To je ale zase téma ....

.... Halloween. Co se k tomu dá říct?

Jedině to, že mě to docela štve. Asi to bude tím, že už patřím mezi ty starší a dost mi vadí, že se u nás, v naší malé a krásné zemi, stále pěstuje "rektální alpinismus".

Narodila jsem se do doby, kdy vše, co bylo sovětské, bylo to nejlepší. To znamená, že se tu slavil "Měsíc přátelství", VŘSR a nepřeberné množství dalších svátků, které více či méně souvisely s "velkým bratrem na východě". Dokonce nám byl vnucován Děda Mráz.

Pak přišel rok 1989 a začalo být krásně a svobodně.

A co my? Co jsme udělali?

Když už jsme nemohli lézt do zadku Rusům a jiným bratrům, tak jsme okamžitě začali lézt do zadnice Americe a zavedly se tu svátky, které se dříve neslavily a mezi něž patří samozřejmě i Halloween a další bláznivé svátky. Ještě chybí, abychom začali slavit Díkůvzdání.

Kam se poděla naše hrdost, kam zapadla naše samostatnost, kde je konec našim tradícím?

Připadá mi to všechno, jako bychom nikdy neměli žádné tradice a museli pořád přejímat a "vypůjčovat si" něco, co nepatří do naší kultury.

Ne, opravdu nechci nikomu brát právo na to, aby slavil nově převzaté svátky.

Osobně však vyznávám svátky ryze české. Namísto Halloweenu je tu přeci Svátek všech svatých a Dušičky, které vyšly z křest'anství a mají v naší zemi tradici.

A určitě nechci, aby nám někdo bral našeho českého Ježíška a nahrazoval ho Santa Clausem, nebo dříve tím Dědou Mrázem.

Možná si někdo řekne, že jsem stará (a bude mít v tomhle případě pravdu) a nepřizpůsobivá k nově slaveným svátkům, ale ani moje děti neslaví tyto "nové" svátky a zachovávají ty naše české a tradiční.

A jak jste na tom vy, jste pro zachování tradičních svátků?

O hřbitovech

     Hřbitovy bývají nazývany "místem posledního odpočinku", ale o odpočinku jako takovém by se dalo polemizovat. Je to odpočinek? Možná pro někoho ano, už ho nic netrápí, nic nebolí....

Samotné slovo hřbitov je ponuré, ale některé hřbitovy ponuré nejsou. Venkovské hřbitůvky hýří barvami, obklopené bílými zdmi a protože se tu každý s každým zná, jsou hroby upravené. Další působí majestátným dojmem, aleje stromů zastiňují mnohá umělecká díla. Staré hřbitovy jsou tajemné, jako třeba Malostranský hřbitov, na kterém se už dávno nepohřbívá.

     Jako malé dítě jsem chodívala na hřbitov často, babička bydlela kousek od něj a mě brávala sebou, když šla za tím svým Václavem. Pobíhala jsem mezi hroby, čímž jsem babičku zlobila. Vždycky říkávala, "Kdybys Václave tu holku viděl, jak tu lítá a chvilku nepostojí". A pak mu vyprávěla, co celé dny dělá a jak se jí daří.

     Mnozí vrstevníci a kamarádi měli ze hřbitovů strach. Vzpomínám si, jak si moji spolužáci kdysi chodili hrát do otevřené a opuštěné hrobky a já byla jediná holka ze třídy, která se tam šla také podívat. Ostatní holky se bály a já si tehdy vzpomněla na slova babičky, která říkávala: "Mrtví, ti už neublíží, živých se boj".

     Asi budu vypadat trochu divně, ale já chodím na hřbitovy ráda. Ticho a klid, které zde panují, mě naplňují takovou posvátnou úctou. Chodím mezi hroby, čtu si jména na náhrobcích a hledám někoho známého. Vzpomínám, jakou "práci" mi dalo najít hrob Franze Kafky na Vinohradském židovském hřbitově. A pokud někdo zavítá na Vyšehradský hřbitov, nemusí hledat nic - co hrob, to slavné jméno. A Slavín sám o sobě je památkou na největší osobnosti naší minulosti.

