skončí.




Zdroj obrázků - INTERNET
Program a vtupenka oskenovány

Foceno mobilem

Druhým muzikálem, který má tento měsíc premiéru a to konkrétně dnes, je Adam a Eva, který uvádí Divadlo Broadway.
Tentokrát jsem na sraz v Karolinu nepřišla poslední. Vzala jsem si sebou i fot'ák, protože jsem si naplánovala po představení ještě malou vycházku centrem. Chtěla jsem jsem si při svém příchodu vyfotit arkýř velké auly a ejhle, objektiv zajel zpátky na původní místo, na displeji na mě zamrkala značka pro vybité baterie a šlus. Náhradní baterie zůstaly v tašce na fot'ák, kam jsem je strčila před sobotní vycházkou. Fot'ák jsem dala zpátky do kabelky a to, co jsem chtěla fotit, si nechám na příště. Svým přátelů, jsem se "pochlubila", jak jsem chtěla fotit a dostalo se mi ujištění: "Neboj, když už to tady stojí 666 let, ono to do příště ještě počká."

Po kávě jsme opět šli společně do divadla. Před představením vystoupil před oponu režisér i autor v jedné osobě Zdeněk Zelenka, který přivítal nejen nás diváky, ale jmenovitě i principála Divadla na Jezerce Jana Hrušínského, který se také přišel podívat.
Děj první části je známý - stvoření světa, ráj, následující stvoření Adama a pak Evy a vyhnání z ráje a to vše díky laskavosti Boha a za pokoušení Luciferem.
Druhá část je situována do dnešních dnů. Bude určitě lepší přečíst si slova Zdeňka Zelenky.


Moje postřehy - muzikál se mi moc líbil. Byl svižný, místy komický. Josef Laufer v roli Boha byl kouzelný. Josef Vojtek coby Lucifer byl až démonický a Michaela Dolinová, jako čert Rozkoš byla báječná. Adam a Eva v podání Martina Písaříka a Michaely Horké také nezklamali. Dva dětští představitelé - malý Kain v podání Tomáše Ringela a anděl Gabriel, kterého hrála Natálie Grossová, sklidili největší potlesk. A Kainova věta, nevím, zda jí budu citovat doslova: "Oni si myslí, že když se jmenují Adam a Eva, že mi musí dát jméno Kain. Ještě, že nemám bratra, to bych vraždil", vyvolala úsměv snad u všech přítomných. Skvostný byl Tomáš Trapl v roli anděla Jofiela, který byl "božíčku takový růžový".




Hudba mi v několika momentech připadala, jako bych už jí někde a někdy slyšela. Možná jen úryvky či pár taktů a not ze známých melodií, zakomponované do nových tónů. Ten pocit jsem neměla jen já. Shodli jsme se na tom po představení, kdy jsme se před divadlem loučili.
Adama a Evu na námět Haliny Pawlowské napsal Zdeněk Zelenka, který také muzikál režíroval
. Hudby se ujal Bohouš Josef a texty písní Boris Pralovszký.
Opět mohu tento muzikál doporučit, určitě nikoho nezklame. A potečou-li slzy, budou tentokrát od smíchu.





Pro naší partu tímto muzikálem skončila letošní sezóna. Mnozí už odjíždějí na chaty, další jedou v půli května na rekreaci a i já počátkem června odjíždím. Popřáli jsme si krásné Velikonoce a při loučení si slíbili, že na podzim se zase znovu sejdeme při nějaké kulturní akci.

Prošla jsem pak pasáží se svou jmenovkyní a zamířily jsme na Staroměstské náměstí. Ona pokračovala dál a já se šla podívat na velikonoční trhy. Nešla jsem nic kupovat, jen jsem nasávala atmosféru. Přiznám se, že původně jsem chtěla fotit. Trhy mě zklamaly. Více než polovina stánků, které jsou sice jarně ozdobené, nabízí zboží, které nemá co s velikonocemi dělat. Palčáky a bačkory z ovčí kůže by se možná hodily, protože byla zima. Předražené velikonoční kraslice, z nichž některé byly vyloženě kýč a vedle lákadlo pro turisty - sklo, které koupíte v kterémkoliv krámku se suvenýry. Chvilku jsem postála u hudebníků, kteří hráli středověkou hudbu a pak zklamaná úrovní trhů jsem prošla Kaprovkou a přes most došla na Klárov, kde jsem počkala na tramvaj.

