Pokračování předchozí části
Středa 14. června 2017
Vstávali jsme o něco dříve než v jiné dny. Tedy, abych to upřesnila. Dříve vstával můj muž, u kterého tato hodina nebývá až tak obvyklá. Já už byla zase vzhůru dlouho před tím. Připálený bok se po kůře Panthenolem uklidnil. Asi to nebylo nic tak dramatického.
Po snídani jsme sedli do auta a vydali se do kopců prozkoumat městečko Villapiana, které leží 3 km od pobřeží. Podjeli jsme železniční trat', přejeli most přes E90 a pokračovali do vnitrozemí. Pole a políčka střídaly olivové sady.
Villapiana se tyčila na ostrohu a ze silnice vypadala majestátně. Objeli jsme ostroh a serpentýnami vystoupali do městečka. Po hlavní silnici jsme ho projeli celé, není totiž moc velké. Z kopců nad městem byl nádherný výhled. Byl by ještě hezčí, kdyby oblast nad mořem nebyla už v oparu. A to jsme vyrazili brzy, dokud bylo relativně ještě chladno.
Pohled z kopců nad městem
Otočili jsme auto, sjeli do městečka a tam jsme ho zaparkovali mezi další auta, lemující jednu z mála průjezdných komunikací.
Procházeli jsme uličkami, objevili poštu a školu. Občas se mezi modernější zástavbou objevil starší architektonický prvek.
Konečně! První kočka.
Spíš bych měla upřesnit kocour, ale nádherný
To se ti to fotí, když jsem tady uvázanej
Kašna prý s pitnou vodou.
Nezkoušeli jsme její pitnost, po městě bylo takových několik
Nejdříve nás seřval, v jeho případě seštěkal, aby nás potom okázale ignoroval
Pohled z města na jeho nižší část
Oleandry, kam oko dohlédlo
Při cestě zpátky už neštěkal, spíš se bál
Prudce klesající ulička
Chtěli jsme objevit to, co bylo nad ostrohem. Strmé uličky klesaly, aby znovu stoupaly a my se někudy dostali na náměstí s moderní kašnou. Zelináři tu prodávali své produkty z bedýnek rozložených na dlažbě.
Zaregistrovali jsme válcovitou věž a uličkami se k ní snažili dostat.
Tam k té věži bychom se měli někudy dostat
Kašna, ale bez vody
Náměstí, které se jmenuje Piazza Dante, bylo krásně vydlážděné.
Při dešti to tu musí báječně klouzat
Byl tu i plán města, spolu se dvěma jeho částmi, ležícími na pobřeží
Už jsme to našli
Konečně se před námi objevilo historické centrum.
Na rozdíl od většiny námi navštívených podobných center, jsme tu byli jedinými návštěvníky. Co na tom? Historické budovy byly zajímavé i když některé mnohdy dost zchátralé.
Věž, kterou jsme objevili při pohledu z Danteho náměstí, patřila ke zříceninám středověkého hradu.
Samo město je však hodně staré a jeho historie započala už v období Velkého Řecka.
Jeho původní název byl Lautermia a toto jméno zůstalo zachováno až do 9. století. Kolem roku 850 bylo zničeno Saracény. Obyvatelé, kteří přežili, si na troskách města vybudovali vesnici. Zda měla nějaké jméno, nikdo neví. I ta se však stávala pravidelným cílem saracénských nájezdů. Až kolem roku 1300 se začalo s kompletní přestavbou, při které bylo budováno nové město, které dostalo jméno Casalnuovo. Vyrostl tu i hrad, který se stal sídlem feudální rodiny Sanseverino, která městu a jeho okolí vládla. Později byla na objednávku Karla V. vystavěna i obranná věž nedaleko mořského břehu. Podobné stavby, které měly za úkol chránit zemi proti saracénským nájezdům, lze dodnes vidět kolem celého pobřeží tehdejšího Neapolského království. V roce 1551 dal Marco Antonio Sanseverino vybudovat kousek od města kapucínský klášter s malým kostelem. Feudální vládci se měnili, město bylo pod nadvládou rodu Pignatelli, později se pak vládci stali vévodové Bellisguardo. Tento rod vládl městu dlouho a po vymření všech mužských potomků se dostal sňatkem
dědičky Margarety do majetku markýzů z Cerchiary. V období Parthenopské republiky bylo z rozhodnutí generála Championneta celé území města převedeno pod správu Tursi a později pak, pod nadvládou Bourbonů, v roce 1816 převedeno do okresu Cerchiara. Po roce 1861, kdy se Itálie sjednotila, se město stalo součástí Italského království a 4. ledna 1863 přijalo jméno Villapiana.
dědičky Margarety do majetku markýzů z Cerchiary. V období Parthenopské republiky bylo z rozhodnutí generála Championneta celé území města převedeno pod správu Tursi a později pak, pod nadvládou Bourbonů, v roce 1816 převedeno do okresu Cerchiara. Po roce 1861, kdy se Itálie sjednotila, se město stalo součástí Italského království a 4. ledna 1863 přijalo jméno Villapiana.
Dnešní Villapiana se skládá ze tří částí - Centrum, Lido a Scalo.
Současný počet obyvatel je necelých 5400.
Středověký hrad, od kterého jsem odbočila několika fakty z historie, je nepřístupný. Byl vybudován ve 14. století, kdy po mnoha saracénských nájezdech, došlo k přestavbě města. V 16. století byl rodinou Sanseverino přestavěn, aby vyhovoval jejich národkům na bydlení a současně i pro správu města. Zůstala z něj jen válcová věž, čtvercová věž a několik zdí s gotickými okny a výklenky.
Kavkám se tu líbí
Kousek pod hradem stál krásný kostel. Kolem něj probíhal stavební ruch a opravovala se historická dlažba.
Prohlédli jsme si kostel zvenčí a pak vstoupili dovnitř.
Kostel z boku (od hradu)
Kostel, jehož jméno je Santa Maria del Piano, byl postaven mezi 13. a 14. stoletím. Prošel mnoha změnami. Ve 14. století byl přestavěn v gotickém slohu. K jeho další přestavbě došlo v 17. století, kdy byl přestavěn do slohu barokního. Hlavní fasáda má dvě úrovně, které jsou propojeny vysokými pilastry. Interiér kostela je trojlodní s barokními dekoracemi. Hlavní oltář je z mramoru.
Oltář z mramoru
Barokní štuková výzdoba
I tady jsme se setkali se sochou Padre Pia, jehož kult je nejsilnější v Apulii.
Jeho sochu je však možné vidět i v kostele Panny Marie Andělské na Hradčanech.
Psala jsem o něm už v tomto článku.
Prošli jsme na terasu pod kostelem a dívali se na vyschlé řečiště Satanasso a kopce Apenin, na kterých se rozkládá největší italský národní park Pollino.
Řečiště Satanasso je široké, ale voda se v něm objevuje pouze při jarním tání, či při přívalových deštích
Cestou z vyhlídky jsem vyfotila věžičku kostela
Piazza Bella Vista (Krásný pohled).
Šikmo proti kostelu stál jeden ze zachovalých paláců
Vrátili jsme se z vyhlídky do uliček starého města, objevili několik starých paláců a domků, jejichž střechy byly zatíženy kameny. Za celou dobu jsme nepotkali jediného turistu. Jen několik místních obyvatel a nezbytní staří pánové, kteří jako v tolika podobných městech, sedávají bud' před kavárnou, či prodejnou Tabacchi a glosují život.
Na střeše se daří i opunciím
Starobylá budova a nová vrata. Koukala jsem na ně jako tele