Italský deník 2022 - 11. část

 Pokračování předchozí části

Čtvrtek 16. června 2022

Vstávala jsem po půl sedmé a moje první činnost spočívala v natírání mého pečeného bůčku Panthenolem. Uvařila jsem čaj, připravila snídani a pak šla probudit muže. Byl to jeho nápad zajet se podívat do Ischitelly, zda tam budou trhy a zda stále platí, že tato dvě města se v jejich pořádání střídají s Vicem, tak, jak tomu bylo kdysi. Poprvé jsme tam na trzích byli před 18 lety. Přemýšlela jsem, zda tam bude ten prodavač bot, který mi prodal nepár. Jeli jsme tentokrát vnitrozemím Gargana.

Příjezd do Peschici.

Pro nás krásné vzpomínky.

Trhy byly. Jen ten prodavač bot tu nebyl. Muž jen pronesl, že už ho možná kvůli tomu někdo lynčoval a pokud ne, zkusíme to ještě za týden ve Vico, kde při té příležitosti nakoupíme sušená rajčata a sýry Caccio cavallo, které vozíme jako suvenýry. A navíc, pachatel se prý vrací na místo činu. :-) Zaregistrovali jsme, že je tu několik trhovců, kteří byli před týdnem ve Vico. Poznali jsme pána, u kterého jsem si před týdnem koupila plavky. A pak další spíš podle vystaveného zboží. Nakonec jsme koupili i sušená rajčata, už jen proto, že tady byla o 2€ levnější, než na městském trhu ve Vieste. A rovnou celé kilo. Doma se pak o ně podělím s dcerou, která je miluje. Konečně jsme také sehnali dárek pro vnoučka. Jen s dárky pro kukačky bude asi problém. Když jsme sondovali, co by si přály dovézt, byla to černá trička s japonskými motivy. Sára mi to přesně pojmenovala. Triček tu byly spousty, ale nic, co by odpovídalo kritériím našich už velkých vnuček. A koupit něco jiného? Přesně vím, jak by to dopadlo.

Z trhu jsme jeli horem z Vica a odtud pokračovali dál do Národního parku Foresta Umbra, podívat se na daňky. Touto trasou jsme jeli poprvé. Ač jsme ve Foresta Umbra byli několikrát, pokaždé jsme tam jeli z pobřeží. Možná i proto nám ta cesta připadala nějaká delší. Dokonce jsem začala přemýšlet nad tím, zda jsme někde špatně neodbočili a nejedeme někam úplně jinam. Místy byl les hodně hustý a byly vidět stromy s úctyhodným stářím. Mnohdy se jejich koruny vzájemně dotýkaly a my jeli zeleným tunelem. Když už jsem si mysleli, že jsme konečně u cíle, mýlili jsme se. Přijeli jsme k vojenským objektům skrytým v lese, o jejichž existenci jsme neměli tušení. Věděli jsme, že u obory s daňky je také vojenský prostor, ale ten byl jiný. Pokračovali jsme dál a nakonec dorazili do plánovaného cíle. 

Musím poděkovat Jarušce za upozornění, že se vojenské prostory nesmí fotit. 

Raději jsem fotografii smazala a nahradila jí něčím, co také létá. 

Nerada bych riskovala smazání celého blogu.

Původně tu byl objekt vojenského letectva. 

Hustě zalesněný Národní park Foresta Umbra (Les stínů) se rozprostírá v centru poloostrova Gargano na ploše 11 000 hektarů. V roce 1995 byl vyhlášen chráněnou přírodní rezervací. V téměř pohádkovém lese se v nadmořské výšce 272 až 827 metrů daří bukům, javorům, jilmům, tisům a jedlím. V podrostu vysokých stromů rozkvétá na jaře více než 65 druhů orchidejí, což je nejvíce v celém Středomoří. Foresta Umbra představuje pozůstatek původního zalesnění, které kdysi pokrývalo celou Apulii. Kromě stinných a místy poměrně dost stoupajících silniček, které rádi využívají cyklisté, jsou tu i pěší naučné stezky s endemickými rostlinami. Součástí Národního parku je obora s daňky.