V Paříži na známém hřbitově Pére-Lachaise jsem našla hrob nejslavnějšího mima Jeana Gasparda Debureaua, který byl původem z Čech a jmenoval se prostě Jan Kašpar Dvořák, nebo hrob slavného polského skladatele Fryderyka Chopina, či hrob Oscara Wilda.

Při svých toulkách po archeologických areálech chodím po nekropolích a přemýšlím o těch, kteří tu leží a kolik času už uplynulo.

     V mém rodném městě při procházce mezi hroby jsme kdysi objevili ve společném vojenském hrobě z I. světové války chlapce, kterého měla ráda moje babička, a který se jí v těch hrozných válečných letech ztratil. Padl tam na severu a my, i když jsme ho nikdy nepoznali, mu z piety chodíme o Dušičkách posvítit.

     Chodím na hřbitovy ráda. Dnes, když jdu na hrob svého tatínka, mnohdy se přistihnu, že už jsem jako ta moje babička. Říkám mu, jakou by měl radost ze svých pravnuček a že umřel strašně mladý. Jsem bohužel už ve věku, kdy kolem mě umírá stále víc lidí. Proti tátovu hrobu leží můj spolužák a jeden z nejlepších kamarádů, které jsem kdy na škole měla, ob dva hroby zase spolužačka.

     A co mi vadí? Pominu-li opuštěné a zanedbané hroby, vadí mi vandalismus, který je často vidět. A nemusí se týkat jen rozbitých hrobů a poničených pomníků. Vandalismem je i krádež kytek z hrobu.

     Co dodat. Zanedlouho budou Dušičky a to na hřbitovy zavítají i ti, kteří se sem z jakýchkoliv důvodů dostavují jen v tyto dny a možná na Vánoce. Hřbitovy jsou v těchto dnech vyzdobeny a rozsvíceny. Bylo by hezké, kdyby to bylo i v jiné dny.

Tak jsem trochu předběhla ....

.... a na téma podzim jsem už své pocity vyjádřila ve článečku Podzimní.

Dlouho jsem přemýšlela, zda mám k tomu tématu ještě něco napsat.

Opravdu nemám podzim ráda.

Je to období, kdy něco končí, příroda se ukládá ke spánku, do kterého bych se s chutí uložila také a tohle období plné smutku bych nejradši zaspala. Mám ráda kytky a mám jich spoustu, vozím si je i ze zahraničí a připomínají mi místa, která jsem navštívila. Na podzim je však musím všechny zazimovat, ty středomořské přestěhovat do domu. Zažívám u toho tak deprimující pocity a mnohdy lituju, že nežiju tam někde na jihu. Proč ten praotech Čech nedošel někam jižněji?

Podzim pro mě znamená mlhy, plískanice, tlející listí a dušičky - brrrrr.

Ve vzácných okamžicích, kterých je však málo, se ukáže sluníčko a nabídne barvy, které má podzimní příroda.

Podzim tak se svou paletou trošku vylepšuje svou většinou nevlídnou tvář.

Několik obrázků, na kterých jsou barvy podzimu:

^{Stráně pod Točníkem jsou opravdu kouzelně barevné.}

^{A když pak jste nahoře u Točníku, je tu také spousta barev podzimu.}

^{Pohled od Točníku na zvlněnou krajinu}

^{Lesy u Krásného Buku ve Šluknovském výběžku}

^{U zámku Krásný dvůr je anglický park, který je nejrozsáhlejším u nás a na podzim je kouzelně barevný}

 ^{Lesy u Plas na Plzeňsku jsou houbařským rájem}

^{U Českého Šternberku to hýří také barvami}

 A stejně jako tenhle nádherný buk, který přežil už mnoho podzimů a zim, se i já budu těšit na jaro.