Ještě se na závěr zmíním o jednom "kulturním zážitku", který předcházel prvnímu muzikálu.
Ty uvozovky naznačují, že se jedná spíš o zážitek nekulturní.
Nastoupila jsem u nás na konečné do tramvaje a všimla si staršího muže, který se usadil ob jedno sedadlo přede mnou. Usilovně se česal. pak pilně čistil hřeben a pečlivě ze sebe ometal zbytky vlasů a lupy. Ve voze jsme byly, krom něho, jen samé ženy. Muž začal bubnovat do sedačky před sebou a zpíval "pětatřicátníci, chlapci jako květ...", pak se ohlédl a čekal nějakou odezvu. Žádná z nás netleskala a všechny jsme dělaly mrtvé brouky. Klopily jsme oči, dívaly se na ubíhající siluety domů. Muže to namíchlo, otočil se a začal obtěžovat. "To jste všechny takový zakyslý, to nemáte chlapa, nebo vám chyběj peníze." Netuším, možná chtěl za svou produkci zaplatit.
V invektivách pokračoval a své projevy stupňoval a doplňoval je nepublikovatelnými výrazy. První to nevydržela paní, která seděla přede mnou a ke které to měl nejblíž. Zvedla se a přešla do druhé poloviny vozu. Poté se pustil do paní přes uličku. Ta mu odpověděla a schytala výrazy ze čtvrté cenové skupiny. Bylo mi jí líto. Následující stanici vystoupila a já doufala, že přistoupí nějaký chlap, který by ho usměrnil. Nepřistoupil, přibyly jen další tři ženy. Muž pokračoval ve slovních atacích, které odnášela starší paní, která si ke své smůle sedla přede mně. Nevydržela a šla si raději stoupnout k tyči u dvěří a na zastávce vystoupila. Seděly jsme mlčky a zajímaly nás, všechny beze zbytku, domy podél tramvajové trati.
A pak se zaměřil na mě: "Co ty p..o zakyslá tady jen tak dřepíš?" Proboha, proč tu není žádný chlap? Muž na mě syčel nenávistné věty a já, cholerik, jsem cítila, že brzy vybouchnu a že to, co mu řeknu, si za klobouk nedá. Pak logicky budu muset vystoupit a počkat si na další spoj. Nojo, ale já si cvakla jen půlhodinový lístek, který mi na Národní stačí.
Asi mě něco osvítilo a já ze své hlavy vydolovala zbytky francouzštiny a na mužovy sprosté a vulgární věty jsem s úsměvem odpověděla: "Désolé, je ne vous comprends pas." (Promiňte, já vám nerozumím). Vykulil oči, zalapal po dechu a zkusil ještě něco říct. "Je ne comprends pas!" (Nerozumím!) Díval se na mě a nevěřil. Jeho naprosto zblblý výraz vyloudil na mé tváři úsměv. Ani jsem se nemusela přetvařovat. Chvilku byl klid a pak zkusil své sprosté věty na další paní, která seděla přes uličku. Nevím, zda to byla Němka, či zda jsem jí inspirovala, ale odpověděla mu německy. Sedl si a nechápal. Nejprve kroutil hlavou a tu pak svěsil mezi ramínka a byl menší a menší. Dole na Malovance do vozu nastoupili dva muži. No konečně! Sprost'ák ob jedno sedadlo seděl mlčky, přikrčený a působil jako zajíc v brázdě. V duchu jsem si říkala: Dobře ti tak!
A pak mi lehce zatrnulo. Co kdyby mi v kabelce zazvonil telefon? Naštěstí se tak nestalo. S francouzštinou jsem skončila před více než čtyřiceti roky a jediná pravda je ta - je ne comprends pas!

neděle 13. dubna 2014

Jarním kvetením kolem vodních ploch


Nádherné sobotní počasí nás vylákalo k vycházce.
Navíc jsme měli jeden z volných víkendů, což znamená, že jsme nehlídali. Sice jsem až do poslední chvíle byla skeptická, protože už mnohokrát se naše plány měnily. Ne, nestěžuji si. Vnučky hlídáme oba rádi a užíváme si jejich společnosti. Nebude to totiž trvat moc dlouho a budou velké. Pak bude nějaká babička s dědečkem mimo sféru jejich zájmů.