Vracíme se dolů na pobřeží

Teploměr v autě ukazoval krásných 23°C a ve stínu stromů bylo příjemně. Chvíli jsme se tu zdrželi, udělali několik fotek daňků a potom, po trase, kterou už dobře známe, jsme jeli na pobřeží Gargana. Tady už teploměr v autě ukazoval 33°C. Dojeli jsme na důvěrně známá místa. Byli jsme tu v roce 2006 a měli jsme to důkladně prochozené, jak po silnici, tak i po útesech. Zastavili jsme se v Carefouru, kam jsme chodívali nakupovat, pro pití, které nám došlo a koupili i panini. Zásoby chleba z mrazáku se už ztenčily na poslední čtvrtku. Budeme už jen na bílém pečivu. Muž potom zavolal svému bratrovi, kam se přesunuli s jejich obytným autem. Dostalo se mu odpovědi, že nikam a že se máme stavit. 

Kolem Punta Lunga jsme chodívali, když jsme tu pobývali. Dalo se k němu dojít po silnici a nebo příjemnější cestou po útesech, kde jsme si jako bonus mohli natrhat volně rostoucí kapary. Těch, kteří na ně sem chodili, tu bývalo pokaždé několik. A také mám odtud svůj první tmavě rudý oleandr, který má na sobě cedulku s nápisem Molinella.

Mužův bratr na nás už čekal s tím, že nás ohlásil na recepci. Rozloha rezortu Punta Lunga mě překvapila. Piazzolly pro karavany, obytná auta a stany a kousek dál bungalovy na pronajmutí a mobilhomy, kde si každý může vybrat. Poseděli jsme společně s vínem ve stínu vysokých borovic a dozvěděli se, že se přesouvat na jih Vieste nebudou. Švagr na elektrickém kole projel dopoledne všechny campy v našem okolí. Buď byly plně obsazené a nebo v nich nebylo místo, které by nabízelo stín. Takže zůstanou na Punta Lunga. Domlouvali jsme také společnou sobotní večeři a dozvěděli se, že mají několik tipů a že místo teprve musí upřesnit.

Lehce pod vlivem vypitého vína jsem pak v půl třetí připravovala poněkud opožděný oběd. Tentokrát to byla rychlovka. Zalévací polévka do hrnku a těstoviny s hotovou omáčkou. V půl čtvrté už jsem byla na značkách připravena vyrazit znovu k moři. Vydrželi jsme tu až do sedmé hodiny. Hladina byla klidná, u břehu byla voda teplá tak, že nemohla osvěžit.

Po návratu do apartmánu jsem vyprala nové osušky, které jsme koupili ráno za 5€ v Ischitelle na trhu. Také jsem si vyprala plážové šaty. Včera jsem šla domů v hodně mokrých plavkách a sůl z nich se na šatech vysrážela a udělala nepěkné mapy. Vůbec to nevypadalo hezky, právě naopak. Po večeři jsme seděli na terase a oba si četli.

Pátek 17. června 2022

Vstávala jsem kolem sedmé hodiny, ale vzhůru už jsem byla delší dobu. Vzpomněla jsem si na maminku, které by dnes bylo 98 let. Po ranní hygieně jsem si sedla na terasu s deníkem a pak i s četbou. Letos jsem si sebou nebrala svých obligátních deset knih, které jsem pokaždé během dovolené stihla přečíst, ale vzala jsem si jen dvě a potom čtečku. Konečně jsem jí vzala na milost. Před odjezdem jsem si do ní stáhla slušnou zásobu knih. Výhodu čtečky vidím zejména na pláži. Občas se mi povede u čtení usnout a když upadne čtečka, není to takové, jako když mi na obličej padla šestisetstránková Vzpoura oceánů. A navíc, pokud si zapomenu brýle, což se mi stává, lze písmena na čtečce zvětšit. Ale trvalo mi to pár roků, než jsem jí vzala na milost. Nicméně stále miluju tištěné knihy, které tak krásně voní papírem a tiskařskou černí. I když kvůli nim už skoro nebydlíme. Máme je všude. :-)

Když se muž probudil, udělala jsem snídani a pak jsme se, jak jinak vydali k moři. I odpoledne bylo jako přes kopírák. Rozloučili jsme se s manželi Kovářovými, kteří budou zítra odjíždět. Shodli jsme se, že je velká škoda, že jsme na sebe narazili tak pozdě. Letos jsme tu dovolenou pojednali opravdu hodně líně. Ale ono je to těžké. Jsme na Garganu už po několikáté a všechna místa v blízkém a širokém okolí jsme za tu dobu už viděli. Některá i několikrát.

Večer, když už nebylo vidět na čtení, jsme opět vytáhli karty.

Pokračování příště.

Druhé jarní intermezzo

K Vánocům jsme dostali od potomků dva poukazy na pobyty. Návštěvu Jižních Čech s ubytováním v Rožmberku jsme původně plánovali na květen. Ale jak říká můj muž, plány jsou od toho, aby se měnily. Změnit plány byla nutnost, manžela čeká operace šedého zákalu. Museli jsme jen vyčkat, až oční klinika určí datum operací (jsou dvě, nejprve jedno oko a za týden druhé) a pak teprve naplánovat pobyt. 

Vyjeli jsme v úterý ráno. Praha byla, tak jako obvykle, ucpaná a my se jí prokousávali skoro hodinu. Dálnice D1, kterou už jsme pokládali, po těch letech oprav a rozšiřování na šest pruhů, za opravenou, se znovu opravuje. Nebo ještě?  Kousek za Průhonicemi zúžení na dva pruhy, z čehož jeden byl v odstavném pruhu. Stojící kolona aut směrem do Prahy byla hrozivá. A počasí? To bylo také hrozné, protože od rána vytrvale pršelo. Dálnice D3 se opět prodloužila o nějaké úseky. Déšť vydržel až za České Budějovice a pak se asi na čtvrt hodiny trochu rozednilo a v šedé obloze se objevily modré kousíčky oblohy. Za Velešínem se znovu spustil déšť a vydrželo pršet až do Rožmberka. Hotel jsme našli bez problémů, leží v samém centru města. Rožmberk se svými zhruba 350 obyvateli je nejmenším městem Jihočeského kraje a jako celek je městskou památkovou zónou. 

Hotel disponuje třemi budovami. Ubytování bylo hezké a výhled z okna nádherný. Pod oknem byl slyšet hukot vody na jezu a já si uvědomila, že jsem Vltavu jela před padesáti lety. Sakra! To to uteklo. 

Plánů, co navštívit a kam se podívat, jsme měli hodně. Mnoho památek jsme už kdysi před spoustou let navštívili, ale proč si návštěvu nezopakovat? 

Odpoledne se počasí vybralo a my jsme se šli podívat po Rožmberku. Krásný kostel sv. Mikuláše byl zavřený. Recepční v hotelu nám sdělila, že nebývá otevřený ani v plné sezóně. Došli jsme k jezu a pokračovali podél Vltavy až do míst, kde končila cesta. 

Před padesáti lety ta šlajsna vypadala jinak.

Vrátili jsme se do hotelu a zvažovali, co podnikneme. Rozhodli jsme se, že se zajedeme podívat do kláštera ve Vyšším Brodě. Bylo zavřeno. 

Náhradní variantou byla Čertova stěna. Auto jsme zaparkovali na parkovišti, které tu v minulých dobách nebývalo. Na tom původním bylo jen bahno a rozježděné koleje od lesních strojů. Cesta byla také rozbahněná, plná pokácených kmenů a větví. Za ty větve jsem byla mnohdy vděčná, posloužily jako hatě a my díky nim neutopili boty. Bývaly doby, kdy se po kamenech a hlavně opatrně, dalo sejít až dolů k Vltavě. Dnes cestu ohraničuje zábradlí. 

Turisticky značená cesta na Čertovu stěnu

 

Borůvky budou

Když jsme se vraceli zpátky k autu, začalo opět pršet. Před sedmou hodinou jsme šli na večeři, obloha nad námi černala a když jsme vešli, spustil se lijavec a padaly kroupy. Museli jsme vyčkat, až se to přežene.