Před dvěma týdny jsem si koupila nové botky - šlapky. Byly už podruhé zlevněny, ale to mi vůbec nevadí. Právě naopak.
Jsou outdoorové, celokožené a mají perfektní podrážky do terénu. Muž se na mě díval s trochu podezíravým výrazem, že si beru úplně nové boty, aniž bych si je předtím prošlápla.

V nových botách, tentokrát i s fot'ákem, který hodně často zapomínám, jsme vyrazili z Bílé Hory směrem na Ruzyni. Nadopovaná Zyrtecem, který mě chrání před všudepřítomnými pyly v ovzduší, jsem si fotila rozkvetlé stromy a keře. Opravdu jaro přišlo letos mnohem dříve, než v minulých letech. Na to, že bylo 12. dubna, byly rozkvetlé jabloně, hrušně a třešně. Jen jsem v duchu zapřemýšlela, zda a hlavně jak bude naplněna prvomájová tradice o polibku pod rozkvetlým stromem. Obávám se, že v té době už bude většina ovocných stromů odkvetlá.








Všimla jsem si, že už začíná kvést i šeřík. Nahlas jsem pronesla, že by i rudoarmějci měli smůlu, protože místo šeříků by po nich mohlo být házeno čímkoliv. Můj muž mou úvahu rozvedl a jmenoval několik možných předmětů, které by po nich s chutí hodil.



Byli jsme tak zabráni do svých úvah, že jsme špatně odbočili a svůj omyl zjistili až v momentě, kdy nás od vodní nádrže Jiviny dělily dva ploty. Chtěla jsem se vrátit, ale můj muž řekl, že půjdeme dál a vracet se nebudeme. Kolem horního plotu rostly keře, jejichž jméno neznám. Na nich bylo obrovské množství černých bobulí, které vydržely díky velice mírné zimě. Za nimi už se tlačily zelené lístky. Opravdu keř neznám, ale usuzuji, že bobule budou pravděpodobně jedovaté. Těžko by jinak ušly pozornosti ptactva.

Vodní nádrž Jiviny - za dvěma ploty

Vodní nádrž Jiviny, za níž je vidět část Pražského okruhu

Litovický potok, který Jiviny napájí. Jeho tok je regulován

Pro mě naprosto neznámé bobule

Naše cesta pokračovala směrem na Hostivici, část jsme absolvovali po krajnici. Tady se evidentně nepočítá s tím, že by se tu mohl vyskytnout nějaký pěšák. Podešli jsme pražský okruh a pak i dálnici D6. U nově vybudovaných komerčních zón byl i chodník.

Pod Pražským okruhem

Kontrast starého a nového - poutní kaplička a dálnice D6

Začala jsem si uvědomovat, že bylo chybou si botky - šlapky neprošlápnout a vyrazit v nich "na první dobrou". Prsty shora jsem měla otlačené. Napadlo mě, že se mi možná nějak shrnula ponožka, která dělá v botě rotyku. Pak se začaly ozývat prsty i na druhé noze. Ne, to nebude ponožkou. V úvahách o tom, že jsem si měla raději vzít své vyšlápnuté trekovky mě oslovil muž: "Tak co, jak se ti šlape v nových botkách?" Začala jsem se smát a přiznala, že už chvilku přemýšlím o tom, že jsem udělala chybu. Jako by mi četl myšlenky.