Restaurace U Martina

Večer na pokoji jsme zapnuli notebook, abychom zjistili, že se sice oficiálně 1. dubna otevírají památky, ale sem ta informace zřejmě ještě nepronikla. Vyšebrodský klášter má duben veden jako "zimní sezónu", tedy bez pravidelných prohlídek. Hrad Rožmberk, který byl za řekou, nabízí během dubna dvě prohlídky. Jednu v 11 hodin, druhou ve 13 hodin. A pak už nic.

Ve středu nás obloha překvapila azurovou modří. Původní záměr, že hrad Rožmberk navštívíme až poslední den pobytu, kdybychom do desáté hodiny měli opustit hotel, jsme změnili. Je hezky, vydáme se nahoru na hrad. 

Spolu s námi stoupaly ke hradu čtyři dámy. Docela nás to potěšilo, protože nebylo jisté, že by se pro dva návštěvníky hrad otevřel. Před hradem čekali další čtyři návštěvníci. Fotila jsem si vedlejší tzv. starý zámek s věží Jakobínkou. Celý objekt patří České poště a už na první pohled je zřejmé, že pošta jeho údržbu moc nezvládá. Celé to bylo takové zanedbané. Při čekání jsme si začali povídat s paní a její dcerou a zjistili jsme, že bydlíme ve stejném hotelu a jsme defacto sousedé. Fotila jsem "naše" okno a paní řekla, že to druhé je "jejich". Posléze jsme se domluvili, nejen že jsme všichni z Prahy, ale že dokonce bydlíme ve stejné čtvrti. Svět je opravdu malý. Jako perlička na závěr bylo to, že stejně jako my, dostaly obě dámy pobyt v Rožmberku také k Vánocům. Jediný rozdíl byl v tom, že my přijeli na tři noci a ony na dvě. Ale to už jsme se smálo všichni nahlas. Postěžovala jsem si, že mně mrzí to, že klášter ve Vyšším Brodě je zavřený. Ony se tam včera dostaly díky tomu, že přijel autobus amerických turistů a mohly se připojit ke skupině. Do kostela se však nedostaly, ten se otevírá jen na mši. Výkladu v češtině se nedočkaly, dostaly jen papír s českým textem. Doporučily nám zavolat do kláštera a budeme-li mít štěstí, podíváme se s nějakou skupinou dovnitř.

Dámy, které s námi stoupaly ke hradu, zmizely. Domnívaly se, že je tu výstava amarylek. Ale ta prý byla v Třeboni. Hradem nás provázela paní, která předtím prodávala lístky. Koupit pohlednici, nebo jiný suvenýr? Prý pouze o víkendu. Ve skupině jsme byli my čtyři z hotelu a dva mladí Němci, kteří si nesli zalaminovaný výklad na papíře.

Za vstup na Jakobínku chce pošta 180,-- Kč a

navíc je věž otevřená jen v určité hodiny.

Asi nejslavnější obyvatelka hradu - Perchta z Rožmberka, tedy Bílá paní.

Po prohlídce jsme se rozloučili. Dámy se šli podívat na nějakou vyhlídku a my se vrátili do hotelu na oběd. A po něm jsme se vydali do Českého Krumlova. Už poněkolikáté. Město má neopakovatelné kouzlo. Na prohlídku hradu jsme nešli, viděli jsme ho zevnitř už několikrát, ale prošli jsme si ho z Latránu až na konec, pak sestoupili dolů, přešli Vltavu a prošli se uličkami města. Zaregistrovali jsme, že už se sem vrací turisté, zejména asijští, kterých tu bylo veliké množství. 

Když jsme opouštěli Český Krumlov, začalo pršet. A s malými přestávkami pak pršelo celý večer a celou noc.

Čtvrteční ráno nás uvítalo olověně šedou oblohou a deštěm. Po snídani jsme se vrátili do pokoje a zvažovali, kam se vydáme. Zkoušeli jsme telefonovat do Vyšebrodského kláštera, kam jsme se dovolali až po několika pokusech. Na čtvrtek neměli plánovanou žádnou prohlídku, na pátek jednu v angličtině. Manžel ucedil jen: "Tak prd!"  Zkusila jsem se podívat na stránky kláštera Zlatá koruna a tam jsem zjistila, že se bude otevírat veřejnosti až od 15. dubna. A my tu jsme jen do 14. dubna. Sedět v hotelu, dívat se z okna na hrad, nebo hrát na počítači nějaké hry... Karty jsme si tentokrát zapomněli vzít. Přestalo pršet, obloha však byla stále šedivá. Vzala jsem si do ruky mapu z recepce a první co mně ťuklo do očí, byla Stezka korunami stromů na Lipně. A bylo rozhodnuto. 

Cestou na Lipno opět drobně pršelo. Měla jsem připravený deštník, pro všechny případy. Pamatujeme si Lipno jako malebnou obec s přístavem, kam jezdívaly parníky z Horní Plané a s milou hospůdku nad přístavem. Jediné, co se nezměnilo, je hráz Lipenské přehrady. Z městečka je turistický rezort se spoustou nových budov a hlavně atrakcí. Zaparkovali jsme na centrálním parkovišti, zašli do infocentra se zeptat, kudy - tudy. Ceny lidové, ceny mírné. Jo, bejvávalo. Možnost jít pěšky nahoru jsme zavrhli. Obloha nevěstila nic hezkého. Lanovka na Kramolín nefungovala. Ale já stejně lanovky nemám ráda. Třetí možností byla cesta autobusem. Cena pro dva důchodce 65+ byla 1.020,-- Kč. Ale pokud se člověk zaregistruje, je možnost slevy. Proč ne? Na terminálu jsem provedla registraci a doprava nahoru a vstup na stezku byl už "jen" za 860,-- Kč. Přemýšlela jsem, kolik jsme platili na podobné stezce v Bavorském národním parku v roce 2019. Mám pocit, že to bylo mnohem levnější a že navíc máme doma ještě poukázky na slevu na vstupném na další stezky. Otázkou je, zda ještě platí? Po covidu je možné cokoliv. 

Autobus nám jel za několik minut. Byli jsme jediní dva pasažéři. Vystoupili jsme, rozhlédli se a vydali se na stezku. Byla zima, foukal vítr. Prostě bylo nevlídno. Nikam jsme nespěchali, fotila jsem okolní krajinu, vyřezávané ptáky, lemující stezku. Lipenská nádrž byla vidět jen trochu, všimla jsem si lodě, která se vydávala na vyhlídkovou plavbu. Čím více jsme stoupali nahoru, tím měně bylo vidět. V polovině stoupání nahoru začalo pršet. Stále však nad námi byla patra, která občas skýtala jakýsi úkryt před deštěm. Když jsme vystoupali na vrchol, kde se nebylo kam skrýt začaly padat ledové kroupy a bičoval nás déšť. Vrchní okruh stezky jsme v podstatě proběhli. Po sestupu o patro níž, jsme se potkali s dalšími návštěvníky, kteří na vrchol raději ani nešli. 

Pohled na Lipno byl čím dál tím horší.

Sestupovali jsme dolů a přemýšleli, zda stihneme autobus. Nestihli! Kdyby fungoval tobogan, který je součástí stezky, zvolili bychom pro sestup kovové schodiště, které je v prostředku a autobus bychom stihli. Zmoklí, vyfoukaní a zmrzlí jsme chvilku "okouněli" v prodejně suvenýrů, která slouží i jako východ ze stezky. Bylo tam sucho, teplo a příjemně. Zeptali jsme se prodavačky, zda tu nahoře funguje nějaká restaurace a ona nás poslala za budovu Horské služby. Restaurace byla samoobslužná. Já si natočila do kelímku horkou vodu, vzala si pytlík čaje a dřevěné míchátko a šla za mužem, který si dal polévku. Museli jsme se zahřát. Zpětně vím, že kdyby u čaje byla uvedena cena, asi bych si ho nedala. Těch 55.- Kč mi přišlo hodně přes čáru, navíc když jsem se obsloužila sama.  Autobus už čekal na zastávce a my byli opět jedinými pasažéry. Dolů jsme jeli jinou trasou, kolem tří sjezdovek. Na té nejvyšší byly ještě zbytky sněhu. Dole na centrálním parkovišti jsem zaregistrovala na informační tabuli teplotu. Teploměr ukazoval krásný 1°C. Došli jsme do auta, posadili se a přemýšleli, co dál. Vyhlídkovou plavbu jsme vzhledem k počasí zavrhli. 