Došli jsme k rybníku Strnad a zůstali na jeho hrázi. Nechtěla jsem putovat po jeho břehu, protože v této době tu hnízdí labutě. Pamatuji, jak jsme je před několika roky vyrušili a jaký jsem z toho měla špatný pocit. Rybník si můžeme obejít a pak dojít k Peterkovu mlýnu kdykoliv jindy, ale na jaře raději ne. Fotila jsem si vodní plochu a vzpomínala, jaká to byla opuštěná krajina. Sice byla na jedné straně silnice, ale jinak nic. Dnes tu za silnící stojí obrovské budovy různých firem. Doklad toho, že pokrok nezastavíme. Pak jsem si všimla lysek, které nakrátko opouštěly břeh. Pravděpodobně také hnízdí. U Strnada jsme chvilku zůstali. Toužila jsem si sednout a zout na chvilku ty nové boty, ale nebylo kam.

Rybník Strnad leží na katastru Hostivice, ale je ve správě Lesů hl.m.Prahy




Lysky se držely nedaleko břehu - možná jsou i špatně vidět

Někdy se opravdu stydím za to, že jsem také člověk.

Voda za česlem, které sebralo větší kusy odpadků putuje regulovaným korytem Litovického potoka do nádrže Jiviny a odtud pak do nádrže Džbán, která je jednou z rekreačních oblastí Prahy.

Ještě pár pohledů, několik záběrů a naše cesta pokračovala směrem k mostu, který vede přes městský okruh. Takové to bývalo klidné místo. Po cestě jsme potkali několik procházejících se, které také vytáhlo krásné počasí. Ve vzduchu byla obrovitá mračna komárů. To je také důsledek teplé zimy.

Ne, to nejsou vrtulníky!
Prostě komáři se ženili, ženili, ženili, kapku vína neměli ...

Duo rhodéských ridgebacků, kteří se s námi chtěli přátelit

Přešli jsme most a zvažovali, kudy dál. "Tak si hod' korunou", pronesl můj muž a netušil, že tak učiním. V kapse vesty jsem měla desetikorunu na vozík. Vytáhla jsem jí a hodila. Můj muž se zklamaně podíval a zjistil, že nepůjdeme domů kolem kláštera v Řepích, ale že naše cesta povede přes Zličín.

Pražský okruh

Polní cesta do Zličína, vzadu věž Kostela Sv. Rodiny v Řepích

Železniční most přes Pražský okruh

Polní cestou jsme vystoupali na mírný kopeček a pak přes železniční trat' Pražského Semmeringu jsme došli k dalšímu rybníku, který se jmenuje Velký, ale je známější pod názvem Dolejšák. Moje děti sem jezdívaly autobusem z Bílé Hory bruslit.

Velký rybník ve Zličíně - alias Dolejšák

Kolem Dolejšáku jsme pokračovali na silnici spojující Zličín a Řepy, znovu překročili železniční trat'. Nohy v nových botách už pěkně bolely. Podvědomě jsem krčila prsty, což bylo možná ještě horší. U kláštera sv. Karla Boromejského jsem se zastavila, abych si ho vyfotila. Můj muž se mezi tím podíval na jízdní řád autobusu a pronesl: "Dál už pojedem."

Klášter Sv. Karla Boromejského v Řepích

Neprotestovala jsem. Sedla jsem si na lavičku a počkala s mužem na autobus. Těch osm stanic k domovu bylo příjemných.
Po vystoupení z autobusu jsem měla pocit, že už domů nedojdu.

Psi asi moc dobře věděli, jaké to je, když někoho bolí nohy "jako psa"

Pajdala jsem čtyři kroky manželem a připadala si jako muslimská žena, která také chodí v uctivé vzdálenosti za svým pánem. U mě to nebylo z úcty, já byla ráda, že jsem ráda. Až nedaleko naší ulice jsem muže dohnala a do ulice jsme vkráčeli bok po boku. Sedla jsem si na schody a zula si ty nové boty. Mnula jsem si prsty nohou v ponožkách a říkala si něco o blbých blondýnách. Měla jsem toho opravdu plné kecky. Můj muž se tvářil jako hrdina.
Uvařila jsem oběma kávu a pustili jsme si televizi. Dívali jsme se společně na krásný cestopisný film o ostrově Mayotte. Uvědomila jsem si, že jsem nad hrnkem kávy usnula a došlo mi, že se mi muž bude smát. Pokradmu jsem se na něj podívala a zjistila, že sedí se skloněnou hlavou a spí také.

Vycházka kolem vodních ploch západu Prahy nás oba notně vyčerpala.