Vydali jsme se do míst, kde jsme ještě nikdy nebyli. Ač jsme Šumavu navštívili mnohokrát a trávili tu za mého působení ve školství několikrát téměř celé prázdniny, jižní strana Lipenské přehrady byla pro nás velkou neznámou. Stále drobně pršelo a na nějaké procházky po krajině to moc nebylo. První zastávkou bylo parkoviště před Přední Výtoní, kde jsem si udělala několik fotek nejen vodní plochy, ale i březového háje s kobercem sasanek. V Přední Výtoni jsem si s deštníkem v mírném dešti obešla pozdně gotický kostel sv. Filipa a Jakuba. A co dál? Lákalo mně svézt se přívozem do Frymburka, ale to manžel zavrhl. Nevím, zda se bál o sebe, o mně, či o svého plechového miláčka. 

Vydali jsme se na Vítkův hrádek. Přehlédli jsme odbočku, dojeli na hranice s Rakouskem, kde jsme se otočili a jeli tam, kam jsme chtěli jet původně. Naštěstí to nebylo daleko. Přes Pasečnou a přírodní rezervaci Niva Horského potoka jsme dojeli do osady Sv. Tomáš. Chvilku nepršelo, obešla jsem si kapli Božího těla, která byla v roce 1990 kompletně opravena. Na informační tabuli jsem si prohlédla fotky, jak tato kaple, původně z roku 1347, vypadala po té, co jí opustila armáda. Hodně smutný pohled.

Odtud jsme začali stoupat k Vítkovu hrádku. V polovině stoupání jsme to vzdali, spustil se opět lijavec s kroupami a já si nemoudře nechala deštník v autě. Někam se skrýt? Po cestě se proti nám valila voda. Lesem jsme se zmoklí vraceli do Sv. Tomáše a v autě si zatopili. Cestou zpět, kdy chvilku nepršelo, jsme se zastavili u PR Niva Horského potoka a já udělala pár fotek. Bobry jsme neviděli, ale jejich práci ano.  Za trvalého deště jsme dojeli do hotelu a rozvěsili si oblečení, aby uschlo. Navíc jsem zjistila na internetu, že Vítkův hrádek se otevírá také až od května.

Měli jsme toho oba za celý den dost a já jen zkonstatovala, že dovolená by měla sloužit také k odpočinku. Ten se zatím moc nekonal. Po večeři jsme chvíli relaxovali a pak sledovali předpověď počasí. Nic hezkého se nechystalo. Když se setmělo, fotila jsem si, tentokrát mobilem, osvětlený hrad. Došla jsem k poznání, že mobil fotí lépe, než starý foťák, který jsem měla sebou. Ten můj oblíbený Lumix je v opravně, ale dostala jsem SMS, že už si ho mohu vyzvednout. 

V pátek ráno sněžilo. Stála jsem u okna a natáčela si padající vločky v pozadí s hradem Rožmberk. Po snídani jsme se vrátili do pokoje a balili si věci. Ještě poslední kontrola, zda jsme tu něco nenechali. Věci jsme, kličkujíc mezi sněhovými vločkami, odnesli do auta. Bunda po včerejšku pořádně neuschnula, takže jsem jí nedala do kufru, ale nesla jí přes ruku. Použila jsem jí jako ochranu před sněhem, i když jsem vypadala jako pasáček. V recepci jsme odevzdali klíče a dostali tašku s regionálními produkty. I to bylo součástí balíčku, který jsme našli pod stromečkem.

Vydali jsme se na cestu. Plán na dnešek byl hezký, ale .... Původně jsme chtěli navštívit Nové Hrady, potom zoologickou zahradu v Borovanech. Pak se v Českých Budějovicích naobědvat, nakoupit a domů. Ale plány jsou, aby..... jak říká můj muž. Uvědomila jsem si, jaká to byla klika, že muž ještě nepřezul auto na letní gumy. 

Padající sníh už netál a krajina, kterou jsme jeli se začala odívat do zimního hávu. První zastávkou bylo Dolní Dvořiště, kde jsme natankovali a potom jeli bílou krajinou, kterou zasypával sníh směrem na Kaplici. Začala jsem mít pochybnosti o tom, že bychom měli pokračovat podle plánu a zeptala se muže, zda to raději nezabalíme a nepojedeme v tomhle počasí rovnou domů. "Pojedeme na Nové Hrady, tam jsme ještě nebyli." Sníh už zůstával ležet i na silnici a auta vytvářela jen koleje. U Benešova nad Černou jsme potkali pluh. Jaro jako korálek, napadlo mně. 

Benešov nad Černou

Horní Stropnice

Dojeli jsme do Nových Hradů, zaparkovali na náměstí, nasypali peníze do parkovacího automatu a šli hledat hrad. Prohlídka měla být od 11 hodin. Vydali jsme se v mokrém sněhu pod deštníky špatným směrem, ptali se dvou lidí, kudy - tudy. Oba byli jako my, turisté. Nakonec jsme oslovili starou paní, usoudili jsme, že když si nese jídlonosič, že bude místní. Byla! Několikrát nám zopakovala, že na hradě nic není, že uvidíme jen nádvoří. Zvon na klášterní věži začal odbíjet jedenáctou. Ach jo! Hrad byl samozřejmě na úplně opačném konci. Došli jsme k němu, vešli za bránu a tam se dočetli, že pokladna se otevírá 10 minut před prohlídkou. Naštěstí si nás všimla průvodkyně, která pod stříškou na nádvoří provázela dvě mladé ženy a přišla si pro nás. Hrad je zajímavý a jeho historie je hodně podobná Rožmberku. Bohužel se v polovině hradu nesmí fotit. Vstupenky jsme si kupovali až po prohlídce hradu. Stejně jako na Rožmberku nám je prodávala průvodkyně. Zajímavostí jsme se dozvěděli spoustu. Nové Hrady v přepočtu na počet obyvatel mají nejvíce památek v naší republice. Sem se určitě ještě někdy vrátíme.

Po poledni už nesněžilo, ale intenzivně lilo. Rozbředlý sníh na chodnících klouzal a my se vraceli pod deštníky k autu. Muž si z kufru vyndal druhé boty, aby se přezul. 

Přes Trhové Sviny jsme jeli na Budějovice, které byly totálně zacpané a dojeli ke Globusu. Stále lilo. Nejprve jsme si dali pozdní oběd, po té nakoupili a potom se vydali k domovu. Chvíli nám trvalo, než jsme se prokousali na dálnici. Déšť neustával, stěrače nestíhaly. Měli jsme to štěstí, že jsme se o vyhnuli nehodě, která se musela stát chvilku po tom, co jsme projeli a která uzavřela D3 na několik hodin. Praha byla, tak jako obvykle, zasekaná. Na Jižní spojku stála fronta už z dálnice, jeli jsme centrem krokem. 

A kdybych měla vše zhodnotit? Ubytování v Rožmberku moc hezké, milá obsluha v krásné stylové hotelové restauraci, příjemný hotelový personál a navíc báječné jídlo. S památkami už je to o něco slabší. To, že se památky otevírají 1. dubna je iluze, o čemž jsme se přesvědčili. Na Rožmberku při naší návštěvě dokonce jedna paní myla okna. Prý před sezónou. A co opravdu nevyšlo, bylo počasí. Ale to bohužel nemůže nikdo ovlivnit.

Jen teď přemýšlím, zda jsem slovem "jarní" zvolila vhodný název článku. :-)